Ve stínu legend (27)

23. února 2014 v 13:51 | Nel-ly |  Ve stínu legend
A zase je to delší :P Poslední noc v Bradavicích, flaška se zakázaným pitím a Sirius Black k tomu. Jak tohle může dopadnout? Tak nebo tak, pomalu se loučíme se školou a vstupujeme do života, který nebude vůbec růžový... ať už budu nebo nebudu následovat kánon :D
Věnováno všem, co to se mnou a nejen s Annie vydrželi od prvního dne, až do toho posledního ve škole. Ještě není konec.



Během posledních let se toho stalo hodně. Na některé věci nejsem hrdá, na jiné ano. Tak nebo tak pro mě roky strávené v Bradavicích byly přelomové a utvořily osobu, kterou jsem se stala. Stále jsem byla introvertní malá holka, která ráda trávila čas o samotě, ale když jsem nechtěla být sama, mohla jsem jít za svými přáteli. Krom toho jsem se už nebála - tedy, bála jsem se mnoha věcí, ale věděla jsem, že mám sílu se jim ubránit (nebo utéct).

Když jsem se poprvé setkala se Siriusem Blackem, nevěděla jsem, kdo jsem. Tehdy by mě ani nenapadlo, že ten sebevědomý kluk, kterého jsem odsoudila na první pohled, mi bude tak podobný. Přes svůj arogantní postoj, krásné oblečení, spoustu peněz a fakt, že se narodil ve světě, o kterém jsem nic nevěděla, byl stejně ztracený jako já. A to bylo místo, kde jsme si byli vždycky rovni. Ať už se s námi dělo cokoliv.

Nemyslím si, že to byl osud, který mě toho prvního dne zavedl do Krucánků a kaňourů (spíš za to mohl seznam školních potřeb), kde jsem na Siriuse narazila, ale věřím, že to byl začátek utváření toho, kým jsem se stala.

Alice byla má nejlepší kamarádka, Brumbál byl ten, kdo poprvé zahnal strach a dal mi naději, ale Sírius mi ukázal, kdo doopravdy jsem. Ať už to měl v plánu nebo ne. A tak teď, když jsem seděla na samém vršku Astronomické věže a zhluboka lokala zbytky velké lahve ohnivé whisky, kterou jsme s sebou přinesli, jsem se ocitla na tom správném místě. Tady a te, s ním, tak to mělo být. Moje poslední noc v Bradavicích.

"Takže," začal Sirius líně a já neúspěšně potlačila smích. "Co, co? Ještě jsem nic neřekl," obořil se na mě.

"Jestli se mě znovu zeptáš, co budu dělat o prázdninách, tak tě praštím," varovala jsem ho.

"Fajn, tak později," pokrčil rameny.

"Chceš abych tě bila?" podivila jsem se.

"Že jsi to ty, můžeš si i kousnout," zahýbal na mě obočím a já se znovu zasmála. Pak jsem se natáhla po láhvi.

Když jsem ve společenské místnosti odhalila flašku whisky, kterou jsem schovávala na poslední noc v Bradavicích a myslela si, že se o ni všichni podělíme, netušila jsem, co bude dál. Věděla jsem však s jistotou jednu věc: že nechci jít spát a že on je na tom stejně.

Vytáhl mě z křesla a řekl, abych na něj počkala. Pak odběhl po schodech k chlapeckým ložnicím a já začala znovu myslet.

Co to sakra dělám? Mezi námi to bylo vždycky trochu divné, hlavně poslední dobou. Nejdřív jsme se pohádali a nemluvili spolu, pak spolu mluvili, ale prakticky při každém rozhovoru se hádali, a nakonec zavládl jistý druh podivného příměří, které však bylo z nějakého důvodu nepříjemně napjaté. Už několikrát během posledních týdnů jsem si vzpomněla na Lilyina slova… o tom, že Sírius při naší poslední společné návštěvě Prasinek Jamesovi a ostatním zatajil, kam jdeme. Řekli mi, že se všichni sejdeme U Tří košťat, ale nikdo nedorazil. To jim nebylo podobné. Lily tvrdila, že to udělal naschvál, aby se mnou byl sám. Proč?

Bývaly chvíle, kdy jsem si myslela, že jsme i víc než obyčejní přátelé. Pak se však pokaždé stalo něco, co utvrdilo v tom, že se pletu. Odkopl mě, když jsme ještě byli děti. Pak potřeboval pomoc a využil toho, že jsem naivní káča, a pak mě znovu odkopl. Nevěřila jsem tomu, že by ke mně mohl cokoliv cítit… ráda bych věřila, že k sobě máme blíž třeba než on a Lily, ale i o tom jsem začínala pochybovat. Protože proč by jinak ona viděla něco, co já ne? No, to bylo snadné, Lily ho neznala. Jestli jsem si něčím byla doopravdy jistá tak v tom, že já Siriuse Blacka znala. Stejně jako on znal mě. Otázkou však bylo, jestli to pro něj kdy něco znamenalo?

"Na co myslíš?"

Natažená na vyčarované dece jsem se dívala na krásnou letní oblohu, ale hvězdy jsem nevnímala. Láhev byla už dávno prázdná, ale na suchu jsme nebyli. Sírius se vydal do své ložnice pro další zásoby. To mě nemělo překvapovat.

"Na tebe," řekla jsem, a pak se zamračila.

"A jéje," zaúpěl, ale na tváři se mu usadil křivý úsměv. "To nebude nic dobrýho, že ne?"

"Vlastně ne," zasmála jsem se, ale šťastný smích to nebyl.

"Proč?"

"To se vážně ptáš?"

"Je to naše poslední noc ve škole, Annie," pokrčil rameny tak, jak mu to jeho poloha dovolovala. Leželi jsme na zádech vedle sebe, ale místo oblohy jsme zírali jeden na druhého. "Správná chvíle vyložit karty na stůl."

"A nebo to nechat prostě být," zašeptala jsem a znovu se zahleděla na měsíc.

Dlouho jsme byli přátelé a fakt, že mě ještě teď bolelo pomyšlení na to, jak dal kdysi přednost pobertům přede mnou, ukazoval, jak moc mi na něm záleží. Když James běhal za Lily a Sírius si procházel peklem kvůli rodině, mluvil se mnou a já chápala. Bylo to tak, když nám bylo jedenáct, a pak i v sedmnácti nebo osmnácti, nic se nezměnilo. Doba, ne tak dávná, kdy jsme si byli doopravdy blízcí, a pak to znovu zkazil…

Toužila jsem vědět, proč nechtěl, abych se připojila k Fénixovu řádu. Ne, že bych si to rozmyslela, ale i tak jeho prohlášení stále bolelo. Proč jsem pro něj nikdy nebyla dost dobrá? Proč jsem pokaždé skončila na druhé koleji? Dal přednost klukům, pak dokonce i Alici a Lily… vždycky to tak bylo, ale já stejně byla tak hloupá, že jsem ho měla ráda.

"Na co myslíš, Annie?"

Byl jediný, kdo mi tak říkal, Už od začátku. Věděl, že mě to štve, a proto s tím pokračoval, ale zároveň to bylo něco, co bylo jen naše. Nás dvou.

Graham byl moc milý kluk. Dobrý kamarád a nejspíš jednou mohl být i něco víc. Nechodili jsme spolu, nemohla sem se k tomu odhodlat a najednou jsem věděla proč. Před rokem o letních prázdninách jsem měla vztah s mudlou a dotáhli jsme to až daleko za třetí metu… nebyla jsem s ním zdaleka tak opatrná, jako s Grahamem. Proč? Protože jsem věděla, že to je jen na krátko.

Necítila jsem se provinile, když jsem se otočila zpět k Siriovi, který mě stále pozoroval, a přiblížila na vzdálenost několika centimetrů. V záři měsíce a hvězd na Astronomické věži jsem viděla, jak se mu rozšířily oči a pootevřel ústa, nic však neřekl. Ani já ne, když jsem poprvé přiložila rty k jeho a jemně ho políbila.

Když líbáte Siriuse Blacka, nečekáte, že strne. Vážně ne. Tiskla jsem svá ústa k jeho a čekala na reakci, která nepřicházela, rozbušilo se mi srdce. Odmítal mě jako kamarádku a teď mě odmítne i jako holku, přestože jindy se nebránil sáhnout na každou, která byla v dohledu. V zavřených očích se mi začínaly hromadit slzy, když jsem se od něj odtahovala. Už jsem se chystala vstát a zbaběle utéct, když se jeho ruka vymrštila, objala mě kolem pasu a přitáhla k němu tak prudce, že se mi podlomila ruka, o kterou jsem se do té chvíle opírala, a já z části spadla na jeho tělo. Pak mě začal líbat. Líbat způsobem, který jsem ještě nikdy nezažila.

Nezahálela jsem, zatímco paže obtočená kolem mého pasu zpevnila a druhá se mi zahákla za zátylek, aby mě udržela přitisknutou k jeho tělu, moje ruce se pomalu vydaly na cestu po jeho těle, která končila v přerostlých černých vlasech. Které… no ano, bude to znít jako klišé: byly přesně tak jemné, jak vypadaly.

"Annie," zalapal po dechu, když jsme se od sebe po několika minutách odtrhli.

"Hm?" dokázala jsem ze sebe vypravit a rty přejela po straně jeho oholené brady, a pak zamířila ke krku.

"Annie, co to děláme?"

"To bys měl vědět sám," odpověděla jsem. "Nechceš mi říct, že všechny pověsti o tobě lhaly?"

Nezasmál se, ani nepronesl žádnou závratně vtipnou poznámku, jak měl ve zvyku. Stále mě objímal, přesto mě však pravou rukou chytil za bradu, zvedl mi hlavu a zadíval se mi do očí.

"Myslím to vážně," řekl a svraštil obočí. "Co to děláš?"

"Přesně to, co myslíš," odpověděla jsem klidně.

"Proč?"

"Proč ne?"

"Annie -"

"Přestaň s tím, nebo tě vážně budu muset praštit," pokusila jsem se přejít k hravému tónu a naklonila se znovu k jeho obličeji. Držel mě pevně. Uznala jsem porážku. "Chci to. Teď a tady. Na nic nemyslet, udělat to…"

"Prostě jen tak?" podivil se.

"Prostě jen tak," kývla jsem.

Chvíli jsem se bála, že mě vážně odmítne. Ale než jsem stihla něco dodat, ocitla jsem se na zádech s ním přitisknutým na těle. Polibek byl hrubší a vášnivější než předtím a jeho dlaně jezdily po mém těle s jasným cílem.

"Proč to děláš?" zkusil to znovu a zrychleně oddechoval. Podle toho, jak se ke mně tisknul a vzhledem k tomu, že mě ani při mluvení nepřestával zbavovat košile, jsem poznala, že teď už nepřestane, ať řeknu, co chci.

"Je to poslední noc," dýchala jsem stejně namáhavě, jako on. Možná ještě víc, protože jsem ležela na zemi přitisknutá skoro celou jeho vahou. Přetáhla jsem mu přes hlavu kravatu. "Byls se mnou ten první den, chci, aby to tak bylo i ten poslední."

"A co bude pak?" zeptal se ještě, ale jeho slova se skoro ztratila v hlasitém zasténání, když jsem jazykem přejela po jeho hrudi.

"Na to nechci myslet," řekla jsem popravdě. Semele nás život, reálný svět. Nechci vědět, co přijde. "Koho to zajímá?"

Chraplavě se zasmál a jediným rychlým pohybem ze mě stáhl z části rozepnutou košili. Sukni jsem měla vyhrnutou kolem pasu, kolena pokrčená a jednoho jeho stehno vklíněné mezi ně. Teď vážně nebyl čas si povídat.

"Jestli nepřestaneš kecat, začnu si myslet, že celá ta donchuanovská aura kolem Siriuse Blacka jsou jen pohádky," vyhrožovala jsem mu potichu a trhanými pohyby se snažila zbavit jeho pásku.

"Nejsou, věř mi," zamručel mi do ucha, a pak jsem najednou přišla o podprsenku.

"Co…?" Vykulila jsem oči. "Ty máš furt hůlku? Tos nemohl říct, šlo by to hned ry -"

"Nemám hůlku," ušklíbl se na mě tak arogantně, až jsem se z novu zasmála. Smích mě však rychle přišel, když jeho rty začaly sjíždět po mém krku, přes klíční kost dál na ňadra.

Netrvalo dlouho a oba jsme byli nazí, udýchaní, zpocení a připravení. Více než připravení, pomyslela jsem si, když jsem se dívala do jeho očí. Když se poprvé pohnul dopředu, nepřerušil oční kontakt a ten pohled se mi zavrtal přímo do duše, ačkoliv jsem po tom nijak zvlášť netoužila. Už dávno jsem se naučila, že existují čáry a kouzla, ale tohle… ten krátký okamžik, když jsme strnuli spojeni na všech úrovních, byl prostě magický.

A pak… no, začalo rodeo. Co na to říct? Byl to přeci jen Sírius Black.

* * *

"Cos dělala v noci?" zeptala se Alice podivně obviňujícím tónem, až jsem na chvíli ztuhla. Mé alkoholem zamlžené mysli chvíli trvalo si uvědomit, že ty výčitky přichází kvůli ponocování s lahví ohnivé whisky a ne… no, kvůli tomu ostatnímu, co se stalo.

"Víš, jak jsem si schovávala tu láhev?"

"To si děláš -"

"Tak ta už není."

"Mary!"

"Prosím, nekřič," zaúpěla jsem. "Bolí to."

"Dobře ti tak," ušklíbla se na mě moje nejlepší kamarádka. "Máš už všechno zabaleno?"

"Zabalila jsem si včera, moc dobře to víš, kontrolovalas mě, mami."

"No jo, no jo," brblala Alice, zatímco probírala svá zavazadla. Byla jsem vděčná za magii, ať už jakoukoli, která zařídí převoz našich kufrů až do vlaku. Neuměla jsem si představit, že bych zvládla nést něco víc než svoje vlastní tělo. Nebolela mě jen hlava, ale všechny svaly, i ty kterých jsem si nikdy nevšimla, a ne… nebylo to nijak příjemné rozbolavění nebo tak, prostě jsem měla kocovinu a fakt, že jednou pro vždy opouštíme Bradavice, nepomohla.

Když jsme skončili. Znova. Ležela jsem na zádech a dýchala tak namáhavě, jako bych právě uběhla maratón, a vlastně jsem si tak připadala. Vzhledem k tomu, že jsem měla dost upito, nemohl na tom být Sírius o moc lépe, ale výkon tomu vážně neodpovídal. Námahou a dlouhou činností však mlžný alkoholový opar postupně opouštěl moji mysl a já si najednou víc uvědomovala, že jsem nahá na Astronomické věži s rukou Siriuse Blacka položenou přes břicho. Ležel na břiše vedle mě, hlavu zaklíněnou mezi mou tváří a ramenem a zhluboka oddychoval, spal.

Byla jsem mu vážně vděčná, že předtím vyčaroval tu deku, takže na zimu ani nepohodlí - na to druhé už vůbec ne - jsem si vážně stěžovat nemohla. Ale z nějakého důvodu jsem tam nechtěla být, až se probudí. Proto jsem, po velmi ne-nebelvírském způsobu, opatrně vyklouzla z jeho objetí, posbírala své oblečení a vrátila se na kolej. Alice i ostatní už naštěstí byly v limbu.

"Tak jo, jsem připravená," spráskla Alice ruce, já sebou škubla a ona se mi začala omlouvat, přičemž ale nezapomněla podotknout, že je to všechno moje chyba. No, měla pravdu, ale nevěděla jak velkou. "Můžeme jít?"

Já i Lily jsme kývly, ale zdálo se, že jsme na tom obě asi tak podobně. Ani jedné z nás se nechtělo dolů a nebylo to jen proto, že se do téhle ložnice už nikdy nevrátíme.

"Bude mi to tu chybět," zašeptala Lily. Ve svém emocionálním rozpoložení z posledního týdne nebylo divu, že se jí slzy v očích hromadily už teď.

"Jestli začneš, přidám se, a Mary mě pak zabije, protože neumím brečet tiše," varovala ji Alice.

"Jo, to je fakt," pokrčila jsem rameny.

Dostalo se nám jemného úsměvu, a pak se zrzka vydala ze schodů jako první. S Alicí jsme zůstaly v ložnici poslední.

"Víš, byl to můj první opravdový domov," řekla jsem tiše a doufala, že jí to nezní tak pateticky, jako mně.

"Já vím, i mně to tu bude chybět. Líbilo se mi s tebou bydlet," šeptla Alice, a pak mě pevně objala.

"Mně taky," škytla jsem jí do ramene a raději se rychle odtáhla. "Na tohle teď není čas, odmítám se objevit na snídani jako naprostá troska."

"Jo, máš pravdu," zasmála se Alice, ale její oči se podivně leskly, "necháme si to až do vlaku."

"Fajn," kývla jsem.

* * *

Když jsem vešly do Velké síně, už tam byla většina školy. Studenti běhali mezi kolejními stoly a na poslední chvíli si vyměňovali adresy a loučili se. Byl to chaos stejně jako na konci každého školního roku, ale tentokrát na mě působil dojemně a krásně. Jo, jsem naprostej vůl.

"Támhle je Lily," chytila mě Alice za ruku a táhla k nebelvírskému stolu. Celá Velká síň se po včerejší večeři skvěla v rudozlaté barvě, protože naše kolej - především díky úžasným výkonům kapitána famfrpálového týmu, Jamese Pottera - opět vyhrála školní pohár.

Rudovláska seděla vedle Remuse a my si to šinuly k nim, když jsem z ničeho nic zakopla o svou nohu. Šikulka. Díky tomu jsem dostala čas rozhlédnout se kolem sebe a zjistit, že Sirius ani James nejsou nikde poblíž. To bylo dobře, moc dobře. Nebyla jsem prvnímu jmenovanému čelit bez pořádně mastného jídla v žaludku.

"Teda, Mary, vypadáš skoro stejně hrozně jako Sirius, když se ráno došoural do ložnice."

Přešla jsem to mlčením a děkovala Merlinovi, že je Remus jeden z těch, kteří považují za neslušné mluvit s plnou pusou. Zhltla jsem další lívanec politý sirupem a jen trhla hlavou v neurčitém gestu.

"Dobře mu tak," podotkla Alice, která snídala mnohem kultivovaněji než já. "Kde vlastně jsou?"

"Balí," pokrčil Remus rameny a já se zakuckala.

"Balí?" vyhrkla tentokrát Lily, ale pak se zatvářila odmítavě, jakoby si vzpomněla, že zájem o to, jestli má James Potter v pořádku své kufry, se jí už netýká.

"Jo, vždycky nechávají všechno na poslední chvíli. Můžou být rádi, že máme zmenšovací kouzla, jinak by to nestihli."

Alice na mě vrhla tak nadřazený pohled, že jsem musela pracně polknout, abych se obořila. "Chápu, chápu, jsi úžasná, žes mě nenechala balit na poslední chvíli. Ale stačilo to včera přes den, nemuselas mi to připomínat denně během celého týdne."

" Lepší než dopadnout jako ti dva," pokrčila rameny.

"Jako kdo?" ozvalo se mi nad hlavou a já tentokrát dokázala zachovat klid. Nedokázala jsem však svým zádům zabránit, aby ztuhla, když jsem uslyšela hlas Jamese Pottera. Bylo totiž jasné, že jeho nejlepší kamarád mu bude jako vždy v patách.

"Největší ulejváci na škole," kontrolovala Alice.

"Hm, ty neznám," zazubil se na ni James a sedl si vedle Remuse.

Alice si odfrkla. Lily neúspěšně předstírala, že je neviditelná. Viděla jsem na její strnulé tváři, jak moc by chtěla zdrhnout - snad dokonce víc než já -, ale byla pravý Nebelvír (a já až příliš miluju snídaně).

Měla jsem moc práce zabývat se uklidňováním sama sebe, než abych si všimla, že Alice a James jsou jediní, kdo udržují konverzaci. Sirius samozřejmě přišel společně se svým kamarádem a usadil se ke stolu naproti mně. Věděla jsem to, protože to bylo jediné volné místo a zatímco jsem se soustředila na svůj talíř, periferně jsem zahlédla jeho ruce, jak se natahují po džbánu s džusem.

"Sakra, Blacku, Remus měl pravdu, ty vážně vypadáš stejně strašně jako Mary ještě před hodinou. Kolik jste toho vypili?" ozvala se z ničeho nic Alice a já se donutila nezvednout hlavu. Čekala jsem na reakci, která nepřicházela.

"Aby ne," řekl znovu James, protože nikdo jiný nebyl ochotný mluvit, "těmi výpary smrděl náš pokoj ještě ráno, ale to možná bylo proto, že Tichošlápek přitáhl až po svítání."

Oba, Alice i James, nejspíš čekali, až se do rozhovoru zapojí někdo další. No, nebo na to možná nečekali a to jen já jsem si přišla tak divně. Nakonec jsem se vzmužila rozhodnuta následovat to, v čem jsem se utvrdila už v noci. Poslední noc v Bradavicích měla být výjimečná a měla jsem ji strávit s tím, s kým to všechno začalo. Bylo to tak správně, tak jsem to chtěla, nic víc.

"No jo," řekla jsem s úsměvem, který mě stál spoustu námahy, "někdo se musel postarat o pořádnej mejdan, když jste všichni odpadli. Co by to bylo za konec školního roku, kdyby alespoň někdo z nás neměl pořádnou kocovinu?"

"Zlato, ještě teď jsem na tebe hrdá, žes vůbec dokázala dojít na snídani," zasmála se Alice.

"Nepřeháněj," ušklíbla jsem se na ni.

"Oh, vážně, a co to, jak ses v noci přerazila o vlastní kufr, a pak zmizela v koupelně?" zeptala se posměšně.

"Spala jsi," zamračila jsem se na ni.

"No, snažila jsem se, ale když někdo jen metr ode mě polohlasně nadává, a pak si málem zlomí vaz o svoje krámy, to tě prostě vzbudí," teď už se Alice smála. James vyprskl svoji dýňovou šťávu a Remus se zatvářil pohoršeně, zatímco já si snažila udržet pošramocenou hrdost.

"Je mi fajn," zaprskala jsem a ostentativně si do pusy nacpala velký kus omelety. Což nejspíš nebyl ten nejlepší nápad, ale to Alice nemusela vědět.

"To je dobře vědět," řekl Sírius tak tiše, že jsem to zaznamenala určitě jen já. James s Alicí se už zase o něčem bavili, stejně tak Lily s Remusem. Rychle jsem zvedla hlavu a setkala se s jeho pohledem, do kterého mě na chvíli uvěznil. V těch šedých duhovkách toho bylo tolik… a zároveň tak málo. Netušila jsem, na co myslí, ale podle jeho výrazu mi bylo jasné, že to nechci vědět.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Hope Hope | Web | 23. února 2014 v 22:24 | Reagovat

JOOO!!! na tohle jsem čekala od první věty povídky! doufala jsem, že to tak dopadne a dočkala se! jsem z té kapitoly nadšená! =o)
ale jako jestli se alespoň nepokusí o pokračování, až nebudou ve škole, tak se naštvu! neříkám, že to musí skončit tak, že budou spolu, ale ať se o to aspoň pokusí...PROSÍM!

2 moira moira | Web | 23. února 2014 v 22:33 | Reagovat

Damn. Netuším, co říct.
Snad...
opovaž se psát podle kanónu, Nellyno, jinak Tě roztrhnu jako hada!!! :D
Takže to udělali. Vážně. Já tomu nevěřím. :D
Kruci.
Co si Sirius? Co Annie? Co se teď stane?
Jestli jednoho nebo druhého zabiješ dřív, než by se to slušelo, vážně si mě nepřej! :D

3 Ammie Ammie | 23. února 2014 v 22:59 | Reagovat

Hej, no tak to jako... Ne že bych nechtěla, aby se to nestalo, ale chtěla jsem, aby to šlo postupně, aby spolu začali chodit atd., a ne aby prostě takhle najednou... Tak ještě doufam, že se budou vzájemně ignorovat a bude to úplně super :D

4 nel-ly nel-ly | Web | 24. února 2014 v 0:38 | Reagovat

[1]: <3 jen pro tebe :D

[2]: teda, ty začneš takhle a já pomalu abych se omlouvala O..o notak, neříkej, žes nečekala podobný klišé :)
kánon je fajn věc, ale je fakt, že hrát se s ním dá taky ;)

[3]: no jo, ale chození se Siriusem Blackem... to je vždycky problémový a ignorovat jo? ale co si s nima pak počít?

5 Maysie Maysie | E-mail | Web | 25. února 2014 v 15:12 | Reagovat

Souhlasím s Hope :)
Konečně! :D
Jo, já to ale chci vědět, co si myslí D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA