Dáno osudem (31)

12. listopadu 2013 v 13:00 | Nel-ly |  Dáno osudem
Já vím! už jsou to zase měsíce, co jsem slibovala dokončení téhle povídky, která se se mnou táhne příliš dlouho. Věčně na ni zapomínám, ale tentokrát... tentokrát už vážně... tentokrát jsem ji dopsala. Plán byl jasný odjakživa jen dopracovat se k němu mě stálo příliš usilí.
Tohle je závěr, může se vám zdát uspěchaný, ale není, přesně tohle jsem plánovala od první kapitoly, jen jak už jsem řekla... dostat se k němu bylo složitěšjí, než jsem předpokládala. Předposlední kapitola (i když... třiatřicet by bylo hezké číslo, ne? :D), kde se všichni naši tři hrdinové po dlouhých měsísích konečně střetnou tváří v tvář (no, skoro).
Všem vřele doporučuji přečíst si minimálen předchozí 30. kapitolu (klidně můžete i posledních pár, kdybyste chtěli, ale nemůzžu vás k tomu nudit), protože znovu už zabíhat do detailů nebudu a nebudu se ani opakovat. K tomu ostatně před pár měsíci sloužilo "shrnutí" (a i to je staré deset kapitol, ehm) a no... to bude asi vše, vykecávání sinechám až na úplný závěr
Věnováno, znovu, všem, co nezapomněli a ano... nakonec povídku doopravdy nepotáhnu do dalšího roku :D


Chybělas mi.

Světlé vlasy vlály ve větru a stříbřitě modré oči se leskly skrytými emocemi, v něž si nikdy nedovolovala doufat ve strachu z bolesti.

Udělal bych cokoliv, abych mohl být s tebou.

Srdce se rozbušilo novou silou, jakoby jeho slova a jeho přítomnost bylo to jediné, co mu dodávaly sílu. Duše zpívala a tančila, odpovídala na jeho volání. Jediné, co bylo potřeba… reagovat.

Otočila se zády k němu i k samotné podstatě svého bytí. Udělala dva kroky, dva krátké a přesto bolestivé kroky, pak přestala dýchat, nedokázala se nadechnout přes tíhu, která mačkala její hruď. Nesmí odejít, nesmí ho opustit. Nesmí!

Byl pryč. Zmizel. A její srdce odešlo s ním.

Astorie se probudila s výkřikem. Sen, nebo co to vlastně bylo, se poslední týdny opakoval skoro každou noc. Doléhaly na ni výčitky, přestože na to neměly právo. Přes den pomáhala svým přátelům, tajně pracovala a přitom se snažila učit i během vypjatých hodin, kdy samotní profesoři jen stěží dokázali udržet svou pozornost. Odmítala si dovolit na něj pomyslet, protože pak už by nedokázala přestat.

Draco.

Ne! Potřásla hlavou a přes šero v pokoji se snažila zahlédnout ciferník hodin. Bylo půl šesté ráno, příliš brzy na to, aby vstala a sešla dolů. Příliš pozdě, aby dokázala znovu usnout. Krom toho se bála. Bála se vlastních snů. Její podvědomí jí dávalo jasný důkaz, že ani po měsících to neskončilo, že to nejspíš nikdy neskončí.

Draco. Zatracený Malfoy.

* * *

Nechtěl ji s sebou. Sledovala ho, poslouchala, nehnula se od něj na krok a tím to jen zhoršovala. Nedokázala si pomoct. Byla jako závislák toužící po další dávce. A tou dávkou nebyl nikdo jiný než on, Draco.

Jejich společná noc - chvíle - byla vyvrcholením všech jejích snů a snahy, alespoň do okamžiku…

Astorie.

Jak to mohl udělat? Jak mohl…? Plnil se jí její celoživotní sen. Když se ocitla pod ním a on se začal pohybovat, bylo to přesně takové, jaké si to vždy představovala. Nic upoceného a nechutného, jako to, co zažila v Bradavicích a to jen proto, že to byl on, Draco, a ona ho milovala. A pak…

Astorie.

To, jak se na ni podíval, když se mu vyznala ze svých citů. S odporem a nenávistí, i přes to však dokončil dílo, a pak se z ní odvalil a odhodil ji, jako použité, zkažené zboží. I tak ho nedokázala nenávidět, protože kdyby nebylo jí… té prolhané malé mrchy, co si hrála na milovanou sestru… byl by nakonec její, nebo ne? Neexistoval by důvod, proč by jí měl opovrhat.

Čím více ji od sebe odstrkovala a tím jí ubližovala, tím horečněji se snažila mu prokázat svoji lásku a zůstávat mu na blízku. Odstrkoval ji a ona ho milovala. Ta sžírající touha, ta posedlost… to musela být láska, co jiného?

Chystal se do Bradavic. Vymyslel plán. A ona byla rozhodnuta jít s ním. Všichni s tím souhlasili, bylo jednoduché procpat je zpět do školy… jeho i ji. Vrátit se s ním do míst, kde kdysi byli šťastní a plánovali svoji budoucnost. Do míst, která dnes plně ovládali Smrtijedi. Do Bradavic. Společně. Nic víc si nemohla přát, až na to, že…

Astorie.

Nehodlala ji nechat zkazit okamžik vítězství. Pokud měl Draco pravdu, a ona tušila, že v tomhle se neplete, Potter má namířeno do Bradavic a až se tak stane, nastane zmatek. A nehody se stávají…

Pak už bude Draco jen její.

* * *

První zpráva přišla z Prasinek. Dlouhé měsíce čekal na ten okamžik. Po setmění byl v kouzelnické vesničce zaznamenán neklid a porušení zákazu magie. Vše bylo nahlášeno jako omyl, ale Draco tomu nevěřil. Takové náhody se nestávají,…

Přesun do Bradavic byl v celku jednoduchý. Stačilo upozornit jednoho ze sourozenců Carrowových. Jen těžko uvěřit, že po fiasku z minulého roku, kdy zemřel Brumbál, se nikdo nenamáhal lépe zabezpečit cestu do Bradavic, která Dracovi změnila život.

Jediný problém…

Otočil se a pohlédl na dívku stojící vedle něj. Daphne. Je jedno, jestli se do Bradavic vypraví jeden nebo dva studenti odpovídající věkem, nikdo si nevšimne, nebyl jediný důvod, proč by se měl vzepřít jejímu přání následovat ho. Krom toho měl tušení, že Daphne všichni věřili mnohem víc, než jemu. Ale… Draco měl vlastní plány. Plány, o kterých se nikdo - a především ne Daphne - nesměl dozvědět. Ještě naposledy chtěl zkusit…

Co vlastně? V zimě přeci dostal jasnou odpověď. I tak se nehodlal vzdát. Ne, když se Astorie ocitla v nebezpečí. Nemohl si dovolit to ještě jednou, naposledy, nezkusit.

Vrátí se do Bradavic a najde svou snoubenku, protože tou byla, ať už chtěla nebo ne, ať už o něj stála nebo, ať už ho milovala nebo…

* * *

Astorie s Liamem postávali ve Vstupní síni a nenápadně se rozhlíželi kolem sebe. Už uplynulo více než deset minut a nikde nikdo. Tedy, bylo tu hodně lidí, jako vždy během hlavních jídel, ale ne ti, na které čekali.

"Musíme jít," řek potichu Liam. Jeho hlas byl monotónní a neprozrazoval naprosto žádnou emoci, což znamenalo, že to bylo ještě horší, než si Astorie myslela. A pokud Liam něco tušil nebo cítil, bylo vždy lepší mu věřit, to se Astorie naučila už dávno.

"Ještě chvíli."

"Ne."

Společně se obrátili k odchodu, měli namířeno do zmijozelský společenské místnosti. Bylo lepší na sebe vůbec nepoutat pozornost, což jim většinou nedělalo problém. Poslední dobu panovalo ve škole neobvyklé napětí, a tak si Astorie společně s Liamem nedovolovali tak často chodit do Komnaty nejvyšší potřeby.

Stalo se to v době, když Amycusovi ruply nervy. Tiše se mluvilo o Harrym Potterovi a o jeho neustálých útěcích před Voldemortem. Carrowovi na jeden den zmizeli, a když se vrátili, byli v ještě horší náladě než kdy jindy a vylívali si zlost na studentech, tentokrát jim nikdo nedokázal zabránit. Stějně tak Snape už prakticky nevycházel z ředitelny, pokud se však náhodou objevil ve Velké síni, všichni se mu raději klidili z cesty.

A Brumbálova armáda stále nabírala nové členy. Kouzelné galeony, které Neville rozdal několika starším studentů, se výborně osvědčily a bradavický odboj se stále rozšiřoval. Dokonce se jim dostalo nečekané pomoci zvenčí a od té doby, co Neville začal spolupracovat s Brumbálovým bratrem, se še obrátilo k lepšímu. Ne na dlouho. Zašlo to tak daleko, že byl Michael Corner nedávno mučen - přede všemi, jako exemplární případ, zatímco profesorku McGongallovou s ostatními učiteli zadrželi ve sborovně - za to, že se pokusil jednoho prváka vysvobodit z okovů, které měly sloužit jako školní trest. Byl zázrak, že Michael přežil bez trvalých následků a stejně tak malý chlapec už brzy začne znovu chodit. Astorii přešel mráz po zádech, když slyšela své ploužáky - některé v čele s Pansy Parkinsovnou se smíchem v očích - vyprávět o všem, co Michaelovi provedli.

Pak se vydali pro Nevillovu babičku. Stará paní uprchla a ještě své útočníky zesměšnila, ale Neville už si od té doby nedovolil vyjít ven z Komnaty nejvyšší potřeby. Chtěl, ale Seamus a ostatní mu to nedovolili. Báli se, a podle Astorie oprávněně, že tentokrát by další svůj prohřešek nemusel přežít.

Parvati měla být jejich dnešním prostředníkem. Střídali se lidé, čas i místo tak, aby nikdo nemohl přijít na to, že studenti z jediné nehlídané koleje na škole pomáhají odboji. Parvati nepřišla a Astorie dostala strach. Něco se muselo stát.

"Měli bychom nějak - " zarazila se, když ucítila zvětšující se teplo ve své náprsní kapse.

"Astorie?"

"To - au, sakra - počkej."

"Galeon?"

"Ano," zamumlala a rychle se začala rozhlížet kolem sebe, pak popadla Liama za ruku a vtáhla ho do jedné opuštěné učebny nedaleko sklepení. "To je vzkaz od Seamuse," zašeptala vzrušeně.

"Co píše?"

"Harry Potter je v Bradavicích," vydechla. Když zvedla hlavu, všimla si, že Liamovy oči se rozšířily stejně, jako její. Vrátil se zpět do školy, v Seamusově zašifrované zprávě stálo, že jsou v Komnatě nejvyšší potřeby a vymýšlejí plán. Plán.

"Co tu dělají?" zeptal se Liam. Bylo mu ihned jasné, že Potter se nevrátil sám.

"Berou si zpět školu," prohlásila Astorie. Pevně tomu věřila, v tuhle chvíli byla přesvědčená, že má pravdu. Doopravdy se něco dělo, něco velkého, co mělo změnit jejich životy.

* * *

Draco s Daphne se bez problému dostali do Bradavic. Rozplývavá skříň byla přesunuta z Komnaty nejvyšší potřeby do sklepení, které mělo být hermeticky uzavřeno, ale k tomu už stačilo dát zprávu Amycusovi. Čekal na ně.

"Nevím, co si myslíte, že tu děláte. Nepotřebujeme pomoc dvou usmrkanců," vypálil, jakmile Draco vylezl ven.

Nejradši by ho okamžitě odstranil a rozběhl se za Riou, ale musel počkat. Vše mělo svůj čas a zbavit se Daphne nebude snadné.

"V Prasinkách - " začal Draco, ale byl ihned přerušen.

"My víme, byla to nehoda. Nějakej starej dědek -"

"A co když ne?"

Jen se zamračil. Amycus ani jeho sestra Alecta nepatřili k těm nejchytřejším ze Smrtijedům, naopak oba vynikali svou krutostí a toho si Pán zla vážil.

"To je jedno, tak nebo tak, jsme tady," prohlásila Daphne, "a teď půjdeme do Zmijozelu."

"Ne," zamračil se Draco. "Ty nepůjdeš."

"Cože? Ale já - "

"Vydáš se do Velké síně, nepozorovaně, a budeš hlídat Neelvíry. Kdybys viděla Longbottoma, tak mi dáš okamžitě vědět, to samé s kýmkoliv dalším z té jejich stupidní armády. Rozumíš?"

"A co budeš dělat ty?" zaškaredila se na něj. Bylo mu jasné, že se nebude chtít rozdělit, ale musel ji donutit ho opustit.

"Najdu Crabbea s Goylem."

"Fajn, najdeme je spolu, a pak teprve se postarám o zbytek, nesmíme se rozdělit," kývla a Draco se zamračil, někdy zapomínal, jak je Daphne chytrá. "Pokud máš pravdu a Potter doopravdy míří do Bradavic, je pro tebe nebezpečné potulovat se po hradu sám."

Nejraději by na ní zakřičel, že je mu jedno, co si Potter myslí a že není malé dítě, ale tím by jen dokázal opak. Musel přemýšlet. Najít způsob, jak se dostat k Astorii - sám.

* * *

"Co budeme dělat?"

"Čekat," zněla stručná odpověď.

Astorie tiše zaklela. Liam byl její kamarád, opravdový přítel, bez kterého si už život neuměla představit, ale někdy ji doháněl k nepříčetnosti. Například jako teď.

Seamus ani nikdo jiný z Brumbálovy armády už jim neposlal další zprávu, takže netušili, co se děje a bylo příliš nebezpečné, aby se potulovali po bradavických chodbách. Zůstávali tedy schováni v prázdné učebně a čekali. Čekali tak dlouho, až se přiblížila večerka a bylo příliš pozdě, aby vyšli ven, krom toho Liam měl pravdu, pokud byl Harry Potter opravdu na hradě a něco plánoval, nebylo by pro jeho přívržence - řekl to s notnou dávkou ironie, kterou pochytila i ona -, aby se zdržovali uvnitř zmijozelský koleje.

"Už jsou skoro dvě hodiny po večerce," zašeptala, "přece tu nestrávíme celou noc."

"Proč ne?"

"Protože -" zmlkla a zamračila se na něj. Vlastně nebyl důvod. Její spolubydlící se po ní určitě shánět nebudou. Od doby, co Draco a Daphne opustili školu, byla znovu spíš vyvrhel a tentokrát jí to nijak zvlášť nevadilo. A Liam… ten byl od svého prvního ročníku v Bradavicích zvyklý, že ho všichni přehlíželi. Bral to jako svoji velkou výhodu, a i když to bylo smutné, Astorie mu musela dát za pravdu. Někdy bylo jednodušší být prostě neviditelný a to i bez použití neviditelného pláště.

Po většinu doby, co se krčili na zemi za katedrou, mlčeli. Nebylo co říct a nebezpečí to ani nedovolovalo. Všude vládlo ticho a to představovalo hrozbu. Astorie si už zvykla na samotu, už dávno jí nevadila, jenže být teď sama se svými myšlenkami pro ni nebylo zrovna nejbezpečnější.

Draco. To jméno se jí v mysli objevilo náhle a odmítalo odejít, stejně jako jeho majitel okupovalo její mozek, duši i srdce. Ještě pořád. Neviděla ho měsíce, a když se setkali naposledy, vyhrožovala mu. Stále dokola si vybavovala ten den, kdy ji přišel vyhledat až domů, bylo to o vánočních prázdninách - během nichž Smrtijedi unesli Lenku - a ona na něj mířila hůlkou, vrátila mu zásnubní prsten, hodila mu ho k nohám, a řekla, že pokud se znovu setkají, bude to na bitevním poli. Myslela to vážně, každé slovo, přesto to bolelo.

Harry Potter se vrátil do Bradavic. Nevěděla proč, nevěděla, co chce dělat, ale v hloubi duše tušila, že se všechno změní, konečně se přiblíží konec téhle války, ať už skončí jakkoli. Pokud je Potter v Bradavicích, Pán zla si pro něj přijde a společně s ním přijdou i Smrtijedi a mezi nimi… Draco.

Jak to mohl udělat? Jak se k němu mohl přidat, následovat zrůdu, která ubližovala nevinným a rozvracela rodiny? Chlapec a poté mladý muž, kterého milovala, by toho přeci nebyl schopen, muselo existovat jiné vysvětlení. Ale jaké?

A co Daphne? Na konci šestého ročníku, když zemřel Brumbál a Draco uprchl, čímž dokázal svoji vinu, ji její vlastní sestra napadla. Bojovala na Voldemortově straně, ublížila Ginny a se smíchem Astorii ukázala Znamení zla, jež hyzdilo její levé předloktí. Pak se ji pokusila zabít. Kdyby Liam tehdy nepřišel, Astorie by tu pravděpodobně už nebyla. Nemohla tomu uvěřit. Představa, že její sestra - její milovaná sestra - ji tolik nenávidí kvůli něčemu, co nedokázala ovlivnit. Nebyla její vina, že si ji Draco vybral a nemohla za to, že se do něj zamilovala. Bolelo to víc než všechno, co jí kdy Draco udělal, ani tak ji však nedokázala přestat milovat… a i nadále milovala Draca. Ale věděla, že ta láska už nic nezmění, každý stáli na druhé straně barikády. Až se setkají - a Astorie věděla, že se to dříve nebo později stane - budou stát proti sobě a jeden z nich tří zemře, pravděpodobně ona.

-TBC-

A/N: Dohodli jsme se, že Draco odešel z Bradavic a nevrátuil se. Nevím, jak to doopravdy bylo, ale vzhledem k tomu, že oně až do chvíle, kdy se ocitl v Komnatě nejvyšší potřeby nebyla zmínka, proč ne?
Pokud si pamatujete, Neville byl vůdcem bradavického odboje a přeživší Brumbálova armáda používala Hermioniny falešné mince.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Týn Týn | 12. listopadu 2013 v 16:58 | Reagovat

Teda čekala sem že nějak "dopadne" ať už smrtí nebo happyendem.. Docela čumim...

2 Domii Domii | 13. listopadu 2013 v 14:55 | Reagovat

To je konec ?? Achjoo nádherná kapitola

3 nel-ly nel-ly | 13. listopadu 2013 v 17:06 | Reagovat

Predposledni :-)  jeste jim malucko zavarim, ale uz to nebud trvat dlouho :-D

4 Hope Hope | Web | 13. listopadu 2013 v 23:05 | Reagovat

když začala Daphne o tom, že se nesmí rozdělit, tak jsem se tady ksichtila na monitor a dětinsky na ni vyplazovala jazyk...tu holku prostě nemám ráda! což jen dokazuje, jak skvěle jsi její postavu vymyslela a napsala...
a Astorie neumře! nesmí umřít, slyšíš?

5 nel-ly nel-ly | Web | 14. listopadu 2013 v 18:14 | Reagovat

[4]: a na začátku pár fanoušků měla, ale pak ji všichni přestali mít rádi, chudinku :D děkuju, já na tu holku byla vždycky hrdá a Astorii jsem neměla ráda nikdy :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA