Ve stínu legend (20)

24. listopadu 2013 v 15:57 | Nel-ly |  Ve stínu legend
Mary začínají lidé nesnášet a mám takový pocit, že v budoucnu se to asi jen zhorší, ale tak vám to vynahradí budoucí akce.
Za betaread děkuji milované Hope :)


"Čekal jsem, až za mnou přijdeš."

Hlasitě jsem vyjekla, když se zpoza sochy jednooké čarodějnice vyplížila temná postava a srdce se mi rozbušilo.

"Ale tys nepřišla."

"Siriusi!" Zůstával s hlavou skrytou ve stínu, ale jeho hlas bych poznala kdekoli. "Co to sakra vyvádíš?"

"Čekám na tebe."

"Abys mě mohl vystrašit? No, gratuluju… povedlo se. Málem jsem vylítla z kůže!"

"Chodíš snad do Nebelvíru, ne?"

"A co?" naježila jsem se.

"Tak bys neměla být strašpytel." Konečně vyšel na světlo a na tváři měl svůj obvyklý výraz, pravý koutek úst trochu pozvednutý, ohníčky v očích, pro někoho neznalého mohl působit až roztomile, ale to bych nesměla vědět, čeho všeho je schopný. Když nic jiného, usmíval se, to bylo dobré znamení.

"Nejsem strašpytel," ohradila jsem se.

Pokrčil rameny.

"Já ne -"

"Čekal jsem, že za mnou přijdeš a omluvíš se, jako jsem se omluvil já. Marně. Neplánovala jsi to, že ne?"

"No…"

Popravdě plánovala, v budoucnu. Užívala jsem si svůj klid, a i když mi Sirius chvílemi chyběl, musím se přiznat, že jsem na něj docela zapomněla.

"Prostě jen tak," podivil se a v hlase mu zazněla kapka hněvu, "bylo ti jedno, co se stalo."

"Nic vážného se nestalo."

"Ne?"

"Ne."

"Asi máme každý jiné chápání reality, protože podle mého jsme se pohádali, bylas nepříjemná a měla ses mi přijít omluvit. Čekal jsem na to, nejdřív pár dní, pak týden a teď už skoro dva. A nikde nikdo," zněl vyčítavě.

"Hele, jsme kamarádi. Jasný? Neshodli jsme se, stalo se, jde se dál."

"Já myslel, že kamarádi se mají navzájem svěřovat…"

"S čím jako? Pocity, bolístky a tak?"

Kývl.

"Vyliž si, Blacku."

Pozvedl obočí a zatvářil se nechápavě, možná dokonce šokovaně.

"Nikdy jsi nic takovýho nedělal. Nezajímá tě, co cítí ostatní, a neumíš se svěřovat, leze to z tebe, jako z chlupatý deky, a když jsem se o tobě chtěla něco dozvědět, vždycky jsem to z tebe musela tahat pomalu násilím. Vždyť dokonce i minulý rok, kdy jsem ti pomáhala ze všech těch průserů, jsem tě musela donutit vydíráním, abys mi řekl pravdu - pravdu, s kterou by se kdokoli jiný svěřil, aby mu jeho přátelé pomohli a byli mu po ruce. Takže teď nezačínej."

"Ale -"

"Nechceš se svěřovat? Nemusíš. Chceš si nechávat svoje pocity pro sebe? Prosím. Ale nemysli si, že já o to stojím."

"Myslel jsem, že o to všichni stojí."

"Ty ne a já taky ne, to je naše výhoda, nemyslíš? Žádné problémy, prostě spolu můžeme trávit čas. Jen tak."

"Jen tak," zopakoval dutě.

"Jo."

"Fajn," pokrčil rameny, a pak se na mě zazubil. Zdálo se to trochu křečovité, ale nehodlala jsem to řešit. Starostí jsem v životě měla dost i bez Siriuse Blacka. Naše přátelství mi vyhovovalo. Nikdy jsem nebyla svěřovací typ, nikdo kromě Brumbála nevěděl, jak strašné bylo moje dětství u mudlů, jak dlouho jsem se vinila ze smrti svých rodičů, jak dlouho jsem se považovala za zrůdu. Dokonce ani Alice ne, nechápala by to. Příliš dlouho jsem byla se svými pocity a myšlenkami sama, nechtěla jsem je s nikým sdílet a možná i proto jsem si nikdy nenašla víc přátel. Kdyby to bylo jen o mně, neměla bych nikoho, kromě Alice a i ta si mě našla sama. Vyhovovalo mi to.

"Jdeš se najíst?"

"Cože? Jo, jo… jasně."

Šli jsme do Velké síně, společně jsme prošli kolem kolejních stolů, ignorovali pohledy ostatních a usadili se na konci nebelvírské tabule, jako vždy. Ostatní tu ještě nebyli a my na ně nečekali. Oba jsme si naložili jídlo na talíř a začali v tichosti jíst.

"Víš, Annie, jsi jiná než ostatní. Zvláštní."

"Řekla bych, že ani ne," pokrčila jsem rameny. Znovu mi říkal tou hloupou přezdívkou, kterou jsem celé roky nesnášela. Teď jsem však z nějakého důvodu byla ráda. Mé jméno, Mary, z jeho úst znělo divně, vůbec se mi to nelíbilo a nechtěla bych, abychom se znovu vrátili k příjmením.

"Ale jo, jsi," poznamenal po několika minutách a pokračoval v jídle.

* * *

Bylo to tady. Výlet do Prasinek. Alice byla už od rána na zabití, vstala skoro dvě hodiny před snídaní tak natěšená, že se musela podělit - se mnou. Probudila mě, ale nejdřív mi sebrala hůlku, abych se ji nepokusila proklít. Chytrá holka.

Zatímco jsem se s hlavou schovanou pod polštářem snažila znova usnout, Alice si zkoušela oblečení. Kroutila se před zrcadlem na skříni, nahlas uvažovala, co si udělá s vlasy a seznamovala nás s plánem, který si pro schůzku s Frankem připravila. Ve své podstatě to bylo jednoduché - sejít se, skočit si do náručí, zalézt někam, kde nebudou rušeni a dělat prasečinky. Když jsem to řekla takhle, utrhla se na mě, že nejsem romantik a všechno kazím. Evansová jí to samozřejmě odsouhlasila a já se urazila.

Na snídani jsme ovšem šly všechny společně. Lily přihopsala k Jamesovi, Alice do sebe házela jídlo, jakoby se účastnila soutěže jedlíků - Peter na ni zíral vyvalenýma očima a jednou rukou si kryl vlastní porci - a já seděla a mlčela.

Jsem bručoun, suďte mě. Ale ranní vstávání a ještě k tomu o víkendu mi prostě nejde k duhu. Nepomohlo ani to, že se Sirius rozesmál, jakmile mě uviděl přicházet ke stolu, a když jsem se zhroutila na lavici, už nepřestal dotírat. Nepomohly výhrůžky a k prosbám se před Blackem nikdy nesnížím.

"Pamatujte," ozvala se profesorka McGonagallová stojící v čele Velké síně. Všichni okamžitě ztichli, to ona prostě uměla. "Do Prasinek smí jen studenti šestých a sedmých ročníků, kteří dosáhli plnoletosti. Bez diskuze," zvedla ruku a umlčela tak námitky mladších studentů. "Komu ještě nebylo sedmnáct a nesložil zkoušku z Přemisťování, má vycházky zakázány."

Peter si zhluboka povzdechl a já si uvědomila, že on zkoušku nesložil. Byl z nás nejmladší a na první pokus selhal, další se měl uskutečnit až v lednu. V tu chvíli mi ho bylo opravdu líto, ale než jsem stihla vyjádřit svoji účast, už dotíral na Remuse se svým seznamem do Medového ráje, aby mu všechno koupil.

"Proč vlastně musíme mít zkoušku z Přemisťování?" zeptala jsem se. Přemisťování jsme měli minulý rok a já prolezla víceméně bez problémů, považovala jsem to za malý zázrak.

"Počkej si," řekla tiše Alice. Zamračila jsem se a otevřela pusu, ale to už McGonagallová pokračovala.

"Pokud se cokoliv stane, všichni se neprodleně přemístí na místo určení, do ochranného kruhu na Bradavických pozemcích, který vám ukážeme při odchodu. Tento kruh byl uvolněn jen pro dnešní den a slouží jen pro případy krajního nebezpečí, ať vás ani nenapadne zneužít ho."

Přísahám, že se zahleděla na Jamese se Siriusem. I mezi všemi studenty naší a ostatních kolejí je dokázala bez problému najít a zpražit jediným pohledem.

"Kdokoliv poruší tento zákaz, bude ze školy vyloučen. Bez nároku na odvolání."

Kolem sebe jsem slyšela několik překvapených zalapání po dechu. Nedivila jsem se, ani mě nenapadlo, že by opatření návštěvy kouzelnické vesničky byla až tak přísná. Něco se muselo stát, relativně nedávno. Něco, co jsme nevěděli, protože od posledního útoku, o kterém hlásal Denní věštec, už uplynul bezmála měsíc.

"Ještě poslední upozornění," zarazila nás profesorka McGonagallová, když jsme začali hromadně vstávat. "Pro své vlastní bezpečí se všichni budou pohybovat minimálně ve dvojicích, nikdo nebude v Prasinkách viděn sám bez doprovodu. Dávejte pozor a vraťte se před setměním."

Vzhledem k tomu, že se pomalu blížily Vánoce, znamenalo "před setměním" více než o tři hodiny dříve než normálně.

"Zvláštní, že nás vůbec pustili ven."

"No, je nám sedmnáct," pokrčila Alice rameny. Bylo jasné, že ona se chtěla do Prasinek dostat za každou cenu. "Máme právo se volně pohybovat, kde chceme, ale myslím, že se to McGongallové ani Brumbálovi moc nelíbí."

"Jo," přidal se James a natáhl dlaň k Evansový, ta ji stiskla, "je za tím Ministerstvo. Říkají, že Brumbál zbytečně sýčkuje a nebezpečí nehrozí. Odmítají uznat, že by třeba ředitel mohl mít pravdu a nechtějí plašit veřejnost."

"Jak to…?"

"Táta," pokrčil rameny.

* * *

"Franku!"

Málem mi praskl pravý bubínek, když Alice vřískla a s roztaženýma rukama se řítila z kopce dolů směrem… no ano, na samém konci vesničky postávala osamělá postava vysokého štíhlého mladíka.

Alice vlítla Frankovi do náruče s takovou vervou, že musel udělat několik kroků pozpátku, aby ji udržel. Pak se hlasitě rozesmál a zatočil s ní ve vzduchu. Musela jsem se usmívat. Za něj i za svou kamarádku, oni dva si byli souzeni.

"Ahoj, Mary," volal na mě už z dálky a i přes obležení, které představovalo tělo jeho přítelkyně namáčknuté na něho jako druhý kabát, mi dokázal zamávat.

Rozesmála jsem se a přidala se k nim. Alice odmítala přerušit kontakt jejich těl, přesvědčil ji však, aby ho držela jen za ruku a on mě mohl obejmout.

"Moc ráda tě vidím!"

"A já tebe."

Chvíli jsem na něj zírala. Pak jsem zamrkala a zírala znova.

"Co je?" zamračil se nechápavě a Alice se probrala ze zasnění.

"Jo, Mary, proč na něj tak čumíš?" Říkala jsem už, že je to dívka vybraných mravů? "Ať mi ho nevykoukáš."

Vyplázla jsem na ni jazyk, já alespoň mám nějakou výchovu.

"Je to jen tím kabátem nebo jsi…"

"Korba," dodal Sirius, který se k nám společně s ostatními s mírným zpožděním přidal.

Nejspíš bych se takhle nevyjádřila, ale měl pravdu. Franka Longbottoma jsem znala více než šest let a pamatovala si ho jako vysokého a hubeného kluka, který byl přesným vzorem havraspárský koleje. Tedy vzezřením trochu šprt, ale v dobrém slova smyslu. Teď byl nějak mohutnější a celkově působil vyšší a dospělejší.

"Bystrozorský tréninky jsou náročný," pokrčil rameny širšími, než kdy předtím, a křivě se na mě usmál.

Alice mu něžně přejela po tváři a vlepila na ni krátký polibek. "Myslím, že jsi moc hezký, na tom se nemůže nikdy nic změnit."

"To ty jsi krásná," naklonil se k ní a než jsem se mohla stát svědkem důvěrnějšího uvítání, otočila jsem se k nim zády.

Pár metrů od nás postával druhý mladík, kterého jsme si předtím nevšimli, zjevně o něco starší než my a určitě ne student Bradavic. Neušel mu můj pohled a vydal se k nám.

"Tohle je Caradoc Dearborn," ozval se Frank, který opět na chvíli unikl Alici. "Je to bystrozor ve výcviku."

"Bystrozor ve výcviku?" zeptala jsem se s pohledem upřeným na kluka, kterému nemohlo být víc než dvacet.

Usmál se a ve tvářích se mu udělaly důlky, byl pohledný. Pískově blonďaté vlasy, modré oči, takový ten typ, který na vás na první pohled nemůže působit jinak, než sympaticky. I přes svou výšku a mohutnost, která dávala i pod kabátem znát svaly a sílu, nepůsobil ani trochu výhrůžně.

"To znamená, že přípravný kurz už mám za sebou, ale ještě nejsem právoplatný bystrozor. Teprve musím složit závěrečnou zkoušku a být uznán komisí."

"Formality," prohlásil Frank se smíchem, "ty to dáš levou zadní, Care."

"Snad ano," pokrčil rameny ve skromném gestu, ale pak se křivě usmál a nasadil výraz, který jasně svědčil o tom, že si věří. A stále působil mile.

"Ty budeš Mary-Anne," řekl po chvíli a natáhl ke mně ruku, překvapeně jsem přijala a stiskla. I jeho podání ruky v sobě mělo zdravé sebevědomí, které bylo přitažlivé. "Frank o tobě mluvil," odpověděl na můj výraz.

"Aha," podotkla jsem chytře. "Jsem Mary, jen Mary. Caradocu?"

"Jen Car," zasmál se, "dostal jsem jméno po pradědečkovi, který krátce proslavil jméno naší rodiny během válek se skřety. Nikdo si ho nepamatuje."

"No, alespoň je zajímavé. Ne tak tuctové, jako moje," pokrčila jsem rameny. Zasmál se, ale už neřekl to, na co se zjevně chystal, protože se do hovoru vmísili naši kamarádi.

"Takže ty budeš taky bystrozor? Podal jsem přihlášku, rád bych nastoupil do kurzu hned, jak udělám O.V.C.E." To byl James, jak jinak.

"Taky bych to rád zkusil, ale nevím, jestli budu mít šanci," řekl Remus o poznání nejistějším tónem. Nikdy jsem nepochopila, proč nevěří, že by se mohl stát bystrozorem. Měl nejlepší výsledky z nás všech.

"Dearborn, tvoje jméno neznám," zamručel Sirius a na rozdíl od ostatních se tvářil nepřátelsky.

"A já neznám tvoje, nepředstavil ses," reagoval Car a dál se usmíval.

"Promiň." Rozhodla jsem se ujmout velení, protože Alice už zase visela Frankovi na krku a on nevypadal, že by ji tentokrát chtěl pustit. "Tohle je Sirius Black, vedle něj stojí James Potter, Remus Lupin a Lily Evansová."

"Black?" zamračil se Car a v tu chvíli se zatvářil nepřátelsky, i když zdaleka ne tak nevraživě jako Sirius.

"Přesně tak."

"Myslel jsem, že tvoji kamarádi jsou z Nebelvíru, Franku," ozval se budoucí bystrozor a já bych přísahala, že se jeho pravá ruka pohnula, jakoby se chystal šáhnout po hůlce v kapse hábitu.

"Všichni chodíme do Nebelvíru," upoutala jsem znovu jeho pozornost.

"I on?"

"Ano, i Sirius."

"Aha," zatvářil se zmateně, "omlouvám se." Natáhl se a podal Siriovi ruku, ten však znovu nasadil neústupný výraz a nehýbal se. Car se zamračil, ale v další chvíli už se o jeho pozornost zase hlásil James.

Dupnula jsem Siriovi na nohu, vší silou.

"Au!" vyjekl, ale ostatní si nás naštěstí nevšímali.

Frank a Alice byli ztracení ve svém světě, James s Remusem a Lily uchvátili Cara a nevypadalo to, že ho chtějí v blízké době pustit ze svých spárů. Mámili z něj všechny informace o bystrozorském výcviku. Evansová se nechtěla stát bystrozorem, ale cokoliv se týkalo učení, ji jednoduše zajímalo.

"Co je?" zasyčel na mě Sirius.

"Ty se ptáš, co je?"

Zamračil se.

"Stačila by chvilka a vyvolal bys tu svým postojem hádku, to je!"

"Je to blbeček," zamumlal trucovitě.

"To nemůžeš vědět, podle mě je docela milý."

"Jo, jasně, podle tebe."

"A to mělo bejt jako co?"

"Je to blonďatej, namakanej, starší kluk, co bude bystrozorem. Jasně, že ti přijde milej." Sarkasmus v jeho hlase by se dal krájet.

"To s tím nemá nic společného. Tak nebo tak, je to Frankův kamarád, takže si zaslouží, abychom k němu byli alespoň zdvořilí, když nic jiného."

"Nebudu zdvořilý k nikomu, kdo hned sahá po hůlce, jakmile uslyší moje jméno!"

Zmlkla jsem.

"Takže sis taky všiml," řekla jsem tiše, čímž jsem si vysloužila krátký obdivný pohled, jakoby nevěřil, že bych mohla být tak pozorná - tím mě urazil - a pak krátce kývl. "Tak fajn, chápu. Co kdybychom šli napřed?"

"Co?"

"Kouknout se po obchodech. Počkáme na ostatní U Tří košťat. Dala bych si něco horkýho k pití na zahřátí, ostatní nás můžou dohnat. Hádám, že to Jamesovi ještě chvíli potrvá, je úplně u vytržení, že může z někoho tahat moudra. A Alice?" S hraným povzdechem a upřímným úsměvem jsem kývla ke své kamarádce, která se stále snažila splynout s Frankem v jedno tělo. "Ta má o zábavu postaráno."

"Takže půjdeme sami? Jen my dva? Do Prasinek?" Ptal se trochu udiveně Sirius.

"Jasně, proč ne?"

Nasadil výraz, který jsem moc dobře nechápala. Něco mezi zmatkem, zamračením a snad i radostí, ale tou jsem si nebyla jistá. Někdy byl Sirius divnej patron.

"Nebo nechceš?"

"Ale jo, proč ne. Jdeme."

Otočil se na podpatku a kráčel do středu Prasinek. Zakroutila jsem hlavou, mávla na Alici a doufala, že moje rozloučení zahlédne ona nebo alespoň Frank, a rozběhla se za Siriusem.

-TBC-
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Milovnice Pobertů Milovnice Pobertů | 24. listopadu 2013 v 19:31 | Reagovat

Přeji Ti hezký den,
řekla jsem si, že už Ti opravdu napsat musím! Tuto povídku jsem objevila asi před třemi týdny a absolutně jsem si jí zamilovala! :D
Hrozně krásně píšeš!
Povídka má správnou pobertovskou náladu! U každého dílu se směju od začátku do konce! :)
Moc děkuji, že něco takového děláš!
Už se moc těším na další díly! :)

Měla bych na tebe takovou soukromou otázku. Kolik ti je let? Teda, jestli to není moc osobní :) Chápu, když neodpovíš. Jen by mě to zajímalo. Protože píšeš opravdu moc krásně, tak jsem si chtěla udělat obrázek :)

2 nel-ly nel-ly | Web | 24. listopadu 2013 v 19:56 | Reagovat

[1]: moc děkuju :))) jsem ráda, že se povídka líbí a že se po těch letech poberti ještě nepřejedli :D
chodím na vysokou, takže už zdaleka ne náctiletá T_T dostávám se na hranici, kdy budou otázky na věk nevhodné, ale za tu chválu ti odpouštím :D
k obrázku asi slouží spíš, jak dlouho píšu asi čtyři roky (datuju se od začátku blogu)

3 Maysie Maysie | Web | 26. listopadu 2013 v 20:54 | Reagovat

to byl teda povrchní bystrozor  :D
Chudák, jak  na něj jako mohla zapomenout? ho má těžce na háku :D

4 moira moira | Web | 26. listopadu 2013 v 21:27 | Reagovat

Takže Car, jop? Jesus, nedělej to, co si myslím, že uděláš! I když, mohla by být zábava. :D
btw - a pořád jsi nezmínila, co se stalo!

5 nel-ly nel-ly | 27. listopadu 2013 v 8:42 | Reagovat

[Smazaný komentář] no jo, ne všichni ochránci zákona jsou bez předsudků

[Smazaný komentář] já vůbec nevim, co si myslíš, že chci udělat O_O
já vim :D jsem tajemná

6 nel-ly nel-ly | Web | 27. listopadu 2013 v 8:49 | Reagovat

[Smazaný komentář] no jo... ani ochránci zákona nejsou bez předsudků

[Smazaný komentář] já tedan nevim, co si myslíš, že chci udělat :P a ano.. jsem tajemná :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA