Není lektvar jako lektvar (8a)

9. srpna 2015 v 14:46 | Nel-ly |  Není lektvar jako lektvar
Já vím, vím, že jsem příšerná. A tyhle osekané kapitoly jsou děsné, ale co dělat... povídka jich dohromady zas tolik nemá a tak se postupně prodlužují. Ale musím říct, že ta osmá je... no, uvidíme, co řeknete vy. Za to utnutí se omlouvám, ale uznejte, že to přišlo v dokonalou chvíli a dokonce takřka přesně v polovině kapitoly. Druhá je přednastavena, tak čekání zas tak dlouhé zase nebude ;-)
BTW. Asi bych měla něco udělat se shněhulákem O_o přeci jen, když se člověk v šest ráno proubudí a má v pokoji 30 stupňů.

Včera byl jeden z nejlepších dnů v Dracově životě.

Nikdy by ho nenapadlo, že se může cítit tak na živu, jak se cítil s Potterem, který se ho dotýkal a líbal a nosil jeho oblečení. Bylo pravděpodobně dobře, že se tam objevila Pansy, protože jinak by nedokázal Potterovi znovu a znovu odolávat. Merline, ten kluk ale uměl líbat.



Samozřejmě, kdyby nebylo Pansy, nic z toho by se především nestalo. Draco byl neuvěřitelně vděčný, že se nikdy - během těch sedmi let, co se znali a přátelili - nenaučila dodržovat zásady soukromí.

Ale byl tu jeden problém; jakmile Pansy odešla, líbání a doteky ustaly, jako by to byla jen hra. Tedy… ona to samozřejmě byla hra, ale na chvíli se zdálo… jakoby Draco málem sám sebe přesvědčil, že to bylo doopravdy, že byli s Potterem společně šťastní.

Když se na to Draco podíval zpětně, cítil nad sebou znechucení.

Nejenže se naprosto uvolnil v přítomnosti jiného člověka - dost na to, aby ho nechal s ním vtipkovat a chovat se k němu jako milenec - ale ještě k tomu byl tím někým Potter. Harry zkurvený Potter. Odpudivé bylo už jen to pomyšlení, že Draco slepě následoval jakékoli náznaky Potterovy náklonosti a vzpomínky na to, jak tál v jeho objetí.

A nejhorší na tom bylo, že na nic jiného nedokázal myslet.

Té noci Draco ležel ve své posteli, zíral do stropu a toužil po Potterovi, jako nikdy předtím. A za to se nenáviděl. Možná že lektvar s časem zrál a získával na síle, možná se jeho účinek násobil délkou doby, kterou Draco strávil v Potterově blízkosti, protože nyní jeho touha byla silnější než předtím. Bylo to ještě horší než ten víkend, kdy ho od sebe Potter odkopl; ano, tak moc to bylo strašné, cítil se jako by mu někdo vytrhával jeho život z rukou, ale přesto to bylo jiné. Tentokrát lektvar pronikl přímo do jeho duše.

Zatracený Zabini. Zatracený Snape. Proč to nedokázal spravit rovnou? A proč ten zatracený Potter musel být tak nesnesitelně žádoucí?

Alespoň že byla neděle, takže se Draco mohl zahrabat ve společenské místnosti a nemusel Pottera pozorovat ve třídě nebo při jídle. Draco samozřejmě stále musel jíst, ale držel "potterovskou hlídku" tak často, že dokázal přesně říct kdy (a na co) Potter nejraději chodí na jídlo. Mohl přesně předpovědět i to, vedle koho si sedne a určit jeho náladu jednoduše podle jeho chůze, když míří k nebelvírskému stolu.

A přesto všechno se Draco toužil dozvědět víc.
Co to s ním bylo? Kdyby se pořádně snažil, zajisté by dokázal překonat účinky toho lektvaru. Mohla za to jeho slabá vůle? Kdyby Temný pán zrovna teď prošel branami Bradavic, šel by Draco jednoduše k němu a odevzdal mu svůj život jako nějaký idiot?

Samozřejmě, že ne. Draco byl přeci silnější. Dokázal odolávat naléhání svého otce, aby následoval toho šílence, a tak mohl odolat volání svého vlastního mozku, který ho nutil přemýšlet o Potterovi. Už jen dva týdny, ani o den déle. To nic není.

A tak se Draco ocitl ve společenské místnosti a předstíral, že se zajímá o jiné lidí a vůbec nemyslí na jednoho Nebelvíra. A jestli, jak se pomalu přibližoval večer, kontroloval své hodinky každých pět minut, tak co? Prostě nerad chodil pozdě, tak to bylo. Bylo by nezdvořilé nechat čekat někoho, s kým jste měli dohodu.

A ano, možná se do sedmého patra vydal hned po večeři, na druhou stranu však o nedělích vždy chodil na jídlo později, takže by vypadalo divně, kdyby odešel ze společenské místnosti, pak se tam vrátil a chvíli na to zase zmizel. Přijít o čtyřicet minut dříve, to přeci vůbec nebylo až tak brzo.

Potter tam nebyl, když Draco zatlačil do dveří a nahlédl dovnitř. Dobře. To bylo dobře. Znamenalo to, že se Draco může v klidu připravit. Ze všech sil se snažil potlačit rychle rostoucí očekávání, protože ten zatracený lektvar ho tentokrát už neporazí.

Seděl u stolu a z okna sledoval přicházející tmu. Netrvalo dlouho a ozvaly se zvuky otvíraných dveří a lehkých kroků. Neotočil se. Mravenčení na jeho kůži znamenalo, že Potter byl blízko. A jemu to bylo jedno. Draco by sem dnes večer nepřišel, kdyby už dříve nezažil, jaké to je se tomu vyhýbat. Nepotřeboval Pottera. Vůbec ne.

"Malfoyi?"

Draco se otřásl. No a co, že má Potter tak příjemný hlas? To vůbec nic neznamená. To, že si všimnul, byl jen další výsledek jeho pozorování. Stejně jako fakt, že měl Potter úžasné zelené oči. Toho si přeci mohl všimnout úplně každý, nebo ne?

"Malfoyi, jsi v pořádku?"

Pravděpodobně by měl odpovědět. Nechtěl se chovat hrubě nebo tak. Otočil se.

Do háje.

Co si myslel? Samozřejmě, že Pottera potřeboval. Potter byl bůh. Sexy bůh se sexy vlasy a sexy očima a sexy ústy, které Draco okamžitě potřeboval cítit na svých - cítit je, překrýt a líbat. Sakra.

Stůl i židle zaskřípaly, jak se Draco vrhl na Pottera a přimáčkl se k němu tak blízko, jak jen to šlo. Známá jiskra touhy přeběhla po Dracově těle a on si povzdechl. Tohle bylo to místo, kde potřeboval být. Přitisknutý k Potterovi, se svými rty na jeho krku. Přesto si uvědomoval, že by to mohlo být lepší. Mohlo by to být ještě mnohem lepší.

Draco sklouzly rty po Potterově čelisti, nesrozumitelně zamumlal pozdrav a snad i ještě něco, než se konečně jeho rty přitiskly na Potterovy a bylo to… bylo to… nebylo to ono.

Něco tu chybělo. Potter. Ten tvrdohlavý hajzl, kterého Draco nenáviděl a který pokaždé odmítal ustoupit a který tak úžasně líbal.

Draco se snažil přimět Pottera otevřít ústa, chtěl - potřeboval - cítit, že jeho polibky jsou opětovány, cítit, jak Potterovo tělo ožívá pod Dracovým dotekem. Stejně, jak tomu bylo včera. Potter se však ani nehnul.

Draco se frustrovaně odtáhl. "Existuje způsob, jak bych tě dokázal přesvědčit, abys mě políbil?" zeptal se a snažil se, aby se mu netřásl hlas.

Potter na něj klidně hleděl s rukami zastrčenými v kapsách. "Včera to bylo jen kvůli Parkinsonové," řekl, "už se to nebude opakovat."

Přestože čekal, že to Potter řekne, při těch slovech se Draco otřásl. Chytl Pottera za ramena a přál si, aby mohl být stejně lhostejný jako dřív. Merline, v tuhle chvíli se nenáviděl. "Pottere," zaskřehotal, "prosím, ptám se tě mile, potřebuju - "

"Jediné, co potřebuješ, je kontakt," přerušil ho Potter rozhodně. "To ti dovolím. Nechám tě, abys mě líbal, ale nebudu se toho účastnit. Tohle se mě netýká."

Draco cítil, že má na krajíčku. Pottera se to netýkalo a to byl ten problém. Mělo se ho to týkat. Draco to potřeboval. Potřeboval to víc, než kdy potřeboval něco jiného.

Té noci se postaral, aby na Potterově krku zůstalo několik rozhořčených červených značek. Ale neudělalo mu to nijak dobře.

Dalších několik dní bylo příšerných. Jejich každovečerní setkání sice pokračovala, ale Draco se propadal do stále temnější deprese, která se až příliš podobala době, kdy u sebe Pottera neměl. Popravdě začínal uvažovat, že by tomu dal přednost.

Nynější stav byl mnohem horší, protože Pottera měl. Potřebám lektvaru to stačilo, protože Potter byl jeho. Ale vlastně mu vůbec nepatřil.

Draco měl úplnou kontrolu sám nad sebou, a tak mohl cítit, jak se jeho příčetnost pomalu vytrácí. Potřeboval tenhle bordel napravit, rychle.

***

Byla to středa, kdy přišel s plánem, jakmile se tak však stalo, Draco pocítil neuvěřitelné zklamání nad tím, jak dlouho mu to trvalo. Vždyť to bylo tak jasné. A byl si jistý, že pokud první fáze plánu půjde dobře, ty další budou téměř jistě fungovat. Věděl to z vlastní zkušenosti. Problém byl, že první fáze byla ta nejkomplikovanější a než s ní mohl třeba jen začít, nejdřív potřeboval něco získat…

Počkal, až se většina školy vydá do Velké síně na večeři, a zamířil do ložnice. Byla prázdná, což samozřejmě nebyla žádná záruka, a tak začaroval dveře, aby dostal upozornění, jakmile se někdo přiblíží. Pak se vydal k Nottově posteli.

Ve Zmijozelu byl Nott notoricky známý jako dealer přísad do lektvarů, které nikdo jiný nedokázal sehnat. Měl zdánlivě nekonečnou zásobu látek a nápojů, které zpochybňovaly veškeré morální zásady. Popravdě, Draco by vůbec nebyl překvapen, kdyby zjistil, že Orexis Votum pocházel z Nottových zásob.

Právě teď si Draco nemohl od Notta cokoli žádat, aniž by mu musel prozradit svoji… situaci. Ale Nott mu musel pomoci.

Katalogy, to mohlo být to, co hledal. Letáky nebo něco podobného. Pokud ovšem si Nott nemíchá své lektvary sám, to by byl Draco v háji.

Hm… během chvíle Draco prozkoumal zabezpečení (a několik bezpečnostních kouzel našel), a pak začal u nočního stolku. Náhradní brka a inkoust, čtvrtletník Lektvarů, stará sada šachů, několik dopisů od matky a… nic zajímavého tam nebylo.

Podíval se pod matraci. Našel několik kapesníků (raději ani nechtěl vědět, k čemu byly), výtisk Týdeníku čarodějek,… ale žádný seznam zakázaných lektvarů. Do háje.

Po dalších deseti minutách marného hledání to Draco vzdal. Někdo by mohl každou chvíli přijít a zatím to nevypadalo, že by měl šanci něco najít. Zklamaně znovu sestavil síť ochranných kouzel kolem Nottovi postele a plánoval další tah.

Mohl by zkusit nějakého lékárníka v Prasinkách, ale v příštím týdnu a půl nebyl plánovaný žádný výlet a s trochou štěstí už bude tou dobou všechno v pořádku. Možná mohl projít povolené lektvary? Při tom pomyšlení si Draco odfrkl. To by vyžadovalo příliš mnoho úsilí. A navíc cokoliv, co Ministerstvo povolilo, je mu úplně k ničemu.

Sakra. Se stavem, v jakém se právě nacházel, se klidně mohl spojit s některým ze Smrtijedů a oznámit mu, že ho považuje za blázna. V tuhle chvíli by to bylo pravděpodobně nejjednodušší a nejlaskavější řešení.

Tak počkat.

Přivolání. Sladký Merline, proč musí být tak hloupý. Doufal jen, že Orexis Votum měl účinek i na jeho duševní schopnosti, protože pokud ne, Dracovo sebevědomí by právě teď dostalo fatální zásah.

Vytáhl hůlku a odolal nutkání proklát sám sebe. Pak zamumlal přivolávací kouzlo a čekal.

Nic.

A pak -

"Do prdele," zaklel Draco, když kouzla, která obnovil kolem Nottovy postele, spustila poplach někde u zdi. Rychle zakouzlil "Silencio" na dveře ložnice a vydal se k tomu místu. Malý obdélníkový kus stěny vedle Nottovy postele, ne větší než galeon, zářil. Draco jen doufal, že to není sud s prachem. Přiložil k němu hůlku a kouzelný poplach se z ničeho nic utišil a tam, kde stěna zářila, se objevila skříňka. Draco se zhluboka nadechl a táhnutím rozevřel dvířka.

Úspěch.

Skříňka byla plná svitků a kousků pergamenu, všechny adresované Nottovi. Draco se jimi začal rychle probírat. Potřeboval zjistit, kdo je Nottův distributor. Bez toho jeho plán nemá šanci na úspěch. Upomínka, upomínka, upomínka, Jaké koště, upomínka - tak počkat. Jaké koště? Nott by famfrpálový magazín četl pouze v případě, že by mu za to někdo zaplatil.

Draco natáhl chvějící se ruku a vytáhl časopis zpod hromady pergamenů. Měl pravdu, tohle nemělo nic společného s časopisem Jaké koště. Bylo to přesně to, co hledal. Klíč k Potterově spolupráci.

Seznam od Surdlyho a synů, znalců ve výrobě a distribuci nelegálních lektvarů a dalších látek. Výborně.

Draco si zastrčil falešný časopis pod polštář a urychleně se snažil vrátit Nottovu postel do stavu, ve kterém se nacházela předtím. Nepovedlo se mu to perfektně, ale v jeho současném nadšení mu to bylo jedno. Byl blízko, tak blízko. Harry Potter bude jeho.

***
Trvalo dva dny, než jeho objednávka dorazila. Dva dny a hodiny mučení, během kterých se musel vypořádat se svou nenaplněnou touhou po Potterovi.

Když v pátek ráno Dracovi na klín upustila nenápadná hnědá sova balík, tak nával spalující úlevy, který se mu rozlil po těle, byl téměř ohromující. Stálo ho všechnu sílu, co v sobě měl, aby nezačal poskakovat na lavici a vítězoslavně křičet. Všiml si Nottova podezřívavého pohledu a odpověděl na něj nevinným pozdvižením obočí a poté elegantně zastrčil balíček do své školní tašky.

Den se vlekl. Žádná hodina si nedokázala udržet jeho pozornost, dokonce ani lektvary. Jak se měl soustředit, když Potter pracoval ve vzdálenosti jen pěti kotlíků? Snape to pochopí. Místo práce se Draco ztratil ve svých představách. Fantazíroval o tom, co se může stát už za pouhých pár hodin, jak se mu Potter vzdá a jak úžasné, nádherné to bude.

Z večeře odešel brzy a namířil si to rovnou do Komnaty nejvyšší potřeby. Měl čas ještě minimálně dvě hodiny a dokonce ani pobyt v tomhle pokoji - v jejich pokoji - nedokázal utišit Dracovy nervy.

Přešel k oknu a zadíval se ven. Famfrpálové hřiště rozzářilo několik velkých koulí světla (což bylo v zimních měsících nutné) mužstvo právě zahájilo svůj trénink.

Mužstvo v tmavě červených dresech.

Okamžitě mohl říct, kdo z nich je Potter. Samozřejmě. Byl dokonale rozpoznatelný i na takovou dálku. Elegance, s kterou létal a ovládal koště, byla pravým opakem toho potrhlého nešiky, kterým se stával, když měl nohy pevně na zemi; ve vzduchu doopravdy vypadal jako ten hrdina, za kterého ho všichni měli.

Merline, byl tak dobrý. Létal po hřišti, jakoby mu patřilo, a ani jednou se nemusel dotknout násady svého koštěte, když rozdával pokyny ostatním hráčům.

I na dálku bylo poznat, jak ho všichni jeho spoluhráči zbožňují. Když hráli, jejich pozornost byla plně zaměřena na Pottera, čekali, až něco řekne, toužili po chvále. A on, protože to byl ušlechtilý idiot, nádherný bastard a hrdina v jednom, plnil jejich touhy.

Draco tam seděl a jen tiše sledoval, jak magické světlo pomalu začíná slábnout, až to nebelvírský tým konečně vzdal a zamířil do šaten. Přestože už byl z dohledu, Potter stále ovládal Dracovy myšlenky. Právě teď byl ve sprše. Nahý a mokrý, rozdírající si mýdlovou pěnu všude po těle, zatraceně, pro Draca bylo najednou opět těžké třeba jen dýchat.

Odmítl však myšlenku na to, že by se o sebe postaral. Raději by, aby to udělal Pottere, a dnes večer možná přijde ta správná chvíle.

Netrvalo dlouho a sedm černých teček se vynořilo ze šatny a namířilo si to k hradu. Draco zkontroloval čas. Měl štěstí, Potter nejspíš půjde rovnou za ním, místo toho aby se ještě zastavil ve společenské místnosti. Pokud je to pravda, přijde už brzy. Každou chvíli už musí…

Dveře se otevřely a Draco zatajil dech.

"Ahoj," řekl Potter nepřítomně a odhodil svou tašku na nebelvírskou pohovku.

"Ahoj," odpověděl Draco a snažil se potlačit myšlenky na Pottera. Už brzy. "Na," hodil mu malou stříbrnou hlavičku, kterou Potter bez přemýšlení okamžitě chytil. Draco nežárlil na Potterovy vrozené hledačské schopnosti. Ne. Ani trošku.

Potter se podezřívavě zamračil na lahvičku. "Co je to?"

"Jen voda," řekl Draco lehce. "Přišel jsi rovnou z tréninku, ne? Myslel jsem si, že bys mohl mít žízeň."

"Přinesls mi vodu?" zeptal se Harry s nevěřícným výrazem.

Draco se usmál a nedbale si prohrábl vlasy. "Ano, Pottere, přinesl jsem ti vodu. Když na tebe budu milý, necháš mě dostat se ti do kalhot. Můj ďábelský plán, víš?" Nejméně polovina z toho byla pravda.

Potter se zamračil na nádobku ve své ruce a Draco se snažil odolat pokušení vydat se k Potterovi pro polibek, který by mu uhladil vrásky na čele. Věděl, že by dokázal. Už se stalo. Dvakrát. Dvakrát ve dvou dnech, a pokaždé s Dracovou horlivou pomocí. Vzpomínka na to byla víc než dost, aby dokázala znovu rozběhnout Dracovu představivost a on musel vynaložit veškeré své úsilí, aby si vyhnal z hlavy obrázek Pottera ležícího na zádech s omámeným spokojeným úsměvem a rukou zabořenou v Dracových vlasech….

Draco si odkašlal. "Merline, Pottere, nemusíš to pít," řekl podrážděně, když Potter se nepřestával na lahvičku mračit, jako by mu měla každou chvíli v ruce vybuchnout. "Jen jsem se snažil být trochu milejší. Jestli má stále nevěříš, tak by…"

Fascinovaně sledoval, jak se ozubená kolečka v Potterově mozku zastavují a začínají se znovu otáčet (špatným směrem). Jak Potter dokázal tak dlouho přežít, když se s ním dalo tak lehce manipulovat? Vždyť nepředstavoval žádnou výzvu.
 

12 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Achája Achája | 11. srpna 2015 v 14:46 | Reagovat

Takový podlý plán mě nenapadl. Schválně jestli to bude fungovat:-D Těším se na druhou půlku.

2 Matylda Matylda | 11. srpna 2015 v 18:58 | Reagovat

Perfektní :-P Snad to Dracovi vyjde!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA