Ve stínu legend (25)

5. února 2014 v 10:00 | Nel-ly |  Ve stínu legend
Hádám, že především první část je ovlivněná mým vlastním pocitem ze školy, ke kterému se tahle kapitola hodila. Ale stejně jako Mary a ostatní, i já už to mám pro tentokrát za sebou, takže se snad dostanu ke slibované větší aktivitě.
Tak nebo tak, konec školního roku se rychle blíží a ještě je tu spoustu, co musí být dořešeno.


Zkoušky. Kdo tohle vymyslel? Roky a roky nás profesoři drtili a připravovali na závěrečné testy O.V.C.E. a člověk by řekl, že po těch traumatech, které jsem prožila nejen na hodinách profesorky McGonagallové nebo profesora Křiklana, už to teď budu mít snadné.

Víte, co se říká? Lehko na cvičišti, těžko na bojišti. Kecy! V posledních týdnech před závěrem školního roku jsem myslela, že umřu ze stresu a nutno říct, že jak jsem se vždy posmívala Lily a Alici, dnes jsem na tom byla ještě hůř. Jistě, měla jsem míň předmětů a ve své podstatě jsem nepotřebovala žádné akademické vzdělání k povolání, které… no, které jsem si ještě nevybrala. Navazující studium v tom svou roli hrát určitě nebude; přihlášky na bystrozory, lékouzelníky i na magickou kolej na Oxfordu se posílaly už dávno.

Graham do mě hučel tak dlouho, až jsem jednoho krásného dne vybuchla, ale je fakt, že to zvládl bez mrknutí oka. Mrzimor, který v sobě má hodně z Havraspára, Nebelvíra a… to s pýchou přiznává… i Zmijozela. Matoucí. Ostatně, všechno kolem něj bylo v posledních týdnech všechno jen ne v klidu.

Po tom polibku v Prasinkách se odtáhl a než jsem stihla plácnout nějaký nesmysl, čímž bych celý náš výlet zkazila, už mě před sebou postrkoval k Medovému ráji, kde se k nám po půl hodině trapných pokusů o rozhovor (z mé strany, on byl naprosto v pohodě, sakra) přidali ostatní jeho přátelé, pak se odkudsi objevil i Remus a Grahamova mladší sestra a už nebyl čas si promluvit. Asi to bylo jen dobře.

Druhý den jsem dopoledne čekala v knihovně, nervózně se kousala do rtu a bála se, co se stane. Už dříve jsme se domluvili, že neděli po cestě do Prasinek strávíme nad Kouzelnými formulemi, ale teď jsem si nebyla jistá, jestli přijde. Možná litoval? Zkazila jsem to svou reakcí? Měl pět minut zpoždění, když jsem dosáhla vrcholu vnitřní hysterie a začala se obviňovat prakticky ze všeho - kdyby toho dne nastala globální katastrofa, mohla bych za to taky. Ale Graham přišel, přívětivě a kamarádsky se na mě usmál, posadil se na své obvyklé místo a… vytáhl učebnici. Prostě jen tak.

Zatímco jsem během celého dopoledne udatně bojovala ve své vnitřní bitvě - nutno říct, že prohrávala na celé čáře a to s vlastním psychicky narušeným já -, on byl v pohodě. Choval se jako vždy, což asi bylo dobře, ale… z nějakého důvodu mě to rozčilovalo. Nechtěla jsem s ním chodit nebo tak, jenže… No, nelíbilo se mi, že dělá jakoby nic. Jo, jsem na hlavu, myslím, že je to prokázaná porucha, teď vděčím Brumbálovi o to víc, že mě odvedl ze sirotčince dřív, než mě stačil můj psycholog nechat znovu zavřít do ústavu. Tentokrát nadobro.

Přiblížil se čas večeře, když jsem konečně vzdala beznadějnou snahu o to se něco naučit, schovala pergameny s poznámkami - co bych v Bradavicích dala za obyčejný poznámkový blok a propisku! - a vstala. Graham vstal se mnou. Byl sluňák, i když jsem mu v duchu dávala spoustu vážně ošklivých jmen. Došel se mnou až do vstupní síně, kde se naše cesty rozdělovaly směrem do našich kolejních věží, a pak… pak se ke mně naklonil, krátce mě políbil na rty, zašklebil se na mě a řekl, že se uvidíme zítra.

Vždyť to říkám: Prevít!
* * *

"Zabij mě," zaskučela jsem.

"Chceš?" optala se nevzrušeně Alice a ani se nenamáhala vzhlédnout od svých poznámek z Obrany. "A hned teď? Nebo si nejdřív zařídíš všechno potřebné a podepíšeš poslední vůli?"

"Stejně nemám nic cenného," pokrčila jsem rameny. "A jo, hned teď, rychle."

"Promiň, nemám čas," prohlásila moje nejlepší kamarádka.

Vyplázla jsem na ni jazyk. Zítra nás čekalo zahájení týdne písemných zkoušek, které otevíralo Přeměňování a Kouzelné formule - pecka, ne? - a já se ocitla daleko za hranicí hysterie. Nervy jsem měla našponované tak, že jsem si nestihla ani pořádně užít fakt, že jsem zase začala komunikovat se Siriusem.

Jak jsem si už všimla dříve, oba jsme si jednoduše byli příliš podobní. Vyvrženci z vlastních světů, jejichž dětství bylo poznamenáno více traumaty než štěstím a láskou - tak tohle znělo fakt poeticky, smutný. Samotáři, kteří se uzavírali do sebe, a tím myslím, co se týče vlastní mysli a opravdových vnitřních pocitů, protože ve všem jiném byl Sírius stoprocentní extrovert. A prostě tak…

Jednoho rána Alice seděla u stolu s Jamesem, Lily a Siriusem. Remuse jsem nikde neviděla, ke svému údivu ani Petera ne, Graham byl mezi svými spolužáky z Mrzimoru. Abych šla na druhou stranu dlouhé kolejní tabule jen kvůli hádce, která se udála před několika týdny, na to jsem byla příliš dospělá - chápejte líná jít takovou dálku. Usadila jsem se tedy vedle své nejlepší kamarádky, natáhla se pro lívance, a když jsem se začala shánět po javorovém sirupu, zjistila jsem, že leží mimo můj dosah a prakticky přímo před Siriusem. Nechat si ho podat od Jamese nebo Lily by tedy bylo ubohé.

Snažila jsem se nevnímat to ticho, které nastalo, když jsem zvedla hlavu, zahleděla se na Blacka a řekla: "Podáš mi, prosím, sirup?" A on se během několika vteřin ticha natáhl, vložil mi sklenici do ruky a odpověděl: "Tady máš." Na to jsem reagovala srdečnými díky, on odpověděl, že to nic nebylo a byli jsme strašně slušní, vychovaní a tak kostrbatí, že to James nevydržel a rozesmál se. No… A pak už jsme se smáli všichni.

Neříkám, že se z nás se Siriusem stali znova ti nejlepší přátelé - těmi jsme ovšem nebyli nikdy - a napáchané škody nespravíte za den, ale snaha tu byla. Zbývalo nám několik týdnů do konce školního roku, a tak jsme zřejmě oba došli ke stejnému závěru, který vedl ke křehkému smíru.

"Stačí si vybrat způsob, pár nápadů bych měl," houkl na mě Sírius a já se na něj zamračila.

Křehký mír, Blacku. KŘEHKÝ.

"Nechci znát tvoje metody zabíjení holek, to si nech před soud," zašklebila jsem se.

"Umírala bys s úsměvem na rtech," prohlásil samolibě a Alice se rozesmála. Jo, teď dávala pozor. Tak nebo tak, učit se na poslední chvíli prý nepomáhá - jako bych nedělala jen to - a lepší než sedět a koukat do prázdna určitě bylo se bavit. Třebaže oplzlými vtípky někoho, kdo to vždycky myslí alespoň napůl vážně.

"Co je tu k smíchu?" Ozvalo se za mnou a já se otočila, abych obdržela mlaskavou pusu na rty. Krátkou, bez jazyka či čehokoli jiného, co by mě mohlo vynervovat nebo překročit danou hranici, spíš kamarádskou, která však kamarádská na první pohled nebyla. S Grahamem jsme náš vztah - nebo co to vlastně bylo - zatím nijak blíže nespecifikovali. Dál jsme spolu trávili čas, učili se, povídali si a… sem tam se líbali. Několikrát jsme zašli dál, mnohem dál než k lehkému dotyku rtů, ale to bylo jen mezi námi a v soukromí a bez nutnosti o tom přemýšlet, což jsem, především já, vážně potřebovala. Soustředit jsem se chtěla na školu, na své kamarády, na konec školního roku i jedné velké etapy mého života, proto zůstával Graham Grahamem a jeho místo v mém životě nebylo blíže specifikováno. Tahle pusa při příchodu byla spíš dráždivá a v očích jsem mu jasně četla, že čeká na moji reakci, popichoval mě, jak to jako kamarád vždycky dělal.

"Moje připravovaná smrt," prokrčila jsem v klidu rameny. Nechytili jsme se za ruce, neobjal mě a ani jsem se o něj neopřela. Prostě jsme tam stáli. Spolu.

"Fakt? A jak to bude vypadat?"

"Zatím jsem se nerozhodla a nikdo mi není ochotný pomoct," řekla jsem a dřív, než mě stihl Sírius přerušit, jsem dodala: "Nikdo, o jehož pomoc bych stála."

"Jsi vybíravá," prohlásil Graham. "Každopádně dej vědět, určitě bych něco vymyslel a určitě i náramně užil."

Už jsem říkala, že chodí do Mrzimoru? Nevěříte? Já taky ne.

* * *

"Nemůžu dýchat," zaskučela jsem a s obrovskou námahou jsem se pokusila zvednout hlavu, bez valného úspěchu. Před necelou půl hodinou skončila moje praktická zkouška z Přeměňování a profesoři v čele se zákeřně se usmívající McGonagallovou, která postávala v pozadí, jako… kočka číhající na bezbrannou myš (ne, nepoužila jsem tu metaforu kvůli její zvěromágské podobě, fakt ne).

"Dokud jsi schopná mluvit, dýcháš," prohlásil chytře Black a odkopl moji nohu ležící na měkké pohovce stranou, aby si mohl sednout vedle.

"Ale pohnout se nedokážu," oponovala jsem.

"Vlastně se hýbáš při mluvení a dokonce i při dýchání, takže…,"

"Co je to s tebou?" zmohla jsem se na variaci rozčileného tónu, od které jsem vzhledem k vyčerpání hned upustila. "Sežral jsi všechnu moudrost světa? Od poučování jsou tu jiní," dokázala jsem ledabyle mávnout doprava, kde si - sedící ve slušné vzpřímené poloze u stolu - Lily a Remus pročítali svoje poznámky. Ano, vážně. Zkouška skončila a oni s tím ještě nehodlali přestat.

Vzhledem k tomu, že jsme byli voláni ke zkoušení podle abecedy, James s Peterem už se museli pomalu blížit k závěru své zkoušky a Alice odešla teprve před chvílí. Držela jsem jí palce, ale bylo mi jasné, jak to dopadne. Ona to měla na háku.

"Zlato, dneska by se trocha mojí inteligence hodila i tobě," zapředl Sírius a uvelebil se na svém místě tak šikovně, že mě málem shodil ze sedačky.

"Trocha chytrý kaše by byla fajn, ale určitě ne nic, co si k snídani dáváš ty," zaškaredila jsem se na něj a trochu do něj strčila. Jen zamručel. Na pohovce zbývalo jen málo místa, a tak jsem na sebe byli namáčknutí v divném polosedu pololehu, který nebyl zrovna nejpříjemnější. Ale na cokoliv jiného jsem nenašla energii. "Uhni kousek!"

"Nech mě bejt, ty jeden rarachu," zasténal. I on, přes tu pózu 'já-jsem-mistr-světa-a-nic-se-mě-nemůže-dotknout-tak-se-klaňte', vypadal vyčerpaně stejně, jako jsem se já cítila. Učitelé nás v posledních dnech dřeli do krve.

"Kdyby ses trochu věnoval učení místo randění s blonďatejma mrzimorkama, věděl bys, že se rarachům ani trochu nepodobám."

"Vím, jak vypadají raraši a věř mi, ta podoba je neuvěřitelná," ušklíbl se, strčil do mě loktem, a pak se opřel tak, že na mě z části ležel. Pokusila jsem se ho odstrčit, ale marně. "Jen jsem jedinej, kdo má tu slušnost, být k tobě upřímný."

"Kecy," zafuněla jsem mu do obličeje a nakonec to vzdala. Byl silnější, těžší a nechat se omezovat jeho přítomností bylo přeci jen lepší, než uvolnit místo na poslední měkké sedačce a usadit se na tvrdé kamenné zemi (dokonce i místa na koberci byla zabrána našimi spolužáky, přestože se blížil konec června, na hradě byla zima).

"Krom toho to nejsem já, kdo randí s mrzimorskou blonďatou hlavou," zapředl mi Sírius do ucha.

"Už ti došly holky?" podivila jsem se a on se krátce zamračil, ale než jsem o tom stihla přemýšlet, nasadil znovu svůj odzbrojující úsměv.

"Mně? Nikdy. Ale teď jsem mluvil o tobě."

Chvíli mi trvalo, než mi došlo, na co naráží. A v tu chvíli jsem se doopravdy naježila. "Graham není blonďák!"

"Jo, jen skoro," nenechal se Black odradit.

"Ani skoro a i kdyby, porovnávat ho s těma mrzimorskýma husama, s kterýma běžně randíš, to je -"

"Stejná kolej, stejný hedvábný vlasy," zatlačil mi do žeber, abych ho nepřerušila nějakou další poznámkou, "a nedostatek materiálu pro dlouhodobější známost. Nevidím rozdíl."

Tentokrát jsem v sobě našla dost síly, odstrčila ho od sebe a vymrštila se na nohy.

"Nemůžu uvěřit, žes kdy mohl použít slovo vztah, ten ty bys nepoznal, ani kdyby ses v nějakém čirou náhodou ocitl," prskla jsem a snažila se nezamýšlet nad svou neschopností definovat svůj… svoje s Grahamem. "Což se ale tobě stejně nikdy nestane, protože cokoli dlouhodobého je založené na vzájemném respektu a toho nejsi schopný!"


Křehký mír, kdy se stále otáčíte na hraně, abyste nepřekročili pomyslnou čáru, je něco, co mezi mnou a Siriusem Blackem prostě fungovat nikdy nebude. Zas a znovu se o tom přesvědčuji.

TBC
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Ammie Ammie | 5. února 2014 v 15:51 | Reagovat

No konečně, už jsem myslela, že se nedočkám! :-)
Přišlo mi, že tady nebyl žádnej závratnej zvrat... Čekala jsem, že Mary bude teda chodit s Grahamem, ale tak nějak... opravdově :D Ne tak, že ani sama neví, co to mezi nimi vlastně je :D A s tim Siriusem na konci, to nemělo chybu :D Prej ty bys nepoznal vztah, ani kdyby ses v nějakym čirou náhodou ocitl, to mě dostalo :D A ještě jedna taková technická- ve druhym odstavci máš napsáno "Lehko na bojišti, těžko v boji." To je schválně, nebo tam mělo být těžko na cvičišti, lehko na bojišti? :D

2 nel-ly nel-ly | 5. února 2014 v 16:08 | Reagovat

[1]: ehm, lehko na cvičišti, těžko v boji, hádám, že jsem se do toho trochu zamotala :D díky
příště menší pauza, fakt, já dodělávala zkoušky, takže to pak nejsem schopná ničeho, jen spát :)
jo, je to ještě spíš takovej most, abych nepřeskočila pár měsíců, jakoby nebyly :)

3 Domii Domii | 5. února 2014 v 16:53 | Reagovat

nádhera už se těší na další

4 Dinnes Dinnes | 5. února 2014 v 18:03 | Reagovat

Skvěle napsaný, normálně jsem si úplně přesně vybavila ten stres před maturou, a že už je to drahně let, co jsem maturovala.

5 moira moira | Web | 5. února 2014 v 19:21 | Reagovat

kratka, moc kratka!!! pis rychleji, kdyz uz! :D
porad fandim siriusovi, ale graham se mi zacina vazne libit.
jsem zvedava, jak ji zkousky dopadnout. :D

6 Maysie Maysie | E-mail | Web | 13. února 2014 v 22:34 | Reagovat

Takové "usmíření" k lehkému míru jsou super. Ani nevíš jak, uteče nějakej čas a prostě se to "přejde". Alespoň na chvíli teda :D Si je moc dlouho v míru nenechala. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA