Dáno osudem (32)

14. listopadu 2013 v 17:29 | Nel-ly |  Dáno osudem
POSLEDNÍ... ano vážně... POSLEDNÍ Kapitola. 33. část už bude epilog, bývala bych se bez něj asi obešla, ale tahle kapitola už je sama o sobě víc než dost dlouhá (a blog má omezený počet znaků), takže to necháme na krásné číslo 33.
Trvalo to neuvěřitelné tři roky (přičemž ty poslední dva roky kapitoly příbývaly způsobem, že to tak dlouho zdaleka být nemuselo) a já během té doby několikrát změnila pohled na tuhle povídku i fanfiction obecně. Taky jsem změnila styl psaní (alespoň na méně chybách to snad poznat je :D jednou bych potřebovala celou povídku opravit, ale nemám na to...) a nejlépe na ní můžete pozorovat můj psací vývoj.
Draco, Astorie i Daphne se stali mými spíše nenáviděnými než milovanými postavami a musím říct, že jsem si často to ubližování, až nezřízeně užívala :D a určitě se jedná zatím o moje nejdelší a relativně nejkomplexnější dílo, jehož konec byl dán už první kapitolou, jen cesta k němu byla trnitá (zním poeticky, že? no jen si počkejte na konec).
Většinu kapitoly jsem psala při soundracku z Relikvií 2 a to především téhle písničky, navodila mi vražednou atmosféru :D a ještě naposledy je tu poděkování pro HOPE, která kapitolu opravila a brzy se jí dostane do rukou i pokračování Ve stínu legend.



"Schovej se!" vyštěkl Draco šeptem, popadl Daphne za loket a zatáhl ji do výklenku pod schody.

"Co -?"

Přikryl jí ústa dlaní a zakroutil hlavou, chvíli na to už slyšeli těžké kroky a hlasité funění. Kolem nich proběhl Křiklan ve smaragdově zeleném pyžamu a něco si hlasitě mumlal. Draco nezachytil všechna slova, ale význam pochopil. Vedoucí zmijozelské koleje se vydal pro své studenty, aby je zburcoval, uprostřed noci. To mohlo znamenat jediné.

"Už to začalo," vydechl šeptem.

A pro tentokrát Daphne mlčela.
* * *

"Slyšels to?"

Liam jen kývl, potom se pomalu zvedl ze sedu a plíživým krokem se vydal ke dveřím učebny, v níž strávili posledních několik hodin.

"Něco se děje," zašeptal.

Astorie si rychle pospíšila k němu, když pootevřel dveře. Zaposlouchali se do zvuků hradu, jež měl být v tuhle dobu ztichlý, a jeho obyvatelé měli spát hlubokým spánkem. Pak uslyšeli ránu tak hlasitou, že sebou Astorie vyděšeně trhla a ustoupila krok od dveří. Následovalo bušení a dupot, ale přísahala by, že nešlo o lidské nohy. Liam dál vykukoval ze dveří, už už se ho chtěla zeptat, když zničehonic ustoupil a spěšně je zabouchl.

Dívala se na něj s otázkou v očích.

"Sochy," prohlásil, jakoby to všechno vysvětlovalo. "Sochy, brnění, všechno se dalo do pohybu. Myslím, že je to obranný systém hradu. Úžasný."

"Co je to?"

"Co by?" pokrčil rameny. "Bradavice se připravují k boji, to znamená, že tu Potter doopravdy někde je a brzy přijdou i Smrtijedi."

Stále byl tak strašně v klidu. Astorie s ním chtěla zatřást, protože ona sama se klepala jako v horečce. Věděla však, že Liamův nepřirozený klid, je jeho vlastní styl sebeobrany.

"Co budeme dělat?"

"No,…"

Než stačil Liam odpovědět, dolehly k nim další zvuky. Tentokrát dupot desítek ne-li stovek lidských nohou a přesně v tu chvíli se kouzelný galeon znovu rozhořel.

* * *

"Vím, že se připravujete k boji," ozval se chladný hlas a Draco trhl hlavou. Trvalo mu asi vteřinu, než si uvědomil, že Pán zla není v Bradavicích a už vůbec nestojí přímo za jeho zády. I tak to bylo děsivé. "Vaše snaha je zbytečná, se mnou nemůžete bojovat. Nechci vás zabít. K bradavickým profesorům jsem vždy choval velký respekt. Nechci rozlévat kouzelnickou krev."
Jo, kecy, říkal si v duchu Draco, přestože nedokázal potlačit hrůzu. Bitva, opravdová bitva, které se zúčastní i Voldemort. A on stále nenašel Crabbea ani Goyla, nenašel ani způsob, jak se zbavit Daphne a netušil, kde je teď Astorie.

* * *

"Vydejte mi Harryho Pottera," ozval se znovu Voldemortův hlas, "a nikomu se nic nestane. Vydejte mi Harryho Pottera a já nechám školu být. Vydejte mi Harryho Pottera a budete odměněni. Máte čas do půlnoci."
Astorie nedokázala potlačit hrůzu, která ji ovládla, když slyšela ten hlas prostý jakékoliv emoce. Tak chladný a odtažitý, nebezpečný. Přesto dál pospíchala do Velké síně. Společně s Liamem stanuli u vchodu, zrovna když profesorka McGonagallová vykazovala Pansy Parkinsonovou a všechny jejich spolužáky ze Zmijozelu z Bradavic, posílala je pryč z hradu. U jejich kolejního stolu nezůstal nikdo sedět, stačila jen chvíle a Astorie s Liamem byli posledními zmijozelskými studenty, kteří zůstali. Všichni se soustředili na své profesory a ano… Harryho Pottera, jenž stál přímo uprostřed Velké síně a nikdo se ho nepokoušel chytit.

Astorie sledovala, jak se místnost vyprazdňuje. U kolejních stolů zůstalo sedět několik studentů z Havraspáru, o trochu víc z Mrzimoru a skoro polovina Nebelvíru. Své studenty musela profesorka McGonagallová nutit odejít pomalu násilím. Ti, co zůstali, se rozhodli bojovat. Poslední šance odejít do bezpečí.

Astorie se otočila a zahleděla se na Liama. Ten jen pozvedl obočí a založil si ruce. I to byla odpověď. Oni dva zůstávají.

* * *

"Kolik je hodin?" zeptal se Draco. Bylo to vůbec poprvé, kdy ji sám oslovil, když nepočítala chvíli, kdy ji chytil za ruku a schoval do úkrytu. Jenže nic z toho nebylo osobní, kdyby to nebylo nutné, vůbec by na ni nepromluvil, natož se jí dotknul. Tak daleko to došlo.

"Skoro půl dvanácté," odpověděla bezbarvým hlasem.

Po tom, co se spolu milovali - ne, měli sex - strávila hodiny a hodiny sama ve své komnatě. Dlouho čekala na slzy, které nikdy nepřišly. Vzpomínky ji mučily a jeho nenávist a odpor se jí zabodávaly hluboko do srdce, až úplně zkamenělo a následně se rozpadlo na prach. Naděje uhasla a Daphne už nedokázala plakat.

Astorie jí všechno vzala. Dokonce, i když ho odmítla, nepřestával po ní toužit a myslet na ni. To přesně dělal, když si ji bral - se zavřenýma očima, s myšlenkami daleko u její vlastní sestry. I potom, co byl kvůli ní trestán a mučen, jeho náklonnost přetrvala a Astorie dokázala svou pouhou existencí zničit nejdůležitější okamžik Daphnina života. Za to jí zaplatí.

"Odvádějí je z Velké síně do Komnaty nejvyšší potřeby, jsem si tím jistý," prohlásil Draco. "Určitě našli další způsob, jak evakuovat studenty."

"To máš nejspíš pravdu, ale proč -?"

"Dojdu pro Crabbea s Goylem a ty zatím můžeš -"

"Půjdu s tebou," přerušila ho. Už od rána, vlastně už od chvíle, kdy Draco vymyslel svůj plán, měla tušení, že ho v Bradavicích nesmí ani na chvíli spustit z očí, "neměli bychom se rozdělovat."

"Fajn," odsekl se záští, kterou nedokázal dost dobře skrýt. A ona věděla, že měla pravdu. Chtěl najít Astorii. Vykašlal by se na všechno - na ni, na své rodiče, na Smrtijedy, dokonce i na Pána zla - jen kvůli té hloupé holce.

Ale to se nestane. Ne, pokud ji Daphne najde jako první. A pak ji jednou provždy sprovodí ze světa.

* * *

"Kam to vlastně jdeme?" zeptal se konverzačním tónem Liam, jako by snad právě neběželi jako o život.

"Viděl jsi to, ne? Připravují se k boji!"

"No, ano," prohlásil, ale tentokrát už zněl trochu udýchaně. Ani jeden z nich nebyl zrovna sportovní typ, "a mají rozdělené pozice a tak. Myslím, že to bez nás zvládají dost dobře, měli bychom si vymyslet vlastní plán."

"Harry Potter je v Bradavicích."

"Já ho viděl," zamumlal tak, aby Astorie pochopila, co si o ní myslí. Dělával to často a většinou to fungovalo, ne však dnes.

"Ginny tu bude taky."

"Jak to můžeš vědět?"

"Byli tu všichni… Weasleyovi. A je tu Harry. Nenechala by si to ujít. Ginny ne. Musíme ji najít."

"A co pak?"

Zarazila se v půli kroku a chvíli přemýšlela. "Já nevím, netuším, co udělám potom. Ale… plán může vznikat za pochodu, nemyslíš?"

"Samozřejmě," odsekl ironicky, a pak už oba mlčeli. Čekal je běh do schodů.

* * *

Bradavice se změnily. Stěny i strop se třásly, prach zaplnil vzduch a skrz nejbližší okno byly vidět výbuchy zeleného a červeného světla, tak blízko stěn hradu, že Draco okamžitě poznal, jak se situace vyvíjí. Příliš rychle!

Rozběhl se. Slyšel, jak Daphne vedle něj hlasitě oddechuje, přesto s ním držela krok. Stejně tak Goyle s Crabbem, kteří se zpozdili za ostatními studenty, jež prefekti a primusové odváděli ke Komnatě nejvyšší potřeby. Ti dva projevili nečekanou dávku inteligence, když dokázali utéct z davu a zpozdit se na cestě tak, že na ně Draco narazil vlastně náhodou. V jednu chvíli i litoval, že neodešli, myslel si, že jakmile se sejdou, dokáže se zbavit Daphne, zdálo se však, že ona má jiný plán. Držela se ho jako klíště.

Z venku k nim doléhal křik mnoha kouzelníků a čarodějek přehlušovaný zuřivým duněním, které vydával obr. Opravdový, nefalšovaný obr, jež stál na straně Bradavic, ale z dálky už Draco slyšel zvuky, které dávaly znát, že i Smrtijedi si přivedli vlastní posily.

Cestou potkali několik studentů vyšších ročníků, kteří pobíhali po škole a zjevně měli rozkazy. Byli to obránci Bradavic. Nikdo z nich si Draca ani ostatních nevšímal, za to on si všímal jich. Měli na sobě znaky Havraspáru, Mrzimoru a samozřejmě Nebelvíru, nikdo z nich nepatřil do jeho koleje. Evakuace už byla nejspíš u konce, Goyle ani Crabbe neměli žádné cenné informace a Astorie byla pravděpodobně dávno v bezpečí. Ale možná také ne. Draco nehodlal nic nechat náhodě. Musel ji najít.

A pak ho uviděl.

Harry Potter společně s Grangerovou a Weasleym zrovna vstupoval do Komnaty nejvyšší potřeby a v ruce měl jeho hůlku. Díky krátkému záblesku vnitřku Draco poznal, že se nechystají opustit Bradavice - ať už z Komnaty vedla jakákoliv cesta -, ale vcházejí do míst, která byla jemu, Dracovi, tak dobře známá.

Dostal vztek. Na chvíli jeho mysl ovládlo zuřivé šílenství. Potter! Kdyby nebylo jeho, nic z toho by se nestalo. V koutku duše věděl, že to není pravda a nemůže svého rivala vinit ze všeho, ale kdyby nebylo Pottera, neměl by Draco tolik problémů. Krom toho… Weasley a Grangerová. Co to říkala Astorie? Že Ginny je její nejlepší kamarádka? A mluvila i o Grangerové. Draco by se vsadil, že to ony dvě ji navedly, to díky nim se od něj odvracela, to proto se kdysi pohádali a proto mu nevěřila. Všechno byla jejich vina!

Rozběhl se ke dveřím Komnaty nejvyšší potřeby hnán touhou po pomstě a zoufalstvím. Crabbe a Goyle mu byli v patách.

* * *

Daphne zaznamenala změnu Dracova chování, když uviděl Pottera. Chtěla se vydat za ním a pomoci mu ho dopadnout, pak ji ale zaujalo něco jiného. Tam za rohem před chvílí vlály dlouhé rudé vlasy a na druhé straně… ano, medově blonďatá rozcuchaná záře byla jasným znakem dívky, kvůli které sem dnes přišla.

Její milovaná sestřička právě vbíhala na chodbu. Mířila k té malé Weasleyovic potvoře, zatímco Draco zrovna mizel v Komnatě nejvyšší potřeby. Minuli se. Daphne se zastavila a nechala dveře znovu splynout se zdí. Pak se ukryla za sloup a sledovala Astorii a toho jejího malého kamarádíčka, jak probíhají kolem ní.

Teď už jen stačilo, aby je sledovala a v nestřeženou chvíli… Obětí dnešní bitvy bude hodně. Co se změní, když se k počtu přidá jedna nebo dvě?
* * *

"Ginny!"

Zrzka se otočila, až se jí dlouhé vlasy roztančily kolem těla a než stihla zahlédnout, kdo ji to vyrušil, už přesně zamířila hůlkou. Pak se zarazila. V další chvíli vytřeštila oči a rozběhla se k Astorii, která se jen vteřinu na to dusila v medvědím objetí. Kdo by řekl, že drobná hubená dívka bude mít tolik síly?

"Co tu děláš?" vyhrkla zadýchaně.

"Co já tu dělám? To tebe jsme neviděli od Vánoc!"

"Utekla jsem, než mě stihli chytit," vysvětlila Ginny a následně smutně dodala: "Nemohla jsem vám dát vědět."

"To nevadí, hlavně, že jsi v pořádku,"

"Jo, a vy dva byste měli být někde v bezpečí," zamračila se a nesouhlasně přejela pohledem po Liamovi. Ten si jí nevšímal, nevzrušeně se rozhlížel kolem sebe a očima přejížděl po následcích boje. Kdyby Astorie nevěděla, jak pevně svírá svou hůlku, nevšimla by si, že je nervózní.

"To ty taky," oplatila jí Astorie. Jako v odpověď se ozvala hlasitá rána, zeď vedle nich se otřásla, ze stropu začaly padat kusy kamenů a vzduch ovládl nesnesitelný žár. Všichni tři nad svými hlavami mávali hůlkami, aby se uchránili před padající sutí a uskočili do strany. Najednou se Astorie ocitla sama v zaprášené chodbě. Neviděla na krok.

Nadechla se, aby zakřičela na Ginny nebo Liama, ale okamžitě se zakuckala. Což bylo dobře, jak si uvědomila asi vteřinu poté. Nejhloupější, co mohla udělat, když nevěděla, co ten otřes způsobilo a v jaké je pozici, by bylo přivolávat na sebe pozornost. Liam by ji za to nepochválil a vlastně ani Ginny.

Byla tak nadšená, když svou kamarádku uviděla, že na chvíli zapomněla na nebezpečí. A ta radost přetrvala, když se jí zrzka vrhla kolem krku. Jejich pevné přátelství nenarušily ani měsíce odloučení, přestály společně Zmijozel, Draca i válku, byl to hřejivý a příjemný pocit, co se Astorii pro jednou rozléval hrudí.

"Impedimenta!"

Kletba jí prolétla těsně kolem pravého ucha. Hlasitě vyjekla a otočila se kolem své osy. Pak zkameněla. Před ní stála osoba, kterou neviděla skoro celý rok a popravdě už ani nedoufala, že ji kdy uvidí.

"Daphne," vydechla šokovaně bez známky emocí, jež vířily v jejím nitru jako splašené.

V další chvíli už padla na kolena. Po druhé během několika vteřin ji její vlastní sestra napadla. Už zase.

"Proč tohle děláš?" zakřičela na ni Astorie z úkrytu, který nalezla v padlé a nehybné kamenné soše.

"Ty víš proč!" zavrčela Daphne a znovu zaútočila. Zlepšila se. Neverbální kletby létaly jedna za druhou a Astorie byla schopná jen uhýbat, nedostala šanci oplatit útok. Nechtěla.

"Draco? To všechno děláš kvůli němu?"nevycházela stále z údivu. Věděla, že ho Daphne miluje a věděla, že její sestra většinu svého života předpokládala, že se jednou vezmou. Ale od chvíle, kdy Draco požádal o ruku Astorii, utekly už skoro dva roky - dva roky od momentu, kdy se jejich životy převrátily vzhůru nohama.

"Samozřejmě," vyhrkla Daphne a její tvář zkřivila nová vlna nenávisti. "Byl můj. Měl by být můj! Jen můj! Neměla ses mezi nás nikdy plést."

"Já se mezi vás nepletla," bylo to poprvé, co Astorie ucítila něco jiného, než strach a bolest. Vztek. "Nebyla to moje chyba, že si mě vybral! Draco ti nikdy nepatřil ani ty jemu. To se nám jen naši rodiče snažili řídit životy!"

Kdysi, v jiném životě, se uměla rozčílit, ale také bavit a žít naplno. Pak ji poslali do Krásnohůlek, samotnou do cizí země, aby umožnili Dracovi a Daphne naplnit svůj osud. Zatímco Astorie měla být ve Francii převychována v mladou dámu, která bude poslušna rozkazů svých rodičů a následně manžela, oni vyrůstali společně, aby se jednoho dne mohli vzít.

Rodiče jim nikdy nedovolili najít si svoji vlastní cestu. Daphne vybrali manžela a vědomí, že se stane budoucí lady Malfoyovou jí vštěpovali do hlavy dřív, než vůbec chápala, co to znamená. Její starší sestra byla vždy perfektní kandidátka - poslušná, krásná a chytrá. Jednoduše perfektní, neměla jediný kaz a řídila se přáním rodičů… Draco měl ovšem jiné plány a Daphne díky té změně ztratila smysl života.

Dnes už to Astorie chápala. Obě, ona i její sestra, byly jen hračky, které neměly nárok na to stát se svobodnými lidmi. Kouzelnický svět možná prošel změnami a začal se modernizovat, ale staré tradice, zdá se, přežijí všechno. Nenarodily se, aby nikdy neměly právo volby.

"Nemůžu za to a stejně tak za to nemůžeš ty," snažila se ji úpěnlivě přesvědčit. "To naši rodiče rozhodli, co se stane a nedbali přitom na naše přání. Nemohla jsem ho odmítnout, stejně jako tys ho nemohla donutit, aby si vzal tebe. Nechtěl tě."

"Chtěl by… miloval by mě, kdyby ses neobjevila!"

"O čem tohle vlastně je?" Vykřikla Astorie, a bolestně zasténala, poslední kletba ji zasáhla do boku a způsobila hluboký krvavý šrám. Kdyby alespoň částečně nezafungovalo její obranné kouzlo, mohla vykrvácet. Daphne se jí pokoušela vážně ublížit, možná i zabít. "Prsten jsem mu vrátila o Vánocích a zasnoubení je, vzhledem k okolnostem, zrušené. Já si Draca nevezmu!" Věděla, že nelže, nepřipadalo v úvahu, že by ona a Malfoy k sobě znovu našli cestu. Snažila se ignorovat smutek, který zaslechla ve svých slovech, když potichu dodala: "Ani nevím, jestli by o to ještě stál."

"Věděla jsem, že šel za tebou," odpověděla Daphne a zdálo se, že se na chvíli trochu zklidnila. Dokonce sklonila hůlku, tohle byla Astoriina šance, ale ona stále doufala… doufala, že najde cestu zpět ke své milované sestře. "Tehdy o Vánocích. Opustil sídlo, i přes přísný zákaz, když se vrátil… potrestali ho. Mučili ho," řekla Daphne teskným hlasem a Astorie se díky té představě otřásla. Nechtěla, aby Dracovi někdo ubližoval. "Šla jsem za ním, abych ošetřila jeho rány a poskytla mu útěchu. Milovali jsme se! Víš ty vůbec, jaké to je? Nevíš, protože si ho odmítala, i když o tebe tolik stál! To tvou vinou ho málem zabili!"

Po tvářích jí kanuly slzy. Pro sebe, pro sestru i pro Draca, tohle všechno bylo zoufalé až k pláči. Všichni tři toho tolik protrpěli a to jen z jediného důvodu - protože jejich rodiče chtěli udržet svou bezchybnou čistokrevnou linii a neohlíželi se na přání svých dětí.

"A co se stalo potom?" Daphne se smála. Byl to hysterický smích, který hraničil se šílenstvím. "Řekl mi Rio. Prostě jen tak, během sexu. Celou dobu měl zavřené oči a myslel na tebe. Po tom všem!"

"Mrzí mě to, Daphne," hlesla dost hlasitě, aby ji sestra i přes okolní ruch slyšela. "Je mi to tak líto."

"Jenže to mi nepomůže, že ne? Nic mi nepomůže, protože on mě nechce, ne dokud…," zarazila se a na tváři se jí usadil škleb, který Astorie neznala a bála se ho. Daphne zničehonic naháněla hrůzu, z jejích očí zmizely všechny známky příčetnosti. "Dokud existuje alespoň malá šance, že získá tebe. Dokud jsi naživu."

Svět zčernal ve vlně zoufalství a bolesti. Bojovníci na hradě i na okolních pozemcích umírali, obětovali své životy ve válce za čistotu krve a ideály, které Astorii a tolika dalším zničily život. Cítila jen marnost a bolest, vše pozbylo význam. A v ten okamžik okolní tmu rozřízlo zelené světlo a Astorie v sobě nenašla sílu se bránit. Vše skončilo a osud se naplnil.

"Avada Kedavra!"

-The End-

A/N: tak co, chcete ten epilog? :D protože jsem dlouho uvažovala, že to tak prostě nechám... jinak bitva je více méně kanonická, jak jen to po předchozích úpravách šlo
 

17 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Co si myslíš o povídce "Dáno osudem"?

Skvělá!
Ujde.
Nic moc.

Komentáře

1 Týn Týn | 14. listopadu 2013 v 17:41 | Reagovat

Nee takovýhle konec být snad nemůže :D Já doufala v ten happiend Draca a Astorie :D

2 Domii Domii | 14. listopadu 2013 v 18:17 | Reagovat

Jak můžeš ??? To ne ne ne musí být happiend musí

3 nel-ly nel-ly | Web | 14. listopadu 2013 v 18:40 | Reagovat

[1]: ještě ten epilog, já bych to bejvala nacpala sem, ale on blog nedovolí tolik znaků T_T

[2]: ale oni mě štvou! :D

4 Domii Domii | 14. listopadu 2013 v 18:54 | Reagovat

No musej  :)

5 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 14. listopadu 2013 v 23:21 | Reagovat

Bože, to je hroznej konec. Takhle to utnout. Ale jinak je to krásně napsané.

6 Maysie Maysie | 15. listopadu 2013 v 11:05 | Reagovat

Děláš si prdel?! Musíš si dělat prdel :D Hej, doval ten epilog a neštvi!
Doufám že tu kletbu vyslal Draco na Daphne. I když nevím, jak by pak dopadla Astorina nenávist vůči němu, že jí zabil sestru.
To jsem teda zvědavá, čím mi vyrazíš dech!

7 Domii Domii | 15. listopadu 2013 v 13:21 | Reagovat

[6]:  
Taky doufám že to tak je

8 kajulinek.s kajulinek.s | 15. listopadu 2013 v 19:59 | Reagovat

epilog! hned! :-D

9 nel-ly nel-ly | Web | 15. listopadu 2013 v 22:33 | Reagovat

[5]: já vim :D ale já si nemohla pomoct, s koncema jsem celkově dost na štíru, díky :)

[6]: nebuď sprostá! O_O bloknu tě :D

[8]: ještě chvíli :-D

10 Hope Hope | Web | 15. listopadu 2013 v 23:30 | Reagovat

jestli zabiješ Astorii, tak už s tebou nepromluvím! varuju tě! dobře si rozmysli, co bude v epilogu!
ale jak už od včerejška víš, tak se mi kapitola moc líbila a hodně nadšená jsem byla z popisu všech pocitů =o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA