Není lektvar jako lektvar (7a)

28. července 2015 v 16:35 | Nel-ly |  Není lektvar jako lektvar
Vím, že ti, kteří takovou dobu čekali (pokud vůbec nějací jsou :D), by si zasloužili víc, než polovinu kapitoly (a to je to ještě ta kratší), ale tahle je jedna z těch nejdelších a blog nemá rád tak dlouhé texty... a bohužel, tohle ukončení se zdálo nejlepší, i když to vůči vám bylo kruté.
Každopádně jsem kdysi řekla, že tuhle povídku přeložím, protože si to zaslouží a trvám si na svém... krom toho jse to autorce slíbila, že.
Btw. I když se to zdá neuvěřitelné (zpětně jsem si pročítala předchozí části a ono se toho vážně zas až tolik nestalo - zatím), ale pomalu se blížíme polovině povídky. A to vás pořádná mela teprve čeká.



Harry stál před zrcadlem v chlapecké ložnici a tak trochu se hroutil. Nikdy dřív ho nenapadlo, že by mohl být jiný, než jen obyčejný (no, dejme tomu…) heterosexuální teenager. A přesto se teď ocitl v situaci, kdy snil o Dracu Malfoyovi. Ze všech lidí právě o něm!


Samozřejmě… existovala sousta důkazů o tom, že jeho neustálé opakující se střety s Temným pánem vážně ovlivnily jeho mysl. Vzpomeňme si třeba na včerejšek; doháněl spánkový deficit v Komnatě nejvyšší potřeby a měl tak realistický sen o Malfoyovi a o tom co - no, o tom, co by v Harryho snu doopravdy dělat neměl. A ta nejstrašnější věc byla, že když se Harry naprosto uvolněný a odpočatý konečně probudil, uvědomoval si, že se mu to líbilo. Hodně se mu to líbilo.

Nenašel sice žádné fyzické důkazy - ehm - o svém potěšení, což ho na chvíli zmátlo, ale pak si vzpomněl, že je stále v Komnatě nejvyšší potřeby, která vyslyší všechna jeho přání a Harry byl doopravdy vděčný, že se neprobudil v lepkavém nepohodlí.

Pak se však jako obvykle večer setkal s Malfoyem a nedokázal myslet na nic jiného než na ten sen. Byl si jistý, že si Malfoy musel něčeho všimnout; jeho tvář určitě celou noc plála rudou barvou. A pak ho Malfoy začal líbat…

Harry zvedl ruku a přejel po značce na svém krku, pozorně ji zkoumal v zrcadle. Bylo to tak příjemné, když mu Malfoy tak štědře věnoval svou pozornost. Dokonce i Malfoyova váha tlačící ho do nohy ho dokázala nažhavit, dokonce i to, jak ho kousl. Určitě s ním bylo něco špatně.

Zrovna uvažoval, že si zajde k madame Pomfreyové, aby ho vyšetřila, jestli si během posledního famfrpálového tréninku neporanil hlavu nebo tak něco, když se otevřely dveře od pokoje a Harry vedle sebe uviděl pihovatý obličej Rona Weasleyho.

"Hoj, Harry, mohl bys trochu pohnout? Už je skoro - aha, myslíš na ni."

Ach, ano. Ona. Přítelkyně. Malfoyova včerejší rada zafungovala jako kouzlo a Harryho během včerejšího večera ve společenské místnosti stačilo zastavit hned pět různých lidí. Podařilo se mu je zablokovat jednoduchým "chceme to udržet v tajnosti, víte", ale věřil, že dnes ráno už celá škola bude vědět, že Harry Potter má tajnou lásku.

Právě teď se tedy Harry schovával ve své ložnici a netušil, jestli jeho plán vyšel nebo ne.

Ron popošel blíž a naklonil se přes jeho rameno k zrcadlu. Trochu si prohrábl vlasy a potřásl hlavou ze strany na stranu, aby mohl sledovat ten efekt. "Kámo," prohlásil spokojeně, "je mi jedno, jestli jsi moc zamilovaný na to, abys měl chuť k jídlu. Já hladovím. Jdeš nebo ne?"

"Jo, jdu," řekl s rezignovaným povzdechem a připravil se.

Bylo to přesně tak zlé, jak očekával. Jakmile s Ronem prošli dveřmi, šumění hlasů ve Velké síni značně vzrostlo. Harry s sebou trhl, ale odhodlaně pokračoval přímo k nebelvírskému stolu, dávaje si pozor, aby s nikým, zejména ne s Malfoyem, nenavázal oční kontakt. Hermiona už na ně čekala.

"Určitě víš, jak zařídit, aby o tobě celá škola mluvila, Harry," řekla s lehkou dávkou soucitu.

Harry ji ignoroval a pohlédl na srolovaný výtisk Denního věštce, který ležel vedle misky kukuřičných lupínků. "Nejsem tam já, že ne?" zeptal se opatrně.

"Ne," odpověděla a odhodila svůj výtisk. "Pravděpodobně pár dní potrvá, než na to přijdou."

"Páni, Hermiono, cítím se mnohem lépe," prohlásil Harry, načež ona jen pokrčila rameny.

V Harryho třídě toho dne nastal neuvěřitelný zmatek. Nikdo (kromě Hermiony) se nedokázal soustředit na práci, protože byli příliš zaneprázdněni vyzvídáním. Na konci dne, už Harry stále dokola automaticky odpovídal větou: "Neřeknu vám, kdo to je, chceme to udržet v tajnosti.", jakoby to byla jeho mantra a hlava ho bolela z neustávajících výslechů snad všech dívek v Bradavicích.

Lektvary byly, jak se dalo očekávat, nejhorší. Snape měl mimořádně špatnou náladu (pravděpodobně protože díky tomu, že byl Harry údajně šťastný), a Malfoy tiše bojoval se záchvaty smíchu, jakmile kdokoli vyslovil slovo "přítelkyně". Slovo, které zaznívalo třídou tak často, že Snape začal požadovat ticho kdykoli se někdo třeba jen hlasitě nadechl.

Dokonce ani ve společenské místnosti Nebelvíru Harry nedošel klidu. Levandule a Parvati kolem něj poletovaly, štěbetaly něco o lásce na první pohled a byly u vytržení z hávu tajemství, které obklopovalo celou tuhle událost. Nakonec Harry cítil úlevu, když mohl konečně utéct na setkání s Malfoyem.

Úlevu však cítil samozřejmě jen do chvíle, kdy se s Malfoyem konečně setkal. Harry nedokázal pochopit, jak se stalo, že byl stále přesvědčen, že je Malfoy neuvěřitelně protivně arogantní a zároveň mu už najednou nevadilo, když ho popadl a přimáčkl se k němu. Tyhle pocity by měly být v rozporu, jenže nebyly.

Malfoy ho překvapivě silně přirazil ke zdi a začal se k němu lísat, zatímco Harry musel bojovat s nutkáním ho obejmout a ukázat mu, jak silně by ho dokázal držet, zatímco by jejich ústa bojovala proti sobě a… doopravdy se musel snažit, aby si Malfoy nevšiml, jak je pro Harryho těžké zůstat v klidu. Harry děkoval bohu, že na sobě měli šaty.

Další den se s Malfoyem rozhodl setkat v jedenácti hodin, protože byl přesvědčen, že Komnata nejvyšší potřeby pro něj bude během soboty nejbezpečnějším místem.

Dokonce, i když neměl žádné domácí úkoly, Harry padl do postele brzy večer, vděčný za postel s nebesy a ignorujíc šeptání svých spolubydlících, kteří se tiše soukali do svých postelí. Harry se musel připravit na nevyhnutelné - na snění o Malfoyovi, smířený a maličko natěšený.

***

Když se druhého dne probudil, byla kolej prázdná. Harry se podíval na hodiny. Deset hodin. To nebylo zas až tak neobvyklé, přestože zvyk vstávat každé ráno v sedm hodin se dal nalomit jen těžko. Harry pocítil příval štěstí a vděčnosti za odklad, kterého se mu dostalo. Vyhnul se ranním otázkám od ostatních chlapců typu: "Už jste to dělali, Harry?" "Nechala tě sáhnout jí na prsa?" "A jaký to bylo?"
"Jaká je tam dole?"

Po krátké sprše se Harry spěšně rozhodl, že zbaběle vyklouzne z koleje a zamíří rovnou do Komnaty nejvyšší potřeby. Vytáhl svůj neviditelný plášť z kufru, přetáhl si ho přes hlavu a těšil se z pocitu svobody, který ho obestřel.

Načmáral Ronovi krátký vzkaz, kdyby se po něm sháněl, a vykradl se z koleje. Opatrně scházel po točitém schodišti přitisknutý ke zdi, aby se vyhnul srážce s Colinem Creevym.

Cesta k tapisérii Barnabáše Blouznivého byla klidná a bez jediného vyrušení, a jakmile se dostal do opuštěné chodby, stáhl ze sebe plášť a schoval ho do brašny.

Pak už nerozhodně postával před dveřmi svého a Malfoyova pokoje. Zjistil totiž, že se mu nechce dovnitř. Proč se rozhodl svůj den volna věnovat sexuální frustraci a zmatku, které ho ovládaly?

Možná, kdybych se k Malfoyovi choval jako k Ronovi, napadlo Harryho s očima upřenýma na kliku… v tu chvíli se myšlenky, rozuteklé všemi směry, zastavily. To bylo ono. Pravděpodobně byl ze všeho prostě jen zmatený; pokaždé, když se sešel s Malfoyem, skončilo to líbáním. Možná, kdyby se k sobě chovali víc jako - kamarádi -, tak by se Harry dokázal vypořádat se svými problémy.

Jenže… jak přesně se má chovat přátelsky ke svému úhlavnímu nepříteli a objektu svých sexuální fantasií v jednom? A to především ve chvíli, kdy ho objekt jeho touhy náruživě líbá pokaždé, když k tomu dostane příležitost, zatímco Harry odmítá jeho náklonost oplácet?

Ne, že by si Malfoy stěžoval, kdyby mu Harry polibek oplatil. To bylo nepravděpodobné. Tady šlo spíš o morální stránku věci; Malfoy byl k takovému chování donucen, zatímco Harry měl stále ještě plnou kontrolu nad svých chováním - alespoň teoreticky - a tak by políbit Malfoye teď znamenalo, že ho zneužívá. Sice asi v dobrém smyslu slova. Ale stejně.

Tak či onak, nic takového se nestane. O to už se Harry postará.

Malfoy už byl v komnatě, líně se roztahoval na posteli. Harry, odmítajíc třeba jen pomyslet na cokoli, co se týkalo možností, které poskytovala slova postel, Malfoy a on sám v ní, se usadil na měkké červené pohovce.

Pokus o udržení dostatečné vzdálenosti však nevydržely dlouho, protože Malfoy se k němu okamžitě vydal, obkročmo se mu usadil na klín a políbil ho.

V téhle poloze bylo pro Harryho neuvěřitelně těžké nevyjít vstříc nahoru boky, aby zjistil, jestli Malfoy na polibek reaguje stejně jako on. I když, i kdyby Malfoy doopravdy reagoval stejně, nebylo by to skutečné. Na světě neexistovala situace, kdy by Malfoy mohl mít Harryho Pottera rád. Ne, za normálních okolností. Tak prčo sakra Harry…?

Malfoy přerušil polibek, posadil se stranou a podrážděně si odstrčil vlasy z očí. Dívali se na sebe.

Je to tvůj kamarád, připomínal si v duchu Harry. Prostě se k němu chovej jako k svému kamarádovi… mluv s ním!

"Co nosíš pod hábitem?" vyhrkl.

Ach, opravdu platonické, Pottere. Dobrá práce.

Malfoy se na něj zmateně (pochopitelně!) zahleděl. "Pardon?"

Harry v duchu zaklel "No," řekl a rychle uvažoval, co dodat, aby nezněl jako idiot. "Ron a Neville nosí pod hábitem džíny nebo tak, ale tebe si v nich neumím představit… takže…"

Mysl mu poskytla hned několik zajímavých obrázků, na nichž byl Malfoy v džínech. A pak i bez nich.

"Chceš po mě, abych se ti tady svlékl, Pottere?" ušklíbl se Malfoy. Ostýchavě si rozepíná knoflíky košile, odhaluje bledou hruď… Harry urychleně potřásl hlavou.

"Ehm, ne," řekl s vyprahlými ústy. "Jen jsem - jsem jen zvědavý. Nikdy jsem… chci říct…"

Malfoy se na něj soucitně zahleděl. "No," prohlásil pomalu, "záleží na to? V doopravdy tradičních kouzelnických rodinách je zvykem nenosit pod hábitem vůbec nic…" Ach, Bože. Bože, prosím řekni, že Malfoy není pod hábitem právě teď nahý. "… ale být takhle nechráněný mě vyvádí z míry." … sakra! Tedy, díky bohu, samozřejmě.

"Většinou si prostě vezmu košili a kalhoty. Moc se to neliší od toho, co nosíš ty, vážně, až na to, že moje kalhoty samozřejmě nejsou modré."

"A z čeho jsou ušité? Bavlna?" Zeptal se Harry a uvažoval, proč ho vlastně zajímá materiál Malfoyových kalhot. Jeho konverzační schopnosti byly prostě dokonalé, opravdu.

Malfoy mu věnoval zvláštní pohled. "To neumím posoudit. Vážně jsem to nikdy nijak nezkoumal, Pottere," řekl. "Ale jestli tě to doopravdy zajímá, můžeš se pokusit vplížit se do naší koleje, a pak si dovádět v mém šatníku, co hrdlo ráčí. I když to je dost nepravděpodobné, protože se tu bavíme o Zmijozelu."

"Ano, ale…" Harry zaváhal. Opravdu to chtěl Malfoyovi říct? To už snad zapomněl, s kým to vlastně mluví? To, že jeho péro podléhalo přehnaným představám, snad znamená, že ho za sebe nechá myslet? A doopravdy právě teď ignoruje všechny své vnitřní a opodstatněné otázky? "Mám tohle." Vytáhl neviditelný plášť z brašny.

Malfoyovi spadla čelist.

"Vždycky jsem jeden chtěl!" prohlásil ohromeným hlasem a s nataženými prsty přejel po hedvábné tkanině. "Táta mi vždy říkal, že pokud Grangerovou někdy porazím při zkoušce, jeden mi sežene."

Harry se otřásl nad zvláštností toho, že slyší Malfoye mluvit o svém otci jako o "tátovi", znělo to příliš normálně.

"Můžu si ho zkusit?"

Harry určitě nehodlal Malfoyovi důvěřovat natolik, aby mu půjčil plášť po svém mrtvém otci. "Jasně," řek. Malfoy se vzrušeně vyškrábal z jeho klína, zatímco se snažil nenápadně upravit, když se Malfoy nedíval.

Nakonec, po dlouhém přesvědčování z Harryho strany ("Ach páni, koukni, Pottere, jsem členem Bezhlavého honu"), Malfoy souhlasil, že ho propašuje do Zmijozelu.

Harry netušil, proč je tak fascinovaný představou, že uvidí Malfoyovu ložnici (kromě toho zřejmého: realističtější fantazie), ale určitě to nemělo nic společného s materiálem, z nějž bylo vyrobeno Malfoyovo oblečení. Rozhodl se, že je prostě zvědavý, co se od jejich druhého ročníku změnilo. Jo, to bylo ono.

Společně se úspěšně dostali do zmijozelské společenské místnosti (heslo: hadí jazyk) a Harry se, schovaný pod pláštěm, se zájem rozhlížel kolem sebe, zatímco Malfoy sebevědomým krokem zamířil k úzké chodbě vedoucí do hlavní místnosti. Bylo patrné, že tady se cítí ve svém živlu.

Jak se ukázalo, chodba vedla ke kolejím, a Malfoy se zastavil u sedmých dveří po levé straně. Poprvé od příchodu do společenské místnosti se ohlédl přes rameno, a pak zatlačil na dveře a vstoupil. 7
Harry nevěděl, co vlastně čekal. Ložnice Zmijozelu vypadala v podstatě stejně, jaká nebelvírská, až na barvu závěsů a povlečení, které byly zelené. Zrovna se to chystal říct na hlas, když Malfoy zvedl ruku a ukázal na dveře vedoucí z ložnice pravděpodobně do koupelny. Harry gesto pochopil a ztichl.

"Ahoj?" zavolal Malfoy a podíval se ke dveřím. Pak se otočil zpět se spokojeným úsměvem: "Nikdo tady není."

Harry si sundal plášť. "Vypadá to tu skoro stejně - co?" Úsměv z Malfoyovy tváře zmizel a jeho oči se málem až komicky rozšířily.

"To jen… vidět tě v mojí ložnici. Merline." Pomalu se vydal k Harrymu. Teď, když to Malfoy řekl, se Harryho vlastní myšlenky zamřely na to samé. Seber se, Pottere!

Ach, ale… ale Malfoy ho už zase líbal, a bylo to… bylo mnohem těžší se vzpouzet, když stáli ve vzdálenosti jen několika kroků od Malfoyovy postele (i když Harry netušil, která z nich to je). Malfoy, jak se zdálo, si to taky uvědomoval, protože tiše zasténal, a pak vsunul Harrymu ruku pod tričko. Harrymu naskočila husí kůže. Bylo doopravdy - doopravdy - těžké neopětovat ten polibek.

Popravdě, Harry už začínal zvažovat, že nechá všechny své morální zásady vyletět oknem, když… se rozletěly dveře.

TBC

 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Ditys Ditys | 28. července 2015 v 22:26 | Reagovat

le děláš si sradnu to utnout zrovna v tomto momentu??? O_O

2 Ditys Ditys | 28. července 2015 v 22:29 | Reagovat

Ahoj, promiň neodeslal se mi celý komentář, nejdřív tam mělo být poděkování za pokračování a pak teprv nevěřícné pozastavení nad tím v jakém okamžiku to tentokrát končí.

3 bacil bacil | 28. července 2015 v 23:09 | Reagovat

Chceš mně zabít :-D takové ukončení kapitoly snad ani blog nemůže dovolit. Jsem měla málem smrt.
Wau jinak super kapča. A budu se zase moooooc těšit na pokračování. Teda pokuď do té doby neumřu zvědavostí. Kdo, že ty dveře otevřel??????????

4 Achája Achája | 29. července 2015 v 0:18 | Reagovat

Tak kdo je překvapí a dostane psotník z leknutí?:-D Děkuji za tu půlkapitolu:-)

5 nel-ly nel-ly | Web | 29. července 2015 v 7:11 | Reagovat

[2]: :D tak pardon, ale on to byl nejlepší moment

[3]: to ne, určitě ne, tentokrát se snažim mít menší předstih, tak to čekání nebude nijak dlouhé ;-)
a jinak... já myslela, že všichni mají rádi překvapení O-o

[4]: :-x

6 kajulinek.s kajulinek.s | 29. července 2015 v 22:48 | Reagovat

nel-ly je zpět! a vážně se nudí v práci! což je boží! protože jsou zase články :D  a překláád :D  :D  už nás nikdy neopouštěj, prosím :-(  :-(  my to tvoje psaní prostě potřebujem ... fajn. já. nemůžu mluvit za ostatní :-)  
jo a ... kdo je kruci za těma dveřma?! druhou půlku. hned. absťááák 8-O

7 Vai Vai | E-mail | 30. července 2015 v 7:58 | Reagovat

ty jo teď na koho vsadit, děkuji moc za povídku a doufám, že na toto překvápko nebudeme muset čekat moc dlouho  8-O málem jsem měla s chlapci infarkt, jak ta osoba vtrhla :D

8 Sonka Sonka | Web | 30. července 2015 v 23:29 | Reagovat

Ďakujem za ďalší kúsok <3 Netrpezlivo čakám na pokračovanie :-)

9 nel-ly nel-ly | 1. srpna 2015 v 0:41 | Reagovat

[6]: velmi se nudila v práci! :-D  a tak byla šikovná, takže se nemusíte bat dlouhého čekání ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA