Ve stínu legend (29)

3. dubna 2014 v 10:49 | Nel-ly |  Ve stínu legend
Tak jo, je to moc dlouhý :D Ale... jak má člověk z ničeho nic zase přeskakovat? Jen tak to nejde. Ale počítač teď zase komunikuju (a já chytře neustále zálohuju, kam se dá), takže můžu vložit pokračování. Až někdo řekne, že je Mary káča... no, je to hlavní ženská postava, ty takový bývaj :D



Remuse jsme našli u řidiče. Společně s ním tam byl i havraspárský primus Ackerley, který instruoval prefekty a naváděl je kolem západní strany vlaku dozadu, kde už měli čekat ostatní společně s Lily a Alicí.

"Co se stalo?" ptal se Remus opatrně řidiče, který se probíral z bezvědomí. Z rány na hlavě mu kapala krev, měl zlomenou ruku a pravděpodobně i několik žeber podle toho, jak špatně se mu dýchalo.

"Netuším," odpověděl. "Všechno bylo v pořádku, na kolejích jsem nic neviděl, a pak se tam z ničeho nic objevilo světlo, začal jsem brzdit, zastavil, ale ozval se výbuch…"

Teď už bylo jasné, že o nehodu nešlo. Co se ale stalo?

"Někdo zaútočil na vlak?" zeptal se Sírius a ignoroval to, jak se na něj Remus zamračil. Strojvůdce potřeboval trochu klidu, aby se vzpamatoval, na druhou stranu ale bylo potřeba dozvědět se všechno, abychom se dokázali zorientovat v situaci.

"To je hloupost," prohlásil rozhodně Ackerley, když se vrátil a teď si klekl k zraněnému. "Proč by někdo útočil na vlak? Určitě šlo o nehodu, třeba překážka na kolejích, stará mudlovská výbušnina nebo následky nepovedeného kouzla. Cestou z Bradavic do Londýna vlak míjí několik míst, které kdysi byly hlavními centry války, čas od času se stane, že se probere dlouho zmražené kouzlo a zareaguje podobně."

To jsem netušila. Válka skončila těsně po mém narození a vzhledem k tomu, že jsem vyrůstala u mudlů - nejdřív s rodiči a následně v dětském domově - o kouzelnických válkách jsem toho moc nevěděla. Podobně jako kouzelníci vůbec nebrali v poraz Světovou mudlovskou válku (ačkoliv se to může stát absurdní), já jen tušila, že rozmíšek mez kouzelníky byly stovky, jak jinak by do historie vstoupili slavní čarodějové a zlí mágové jako například ten, kterého před lety porazil Brumbál?

Vážně to znělo logicky, bylo to nejjednodušší vysvětlení celé nastalé situace. Ostatně… proč by někdo útočil na vlak plný studentů? A proč by šlo jen o jeden útok, po kterém by nenásledovalo už… nic. Tedy, jak jsme doufali. Od výbuchu však mohla uběhnout už necelá hodina a všude stále vládlo ticho, i když jsme byli všichni v pozoru. Ackerley je primus a ještě k tomu Havraspár, ti vždycky nacházeli logická řešení, zatímco my… Nebelvíři… no, stačilo se podívat na Siriův a Jamesův totožný výraz. Nevěřili, dokonce snad nechtěli věřit, že šlo o nehodu.

"Musíme zavolat pomoc," ozvala jsem se, zatímco se ti tři hádali, kdo z nich má pravdu.

"Mary má pravdu," přikývl Remus a ještě zamumlal poslední léčivé kouzlo. V sedmém ročníku jsme probírali základy uzdravování, když po ruce nemáme nic jiného než vlastní hůlky. Bylo to v rámci formulí a léčivá kouzla byla tak pokročilá a náročná, že většina z mých spolužáků dokázala napravit jen sem tam nějaký škrábanec nebo menší otevřenou ranku. Remus byl jeden z nejlepších studentů a na formule a Obranu proti černé magii měl vždycky talent, tady však ani jeho umění nestačilo.

Vykloubené rameno mě bolelo, podlamovaly se mi nohy, ale bylo mi jasné, že to ještě nějakou dobu musím vydržet. Tak nebo tak jsem odmítala dát Siriovi důvod si na mě opět vzpomenout a přidržovat mě, za každou cenu jsem byla rozhodnuta dokázat, že nejsem na obtíž. Jak si vždy myslel.

"Nemůže se přemisťovat," prohlásil tiše Remus. "Vlastně si myslím, že bychom s ním vůbec neměli hýbat. Je těžce zraněný a nepoznám, jestli nemá nějaké vnitřní krvácení, s tímhle si neporadím."

"Můžeme -" začal James.

"Ne," utnul ho okamžitě Ackerley. "Na tohle nikdo z nás nemá. Jsme příliš daleko od Londýna i od Bradavic, řekl bych že asi v polovině cesty. Tak daleko se nedokážeš přemístit bez rozštěpu."

"Mohlo by to vyjít."

"Pravděpodobně ne. Zraníš se a ničeho nedosáhneš, v horším případě uvízneš na dvou místech zároveň a něco podobného bez okamžitého zásahu zkušeného léčitele nepřežiješ."

Někdy musím s Alicí souhlasit. Od doby, co ji znám - ještě před tím, než spolu začali chodit a často i potom - si má nejlepší kamarádka stěžovala na Franka Longbottoma a jeho havraspárský mozek. Jeho odpovědi vždy byly logické a uvážené, což ohnivou a prudkou Alici rozčilovalo. Především proto, že měl většinou pravdu…

Stejně tak se právě cítil James, když ztratil šanci na to, že by se někdo z nás zkusil přemístit. Jak už dříve toho roku dokázal, Remus byl v přemisťování nejlepší, nikdo z nás však nezkoušel větší vzdálenost než několik kilometrů. Na delší trasy i zkušení kouzelníci na delší vzdálenosti volili raději netaxovou síť nebo stará dobrá košťata. James mohl letět (věděla jsem, že ho to ihned napadlo), ale to by dokonce i jemu zabralo celé hodiny cesty… Nezbývalo než čekat a doufat, že doopravdy šlo o nehodu, jak tvrdil logický mozek Havraspára a ne o promyšlený útok, k čemuž se přiklánělo horlivé srdce Nebelvírů. Já stála kdesi uprostřed, mé překvapení, když jsem se v prvním ročníku dostala do Nebelvíru, nebylo hrané, stále jsem tomu občas nemohla uvěřit.

* * *

Během necelých tří hodin, kdy někteří z nás jako na trní sledovali okolí a snažili se nevzbuzovat paniku v mladších studentech, se objevila pomoc. Ještě nebyl čas, kdy se měl Spěšný rychlík do Bradavic objet na nádraží King's Cross, ale podle toho, co nám byl schopný strojvůdce vysvětlit, se každých několik hodin měl pravidelně hlásit.

Pomoc dorazila jak z Londýna tak z Bradavic a studenti byli za pomocí hromadných přenášedel dopravováni na nádraží a následně předáni do péče rodičů. Toho rána jsme se naposledy rozloučili se školou i jejími profesory a jen několik hodin na to jsem znovu zírala do očí profesorce McGongallové a Brumbálovi, kteří se z ničeho nic objevili na nádraží. Z jejich výrazu, když mluvili se zástupcem Ministra kouzel, se nedalo nic vyčíst, přesto bych přísahala, že jsem zahlédla obavy, které ukazovaly na víc než obyčejnou nehodu zapříčiněnou náhodným výbuchem - což bylo oficiální sdělení Ministerstva, přesně jak Ackerley podotýkal.

"Ministerstvo je banda trubců," rozčiloval se James.

"Uvažuj, Jamesi," klidnila ho Lily. "Proč by někdo zaútočil na vlak? A i kdyby," přerušila ho, když se nadechoval k dalšímu plamennému projevu., "proč nepokračovali? Prakticky nic se nestalo, dokonce i strojvůdce se z toho dostane… byla to ošklivá nehoda, nic víc."

"Mohlo jít o atentát," zopakoval James svoji teorii, kterou jsem ho už několikrát slyšela rozebírat se Siriusem, když postávali stranou od ostatních. Z ramena mi vystřelovala do zbytku ruky i ke krku ostrá bolest a já se sesunula na zem vedle vlaku, kde se u mě čas od času objevila Alice nebo Graham.

Lily jen pozvedla obočí, stačilo to, James už byl dostatečně nahlodaný.

"Mary! Co tu ještě děláš!" vytrhla mě Alice ze zasnění. Vřískala tak, že se k nám všichni otočili. Stála nade mnou, jednu ruku ke mně natahovala a druhou měla sevřenou v pevném stisku jistého mladého "skoro" bystrozora, který se k ní tiskl s širokým úsměvem.

"Ahoj, Franku, jak ses měl?" zeptala jsem se nevinně a ignorovala toho supícího blázna, který na mě zíral.

"Dobře. Bystozorský výcvik zřejmě není zdaleka tak zajímavý jako to, co se děje s vámi. Jak je to jen možný?" usmíval se. Už jsem říkala, jak moc je v pohodě? Jen má problémy s psychikou, jinak by totiž nemohl milovat mou nejlepší kamarádku, jenž se už zase cpala dopředu.

"Proč sis nezašla za nějakým lékouzelníkem? Jsou támhle a ošetřují boule."

"Jsem v pohodě."

"Jasně," ucedila Alice. "A proto sedíš na kufru jako troska a ani se nepohneš."

"Jsem utahaná?" zkusila jsem. Marně. Už se ke mně hrnula a tahala mě na nohy, což nebylo vůbec příjemné a já tentokrát hlasitě zaúpěla. Frank se přestal usmívat, James s Lily a ostatními se ke mně taky nahrnuli a já najednou byla opět středem zájmu. Fakt díky, Alice, přesně tohle jsem nechtěla. "Je mi fajn!" vřískla sem a vytrhla se z Alicina sevření, ruka mě bolela jako čert.

"Ne není," prohlásil hlas za mnou a já se k němu neotočila. Už tak jsem zřejmě ukázala, jak moc slabá jsem, když jsem z nich jako jediná skončila zraněná a ještě se o sebe nedokázala postarat. Nedopřeju mu, aby v mých očích viděl slzy bolesti, které je zaplavily, když jsem se silou vůle vyškrábala na nohy. "Přivedu -"

"Tady to je. McDonaldová, ty seš vážně pohroma."

"Kdybys raději držel hubu, Finnigane," oplatila jsem mu tišeji, protože za Grahamovou hlavou se objevila menši lékouzelnice v cintronově žlutém hábitu, která si mě změřila ostřížím zrakem. S povděkem jsem se na něj usmála, ale to už se na mě vrhla drobná žena, která se okamžitě proměnila v další verzi madame Pomfreyové.

"Sedněte si. Vůbec byste s tou rukou neměla hýbat. Co je to za nápady? A proč jste za námi nepřišla rovnou? Tohle vypijte, tak bude to?" hučela a strkala do mě hůlkou ještě pár minut, pak zamumlala několik zaklínadel, a podala mi další lahvičku s lektvarem.

"Co to - ?"

"Tohle bude bolet," přerušila mě a posunkem namířila na Grahama. "Chyť te ji za ramena a vy," ukázala na někoho za mými zády, "z druhé strany, musíme vrátit kloub na místo. Zatněte zuby."

Nemusela to říkat dvakrát. Něco rublo a já i přes zaťaté zuby zavřískla a skácela se do připravené náruče. Až po několik vteřinách zmateného mrkání mi došlo, že se kolem mě obmotaly Siriovy ruce. Otevřela jsem oči a zahleděla se na něj: "Asi jsi vážně měl pravdu, nejsem jako vy."

"Co to -," podivil se, ale to už ho lékouzelnice opět přerušila.

"Chvíli budete omámená. Máte tu rodiče nebo někoho, kdo by vás odvezl domů?"

"Ne, zvládnu to sama."

"To nepřipadá v úvahu," odmítla neoblomně.

"Jo, Annie, neblbni. Dostaneme tě domu, můžeš jít se mnou a - "

"Vlastně. Máma je tu autem," pokrčil Graham rameny, "máma cestou kolem a pomůžu ti, kdyby jim to přišlo… zvláštní."

Grahamovi rodiče byli kouzelníci, ale velká část rodiny byla mudlovská, takže udržovali životní styl tak, aby mohli žít mezi dvěma světy. Na návrat do domova jsem se netěšila a chtěla ho co nejdéle oddálit, jenže měl pravdu… krom toho, už na mě čekají. Podle mudlovského světa ještě nejsem plnoletá, to až za necelé dva měsíce.

"Díky."

* * *

Cesta se obešla bez dalších komplikací. Paní Finniganová zastavila před domovem v době, kdy už jsem byla jen trochu otupělá z poslední dávky lektvaru a ruku jsem měla naprosto v pořádku - Kouzelníci prostě umí čarovat, co na to říct? - , a tak mi Graham pomohl ke vstupním dveřím a na rozloučenou jsme se krátce objali. Prostě pohoda.

Byla jsem ráda, že jsem se s ostatními rozloučila už na nádraží. O srdceryvné rozloučení nás připravil ten výbuch a asi to bylo jen dobře. S Alicí se uvidím o víkendu za týden, sejdeme se na Příčné ulici a budeme mi hledat práci v některém z obchodů, abych se mohla co nejdřív zařídit sama pro sebe. Jakmile mi bude osmnáct let, budu plnoletá i pro mudlovský svět a nastane čas, abych opustila dětský domov. Budu ráda, když se to stane co nejdřív…

Lily se vracela domů, stejně tak James, ke kterému se měl ještě naposledy přidat Sírius. Vzhledem k tomu, že získal dědictví po svém prastrýci, koupil si už minulý rok byt někde v Londýně, ale přišlo mi, že u Potterových se stále cítí více než doma. Netuším, kdy se s nimi uvidím, pokud vůbec… dobře, to znělo pesimisticky, vím, že se to stane, ale naše osudy se odchodem z Bradavic rozdělily.

Sírius, James a Alice za čtvrt roku nastoupí na Ministerstvo kouzel a přidají se k Frankovi, aby se společně stali bystrozory. Lily se má už za měsíc hlásit u Svatého Munga. A Remus? Ten by měl mít šanci u jednoho profesora formulí, kterému se líbila jeho práce. Proč se znovu nepokusil odvolat do bystrozorské kurzu, mi nikdo nevysvětlil. Ať je to však jak chce, všichni, dokonce i Peter, který by měl začít pomáhat své matce v rodinné firmě - hádám, že v gastronomii se neztratí, pokud všechen sortiment nesní - , už věděli, co si se životem počít. Já byla připravena na to přijít.

Rozloučení se Siriusem proběhlo na rychlo. Neobjala jsem ho stejně jako Jamese nebo Remuse, ale ani jsem nemusela, pohled z očí do očí pro mě byl mnohem intimnější a vřelejší než cokoliv jiného. Když jsem odcházela, ještě mě chytil za ruku a já se k němu otočila. Celých pět vteřin jsem vyčkávala připravena prakticky na cokoliv, ačkoliv jsem to nechtěla dovolit, srdce se mi rozbušilo, a pak se zase zklidnilo, když nic neřekl a naposledy se na mě křivě usmál. Otočila jsem se a znovu se už neohlédla.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 holkyhrajouhry holkyhrajouhry | Web | 3. dubna 2014 v 11:00 | Reagovat

přečetla jsem si to celé, a je to opravdu moc pěkné a moc pěkný blog.

2 Maysie Maysie | Web | 3. dubna 2014 v 13:28 | Reagovat

Sakra, to je takový prázdný , až se cejtím divně.
A teda jako fakt chudák, že musí do domova. Bych se asi zbláznila. Mohla bys jí nechat najít práci a mudla nemudla jako čarodějka už muže žít sama.
Takže doufám, že tam nacpeš i trochu romantiky nebo tak. Teda nějakou očividnější :D A ne že je hned zabiješ :D

3 nel-ly nel-ly | Web | 3. dubna 2014 v 13:56 | Reagovat

[2]: no hned je právě zabít nemůžu, to je ten problém :D já musim nějak "doskákat" přes ty časový údaje
romantika byla, je, bude (no...), koukej pořádně <3

[1]: jo, tak tomu fakt věřim

4 Maysie Maysie | E-mail | Web | 3. dubna 2014 v 18:19 | Reagovat

[3]: já to vidím, ale chci něco žhavějšího :D

5 moira moira | Web | 4. dubna 2014 v 13:53 | Reagovat

hm.
víš, čekala jsem něco ukrutnýho, úplnou krvavou lázeň na kolejích, a ty mi takhle zkazíš radost? :D
Konečně kapitola!
A co to mělo být, mezi S. a A.? Tohle je divný, kamarádko.
A jop, A. JE pitomec. :D

6 nel-ly nel-ly | 4. dubna 2014 v 22:51 | Reagovat

[5]: ježiš, S. a A.? si vylezla z Pretty Little Liars a Gossip Girl, ne? :D jsem chvíli netušila, o čem to mluvíš
kdyby to nebylo divný, tak řekneš, že se nudíš <3
krvavá lázeň O.o neblbni, zachránce světa se má narodit až za dva roky společně se svými spolužáky, nějak se k tomu musíme dokopat zaživa

7 Polgara Polgara | Web | 5. dubna 2014 v 19:48 | Reagovat

Víš, že tahle kapitola je na tebe taková zvláštní? Napsaná pěkně, čtivě, ale něco mi na ní nesedí. Jako by si to ani nebyla ty. Dej ji ještě šanci na trochu normální život. Nebuď labuť. :-D

8 Ammie Ammie | 7. dubna 2014 v 9:12 | Reagovat

Čekala jsem NĚCO

9 Ammie Ammie | 7. dubna 2014 v 9:15 | Reagovat

Sakra :D Tak znova :D
Čekala jsem to NĚCO, prostě cokoliv, já nevim... přišlo mi to takový... Já nevim, jak to popsat, samozřejmě je to napsaný dobře, ale obsahově mi tam něco chybělo... Přijde mi to strašně depresivní, že ostatní už vědí, co s nima tak nějak bude, ale Mary nemá ani tušení...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA