Ve stínu legend (22)

18. prosince 2013 v 11:49 | Nel-ly |  Ve stínu legend
Už to chtělo rozlousknout, že? Přeci jen... temná doba a tak. No, doufám, že vás tím moc nenaštvu a podělíte se se mnou o své názory... každopádně vstupujeme do kalných vod (abych tak řekla poeticky :D), protože tady už budu muset události domýšlet mnohem víc, abych se držela kánonu... a nebo se kánonu držet nebudu?
Nevím, jestli stihnu přidat další kapitolu ještě před Vánoci, takže Mary-Anne a další vám přejí: Šťastné a veselé.
Zatím bez bety.

Alice měla otřes mozku, James bouli na hlavě a naraženou kostrč, jak ho odhodilo nějaké kouzlo. Frank potřeboval vyléčit zlomené zápěstí, ale za to si mohl více méně sám, protože podle vlastních slov zakopl o pařez, když už bylo po všem. Všichni jsme byli vyděšení, unavení, měli jsme roztrhané oblečení a od keřů poškrábaná všechna místa, která nezakrývala látka.

V překladu: nikdo z nás by se teď nemohl účastnit soutěže krásy. Maximálně Sirius, i když by pravděpodobně nevyhrál. Šok. Tak nebo tak, přežili jsme, i když jsem to považovala za menší zázrak.

Remusovi trvalo jen deset minut, než v Bradavicích způsobil poplach a během dalších deseti už se celá profesorská garda objevila na pěšince vedle lesíka, kde jsme zápasili. Útočníci utekli dřív, než se objevili bystrozoři z Ministerstva kouzel. Celá ta potyčka trvala jen něco přes dvacet minut. Nemohla jsem tomu uvěřit.

Během útoku profesor Brumbál nebyl v Bradavicích, ale ještě toho večera se vrátil a všechny nás svolal do ředitelny, dokonce i Franka, který po vypití šálku kostirostu zůstával v péči madame Pomfreyové.

* * *

"Myslím, že už jste stačili správně uhodnout, kdo byl za tím útokem," prohlásil profesor Brumbál a já se napjala. Neobcházel kolem horké kaše, naopak, skočil šipku.

"Ty útoky na kouzelnické rodiny," řekl James.

"A mudly," dodala Evansová.

Ředitel se zamračil a mezi bílým obočím mu naskočila hluboká vráska. Nikdy mě nenapadlo, jak může být Brumbál asi starý. Vousy mu pokrývaly celou hruď a nebyla v nich ani památka po předchozí barvě. Buď byl velice světlý blonďák, nebo mu bylo tak… já nevím, sto? Klidně i půl tisíciletí podle vševědoucího pohledu v jeho očích. Buď jak buď nikdy nepůsobil vetchým dojmem, právě naopak, ačkoliv jsem nedokázala vycítit sílu magie, jak to podle knih dokáží opravdu silní čarodějové, stejně mi v Brumbálově přítomnosti nabíhala husí kůže.

"Přesně tak," kývl. "Vůdce téhle stále se rozšiřující skupiny je velmi mocný černokněžník. Nevíme, co přesně chce nebo jaký byl jeho dnešní plán, ale jedno je jisté, on i jeho přívrženci jsou velice nebezpeční. Měli jste štěstí, že jste přežili."

Cítila jsem se, jako kdybych vylezla z ledové vody. Byl to on. Ten, který zapříčinil smrt a zranění tolika kouzelníků a mudlů. Válka, která zuřila za zavřenými dveřmi hradu, se z ničeho nic dostala až k nám.

"Pane profesore," ozval se Frank. Ruku měl stále obvázanou, připevněnou šátkem k rameni a postával v těsné blízkosti Alice. "Proč na nás zaútočili? Muselo jim být přeci jasné, že do Bradavic se nedostanou."

"Nemyslím, že mělo jít o útok," odpověděl zamyšleně Brumbál. "Zdá se, že si chtěli jen obhlédnout okolí, jinak by se nedrželi tak daleko Bradavic a v blízkosti hlavní cesty. Jednodušší by bylo ztratit se v lese. Překvapili jste je, touhle dobou se všichni zdržují buď v Bradvicích nebo v Prasinkách a nikdo neodbočuje ze silnice."

"Mrzí nás to," pípla Alice, "můžu za to já. Chtěla jsme trochu soukromí a - "

"Nebyla to tvoje vina," přerušil ji okamžitě Frank. "To já se učím na bystrozor, mělo mi dojít, že to není bezpečné."

"Není to ničí vina," usmál se na ně Brumbál a jeho modré oči jako by ohřály celou místnost, "měli jste smůlu, že jste na ně narazili, anebo možná štěstí, protože jste je překvapili a oni své plány - ať už byly jakékoliv - odloží. Dali jste nám čas se připravit na možnost opravdového útoku. Bojovali jste statečně."

Jeho úsměv teď konejšil, díval se přímo na Alici, které se v očích třpytily zatím neprolité slzy. Ze všeho nejvíc jsem chtěla jít k ní a obejmout ji, sama jsem potřebovala útěchu.

"Dokonce velmi statečně," pokračoval ředitel. "Od studentů Nebelvíru - omlouvám se, pane Longbottome - bych nečekal nic jiného, ale i tak jste nás překvapili. Měli jste situaci pevně v rukách."

Kdybych nebyla vystrašená, promrzlá a ztuhlá, uchechtla bych se. Situaci pevně v rukách? To těžko. Byl zázrak, že jsme to všichni přežili jakžtakž ve zdraví. Vše, co se stalo od chvíle, kdy se Remus přemístil do Bradavic, aby zavolal pomoc, připomínalo chaos.

Bránili jsme jeden druhého, to nebyla odvaha, ale nutnost. Byl to pud sebezáchovy a snaha o přežití, kterou v sobě nosí každý tvor.

Na okamžik jsem zadržela dech, když si mě našly Brumbálovy pomněnkově modré oči. Přísahala bych, že ví, na co jsem právě myslela. Silou vůle jsem se nutila nezčervenat, ředitel se krátce usmál a rozhlédl se po místnosti.

"Kromě pana Longbottoma jste všichni studenti závěrečného ročníku a brzy se ocitnete tam venku," jeho hlas zesílil a my mu chtě nechtě věnovali plnou pozornost. Nebylo potřeba dodávat, co znamená "tam venku". Myslel svět, svět ve víru blížící se války. "A bude na jen na vás, abyste se rozhodli, co se svými životy uděláte. Nikdo z vás by neměl být nucen rozhodovat se, na čí stranu se postaví, měli byste v klidu dostudovat, vybrat si své budoucí povolání a žít, jenže to se zdá v dnešní době bohužel nemožné."

Pomalu mi začínalo docházet, o čem to vlastně Brumbál mluví, a přestávalo se mi to líbit. Nemůže si přeci myslet, že -

"Ministerstvo tvrdí, že válka nepřijde, snaží se vše ututlat. My však víme svoje. Válka přijde, není vyhnutí. Nevíme, co přesně má tak zvaný lord Voldemort v plánu, ale s jistotou můžu říct, že jeho řádění postihne každého z vás. Je nutno se postavit hrozbě dřív než přijde," nastala odmlkla, při které jsem zapomněla dýchat, "Proto jsem se rozhodl založit společnost, jejímž úkolem bude bojovat a tím chránit nevinné. Nemusíte se rozhodnout hned, nikdo na vás nebude tlačit, ale rád bych, abyste, vy všichni, o mém návrhu uvažovali."

Myslel. Opravdu nás tímhle způsobem žádal, abychom bojovali. To ne, sakra! Je mi sedmnáct, chodím do školy a ještě nemám nejmenší tušení, po čem v životě toužím a co budu dělat.

"Chci bojovat," ujal se okamžitě slova James a udělal krok vpřed, jako by měl v plánu se rovnou rozběhnout do boje.

"Já taky," hlásila se okamžitě Alice.

Jak jinak, povzdechla jsem si v duchu.

"Dám vám čas na rozmyšlenou," klidnil je oba Brumbál. "Běžte do postele a vše si promyslete, zítra mi dáte svoji odpověď.

"Nepotřebuji si nic promýšlet," prohlásil James a Alice vehementně kývala hlavou. Přesto jsme chvíli na to odcházeli z ředitelny plní nových informací a zmatení - tedy alespoň já byla.

* * *

"Fénixův řád. To zní úžasně," prohlásil už po několikáté zamyšleně James. Byla neděle ráno a my seděli v kroužku kolem Frankovy postele na ošetřovně a probírali události včerejšího dne. Nebyl tak zraněný, aby musel přenocovat u madame Pomfreyové, ale vzhledem k včerejšímu setkání s Brumbálem, bylo rozhodnuto, že je zbytečné, aby na noc odjel do Londýna a druhý den se vracel zpět. Alice byla štěstím bez sebe, i když jí madame Pomfreyová nedovolila strávit noc na ošetřovně společně s ním.

Zdálo se, že nás to přepadení stmelilo. Tedy Jamese, Alici, Franka, Lily a Remuse určitě. O Siriovi jsem chvílemi pochybovala. A já… já byla stále zmatená. V noci jsem se několikrát probudila zadýchaná se srdcem bijícím jako splašené a ve snu mě pronásledovaly postavy v černých kápích. Byla jsem unavená a vystrašená, což mi přišlo relativně normální až na to, že ostatní se tak zjevně necítili. Jak to? Všichni jsme si přeci prošli tím samým, tak proč oni byli tak pevně rozhodnuti dál bojovat, zatímco já měla co dělat, abych s křikem neutekla pryč? Co je se mnou špatně?

Všimla jsem si, že mě Sirius pozoruje. Během dne jsem ho několikrát načapala, jak si mě upřeně prohlíží, v očích výraz, který se mi ani za mák nelíbil. Myslím, že on, jako jediný z našich přátel, byl také zmatený, i když trochu jiným způsobem. Určitě ne proto, že by se bál. Pokud vyslyší Brumbálovu nabídku a přidá se k Fénixovu řádu, bude to znamenat, že se jednoho dne - spíše dříve než později - postaví své rodině, to bylo bez diskuze.

Zatímco ostatní s nadšením mluvili o svých plánech a o tom, co asi Brumbál chystá, my dva - Sirius a já - jsme zůstávali zticha, každý ztracený ve svých myšlenkách.

* * *

Po večeři nastal čas, abychom se všichni vydali do ředitelny. Přidal se k nám i Peter, kterého kluci zasvětili dříve toho dne. Dokonce i on, Peter, měl v plánu přidat se k Fénixovu řádu. Netuším, jak velký podíl na jeho rozhodnutí měli jeho nejlepší přátelé a jediní lidé, kteří se s ním v celých Bradavicích bavili a chránili ho. Nezdálo se mi, že by byl zvlášť nadšení z představy boje v první linii, ale nechtěl být sám. Chápala jsem to.

Když jsem se poprvé rozhodovala o svém budoucím zaměstnání a životě v kouzelnickém světě, chtěla jsem zůstat s Alicí. Bylo pro mě nepředstavitelné, že bych s ní netrávila prakticky každý den a krom toho… v kouzelnickém světě jsem nikoho jiného neměla, následovala bych ji kamkoli. Jenže Alice už od prvního ročníku tvrdila, že se jednoho dne stane bystrozorkou - nic jí v tom nebránilo, výsledky měla odpovídající vybrané profesy -, tou já být nechtěla.

Už před lety jsem si prošla tím, co Petera teprve čekalo. Dávno mi došlo, že volba mé kamarádky nesmí rozhodovat o mém životě, i kdybych náhodou měla dostatečně dobré známky, abych o bystrozorství vůbec mohla uvažovat. A to jsem stejně neměla. Byla jsem rozhodnuta, že můj život bude už jen můj. Myslím, že všechny ty terapie, kterými jsem si v dětství prošla, nakonec k něčemu vážně byly. Jednoho dne se vydám za svým psychiatrem a omluvím se, určitě si mě bude pamatovat, ale jestli mě přijme… no, nechám to na později.

Vzpomínky na mé dětství nejsou nic příjemného ani šťastného. Až příliš dlouho jsem byla přesvědčena, že jsem zavinila smrt svých rodičů i mladšího bratra, příliš dlouho jsem se vyhýbala lidem ve svém okolí ve strachu, že bych je mohla zranit, až příliš dlouho jsem se bála sama sebe. To skončilo v den, kdy pro mě přišel profesor Brumbál a dal mi právo volby. Magie, doktoři ani nikdo jiný už nebude rozhodovat, co si počnu se svým životem. Nikdy. Jen kdybych věděla, co vlastně chci…

"Annie." Sirius mě chytil za loket, když jsem procházela kolem něj a donutil zpomalit, takže jsme šli jako poslední a uzavírali naši malou skupinku. "Neměla by ses rozhodovat pod tlakem," promluvil tak tiše, že nás Frank s Alicí kráčející dva metry před námi nemohli slyšet. Hrklo ve mně, všiml si mých pochybností.

"Všichni jsme pod tlakem," pokrčila jsem rameny a pokusila se zrychlit krok. Nechtěla jsem se o tom bavit. Ne s ním a určitě ne teď. Nedovolil mi to, dál pevně svíral mou ruku.

"Vím, že je to těžké a že ten včerejšek… byl to děs, je zázrak, že jsme přežili."

"Já vím."

"Nemusíš říct Brumbálovi ano, on to pochopí."

"Ty snad chceš odmítnout?" otočila jsem se na něj s otázkou v očích a zastavila. Nedokázala jsem rozluštit jeho pohled, ale věděla jsem, že on neodmítne. Bude následovat Jamese, přidá se k Frénixovu řádu a ocitne se uprostřed války.

"Ne," řekl rezolutně bez sebemenších pochybností. I když jsem to tušila, stejně mě to donutilo hlasitě vydechnout. "Budu bojovat."

"I proti své rodině?"

Zamračil se.

"Ty víš, o čem Belatrix mluvila a pamatuješ si náš rozhovor. Co jsem ti řekla o ní a o tvém bratrovi. Přidají se k němu, pokud už to dávno neudělali."

Minulý rok jsem omylem vyslechla rozhovor Belatrix Blackové, Severuse Snapea a Reguluse Blacka. Dlouho mi trvalo, než jsem si vše spojila dohromady a uvědomila si, o čem to všechno bylo. Chtěli se přidat na stranu lorda Voldemorta hned, jak skončí školu. Belatrix byla o rok starší, ona už pravděpodobně mezi Smrtijedy dávno patří. Zahořela ve mně nenávist následovaná strachem, věděla jsem, že na ni v životě nestačím.

"Vím to," zavrčel.

"A přesto se přidáš k Řádu?"

Kývl.

Obdivovala jsem ho a litovala.

"Rozhodl ses, byla to tvoje volba a vsadím se, že vůbec není ovlivněná tím, že James i Remus jsou z představy boje za spravedlnost tak nadšení," řekla jsem s jistou ironií v hlase. "Oni totiž jednou zachrání svět a vše bude takové, jaké má být."

"Nech toho."

"Už vidím duhu a poníky."

"Přestaň!"

"Proč? Ty snad jejich ideálům nevěříš?"

"Je to - hezké."

"Naivní," prskla jsem a netušila, kde se ve mně bere ta zlost.

"Když to tak vidíš, je myslím jasné, jak by ses měla rozhodnout," i jeho hlas ztrácel na klidu.

"Proč tě to vlastně zajímá? To, jak se rozhodnu? Ptal ses i ostatních?"

"Ne," odsekl.

"Proč ne?"

"Už není co řešit," pokrčil rameny a jako mávnutím hůlky se znovu uklidnil, "přidáme se k Řádu a až přijde ta chvíle… budeme bojovat. Ty nemáš důvod, měla bys to ještě uvážit."

Mluvil tak věcně. Nesnažil se do mě rýpat, dělat si ze mě legraci jako obvykle. Myslel to vážně, každé slovo, a i když jsem se tomu bránila, bolelo to. Vždy jsem věděla, že nejsem tak dobrá jako on… zaostávala jsem daleko za Alicí, Jamesem, Remusem i Lily. Byla jsem jen malá hloupá holka, která přišla o rodiče, o nichž ani nic nevěděla. To Sirius mě kdysi odkopl a teď to dělal znova. Nemohla jsem tomu uvěřit.

"Protože jsem holka? To Alice taky, že? Protože jsem vyrůstala u mudlů? Ne, to bys to jinak vymlouval i Evansový. Krom toho mudlové jsou ti, kteří se útokům nedokáží bránit, logicky bych se jich měla zastávat, ne? Proč zrovna já nemám důvod bojovat?" Nekřičela jsem. Zahlcená zlostí a bolestí jsem syčela. Znovu se mi vracela stará bolest a pocit marnosti, které mě provázely před několika lety. "Protože jsem slabá? A co Červíček?! Protože jsem… Co? Řekni mi důvod, proč je to se mnou jiné než s ostatními!"

"Annie - "

"Nezačínej s Annie!" zařvala jsem. Pozitivní bylo, že můj hlas stále skvěle fungoval. Nechtěla jsem se tak rozzuřit, bylo to hloupé a dětinské, nebyl důvod se vztekat. Ale… Tohle byl Sirius, vždycky když byl poblíž, tak mi vynechával mozek. Spíš jsem cítila, než viděla, že se ostatní zastavili a teď na nás z povzdálí zírají. Alice, Frank, James, Lily, Remus i Peter, všichni mí přátelé, kteří mě snadno předčí. Dokonce i poslední jmenovaný, i Peter - ať už je to ode mě hnusné, jak chce - má něco, co mně chybí. To něco, kvůli čemu jim Sirius dal kdysi přednost a dělá to znovu. V očích mě pálily slzy, sama jsem nechápala proč, ale odmítla jsem je nechat skanout po tvářích. "Odpověz mi na otázku. Mluv!"

"Jsi jiná než ostatní."

To už říkal. Včera. V Prasinkách, na nejlepším výletě do kouzelnické vesničky, na kterém jsem kdy byla. S ním, jen my sami dva. Proč? Protože se ostatní zpozdili a zapomněli na nás. Samozřejmě.

"Jiná - horší," zasyčela jsem na něj. "Jiná - bezcenná."

"Ne, to jsem -"

"Tak jak jsi to myslel?"

"Tohle není tvůj boj.

Vytrhla jsem ruku z jeho sevření, otočila se k němu zády a moc si přála, aby ho moje vlasy švihly přes tvář jako ve filmu. Nestalo se.

Ještě jsem netušila, co vlastně udělám, ale jedna věc mi začínala být jasné. Ať už se stane cokoli, vztahy s mými přáteli se brzy změní, protože nejsem stejná jako oni. Nedokážu sdílet jejich názory, nemůžu. Vím, co se Alici a Jamesovi honí hlavou, rozumím dokonce i Evansové, Frankovi, Remusovi i Peterovi, ale už dávno jsem pochopila, že já jsem jiná. Jedno je jisté: nerozumím Siriusi Blackovi. Proč? Protože už dávno nejsme přátelé. Kdybychom byli, chápala bych ho, nebo snad ne?
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Domíík Domíík | 18. prosince 2013 v 12:49 | Reagovat

jak jinak než ůžasný.-)

2 moira moira | Web | 18. prosince 2013 v 18:01 | Reagovat

sakra, chtěla bych na tu trubku být naštvaná, ale já ji chápu. A ani netušíš, jak mě žere, že se u ní náhle neobjevila nějaká superschopnost, i když to normálně nenávidím. :D
Nedrž se kanónu! Kašli na to a vymysli nový příběh! Nechci, aby to skončilo tak, jak to znám!! :D
btw - dneska docela dobrá délka. :D
Asi to do Vánoc nestihneš, ale udělala bys nám radost, u know. :D

3 nel-ly nel-ly | Web | 18. prosince 2013 v 18:36 | Reagovat

[1]: děkuju :)

[2]: Annie a superschopnost? neblbni, ještě by si ublížila :D
ono je to tak vždycky, člověk si řekne, že když fanfiction, musí tam být Mary Sue, well... uvidíme, jak si Annie povede, ale mám pocit, že ta je zatím pravej opak :-D
že bych kašlala na kánon...? chm, ale aby mi to ostatní neměli za zlý :-P

asi nestihnu no, ale nalákám tě na vánoční příběh! to bych mohla stihnout včas

4 Hope Hope | Web | 18. prosince 2013 v 21:00 | Reagovat

Sirius je debil! fakt jsem si nikdy nemyslela, že bych si tohle o něm mohla myslet, ale to, jak se tady chová? to je hrozný! jak může tvrdit, že to není její boj? a hlavně proč? protože vyrůstala v sirotčinci? protože nemá rodiče? protože není tak chytrá jako oni (i když já si myslím, že je chytrá dost!)? protože neví, jestli rodiče náhodou nebyli kouzelníci (v souvislosti s tímhle mě napadlo, že třeba Sirius ví o jejích rodičích víc než my nebo třeba samotná Mary a proto tvrdí to, co tvrdí)?
ale jako dokud mi nedá pořádný důvod, tak jsem na něj naštvaná...a Mary by měla být taky! a hezky pořádně, ať se chlapec snaží!
ták, rozhořčení jsem ze sebe dostala, takže teď můžu jen konstatovat, že se mi to líbilo a s vývojem jsem vcelku spokojená (až na toho Blacka!) =o)

5 Ammie Ammie | 18. prosince 2013 v 22:45 | Reagovat

Paráda, jako vždycky :-) A dneska i celkem dost dlouhý :-) Jsem docela překvapená, že z toho vyvázli tak snadno... Když jsi minule podotkla, že Alice není nenahraditelná, tak jsem si už představovala, že skončí přinejmenším polomrtvá, otřes mozku je nic :D Jinak musim souhlasit s Hope, ten Siriusův argument, že to není její boj... blbost... A nakonec, kdyby jsi kapitolku přece jen ještě před těma Vánoce přidat stihla, velmi bys nás všechny potěšila :D :-)

6 Maysie Maysie | E-mail | Web | 18. prosince 2013 v 23:36 | Reagovat

No tak snad jí zastaví a vysvětlí jí, co si myslí, když to v něm nevidí ne? Nenechávej je tak bloumat :D

7 nel-ly nel-ly | Web | 19. prosince 2013 v 20:33 | Reagovat

[4]: no jo, jen si mě jeho prostřednictvím seřvi :D líbí se mi ovlivňovat názory na milované postavy, fakt

[5]: tak jsou teprve na škole, to se nemůžu nikoho jen tak zbavit O..o ale nahraditelný jsou všichni a jednoho dne mi možná rupne v bedně... :D
nejspíš ne, já totiž před Vánocema nestíhám absolutně nic a to jsem chtěla vánoční povídku T_T

[6]: kdyby byli chytří, uvažovali logicky a tak, nebylo by o čem psát :P víš jak

jinak děkuju za reakce :))) slibuju, že vás budu štvát dál a dál

8 Polgara Polgara | Web | 20. prosince 2013 v 20:47 | Reagovat

Dlouhé jenom dneska? Vždyť Neluška píše dlouze pořád, což je jedině dobře. :-)
Ale souhlasím s Moirou, že by ses neměla držet kánonu a jít si svoji vlastní cestou, pěkně prosíííííííím. Sirius mě celkem překvapil, čekala jsem od něj jinou, dospělejší reakci, ale snad se pochlapí a dostane rozum.

9 annox annox | Web | 23. prosince 2013 v 21:25 | Reagovat

Moc pěkně napsané! Sám se budu pokoušet o nějaké literární počiny na svém blogu, ale nevím nevím jestli dosáhnu tvojí úrovně! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA