Ve stínu legend (32)

5. ledna 2015 v 20:39 | Nel-ly |  Ve stínu legend
Tak dneska to zkusíme pro změnu trochu dramaticky, koneckonců je válka... Urychleně míříme ke konci, ale ještě je toho spousta, co se musí stát. Tahle kapitola nepatří mezi nejdelší (popravdě měla být i o něco delší), ale po opětovném čtení jsem se rozhodla, že tohle byl konec, který si zasloužila.




Poslední rok byl plný nedůležitých změn, z nichž ale žádná neovlivnila a nikdy neovlivní svět. Takže proč se starat?

Alici už nějakou dobu nebylo příliš dobře, ale přisuzovala to stresu v práci. Což jsem chápala. Válka byla v plném proudu a bystrozoři nebyli jen alternativou mudlovské policie, ale i vojáků a speciálních jednotek. A protože Alici a Frankovi samozřejmě tohle nebezpečí nestačilo, i nadále plnili své poslání ve Fénixově řádu pod taktovkou našeho bývalého ředitele.

Nevím, co pro Řád dělali. Ale z toho, co jsem vydedukovala, se doopravdy něco dělo - něco velkého, o čem věděl zřejmě jen Brumbál. Zřejmě se o svá tajemství nepodělil s nikým jiným, předpokládám, že kvůli bezpečnosti, ale… Uznávám, že tou dobou jsem našeho bývalého ředitele neměla příliš v lásce a bylo to pravděpodobně hodně sobecké, protože se nás přeci všechny snažil zachránit. Jenže jeho tajemné úkoly v šedé zóně ve stínu Ministerstva kouzel ohrožovaly všechny členy Řádu - což zároveň znamenalo, že celou moji rodinu. Krom mě. Já svoji šanci dostala a rozhodla jsem se zůstat mimo. Vlastně jsem nelitovala, přestože mě čas od času přepadl pocit viny.

Pravděpodobně bych nikdy sama nezjistila, co se kolem mě - a s mými nejbližšími ve středu - odehrává, kdybych jednoho dne nevyrazila za Alicí a nestalo se to, co se stalo…

Už dávno neplatilo, že jste mohli v klidu přijít do Příčné ulice. Posadit se do restaurace, jakou jste si vybrali od pohledu, a objednat si jídlo. Ne. Kouzelný svět byl ve válce, lidé se báli vycházet z domu a - mudlovský svět netušil, co se kolem vlastně děje.

Jako člověk žijící na pokraji obou těchto světů jsem nemohla pochopit, jak slepí dokáží mudlové být. Na druhou stranu jsem však nemohla jinak: pociťovala jsem zášť vůči Ministerstvu kouzel a magické říši obecně. Mudlové umírali. Jeden za druhým, stále častěji, a vše bylo posuzováno jako nehody. Speciálně vyškolení pracovníci Ministerstva občas vyráželi do terénu, mazali paměť lidem, kteří ve svém sousedství našli celou vyvražděnou rodinu se znamením zla zářícím nad dome. Jako by ti lidéani neexistovali.

Nikdy jsem neslýchala ten hlas vyšší moci, který nejspíš strašil v hlavě Alici a ostatním, který by mě nabádal bojovat proti bezpráví. Ale pokud jsem měla někdy nutkání podlehnout své nebelvírské povaze (a že o její existenci jsem často pochybovala), tak ve chvílích, kdy jsem si uvědomovala, jak bezohledně se kouzelníci vůči svým spoluobčanům chovají.

Několikrát jsem se kvůli tomu pohádala s Alicí a to tak, že jsme se občas i celé dlouhé týdny neviděly. I během té doby jsme si samozřejmě pravidelně posílaly zprávy, jež se staly naším zvykem už od prvního útoků, který jsme zažily ještě na škole. Dávaly jsme si tak vědět, že jsme obě v pořádku. U mě se mohlo stát jedině to, že se objevím ve špatnou dobu na špatném místě, ale Alice… Alice se příliš často ocitala v předních liniích na bojišti.

Toho dne jsem se nemohla dočkat, až svou kamarádku konečně uvidím. Dlouhé dva měsíce jsem od ní nedostala víc než každodenní krátké ujištění, že je naživu. Netrpělivě jsem čekala na dohodnutém místě a třásla se zimou v dešti, když se za rohem konečně objevila postava v tmavém plášti. Ani na chvíli jsem nepochybovala, kdo to je.

"Alice!" vykřikla jsem a začal mávat. Co jiného byste udělali, kdyby se v hustém dešti na opuštěném místě, kam nikdo nechodí, v přesně určený čas objevil člověk? No, jak jsem se poté dozvěděla, tak mávání nebyl dobrý nápad.

Stihla jsem uskočit rudému paprsku, který mířil mým směrem. Zakopla jsem však o vlastní nohu a poroučela se k zemi jako pytel brambor. Hůlku jsem měla schovanou v kapse. Nikdy jsem bez ní nevycházela ven, jenže vlhký kabát (nikdy jsem se pořádně nenaučila to Lilyino "deštníkové" kouzlo) se mi omotal kolem nohou a já se do kapsy nemohla dostat.

Další paprsek zasáhl zeď vedle mé hlavy a já se po kolenou odšourala za roh, abych se schovala za zdí, u níž jsem čekala. Teď už jsem konečně měla hůlku v rukou, jenže… jsem neměla tušení, co si s ní počnu.

Nebojovala jsem. Nikdy ne doopravdy. Chodila jsem sice na Obranu proti černé magii, procvičovala útočná i obranná kouzla spolu se svými přáteli, ale nebojovala. Dokonce jsem se ani nemíchala do přestřelek na chodbách v Bradavicích, protože vedle mě pokaždé stále Alice, Frank, Lily, James nebo Sirius, kteří bojovali za mě.

"Mdloby na tebe!" vykřikla jsem a mávla hůlkou bez míření někam přes zeď. Nic se nestalo. Neslyšela jsem žádnou ránu ani pád, ale ani hlasy. Na druhou stranu stále hustěji pršelo, takže i kdybych čirou náhodou útočníka zasáhla, tak… musela jsem se postavit na nohy a vykouknout z poza svého úkrytu. Koneckonců jsem mu přeci právě dala jasně vědět, kde jsem.

Vyskočila jsem na nohy, pravá noha mi podklouzla na bahnité stezce, ale já si toho nevšímala a rozběhla se. Netušila jsem, jakým směrem, bylo mi však jasné, že se potřebuju dostat na bezpečné místo. Jenže kde takové vzít? Potřebovala jsem se uklidnit a přemístit se. Přemisťování je skvělá věc, ale když vám srdce buší jako splašené a tělo ovládá panika, je to ten nejhorší nápad. Nedokázala bych se pořádně soustředit. Já ne.

Na poslední chvíli jsem vyčarovala štít a odpálila tak slabší kletbu, která mi mířila na hlavu. Teď už jsem ji já věděla, kde se útočník nachází. Zastavila jsem se. Bylo mi jasné, že nemám šanci utéct. V hustém dešti jsem sice neviděla ani na krok a tedy nemohl nic zahlédnout ani můj protivník. Znamenalo to však i to, že se v okolí nenachází nikdo, kdo by mi mohl pomoci. Neměla jsem kam uprchnout. Byla jsem v tom sama.

"Expelliarmus!" vřískla jsem směrem k tmavé postavě. Jediným pohybem se kletbě vyhnul a poslal svoji vlastní. Tentokrát se barva paprsku lišila, přešla z červené na modrou, ale já netušila, čemu se bráním. Nevěděla jsem, jestli je protivník na takové úrovni, že používá neverbální kouzla, nebo jestli ho neslyším díky dešti. Doufala jsem v to druhé, protože pak bychom měli alespoň v jednom ohledu stejné šance.

Docházel mi dech. Neuměle jsem se vyhnula ještě několika kletbám a vyslala své vlastní. Déšť všechno kazil, ale zároveň mě hned několikrát zachránil. Byla jsem si jistá, že za normálních okolností, bych v souboji tak dlouho nevydržela. Kdyby neměl ten druhý - ať už to byl kdokoli - ztížené podmínky, pravděpodobně by mě už dávno zabil. I když je fakt, že zeleného světla značícího smrtelnou kletbu jsem si zatím nevšimla. Nejspíš mě chtěl jen zajmout - prozatím. Tak nebo tak to nedávalo smysl. Proč sakra útočí? A proč zrovna na mě?

Ozvala se hlasitá rána. Strom, kolem kterého jsem tančila, když jsem se vyhýbala útokům, se rozpadl v prach a mně bylo jasné, že jsem skončila. Neměla jsem představu, jaké kouzlo touhle udělalo, ale věděla jsem, že na takové úrovni nejsem. Merline, stěží jsem udělal zkoušky OVCE.

Rozeběhla jsem se, skočila a po blátě doklouzala ke skupince několika mohutných keřů, za kterými jsem se schovala. V duchu jsem se začala loučit se světem - tedy pokoušela jsem se o to, ale v hlavě mi stále bušila myšlenka na to, že mám doma láhev vážně dobrého vína a kus drahého uzeného masa, které mi včera přinesl Graham z rodinné oslavy, a jaká je škoda, že je už neochutnám. Taková blbost.

Zaslechla jsem čvachtání, které mohlo patřit jedině lidským krokům. Byl nedaleko! A já se krčila v křoví. Takhle já neumřu, takhle sakra ne!

Vyskočila jsem na nohy, zamířila hůlkou, nadechla se a chtěla zařvat své poslední kouzlo z plných plic, když mě zastavil povědomý hlas.

"Mary!"

Zarazila jsem se v polovině slova a zakuckala se. "A - Alice."

"Ahoj, zlato," řekla klidným hlasem a obezřetně se ke mně vydala blíž. Teprve teď mi došlo, že na ni stále mířím hůlkou, a tak jsem ji sklonila. Bok mi tepal bolestí od mého posledního střemhlavého únikového manévru a oko se mi zamlžovalo krví, což byl nejspíš následek řezavé kletby, které jsem se nedokázala vyhnout úplně. "Jsi v pohodě?"

"Já… jo, jo asi jo. Co… co se stalo?"

Jen pomalu mi docházelo, jak se situace, kdy jsem myslela, že brzy vydechnu naposledy, změnila. Přes déšť jsem slyšela zvuky. To, co protínalo oblohu, nebyly blesky, ale kouzla - kletby, které signalizovaly bitvu odehrávající se nedaleko.

"Ocitla ses uprostřed bitevního pole," řekla pomalu Alice, chytla mě za ruku a táhla sebou. "Nemohla jsem se k tobě dostat dřív, ale držela ses dobře," tentokrát se usmála. A já jen přikyvovala. Blížily jsme se k lidem a já uslyšela výkřiky. Nechtěla jsem tam jít, ale Alice mě stále držela a já neměla sílu jí odporovat. "Pojď, ošetříme ti tu ránu. Na tady…"

Chvíli jsem nechápala, proč mi do ruky dává zátku. Ale pak mi to došlo… Přenašedlo.

"Vezme tě do bezpečí. Já se musím vrátit za Frankem."

"Ale - !"

"Neboj, už tam na tebe čekají."

"Dávej pozor."

Usmála se, rychle mě objala a strčila mi do ruky zátku. Pak jsem ucítila známé cuknutí pod pupíkem a v další chvíli jsem se skácela na podlahu haly jakéhosi starobylého domu. Než jsem se stihla zorientovat, kde jsem se to vlastně ocitla, ucítila jsem na ramenou ruce, které mě spěšně zvedaly.

"Sakra, McDonaldová, ty teda vypadáš. Myslím, že už jsem ti snad říkal, že tohle není nic pro tebe."

Vykulila jsem oči a zaklonila hlavu. Nade mnou stál Sirius Black a pomáhal mi postavit se na nohy.

"Jsi zraněná?"

"Já - "

"Jasně, že seš. To vidím sám. Ale kde jinde kromě čela? Sakra, Annie, vyděsilas nás k smrti!"

"Co?"

"Slečno McDonaldová, tohle vypijte."

Otočila jsem se za dalším známým hlasem. Vedle mě stála madame Pomfreyová - ta madame Pomfreyová, která měla být touhle dobou v Bradavicích - a strkala mi lahvičku plnou tmavé tekutiny. Tohle ale Bradavice nebyly. Netušila jsem, kde jsem se to vlastně ocitla, ale středověký hrad to nebyl, i když místnost byla zařízená v podobném stylu jako starobylé panské domy.

"Zahřeje vás to a ulehčí od bolesti."

Chtěla jsem odseknout, že mě nic nebolí. Ale jakmile jsem se nadechla, bokem mi projela bolest, až jsem musela přivřít oči. Pak už jsem se nepokoušela hádat.

Ošetřovatelka několikrát mávla hůlkou a já se ocitla v suchu a teple. Moje mokré, špinavé, potrhané oblečení se jako - no, kouzlem - vrátilo do původního stavu.

"D - díky."

Madame Pomfreyová se na mě usmála, a pak se vydala otevřenými dveřmi do další místnosti, odkud se ozývaly hlasy.

"Vysvětlíš mi, co se tu, pro Merlina, děje?" otočila jsem se na Siriuse, když už jsem se konečně trochu dostala ze šoku, v kterém jsem se nejspíš nacházela od chvíle, kdy mě Alice našla.

Stále mě držel za ramena v takovém skoro objetí a upřeně se mi díval do očí. "Sledovali Alici. Její dům, práci, dokonce i poštu. Věděli, kde jste se dneska měly setkat, a chtěli si na ni počkat. Jenže ty jsi dorazila dřív. Alice se o chvíli zpozdila a, díky Merlinovi, stihla kontaktovat Řád.

"O chvíli?" opakovala jsem? "Ale - ale ten chlap, ženská, Smrtijed, co já vím, na mě útočil minimálně několik minut. Za tu dobu se stačilo víc rozpršet a obloha zčernat."

"Já vím, ale bylo jich tam víc. Alice jen kousek od tebe bojovala s dalšími, než dorazili další. Když mě Dvanácterák kontaktoval, už bojoval, a já se vydal rovnou sem, abych na tebe počkal a pomohl Pomfreyové, kdybys byla vážněji zraněná."

"Kdybych… Sem… Kde to vlastně jsme, Siriusi?"

"V jednom ze štábů Fénixova řádu."

"Aha."

Jiné reakce jsem v té chvíli nebyla schopna. Zaútočili na mě, bojovala jsem, připravila se zemřít, byla zachráněna, ocitla se ve štábu Fénixova řádu a teď jsem se dozvěděla, že ostatní - má nejlepší kamarádka, její manžel, naši přátelé - ještě stále bojují. Bylo toho najednou trochu moc.

"Pojď, sedni si. Počkáme na ostatní. Měli by tu být každou chvíli. Těsně před tím než ses tu objevila, jsem dostal od Dvanácteráka zprávu, že další posily nejsou potřeba. Všechno bude v pořádku."

* * *

Nic nebylo v pořádku.

Zatímco jsem se vyhýbala kletbám jednoho zbloudilého Smrtijeda, mí přátelé čelili útoku celé armády v čele se samotným Pánem Zla, jak Voldemortovi přezdívali jeho stoupenci. Jakoby nestačilo, že už si předtím sám říkal lord.

Zemřeli dva lidé. Ani jednoho jsem osobně neznala, ale tak mě jejich smrt zasáhla. Musím však přiznat, že ne tolik, jako informace, kterou jsem předtím získala od Siriuse. Moji kamarádku někdo sledoval. Četli její poštu - poštu ode mě - a proto věděli, kde se ten den bude nacházet. Kdyby Alice přišla dřív a kdyby tak hustě nepršelo, což znemožnilo útočníkům zmapovat si pořádně terén, mohla už mrtvá.

A vše se ještě zhoršilo, když se druhý den objevil Albus Brumbál.

***

Nebojoval v bitvě po boku ostatních, ale zprávy, které přinesl, byly ještě mnohem horší. Od zdroje, kterému Brumbál absolutně věřil, přišla zprávě o věštbě. O věštbě, která během několika minut všechno změnila.

Zatímco jsme poslouchali slova vyřknutá vědmou, Lily, sedící naproti mně v objetí Jamesových paží, zbledla a spodní ret se jí roztřásl. Ze začátku mě její reakce mátla, ale pak jsem si všimla, jak James se slzami v očích přejíždí po jejím plochém břiše.

Vytřeštila jsem oči, když ozubená kolečka v mé mysli konečně zapadla na správná místa a já si všechno dala dohromady. Pokud jsem správně počítala, tak vše, obsažené v té věštbě, mohlo směřovat jen na několik lidí, které jsem dobře znala. S jedinou výjimkou: nikdo v mém okolí nečekal dítě, které se narodí na přelomu léta. Matka by musela být ve druhém nebo třetím měsíci. A to, pokud jsem věděla… Pokud jsem věděla, došlo mi, když jsem sledovala Lily s Jamesem.

"Dozvěděli jsme se to teprve před pár týdny," řekla tichým třesoucím se hlasem Lily. "To určitě nemůže být ono."

"Voldemort si myslí, že se jedná o vás dva," reagoval smutkem prosyceným hlasem Brumbál. "Nejsou žádní jiní kandidáti."

"Ale ano, jsou," prohlásila Alice dutým hlasem, který jsem nepoznávala. Otočila jsem se na ni. Seděla mezi mnou a Frankem a právě teď svírala ruku svého manžela takovou silou, že jí zbělely prsty.

"Jsou?" Lily zvedla slzami zamlžené oči a ve výrazu se jí na okamžik objevila naděje. Naděje, která zemřela ve chvíli, kdy spatřila Alicinu tvář. "To ne," vydechla.

"Už jsem to tušila delší dobu, ale jistá jsem si teprve necelé dva týdny," pokračovala Alice věcným tónem, který k ní vůbec nehodil. V její tváři jsem nedokázala rozpoznat jedinou emoci a to bylo špatné, moc špatné. "To proto mě sledovali."

Nastalo ticho, během kterého všichni zůstávali zabraní ve svých myšlenkách. Místností se ozývaly jen dva hlasy - manželů, kteří se snažili utěšit své ženy.

"Dneska jsem ti to chtěla říct," otočila se pak na mě Alice. V jejích očích jsem zahlédla slzy, kterým však nedovolila přelít se přes okraje. Držela se a já ji musela obdivovat. "Doufali jsme, že bys mohla jít za kmotru."

"Bude mi ctí."
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Lily of the valley Lily of the valley | Web | 10. ledna 2015 v 18:39 | Reagovat

Je to dost blbé, když si člověk nejdřív přečte třicátou druhou kapitolu? No, vlastně ne tak docela, jsem si jistá, že jsem kdysi kdysi dávno musela číst těch prvních pár, ale moc si je nepamatuju.
Chtěla jsme to jen přeběhnout, ale místo toho jsem to dočetla až do konce, a z prvního pohledu můžu říct je to, že ti vzdávám hold. Nevím, co tomu tedy předcházelo, ale očividně jsi jedna z mála lidí, kteří zvládli využít ženské postavy z doby Pobertů a nezměnit ji v Mary Sue.
McDonaldovou si pamatuju, jak ji Rowlingová zmiňovala... V první chvíli jsem si ji spletla s Marlen McKinnonovou, ale pak mi došlo, že to nesedí. V jednu dobu jsem se snažila napsat povídku co nejvíc se blížící tomu, co popisovala Rowlingová, ale nakonec  to nedopadlo.

Ačkoliv jsem nečetla české povídky už hodně dlouho (naučila jsem se na anglické a už česky ani číst snad neumím), tak si myslím, že tady učiním výjimku.
Ke kapitole - po dlooouhé době jsem konečně četla něco, co plynulo a dávalo smysl (něco, co já nejsem schopná dodržet), a hrozně se mi to líbilo. Je vidět, že se blížíš do "finiše", a zajímá mě, jak to bude dál. Do té doby mám dost času si přečíst, co tomu předcházelo, takže paráda. Myslím, že díky tobě budu schopná zase číst českou fan fikci... Díky.

2 Lily of the valley Lily of the valley | Web | 10. ledna 2015 v 19:56 | Reagovat

Napadá mě, jestli neděláš beta-read? Nebo nechtěla bys? Nejde mi o mé psaní, ale začala jsem s překladem, a pro oči nevidím; nejsem schopná to normálně opravit, hlavně co se týče slovosledu. Kdybys souhlasila, napiš mi prosím na blog, nebo odepiš sem... :)

3 nel-ly nel-ly | Web | 11. ledna 2015 v 13:21 | Reagovat

[1]: Moc děkuju, vážně si toho vážím, byla to první povídka psaná v ich-formě a po dlouhé době taky jedna z mála pobertovských, do které jsem se vrhla a snaha o udržení chrakterů tam byla.
horší už je, že ji píšu už vážně, ale vážně dlouho a hádám, že mezi prvními kapitolami a těmi nakonci bude dost propastný rozdíl v tom, jak jsem psala...
Promyšlené to sice bylo až do konce, ale jaksi se příběh trochu moc natáhl.

Jsem "expert" spíš na kratší povídky, protože mám problém s pravidelností, tam jsem se vypisovala a celkově mi po čase začaly víc vyhovovat :)

4 nel-ly nel-ly | Web | 11. ledna 2015 v 13:23 | Reagovat

[2]: dělala jsem, ale bohužel teď už vůbec nemám čas, stěží mám čas překládat povídku, co jsem začala před pár měsíci, a celkově se moc nedostanu ani na blog :(

a už si nepamatuju, kdy jsem sama čelta pořádnou fanfikci! sakra :D

5 Maysie Maysie | Web | 26. února 2015 v 17:31 | Reagovat

Konečně ukázala, že taky dokáže přežít a není taková trubka :)
Rozvinutí tímhle směrem by bylo asi hodně zajímavé - kdyby označili syna Alice :)

6 Poppy Poppy | 22. července 2015 v 22:34 | Reagovat

Tuhle povídku miluju a proto doufam,že jsi neskončila se psaním. Kdyz vidím datum napsani posledni kapitoly,bojím se :D
Je to fakt úžasná povídka a stále naivně věřím v Mary a Siriuse :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA