Ve stínu legend (26)

12. února 2014 v 8:56 | Nel-ly |  Ve stínu legend
Jen doufám, že jsem všechny ty Jakeše a nehelvíty našla a smaala, protože starší verze wordu fakt není kamarádská :D jinak tentokrát věnuji kapitolu Moiře, protože vzhledem k délce snad bude vědět proč (a opovaž se říct slovo! :D ). Závěr ročníku mě trochu děsil, protože přestupuju na post-bradavický level, chvílemi jsem uvažovala, že bych to na koncei Bradavic utnula, ale vzhledem, že hodně toho důležitého se má stát po nich... no, vím, jak to bývá s druhými díly :D a tak pokračujem.


Prošla jsem. Zvláštní myšlenka, které jsem se dlouho zdráhala uvěřit. Ano, mé výsledky se do bradavické Síně slávy nezapíšou, ale koho to zajímá? Zkoušky O.V.C.E. byly oficiálně za námi a zbývající dny do konce školního roku jsme měli strávit v klidu a pohodě. Nebo jsem to alespoň předpokládali.

Výhodou závěru sedmého ročníku byly nepopiratelně prakticky okamžité výsledky, na které nemusíte čekat polovinu letních prázdnin jako v případě N.K.Ú. Body v tabulkách a osvědčení na očarovaném pergamenu, který se nedá žádným kouzlem okopírovat, vám rovnou oznámí, jak na tom jste, a tak si nemusíte dopředu kazit léto... Když jsem čekala, až profesorka McGonagallová vyvolá mé jméno, slibovala jsem si, že si své poslední prázdniny prostě užiju, tak nebo tak. Přiznávám však, že když jsem na svém diplomu zahlédla výsledky od Přijatelného po Nad očekávání, spadl mi kámen ze srdce.

Koneckonců… já vždycky byla "Nad očekávání", jak už mnohokrát podotklo dost lidí, včetně některých mých profesorů (nemyslím si ale, že by většinou šlo o pochvalu).

Narozdíl ode mě, Alice, Lily a Remus dopadli naprosto podle očekávání. Jejich diplomy byly nudnou sbírkou známek s označením V jako Výborné, a teď už jen čekali, až jim přijdou dopisy o přijetí z vybraných navazujících studií. Alice se společně se Sirusem, Jamesem a Remusem před několika týdny účastnila bystrozorských zkoušek, kam je doprovázela i Lily. Evansová se bystrozorkou stát nechtěla, ale nic jí nemohlo zabránit, aby si napsala alespoň nějaké testy na víc.

James prošel z lektvarů s hodnocením "Nad očekávání", což všechny překvapilo, ale ještě větší haló způsobil Sírius, když vyrukoval se stejnou známkou. Ti dva vždycky dokázali udělat něco, čím šokovali své okolí.

Fakt, že Sírius Black se nedostavil na žádné jiné zkoušky než na ty, které potřeboval pro dosáhnutí svého a Jamesova snu, byl zapomenut ve chvíli, kdy uspěl v tom, po čem toužil. Mizera. Dokonce jsem zahlédla pochvalný úsměv na tváři profesorky McGonagallové, když mu gratulovala… Jako bych snad před dvěma dny nebyla svědkem, jak mu ztropila scénu před svou kanceláří, když zjistila, že úplně vynechal zkoušky z "nepotřebných" předmětů. O.V.C.E. koneckonců, jak Sírius pronášel na svou obranu, nebyly povinné… no, a v tom měl vlastně pravdu.

Bylo to tady, tentokrát už bez odkladů, blížil se konec mého života v Bradavicích a mě se pomalu zmocňovala deprese. Co si počnu? Mí přátelé čekali na přijímací dopisy a plánovali svou budoucnost, dokonce i Graham měl celkem přesné pojetí o tom, co chce v životě dělat. Mě čekal jen návrat do mudlovského sirotčince, kde se budu zas a znovu probouzet v hrůze, že celé Bradavice, kouzelnický svět a především přátelé byli jen krásným snem.

* * *

Výkřik mě probral z polospánku lépe než jakákoli šoková terapie, kterou by si dokázal vymyslet mudlovský psychiatr. Okamžitě jsem narovnala záda a zděšeně se rozhlédla kolem sebe. Trvalo mi ještě několik vteřin, než jsem si uvědomila, že nedošlo k žádnému dalšímu útoku, to jen moje nejlepší kamarádka svým hlasem jako siréna ohlašovala příchod ranní pošty.

"Co vyvádíš?" obořil se na Alici Sírius, který míval po ránu ještě horší náladu než já. No, aby ne, večer jsem ho viděla, jak přes společenskou místnost pašoval velkou skleněnou láhev. Vlastně se ani moc neskrýval… v Poslední době nikdo z nás nebyl v nejlepším rozpoložení. Jak bychom také mohli, když jedna etapa našeho života nenávratně končila? Ale Sírius se s tím, zdálo se, vyrovnával nejhůř. Už jsem to krátce nadhodila před Alicí, ale ta se zatvářila zmateně, a pak řekla, že si ničeho nevšimla. Naopak Lily byla tajuplná jak hrad v Karpatech a já to raději nechala být, možná se mi to zdálo (i když jsem byla přesvědčena, že ne), tak nebo tak to nebyla moje věc.

"Přišly nám dopisy!" zavýskla mi Alice přímo do ucha.

"No neříkej," zašklebila jsem se a promasírovala si kůži na spánku.

"Dopisy z Ministerstva!" řekla o něco klidnějším, ale o to důraznějším tónem.

To už zbystřily i pohledy ostatních, ale James byl první, kdo se s rychlostí hodnou chytače jeho úrovně chopil své obálky a okamžitě ji začal rozlepovat. Všichni jsme seděli a v tichosti zírali, jak se jeho obličej měnil ze soustředěného na úlevný. Pak se otočil do strany, zahákl ruku kolem Lilyina zátylku a zhluboka ji políbil. Když ji pustil, dokázala jen omámeně mrkat. Společně s Alicí jsme se nahlas rozesmály.

S nepředstíranou nervozitou, začali i ostatní otevírat své dopisy. První zavýskla Alice - znovu mě do ucha, ale tentokrát jsem jí odpustila - a její hlasitý projev chvíli na to následoval Siriusův arogantní úšklebek, kterým všem ukazoval, že se cítí přinejmenším jako král světa. Dokonce i Lily s úsměvem zalapala po dechu, když se dostala do bystrozorského kurzu, po kterém ani netoužila. Všichni byli šťastní, všichni až na -

"Reme?" zatvářila se nejistě Lily, protože majitel posledního dopisu bez hnutí seděl a s nečitelným výrazem zíral na hustý text psaný černým inkoustem.

Pak se Remus zvedl a beze slova odešel od stolu. To mu nebylo podobné, vždycky, dokonce, i když neměl náladu, se omluvil, jeho slušné chování bylo něčím, na co se dalo spolehnout a kvůli čemu si ho často dobírali i jeho přátelé. James se Siriusem se na sebe krátce podívali a nakonec jako jeden vstali a vydali se za svým kamarádem.

"Co se děje?" zeptala jsem se hloupě.

"Nevzali ho," zašeptala sklesle Lily a v zelených očích se jí začínaly hromadit slzy.

"Ale… proč ne? Vždyť měl výborné výsledky. V Přeměňování je na škole vůbec ze všech nejlepší" divila jsem se.

"To není ten důvod," odpověděla zrzka a jednoduchým bezděčným ohybem hůlkou si beze slova vyčarovala hedvábný kapesník. "Může za to byrokracie, předsudky a hloupý strach. Nic víc."

Znovu, a zdaleka ne poprvé, jsem měla pocit, že mi něco uniká.

* * *

Druhého dne ráno jsem se probudila brzy. Nikdo na mě nekřičel, abych rychle vstávala, ani mě nenutil pospíchat na snídani, bylo to tak nezvyklé, že jsem zamžourala na svůj budík a zjistila, že je teprve půl deváté ráno. Sobota. Alice na vedlejší posteli spokojeně oddechovala. Nedávala na sobě znát tolik nervozity, kolik cítila, ale věděla jsem, jak důležité pro ni bystrozorské zkoušky byly. Nejspíš si tak ulevila, že se teď propadla do komatu.

Protože to pokaždé byla ona, kdo mě budil a nutil jít na snídani, i když byl víkend, prolétla mi hlavou pomstychtivá myšlenka na odplatu za všechna ta léta brzkého vstávání, ale nakonec jsem se smilovala. Jsem to ale kamarádka, co?

Pomalu jsem sestupovala ze schodů s myšlenkou, že konečně jednou přijdu na snídani mezi prvními, když jsem ve společenské síni narazila na někoho, koho bych doopravdy nečekala.

"Blacku?"

Seděl v křesle před krbem a zíral do plamenů. Ani se nehnul, když jsem ho oslovila, ale vzhledem k tomu, že si podpíral bradu rukama opřenýma o kolena a šedé oči měl otevřené, bylo mi jasné, že nespí. Což bylo minimálně matoucí.

Přistoupila jsem blíž.

"Síriusi?"

Trhl s sebou, jakoby si až teď uvědomil, že v místnosti není sám. Pak krátce zavřel oči a v další chvíli už se tvářil normálně. "Annie, nazdar. Co ty tady?"

"Co já tady?" nechápala jsem.

"No, nepřipadáš mi jako ranní ptáče," řekl se svým typickým úsměvem jedním koutkem. Choval se úplně normálně.

"Ne víc než ty," zamračila jsem se.

"Nemůžu poslední dobou spát," pokrčil rameny, a pak se krátce zamračil. Zdálo se mi, že řekl něco, co nechtěl, abych věděla. Než jsem se však stihla nadechnout k otázce, vyskočil z křesla a protáhl si záda. "Jdu na snídani, přidáš se?"

"Zrovna tam mířím," pokrčila jsem rameny. Tak moc jsem se chtěla ptát, ale... doba, kdy jsem měla právo tahat z něj osobní informace, pokud jsem to právo kdy měla, byla nenávratně pryč.

Šli jsme mlčky a zrovna když jsem uvažovala, co říct - z Nebelvírské věže do Velké síně to bylo vážně docela daleko - promluvil: "Takže konec školy, co?"

"Hm?" zněla moje originální reakce. Jeho slova, i když významově obyčejná vzhledem k situaci, kdy se vážně blížil závěr školního roku, zněla divně a trochu moc napjatě.

"Už víš, co budeš dělat o prázdninách?"

"Vrátím se do domova, musím, ještě mi nebylo osmnáct, pro mudlovský svět nejsem plnoleté," pokrčila jsem rameny. "Ty?"

"Pronajal jsem si byt v Londýně."

"To máš dobrý."

"Jo."

Divný, vždyť to říkám. Už jsem se chtěla zeptat, co se sakra děje, když v tom jsme vešli do Velké síně a byli přerušeni výjevem, na který jsme si za poslední měsíce už odvykli.

James Potter a Lily Evansová stáli u nebelvírského kolejního stolu, on ji držel za předloktí - na čemž nebylo nic zvláštního, měl tendenci ji neustále ochmatávat - a hádali se.

"Proč se do toho vůbec pleteš?" ptala se zrovna zuřivě Lily a pokoušela se vymanit z Jamesova sevření. Odmítal ji pustit a tvářil se stejně zarputile. Bylo jim úplně jedno, že na ně nepokrytě zírá pár studentů, kteří přišli ráno na snídani a dokonce i jeden dva profesoři. Bylo to už dávno, co duo Potter-Evansová celé škole předváděli nezapomenutelnou šou, alespoň to jsme si všichni mysleli. Krátce jsme se na sebe se Siriusem podívali, a pak jsme se zrychleným krokem vydali k nim.

Nepostřehla jsem, co přesně Lily Jamesovi říkala, ale jeho odpověď jsem zaslechla jasně. Stejně, jako všichni ostatní v místnosti. A na Lilyinu reakci jsme nemuseli dlouho čekat.

"Nedovolíš?" zaječela tak, že jsem musela potlačit nutkání připlácnout si dlaně na uši. "Tak ty mi nedovolíš? Nemáš nejmenší právo mi poroučet, natož něco dovolovat. Budu si dělat, co já budu chtít."

"Nechci abys…," začal James trochu klidnější, ale bylo jasné, že svou předchozí poznámkou všechno jen zhoršil. To, že se mu nedařilo skrývat své podrážení, nepomáhalo.

"Je mi sakra jedno, co chceš!" vřískla zrzka. "Myslela jsem, že budeš rád, že mě podpoříš!" rozpřáhla ruce s takovou razancí, že se jí konečně podařilo vymanit z jeho stisku a krok od něj odstoupila. V zářících smaragdových očích, které jí záviděla půlka školy, se hromadily slzy zuřivosti a Lily se dostávala na pokraj hysterie. "Myslela jsem, že budeš rád! Všechno jsme si naplánovali! Bylo to skvělé a ty teď najednou jen tak změníš názor?"

"Já ne -"

Zakroutila hlavou, až se rudé vlasy rozlétly do všech stran. Pak se zhluboka nadechla a nakonec zlomeně zašeptala: "Myslela jsem, že mě miluješ."

James zalapal po dechu a v jeho očích se objevila zdrcující nevíra, která zasáhla i mě, jako nedobrovolného pozorovatele téhle z scény. Z ničeho nic to začalo být příliš intimní a bolestné, ale nebylo jak jim dopřát soukromí.

"Samozřejmě , že tě miluju," vykoktal. "Jak o tom můžeš vůbec pochybovat, miluju tě už celé roky."

"Tak proč…" jen zakroutila hlavou a popadla tašku, která ležela u jejích nohou. Slzy už jí volně stékaly po tvářích.

"Lásko, prosím," zaúpěl James, když se k němu otočila zády.

"Nech mě být."

"Lily!" popadl ji za ruku, ale ona se mu vytrhla jedním rázným škubnutím.

"Nech mě na pokoji, Jamesi!" A s tím vyběhla z Velké síně.

Víte, jak se říká, že nastalo ohlušující ticho? No, dřív jsem si myslela, že něco takového neexistuje. Pletla jsem se. Když Lily vyběhla ven, všichni, dokonce i učitelé, sklopili oči k podlaze ve snaze nedívat se na Jamese, který jakoby zamrzl v pohybu.

Jako první se vzpamatoval Sírius, který pomalu došel ke svému nejlepšímu kamarádovi, a jemně se dotkl jeho ramene. James sebou trhl stejně jako Sírius před několika minutami, když jsem ho našla ve společenské místnosti. Neuvěřitelné, že od té doby neuběhlo víc než patnáct minut, pro Jamese musely být poslední minuty utrpením, které si bude v hlavě přehrávat ještě dlouho. Jak jsem to poznala? Znala jsem ho. Věděla jsem, jak moc Lily miluje - my všichni to věděli. Ale také mi bylo jasné, že tahle hádka jejich vztah ještě hodně poznamená…

* * *

Zvláštní, jak se vaše plány můžou během vteřiny od základů změnit. Na svůj poslední večer v Bradavicích jsme s Alicí měly velké plány, které sahaly pomalu až do prvního ročníku. Měly jsme jedna druhou, Poberty a dokonce i Brumbálovo svolení. Tak proč to dopadlo takhle?

Lily Evansová se nedostala jen do bystrozorského navazujícího kurzu, přijali ji na prestižní lektvarové univerzitě za oceánem, kam se hlásila jen z toho důvodu, aby věděla, že na to má. Alespoň tak to říkala, a já tomu i věřila, kdybych nevěděla, jak moc po tom touží. Rozhodla se však nabídku z Atlanty odmítnout, přestože každý rok přijímali jen několik vybraných studentů z celého světa a mezi nimi bylo jen minimální procento těch, kteří se narodili v mudlovských rodinách.

"Neopustím svoji rodinu a kamarády, škola může počkat," prohlašovala Lily stále dokola. Kdyby odjela do Atlanty, znamenalo by to, že tam stráví minimálně tři roky. "Krom toho, kdo stojí o to, aby byl zahrabaný celé dny v lektvarových sklepeních?" dodávala huhňavým hlasem, protože poslední tři dny strávila tím, že silou vůle beznadějně bojovala s pláčem.

"Vždycky jsem chtěla pomáhat lidem a U Svatého Munga mi tu šanci nabízejí. Mohla bych zůstat v Anglii, dokonce pracovat a studovat v Londýně, stát se lékouzelnicí a přitom získat specializaci na jedy a protijedy, kterou mi nabízejí. Když budu chtít, můžu se zabývat i výzkumem, ale ne teď."

James Potter nebyl jediným důvodem, proč chtěla zůstat v Anglii, mohla za to i situace, které nastala. Přes všechny pochybnosti začínalo být i všem ostatním jasné, že Brumbál měl pravdu. Blížila se válka.

Chápaly jsme, já i Alice, proč to dělá. Po letech antipatie se z otravné šprtky Evansové stala moje dobrá kamarádka, ke které jsem cítila hluboký respekt. Tím spíš, že její přesvědčení sahalo tak daleko, že se kvůli němu byla schopná rozejít se svou první láskou. James na tom byl totiž úplně stejně, odmítal ustoupit a dál tvrdil, že by bylo lepší, kdyby Lily odjela do Atlanty.

"Ale víš, že vztahy na dálku většinou nevydrží?" ptala se ho opatrně Alice, když se zdrceným výrazem seděl v křesle s výhledem na schody z dívčích ložnic a čekal, jestli Lily sejde dolů. Věděl však, že to neudělá. My ostatní jsme posedávali v tichosti kolem, většina už odešla spát, pokoušet o jakoukoli jinou akci nemělo cenu.

"Ty a Frank jste to s zvládli."

"No ano, ale byl to jen rok, necelý rok, a i tak to bylo hrozně složité. Krom toho jsme se viděli o prázdninách a dokonce i několikrát v Prasinkách. Skoro denně si píšeme dopisy."

"To bychom mohli taky," pokrčil James rameny.

"Ta univerzita je v Atlantě, Jamesi," říkala Alice stále tím klidným, rozumným hlasem, jakoby se snažila uklidnit divoké zvíře. "Za oceánem. Dopisy tam chodí i celé dny a někdy i týdny," - ač byli kouzelníci v mnoha směrech pokrokoví, tak v tomhle ohledu ne - "přemisťování nepřipadá v úvahu a na zaoceánská přenašedla platí spousta přísných pravidel. Není to tak jednoduché, byli byste prakticky odříznutí jeden od druhého. Vždyť by se jen těžko mohla vracet i na letní prázdniny."

"Mohl bych jezdit já za ní."

"Když bys pracoval jako bystrozor? Frank už v prvním ročníku částečně pracoval na Ministerstvu při studiu. Neměl skoro žádný volný den a postupem času to bude jen horší. Je to jedno z nejnáročnějších studií vůbec."

"Dokázali bychom to."

"Já -" viděla jsem jí na očích, že mu nechce říct pravdu, ale nemohla jinak. Taková byla Alice, nebála se. "Vím, že se milujete, doopravdy, ale nemyslím si, že byste to zvládli. Realita vždycky zvítězí nad láskou, ať už je jakkoli silná."

Znělo to smutně, hrozně smutně, ale souhlasila jsem. Byl to jeden z mála okamžiků, kdy se mé pesimistické já a Alicin idealismus na něčem shodly. Vadilo mi, že šlo zrovna o tenhle případ.

"Nechci, aby se jí něco stalo," prohlásil nakonec James smutně. A já si uvědomila, proč dělá to, co dělal. I on věděl, že vztah na takovou dálku a na tak dlouho prostě nemůže fungovat, byl připravený se Lily vzdát, aby ji ochránil. To byl jen další důkaz, že už dávno nejsme děti.

James odešel do svého pokoje, Alice naposledy smutně zakroutila hlavou a vydala se do naší ložnice, aby se podívala na Lily. A já se Siriusem jsem osaměli ve společenské místnosti, která zela prázdnotou. Takhle náš poslední večer v Bradavicích vypadat neměl. Věděli jsme, že budeme smutní, ale i tak jsme plánovali velký mejdan, který… se nepovedl. Nikdo v sobě nenašel dost snahy, aby něco naplánoval, jakoby rozchod Jamese Pottera a Lily Evansové všem vzal i tu trochu elánu, který jim zbyl při představě, že je za pár dní čeká úplně nový svět.

Během celého rozhovoru jsme se oba mlčeli, každý ztracený ve svých myšlenkách. Sírius zůstával na blízku svému kamarádovi jako tichá opora a oba jsme sledovali, jak Alice utěšuje všechny kolem. V tomhle jsem vážně nebyla dobrá… pocity, mluvení, natož pak utěšování, to jsem nebyla já. Existovalo hodně věcí, které mi nešly, to už historie prokázala mnohokrát.

"Půjdu spát," zvedl se Sírius. "Zítra nás čeká dlouhý den."

Poslední noc v Bradavicích, pomyslela jsem si znovu. Tohle byla vážně hrůza. Remus byl v depresích ode dne, kdy dostal odmítavý dopis z Ministerstva a s nikým nechtěl mluvit. Peter propadl u zkoušky z lektvarů, takže se zahrabal, kdo ví kde. A James s Lily… byli oba tak ochranářští, až si navzájem škodili.

Zvedla jsem hlavu a zadívala se do šedých očí kluka, který byl tím prvním, kdo mi ukázal kouzelnický svět. Poznala jsem ho hned ten první den na Příčné ulici, ještě dřív než Alici a ostatní. Během těch sedmi let se hodně změnilo. Já, on i svět, v kterém jsme žili, ale něco zůstávalo stejné, cítila jsem to, když jsem se dívala do těch očí, které připomínaly dešťovou oblohu.

"Nechoď ještě," hlesla tak tiše, že jsem si chvíli myslela, že mě neslyšel. Pak se však otočil s tázavým výrazem. "Je to poslední noc," pokrčila jsem rameny a vytáhla flašku ohnivé whisky, kterou jsem si šetřila.

Chvíli stál bez hnutí a já netušila, co se mu honí hlavou, pak však zkroutil pravý koutek úst na horu a v očích se mu objevily ty dobře známe jiskry, které dávaly tušit, že chystá něco absolutně nepřípustného. Krátce jsem se zasmála, uchopila hrdlo láhve a chytla se ruky, kterou mi podával.

"Jdeme?"

"Jdeme," kývl.

TBC
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 domii domii | 12. února 2014 v 12:51 | Reagovat

Nádhera nel .-)

2 Maky Maky | 12. února 2014 v 16:55 | Reagovat

vážně skvělá povídka ! :-)

3 moira moira | Web | 12. února 2014 v 17:58 | Reagovat

lasko, jsi skvela! :D
nevim, jestli na tebe ma dobry vliv gn, ale skvela kapitola s propracovanymi emocemi. vse jsem si dokazala v hlave predstavit a postavy pusobily tak nejak ziveji. nebo to mozna bylo tim, ze jsem se diky delsi kapitole stihla i zacist. :D
a ten konec!!! x)) sirius je broucinek! a dokonce i mary neudelala zadnou pitomost... zatim. :D

4 nel-ly nel-ly | Web | 13. února 2014 v 17:55 | Reagovat

[1]:

[2]: Díky :)

[3]: jsem, viď? B-)
tohle mi nedělej, jsem uvažovala, co má jako gn být :D hm... jo? no, docela se bojim, co řekneš na to další, psala jsem to narázm, ale stejně
Sirius a broučínek? O..o kdy se to stalo :D

5 Maysie Maysie | E-mail | Web | 13. února 2014 v 23:42 | Reagovat

Ty to jako takhle ukončíš? :D
A ti dva jsou troubové, fakt že jo. Ale ta hádka byla dojemná :)
Haha, doufám, že se jim to pití vymkne O:-)

6 nel-ly nel-ly | Web | 14. února 2014 v 10:34 | Reagovat

[5]: no co, musim vás nalákat na pokračování, ne? O..o
ty si ale, chudáci, bys jim přála otravu alkoholem, jo? :-P

7 Trix Trix | 14. února 2014 v 19:59 | Reagovat

No... Páni!
Sakra já tě zabiju! :D Připadám si hrozně, že už opouštějí Bradavice... Ach jo

8 Hope Hope | Web | 14. února 2014 v 22:24 | Reagovat

ta hádka mezi Jamesem a Lily dala skvěle najevo, jak jim na sobě navzájem záleží a jak jim záleží i na ostatních (Lily rozhodně =o) ) a i když se mi nelíbí, že se hádají, tak se to tam prostě hodilo =o)
doufám, že Ohnivá whisky, Maryina přítomnost, konec školního roku a dost možná i jedna z posledních společných chvil konečně donutí Siriuse říct Mary, co pro něj znamená a co k ní cítí...protože on k ní něco cítí! to poznám!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA