Ve stínu legend (19)

17. listopadu 2013 v 15:08 | Nel-ly |  Ve stínu legend
Tak jo, zas se trochu posuneme.... mám toho dost předpřipraveného, protože příští měsíc a půl bude pekelný, krom toho se téhle povídce blíží výročí, tak si zaslouží řádnou oslavu (a taky by se mohla víc příblížit konci, že?).



"Všimla jsem si, kolik času spolu trávíte," poznamenala Alice, když jsme se společně brodily popadaným listím na hodinu Bylinkářství. Zdálo se, že podzim se už definitivně rozhodl předat žezlo zimě a mně mrzly uši.

"Co?"

"Ty a Sirus."

"Není žádné já a Sirius."

"Není?"

"Ne."

"Ale no tak, Mary, jste spolu prakticky každý den. Sedí vedle tebe na všech jídlech a minulý týden si k tobě přisunul židli dokonce i na Obraně."

"Nejsou to všechna jídla," poznamenala jsem. Alice se na mě podívala tím svým pohledem, pod kterým jsem měla nutkání se kroutit, jako kdyby mi zase bylo šest a ukradla jsem ze spíže jahodový koláč. "Snídani většinou nestihne."

"To není odpověď."

"Na nic ses neptala."

"Vyhýbáš se tomu."

"Není čemu se vyhýbat."

"Nemyslím si." A s tím zrychlila krok a vešla do skleníku. S nasupeným pohledem jsem jí zírala na záda. Nenapadlo mě to, dokud to Alice nezmínila. Nakonec, kdyby nebyla tak chytrá, nejspíš bychom nevydržely být po celé roky nejlepší kamarádky. Vždy přesně vycítila, kdy mi má dát čas něco déle zpracovat, anebo naopak, kdy může tlačit. Tentokrát netlačila, což svědčilo o dalších věcech, které jsem si nechtěla připustit.

Minulý rok jsme se Siriusem sblížili vlastně z donucení. On měl rodinné problémy, pokud se někdo jako Belatrix Blacková dá nazvat rodinou nebo třeba jen příslušníkem lidské rasy, a já jednoduše zbyla na to, abych ho hlídala.

Hodně jsme se hádali, já na něho křičela, on ječel - ano, ječel! Tečka. - a stávalo se to tak často, že hádky ztratily svůj význam. Krom toho si myslím, že mě rozčiloval účelně a nešlo o opravdové šarvátky. A většinou jsem za to mohla já, i když bylo těžké si to přiznat. Mezi námi dvěma jsem byla já ta neustále tikající bomba, budiž však řečeno, že on mi to svým chováním nijak neulehčoval.

Tak nebo tak jsme se znovu jakžtakž spřátelili. Jinak to ani nešlo, protože lidé, na kterých nám na světě záleželo nejvíce, se shlukli do pevného kroužku. Alice trávila veškerý svůj čas v přítomnosti Remuse a Lily, James pronásledoval Lily na každém kroku, já chtěla být s Alicí a nedávno jsem odhalila, že Sirius se bez Jamese neumí zabavit. Bylo tedy jasné, že my dva jsme tak trochu navíc a tedy se musíme bavit spolu.

To bylo minulý rok. Teď Blacková už do školy nechodila, zůstal tu sice Siriův mladší bratr, ale ten ho nechával na pokoji. Dokonce i bitky se Severusem Snapem se omezily na snesitelnou hranici, protože James na to jednoduše neměl čas. Všechen volný čas věnoval Lily a Sirius… no, ten byl znovu odkázaný na mě. Několik týdnů jsme se náhodnou potkávali na chodbách a na jiných místech, až to zavánělo pronásledováním z jeho strany, až už jsem usoudila, že je zbytečné se s ním kvůli tomu hádat. Krom toho měl v něčem pravdu. Jestli nebudu víc mezi lidmi, vážně by se ze mě mohl stát sociopat a to přeci nikdo nechtěl.

Znovu jsme se začali přátelit, dá-li se to tak říct po tom, co mě před lety odkopl jako kus použitého hadru. A protože jsme ani jeden neměli žádné další kamarády kromě těch, kteří se buď učili, nebo se ocucávali ve výklencích - že Evansová není žádný cudný andílek, jsem zjistila nedávno a ještě doteď se snažím ten obrázek vymazat z hlavy -, trávili jsme čas spolu. A Alice měla pravdu, vážně ho bylo hodně. Možná až moc.

Když jsem vešla do skelníku, skoro všichni už byli na svých místech. Lily s Jamesem si něco šeptali v rohu, Alice se bavila s Remusem a jednou dívkou z Havraspáru. Myslím, že se jmenuje Kaila a měla něco se Siriusem - překvapivě -, zamířila jsem k nim a Kaila (nebo to byla Kate?) se na mě ošklivě zamračila. Tak ošklivě, že jsem se zarazila a zůstala stát uprostřed místnosti jako solný sloup.

Co to sakra? Nic jsem jí neprovedla, vždyť si ani nedokážu zapamatovat její jméno. Ne Kate, možná Keylie?

"Proč musíme mít Bylinkářství i v zimě? A kdo vymyslel, že skleníky musejí být tak daleko od vchodu? Jsme snad kouzelníci, nebo ne? Sakra! Mohli vymyslet způsob, jak tu zatracenou zeleň pěstovat uvnitř hradu," sypal ze sebe Sirius, který se zrovna objevil po mém boku. "Mimochodem; nazdar, Annie."

Kaila - jo, myslím, že to opravdu byla Kaila, ne, že by to nebylo jedno - se zatvářila ještě nepříjemněji a probodla mě posledním pohledem, který kdyby uměl zabíjet… no, hádám, že si to umíte představit.

"Taky jsi na mě mohla na snídani počkat, fakt jsem se snažil to tentokrát stihnout," mudroval bradavický svůdník a přitom mě postrkoval k pracovnímu stolu. Zdálo se, že rozhodl za mě, s kým dnes budu pracovat ve dvojici. "Pospěš si, nechci stát u dveří, táhne tam."

Náhle jsem chápala důvod toho dívčina nepřátelského pohledu.

"A kruci."

* * *

Je zvláštní, jak si něco neuvědomujte, dokud vás na to jiní neupozorní. Blížil se konec listopadu, což bylo ještě příliš brzy na to, aby všechny mohla ovládnout vánoční nálada, a tak jsem si mohla zůstat u svých pochyb. Procházela jsem si den za dnem a nimrala se ve své mysli tak zhluboka, že jsem se bála, aby mi nezačala téct krev z nosu z přílišného myšlení. To mi jednoduše nesvědčí.

Pravdou bylo, že jsem si díky Alicinému prohlášení začala všímat toho, co dřív ne. Vážně jsem se Siriusem trávila nějak moc času, což dokazovaly množící se nepřátelské pohledy dívek z mého okolí. Ještě nikdy jsem nebyla tak populární. Hurá!

"Jsi chodící problém," obvinila jsem jednoho dne Siriuse, když jsme zrovna bok po boku kráčeli na večeři.

Alice se zdržela s profesorkou McGonagallovou kvůli domácímu úkolu, který se měl odevzdat až za týden a já si tedy ještě nezapamatovala ani název tématu. James s Evansovou byli kdesi a dělali něco - a já vážně nechtěla vědět co. Kde byli Remus nebo Peter, jsem netušila. Většinou mě to ani nijak zvlášť nezajímalo, přestože jsem měla naprostý přehled o rozvrhu Siriuse Blacka. Jak se tohle mohlo stát?

"Co jsem provedl?" podivil se, ale bez větší vášně. Jednoduše konverzoval. Oba jsme konverzovali. V klidu, jako dva dospělí lidé. Zvláštní.

"Celá škola mě kvůli tobě nenávidí."

"Celá určitě ne," zasmál se, ale když jsem se na něj pobouřeně otočila, ztichl. Konečně začínal pomalu chápat, jak moje mysl funguje a nesnažil se mě účelně naštvat. Většinou.

"Možná tak první až třetí ročníky ne, ale zbytek? Jen čekám, až se ty holky spiknou, někde mě přepadnou a stáhnou z kůže. Štěstí, že tyhle nány žárlí zároveň i jedna na druhou, takže nejsou schopné spolupracovat - a samy za sebe nic nevymyslí."

Opatrně se uchechtl.

"Což svědčí o tvém výběru. Patilová, vážně?"

Pokrčil rameny.

"Každopádně… přísahám, že jsem v životě nebyla tak známá."

"Nemáš zač."

Nadechla jsem se, abych na něj zaječela, když v tom jsem si uvědomila, že už jsme vešli do Velké síně a obrací se na nás oči ostatních. Mezi dívkami to bylo i několik kluků. Olalá, Tome Bonesi, to bych do tebe neřekla. Do Diggoryho ovšem ano.

"Všichni si myslí, že spolu něco máme. Dokonce mě už znají i jménem. Za celých šest let si mě dokázali zapamatovat naši spolužáci a ani ti ne všichni!"

"Přeháníš," usadil se ke stolu naproti mně. Zdálo se, že se výborně baví. No, alespoň jeden z nás.

"Včera mě oslovili tři kluci," řekla jsem sklíčeně a on vyklenul obočí.

"Hádám, že i z toho mě hodláš obvinit."

Samozřejmě!

"Nikdy na mě nikdo cizí nemluví, lidé ani neví, že žiju. Nechávají mě na pokoji, nic po mně nechtějí a mě to tak vyhovuje!"

"Jsi asociál."

"Ne, jen mám ráda svůj klid a soukromí. Něco, co ty neznáš."

"Co po mně chceš? Nemůžu za to, že jsem tak -"

"Opovaž se to vyslovit!" umlčela jsem ho. "Někdo by ti měl konečně srazit hřebínek, aby sis uvědomil, že génius, dokonalost ani nic podobného ve spojení s tvým jménem nemá význam."

"To bylo krutý, Annie."

"Ale pravda."

"Tak co mám teda dělat?" Zdálo se, že kapituloval, i když se netvářil nijak vážně. Bral to jako vždy lehkovážně, ale pro mě to - sakra - bylo důležité. Jsem průměrná mezi průměrnýma a líbí se mi to. Po letech, kdy jsem snášela a pohledy ostatních, nejen dětí v domově, ale i vychovatelek, učitelů a bezpočtu doktorů, jsem si velice cenila toho, že se o mě v Bradavicích nejevili větší zájem. Byla jsem nikdo a moc se mi to líbilo.

"Běž na rande."

"Cože?"

"Už je to skoro týden od Megan - nebo jak se jmenuje ta bloncka z Mrzimoru - to je moc dlouho."

"Rande, hm?" zatvářil se zamyšleně, ale bylo mi jasné, že už se v duchu probírá seznamem nepoužitých dívek. Jen málo jich, podle jeho názoru, stálo za recyklaci. "Myslíš, že to stačí?"

"Ne," přiznala jsem. Lidé neměli problém uvěřit, že bych s ním mohla dál chodit, nebo kdo-ví-co si mysleli, že spolu děláme, a přitom mu odpouštět nevěru. Byl to přeci Sirius Black! "Ale pomůže to, pro začátek. Mohl by sis najít nějakou, s kterou by sis vyšel víckrát a ne jen jednou, jak to děláš většinou. Najdi si holku, běž s ní na rande, pobuď s ní trochu a nech mě v klidu."

"V klidu?"

"Jo."

"Co ti vadí na tom, že trávíme čas spolu? Nestěžovala sis, když ses chtěla v noci vloupat do kabinetu lektvarů."

To měl pravdu. Byla to sranda. Potěšilo mě, že se tak můžu alespoň trochu pomstít Křiklanovi za ty roky ponižování, kdy před všemi upřednostňoval váženého pana Blacka, úžasnou slečnu Evansovou, nadaného pana Snapea nebo syna vedoucího bystrozorského oddělení Jamese Pottera. Krom toho se nám podařilo získat přísadu, díky které se život Lily a Alice stal na chvíli opravdu zajímavý. Alici jsem se chtěla pomstít, protože buzení ledovou vodou v listopadu - nebo jakémkoli jiném měsíci roku - prostě není vtipné a Evansová štve všechny. Nikdy neopisuje, nikdy neporadí a je přechytralá. Krom toho se mi smála, když jsem se díky přispění své kamarádky málem utopila.

"No, jednou za čas, je to fajn. Ale vážně by sis měl najít i další kamarády, mám ráda trochu prostoru a -"

"Fajn!"

Vykulila jsem oči a zůstala sedět s otevřenou pusou.

"Jak chceš, najdu si jinou zábavu, když ti tak vadím!"

On se na mě zlobil. Vážně se rozzuřil, dokonce zrudl v obličeji.

"Nechtěla jsem -"

"Je mi jedno, cos chtěla. Měj se, Mary."

Mary. Řekl mi Mary, to asi bude vážný.

* * *

Od rozhovoru se Siriusem, který skončil ve chvíli, kdy jako primadona vykráčel ze Vstupní síně - bez jídla, takže jako hladový byl ještě nabručenější - uběhly tři dny a on se mi vyhýbal. Nepřiznal by to, ale jiné vysvětlení nebylo, choval se jako uražená holka.

Párkrát zašel na schůzku s jednou šesťačkou z Havraspáru - člověk by řekl, že když je v téhle koleji, bude mít víc rozumu - a pak ji odkopl a našel si náhradu v podobě její spolužačky, normálka. Dozvěděla jsem se to od skupiny hihňajících se dívek, co pravidelně postávaly v hloučcích tam, kde se měl Sirius každou chvíli objevit. Nechápu, jak se jim to dařilo, musely se naučit jeho rozvrh nazpaměť, anebo to byl hlouček pokaždé jiných holek. Taky možnost, já je od sebe nepoznám.

"Tak co, McDonaladová, už tě nechal, že jo?"

"Překvapuje mě, že si s tebou vůbec začínal."

"Použila jsi na něj lektvar lásky? Shengherssová by ti ho určitě dokázala namíchat."

Podobné věty mě provázely celé ty tři dny při každé cestě přes Velkou síň během hlavních jídel, ale jinak… jsem měla klid.

Sirius a já jsme přátelé, doopravdy, ale ať už je to ode mě sobecké, jak chce, vážně potřebuju čas sama pro sebe. Nechybělo mi, že jsem se mohla sama zahrabat do oblíbeného místečka u sovince, projít se po školních pozemcích nebo si nerušeně zajít do kuchyně pro něco k jídlu a nepotkávat přitom houfy lidí, kteří věčně pronásledují bradavičkou celebritu. Bylo to tak příjemné, že jsem na chvíli na nějakého Siriuse Blacka úplně zapomněla.

Pokřiky na mou osobu utichly během několika dalších dní a týden po naší hádce už jsem zase byla ta nicka, kterou nikdo neznal jménem. Popularita je prostě přelétavá mrcha a já jsem jí za to vděčná. Můj život se vracel do zajetých kolejí a já byla spokojená. Nebylo to fér a správné a věděla jsem, že se jednoho dne budu muset jít Siriovi omluvit, ale teď se mi prostě nechtělo.

-TBC-
 

12 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Trix Trix | 17. listopadu 2013 v 17:43 | Reagovat

Absolutně úžasný.. ostatně jako vždycky :D

2 Hope Hope | Web | 17. listopadu 2013 v 23:29 | Reagovat

kapitola se četla sama =o)
ale tady mi přijde Mary dost nepříjemná, možná až zlá...ovšem těším se, až si uvědomí, že jí Sirius chybí a bude se mu omlouvat, protože ona si to jednoho dne uvědomí a udělá to...že jo?!

3 nel-ly nel-ly | Web | 18. listopadu 2013 v 1:55 | Reagovat

[1]: děkuju :)

[2]: no jo, je blbá, co naděláš, nedá si říct :D

4 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 18. listopadu 2013 v 8:36 | Reagovat

Já jen doufám, že se Mary aspoň dožije konce školního roku a nedopadne jako chudák Astorie. :-)

5 Maysie Maysie | 18. listopadu 2013 v 14:41 | Reagovat

Tak ta je slušně paličatá :D
Aspoň že ví, že za to může.
Nenapínej a piš co bude dál :)

6 nel-ly nel-ly | Web | 18. listopadu 2013 v 16:17 | Reagovat

[4]: já?! abych někomu ubližovala? záměrně? :D

[5]: ví no, ale většinou jí je to taky k ničemu a jak mám jako "udělat aby se měli rádi"? :-P většinu doby stejně rozhodujou za mě T_T

7 Ammie Ammie | 18. listopadu 2013 v 17:21 | Reagovat

Super :D A co ta Mary? Proč se trochu neohradila proti Alici, že na ní nikdo jinej nemá zrovna moc času, proto ho tráví se Siriusem? To bych si líbit nenechala :D

8 nel-ly nel-ly | Web | 18. listopadu 2013 v 17:39 | Reagovat

[7]: já myslím,že ALice by i trávila, ale v knihovně při učení a to by Mary (a já s ní) jen těžko překousla, vlastní volbou si to jen zhoršuje, blbka

9 moira moira | Web | 18. listopadu 2013 v 21:42 | Reagovat

potřebovala jsem si zlepšit náladu a tohle mi sedlo. Pěkná kapitola, jen moc krátká, useklas to tak nějak v... já nevím, skoro jsem se ani nestihla začíst. Délka minulé se mi líbila více. :D
Oba dva se chovají jako pitomci, btw. A Annie mi začíná lézt na nervy.
A co se děje venku ve světě? Nějaké další katastrofy? Nelíbí se mi, když ohledně toho tak mlžíš. :D

10 nel-ly nel-ly | Web | 18. listopadu 2013 v 21:54 | Reagovat

[9]: tobě už taky? asi zaloužíme klub těch, co ji nesnáší (nakonec bude fajn, jestli se nedožije konce roku, ne? :D)

příště! přestane být sranda a začneme trochu válčit, hordy postav musí prořídnout, když do dob Harryho skoro nikdo nezbyl

a děkuju :) s délkou jsem náhodou realtivně spokojená, už bylo hůř :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA