Ve stínu legend (21)

10. prosince 2013 v 16:00 | Nel-ly |  Ve stínu legend
Upozorňuju, že to není moje vina... posledních pár dní měl blog.cz rozpy, neozbrazoval komentáře (bránil je vkládat) a nezobrazoval ani nové články. Na Vánoční čas jsem měla TOLIK plánů, ale...No, zkusím to vynahradit alespoň takhle, když po druhé vlkládám kapitolu, které se sem minule zjevně nechtělo.



Prošli jsme se Sirusem všechny obchody v Prasinkách, až jsme nakonec celí promrzlí zakotvili u Tří košťat. Čekali jsme, že se k nám ostatních brzy přidají, takže naším hlavním úkolem bylo udržet vlajkovou loď - jediný volný stůl pro šest v rohu.

Společným úsilím jsme neustále odháněli zájemce o místa a udělali si z toho vlastní zábavu. Mohli jsme sice dokola opakovat, že někomu držíme místa, ale lidem to brzy začalo být jedno a krom toho to nebylo ono. Venku byla zima a všichni se chtěli ohřát v jediném lokálu v Prasinkách, kde vám nehrozila žádná infekce, přepadení nebo cukrovka - viz čajovna madame Pacinkové.

Nikdy jsem v ní nebyla, ale stačilo mi vyprávění. Utahovala jsem si ze Siriuse, že mu už určitě museli za ta léta založit vlastní účet, on vehementně popíral, že by tam chodil, pak jsem ho však slyšela šeptem prohlásit, že dcera staré madame Pacinkové dělá ty nejlepší koláče a vždycky mu přidá jeden na cestu. Zvrhlík!

Vedle nás si přisedli dva kluci, kterým bylo zjevně jedno, že jsme jim řekli, že je obsazeno. Zhluboka jsem se napila svého Máslového ležáku, mrkla na Siriuse sedícího naproti mně, nasadila svůj nejlepší opilecký výraz a svalila se na lavici, až jsem hlavou málem narazila do stehna jednoho z našich nechtěných spolusedících.

"Kámo, mně je tak šoufl, asi budu zvracet."

Chvíli se tvářil nechápavě, ale pak mu to došlo a začal hrát společně se mnou. Kluci zmizeli během dvou minut a vypadali dostatečně zděšeně na to, abych mohla prohlásit svou misi za úspěšnou.

Když se k nám o něco později přihrnul pár ve středních letech, měli jsme o zábavu postaráno. Nenápadně, tak aby to určitě viděli, jsem si nohou sundala jednu botu a tou druhou jezdila Siriovi po lýtkách a stehnu, několikrát jsem zamířila i až nahoru do klína, takže má zářivě oranžová ponožka byla vidět i přes okraj stolu. On přitom vydával tiché zvuky a tvářil se lascivně - vypadal trochu, jako kdyby měl zácpu, ale dobře, jak chce - a natahoval se mi po ruce, dotýkal se mých vlasů a mluvil na mě řečí připomínající mimozemšťana. Jeho věty se skládaly z tolika miláčků, medvídků, láseček, srdíček, bonbónků a cukroušků, až se mi dělalo špatně od žaludku. Ti dva vedle nás to vydrželi přesně deset minut. Jakmile odešli, svalili jsme se se Siriusem skoro až pod stůl, jak jsme se smáli.

"Nemůžu uvěřit, že to vydrželi tak dlouho," vyrážela jsem mezi zoufalým lapáním po dechu, "já sama jsem před tebou chtěla utéct zpátky do Bradavic."

"Co ty, já se bál, že mi rozšlápneš moje nejcennější zboží," řekl udýchaně Sirius.

"Neříkej, že to nebylo sexy."

"Ani trochu," rozesmál se na novo, "horší jak horor, nechápu, že se to někomu líbí, cukroušku."

"Ew, buď zticha, myslela jsem, že mi prasknou ušní bubínky."

"Copak to nebylo sladký, medvídku?"

"Ticho!"

Bavili jsme se. Seděli jsme U Tří košťat, pohoršovali své okolí a zažívala jeden z nejlepších výletů do Prasinek. Potkali jsme i několik našich spolužáků, kteří s přimhouřenýma očima sledovali, jak sedíme sami u stolu a hlasitě se smějeme a mně to bylo jedno. Sirius si pravděpodobně ani nevšiml, v centru dění byl pořád.

"Merline!" Vydechl po delší době, kdy se nám podařilo odehnat dalších šest lidí. "Nemůžu dýchat, tentokrát jsem se už málem nevydržel nerozesmát."

"Bolí mě břicho," úpěla jsem. "Tihle už snad byli poslední."

"No, určitě se nebudou chtít vrátit," uchechtl se Sirius. "Vážně, Annie, nepamatuju si, že bych se na schůzce s nějakou holkou takhle bavil."

"To proto, že nejsi na schůzce, ale kdyby ano… moje noha se dostala daleko za třetí metu," rozesmála jsem se tak hýkavě, jak to umím jenom já.

"Myslím to vážně," prohlásil.

"Já taky," odkývla jsem stále v dobré náladě, takže jsem si hned nevšimla, že se tváří podivně zamyšleně. Nebyl čas o tom uvažovat, protože můj pohled padl na nástěnné hodiny. "V kolik McGonagallová říkala, že se máme vrátit?"

"V pět, to zapadá slunce."

"Bude půl."

"To není možný."

Otočil se k ciferníku a ejhle. Seděli jsme tu už skoro dvě hodiny, nepočítaje dobu, kterou jsme strávili prolézáním obchodů, a naši přátelé nikde.

"Kde sakra jsou? Musíme vyrazit zpět."

"Třeba se na nás vykašlali a šli na před," pokrčil rameny nevzrušeně, ale začal si oblékat kabát.

"To si nemyslím, Alice se nejspíš někde zašila s Frankem a zapomněla na čas, jestli ji nenajdu včas a nepřivedu zpátky do hradu, budeme mít průser."

"Fajn, podíváme se po ní."

Vyběhli jsme ven a rozhlíželi se kolem. Horečnatě jsem přemýšlela, kam měla Alice v plánu s Frankem zapadnout a nemohla si vzpomenout. Určitě šli někam, kde nebude tolik lidí, takže padly všechny podniky a obchody, kde dnes bylo narváno. Vsadím se, že jim trocha zimy stála za luxus soukromí.

"Chroptící chýš?" nadhodil Sirius.

"Jo, hrozná romantika," odsekla jsem.

"Vlakový nádraží?"

"Moc daleko."

Na čele se mu vytvořila vráska, když usilovně přemýšlel a já bych se vsadila, že jsem měla podobnou. Pobíhali jsme po vesničce, nahlíželi do všech postranních uliček a hledali volné lavičky. Když jsme se dostali až k severnímu konci Prasinek, narazili jsme na tříčlennou skupinku, která mířila zpět k hradu.

"Dvanácteráku!" zaječel mi Sirius do ucha.

"Siriusi? Mary? Mysleli jsme, že jste šli napřed."

"Čekali jsme na vás U Tří košťat," zamračila jsem se na Lily, ale ta jen zmateně pohlédla na Jamese. Ten pokrčil rameny a zatvářil se divně. Myslím vážně divně, dokonce i na Pottera. Nebyl čas to zkoumat. "Kde je Alice?"

"Není s vámi?"

"Vidíte ji snad?" zavrčela jsem na ně krapet nepříjemněji, než bylo slušné. "Musíme se vrátit do Bradavic, než -" v tu chvíli mě osvítil duch svatý, nebo co to vlastně bylo.

"Annie? Co je?"

"Vím, kde je!" vyjekla jsem a zamířila k nedalekému lesnímu hájku. Moc lidí tam nechodilo, protože to bylo příliš daleko od Prasinek i od Bradavic a stranou od hlavní cesty. Buď jste šli do kouzelnické vesničky, nebo do hradu, nikdo se nezastavoval v půli cesty na mýtince s několika stromy, když byl nedaleko Zapovězený les. Skvělé místo pro romantické dostaveníčko, kam nebude foukat vítr a nikdo je nebude rušit. Až na mě.

* * *

"Uvědomuješ si, kolik je hodin, mladá dámo?!"

To, jak sebou Alice i Frank trhli a ona vypískla, jako malá holka, jsem si náramně užila. Odskočili od sebe a oba naráz se k nám otočili zády, aby si urovnali své svršky. Výhodou kouzelníků je, že nemají problém vytvořit ve vzduchu bublinu a naplnit ji teplem, takže Prosinec nebo ne, čarodějničtí exhibionisti to mají jednoduché.

"Co to vyvádíš?" obrátila se na mě Alice ohnivě, jakmile si zapnula kabát a ukryla tak rozhalenou školní košili. Byla vzteklá, ale v situaci, kdy jsem jen stěží přemáhala smích, se prostě nedalo nic dělat. Já se alespoň snažila, to Sirius za mnou se uchechtl nahlas. Z nás dvou to byl on, kdo nemá rozum, to já říkám odjakživa.

"Už je skoro třičtvrtě na pět," ozvala se udýchaně Evansová, která společně s Jamesem a Remusem doběhla hned za námi. Bylo mi jasné, že jako primuska nechce za žádnou cenu přijít pozdě, a tak by nás nejradši všechny popohnala, jenže rozpaky jí to nedovolily.

"Cože?" To už bylo po druhé během asi minuty, co Alice pištěla. Na podobný tón jsem u ní nebyla zvyklá.

"Vidíš? Ještě mi za to vyrušení poděkuješ," ušklíbla jsem se, ale to už to Lily nevydržela a postrkovala nás směrem k hradu.

"Pospěšte si, přijdeme pozdě."

"Ještě máme čas," pokrčil rameny James a na jeho tváři se objevil lehký zamilovaný úsměv, když pozoroval svoji nervní přítelkyni. Kdy došli tak daleko, že si z ní mohl dělat legraci, jsem nepostřehla.

"Ale takhle přijdeme přesně na čas."

"A co, to se snad smí, ne?" reagovala jsem pro změnu já a vyhnula se pohledem Siriovi, který asi jediný - kromě Alice, která byla už zase zaměstnaná Frankem a jejich srdceryvným loučením - mohl postřehnout nepřátelství o něco vyšší, než toleruje v kruhu kamarádů.

"Není to -"

Co to není, jsem se už nedozvěděla. V další chvíli se ozvala hlasitá rána a já se z ničeho nic skácela na zem. Skončila jsem na kolenou a okrajově zaznamenala, že nejsem sama. Všichni, co jsme tu stáli, jsme z ničeho nic neudrželi balanc, a pak mi kolem ucha prosvištěla první kletba.

Trvalo mi o vteřinu déle, než bylo bezpečné uvědomit si, co se to tu vlastně děje, ale to už mě Sirius popadl za ramena a přimáčkl k zemi. Během vteřiny už byl však zase na nohou a hůlku připravenou v pohotovostní pozici. Vyskočila jsem na nohy, vytáhla z kapsy svůj vlastní magický proutek a udýchaně se rozhlížela kolem.

Všichni jsme se shlukli do kroužku zády k sobě. Vedle mě se z druhé strany objevila Alice společně s Frankem, Lily a James stáli po boku Siriuse a Remus uzavíral kruh zády ke mně. Všichni měli tasené hůlky a snažili se prohlédnout mezi stromy, které nás kryly a zároveň bránily ve výhledu.

"Co se to sakra děje?" zašeptal James tak, abychom ho všichni slyšeli.

"Nemám nejmenší tušení, ale jsme v maléru," přidal se Sirius.

A v jakém, napadlo mě jen chvíli předtím, než mi nad hlavou prolétla další kletba.

"Pozor!" to byla Lily stojící ke mně zády, než jsem se však stihla otočit za nebezpečím, ozářil mýtinu červený paprsek světla z druhé strany. Útočníků bylo víc a měli strategickou výhodu. Krucinál!

"Někdo musí jít a zavolat pomoc," špetl Frank.

"Kruh pro přemístění, stále je otevřený," vzpomněla si Evansová. Stáli jsme všichni blízko u sebe, takže stačilo šeptat, zatímco jsme odříkávali formule obranných kouzel. Slyšela jsem, jak někdo zrychleně dýchá a sípá. Byla jsem na tom stejně.

"Běž, Remusi," řekl James, jeho hlas zněl o poznání klidněji než Lilyin. Jak to dělá? "Dokážeš se kontrolovat mnohem lépe než my ostatní, nesmíme si dovolit, aby u někoho z nás došlo k rozštěpu. A Frank tu musí zůstat a bojovat."

"Jo," souhlasil krátce Frank a mávnutím hůlky odrazil červený paprsek kouzla, které mířilo na Alicinu hlavu. Dobré bylo, že nás útočníci zatím nechtěli zabít a ani se nepřibližovali. Ale jakmile se někdo přemístí… vše se změní. Jiná možnost nebyla, šance, že bychom dokázali utéct všichni, byla minimální a příliš nebezpečná…. Ne, že by to tady bylo lepší. To jsme věděli všichni.

Remus se zhluboka nadechl a v další vteřině byl pryč. A plácek, na které jsme se stáli, se obratem změnil v peklo.

* * *

"Petrificus Totalus!"

"Impedimenta!"

"Mdloby na tebe!"

Zaječeli jsme unismo, když se útočící kouzelníci vyvalili ze svých skrýší a začali na nás útočit. Skloněná jsem se rozeběhla k nedalekému stromu, kde už se krčila Lily. Alice zamířila k rozložitému dubu na druhé straně. Ostatní se také rozprchli.

Podle toho, co jsme učili v pokročilé Obraně, bylo tím nejlepším způsobem, jak se uhájit před útočící skupinou čarodějů, rozestoupit se do řady. Šlo o to, že se vám - pokud je to v dané situaci možné - nikdo nedostane lehce za záda a zároveň se roztáhnete do větší vzdálenosti, než kdybyste kryli jeden druhého v uzavřené skupině. Pokud se vaše síly rozloží, musí to samé udělat i protivník a vy máte větší šanci na přežití. Alespoň tak se to psalo v knihách, realita se zdála odlišná.

V životě jsem se neocitla v přímém boji. Vlastně jsem nikdy neviděla ani pravý kouzelnický zápas. Znala jsem obranné i útočné kletby, ale najednou jako by se mi všechno vykouřilo z hlavy. Bylo jen tady a teď a já nedokázala nastartovat mysl. Krčila jsem se za širokým kmenem stromu a čekala, dokud si mě útočníci nevšimnou. Pokud nezaútočí první, není důvod upozorňovat na sebe, to byla další lekce, která mi utkvěla v paměti a z ničeho nic se to zdálo jako výborná rada.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Lily byla nejblíž mě, měla jsem na ni nejlepší výhled a i ze vzdálenosti dvou metrů jsem viděla, jak se třese. Na druhé straně se krčil James a nenápadně vykukoval zpoza keře, nejspíš se snažil spočítat protivníky a určit jejich polohu, mě to napadlo až mnohem později. Alici, Franka ani Siriuse jsem neviděla. Asi to bylo dobře.

Znovu nastalo ticho. Útočníci netušili, kde jsme. Stíny stromů se prodlužovaly, nebe rychle tmavlo a já jsem ještě nikdy tak houževnatě v duchu neproklínala zimu. Smrákalo se a temné postavy stále více a více splývaly s okolím. Pokud zaútočí první, prozradí svou pozici, pokud to uděláme my - pravděpodobně zemřeme. A tma nebyla náš kamarád, ačkoliv pomohla lépe se krýt, když vypukne boj a oni budou v přesile, jsme v háji. Co zmůže pět studentů Bradavic a jeden nedostudovaný bystrozor proti dospělým čarodějům? Kolik jich vlastně je? Proč to dělají? A kdo sakra jsou?

Trvalo to několik minut nebo možná hodiny. Krčila jsem se ve svém úkrytu, modlila se, aby si Remus pospíšil, a sledovala prodlužující se stíny.

Pak ticho protnul hlasitý dívčí výkřik a mně zamrzla krev v žilách. To nemohla být -

"Alice!"

Frankovo zavolání mi dalo jasnou odpověď. Vyskočil ze svého úkrytu a rozeběhl směrem, kde jsem tušila svou kamarádku. Tím na sebe upoutal pozornost, a zatímco chvatně uhýbal kletbám vyslaným jeho směrem, my ostatní začali pálit. Podle světa jsem mohla odvodit, kde se asi útočník skrývá a pokusit se ho zneškodnit, už nebylo důležité se skrývat.

Střetla jsem se s pohledem rozšířených smaragdových očí. Po prvé za ta léta, co jsem Lily Evansovou znala, mezi námi proběhlo něco, co by se dalo nazvat porozumění. Neznatelně na mě kývla a já jí to oplatila. Pak jsme i my vyskočily ze svých úkrytů a rozběhly se k ostatním.

TBC

 

12 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Ammie Ammie | 10. prosince 2013 v 17:07 | Reagovat

AAA, to ne, takový drama a ty to utneš, to přece nemůžeš! :D Nevím, kde začít, kapitola byla prostě senzační, od začátku až do konce :-) Bavila mě jak ta část U Tří košťat, tak i ten boj :-) A Alice chudák se z toho snad dostane, že jo?

2 Maky Maky | 10. prosince 2013 v 20:58 | Reagovat

Ahoj :-) chtěla jsem ti pochválit tvoje povídky. Nedávno jsem narazila na tvůj blog a musím říci, že tvůj styl psaní se mi moc líbí. Tahle kapitola je dalším důkazem, že svoje povídky skončíš v té nejvíc napínavé chvíli a já se pak nemůžu dočkat pokračování. Přeji Ti mnoho úspěchu v dalším psaní ! ;-)

3 Hope Hope | Web | 10. prosince 2013 v 23:43 | Reagovat

za ten konec tě pořád nesnáším! nikdy ti to nezapomenu, abys věděla
ale jinak se mi kapitola samozřejmě líbila! stejně jako ta minulá ;o)

4 nel-ly nel-ly | 11. prosince 2013 v 11:49 | Reagovat

[1]: tomu se říká napětí! nějak vás udržet při čtení musim, ne? :D a moc děkuju :) S Alicí mám svoje plán, ale není nepostadatelná ;-)

[2]: moc děkuju, vážně, krásně se to poslouchá - ehm, čte :-D

[3]: pche :P jakobys nebyla vždy první, ke komu se dostane pokračování :-*

5 moira moira | Web | 11. prosince 2013 v 21:32 | Reagovat

ty mrcho!! teď, teď to utneš?! Jestli tu nebude další kapitola do týdne, nepřej si mě!!
:D
proč si vyčíhli zrovna je, by mě zajímalo. Nebo šli po Alici a Frankovi? Čekali přeci jen v lese... Hmm...
Popsalas to vážně dobře, kamarádko, úplně jsem tu atmosféru strachu cítila. Oproti první půlce docela šok. Ale já tak nějak čekala, kdy nás už poliješ ledovou vodou. :D

6 moira moira | Web | 11. prosince 2013 v 21:36 | Reagovat

[5]: btw - vážně nádherný kabátek, strašně se mi líbí, jak je strukturovaný. I barevnost mi sedí. :)) A konečně mi stránka najíždí i na mobilu!! :D

7 nel-ly nel-ly | 14. prosince 2013 v 19:55 | Reagovat

[5]: já bych vysvětlení měla, ale ono je docela stupidní :D a ani moc důležitý, ale dojde na to... temné časy, muhaha (jak malej fakan)

jinak děkuju, měla jsem ho tu před dvěma roky (nastavovat znova je fakt děs) a zajímavý je, že mně tenhle na mobilu nefunguje, ale fungoval předchozí O..o

8 Maysie Maysie | E-mail | Web | 18. prosince 2013 v 23:23 | Reagovat

ty jo běhá mi z toho mráz po zádech :)

9 Polgara Polgara | Web | 20. prosince 2013 v 20:40 | Reagovat

Teda páni, člověk si říká, co to bude za pohodovou a klidnou kapitolu, a pak najednou obrátíš a čtenář si říká: "Hustý." Jen mě fascinují ty tvoje délky kapitol, to už je pomalu román ty náš datlíku :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA