Ve stínu legend (24)

21. ledna 2014 v 13:30 | Nel-ly |  Ve stínu legend
Nejdřív to bylo moc krátké, teď je to zas zbytečně dlouhé... ale co si budeme povídat, moc okecávám, už dávno měli být pryč ze školy.
Jinak "nový" počítač je fajn, sice je relativně dost malej (sice ne netbook, ale normální notebook Fujitsu, jenže o něco menší a bez numerický klávesnice), ale píše se na něm dobře, jen teda stále nemám nový offici, protože mi nejde nainstalovat ten doplněk na převádění docx.
Jinak opět zrychlujeme, ne sice zase "co kapitola, to rok" :D, ale co se času týče, tak očekávejte poskoky v měsících a týdnech, jinak to nejde, už takhle to těch 30 kapitol bude určitě.
Komentáře žádány, hvězdičky vítány, a co se vývoje příběhu týče... kritizujte si, já to očekávám :D



"Počkej!"
Rázovala jsem zpět k hradu, jak rychle jsem dokázala. Odmítala jsem se otočit a poslouchat, co mi chce říct. Chtěla jsem zmizet někam, kde mě nikdo nenajde, a tam se uklidnit, což potrvá, protože jsem cítila rozpálenou kůži na tvářích i čele.
Přiznávám, že jsem to trochu přehnala. Neměla jsem na Alici vypálit všechny bomby v jednom úderu, nejsem si jistá, zda jsem všechno vůbec myslela vážně. Každopádně to byla pravda - alespoň ta moje - jenže ona nechtěla chápat. A pak začala - s ním. O něm jsem se nechtěla bavit už vůbec, to proto jsem zdrhla dřív, než se Lily nadechla ke slovu. Ale ta prohnaná zrzka mě sledovala.
"Tak stůj, sakra!"
Evansová nekleje. Dokonce ani při těch nejprudších hádkách s Jamesem Potterem nikdy nebyla sprostá. Zjevně jsem musela nasadit doopravdy vražedné tempo. Však už mi také docházel dech.
"Mary-Anne McDonaldová, okamžitě se zastav!"
Dřív než mohl mozek začít protestovat, tělo se zarazilo na místě a já škobrtla o vlastní nohu, to už prostě vyslovení mého plného jména učitelským hlasem - přestože od Evansový - dokáže.
"Co je?" Vyštěkla jsem na ni ostřeji, než jsem doopravdy chtěla. Ona nemohla za to, že jsme se s Alicí pohádaly a nemohla ani za mou špatnou náladu. Jenže jsme tu byly jen my dvě a já se nedokázala kontrolovat.
"Nechci se hádat."
Já taky ne. Vážně. No fajn…
"Mrzí mě to, Lily," byla jsem světice sama a jen těžko uvěřit, kolik mě to stálo úsilí, "ale teď na to nemám náladu. Nehodlám se tam vrátit a omlouvat se a nechci ani slyšet další inteligentní vysvětlení toho, jak absurdně se chovám. Teď na to prostě nemám."
"Nechci ti kázat nebo tak," začala Evansová opatrně. Bod pro ni. "A už vůbec tě nebudu přemlouvat, aby ses šla Alici omluvit."
"Takže -"
Zarazila mě rukou před obličejem. Sama jsem to párkát - no dobře, často - někomu udělala, ale až teď mi došlo, jak nepříjemné a hrubé gesto to je. Tak nebo tak, fungovalo.
"Ne. Myslím si, že jste to přehnaly vy obě… ty i Alice. A do toho, co se mezi vámi děje zasahovat nechci. Jste nejlepší kamarádky, takže si to mezi sebou musíte vyřídit samy, bez mé pomoci."
Fajn. Poprvé po takřka sedmi letech jsem konečně byla nucena uznat, že Lily Evansová doopravdy patří mezi nejchytřejší čarodějky na škole a že pravděpodobně nebude jen řádumilovný šprt, jak jsem ji kdysi společně s Blackem překřtila.
Pak ale všechno zvorala: "Chci s tebou mluvit o Siriusovi."
"Zapomeň," nafoukla jsem tváře a chystala se k dalšímu úprku. O tohle jsem nestála. Ani trochu.
"Jen mě, prosím, chvíli poslouchej," řekla úpěnlivým hlasem, proti kterému se jen těžko dalo vzdorovat. "Nevím, co se mezi vámi odehrálo, ale je mi jasné, že to není jen kvůli Řádu."
Jo, je chytrá. A co?
"Ale bojím se o vás. Oba jste tvrdohlaví jako mezci," - mimochodem, přesně takhle poznáte někoho z mudlovského světa, Alice nebo James by tohle přirovnání nepochopili, což znovu něco vypovídá o omezenosti kouzelníků - "a jestli to brzy nevyřešíte, může se stát, že už nebudete mít šanci. Škola brzy skončí, a co bude pak?"
No, věděla jsem, co se stane, nebo ne? Ona, James, Alice, Frank i Sírius vstoupí do Fénixova řádu a budou bojovat v první linii ve válce, kterou Brumbál předpověděl. Já… já se vrátím do mudlovského dětského domova a vůbec netuším, co si počnu se životem.
"Běž za ním a promluv si s ním," nenechala se Lily odradit mým mlčením.
"Ne."
"Mary -"
"Nejsem to já, kdo by se měl omlouvat," zahučela jsem jako tvrdohlavé dítě.
"Na tom ale přeci nezáleží," podotkla Lily chytře. Už zase. Není těžké pochopit, proč jsem si k ní tak dlouho hledala cestu. Inteligence dokáže lidi vytáčet. "Záleží mu na tobě."
Ejhle, to bylo právě to. Já věděla svoje, už jsem se o tom několikrát přesvědčila. Naposledy, když mi v podstatě do očí oznámil, že nepatřím do party. Nestačilo, že mě odkopl, pak znovu potřeboval, znova odkopl, tentokrát mi to řekl do očí a já už toho měla plné zuby. Mám svoji hrdost! Nadechla jsem se k protestům, ale Lily, jakoby vytušila, co chci říct, mě přerušila.
"Kdyby ne, proč by pak Jamesovi lhal o tom srazu U Tří košťat?"
Chvíli jsem mlčela a zírala. Nebylo to ani tak šokem, jako protože mi trvalo uvědomit si, o čem to vlastně Lily mluví. Za poslední dobu se toho stalo tolik… Pak však zrezivělá ozubená kolečka mého mozku zapadla na správná místa a já si vzpomněla na den, kdy nás přepadli maskovaní čarodějové. Na den, kdy jsem zažila jeden z nejlepších výletů do Prasinek a to jen proto, že se na nás se Siriusem naši přátelé vybodli. Nebo že by nevybodli?
"Cože?"
"Když jste nás našli, ještě před tím útokem, říkala jsi, že jsme se na vás vykašlali a nedorazili ke Třem košťatům. No, nedorazili jsme… protože jsme nevěděli, že máme přijít. Sirius nám to neřekl. Chtěl s tebou být sám, Mary."
"Spíš zapomněl. To je mu podobné," opáčila jsem.
Lily se na mě zamračila. "Nebo s tebou chtěl být sám," zopakovala.
"Nebo zapomněl," trvala jsem si na svém. Odmítala jsem uvěřit, že by ten výlet do Prasinek byl plánovaný. Ano, říkal něco o tom, že se na žádné schůzce takhle dobře nebavil… ale já kontrolovala tím, že to schůzka není. A taky nebyla. Nebo byla?
Vzpomněla jsem si na jeho výraz, když se mnou mluvil před schůzkou s Brumbálem. Ne. Kdyby mu na mně záleželo, tak by mě neodpálkoval tímhle způsobem. Krom toho - já a Sírius Black? Směšná představa.
"Pleteš se," oznámila jsem jí naprosto vyrovnaně. A Lily to tentokrát nechala bez odpovědi, když jsem se však otočila zpět k hradu, cítila jsem v zádech její zasmušilý pohled. Z nějakého důvodu byla zklamaná a já se bála přiznat sama sobě, že to pravděpodobně bylo kvůli mně.
* * *
Zvláštní, jak rychle ubíhá čas, když se kvapem blíží závěrečné zkoušky. Vzhledem k mým průběžným výsledkům jsem si nedělala žádné naděje na nějaké akademické vyhlídky, ale ze všeho jsem propadnout prostě nemohla, a tak jsem se i já zahrabala hluboko do knihovny - do temného kouta, kde jsem nebyla vidět.
Vlastně jsem si začínala říkat, že nakonec nemůžu dopadnout tak špatně, jak jsem já i mí profesoři od začátku předpokládali. Od osudné schůzky v ředitelně jsem trávila uvnitř hradu a nad knihami víc času než kdy dřív. A vzhledem k tomu, že jsem většinou byla sama, doopravdy jsem se učila. Většinou.
Další mou oblíbenou činností bylo zírání do prázdna a méně často i na jistého černovlasého mladíka, který mě ignoroval snad ještě okatěji než já jeho. Sem tam mi na mysli vytanula Lilyina slova, ale vždy jsem je rychle zahnala zpět.
Proč by neřekl ostatním o setkání U Tří košťat? Proč by se mnou chtěl být sám?
Nedávalo to smysl. Ale na druhou stranu…
Věřila jsem, že James by na mě a dokonce i na Siriuse byl schopný zapomenout a to i bez vzrušení z budoucího bystrozora, kterého se mu povedlo uchvátit do svých sítí. Alice byla v obležení Franka a s tou jsem už dopředu nepočítala, ale co Lily? A Remus? A… svým způsobem… i Peter, protože ten by návštěvu v kouzelnickém podniku, kde dělali nejlepší Máslový ležák, jednoduše nevynechal.
Dobře, přicházely chvíle, kdy jsem si dovolila Lily věřit, že Sírius se mnou chtěl být v Prasinkách sám. Fajn, koneckonců docela dlouho jsme byli přátelé a, poté co James konečně sbalil svou vysněnou dívku, jsme spolu trávili tolik času, že na tom vlastně nebylo nic zvláštního. Stále však zůstávalo to ošemetné slůvko: Proč?
"Šprte," ozvalo se nade mnou a já se ani nenamáhala zvednout hlavu, protože okamžik na to vedle mě přistálo těžké chlapecké tělo a dotyčný do mě nezapomněl při té příležitosti dloubnout kostnatým loktem - jo, kostnatým, ať si říká, co chce.
"To jako fakt mluvíš na mě?"
"Vidíš tu snad někoho dalšího?"
Vystrčila jsem bradu a rozhlédla se kolem sebe. Knihovna byla přeplněná - což znamenalo, že pro jednou vycházel jeden malý stolek na studenta a občas dokonce i pro skupinku - , ale doopravdy nebylo koho oslovit kromě mě.
"Nemůžu uvěřit, žes mi řekl šprte," řekla jsem přehnaně udiveným hlasem, "škoda, že jsi mi nedal šanci vyzkoušet si diktafonové kouzlo," - tak jsem si ho překřtila pro sebe, abych si zapamatovala jeho význam, své spolužáky jsem tím jen mátla. Taky fajn, přišla jsem si hned chytřejší. "Stálo by to za nahrávku. Nejspíš už se mi nic podobného nikdy nestane."
"Pleteš se," prohlásil Graham. "Popravdě chvílemi cítím potřebu tě před tím učením zachraňovat a tahat tě ven za trochou čerstvého vzduchu. Tak je to s tebou špatný."
"O můj bože, neříkej, že se ze mě stala Evanska!" vykulila jsem oči. Můžeme být kamarádky, ale to mi nezabrání v osvědčených vtipech.
"Horší," řekl Graham vážně, "Lily se dneska učí venku."
"Hm?"
"Jo, je tam fakt hezky. A slyšel jsem pár kluků z pátého říkat něco o koupání v jezeře. Podle mě je to trochu přehnaná otužilost, ale rád se na ně budu dívat, až se začnou topit."
Už jsem říkala, že Graham Finnigan je z Mrzimoru? Ne? No, alespoň je vidět, jak zmatený někdy umí být několik set let starý klobouk.
"Je to se mnou zlý, co naděláš," pokrčila jsem rameny.
"Víš, vyhýbat se někomu můžeš i na příjemnějších místech, než je knihovna," nenápadně pootočil hlavou k madame Pinceové, které s našpulenou pusou procházela mezi studenty a hlídala své milované knihy.
Slyšela jsem, že kdysi měla snoubence, ale ten ji opustil před svatbou. Jiné pověsti říkají, že to byl mudla, a když zjistil, že je čarodějka, utekl - to se v kouzelnickém světě stává docela běžně. A pak kolují zvěsti o jejích pletkách se školníkem Filchem. Popravdě… nevěřím ničemu, ale zakyslá stará rašple to je, i když nebude starší než McGonagallová.
"Nikomu se nevyhýbám," prohlásila jsem nepřesvědčivě. Faktem bylo, že pokud jsem nechtěla narazit na Siriuse Blacka, knihovna byla tím nejlepším místem. Ale to byla samozřejmě jen náhoda, protože mně šlo o učení… o nic jiného. Vážně.
Graham se zatvářil způsobem, kterým se naopak podobal havraspárským studentům, když mě nebo Petera sledují při hodině lektvarů. Jo, Mrzimor a jeho porozumění lidem a umění soucitu, kecy.
"Buď ztichni a čti si, nebo mě vyzkoušej z Přeměňování," podala jsem mu učebnici. "Jestli ani jedno, vypadni."
Jen se zašklebil, ale další hodinu a půl jsme strávili nad otázkami k teoretické zkoušce, při níž jsem zjistila, že mi ani to nadměrné učení v posledních týdnech nezachrání kůži. Jaké překvapení.
* * *
Když profesorka McGonagallová jednoho rána prohlásila, že nás příští tři měsíce, tedy až do konce školního roku, bude na začátku každé hodiny zkoušet z praktické části Přeměňování, hrklo ve mně. Ne kvůli zkoušení, u kterého jsem už dopředu věděla, že to bude noční můra - ostaně jako všechny hodiny Přeměňování -, ale protože mi najednou došlo, že v Bradavicích budu už jen čtvrt roku. Blížil se opravdový konec studia a až přijde červen, do školy se už nikdy nevrátím. Pro kouzelnický svět budu dospělá.
Mary-Anne McDonaldová, dospělá žena. Děsivá představa.
Tak nebo tak, mně i ostatním mým přátelům už bylo sedmnáct let a to v kouzelnickém světě znamená, že jsme přestali být dětmi. Pro členy Fénixova řádu to však mělo ještě jiný význam, blížil se velikonoční výlet do Prasinek a společně s ním i jejich první úkol.
Jak to vím? Ne, nikdo z nich se nepodřekl, ale nejsem blbá - dobře, možná trošičku, ale většinou se tvářím hloupěji, než jaká doopravdy jsem. Alespoň to říká Alice a té já věřím - a poznám, když se kolem mě něco děje. Těsně před návštěvou kouzelnické vesničky se atmosféra začala měnit, z napjaté v… no, v přepjatou.
Bylo s podivem, že ředitel dovolil návštěvu kouzelnické vesničky po tom, co se stalo. Ale školní rada Brumbála opět přehlasovala. Koneckonců jednalo se jen o ojedinělý útok, který pravděpodobně zapříčinila náhoda a chaos - jak se nám snažili namluvit - a my, studenti, jsme dokázali, jak dobře se umíme ubránit. Jo, to sotva.
Od naší poslední návštěvy Prasinek se toho změnilo dost, i když někteří by řekli, že prakticky nic. Já a Alice jsme stále byly nejlepší kamarádky, s Lily jsem vycházela o něco lépe než dřív, a Jamese s Remusem jsem už dlouho řadila nejen mezi své spolužáky, ale i přátele. Sirius Black byl Sirius Black a během několika dní po naší "hádce", se oklepal. Nebavili jsme se spolu a zdálo se, že mu to vůbec nevadí. Dál randil s každou sukní, co nedokázala složit kloudnou větu, pokračoval v nedospělých vtípcích a choval se jako pako - jak říkám, žádné novinky a Evansová se pro jednou vážně pletla.
"Tak jdeš už?"
"No jo," zahučela jsem směrem ke své kamarádce, která se naparovala před zrcadlem. Ať se dělo cokoliv a svět na tom byl, jak chtěl, při blížící se schůzce s Frankem Alice zapomínala na všechno ostatní. Svým způsobem jsem jí záviděla, ale byla tu i malá posměvačná část mě, která si nepřála být nikdy na nikom tak závislá a chovat se jako smyslů zbavená zamilovaná nána.
"Sejdeme se s Frankem už u brány, nechce mě nechávat v Prasinkách samotnou," říkala zrovna Alice, když jsme bok po boku kráčely k vstupní hale - dokonce mě nenechala ani nasnídat.
"To musí být…"
"Roztomilý, že? On je tak ochranitelský," rozplývala se Alice a já polkla slovo "k vzteku". Jo, tak takhle přichází o rozum dívka, která se chce jednoho dne stát bystrozorkou a vždy se hlava nehlava vrhala do sporů a bitev, které ne vždy mohla vyhrát. Feministky by měly před kouzlem Franka Lonbottoma vzít nohy na ramena.
"Hm, jo…" přiznávám, že jsem se už těšila, až se jí zbavím. Jen maličko.
"Říkal, že mě ani na okamžik nespustí z očí a že se už nesmíme vzdalovat z vesnice. Ale určitě si najdeme trochu soukromí i tak."
Dobře, uznávám, už jsem se MOC těšila, až ji budu mít z krku.
* * *
Alice se zdárně sešla se svou láskou a stejně rychle, jako Frankovi vlítla do náruče, na mě i zapomněla. Takže jsem v klidu zamířila k malé skupince lidí, mezi kterými postával i Graham.
Byli jsme skupina odpadlíků, jak se smíchem říkal můj mrzimorský kamarád. TI, co si nedokázali - anebo nechtěli, samozřejmě - najít na dnešní den rande. No, já mezi odpadlíky vždycky zapadala nejlépe.
Jamese s Lily jsem neviděla, i když se tu někde museli schovávat. Stejně tak jsem jen krátce postřehla Petera, který nenápadně mířil směrem k Medovému ráji. Netuším, jestli dostal od Brumbála nějaký speciální úkol, tak nebo tak se ale zjevně rozhodl, že svůj volný čas stráví v cukrovinkách. Remus nás opustil, když jsme procházeli kolem knihkupectví. A jak jsme se dostávali hloub do centra kouzelnické vesničky - představující jedno náměstíčko, kde byla většina obchodů - postupně se z naší skupinky oddělovali další a další, až jsem nakonec zbyla jen já a Graham.
"Takže…" začala jsem a vsunula ruce do kapes mikiny. "Co chceš dělat?"
"No, já nevím, plánoval jsem, že se tě nenápadně zbavím, ale když ses teď zeptala, přijde mi to nefér," pokrčil rameny Graham a já se na něj zamračila. Rozesmál se. "Klid, dělám si legraci, jasný?"
"Nemusíš se mnou zůstávat, jestli nechceš," opáčila jsem. "Vystačím si sama, víš?"
"Vím, to je právě ono," řekl hlubším hlasem než jindy. Nebo se mi to jen zdálo? Nakonec měl pravdu a já z toho všeho učení vážně zcvokla.
"Co ono?"
Jen pokrčil rameny a v další chvíli už mě postrkoval k obchodu s žertovnými předměty. Začala jsem se bránit. Moc dobře věděl, co se mi stalo, když jsem tam byla naposledy. Protože mi nikdy nestačilo se jen dívat a jako holka z mudlovského světa jsem všemi čárami stále okouzlená, musela jsem si sáhnout a povedlo se mi tak, že věc, která se mi zalíbila, mi v ruce vybuchla a spustila tak reakci dalšího zboží. Prodavač u Taškáře ze mě… mírně řečeno… nebyl nadšený.
"Už nikdy tam nevlezu!" prskala jsem o půl hodiny později. Celou dobu, co jsme strávili v obchodu, jsem držela pěsti seveřené v kapsách a snažila se nevnímat prodavačovi nenávistné pohledy. Přísahám, že v jednu chvíli, když mi Graham ukazoval cosi, co pro laika vypadalo jako obyčejná černá koule a nabádal mě, abych si sáhla, se prodavač za pultem nahrbil a vytáhl hůlku. Raději jsem obchod co nejrychleji opustila a Graham se mi od té doby smál.
"Nech už toho!" zaječela jsem na něj a on se rozesmál nanovo. "To není k smíchu," protestovala jsem, ale při vzpomínce na prodavačův obličej jsem se neubránila úsměvu.
"Jsi roztomilá, když se zlobíš," prohlásil Graham a namířil si to na hlavní cestu směrem ke Třem košťatům.
Dohnala jsem ho.
"Já nejsem roztomilá," zasyčela jsem na něj. "Nikdy!"
"Ale jo, jsi. Právě teď," usmíval se a v klidu si dál vykračoval.
"Tak hele -" začala jsem, ale nedořekla. Zabránily mi v tom jeho rty přitisknuté na mé. Zkoprněla jsem a s vytřeštěnýma očima nehnutě stála, zatímco mě jemně líbal. Nebylo to poprvé, co mě někdo líbal - o prázdninách jsme s přítelem na léto dělali i víc - , ale byl to takový šok, že jsem nebyla schopná reakce. Jak to, že jsem si nevšimla náznaků?
Kousek se ode mě odtáhl, takže jsme si hleděli přímo do očí. Obočí měl stažená a uprostřed malou vrásku, jak čekal, až něco udělám nebo řeknu. Zamrkala jsem.
"Co -"
"Doufal jsem, že spolu dneska budeme sami," řekl tiše. "Líbí se mi s tebou trávit čas."
"Mně taky," hlesla jsem dutě.
"Chtěl jsem tě pozvat na rande už dřív, ale…"
"Ale co?" zeptala jsem se, stále neschopna si uspořádat myšlenky.

"Nic," trhl hlavou do strany, chytil mě kolem pasu a přitiskl k sobě s novou razancí. Ještě než jeho rty podruhé splynuly s mými, přísahala bych, že jsem slyšela, jak zašeptal: "Black je idiot." Ale v tu chvíli mi ta slova nedávala smysl.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Domii Domii | 21. ledna 2014 v 17:18 | Reagovat

krása co jiného dodat

2 moira moira | Web | 21. ledna 2014 v 21:48 | Reagovat

yes!!
no!!
Sakra, já nevím. :D Mám pitomý zlozvyk vždy fandit těm, co mají nulovou šanci, ale na druhou stranu - příliš miluju toho hajzlíka Siriuse. Tohle mi nedělej!
Taky chci více kouzel, kamarádko. Ukaž nám něco magického. Nějaké potvory, whatever. :D
Fajn kapitola. :) A dlouhá? Tahle délka je moje průměrná. :D
btw - pokud tu další kapitola nebude do dvou týdnů, nepromluvím s tebou další měsíc! :D

3 nel-ly nel-ly | Web | 21. ledna 2014 v 21:55 | Reagovat

[1]: děkuju :)

[2]: no, já se pohybuju v průměru dvou a půl tisíce slov, tohle bylo na tři (a blog to zas nechtěl přijmout, šmejd), ale protože píšu tak úžasně, rychle ti to ubíhá :DDD ehm
no jo, neboj, ale ve škole toho moc nenakouzlí, jen o hodinách a to už by bylo fakt moc dlouhý O_O

4 Ammie Ammie | 23. ledna 2014 v 12:36 | Reagovat

Ne, ne, neee... Děláš si legraci? :D No tak to jsem zvědavá, jak na tohle navážeš... A neříkej mi, že Mary začne s Grahamem chodit, to teda ne :D

5 kajulinek.s kajulinek.s | 24. ledna 2014 v 12:27 | Reagovat

Tak tahle povídka se ještě protáhne, protože ... Marry prostě BUDE se Siriusem! :D nekaž nám náš pohádkový konec :-P

6 Polgara Polgara | Web | 24. ledna 2014 v 18:32 | Reagovat

Jsem asi jediná, kdo fandí Grahamovi? :-D
Je zvláštní, že po dlouhé době přidáš kapitoly a obě dvě jsou takové víc psychologické a donutí člověka k přemýšlení. Což neber prosím ak kritiku. Tahle kapitola byla taková třešnička na dortu. Líbil se mi rozhovor s Lily, ale přijde mi, že je na ni pořád zbytečně moc alergická. :-)

7 nel-ly nel-ly | Web | 25. ledna 2014 v 12:14 | Reagovat

[4]: jaký ne ne ne O..o chudák malá

[5]: u pobertů jsou pohádkový konce celkově dost nepravděpodobný, ale alespoň mi nikdo neutrhne hlavu, když se ještě trochu roztáhnu :) dík

[6]: jop :D budeš jediná a on je chuděrka milej a hodnej, pravdpodobně, moc se neznáme
Lily je Lily, Mary je Mary, to nezměníš

8 Andie Andie | 3. února 2014 v 15:01 | Reagovat

Bude už další kapitola?? Doufam že brzo, nemůžu se dočkat... :-D

9 Maysie Maysie | E-mail | Web | 12. února 2014 v 23:09 | Reagovat

Hele, není ona nějaká moc nechápavá na to jak je oprsklá a vševěd? :D
Ty jo, doufám že je uvidí Black a udělá scénu, to by bylo fakt vtipný.
Evanska v tvým podání překvapila, jak je starostlivá vůči těm dvoum ´:)

10 nel-ly nel-ly | Web | 13. února 2014 v 17:15 | Reagovat

[9]: no jo, s Havraspárem prostě nemá nic společnýho :D Lily je miláček, jen Mary je blbá, co naděláš :) hlavní hrdinky jsou na pěst :D

11 Maysie Maysie | E-mail | Web | 13. února 2014 v 22:09 | Reagovat

[10]: ty se mi snad zdáš :D

12 nel-ly nel-ly | Web | 13. února 2014 v 22:13 | Reagovat

[11]: běž radši pokračovat, jo? :D ta poslední je delší, jsem na sebe byla hrdá (no, nebylo kde to uříznout O.o )

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA