Ve stínu legend (31)

8. prosince 2014 v 15:45 | Nel-ly |  Ve stínu legend
Cha! Už nic neslibuju, ale... tentokrát už mám doopravdy prakticky dopsáno. Od jistých osob mi bylo řečeno, že už mi ani nevěří, takže jsem jim musela dokázat opak. Udělám si z toho takové Vánoce pro sebe a obdaruju se dokonečením druhé povídky, ve které jsem si věřila.
První byla DÁNO OSUDEM, kterou jsem doopravdy dopsala. A teď je na řadě tahle... Kapitol bude dohromady, již defintivně, 35, takže vidíte, že konec je fakt nasnadě.
Jen tak mimochdem je to už pár měsíců, co jsem nepsala (překlad sice ukazuje schopnost člověka psát - ehm, mějte slitování - ale nenabízí mu moc tvůrčích možností, takže přiznávám, že jsem si to opětovné psaní zase docela užila a vlilo to do mě dost energie, abych povídku nejen dotáhla do konce, ale snad i s trochou úcty, která jí po takové době náleží - ha, to bylo hlubokomyslný O..o)



Někdy si říkám, jak je možné, že jsme skončili tam, kde jsme skončili. Ale stalo se a minulost se změnit nedá. No dobře, existují věci jako obraceč času, samozřejmě, ale jejich používání je nezákonné, i když občas uvažuju, že by stálo za to porušit pravidla. Horší už by bylo jen to, že většina z těch, které beru jako nejdůležitější osoby ve svém životě, by se vydala po mých stopách, kdybych se dopustila čehokoli nezákonného.

Alice Shengherssová se stala bystrozorkou. To nikoho nemohlo překvapit. Už vůbec ne mě, která jsem až příliš často byla svědkem jejího neustálého boje proti zlu. To bez nadsázky (možná trošku). Právě teď se však zapálená bojovnice proti bezpráví nacházela na pokraji zhroucení, přecházela po pokoji v krásných nařasených šatech se zlatými efekty jako lev v kleci.

Dodávka květin se zpozdila. Nějaké vzdálené příbuzné se udělalo špatně, ale místo toho, aby se omluvila, raději si s sebou přivezla několik známých, kteří se o ní v případě nutnosti postarají - viděla jsem ji, jak se hned po příjezdu začala cpát čokoládovými košíčky. A nakonec někdo pomíchal zasedací pořádek, takže Alicina babička skončila vedle Frankova prastrýce a ti dva jsou ve válce už nějakých sedmdesát let.

Má nejlepší kamarádka se dnes vdávala. Brala si kluka ze sousedství, s kterým vyrostla. Ano, ta rebelka, co si neustále stěžovala na domnělý komplot jejich rodin, které se je prý měly snažit dát dohromady už od okamžiku jejich narození. Jak poznamenala paní Shengherssová; žádné tajné spojenectví nebylo potřeba, protože ti dva si prostě byli souzeni. Jak jinak vysvětlíte, že Frank dobrovolně (a s nadšením!) požádal o ruku holku, co ho celé roky tyranizovala (a tyranizuje do dnes)?

Natáhla jsem před sebe ruku a houkla na Alici: "Dáš si?"

"NE!" vyjekla, až jsem sebou leknutím trhla, ale hrdlo láhve jsem naštěstí svírala tak pevně, že jsem neponičila družičkovský hábit, který jsem měla na sobě. Překvapilo mě, že mudlovská a kouzelnická svatba se od sebe vlastně tolik neliší - až na levitující jídlo a pití, magické sliby a mnohem bombastičtější dekorace, samozřejmě - a Alice na sobě měla tradiční bílé šaty. Vypadala nádherně. Všechno to bylo krásné, tradiční a srdíčkovaté, až mě z toho málem rozbolely zuby (anebo to bylo z té zmrzliny, co jsem si ukradla k snídani). K Alici se tahle událost vůbec nehodila a přesto… přesto jsem už od rána bojovala se slzami. Zatracené svatby!

Bohužel jsem si ještě nemohla dovolit být přecitlivělá, protože jsem přesně věděla, jakou mě dnes Alice potřebuje mít. V naší dokonalé dvojce většinou pozici té chladnokrevné mrchy, když bylo potřeba, zastávala Alice, ale ve svůj svatební den si mohla dovolit udělat výjimku. Už od rána bláznila. Byla nevyrovnaná, třásly se jí ruce a přísahám, že jsem ji viděla, zasněně se usmívat, když někdo vyslovil Frankovo jméno. Svět se zbláznil a mí nejlepší přátelé chystali svatbu…

"Neměla bys pít přes den."

"A to mi říkáš zrovna ty?"

"Jak jako "zrovna já"?" vyhrkla rozzlobeně. V duchu jsem se usmála. Potřebovala jsem ji odvést od panických myšlenek a vztek u Alice vždy fungoval na jedničku.

"Pamatuju si, jak ses v pět odpoledne válela u vás na verandě a já tě musela pomocí levitačních kouzel schovat pod křeslo, aby tě Frank nenašel, když přišel z práce."

"To - "

"Vůbec to nezkoušej," varovala jsem ji a potlačovala hlasité chichotání. Tahle událost se stala v den, kdy ji náš Romeo požádal o ruku. Udělal to na obědě, protože Alici nebyl schopný donutit, aby s ním šla někam na večeři. Lord Voldemort a jeho stoupenci konečně dali světu vědět, že jejich hrozba není ani zdaleka planá a z Alice se stal workoholik. Ten den však nakonec stejně nepracovala.

Do teď si pamatuju, jak za mnou přišla - shodou okolností se restaurace, kde se Frank vyslovil, nacházela v podstatě za rohem od místa mého dlouhodobého pracoviště - s vykulenýma očima a popadla flašku whisky, kterou jsme měli schovanou za barem. Díky Merlinovi, že můj zaměstnavatel má až neuvěřitelné pochopení pro dívčí dramata (aby ne, když vychoval pět dcer) a nechal mě odejít dřív.

Po čtvrté hodině se Alice už neudržela na nohou a mně naháněli z práce, protože mě tam hledal… cituji: zbědovaný mladík. Alice se sice zmínila, že se něco stalo, a že je to vlastně hrozně skvělá věc a že se potřebuje napít (to jsem pochopila i bez toho, aby mi to zopakovala snad stokrát za sebou), ale už jaksi nedoplnila, že Frankovi zdrhla z restaurace a nechala ho sedět u stolu. Naštěstí, jako vždy, byl Frank neuvěřitelně chápavý a vyvádění jeho snoubenky mu přišlo roztomilé - dokonce i to, že na žádost o ruku reagovala alkoholovým opojením obřích rozměrů. Samozřejmě, že nám na všechno přišel. Ono jak by ne, když po zbytek noci opilou Alici hlídal, kdyby se jí náhodu udělalo špatně…

"Já ho miluju, víš?" prohlásila z ničeho nic Alice.

"Vím," zasmála jsem se.

"Ale je to tak - na prd!"

"To mi vysvětli," nechápala jsem tentokrát. Dnešní den nepatřil zrovna k těm, kdy bychom byly s mou nejlepší kamarádkou na jedné vlně.

"Vždycky jsem si myslela, jaký jsem rebel!" vyhrkla Alice. "A teď si beru Franka Longbottoma!"

"A?"

"Franka Longbottoma! Toho dokonalýho havraspárskýho šprta, co mi ho rodiče předhazovali celý život! Budeme spolu mít dokonalý čistokrevný dětičky a podpoříme tak incestní čistokrevnou rodovou linii přesně tak, jak si od nás všichni přáli!"

"Mohli byste si adoptovat Číňana," nadhodila jsem.

"Cože?"

Adopce v kouzelnickém světě jsou trochu složitější než je to u mudlů. Koneckonců… musíte mít jistotu, že do našeho tajně střeženého světa nezatáhnete nekouzelnického drobka. Fakt, že jsou mudlovské sirotčince zjevně plné vyděšených výrostků s magickými schopnostmi, jako jsem byla třeba já, raději nekomentuju.

"Ale nic. Prostě jste si byli souzeni, no. S tím nic nenaděláš."

"Mluvíš jako moje matka!" obvinila mě.

"Je to chytrá ženská," pokrčila jsem rameny a hodila po ní tiárou, k níž byl přidělaný dlouhý závoj z kouzelné nazlátlé pavučiny. Vidíte? Od mudlovských svateb skoro k nerozeznání. "A teď se připrav, za chvíli z tebe bude paní Longbottomová."

"Ach Merline," vykulila oči, ale tiáru si nasadila. "Možná bych si jednoho panáka fakt dala."

"Moje řeč, sestro."

* * *
Pozorovala jsem svou nejlepší kamarádku, jak s láskou svého života pluje po parketu. Vypadali nádherně. Jako dva hrnečky ze stejného setu. Dojalo mě to až k slzám, takže jsem si během obřadu musela utřít nos do kytice, kterou jsem držela v rukou. Jsem si docela jistá, že mě při tom nikdo neviděl. Doufejme.

Byla jsem první, po kom se Alice natáhla, když byla konečně připravena pustit svého ženicha ze spárů. Novomanželské polibky mají být cudné a krásné - ten jejich byl vášnivý a oslintaný, což jsem nezapomněla Alici připomenout. Praštila mě. Nevěsta jedna.

"Chutnala po whisky," pošeptal mi pak podezřívavě Frank, když mě popadl do medvědího objetí.

"Měla jen kapku, přísahám."

Jen protočil oči a zamilovaně se usmál. Vidíte? Ten chlap prostě nemohl být skutečný. A pokud ano, tak má čertovská kamarádka byla přesně tím člověkem, který si ho zasloužil. Nic jiného bych si ani nemohla přát.

"Tak jsme zůstali sami dva," ozval se vedle mě známý hlas.

"Ty a sám? Tomu se mi ani nechce věřit."

"Stávají se i divnější věci."

"Tak divné zase ne," zasmála jsem se, ale stále jsem se na něj nepodívala. Sirius Black, moje noční můra.

"Tančíš?"

"Ne."

Jeho štěkavý smích bych poznala i s pytlem přes hlavu ve čtyři hodiny ráno (a čtyři hodiny nejsou ráno!). Nikdo normální se takhle totiž nesměje. Otočila jsem se k němu a zadržela dech. Takhle na mě působil vždycky… v Bradavicích jsem s tím dlouho bojovala a nakonec málem i vyhrála. Nebo jsem si to jen namlouvala, protože ani po letech se nic nezměnilo. Nikdy jsme spolu nechodili. Byli jsme chvíli kamarádi, a pak ani to ne. Většinu doby strávené v Bradavicích i mimo ně jsme prostě byli dva lidé, kteří se kdysi navzájem tak trochu rozuměli, ale jinak je spojovali jen společní známí. A dnes už neplatilo ani to. Přesto…

"Ahoj, Annie," hlesl a mně se rozbušilo srdce.

"Nazdar, Blacku," odpověděla jsem a on se křivě usmál.

"Takže… vážně netančíš?"

"Ani náhodou," zavrtěla jsem hlavou.

"To je dobře." Musela jsem se tvářit tak zmateně, jak jsem se cítila. "Mám totiž v kapse placatku a nechci se do ní pouštět sám."

Tentokrát jsem se rozesmála já. Ať už mi srdce bušilo, jak chtělo. A ať vypadal jakkoli k nakousnutí, stále to byl ten neomalený kluk a můj první opravdový kamarád, kterého jsem kdy měla.

"Tohle je svatba mé nejlepší kamarádky," upozornila jsem ho.

"Já vím."

"Nemůžu jen tak odejít…"

"Nikdo si toho nevšimne," pokrčil rameny.

"Tak to ti teda dík," zamračila jsem se.

"Nemyslel jsem to zle. Jen… no, podívej se sama."

Alice a Frank se nenápadně - jak jen se to mohlo ženichovi a nevěstě na vlastní svatbě dařit - snažili vyplížit z parketu a mně bylo jasné, že jakmile zmizí všem z dohledu, skončí… no, konečně to měli posvěcené, takže co.

"Bezvadný," zavrčela jsem. "Tak ona se může vytratit z vlastní svatby a mně sebrala moji flašku? Kde je spravedlnost?"

"Flašku?" rozesmál se Sirius.

"Padesátiletá skotská! Zabavila mi ji, než začal obřad."

"Tak ji spolu pojďme najít," zašeptal mi do ucha a já… Merlin mi pomoz… šla.

* * *

"Vůbec to nezkoušej. Vím, jak to skončí a já dneska na hlubokomyslné rozhovory opravdu nemám náladu."

"Nic jsem neřekl," bránil se s prázdnou lahví v ruce.

Moji skotskou jsme nenašli, za to jsme ukořistili moc dobrý nasládlý likér, z kterého mi trnuly zuby, a dvě půllitrovky Ogdenské starorežné, které si někdo v domě nejspíš schovával na horší časy.

"Nevím, jak je to možné, ale na nějaké větší akci vždycky skončím takhle - " prohlásila jsem.

"Jak takhle?" zeptal se a spokojeně se vedle mě natáhl na zem. Seděli jsme na trávníků as dvě stě metrů od altánku, kde dál probíhala oslava.

"S tebou a prázdnou lahví."

"A to je špatně?"

Zamyslela jsem se. Naše poslední noc v Bradavicích byla něco, na co jsem se snažila zapomenout celé měsíce, ale jaksi to nešlo. Byla to velká chyba, které jsem nelitovala. Bohužel však musím přiznat, že jsem nelitovala ani své zbabělosti, když jsem se vytratila dřív, než se Sirius probudil. Nevím, jak by to dopadlo, kdybych tehdy v noci zůstala, ale mám tušení… Vždy jsem říkala, že ho znám. Doopravdy znám. Lépe než jeho nejlepší přátelé, dokonce lépe než James, který je pro něj víc než bratrem, protože mu rozumím. A právě proto, že mu rozumím, jsem nemohla zůstat. Odešla bych totiž se zlomeným srdcem.

"Annie, vážně. Opravdu to je špatně? Protože, jestli se chceš vrátit zpátky na oslavu, tak…"

"Ne, ne," zarazila jsem. "Nechci." Dál se tvářil vážně a to se mi nelíbilo. Tohle byla vždycky ta chvíle, kdy si navzájem vyléváme bolavá srdíčka. "Nic se neděje, opravdu."

"Mlčela jsi dost dlouho."

"Jen jsem se zamyslela… nad životem a tak…," jen co jsem to dořekla, vyprskla jsem smíchy a Sirius mě následoval.

"Merline, ty jsi vážně neuvěřitelná - "

"Jestli dodáš blbka, zabiju tě, Blacku."

"Řekl bych to diplomatičtěji."

Praštila jsem ho do ramena a vše bylo zase tak, jak má být. Dva staří známí sedící opilí na louce.

Chvíli jsme oba jen tak leželi na zemi a zírali na hvězdy, než jsem se konečně zeptala na něco, co mi vrtalo hlavou. Snažila jsem se tomuhle rozhovoru vyhnout, jenže… Siriuse už jsem neviděla několik měsíců a náš poslední krátký rozhovor během silvestrovské oslavy na Ministerstvu, odkud jsem se vypařila, jak nejdřív to šlo, ve mně stále trochu hlodal.

"Proč jsi tady se mnou?"

"Snad jsme si ujasnili, že je to jen kvůli tomu pití, ne?" zasmál se, ale už to neznělo tak upřímně jako předtím. Pak se odmlčel a já čekala, až začne sám. Jinak to totiž s tím natvrdlým hňupem nefungovalo. "Rozhodl jsem se skončit," řekl nakonec.

"Skončit?" udělala jsem z toho otázku neutrálním tónem.

"Nechci být bystrozor. Nikdy jsem nechtěl. Jo… bojování, nějaká pořádná akce, souboje a tak, to by mě bavilo. Ale na prosazování zákona a papírování prostě nejsem stavěný, raději bych pravidla porušoval, než vymáhal jejich dodržování na ostatních."

Musím říct, že tohle mě teda fakt nepřekvapilo.

"Co na to James?"

"Ten bude v pohodě. Trochu jančil, samozřejmě, ale nakonec mu došlo, že prostě nemůžu dělat něco, po čem netoužím. Stát se bystrozorem byl vždycky jeho velký sen, ne můj."

"A Remus?" dodala jsem opatrně.

Sirius se zachmuřil. "Jsem rozmazlenej fakan, kterej pokaždý dostal všechno, co si přál. Pocházím z dokonalý kouzelnický rodiny a i když moji rodiče nejsou zrovna svatí, když jsem se rozhodl odejít z domu, najednou jsem z ničeho nic zdědil prachy. Krom toho mi to ve škole vždycky šlo samo, holky se na mě lepily jako na mucholapku, ale já si ničeho z toho nikdy nevážil, protože jsem prostě takovej zmetek. Vlastně úplně bezcenná existence. To, že jsem se rozhodl odstoupit z bystrozorského kurzu těsně před jeho dokončením už vlastně nikoho nepřekvapilo."

"Ale to - to - "

Tentokrát jsem dokázala jen zírat. Popravdě… Sirius Black nebyl svatý. On a James toho spolu v dětství natropili spoustu, a když se nad tím člověk pořádně zamyslel, vlastně to byl především Sirius, který své kamarády podněcoval k rebelii. Na druhou stranu byl ale věrný přítel a kamarád, který už v dětství našel tolik odvahy, o které by se nikomu jinému nesnilo. V jedenácti letech se odvrátil od rodiny a zvolil si svoji vlastní cestu, i když to znamenalo nenávist jeho nejbližších… pro mě byl vždycky hrdina.

"Nevěřím, že něco takového řekl."

"Ne úplně, ale moc jsem to nepřikrášlil," řekl suše. "Nehádal jsem se s ním. Vždyť má pravdu. Co jsem v životě dokázal?"

"Myslím, že velký krok jsi udělal už v jedenácti letech," řekla jsem to, na co jsem před chvílí myslela. "Neumím si představit nikoho, kdo by se do Nebelvíru hodil víc než ty. Máš odvahy na rozdávání."

Otočil se ke mně a dlouho mi hleděl do očí, až jsem svých slov začala málem litovat. Už jsem se nadechovala, abych zahlásila nějakou hloupost, kterou všechno zazdím, ale neudělala jsem to. Neudělala jsem to, kvůli pohledu v jeho vážných šedých očí, jejichž barvu jsem rozeznala i přes okolní tmu.

"Jsi asi jediná, kdo si tohle myslí," zašeptal.

"Určitě ne. Lidé, kteří tě znají, tě milují… a mají pro to důvod."

"Jenže mi nerozumí, nikdy nerozuměl," pokračoval zamyšleně. "Ty ano."

"Někdy je to tak lepší. Když tvoji nejbližší přesně nechápu, co se ti děje v hlavě. Ale ta osamělost občas stojí za houby."

Smutně se zasmál. "Máš recht." A pak se znovu napil.

Věděla jsem, že se to stane. Srdce mi bušilo a stále jsem na sobě cítila jeho pohled, i když ta chvilka jako zrozená pro nějaká velká vyznání už opět pominula. Byli jsme prostě dva divní patroni, jejichž cesty se občas překřížily, ale nikdy nestřetly úplně. Nešlo to.

"Určitě to nemyslel vážně," řekla jsem nakonec.

"Jo, Dvanácterák to taky říká, jenže… tys ho neviděla. Myslel to vážně. Každé slovo."

"Tak to tě doopravdy nezná."

"Remus se změnil. Život ho konečně srazil na kolena. Teď, když nejsme v Bradavicích, je všechno jiné." S tím jsem nemohla nesouhlasit. Bylo mi dvacet let, měla jsem si užívat svobody a připravovat se na ten opravdový život, ne se v jednom ocitnout…

"Jako by nás někdo vhodil do moře, ale jaksi zapomněl naučit plavat."
"To bylo hlubokomyslný, Annie," prohlásil s nepatrným náznakem úšklebku. "Ale asi máš pravdu. Jeho matka před měsícem zemřela…"

"Pane bože."

"Neřekl mi to. Nepozval mě ani na pohřeb. Tedy, ne že by to byla povinnost, ale… James s Lily tam byli."

"Mrzí mě to."

"No… asi to nakonec vážně byly kecy, že přátelství ze školy vydrží do konce života. Co myslíš?"

Co myslím? Já tomu nikdy nevěřila. Na druhou stranu… Celé roky jsem byla přesvědčená, že mé přátelství se Siriusem skončilo už tehdy během třetího ročníku, kdy jsme se začali odcizovat. Co pak ale ty další roky, během nichž jsme pokaždé skončili někde sami a vedli podobné rozhovory? Nebylo to nakonec přesně to, co kamarádi dělávají? Vytrácejí se ze společných akcí a popíjejí tvrdý alkohol.

* * *

"Tak fajn, Blacku, byla to sranda, ale je načase jít spát."

"Společně?" otočil se na mě s nevinným pohledem.

"To těžko," zasmála jsem se a šoupla ho do přiděleného pokoje.

Když jsme se vrátili na oslavu, už zbývalo jen několik opozdilců, kteří posedávali na skládacích židličkách a unaveně pozorovali několik posledních párů na parketě.

Mezi nimi byli i Lily s Jamesem, kteří v zamilovaném růžovém oparu proplouvali mezi ostatními. Nakonec měl Sirius vlastně pravdu, opravdu jsme si tak nějak zbyli. Na levém prsteníčku Lily Potterové se skvěl prsten s malinkatým smaragdem, který házel nazelenalé odlesky. James během obřadu, když k zásnubnímu prstenu přidával i snubní, řekl, že prsten se smaragdem vypral proto, že mu připomínal oči jeho nastávající. Zároveň dodal, že Lilyiny oválné hlubiny jsou plné stejného lesku a krásy, ale jsou mnohem hřejivější než chladný drahokam. Souhlasila jsem, ale v duchu jsem dlouho uvažovala, jestli na tu řeč přišel sám… pravděpodobně mu někdo pomohl.

Chápala jsem, proč si Lily s Jamesem tak užívají Alicinu svatbu. Oni sami nedostali příležitost si po svém obřadu pořádně zatančit a vlastně i to byl důvod, proč Alicina svatba - přestože okázalá a krásná - byla tak malá a dorazili na ni jen příbuzní a přátelé, přestože se jednalo o spojení dvou tradičních čistokrevných rodin.

Svatba, o níž si vykládali všichni naši bývalí spolužáci a dokonce i učitelé, se konala před šesti týdny během jedné krásné jarní soboty. Všechno bylo naprosto dokonalé, tedy až do chvíle, kdy se objevili nezvaní hosté.

Aby na událost mohli dorazit i příbuzní nevěsty, konal se obřad na volném prostranství nedaleko severního okraje Londýna. Svatba byla krytá kouzly, ale bezpečnost byla druhořadá vedle snahy zkombinovat mudlovské a kouzelnické tradice. Nakonec jsme na to doplatili…

Albus Brumbál, Minerva McGonagallová, ministr Kouzel, vedoucí oboru Bystrozorů, to bylo jen několik významných jmen, která se dala najít na seznamu pozvaných. Ne všichni dorazili, ale i tak se na svatbě čistokrevného kouzelníka s dívkou narozenou v mudlovské rodině sešla kouzelnická smetánka. Na konec nemohlo nikoho zas tolik překvapit, že si Smrtijedi vybrali právě svatbu Lily a Jamese jako okamžik, kdy dají světu jasně najevo, že válka začala.

Zatímco se nevěsta se ženichem chystali k prvnímu tanci, ozval se rachot následovaný záblesky světla a výkřiky. Seděla jsem tehdy u stolečku vedle hlavní družičky, Alice, a bojovala s druhým kouskem dortu z bílé čokolády, když se Svět opět na chvíli zbláznil.

Až příliš to připomínalo den, kdy jsme byli cestou z Prasinek napadeni. I tentokrát však Alice dokázala zachovat chladnou hlavu. Štěstí bylo, že většina pozvaných, měla něco společného s bystrozory - v Potterově klanu šlo o tradiční rodinné řemeslo - nebo s tajným Fénixovým řádem.

Během několika vteřin se Alice, Frank, Sirius, Remus a dokonce i Lily s Jamesem přeorientovali na svůj bojový mód, jak jsem si v duchu pojmenovala hradbu z těl, které spolu s ostatními bojovníky utvořili před zmatenými hosty. Já se zatím rozběhla k hloučku dětí. Popadla za ruku nejbližší holčičku, nakázala jí, aby se chytila za ruku dalšího, a tak to pokračovalo, až jsme během necelé minuty utvořily lidský řetěz, který se za mnou táhl zpět do domu. Tam už čekala duchapřítomná Frankova matka se stříbrným tácem v rukou. Netušila jsem, že paní Longbottomová umí během několika vteřin vyčarovat přenášedlo…

Děti jsme dopravili do bezpečí, stejně jako ostatní hosty. Až nakonec v ruinách obrovského bílého svatebního stanu zbyli jen bystrozoři, několik členů Řádu - to jsem si vydedukovala sama s ohledem na několik Aliciných zmínek pod čarou a schůzku, kterou jsem společně s ostatními absolvovala v Brumbálově pracovně během sedmého ročníku - a ženich s nevěstou.

Lilyiny krásné šaty byly zničené, dlouhé rudé vlasy se jí uvolnily z propracovaného drdolu, ale v očích se jí míhaly blesky. Ta holka sice mohla plánovat kariéru v ošetřovatelství a ve výzkumných laboratořích nemocnice Sv. Munga, ale boj měla v krvi. Jak na tom byl James, jemuž útok překazil den, který plánoval pravděpodobně už od svých třinácti let (většinou se to říká o nevěstách, ale víte jak… James Potter se právě oženil se svojí vysněnou dívkou), ani nemusím popisovat.

Celé se to semlelo během necelé čtvrt hodiny. A jak se Smritijedi nečekaně objevili, tak také zmizeli. Měli jsme několik zraněných, spíše lehká než těžší zranění, a podobně tomu bylo na straně soupeře. Nikdo nezemřel, alespoň co jsme mohli rozpoznat z řad našich bojovníků. Ale ten útok všem otevřel oči. Válka, která už celé měsíce vystrkovala drápky, konečně otevřeně začala. V den, kdy se James Potter konečně oženil s Lily Evansovou.

TBC
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 katka katka | 9. prosince 2014 v 16:48 | Reagovat

Boží kapitola i cela povídka! :D už se nemůžu dočkat další kapitoly :D

2 nel-ly nel-ly | Web | 9. prosince 2014 v 22:47 | Reagovat

[1]: děkuju moc :) jsem ráda, že to ještě někdo čte :-D

3 janina janina | 10. prosince 2014 v 11:23 | Reagovat

Ahoj, nevíte co koupit k Vánocům? mrkněte na goufigi.cz. Zde vám poradí. :-)

4 Dinnes Dinnes | 11. prosince 2014 v 19:53 | Reagovat

Jé, to je ale příjemný překvápko. Zrovna nedávno jsem na tuhle povídku myslela a ejhle, je tu nová kapitola. :-)

5 zelvicka7 zelvicka7 | 12. prosince 2014 v 19:17 | Reagovat

A co Elizabeth?? 8-O  :-)

6 nel-ly nel-ly | Web | 12. prosince 2014 v 23:17 | Reagovat

[4]: :)))

[5]: jo... tak to se asi nestane :D zasloužila by si přepsat, což... no, nejdřív tohle, a pak se uvidí, jak to s těma pobertama budu mít

7 Katka Katka | E-mail | Web | 13. prosince 2014 v 21:02 | Reagovat

Ahoj, omlouvám se, jestli otravuji, ale chtěla bych tě poprosit, jestli by si neshlédla můj blog a třeba nenapsala do komentářů nějaké připomínky, pokud by si měla nápad jak blog zlepšit, tak budu moc ráda, když mi poradíš, teprve začínám a tvůj blog se mi moc líbí. Předem děkuji. http://milujemekihy.blogspot.cz/

8 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 14. prosince 2014 v 18:00 | Reagovat

Ty jo, konečně nová kapitola. Co já se načekala. Pořád čekám na to, jak Anie zareaguje, až jí jejího(ne)oblíbeného Siriuse zavřou do Azkabanu. Čekám už od nějaké páté kapitoly. ;-)

9 nel-ly nel-ly | Web | 14. prosince 2014 v 20:23 | Reagovat

[8]: už od páté? :D tak to abych se nakonec přeci jen odpoutala od kánonu, jinak to s nimi se všemi dopadne asi dost špatně O..o

10 Maysie Maysie | 26. února 2015 v 17:17 | Reagovat

No, tak to by mě asi dorazilo :D
Chudák 'James' :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA