Ve stínu legend (23.1)

27. prosince 2013 v 16:24 | Nel-ly |  Ve stínu legend
A opět... 23 je až tahle, já a číslování jsme na to prostě špatně.
Zase je to delší, než by mohlo být, ale já to nějak nemohla utnout. A Houpín bude zas vyšilovat, že to dávám na blogu dřív než jí, jenže MAYSIE chtěla co nejdřív a já poslechla.
Krom toho nemám ani nic jiného O:) :D pššt
A ano, Mary-Anne asi korunku Miss Sympatie prostě nevyhraje... to je tak, ale pokud vás rozčiluje, tak to furt znamená, že hjsem ji dobře napsala. No, řekněte sami.


"Chci se přidat k Fénixovu řádu a bojovat," prohlásil James dřív, než se Brumbál stihl zeptat a vystoupil z řady, v které jsme stáli. Alice, Frank, Lily i Remus se k němu okamžitě přidali. Pak i Peter, který otálel jen okamžik. Otočila jsem se doprava a naše pohledy se střetly, zamračil se, a pak vykročil dopředu i on, Sirius. Zbyla jsem jen já.

"Výborně," řekl Brumbál a ignoroval fakt, že jsem jediná, kdo se stále nepromluvil ani se nepohnul. Cítila jsem na sobě oči svých přátel a dál mlčela, "vím, že po vás žádám hodně a samotnému se mi to příčí, ale není zbytí. Rád vidím vaše nadšení a odvahu, musím vás však varovat, protože stát se členem Fénixova řádu znamená vystavit se smrtelnému nebezpečí."

"Jdeme do toho," prohlásila Lily třesoucím se hlasem a pevně sevřela Jamesovu dlaň, "zabráníme Voldemortovi, aby dál ubližoval nevinným."

Brumbál pokračoval ve vysvětlování a čím víc mluvil a varoval nás před nebezpečím, tím zapálenější a odhodlanější se mí přátelé v čele s Jamesem a Alicí zdáli být. Malá skupina lidí, včetně Frankova kamaráda z bystrozorského výcviku, se už několikrát sešla a pod vedením Brumbála získávali informace o nepřátelích. Mezi nimi zatím nebyli žádní studenti Bradavic a dokonce ani z navazujícího studia. Nejmladším z nich byl zjevně dvacetiletý Car, ale protože jsme se ocitli uprostřed útoku a statečně ho přestáli, měli jsme právo se rozhodnout, jestli chceme bojovat i dál.

"Mary?"

Zvedla jsem hlavu. Neuvědomila jsem si, že celou dobu postávám stranou od ostatních a jen tiše poslouchám jejich debatu.

"Proč jsi ještě nic neřekla?" Přistoupila ke mně Alice a pokusila se mi položit ruku na rameno. Uhnula jsem. "Co se stalo? Jsi v pořádku?"

"Nic mi není," zašeptala jsem a odvrátila hlavu.

"Tak co se děje?"

Mlčela jsem. Nedokázala jsem to vyslovit na hlas. Dokud to neřeknu, nebude to pravda. Chtěla jsem tomu věřit.

"Slečno McDonaldová, nemusíte se cítit špatně," řekl Brumbál milým, až příliš milým, hlasem a já mu krátce pohlédla do očí. Hledala jsem odsouzení, které jsem nenašla, ale nijak to nepomohlo. Mluvil upřímně a to mě ještě víc bolelo. "Pokud jste se tak rozhodla, budu respektovat váš názor a nebudu vás do ničeho nutit."

"Je mi to líto," hlesla jsem sotva slyšitelně, najednou mi bylo zatěžko promluvit a krk se mi svíral. Nechtěla jsem ho zklamat. On byl tím, kdo kdysi přišel do mudlovské sirotčince, v němž jsem vyrůstala, a odvedl mě pryč. Ukázal mi, že nejsem monstrum, že není důvod se bát sama sebe, že… že jsem nezavinila smrt svých rodičů. Zachránil mě a já se mu to rozhodla oplatit tím, že odmítnu jeho nabídku, nepřidám se k Fénixovu řádu.

"Je to v pořádku." Opravdu se zdálo, že to chápe.

"O čem to mluvíte?" Alice přeskakovala pohledem z usmívajícího se ředitele na mě, která klopila oči k zemi. "Mary, o čem to mluví?"

Ještě těžší, než odmítnout Brumbála, bylo rozloučit se s Alicí, protože jsem věděla, že ona to nepochopí.

Alicin svět byl krásný a čistý, i když pošpiněný smrtí její matky. Jenže i tak to nezanechalo žádné větší trauma, za což jsem byla už kvůli své nejlepší kamarádce vděčná. Alice vyrůstala v milující rodině a ve světě, do kterého vždy patřila, byla si jistá svými zásadami a chtěla bojovat za to, co znala.

Já vyrůstala u mudlů, mezi které jsem nepatřila. Mé dětství bylo plné bolesti, obav a strachu ze sama sebe, neměla jsem rodinu ani přátele. Nikoho. Pak jsem se ocitla v kouzelnickém světě, který byl úžasný, krásný a jednoduše magický, ale ani zde jsem si nepřipadala doma. Nemohla jsem chránit něco, do čeho jsem nepatřila. Nebyla jsem připravená bojovat - popravdě, nemyslím, že kdy budu.

Víc než kdy jindy jsem právě dnes, když jsem hleděla do očí své kamarádky, v nichž se jen pomalu objevovalo zklamání, jak začínala chápat, že mě Moudrý klobouk před téměř sedmi lety zařadil špatně.

"Mary?" šeptla Alice. V jejím pohledu bylo jasné, že stále odmítá chápat to, co už dávno věděla. Ta holka je inteligentní, až jí to někdy škodí.

"Nepřidám se k Fénixovu řádu."

Musela jsem to říct na hlas, už dávno jsem to věděla, a přesto mě má slova překvapila a zděsila. Tak a bylo to. Konec. Z ničeho nic jsem byla na cestě sama, protože ostatní zahnuli na odbočce - nebo jsem to byla spíš já, kdo se ztratil, v pravděpodobně slepé, uličce.

* * *

Nezměnilo se toho tolik. Opravdu ne, přesvědčovala jsem samu sebe prakticky denně. Stále jsme s Alicí byly nejlepší kamarádky, chodily jsme spolu na některé hodiny, scházely se u jídla ve Velké síni. Můj vztah s Lily se zlepšil, protože po společně prožitém traumatu jsem se konečně uvolila dát jí šanci, koneckonců… ona za mou antipatii z velké části nemohla a já se už dávno naučila mít ráda to, co z ní dělalo jí samou. Čas od času jsem prohodila pár slov s Remusem či Jamesem a můj život pokračoval v pevně zajetých kolejích, na které jsem si během let v Bradavicích zvykla. A přesto bylo všechno jinak.

Teď už jsem věděla, že mí přátelé netráví svůj čas jen přehnanou výukou, ale naopak - připravují se na válku. Jakmile všichni skončíme školu, ocitnou se přímo uprostřed dění, zatímco já… já ještě neměla tušení, co se svým životem provedu.

Brumbál řekl, že mi to nemá za zlé a chápe mé rozhodnutí - no, alespoň jeden z nás - a že vzpomínka na jeho organizaci mi zůstane bez nutnosti, mi nějakým silným kouzlem zapečetil jazyk. Ujistila jsem ho, že mi může důvěřovat, ale v duchu jsem se ptala, jak by vůbec mohl, když jsem všem vrátila jejich loajalitu tím, že jsem odmítla. Ředitel však souhlasil. Zůstala jsem jediná, kdo znal tajemství Řádu a přitom nebyl jeho členem.

Ostatní měli informace, které mi nesměli prozradit, a já po nich nijak zvlášť netoužila. Chápala jsem jejich důvody, ale rozdělilo nás to. Asi to tak mělo být.

Zima se blížila ke konci, sníh ustupoval jaru, které hlasitě klepalo na dveře a Lily začínala vyšilovat, kvůli závěrečným zkouškám O.V.C.E. Život běžel dál, jakoby se nic nestalo. Jako bychom se nikdy nestali terčem útoku kouzelníků v černých kápích, kteří se potulovali až příliš blízko Bradavic, jako by se všichni mí přátelé nechystali jít do první linie války, jako bych nezradila vše a všechny, co jsem v životě měla. Jako bych se už celé týdny nevyhýbala pohledu na jistého černovlasého kluka s obličejem tak aristokraticky vyrovnaným, až působil urážlivě svou dokonalostí.

"Zase sama," ozvalo se za mnou a já se krátce usmála. Seděla jsem ve Velké síni na samém kraji Nebelvírského stolu a snažila se nacpat si do hlavy trochu Přeměňování. Ve společenské místnosti bylo během víkendových odpolední, kdy ještě nebylo dostatečně teplo, abyste celý den mohli trávit venku, příliš narváno a do knihovny jsem jít nechtěla - musela bych totiž sledovat své přátele, jak s Brumbálovým povolením nenápadně proplouvají mezi regály Oddělení s omezeným přístupem.

"No jo, to je hold můj osud," řekla jsem lehce a snažila se ignorovat tupou bolest v hrudi.

"Takže to znamená, že je tu volno?"

"No víš… mám ráda svůj klid. Odpovídá to mojí cestě osamělého jezdce."

"Spíš to něco vypovídá o tom, jak moc jsi divná a nikdo nechce před svými spolužáky působit divně. Věř mi," zamračil se na oko vážně. "Krom toho jezdce? Já myslel, že jezdkyně."

Pokrčila jsem rameny. "Nikdy nemůžeš vědět, jak to vlastně je."

"Tak teď už odejít prostě nemůžu, to jistě chápeš," řekl s přehnaně vykulenýma očima a sedl si naproti mně.

Graham Finnigan chodil do Mrzimoru a často dělal mého partnera během bylinkářství. Po tom, co jsem se rozhodla trávit míň času se Siriusem - a hlavně pak po poslední hádce, kdy jsme spolu už neprohodili ani slovo - jsem potřebovala někoho, kdo mi pomůže prolézt. Byl to buď Finnigan, moje třetí spolubydlící, s níž jsem za sedm let ve stejném pokoji mluvila dohromady asi pět minut, nebo jakási dívka ze Zmijozelu, která se neustále kabonila. Hádám, že v její koleji na to mají přímo speciální kurzy.

Vylučovací metodou zbyl Finnigan. Byl milý, vtipný a chodil se mnou na více předmětů, takže jsem využila šance… bohužel pro nás oba, jsme, jak on, tak já, hledali někoho chytrého a šikovného. To se nepovedlo.

"Změnil si strany, Finnigane?"

Nenamáhala jsem se zvednout hlavu, když Graham prudce odsekl: "Odpal!"

"Je mi jasný, že každý, kdo chodí do Mrzimoru, se bude snažit nenápadně proplížit do Nebelvíru, ale takhle se ti to nepovede," pokračoval dívčí hlas a já držela hlavu sklopenou. Z více důvodů. "Nebo už tě nechtějí ani ve tvojí podřadný koleji?"

"Podřadný? My si alespoň nehrajeme na něco, co nejsme," kontroloval Graham. "A přestaň si dovolovat na starší, Finniganová."

Stihla jsem zvednout hlavu akorát na to, abych viděla, jak blondýnka vyplázla jazyk, pak se její zrak stočil na mě a mile se usmála.

"Ahoj, Mary."

"Jak se máš, Leo?"

Lea Finniganová se bez rozpaků usadila vedle svého staršího bratra, přičemž do něj nezapomněla pořádně strčit ramenem.

Se svou mladší sestřičkou mě Graham neseznámil, na to ona nikoho nepotřebovala. Chodila do pátého ročníku Nebelvíru, takže jsem se s ní potkávala i ve Společenské místnosti, a rychle získávala pověst, která by byla určitě unikátní, kdyby do školy nechodili i Poberti.

Poslední dobou jsem s nimi trávila hodně času. S Grahamem jsme se učili a Lea se vždy potulovala někde poblíž, aby ho mohla trápit. Byla jsem jim vděčná za společnost, která odváděla moji pozornost od přátel, kteří sedávali v hloučku a tiše se bavili o obranných kouzlech, politice a plánech.

Byla jsem zbabělá? Možná. Byla jsem vděčná Grahamovi a jeho sestře za možnost zapomenut na válku a připomenout si, že jsem ještě dítě chodící do školy (alespoň prozatím)? Ano.

* * *

"Tak jak se má Frank?" zeptala jsem se jednoho dne, když jsme společně s Lily a Alicí kráčely kolem jezera. Na zelených pozemcích hradu se začaly objevovat první kvítky, což bylo jasnou známkou příchodu Jara a také blížících se zkoušek - jak Evansová často ráda zdůrazňovala.

"Má se dobře," odpověděla Alice ledabyle, "má sice starosti s tím úkolem od - "

Z ničeho nic se zasekla a zastavila se na místě. Kysele jsem se ušklíbla, věděla jsem, co tohle znamená. Úkol od Brumbála, který velel tomu jejich spolku - tedy Fénixovu řádu. Alice se mi svěřila s celým názvem, který byl pevně ustanoven díky Lily a jejímu nadšení z Brumbálova opeřeného přítele, který pobýval v ředitelně.

Frank má nějaký tajný úkol, o kterém se nesmí mluvit, což znamená, že Alice zmlkne, jako právě teď a úplně vypadne z rytmu - dnes se jen zastavila v půlce kroku, jindy z ničeho nic přestala pít a to mělo nedozírné následky pro její uniformu. Chvíli bude přemýšlet, co mi na to říct, pak začne něco blekotat, a nakonec si uvědomí, že to já jsem je vlastně všechny zradila a bude se opakovat ta samá písnička jako vždy.

A jak jsem předpokládala, tak se dělo…

"Netrap se," zvedla jsem ruku a zarazila ji, když se nadechovala ke slovu. "Vím, co řekneš a nechci to znova poslouchat. Oběma nám je při podobných diskuzích trapně a nikam to nevede."

Chvíli se zdálo, že se umoudří a kývne. Neměla jsem energii na další hádky, vážně ne. Jenže to by nebyla Alice, kdyby nevyužila každé šance vybuchnout a prosazovat svoje názory.

"Nechápu proč."

"Alice -"

"Ne!" umlčela mě. "Nezkoušej se tomu zase vyhnout."

"Já nezkouším -"

"Ale jo, vyhýbáš se tomu rozhovoru už několik týdnů. Vím, že tě nikdo neůže nutit, abys bojovala za něco, v co nevěříš. Sice tomu nerozumím - vždyť je to, u Merlina, boj o celý kouzelnický svět! - ale chápu, že ses tak rozhodla. Jenže jsou tu i jiné věci, že?"

"Nevím, o čem mluvíš."

"Ale víš."

"Já ne -"

"Nechovej se jako malý dítě, Mary."

Zamračila jsem se na ni a krátce se podívala do strany, kde v tichosti postávala Evansová. Většinou tohle byla chvíle, kdy jsem si našeho přátelství cenila nejvíc. Ukázala se jako rozumná bytost, která věděla kdy vstoupit do našeho hovoru a odvést Alicinu pozornost jinam, tentokrát však mlčela. A já ji znovu začala nesnášet, jako kdysi.

"Nechceš bojovat? Dobře, nemusíš. Nejsi kvůli tomu slabší než my ostatní - "

Jo, alespoň podle ní ne, fakt útěcha.

" - ale mohla ses k nám přidat. Pomáhat ze zálohy. Lily nechce jít na bystozorku, ale bude pokračovat ve studiu u Svatého Munga, aby se stala lékouzelnicí. Věděla bys všechno, co se kolem děje, nemusela bych ti tajit a přebírat každé slovo, které ti řeknu. Nenávidím to."

"Tak to nedělej," pokrčila jsem rameny.

"Kdybys - "

"Žádný kdybys…" přerušila jsem ji tentokrát já. "Rozhodla jsem se tak, jak jsem se rozhodla, ale to ze mě nedělá vašeho nepřítele. Ještě nevím, co chci v životě dělat a i když si nepřeju, aby někdo přišel k úhoně, já nejsem bojovník."

"Mohla -"

"Ne," zamračila jsem se na ni a Alice jen vykulila oči, v posledních týdnech si až příliš zvykla, že jen stojím a poslouchám, jak láteří. Mohl za to můj pocit viny a zbabělosti, že jsem ji nechala nabrat takových otáček, ale už jsem toho měla plné zuby. "Nemohla. Chceš zachránit svět? Dobře. Jenže ty o světě nic nevíš!"

Bylo to kruté, ale byl to fakt. Alice, James i Lily… ti, kteří šli do boje s největší vášní… ani jeden z nich neznal pravdu. Měli dětinské představy o tom, jaké to tam venku je a ani Sirius, natož pak Remus, jim to nechtěli vyvracet. Raději zavírali oči nad pravdou a doufali. Bylo by hezké doufat. Já nemohla.

"Nevíš, co je to opravdová bolest, ztráta a samota, Alice. Všichni jsme ještě děti a já si to chci alespoň na chvíli uchovat. Vyjít ze školy, pokračovat ve studiu nebo si najít práci, trochu žít a pochopit, kam vlastně patřím. Nehodlám dostudovat a bojovat za něco, co ani neznám. Nepatřím mezi kouzelníky ani mudly, ale jedno vím, že svět není takový, jaký si ho představuješ. Je krutý a nebezpečný, nemáš tušení, jak moc."

"Ale ty zjevně ano," zahučela po chvíli zaraženého mlčení. Přiznávám, že jsem svými slovy překvapila sama sebe.

"Trochu ano. Nemyslím, že je od Brumbála fér tahat nás do války, která vlastně ještě ani nezačala. Nejen, že nemáme tušení, o čem opravdové války jsou, ale dělat z hrozby pomalu Třetí světovou -"

"Cože?"

"To nic."

Těžko uvěřit, že kouzelníci se neučili o mudlovských světových válkách. Žili v tom, lidé kolem nich umírali a oni neměli tušení, zůstali zaražení někdy v osmnáctém století - možná ještě později, za středověku, odkud pocházel bradavický hrad.

"Říkáš, že musíš třídit všechno, co mi řekneš? Já nejsem tvůj nepřítel, Alice. Ještě stále neexistující protivníci a spojenci, zatím ne. Jestli si musíš dávat pozor, co přede mnou řekneš, mrzí mě to. Ale je to tvoje chyba, ne moje. Já si vybrala nepřidat se k Řádu, ale to neznamená, že už nejsem kamarádky, nebo že se za tebe nepostavím, když budeš potřebovat. Doufala jsem, že to pochopíš."

Stála a mlčela. Věděla jsem, že Lily je tu stále s námi, ale ani ona neřekla slovo. Mám pocit, že jsme čekali na Alicinu reakci.

"A co Sirius?"

Očekávala jsem prakticky cokoliv. Dokonce jsem byla připravená, že mě pošle do háje nebo mě prokleje, ale tohle…

"Cože?"

"On do Řádu vstoupil a ty ne, od té doby jsi s ním nemluvila."

"To není kvůli tomu."

"Vážně ne? Protože myslím, že za to mohla vaše poslední hádka o -"

"To nebylo o tom a nevíš, co přesně se stalo," zněla jsem z ničeho nic útočně.

O Siriusi Blackovi a jeho roli v tom všem jsem se nehodlala bavit. Prostě ne. Jedno je mít jiný názor na svět, to se dá vždycky překonat, pokud jeden druhému věříte. Přátelé to alespoň tak dělají. My přátelé nebyli. Tečka.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Maysie Maysie | Web | 27. prosince 2013 v 17:27 | Reagovat

Moc to hrotej, tak se jako 95% skoly nepridala no. Na to jaka je protiva se moc odsuzuje.
Priste uz by spolu mohli zase mluvit.
Jo a dik zes to svedla na me :-D

2 nel-ly nel-ly | Web | 27. prosince 2013 v 17:41 | Reagovat

[1]: tak ale nikomu jinýmu to nenabídl, jen jim a z nich je jediná ;-) hele hrocení a iracionální chování je základem psaní prakticky všech příběhů, nech mi to :D bys mohla říct "a co" u Romea a Julie :-*
jop, bylas po ruce :D

3 Trix Trix | 27. prosince 2013 v 22:07 | Reagovat

Piš, piš, piš! Já se ukoušu než bude další část! :D

4 Snow Snow | E-mail | Web | 28. prosince 2013 v 1:46 | Reagovat

Ahojky, máš hezký design :))

5 moira moira | Web | 28. prosince 2013 v 14:58 | Reagovat

Hm. Nechápu ji. Tak je to. :D Vždyť... pokud Voldemord vyhraje, celé se to pokašle a ona bude mít možná krásný dětství, ale žádnou budoucnost. Copak to nechápe? :D Jsem zvědavá, co s ní plánuješ udělat. :D

6 Ammie Ammie | 28. prosince 2013 v 15:07 | Reagovat

Chápu ten Maryin pocit, že si není jistá, do kterého z těch dvou světů patří, že nejspíš úplně nezapadá ani do jednoho, ale v tom kouzelnickém má aspoň přátele, řekla bych, že opravdový, takže její postoj moc nechápu... Doufám, že příště zaznamenáme nějakej posun ohledně jejích vztahů s ostatníma :D

7 nel-ly nel-ly | Web | 28. prosince 2013 v 17:14 | Reagovat

[3]: píšu! :D

[5]: no je blbá, co si budeme povídat, každý nemůže být hrdina :P

[6]: njn, Miss Sympatie z ní prostě nebude, už jsem si zvykla... ona to má holka složitý a hlavně je to moje trubka

děkuju všem :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA