Není lektvar jako lektvar (2a)

2. října 2014 v 11:25 | Nel-ly |  Není lektvar jako lektvar
Nedá se nic dělat, blog není kamarád s delšíma kapitolama. Ale můžu vám zaručit, že část jedné kapitoly vložím vždy, když budu mít hotovou druhou polovinu, aby to bylo tak nějak u sebe. Tahle kapitola je jedna z mých nejoblíbenějších (co se začátku povídky týče) a jasně dokazuje, že přestože rozjezd možná není takový zázrak, povídka je prostě LEGENDÁRNÍ :D a proto jsem si ji kdysi zamilovala.
Kritika (no, s dějem nic moc neudělám, překlat, víte co :D) vítána, kdybyste našli chyby, tak hlašte, a komentáře vítány. Doufám, že se moje oblíbená povídka bude líbit i vám :)
Opět děkuji Adelle R. za betu :)


Draco se zahrabal pod deku.

Zelené oči, ztmavlé vzrušením…

Spalo se mu příšerně. Vlasy měl bez pochyb rozlétané kolem celé hlavy, jak se během noci převaloval ze strany na stranu, a byl nepříjemně zpocený.

Větrem rozpraskané rty se pootevřely, když zalapal po dechu a uniklo mu zasténání…

Jasně, to nebyly jediné důvody, proč se cítil nepohodlně. Zasténal a obrátil se na bok polštář svírající v pěstích a zoufale se snažil ignorovat obrazy, které nechtěly zmizet z jeho hlavy.

Snažil se dělat to, co mu Snape poradil; soustředit se na svou nenávist k Potterovi, ale když s tím jednou začal, představoval si Pottera naštvaného, což se okamžitě změnilo na Potterovu červenající se tvář a to automaticky vedlo k představě Pottera zrudlého a nasyceného po dlouhé činnosti, kterou Snape delikátně nazval: kopulací.

Znovu se převalil a těžce vzdychl. Včera v noci, když konečně opustil Snapeův kabinet, se pohádal s Blaisem. Nebyla to hádka plná křiku, nadávek a kleteb, jakými si vždy procházel s Potterem - pro Merlina, byli Zmijozelové -, i tak však byla velice intensivní. Zabini odmítl připustit, že donutit Draca vypít lektvar, který ho mohl i zabít, byl špatný nápad. A Draco odmítal uznat, že Blaise nebyl jediný, jehož vtipy se občas vymkly kontrole (odstranění obou Nottových paží byla nehoda, pro Merlina!).

Draco měl dostatek času poinformovat Zabiniho o tom, jak ho Snape našel vášnivě se tisknout na studenta (z pochopitelných důvodů Draco neřekl, o koho šlo) ke zdi a líbal ho jako by mu chtěl vysát dech, a pak našel lahvičku s lektvarem ležící o podál, takže znal celý příběh.

Minimálně během tohoto týdne bude muset Zabini proti sobě poštvat dostatek lidí, protože Draco netušil, kolik kopanců snese jeho reputace, než se z něj stane společenský vyděděnec horoucně toužící po Potterovi.

Už ztratil pojem o tom, kolikrát nasládlý růžový lektvar hrozil, že přemůže jeho kontrolu. Neexistovalo nic, co by s tím mohl udělat. Jak také, když pokaždé, když zahlédl Pottera, zažil explozi něčeho tak mocného, že se to blížilo hranici bolesti, která se uhnízdila hluboko v žaludku. Nepříjemný bolestivý pocit se rozlézal přes hruď a způsoboval mravenčení konečků jeho prstů.

Jako by si vnímal všechno - neuvěřitelně vnímal -, co se týkalo Harryho Jamese Pottera.

Ještě stále to mohl cítit, prohánějící se v jeho žilách, číhající pod povrchem jeho kůže. Zdaleka se to neblížilo ničemu, co kdy předtím zažil; jako oheň a led v neustálém boji s každým vláknem jeho samé existence.

A když byl Potter poblíž, ještě se to zhoršilo. Jakmile ho Draco zahlédl, lektvar v jeho útrobách vzplanul a nutil ho přiblížit se, slibujíc odměnu, až se ho konečně bude moci dotknout.

Dokonce i když se na něj ani nedíval, bylo to špatné; už jen být ve stejné místnosti jako on způsobovalo neovladatelnou touhu, která ho přiváděla k šílenství nebo ho mohla poslat do ředitelny, kdyby kdokoli z profesorů použil Nitrozpyt a uviděl to, co chtěl dělat s jejich hrdinou.

A snad nejhorší na tom bylo, že nemohl snést pomyšlení, že se mu Potter líbí. V žádném případě. Jen přemýšlení o tom arogantním brýlatém zmetkovi v dobrém slova smyslu mu způsobovalo žaludeční vředy. Nechtěl Pottera vnímat jako někoho atraktivního. Chtěl být schopný Pottera nenávidět stejně, jako to vždy dělal. Chtěl při pohledu na něj cítit jen opovržení.

Chtěl, aby se Potter opřel o stůl a sténal jeho jméno, sakra.

Zas a znova truchlil nad svojí zkurvenou štěstěnou. Ve škole bylo přes tisíc lidí, a kdo se k němu dostal jako první? Pan jsem-pro-tebe-příliš-dobrý samolibý hrdina Potter.

Draco ležel a zíral na nebesa své postele dobrých patnáct minut a jeho mysl se točila kolem zoufalé snahy vypudit Pottera ze své hlavy. Nebylo to vůbec snadné, jakmile si Draco jen na chvíli pomyslel, že už to ovládl, jeho zrádná mysl mu předhodila další vzpomínku na něj - stačilo jen málo, například jeho závody na koštérech s Potterem byly najednou jedny z těch nejerotičtějších věcí, které si vůbec dokázal představit.

Po páté se pokusil dostat věci pod kontrolu jen proto, aby se vše začalo zase znovu opakovat. Draco to vzdal. Rezignovaně si povzdechl a rozhodl se, že to, co skutečně potřebuje, je dlouhá, ledová sprcha.

* * *

Snídaně byla katastrofální. Pansy se k němu řítila a svým pronikavým hlasem, který upoutal pozornost každého studenta v okruhu dvaceti stop, se snažila zjistit, co se mezi ním a Blaisem stalo. Draco samozřejmě odmítl cokoliv říct, a tak po chvíli začala nadávat a nakonec se ho rozhodla ignorovat. V důsledku toho Draco vypil svou ranní kávu v tichosti na samém konci zmijozelského stolu jen ve společnosti Crabbea a Goyla. Není nutné říkat, že konverzaci s nimi si neužil.

Být pro jednou na okraji společenského žebříčku dokázal zvládnout. Všední hovory u jídla mu tak jako tak často připadaly nudné, a to zejména v dopoledních hodinách. Ne, byla to jiná událost, která mu zkazila ráno a doopravdy zničila náladu: Potter vešel do síně.

Celé Dracovo tělo se napjalo a prsty se sevřely kolem šálku kávy tak pevně, že se bál, aby ho nerozmáčkl. Musel se hodně snažit, aby nevyskočil a nenapadl Pottera přímo tady před celou školou. Neexistoval žádný způsob, jak od něj odtrhnout oči, takže bylo svým způsobem dobře, že mu zbytek sedmého ročníku Zmijozelu nevěnoval pozornost; kdyby seděl na svém obvyklém místě obklopen svými konverzujícími přáteli, někdo by si určitě hned všiml jeho podivného chování, Crabbe a Goyle na druhou stranu… ani během nejsvětlejších chvilek nebyli nijak bystrozrací a jakmile se před nimi objevilo jídlo, nedokázali svoji pozornost věnovat ničemu jinému.

Potom měl Potter tu drzost podívat se přímo na něj a začervenat se. Zrudnout! Možná si nakonec uvědomil, jak blízko se Draco nachází ke ztrátě kontroly, protože rychle odvrátil zrak a snaživě se věnoval dění u nebelvírského stolu. Nebo se možná Potter jednoduše nechtěl dívat na Dracovu tvář.

Ne, že by na tom záleželo. Potterova záda byla stejně dobrá, jako kdyby se k němu otočil čelem, možná lepší - takhle se alespoň Draco nemusel dívat na jeho nechutně samolibý výraz.

A tak Draco strávil celou snídani nečinným rozjímáním o Potterově zátylku a mezitím jeho zapomenutá káva vystydla. Během toho, co se Velká síň postupně vyprazdňovala, jak studenti a profesoři mířili na prvního hodiny toho dne, Draco dokázal do detailů popsat způsob, jak se vlasy na Potterově zátylku atraktivně vlní a tvoří na hlavě tmavou korunu a jak podle Dracových představ budou vypadat po několika hodinách intenzivního píchání.

První dvě hodiny strávil v omámení ztracený mezi dvěma myšlenkami, které střídavě okupovaly jeho mysl: mezi tím, jak moc Pottera nenávidí a jak strašně ho chce. Už nezbyl žádný prostor pro bezvýznamné hlouposti jako správný způsob držení hůlky při maximální účinnosti odpuzujícího kouzla.

Během dopolední přestávky se konečně dokázal vytrhnout ze zamyšlení. Potter, Weasley a Grangerová mířili ven na nádvoří, Weasley s Grangerovou se jako obvykle hádali a Potter jim byl v patách.

Jeho schopnost se ovládat prošla v posledních čtyřiadvaceti hodinách příliš mnoha testy a, upřímně, Draco už si nemohl pomoci. Zašeptané Silencio narazilo Potterovi do zad a Draco opatrně sledoval trojici doufaje, že jeho vlastní kroky se ztratí díky hádce Weaslíka* a Mudlovské šmejdy. Zašklebil se, když si všiml Filche vycházejícího z nedalekého přístěnku na nepoužívané stará košťata, pak popadl Pottera ze zadu za hábit, ignorujíc jeho splašenou reakci a ruce, kterého sevřely, a protáhl ho nepříjemně vrzajícími dveřmi (snad je Weasley s Grangerovou neslyšeli).

Potter, ten neohrabaný pitomec, zakopl o kbelík schovaný v přítmí skříně, ale to nevadilo. Jeho ruce se vymrštily do stran, pustily se Draca a daly mu tak skvělou příležitost, aby se přitiskl k Potterově hřejivému tělu. Draco si všiml, že lehce zasténal, ale v tuhle chvíli ho to vůbec nezajímalo, chtěl jen zůstat takhle, paže omotané kolem Pottera, přitisknutý k jeho zádům, naprosto spokojený.

Zdálo se, že Potter zkameněl šokem (Potter… tvrdý jako kámen… hm) a Draco ihned využil toho, že už kolem sebe nemlátí rukama, a přitiskl svá ústa k jeho krku. Chutnal dobře, čert ho vem. Jeho vůně, ach Merline. Draco zabořil nos do Potterových vlasů (zvlněných přesně tak, jak si během snídaně představoval) a zhluboka se nadechl. Bylo to tak kurevsky dobré, dokonce ještě lepší než jeho představy. Hmmm.

Potterova - v poslední době častější - přítomnost v jeho životě měla devastující efekt na jeho mozek, protože zapomněl na všechny svoje úvahy o tom, co se děje s Potterovýma rukama a v další chvíli dostal ránu. A Draco zapomněl ještě na něco důležitějšího; když nekontroloval jeho ruce, nevšímal si ani Potterovy hůlky.

Hůlka, která byla přes Potterovo rameno docela přesně namířena přímo na Draca.

Ale podstatné bylo, že Draco nemohl přestat. Potter byl prostě tak zatraceně… chutný. Bylo doslova nemožné zastavit sání a okusování jeho dobrounkého krčku. Za žádnou cenu se nemohl odtrnout od úžasných míst na Potterově kůži, jichž se dotýkal. Nemožné to bylo až do chvíle, kdy ho Potter napadl kouzlem.

Draco vyjekl a odlétl od něj pozadu pryč, hlava ho bolela a tělo měl v jednom ohni spalované nutkavou potřebou. Zatracený - zkurvený - Potter.

"Za co to bylo?" vyhrkl a přitiskl si ruku na tvář.

"Za co to bylo?!" opakoval Potter nevěřícně a obrátil se k němu. "Napadls mě a odtáhl do přístěnku na košťata. Tak za to to bylo!"

Draco si pomyslel, že je to vážně nefér. "Není to moje vina!" řekl. "Snad si vzpomeneš, že už jsme se o tom předtím bavili. Kdybys nebyl takový šťoural…"

Na Pottera to nezapůsobilo. "Podívej se," řekl krátce. "Prostě se ode mě drž dál, jo, Malfoyi?" A s tím Potter trhnutím otevřel dveře, až Draco zamžoural kvůli náhlé záplavě jasného světla. Když konečně dokázal nashromáždit všechen svůj důvtip a narovnal se k příhodné reakci, Potter byl pryč.

TBC
 

18 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Miki Miki | 2. října 2014 v 12:31 | Reagovat

No teda chudák Dráček O_O

2 nel-ly nel-ly | E-mail | Web | 2. října 2014 v 12:34 | Reagovat

[1]: no jo, pottřík je nelida, nemá slitování k chudákovi, co je ovládaný pudy :D ale užijou si spolu spoustu srandy

3 bacil bacil | 2. října 2014 v 17:16 | Reagovat

To to Draco vydržel docela dlouho :-) No Harry na to, že je nebelvír by mohl i chtít trošinku spolupracovat :-D
Krásná kapča a moc se těším na pokračování :-)

4 nel-ly nel-ly | E-mail | Web | 2. října 2014 v 17:49 | Reagovat

[3]: když oni ti Nebelvíři jsou TAK tvrdohlaví! :-D

5 Emily Emily | Web | 2. října 2014 v 21:28 | Reagovat

:-) promiň Nel-ly, nevydržela jsem to... dočteno... všem co čtou v čj zde přeji krásný zážitek a že to bude zážitek :-)

6 Achája Achája | 3. října 2014 v 18:35 | Reagovat

No to vypadá, že budou oba asi pěkně trpět:-)

7 nel-ly nel-ly | 3. října 2014 v 19:29 | Reagovat

[5]: v pořádku, naprosto tě chápu :D a snad tě překlad donutí se k povídce jednou vrátit ;-)

[6]: trošilinku :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA