Ve stínu legend (30)

25. července 2014 v 18:21 | Nel-ly |  Ve stínu legend
Jop, tak tohle už asi nikdo nečekal :D Moc zdržuju, že? A díky tomu, jak zdržuju, už nikdo neví, o co tady vlastně jde. A nejspíš mi i vypdává návaznost, protože se mi to nechce celé znova číst. Tak nebo tak... slíbila jsem kdysi, že povídka nepřesáhne třicet kapitol, to se nestalo, ale nepřesáhne je o moc.


Smysl slova prázdniny se trochu ztrácí, když se nemáte kam vrátit. Škola skončila. Co teď? Nevěděla jsem.
Tohle byly mé pocity, když jsem ještě naposledy dorazila na místo, které nikdy nebylo mým domovem. Mudlovský sirotčinec, kam jsem se dostala po smrti rodičů i mladšího bratra, byl jen přechodnou stanicí, ale Bradavice… s Bradavicemi jsem se v myšlenkách nemohla rozloučit. Stejně jako s lidmi, které jsem ve škole poznala.
Ze začátku léta to pro mě bylo složité, protože jsem se rozhodla osamostatnit a nalézt smysl života. Slyšíte ironii? Ale kdeže.
Pro kouzelnický svět jsem byla dospělá a jako taková jsem dostala vyplaceno to málo, co bradavický fond šetřil svým osiřelým svěřencům a od Ministerstva kouzel dokonce i podporu pro mladé čaroděje bez prostředků. Až ve škole jsem se dozvěděla, že nepocházím z mudlovské rodiny, jak jsem si celý život - zavřená v mudlovském dětském domově - myslela. Bylo to dědictví, které mě zanechalo vyděšenou, zmatenou a vůbec ne zajímavou… ale to nebylo žádné překvapení.
Problém nastal, když jsem si uvědomila, že v sedmnácti letech jsem dospělá jen v jedné polovině světa, v němž žiju. Naštěstí se z ničeho nic objevil můj dávno ztracený příbuzný - chápejte dobrou kamarádku, která na hraně zákona trochu čarovala - a já byla předčasně zplnoletěna. Dostala jsem zbytek ze své sirotčí renty, z níž se platila moje výchova a ubytování v domově a část pokaždé zbyla, a se slibem (a podmínkou), že se dvakrát měsíčně budu hlásit u vychovatelky, jsem si našla malinkatý byt na kraji Londýna.
První tři měsíce po skončení Bradavic pro mě představovaly neuvěřitelnou škálu změn a také hodně přemýšlení, protože jsem se zuby nehty držela dál od toho, co jsem v mysli posunula do nejzapadlejšího temného rohu. Sirius Black nebyl téma k diskuzi mých dvou znepřátelených vnitřních já. Prostě ne.
* * *
"Je to parta ignorantů," prohlásila vášnivě má nejlepší kamarádka a sesunula se do proutěného křesla.
Seděly jsme na zahrádce restaurace, kde jsem pracovala několik směn měsíčně. Teoreticky jsem měla pobíhat po venku a obsluhovat, ale… Alice byla jediným naším hostem. Léto skončilo a sezóna spolu s ním, teď už k nám chodívali jen lidé z blízkých firem na obědy a případně občas někdo posedět na večer a užít si poslední dny hezkého počasí.
"Především jsou to tví přátelé," snažila jsem se ji klidnit.
"Možná," souhlasila nakvašeně, "ale to neznamená, že je nemůžu proklít něčím vážně ošklivým."
Zasmála jsem se. Bylo hezké vidět, že ne všechno se změnilo.
"Nemůžu uvěřit, že jsem skončila v týmu zrovna s nimi. Už jsem mohla být dávno s Frankem, ale to ne - "
"Nebyl by to trochu střet zájmů?" přerušila jsem ji.
"Cože?"
"No, Frank je teď přeci vedoucí jednotky mladších bystrozorů, ne? A kdybys k němu přestoupila, stal by se i tvým nadřízeným."
"No jo, ale - "
"A neumím si představit, že byste takhle dokázali fungovat. Doma ho neustále komanduješ."
"To není pravda," odsekla okamžitě.
Byla to pravda. Franka a Alici jsem zanala tak dobře a tak dlouho, že mi bylo jasné, jak to dopadne hned, jakmile mi před půl rokem oznámili, že se sestěhují do jednoho bytu. Alice velela železnou pěstí a Frank si to všechno nechal líbit, musela jsem zas a znovu obdivovat jeho vytrvalost a klidnou povahu. Alici jsem milovala jako vlastní sestru, ale soužití s ní mi nechybělo.
"Lily odjíždí na jeden semestr do Ameriky," změnila Alice téma a já okamžitě věděla, kam tahle debata povede.
"Alice - "
"Pořádají rozlučkový večírek."
"Ty víš, že nemám čas."
"Ještě jsem ti neřekla datum."
"Nebudu mít čas."
To, pravda byla. Vážně. Možná bych si mohla směnu v druhé práci přesunout, ale… necítila jsem to nutkání. Za poslední rok se mi nikdo z mých kamarádů neozval. Tedy až na Alici, samozřejmě, která mě stále peskovala, zvala na různé akce a pokoušela donutit, abych si trochu užívala společenský život. Nevím, kdy došla k názoru, že jsem asociální. Nejsem.
"Nemůžeš se jim neustále vyhýbat."
"Nevyhýbám."
"Takže není důvod, proč bys - "
"Nejsem pozvaná. Nikdo mě nepozval minule a ani předtím, nezve mě ani teď," řekla jsem bezvýrazně, i když to stále trochu bolelo. Moje domněnky se potvrdily jen několik měsíců po odchodu z Bradavic. V Nebelvíru a v uzavřené skupince lidí se přátelské vztahy navazovaly lehko, ale jakmile jsme odešli… vše se změnilo. A s tím třeba i to, že jsem si znovu potvrdila, že bez Alice by mé přátelství s Lily nevydrželo. A bez ní jsem neměla spojení s Jamesem, Remusem ani nikým dalším. A bez nich… Bez nich tu nebylo ani spojení s ním.
"Nechceš si to ještě rozmyslet?" zkoušela to Alice.
"Tohle už není můj život," usmála jsem se na ni smutně. "A já vážně nemám čas."
* * *
Tommy velmi hlasitě a velmi falešně zpíval písničku, kterou jsem nesnášela, proto jsem si nedokázala dost dobře vysvělit, proč si melodii pobrukuju společně s ním. Ach jasně! Byl Silvestr a my se potáceli Příčnou ulicí mezi davy lidí. Právě díky tomu davu mi v mysli krátce blikla informace, že ještě není tak pozdě - hodiny dokonce ještě neodbily půlnoc -, bylo mi to však jedno.
Alice mě pozvala na novoroční večírek Ministerstva kouzel. Šla jsem, a pak toho litovala. Vidět tolik svých spolužáků ze školy na jednom místě bylo příjemné, ale zároveň trochu srdce rvoucí. Lily se právě vrátila z půlročního pobytu na americké lékouzelnické univerzitě plná dojmů a připravena na stáž u Svatého Munga. Alice, James a Sirius společně ještě se čtyřmi dalšími byli úspěšnými kandidáty na budoucí bystrozory a Frank už byl čestným členem kouzelnické národní bezpečnosti. Já byla servírka. Můj jednoduchý život se mi líbil, přála jsem si to tak; být daleko od všech malérů a problémů, konečně jednou být vlastním pánem. Vážně se mi to líbilo, ale když jsem se rozhlédla po lidech z mého okolí, přepadla mě deprese.
James s Lily po jejím návratu z Ameriky oznámili zasnoubení. Koneckonců už jim bylo devatenáct let, a tak si mohli dělat, co se jim zachtělo. Mně se to zdálo brzo, ale z pohledů, jaké vrhal Frank na Alici - s níž už koneckonců stejně nějakou dobu žil "na hromádce" - mi bylo jasné, že se ze mě brzy stana hlavní družička. Protože Alice si pro to nemohla vybrat nikoho jiného, to bylo jasné.
Když mě Alice představila snad dvacátému člověku za sebou a on na mě jen kývl, aniž by se mi třeba jen podíval do očí - někteří to udělali, ale když slyšeli jméno, které neznají a za ním následovné: jsem servírka, hned ztratili zájem -, popadla jsem první láhev, na kterou jsem narazila a vyrazila na průzkum.
První skleněné dveře ven představovaly dokonalý únik a… nevítanou společnost. Stačily dva kroky po rozlehlé terase a ozval se za mnou dobře známý hlas.
"No to mě mohlo napadnout," prohlásil výsměšně.
"Co tu děláš?"
"To samý, co ty."
"Nemůžeš vědět, co tu dělám."
"Myslíš?"
A bylo to tu zase. Jako blesk z čistého nebe, jako by neuběhl skoro rok od doby, kdy jsme se naposledy viděli (a i tehdy to byl jen mžik).
"Fajn, tak fajn," vzdala jsem to. Jsem dospělá, nemám potřebu se hádat na ztemnělé a opuštěné terase Sirusem Blackem. "Dáš si?" Natáhla jsem k němu ruku, v níž jsem svírala… zamžourala jsem na etiketu… ruskou vodku. Kde ta se vzala na stole s občerstvením na Ministerstvu kouzel?
"Val to sem," zachechtal se a pořádně si lokl.
Pozorovala jsem ho, nemohla jsem si pomoct a… nedokázala se vynadívat. Ženy nedozrávají, od určitého věku jedndouše stárnout. Za to chlapi… ti dospívají a čím byl Sirius Black starší, tím víc se mi z pohledu na něj klepala kolena. Člověk by řekl, že tohle už budu mít za sebou. Přece jsem s ním spala, sakra, a nebylo to nic extra. Dobře, bylo to fajn - víc než fajn - ale od té doby už jsem měla i podobně příjemné zážitky.
"Takže…"
"A jéje."
"Nepřerušuj mě," vyštěkl se smíchem. "Takže…," zakoulel na mě očima, "proč se tu schováváš, McDonaldová?"
"Schovávám se?"
"Schováváš."

"Možná," pokrčila jsem rameny. Asi měl pravdu. Nepatřila jsem do světa za těmi skleněnými dveřmi. To místo bylo jako stvořené pro Alici, pro Franka, Jamese i Lily. Pro mě ne. A zjevně ne ani pro mého společníka. "ALe pokud se schovávám já, schováváš se i ty, Blacku."
"Možná," opakoval na mě a krátce se zamračil.
"Co se děje?"
"Přemýšlím, jaké jsou moje priority. Poslední dobou o tom uvažuju docela často."
Mlčela jsem. Bylo nezvyklé slyšet Sirius Blacka, jak se dobrovolně svěřuje se svojí nejistotou. A že já, jako jeden z mála lidí (možná jediná), věděla, že nejistý je velmi často.
"Nechci být tam uvnitř, protože mezi ty lidi nepatřím. Dvanácterák je ve svém živlu, naprosto spokojený se vstáváním, neustálou prací, učením a zodpovědností. Jakoby se pro tu práci narodil, dokonce už nemluví ani o famfrpálu. James je ve svém živlu a já nejsem, přitom bych měl být a to mě ještě víc mate."
Proslov, který bych od Sirius Blacka určitě nečekala.
"No, a uvažoval jsi, proč to tak cítíš?"
"Merline, McDonaldová, nemluv jako středověkej čaroděj s plnovousem," zamračil se na mě a pořádně si lokl z poloprázdné lahve, "připomínáš mi Brumbála."
"No… má skvělej smysl pro módu," podotkla jsem klidně. Hábity všech barev, střihů a vzorů našeho bývalého ředitele byly vždy něčím, co stálo za to. Nezapomenutelné. A přesto to byla osobnost, které se nešlo vysmívat, protože převažoval ten neuvěřitelný respekt.
Sirius se tiše uchechtl.
"Sirius -"
"Nezačínej, Annie," řekl tak tiše, že jsem to skoro neslyšela. Zastavilo se mi srdce, jen na několik vteřin, už dlouho mi tak nikdo neřekl. "Nedávno jsem o tom zkusil mluvit s klukama, jen to tak nakousnout, víš? James nechápal, o čem to mluvím. A Remus… Remus se na mě naštval."
Zamračila jsem se a on to viděl. Kývl hlavou a ještě víc se zachmuřil.
"Dostal jsem všechno, co si přál a nemohl získat. Měl lepší znánmky, líp se učil, Obranu miluje a stejně jsem byl u závěrečných zkoušek lepší."
"To jsem nevěděla."
"Já taky ne," zašklebil se Sirius. "O známky mi vlastně vůbec nešlo ani jsem nebyl nervózní, zatímco Náměsíčník už týden před zkouškami z Obrany skoro nejedl. Překousl to, jenže pak přišly dopisy z Ministerstva. Vlkodlak nemá šanci se uchytit skoro na žádné pracovní pozici, natož mezi bystrozory nebo lékouzelníky. Nezáleží na tom, jak moc chytrý, obětavý nebo loajální člověk je. Jakmile jednou během úplňku obrosteš kožichem, že se toho nezbavíš."
"Malé chlupaté tajemství", jak tomu kluci říkávali, prasklo teprve po několika letech. Nemohla jsem uvěřit, že mi to Sirius dokázal tak dlouho tajit. Nebylo to jeho tajemství, no jasně, ale připadalo mi, že Black nikdy nedokáže nic udržt v tajnosti. Když jsem se dozvěděla, že je Remus vlkodlak a všichni jeho tři nejlepší kamarádi to už dávno ví, teprve tehdy mi došlo, jak loajální dokáže Sirius být. Hodně lidí se v něm pletlo.
"Náměsíčník nikdy nebude bystrozorem. Pravděpodobně se nedostane na žádnou vyšší pozici, pokud někdy najde práci. A to ne našel. Už je to víc než rok, ANnie, a on stále nezavadil na nic trvalejšího. Je jiný, než býval na škole. A když jsem z ničeho nic přišel s tím, že už možná nechci být bystrozorem… naštval se, zuřil a teď se mnou nemluví."
"Jak dlouho?"
"Už pár týdnů."
Jak je možné, že mi něco takového uteklo? Jednoduše. Alice vyprávěla o tom, co se děje na jejich oddělení v práci - kde trávila čas jedině s Jamesem a Sirusem, a to jen občas - a já se jinak nezajímala. Nechtěla jsem to vědět.
"Je mi to líto," řekla jsem popravdě.
"Jo, mě taky."
Znovu jsme mlčeli. Pomalu jsem vstřebávala všechny informace. James a Alice ve svém živlu, Lily na pokraji úspěchu, Frank připravující se na povýšení a pravděpodobně i žádost o ruku. A vedle toho Remus, vznorný student a premiant, neschopný sehnat stálou práci. Sirius, inteligentní lajdák se všemi předpoklady stát se velkou rybou, pochybující o tom, že se v životě vydal správným směrem. A pak jsem tu já… servírka stojící stále na pomezí mezi dvěma světy, za ten rok jsem se o moc dál taky neposunula. Ale ne proto, že bych neuspěla. Já se totiž ani nezačala snažit.
Přepadla mě deprese, takže když se Sirius namáhavě postavil a řekl, že už by se měl vrátit zpět za svými kolegy, nenamítala jsem. Rozloučili jsme se krátkým objetím a šli si po svých. Pozvání na silvestrovský večírek u Jamese a Lily doma jsem nedostala a Sirius mi nic nevyřídil. Alice mě zkoušela přemluvit, abych šla s ní (zkoušel to i Frank), ale já odmítla. Vzala jsem večerní směnu, a když skončila, začala se opíjet s barmanem Tommym. Tak jsme skončili uprostřed Příčné ulici opilí na mol ještě před začátkem nového roku.
Za pár hodin se pravděpodobně probudím v jeho nebo ve své posteli, každopádně ne sama, a hlava mě bude bolet jako střep. Asi si to zasloužím.

TBC
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 moira moira | Web | 26. července 2014 v 16:15 | Reagovat

Tuhle kapitolu jsem uz OPRAVDU necekala. :D
tak to tedy skoncila annie fajn. Ja bych servirku nedelala ani kdby byly ostatni varianty jeste horsi, je to namahave jako prase. Brr. Mozna v kavarne nebo cajovne, ale bar... No way. :D
Sirius. Jasne, je flakac, ale ze bude takovy bych necekala. :D a remus? Copak mu Brumbal nijak nepomohl? oO nebo je brumbal mrtvy a ja to nepostrehla? :D

2 Dorea Dorea | 26. července 2014 v 16:24 | Reagovat

Krásná kapitolka. Vážně už jsem ji nečekala :-) .

3 Dorea Dorea | 26. července 2014 v 16:26 | Reagovat

Brumbál podle mě mrtvý neni. Jestli jo, tak o tom taky nic nevim.

4 nel-ly nel-ly | Web | 26. července 2014 v 21:56 | Reagovat

[1]: nečekala, co? :D
proč by byl mrtvej O..o snažím se (teoreticky) jít podle kánonu, ještě má před sebou spoustu let... do Bradavic vlkodlaka možná přijal, ale v profesionální dráze už mu Brumla těžko může pomoct :)

[2]: mucQ

5 Polgara Polgara | Web | 29. července 2014 v 19:13 | Reagovat

První, co mě po dočtení napadne je takhle krátký? Člověk je u tebe zvyklý na delší slohy a tady čte, čte a najednou konec?
Líbil se mi náhled toho, jak to chodí po Bradavicích. S tím jsem se takhle rozebraně u sirotků setkala poprvé a moc se mi to líbilo. I ty její myšlenkové pochody emají chybu. :-)

6 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 6. srpna 2014 v 14:31 | Reagovat

No, dlouho jsem tuto povídku přehlížela a tak jsem musela na dvakrát přečíst asi 15 kapitol. Ale stejně se mi nechce věřit, že by to tak divně zkončil. Anie mušíš zasnoubit se Siriusem. :D

7 nel-ly nel-ly | E-mail | Web | 6. srpna 2014 v 18:23 | Reagovat

[5]: pche, krátký?
no jo, říkala jsaem si, že nemohli dovolit, aby byli sami :)

[6]: zasnoubit? chudinka :D co by si s ním počala?
fakt patnáct najednou? docela tě lituju :) já se vracela jen pár kapitol zpět

8 Maysie Maysie | Web | 9. srpna 2014 v 10:15 | Reagovat

Ty jo, docela skok :)
Je takový zvláštní číst, s čím se spokojí a jak na ní všichni krom Alice zapomněli, až smutný.
A takový suchý přijetí?
Takovýhle pokračování jsem nečekala :) Moc jednoduše se vzdala jediných kamarádů, který měla :/

9 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 10. srpna 2014 v 23:24 | Reagovat

[7]: No co by si s ním počala? Možná by s ním i počala :-DDD

10 chillychilly chillychilly | 30. listopadu 2014 v 17:10 | Reagovat

Teda, člověk se po dloooooooooouhé době zase pustí do nějaké povídky a ona není dopsaná, sakryš!
Doufám, že máš v plánu jí dokončit! :D
Líbí se mi, že jsou postavy pěkně podle kánonu, ale tomu se u tebe vlastně ani nedivím.
Ale ještě potřebuju nutně nějaké rozuzlení Maryina vztahu se Siriusem a pak samozřejmě ten smutný konec příběhu Pobertů

11 nel-ly nel-ly | Web | 8. prosince 2014 v 10:04 | Reagovat

[10]: 31.  mám
a furt slibuju, že to stihnu do konce roku... no, mám na to posledních pár týdnů, takže už nic neslibuju, ale vážně jsem u konce, jen... to je právě ono... jaksi jsem si na začátku slíbila, že půjdu od začátku až do úplnýho konce a je to jaksi moc dlouhý :D
jinak díky, jse ráda, že mi postavy moc neujíždí (i když už si sama ani pořádně napamatuju, co se tam vlastně všechno dělo O..o) a Kánon? Nikdy nevíš, kdy mi hrábne a všechno to změnim. Muahaha

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA