Není lektvar jako lektvar (4)

23. října 2014 v 12:44 | Nel-ly |  Není lektvar jako lektvar
Chvílemi mi tady Draco připadá maličko OOC, ale on jeho vztah s Pansy nikdy nebyl pořádně definován. Rowlingová říkala, že ji brala jako protipól Hermiony, a proto si ji nakonec nevzal (my ostatní víme, že to bylo protože je souzen Harrymu a Ginny byla prostě omyl :D), ale když spolu trávili takového času a nevzali se... proč by nebyli nejlepšími přáteli? Koneckonců, z Crabbeho a Goyla toho asi moc neměl.
Jsem zvědavá, co na to řeknete vy :) (blog občas maže entery, občas je přidává a tak... tak berte odstavce trochu s rezervou)

Neuplynuly ani dvě minuty od Dracova odchodu z Velké síně a Potter už ho stihl dohnat.


"Hele, Malfoyi. Malfoyi!"

Draco zpomalil a připravil se na nevyhnutelné domýšlivé nebelvírské chvástání, které mělo následovat. "Ano?" řekl, aniž by se otočil.

"Malfoyi, budeš laskavě -" Potterova ruka ho popadla za loket. Zavřel oči a snažil se ignorovat jiskru touhy, která se rychle proměnila v ohňostroj bouřící v jeho žaludku.

"Co chceš, Pottere?" zeptal se přísně.

Potter rozhořčením zaprskal. "Co já chci - ? Choval ses dnes ráno k Ronovi jako naprostej parchant!"

Draco otevřel oči a na souhlas kývl hlavou. "Ano. A co?"

"A já chci, aby ses omluvil!"¨

Draco si odfrkl. "To je dost nepravděpodobné," řekl a snažil se vyškubnout ruku z Potterova sevření.

Potter ho stiskl ještě pevněji.

"Ne, poslouchej! Ani ne před dvěma dny jsem ti řekl, že když ti pomůžu s - s tou tvou situací, tak se přestaneš chovat jako parchant! No, pomohl jsem ti, tak s tím přestaň!"

Bolest ze silného stisku Potterových prstů začínala překonávat vzrušení, které cítil, když se ho Potter dotýkal. Draco zjistil, že se mu dokáže podívat do očí, aniž by na něj chtěl skočit.

"Ano? Dej mi jediný dobrý důvod, proč bych to měl udělat," řekl kysele.

Potter otevřel ústa, ale pak je zaklapl a připomínal mimořádně hloupou zlatou rybku s ošklivými brýlemi. "Abys dostál svému slovu! Abys byl lepším člověkem!"

Draco se ušklíbl. "Řekl jsem dobrý důvod, Pottere."

Potter vystrčil bradu kupředu v gestu, které Draca z ničeho nic donutilo dělat si obavy. "Chceš dobrý důvod?" zeptal se. "Dobře, tady ho máš." A s tím chňapl Draca za předek hábitu a hrubě ho políbil na ústa.

Bylo to odlišné ode všeho, co kdy Draco cítil. Pokud si myslel, že jejich předešlé polibky byly příjemné, tak líbat Pottera, když mu ochotně odpovídal, bylo kurevsky fantastické. Celé jeho tělo se ocitlo v jednom ohni a jeho vědomí se zúžilo jen na ten moment, na jediné místo v prostoru, kde se Potterovy rty opakovaně setkávaly s jeho. V tu chvíli neexistovalo nic jiného.

A pak bylo po všem.

"Čekám na tvou omluvu," řekl Potter chladně a odkráčel chodbou pryč, takže Draco se dokázal jen zhroutit bez dechu opřený o zeď.

* * *

Když Draco později ležel ve své posteli, rozhodl se, že odolávat Potterovi by nemělo být zas tak těžké. Vydržel sedmnáct let bez toho, aby se Pottera dotýkal, takže to dokáže vydržet i další měsíc. A jen proto, že během sobotního poledne zůstává sám v ložnici, zatímco zbytek školy je na obědě, to neznamená, že se schovává. Prostě jen nemá hlad.

Ignorujíc kručení v břiše si Draco pomyslel, že by teď byla správná chvíle, aby začal pracovat na svých domácích úkolem a zaměstnal tím svoji mysl. Sáhl pod postel a vytáhl z poloviny hotový esej na Kouzelné formule.

O čtyři hodiny později, poté co se důkladně podíval do zásob čokolády ve své skrýši, dokončil poslední domácí úkol a teď si lámal hlavu nad křížovkou z Denního věštce.

"Jak to mám asi vědět?" mumlal si pro sebe. "Komunikace… komunikace…? Ne, to nedává smysl. Hm…"

Dveře ložnice se náhle rozlétly a dovnitř vstoupila tmavovlasá dívka s příliš krátkou sukní.

"Pansy," začal Draco, než stačila cokoli říct, "neznáš nějaký mudlovský komunikační prostředek? Začíná to na t."

Pansy se natáhla na druhé straně Dracovy postele. "Hm… tleskání?"

"Ne, to je moc dlouhé," odopověděl Draco, a pak si uvědomil, co řekla a významně protočil oči. Znovu se sklonil k novinám. "Je to na… sedm písmen."

Pansy se krátce zayslela. "Jsi si jistý, že to začíná na t?" zeptala se.

"No, pokud je mudlovský dopravní prostředek ´auto´, tak ano."

"Hm, to netuším. Víš, že jsem na tyhle věci beznadějná, Draco."

Draco jen neurčitě zamumlal.

"Nebyl jsi na obědě," řekla Pansy nenuceně. "Má snad být ignorace způsobu, jak se dostat zpět na vrchol? Protože lidi už se začínají nudit a Blaise není ani z poloviny tak zábavný jako ty, když máš dobrou náladu."

Draco se ušklíbl. Kdyby bylo "ignorování zmijozelských" tím jediným, s čím si musel dělat starosti. "O to mi nejde," řekl jí, "jen mám hodně věcí na práci."

"Jo, vypadáš strašně zaneprázdněně," odsekla nekompromisně a Draco po ní hodil Denního věštce.

Pansy si udělala pohodlí, ležela na zádech s hlavou spuštěnou z postele a s nohama opřenýma o zeď. "Každopádně," pokračovala, "je to opravdu nuda, když nenadáváš ostatním. Jsem na tebe sice stále naštvaná, protože mi nechceš říct, co se mezi tebou a Blaisem stalo, že tě teď pomalu nenávidí, ale chybí mi naše rozhovory. Už jsme spolu celé věky nedrbali ostatní, slyšel jsi vůbec o té věci s Bootem a Goldsteinem? Queenieina sestra Astorie říká, že je viděla muckat se v Sovinci, což je důvod toho loňského drama. A taky té věci s jejím obličejem…"

Draco natáhl nohy před sebe a nechal se obklopit Pansyiným hlasem. Až doteď si to neuvědomil, ale bylo s podivem, jak moc mu tenhle týden chyběli jeho přátelé. Bylo to hloupé, věděl to, ale najednou se celá ta situace s Potterem nezdála tak strašná.

Zůstali v ložnici celé odpoledne, doháněli triviální záležitosti, jako to s kým se naposledy Queenie vyspala - Zach Smith -, nebo kdo by se měl konečně ostříhat, aby přestal vypadat směšně - Lisa Turbinová. Byli přerušeni pouze jednou a to když do pokoje nakoukl Theodore. Když je viděl, jak spolu bez problému mluví, zdálo se, že se rozhodl, že už je zase v pořádku brát Draca na vědomí, a tak ho tlumeně a krátce pozdravil. Tiché "Ahoj." Bylo na Thea v podstatě vřelé objetí. Pak popadl svoji tašku a odešel.

"Půjdeš na večeři?" zeptala se ho Pansy kolem sedmé hodiny a zvedla hlavu z jeho klína.

"Ne," rozhodl se Draco. Cítil se příliš spokojeně, než aby si nechal zkazit náladu střetnutím s Potterem. "Ale mohla bys mi něco přinést, ne? Myslím, že koláč s melasou na dobrou noc by byl fajn."

Pansy si povzdechla a vstala. "Někdy tě vážně nemůžu vystát, Draco Malfoyi. Nejíš snad nic jiného než cukr a přesto jsi stále tak hubený."

Draco se usmál. "Za všechno může dobrý rod, zlato," řekl a položil si hlavu na ruce, zatímco si upravovala hábit. "Celé roky ti říkám, že Malfoyové jsou prostě lepší."

"Ty a tvoje rodová linie Malfoyů," zabručela Pansy. "Tak fajn. Uvidíme se za chvilku. Odtáhnu tě dolů do společenské místnosti, aby ses mohl zase trochu začlenit mezi ostatní, tak se připrav, ano? Ciao!"

Bez Pansy byl pokoj mnohem tišší a Draco přemýšlel, jak by to bez ní zvládl. Nedokázal si představit celý měsíc s Potterem jako svým jediným společníkem.

Sakra, Potter.

Celé odpoledne se myšlence na něj vyhýbal, ale teď před ní nemohl uniknout. Cítil nežádoucí těsno v rozkroku. Proč musel být ten parchant tak nesnesitelný. Proč Dracovi připadal tak strašně - sakra - sexy?

Zamumlal pod vousy a přetáhl kolem postele závěsy, pak bez nadšení pronesl kouzlo poskytující mu potřebné soukromí.

O třicet minut a rychlou sprchu později Draco zamířil ke svému oblíbenému křeslu ve zmijozelské společenské místnosti, po prvé po skoro celém týdnu. Zanedbávání svého místa byla zřejmá chyba, protože si okamžitě všiml holky z prvního nebo druhého ročníku, která seděla na jeho místě a nabízela pamlsky malé sově.

"Uhni," houkl na ni ostře se zlostným pohledem. Dívka vypískla a prchla do chodby vedoucí k dívčím ložnicím, její sova odplachtila hned za ní.

Pansy se zbytkem jejich spolužáků se brzy vrátili, a pokud byli překvapení, že ho vidí, nedali to najevo. Věnovala mu zářivý úsměv a posadila se mu na klín, čímž donutila ostatní shromáždit se kolem nich.

Večer se překvapivě brzy nachýlil ke konci a společenská místnost se začala vyprazdňovat, jak stále více lidí odcházelo do postele. Dracovi se nechtělo odcházet, protože věděl, že jakmile bude sám, jeho myšlenky znovu zabloudí k Potterovi a on nedokáže usnout. Proto byl rozhodnut udržet ostatní dole ještě několik hodin. Právě odbila půlnoc, ale to bylo na sobotu ještě brzy. Žádný problém. Mohl dál snadno udržovat konverzaci, na to byl mistr.

"Draco, zlatíčko, co je s tebou?" zašeptala mu Pansy do ucha. "Snažíš se mě rozpůlit?"

Draco uvolnil sevření kolem jejího pasu a ignoroval horko, které zaplavila jeho tvář. "To nic," řekl, aniž se na ni podíval. "Jen jsem se zamyslel."

"Musíš mi co nejdříve říct, co se to s tebou děje, ty tvrdohlavý blbečku. Zvlášť, pokud má moje děloha padnout za oběť tvé špatné náladě."

"Nemám špatnou náladu," zaprotestoval jí do vlasů, takže byla jediná, kdo ho mohl slyšet. "A opravdu to nic není. Během měsíce to přejde, přísahám."

"Najděte si pokoj," posmíval se někdo a Draco se jen ušklíbl a opřel si bradu o Pansyino rameno.

"Já mám pokoj," řekl sladce. "Ty jsi v něm taky." Pansy se zasmála, políbila ho na tvář a to, co se mezi nimi před chvíli odehrávalo, najednou bylo pryč.

Udržování rozhovoru bylo těžší, než si myslel, zvlášť když byl nezvykle neinformovaný o událostech minulého týdne, takže jen asi o hodinu později už byli s Pansy jediní dva, kteří zůstali ve společenské místnosti.

"Tak fajn, myslím, že půjdu do postele," řekla, krátce ho políbila na rty a protáhla se jako kočka. "Uvidíme se zítra, zlato."
Draco ji nechtěl nechat se postavit, přitáhl ji k sobě blíž a pevně sevřel kolem pasu. "Nemůžeme tady ještě chvíli zůstat?" zakňučel. " Chybělas mi."

"Ale miláčku, to ty mě taky! Ale potřebuju se vyspat do krásy a ty víš, že Millicent mě zítra nenechá spát, protože je rozhodnuta pozvat Billyho Pickforda z šesťáku na rande a bude chtít udělat vlasy a make-up. Ne, že by jí to, chudince, nějak pomohlo."

Draco ji neochotně pustil, přičemž ji držel za ruce tak dlouho, jak to šlo, ovšem ani to jí nedokázalo zabránit, aby se vydala po schodech k dívčím ložnicím a jeho nechala o samotě.

Tíživé ticho a zář nazelenalých plamenů v prázdné společenské místnosti mu nijak nepomohly, aby se cítil lépe, a tak po několika vteřinách rozhodování, zda zůstat tady a nechodit vůbec spát, Draco mrzutě zamířil do své ložnice.

* * *
Noc nebyla nijak příjemná. Po třech hodinách převalování a házení sebou, dvou neuspokojivých uspokojení a tolika nadávek na Pottera, že by je nikdo nedokázal spočítat, Draco konečně usnul, jen aby se o čtyři hodiny probudil s až příliš rozjařenou Pansy zírající na něj skrz nebesa kolem jeho postele.

"No tak, Draco, probuď se! Za chvíli je snídaně," prozpěvovala. "Nedovolím ti vynechat další jídlo, takže rychle vstávej!"
Draco zasténal. "Do háje, Pansy," zamumlal, "je neděle. Chci spát."

Pansy se z něj pokusila strhnout peřinu. "Už jsem vzhůru od šesti ráno. Šest hodin ráno! A když nemůžu spát já, tak proč bys měl ty?"

"Protože mě máš ráda a nechceš mě vidět umírat hroznou smrtí kvůli zanedbávání spánkového režimu," prohlásil Draco a zoufale k sobě tiskl svoji peřinu.

"Dělám to, protože tě mám ráda, zlato. Tak šup!"

"Malfoyi, tak sakra vstávej," zavrčel Goyle ze své postele. "Z jejího hlasu mě bolí hlava." Místností se ozývalo další souhlasné mumlání, až se Draco nakonec rozhodl vyhovět.

"Zrazen svými vlastními spolubydlícími," prohlásil dramaticky a pustil deku z rukou tak náhle, že Pansy klopýtla dozadu. "Tak jo, už vstávám. A teď buď tak laskavá a vypadni, Pansy, abych se mohl převléknout."

Pansy přimhouřila oči. "Pokud nebudeš hotový do deseti minut, vrátím se a udělám z tebe zrzka. Nemysli si, že to neudělám."

"Věřím ti," souhlasil Draco upřímně, "bylo by to to nejhorší, co bys mi kdy mohla provést. Teď jdi, ty zlá holko, a zmiz mi z očí." Hravě ho praštila do ramene a vytančila z místnosti, ještě se však ujistila, by za sebou pořádně práskla dveřmi, což Dracovi spolubydlící ocenili reptáním a tichými kletbami.

"Sklapněte," prohlásil Draco lehce, když si zapínal košili. "Buďte rádi, že to není vaše nejlepší kamarádka."

Dovolil Pansy, aby ho násilím dotáhla do Velké síně, pln hrůzy z toho, co by se mohlo stát, kdyby uviděl Pottera. Nebyl to sice ještě ani den od chvíle, kdy se ho naposledy dotknul, Draco si však byl jistý, že ten poslední polibek pro něj znamenal úplně novou úroveň touhy, která zvýšila účinnost lektvaru minimálně třikrát. Přesto se odmítal omluvit Weasleym, ani za nic na světě.

Pansy ho netrpělivě zatahala za ruku. "Co máš za problém? Vždyť tam skoro nikdo není, jdeme."

S pořádnou dávkou odvahy Draco váhavě otevřel oči. Měla pravdu; byla neděle brzy ráno a na snídani se sešlo jen několik lidí, z nichž Draco skoro nikoho neznal. Což samozřejmě znamenalo, že tam Potter nebyl.

Ústa se mu zkroutila do spokojeného úsměvu a málem vzdálenost od vchodu do Velké síně ke zmijozelskému stolu odtančil. Pansy si všimla jeho chování a zahleděla se na něj.

"Merline, ty se chováš tak divně," řekla a protočila oči, pak se usadila na lavici. "Radši mi co nejdřív řekni, co to s tebou je, abych se mohla rozhodnout, jestli mi stojí za to se s tebou dál přátelit nebo ne."

"Přestaň otravovat, Pansy, začínáš znít jako tvoje matka."

Pansy upustila rohlík, který si vylovila v košíku, a zamračila se na něj; "To bylo hnusný," řekla temně.

"Dělal jsem si z tebe jen srandu, Pans," zamumlal, i když to nebyla pravda. "Sladký Merline, člověk by řekl, že už Millicent musí dobře vědět, že když tě někdo příliš brzy vytáhne z postele, jsi hrozně otravná."

Pansy něco zamumlala, ale Draco si až příliš užíval to, že spolu znovu mluví, takže se rozhodl tentokrát zůstat potichu.
Nějakou dobu tiše seděli, jen občas něco prohodili ("Stále si myslím, že bys měl něco sníst." "Nikdy nejím takhle brzy ráno, to přece víš.") a sledovali, jak se Velká síň pomalu plní. Nakonec, když už kolem prošla zhruba polovina školy, se Draco rozhodl, že už má dost těch návalů hrůzy, které na něj útočí vždy, když někdo projde dveřmi. Odložil druhý šálek kávy a vstal.

"Odcházím, Pansy," řekl a poklepal jí na rameno, čímž ji probral z ospalého strnutí, v kterém se nacházela.

"Co - ?" zeptala se hloupě a trhla hlavou. "Jo, jasně. Kam jdeš? A pamatuj si, že pokud v příštích deseti vteřinách uslyším "zpět na kolej", praštím tě."

Draco se zamyslel. Nebylo by moudré strávit další den v posteli; jeho spolubydlící by si toho mohli začít všímat. Takže, kam by mohl jít, aby mu nehrozilo, že se tam dříve či později Potter objeví…?

"Knihovna," řekl pevně a věřil, že Potter by se tam z vlastní vůle nikdy nevydal. Občas si nebyl jistý, zda vůbec umí číst. "Půjdu do knihovny, chci si něco prostudovat."

Pansy se s tím zdála srozuměna, a tak ho jen posunkem poslala pryč. Vzhledem k jeho nepopiratelným občasným záchvatům touhy po vědění to nebyla nijak velká výmluva, krom toho se do knihovny stejně chystal zajít a prozkoumat téma, které ho zrovna nenapadlo jen tak z rozmaru…

O deset minut později se snažil zvednout starobylou knihu tlustší než délka jeho předloktí z nejvyšší police prachem zaneseného rohu v oddělení lektvarů. Byla mnohem těžší, než si myslel, a tak se nebezpečně potácel pod její vahou. Shodil knihu na stůl a rozhlédl se kolem, aby zkontroloval, že si nikdo nevšiml jeho klopýtání. Pak se Draco usadil do jednoho ze sametově měkkých křesel, otevřel rejstřík stránek a začal hledat.

Dvakrát během dopoledne koutkem oka zahlédl huňatou hřívu hnědých vlasů a srdce mu vyskočilo až do krku, naštěstí však byla Grangerová sama, procházela mezi policemi a vrhala na něj podezřívavé pohledy. Jakmile si potvrdil, že Potter s ní není, úplně ji ignoroval a ponořil se zpět do svého studia.

Prošel pět různých knih - z nichž jedna se nacházela v Oddělení s omezeným přístupem a povolení na ni měli jen studenti lektvarů na úrovni OVCE, kam už Draco spadal - a nenašel nic zvlášť zajímavého. Dozvěděl se jen, že Orexis Votum vynalezl starý čaroděj Gerald Bennet v roce 1585 jednoduše proto, že se mu nechtěl postavit, přestože jeden z místních občanů měl dceru, která byla velmi povolná.

Draco nedokázal ocenit fakt, že jeho život se ocitl v troskách jen proto, že nějaký nadrženec z šestnáctého století byl idiot s přístupem ke kotlíku.

Bylo už několik hodin po obědě, když to vzdal pobízený hlasitým kručením v břiše. Neobtěžoval se ty výrazně nedostačující knihy vracet zpět do regálů, hodil si tašku na rameno, naposledy podlehl nutkání přejet Grangerovou pohledem a vydal se do Velké síně.

Když vešel a uviděl několik talířů zbylých od oběda, Dracova chuť k jídlu zmizela. Vlastně se mu udělalo velmi nevolno. Dokonce i vůně té nejlepší horké čokolády od domácích skřítků mu zvedla žaludek. Protáhl obličej, zatímco si v duchu dělal poznámku o kvalitativním poklesu stravování v Bradavicích do dalšího dopisu pro otce, a vydal se hledat Pansy.

Našel ji, jak utěšuje rozrušenou Millicent Bulstrodeovou, která se zhroutila do Dracova křesla (Dracova! Jen se podívejme, jak to vypadá, když jeden na chvíli opustí společenskou místnost.) Pravděpodobně poté, co ji kategoricky odmítl Billy Pickford.

V rezignaci na fakt, že stráví odpoledne obklopen dívčími problémy, si Draco natáhl nohy na koženou pohovku (což nebylo ani zdaleka tak pohodlné jako v jeho křesle, bez ohledu na to, co kdosi říkal) a po zbytek dne se nechal unášet fantaziemi o Potterovi.

* * *

Nedělní noc představovala další extrémní muka. Pokud třeba i jen na chvíli usnul, nepamatoval si to, krom toho by jeho sny pravděpodobně nebyly ničím jiným než odrazem myšlenek, které ho držely vzhůru - což znamenalo, že se zabýval jen jedinou věcí: Harrym Potterem.

Byly to jen myšlenky, říkal si Draco. A bez spánku vydržel už dřív; vše, co potřeboval, bylo počkat, až všichni budou ve třídě, omluvit se, že si zapomněl domácí úkol, vyplížit se na ošetřovnu a ukrást pár posilujících lektvarů. Jednoduché. Může to dělat celý měsíc, bez problému.

Myšlenky na hotový plán ho tak povzbudily, že ani neprotestoval, když ho Pansy přišla odtáhnout na snídani. Rychle se osprchoval (uvolnění si dopřál pouze jednou) a už oblečený poslouchal, jak vypráví o tom chudáčkovi, který se stal novým středem Millieina zájmu, přičemž si ani jednou nepostěžoval na to, že je ještě moc brzo nebo že má Pansy na hlavě hloupou mrzimorsky žlutou čelenku ("Je to ironie," vysvětlovala.).

To všechno jen do chvíle, kdy opustili sklepení a zamířili do Velké síně. Tam Draco zaváhal. Včera vynechal večeři, protože řekl Pansy, že na oběd přišel pozdě (což byla pravda) a snědl příliš velký kus jablečného koláče (to pravda nebyla).

Nyní ho ovšem znovu s plnou silou zachvátil strach, který mu včera nedovolil přijít na večeři, a Draco si byl náhle naprosto jistý, že nechce jít ani na snídani.

"Pansy," začal, "vážně nemám hlad. Stále cítím ten jablečný koláč, takže myslím, že dneska ráno jídlo vynechám."
Na Pansy jeho výmluvy vůbec nezapůsobily. "Vždy začínáš den alespoň s dvěma šálky kávy už od té doby, co tě znám," řekla a táhla ho dál směrem k Velké síni. "Co tě trápí? Nedokážu si představit, že by se tvoje nálada nezlepšila po pořádné dávce kofeinu. Jdeme na snídani."

Draco změnil taktiku. "No, víš, myslím, že jsem včera zapomněl svůj nejoblíbenější brk v knihovně, měl bych si pro něj zajít, než…"

Pansy se nezastavila. "To bylo fakt ubohý, Draco. Umíš to i lépe."

"Pansy, prosím." Už byli skoro u dveří. "Něco ti koupím, když mě necháš na pokoji. Georgina Zpěvavá přišla s novým parfémem a ty jsi říkala, že bys ho chtěla, nebo ne?"

"Su Li ho dostala soví poštou a říkala, že smrdí jako kočičí chcanky. Takže raději ne. Pojď a dej si kávu, ty bláznivej blonďatej idiote."

"Ne, fakt nechci… ach sladký Merline…"

Draco zíral na vchod a mrazivá hrůza se plížila jeho tělem, Potter byl blízko, právě teď, cítil to. V panice škubl rukou tak silně, jak jen dokázal, aby se vykroutil z Pansyina sevření. Jakmile se mu to povedlo, přelila se přes něj úleva, obrátil se k Pansy, aby se jí omluvil a slíbil, že jí to vysvětlí později, když se dvojité dveře otevřely a někdo vyšel ven.

Někdo s rozcuchanými černými vlasy uprostřed mezi vysokým zrzkem a mudlovskou šmejdkou.

Do prdele.

První pohled na Pottera byl jako fyzický úder do břicha a Draco se zapotácel vzad. Musel se hodně snažit, aby překonal nevolnost. Byl to tak intenzivní pocit, až se mu nechtělo věřit, že je to čistě psychické. Snape se musel mýlit.

Nebyla to jen nevolnost, s tou by se snad dokázal vypořádat. Ne, byl to fakt, že i přesto, jak málo toho v posledních třech dnech snědl, opět cítil ohromující sílu a byl nabuzený, tvrdý a připravený. Každý nerv v jeho těle bil pohotově na poplach a kůži měl citlivější než kdy dřív, a to jen napomáhalo tomu, aby se cítil ještě hůř. Jeho pokožka hořela touhou po Potterových dotycích. Ale to se nestane.

Naprosto ignoroval Pansyino podrážděné; "Draco Malfoyi!" Zamířil pryč. Prchal, co nejdál to šlo od Velké síně, daleko od zvědavých tváří svých spolužáků a především daleko od Pottera.

Potter, Potter, Potter, Potter, Potter. Bylo to jako mantra protékající Dracovou myslím, celým jeho bytím. Jeho nohy se pohybovaly do rytmu toho jména a každé bouchnutí podrážek bot o zem bylo v rytmu: POT - ter, POT - ter, POT - ter. Dokonce, i když se mu nedostávalo dechu, stále si opakoval; "Harry, Harry, Harry,…" znovu a znovu a znovu.

Draco běžel a běžel, aniž by si třeba jen na vteřinu uvědomil, kam míří, jestli je v polovině cesty na Astronomickou věž nebo hluboko v Zapovězeném lese. I kdyby mu šlo o život, nedokázal by na tu otázku odpovědět. Všechno, na co dokázal myslet - všechno, co existovalo, kurva, - byl Harry Potter.

Po příliš dlouhé době - ne dostatečně dlouhé - se zastavil, padl na kolena a zoufale lapal po dechu. Tvář měl mokrou, nebyly to však slzy - nemohly to být slzy -, protože zvuky vycházející z jeho hrdla ani zdaleka nepřipomínaly vzlyky; byl to zvuk jeho samého rozpadajícího se na kusy. Nikdy předtím nikdo určitě nezažil takový pocit. A pokud ano, neměli šanci to překonat.

Pomalu se vzpamatovával a přitom začínal vnímat okolní svět, uvědomil si, že už není uvnitř hradu, ale u jezera, naštěstí sám. Mrazivý vítr štípal Draca na zpocené kůži a zem chladící jeho záda ho uklidňovala.

Nevěděl, jak dlouho tam ležel, zíral na ocelově šedou oblohu a nedokázal myslet na nic jiného než Pottera. Ale záda jeho hábitu byla promočená ledovou vodou z ranní rosy, když konečně sebral sílu a dokázal se posadit. Pomocí kouzla se usušil a rozhlédl se. Obloha začínala tmavnout a to pozemky byly stále opuštěné - pravděpodobně v důsledku blížící se zimy. Přemýšlel, co si asi jeho spolužáci myslí o jeho kolapsu.

Těžce si povzdechl a pomalu se vlekl zpět do svahu směrem k přední bráně hradu a jen se modlil, k jakémukoli existujícímu božstvu, aby cestou do společenské místnosti Zmijozel nenarazil na Pottera. Už nikoho nechtěl znovu vidět.

Až když prošel ukrytým vchodem do společenské místnosti, uvědomil si, že ostatní jsou stále ještě na vyučování. Raději než aby čekal na své spolužáky a byl nucen jim čelit, Draco vydal rovnou do svého pokoje s vědomím, že už neexistuje způsob, jak by mohl předstírat, že je všechno v normálu. Ne, dokud na tom byl takhle.

O pár minut - nebo možná několik hodin - později Draco vnímal masový pohyb po hradě, kterým byl jasným znamením, že výuka skončila. A opravdu, jeho mírumilovný klid byl brzy přerušen Zabiniho smíchem - který ignoroval - Crabbem a Goylem a jejich jednoslabičnými projevy - které také ignoroval - a Pansyinými pronikavými otázkami - kterým se opravdu snažil věnovat pozornost. Bylo však příliš namáhavé poslouchat její pištivý hlas, když celé jeho tělo zoufale toužilo slyšet mnohem hlubší, specifický tón. Vycházející z dokonalých rtů…

Neexistovala šance, že by dokázal celou noc klidně spát a Draco se o to ani nepokoušel. Jeho žaludek mu dávno přestal připomínat, jak je hladový, a jeho myšlenky se nedokázaly zaměřit na nic jiného než na Pottera. Draco ležel na posteli v oparu chtíče a stále dokola a dokola prožíval okamžik, kdy se ho Potter z vlastní vůle dotkl, políbil ho… a představoval si, že zašli ještě dál, nebo že se právě teď líbají a všechno je v naprostém pořádku.

A společně s nezkrotnými fantaziemi a pokřivenými vzpomínkami se přidala další příšerná a nepravděpodobná myšlenka, která mu v hlavě stále dokola bušila; Draco se bude muset omluvit Ronu Weasleymu.

TBC
 

15 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 bacil bacil | 24. října 2014 v 13:48 | Reagovat

No teda Harry mně fakt překvapil :-D Jak tohle Draco zvládne jsem fakt zvědavá. Jestli se Ronovi omluví bude velmi zajímavý zážitek. Budu doufat, že se to obejde bez násilí ;-)

2 Achája Achája | 24. října 2014 v 17:37 | Reagovat

Tak to už je vrchol zoufalství, když se Draco bude omlouvat:-D

3 nel-ly nel-ly | Web | 24. října 2014 v 22:28 | Reagovat

[1]: násilí je náhodou fajn :) Harrouše je mrcha, nezdá se, ale taky ho Klobouk chtěl poslat do Zmijozelu, že jo

[2]: to teda :D

4 Stolid Stolid | Web | 29. října 2014 v 21:32 | Reagovat

Náhodou, co se rádo škádlivá, to se rádo mívá! :D Ledy budou roztávat, když se bude Draco omlouvat, ale není zoufaly, jenom zatlačený do kouta. Harry potřebuje trochu úskoku, protože ho všichni mají za moc hodného, konečně se trochu vzpamatoval.

5 marcy marcy | 1. listopadu 2014 v 20:35 | Reagovat

Já chci pokracovani!!!!!! :-D :-D :-D :-D

6 nel-ly nel-ly | Web | 2. listopadu 2014 v 13:37 | Reagovat

[5]: bude bude, jen muselo projít přes betareadem, aby se to vůbec dalo číst :)))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA