Ve stínu legend (17)

27. října 2013 v 11:04 | Nel-ly |  Ve stínu legend
No jo, fakt, po dlouhé době se na hlavní stránce sejdou dvě kapitoly za sebou a pozor... dokonce i délka by vás mohla uspokojit (jestli děj? no, to netuším, ale kam se, spolu s hlavními protagonisty, vyvíjí, by mohlo být jasnější)
Děkuji HOPE za betaread :)


Člověk by řekl, že po šesti letech života v kouzelnickém světě mě už nemůže nic překvapit. Chyba. Je toho stále víc než dost. Zvykla jsem si na pohybující se schody, která vás bez varování přesunou na druhou stranu školy, a vy díky nim nestihnete hodinu - za což vás profesoři potrestají, protože je to očividně vaše chyba. Nelekám se sov, které během snídaně roznášejí poštu po kolejních stolech (a už nepodotýkám, jak nehygienické to je) a smířila jsem se i s pohyblivými a mluvícími obrazy, dokonce snáším i duchy. Ale aby mi sochy nařizovaly, kdy nesmím chodit ven, to už je trochu moc.

Když během minulého roku Sirius poprvé vyslovil jméno lorda Voldemorta, myslela jsem, že je to hloupý žert. Dnes už si to nemyslím.

Během prvního měsíce školy byl klid. Díky tomu, že jsem u NKÚ propadla takřka z poloviny předmětů, které jsem si nevybrala do budoucího studia - a doopravdy jsem si vychutnala výraz Lily Evansové, když se o tom dozvěděla, to zděšení by si bývalo zasloužilo zaznamenat - , měla jsem tenhle rok ještě volnější rozvrh než v předchozím ročníku a celkově se zdálo, že je všechno v pořádku. Většinu hodin jsem měla stále společných s Alicí a její neustálé naříkání nad ztracenou láskou k Franku Longbottomovi už bylo mnohem snesitelnější, než v prvním týdnu školy, kdy jsem se chtěla začarovat permanentní hluchotou.

Pak však přišel začátek října a s ním večer, kdy nás profesor Brumbál svolal do Velké síně. Celé Bradavice měly po večeři zůstat a vyslechnout si proslov. A nešlo o nic hezkého.

O letních prázdninách jsem byla unešená svým prvním skutečným vztahem a protože Alice na tom byla ještě hůř než já, její dopisy se omezily jen na zprávy o tom, jak je její přítel úžasný. Zapomněla se zmínit, že útoky, které nejen kouzelnická veřejnost zaznamenala již začátkem minulého roku, se vystupňovaly do takové míry, že rodiny žijící na venkově posilují obranná kouzla domů a bojí se vycházet po setmění ven. Nezmínila se o ničem ani cestou do školy, ani nikdo jiný, protože všichni předpokládali, že jsem v obraze - jak asi, když jsem byla vězněna v mudlovském světě? - a koneckonců nic strašlivého se nedělo, Ministerstvo kouzel se jako vždy o vše postará.

Nepostaralo. Ať si Brumbál říkal, co chtěl, bylo nad slunce jasné, že záležitosti se od začátku roku, kdy nás Moudrý klobouk varoval jen o něco důkladněji než obvykle, zhoršily. Koneckonců, proč by nás jinak svolával? Bradavice, jak ví každý prvňák, mají tu nejlepší ochranu v Británii, přesto ředitel nakázal zákaz vycházek a dočasné zastavení návštěv v kouzelné vesničce Prasinky, které mohli studenti posledních ročníků nad sedmnáct let navštěvovat libovolně každý víkend.

Slyšela jsem, jak Alice vedle mě hlasitě zasténala. Jediné, na co se každý týden těšila, bylo, až se v neděli odpoledne vydá dolů do vesnice a sejde se s Frankem, který se za ní přemisťoval. Soucítila jsem jak s ní, tak sama se sebou.

Dalším opatřením byly i samotné vycházky po pozemcích hradu. Ve večerních hodinách se posunul zákaz vycházek a u všech východů postávaly sochy. Ano, správně, sochy. Mlčenlivé kamenné cosi, co vás bylo schopné popadnout za kravatu či límec košile a hrubě vhodit zpět do hradu. Kouzelníkům zjevně pojem "fyzické násilí na dětech" nic neříká.

"Nenapadlo mě, že to zajde až tak daleko," zašeptal James, když nám ředitel Brumbál dal pokyn k odchodu. Evansová okamžitě vystartovala k profesorskému stolu a Remus dohlížel na mladší prefekty, kteří odváděli první tři ročníky zpět na kolej.

"Jak to myslíš?" zeptala jsem se a znovu si připadala trochu jako vyvrhel. Všichni kolem mě věděli, co se děje, celou dobu.

"Jestli zvyšují obranu Bradavic, musí to být hodně vážné," ujal se slova Sirius a na jeho tváři se usídlil tak vážný výraz nepodobný jeho obvyklému křivému úsměvu, že mě zamrazilo. "Ještě před dvěma měsíci říkali, že jde jen o několik náhodných útoků na pár kouzelnických domů na samotě a tři mudlovské rodiny."

"Mudlovské?" zajíkla jsem se.,

Kývl, ale jinak si mě nevšímal.

"Nikdo z těch kouzelníků ale nebyl vážněji zraněn, pokud vím," ujal se znovu slova James. Jako syn vedoucího londýnského oddělení bystrozorů měl mnohem větší přehled než my ostatní. "Tři lidé skončili u Munga, ale během několika dní je pustili domů a přesídlili na bezpečnější místo. Nic hrozného se nestalo."

"A co ti mudlové?" vyhrkla jsem.

"Tak jak moc se to mohlo zhoršit, že teď máme všichni zákaz vycházet. A všimli jste si, jak se Brumbál tvářil? Takhle zamračeného jsem ho ještě neviděl."

"Haló!" vybafla jsem na ně.

Oba se na mě zamračili, ale konečně mi znovu věnovali pozornost. Tvářili se nechápavě.

"Co ti mudlové?"

"Co s nimi?" podivil se Sirius, ale než jsem ho stihla praštit, dovtípil se James, po čem vlastně prahnu.

"Myslím, že jich pár zemřelo," řekl zamyšleně, "na následky zranění. Naši lékouzelníci se k nim nedostali dost rychle a mudlovské zdravotnictví není na moc vysoké úrovni."

O tom žádná, když kouzelníkům stačí vypít kapku kostirostu a narovnat si zlomenou ruku, zatímco já v osmi letech musela dva měsíce nosit sádru. Ale sakra…

"A to říkáš, že nešlo o nic vážného? Zemřeli lidé, krucinál!"

"Byli to jen -"

Nutno dodat, že jakmile Sirius zahlédl můj výraz, zmlkl a zatvářil se kajícně. Věděla jsem, co chtěl říct. Byli to jen mudlové. Ačkoliv Sirius ani James nesouhlasili s názory mnoha zmijozelů ani oni nepovažovali mudly za sobě rovné, i když si to pravděpodobně - doufám! - sami neuvědomovali. Čistokrevní kouzelníci tak prostě byli vychovaní, dokonce i Alice, která však jinak vehementně bránila jejich práva. Viděla jsem jí na očích - doteď byla pozoruhodně zticha - , že ji napadlo to samé co Siriuse, ona si však svou chybu uvědomila dřív, než otevřela pusu. Najednou jsem zatoužila, aby se mezi nás vrátila Evansová. Ona by mě chápala.

"Každopádně doufám, že udělají něco víc, než že nám jen zatrhnou vycházky," přerušil James napjaté ticho. Byla jsem mu vděčná, protože právě teď jsem se nedokázala vypořádat s pocity méněcennosti, které mě přepadly, když jsem si uvědomila, jak moc mezi ně nezapadám.

"Co tím myslíš?"

To byla Alice. Konečně. Nebylo jí podobné, aby tak dlouho mlčela. Po smrti své matky se hodně změnila, to se rozumí samo sebou. Každý z nás, kdo předčasně ztratí rodiče, jaksi rychleji dospěje, ale svou osobnost by potlačit nikdy nedokázala. Ani kdyby chtěla.

Než stačil James odpovědět, přerušila ho profesorka McGongallová a několika rychlými posunky nás vyhodila z Velké síně. To ona umí, má takovou autoritu, že dokonce i Sirius s Jamesem stáhnou ocas, sklopí hlavy a jdou, kam jim nařídí - tedy alespoň dokud se dívá.

"Co se stalo?" odchytila jsem Alici cestou do Nebelvírské věže. Od chvíle, kdy jsme se dozvěděli o nových útocích, toho moc neřekla a poté, co profesor Brumbál domluvil, už vlastně neřekla ani slovo, až teprve před několika minutami. Nebylo jí to podobné.

"Nic," pokrčila rameny a šla dál.

Popadla jsem ji za rameno a zastavila. "Tak hele, tohle na mě nezkoušej!"

"Co nemám zkoušet?" divila se.

"Nic mi není… jsem naprosto v pohodě… nic se neděje," mávala jsem jí zběsile rukama před obličejem. "Jsi moje kamarádka už šest let, poznám, že něco není v pořádku. A ty mi to řekneš!"

"Myslela jsem, že tě tím skuhráním nad Frankem obtěžuju," nadhodila s křivým úsměvem, který se až příliš nápadně podobal výrazu, jež tak často nasazoval Sirius Black. Neuvěřitelné, že i po těch letech se ti dva jen stěží tolerovali, možná si byli na jisté úrovni příliš podobní na to, aby spolu mohli v klidu vycházet…, ale o tom jsem teď doopravdy nechtěla uvažovat.

"No, snesla bych míň sentimentálních výlevů, ale pokud potřebuješ, jsem tu… vždycky," chytla jsem ji za ruce a stiskla. "Nezáleží na tom, jak moc budeš otravná a jak velkou budu mít chuť spáchat rituální sebevraždu - nebo vraždu, podle toho, jak zlý to bude -"

"Hej!"

"Ale jsem tu pro tebe. Navždy."

V očích se jí zatřpytily slzy a to nebylo dobré znamení, okamžitě jsem začala couvat, marně. Moje kamarádka se mi pověsila na krk a zmáčkla mě tak, že jsem na chvíli přestala dýchat - a ne, nebylo to dojetím, ta holka má neuvěřitelnou sílu, chudák Frank.

Slzy snáším hodně špatně. Když to na mě přijde, zalezu si někam do temného rohu nebo pod stůl - nejlépe s ukradenou flaškou alkoholu - a nechci, aby mě někdo rušil. Když pláčou ostatní, je to ještě horší a tím spíš, pokud se jedná o moji nejlepší kamarádku a člověka, na kterém mi na světě záleží nejvíc.

"No tak, no tak," mumlala jsem a nemotorně Alici poplácávala po zádech. Stály jsme jen kousek od obrazu Buclaté dámy a já potlačovala touhu utéct před emocionálními výlevy po schodech nahoru do své ložnice. Koneckonců by to nepomohlo, nejsme jen kamarádky, ale i spolubydlící, že.

Ze skrytého vchodu se vynořila černovlasá hlava, rozhlédla se kolem a zarazila se při pohledu na mně s Alicí stojící stále v pevném objetí. Výraz na Siriusově tváři byl do poslední mimiky totožný s tím, co jsem si představovala u muže, jenž vstoupí do redakce Playboye (štěstí, že v kouzelnickém světě představuje nejkontroverznější časopis Týdeník čarodějek). Pak si uvědomil, že se mé kamarádce třesou ramena a hlasitě poškytává. Zděšení, které následovalo, naprosto splnilo další má očekávání. Sirius stačil jen krátce mávnout rukou, a pak už byl ten tam… on emoce zvládal ještě hůř než já.

"Všechno je dobrý," pošeptala jsem Alici do ucha a nenápadně začala couvat ze sevření jejích paží. Tentokrát povolilo.

"Nic není dobrý," zafuněla a mávnutím hůlky si vyčarovala kapesník. V našem ročníku se našlo jen málo lidí, kteří by se jí mohli v Přeměňování rovnat. Já jen tiše záviděla, dokonce i teď.

"Jsme tady v bezpečí, nic nám ne -"

"Nejde mi o nás," přerušila mě nakvašeně. "Copak to nechápeš? Jestli posilují obranu Bradavic, bude se všude po Anglii dít to samé."

"No jistě…"

"Vyšlou na pomoc i rekruty a ne jen vycvičené bystrozory."

Jo takhle. Já hlava dubové, mělo mě to napadnout.

"Frankovi žádné nebezpečí nehrozí, je teprve v prvním ročníku navazujícího studia. Určitě je budou držet zavřené na Ministerstvu."

"A co když ne?" Hlasitě se vysmrkala do kapesníku a já si s povděkem všimla, že oči má už suché a jen trochu zarudlé.

"No… pak mu musíš věřit, že se o sebe dokáže postarat."

"Jo, jemu určitě," zafrkala, ale pak se trochu usmála.

"To je moje holka," krátce jsem ji objala. "Arogantní mrcha, kterou tak miluju."

"Hele!"

* * *

"Annie?"

"Tak se nejmenuju."

"Ale no tak, Annie."

"Hm?"

"Mohla bys toho nechat, sakra?"

"To ty toho nech," odsekla jsem a pro větší důraz následovala jeho příkladu, "sakra!"

"Přišel jsem za tebou, abych se omluvil. A ty se chováš jako spratek."

"Já, že se chovám jako spratek? A to mi říkáš ty, Sirius Black? To si ze mě snad děláš srandu." Zamračil se na mě a nafoukl tváře… jo, přesně to udělal a přitom měl tu drzost nazvat mě spratkem. "Říkáš to mně? Mně, která na rozdíl od někoho nejsem čistokrevná, rozmazlená, šlechtická dědička."

"Vydědili mě."

"Jo, jasně," mávla jsem rukou, "a bez peněz a domova jsi byl.. jak dlouho, dvě hodiny? Než jsem tě zachránila."

"Nepřišel jsem se s tebou hádat."

"Tak neříkej hlouposti."

"S tebou nikdy nevím, co za hloupý považuješ."

Už, už jsem se chystala znovu vybuchnout. Uznávám, že to možná nebyla tak úplně Siriova chyba. Přiznejme si to, v posledních dnech jsem měla doopravdy špatnou náladu, začalo to Brumbálovým proslovem, zákazem vycházek, smrtí mudlů a pokračovalo společně s dalšími útoky a faktem, že se všichni ve škole tvářili, jakože se nic neděje. No, nedělo, nikoho totiž smrt několika mudlů nezajímala. A už vůbec ne toho, kdo právě stál přede mnou a komu jsem se, znovu přiznávám, už pár dní vyhýbala - popravdě to šlo dost těžko, na Siriuse Blacka v Bradavicích narazíte prostě všude, především, když platí zákaz vycházek a on se se svými objevy nemůže schovávat mezi růžovými keři.

"Mrzí mě to."

Sklapla jsem jako vyfouknutý balón.

"Cože?"

"Mrzí mě, co jsem řekl ten večer ve Velké síni. Bylo to… necitelné."

"Jo, to bylo," vydechla jsem. Nikdy by mě nenapadlo, že se mi Sirius omluví. Co omluví, ani jsem nedoufala, že by ho snad mohlo trknout, že by měl.

"Já vím," kývl a zatvářil se zkroušeně. Šlo mu to. "Proto jsem sem přišel, abych se ti omluvil."

"Hm."

"Vážně mě to mrzí, neumím si představit, jaké to je… jak se asi musíš cítit."

Popravdě existovalo jen několik lidí, o kterých jsem si myslela, že by mohli pochopit, jak mi je. On byl jedním z nich. Já stála mezi dvěma světy, ale nepatřila jsem nikam. K mudlům a mému dětství mě vázaly jen nepříjemné vzpomínky na smrt rodičů a vinu, s kterou jsem vyrůstala. Kouzelnický svět mě nikdy nedokázal doopravdy přijmout - nebo jsem já nepřijala jej. Sirius znal jen jeden svět a pro ten se stal vyvrhelem. Byly jsme takové dvě zkrachovalé existence, co si navzájem mohly porozumět, kdyby nám dal příležitost... To on kdysi utnul naše přátelství, ne já.

"Jo, to nevíš," - nevíš toho hodně, protožes nechtěl - "ale díky."

Smířlivě jsem se na něj usmála a chtěla odejít. Zastoupil mi cestu.

"Mrzí mě to."

"To už jsi říkal."

"Nejen tohle."

Syčivě jsem se nadechla. Pokud jsem se nepletla - a já si byla celkem jistá, že se nepletu - tak na tahle slova jsem kdysi čekala dobrých pár měsíců a budu-li k sobě upřímná, tak dokonce let.

"Zvoral jsem to. Byli jsme kamarádi, rozumělas mi jako nikdo a já to zpackal. Mrzí mě to."

"Jo, hm… stalo se, už jsem se přes to přenesla."

Co to, u Merlinových koulí, říkám za žvásty?
"Teď je všechno jinak. Máme své přátele, hodně společných, trávíme spolu čas… ať už chceme nebo ne -" vzpomínka na minulý rok, kdy mě Alice s Jamesem společnými silami donutili, abych Siriuse hlídala, když vyváděl hlouposti, stále pálila - "a všechno je fajn."

"Ale mohlo to být jiné," řekl tónem, který jsem u něj nikdy dřív neslyšela. Jo, tak dnešní den se zařadil mezi ty nejpodivnější celého tohohle školního roku, tím jsem si byla jistá, a to byl teprve konec října.

"Mohlo," pokrčila jsem rameny. "Jenže není. A když mě teď omluvíš, už musím jít, Alice na mě určitě čeká."

Otočila jsem s k němu zády a vydala se směrem k sovinci. Alice tu poslední dobou trávila všechen volný čas psaním sáhodlouhých dopisů své životní lásce.

"Vážně mě to všechno mrzí," provázel mě tichý hlas, ale já se už neotočila. Nemyslím, že jsem ta poslední slova měla slyšet a i kdyby… Co na tom?
 

16 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Maysie Maysie | 27. října 2013 v 19:35 | Reagovat

Jé, tak ono mu to konečně došlo.  Doufám, že nebude paličatá a za něco mu to odpustí :)

2 Ammie Ammie | 28. října 2013 v 11:34 | Reagovat

Krásně napsaný, vyvíjí se to zajímavě :-)

3 Delly Delly | Web | 28. října 2013 v 16:09 | Reagovat

Tak za ten začátek a za ty mudly bych jim namlátila :-|  :-D Mary to mezi nimi rozhodně nemá jednoduché. Scéna s Alice byla vážně vtipná, ač možná z jejího pohledu ne, ale Mary a její myšlenky jsou prostě luxusní :-D A teda... Neříkají Siriusovi blesk? :-D Ale tak, možná může být Mary ráda, že mu konečně bliklo a že se k omluvě dokopal. Jinak, naprosto krásná kapitola :-)

4 ketty ketty | 28. října 2013 v 19:49 | Reagovat

To je tak krásný chci se zeptat jestli jeste budes pokračovat v Dáno osudem

5 nel-ly nel-ly | Web | 28. října 2013 v 20:46 | Reagovat

[1]: paličatá? moje postava? nikdy! :D

[2]: díky :)

[3]: věřím, že možná i jo, ale co se týče emociálních věcí a většiny myšlenek, tak je spíš z pomalejšího kraje... ona Mary na tom nen o nic líp, jen díky ich-formě působí, jak se jí zachce

[4]: děkuju a ano... dopsat to v plánu vážně mám, ale trvá mi to, takže neřeknu kdy :D

6 ketty ketty | 29. října 2013 v 23:01 | Reagovat

Znam ty pises povídky a ja mam problem napsat jen esej :-D

7 nel-ly nel-ly | Web | 29. října 2013 v 23:57 | Reagovat

[6]: hádám, že nějaký jiný text než povídky by pro mě byl taky oříšek :) plus, podle nálady, někdy to jde a někdy hůř a teď jsem spíš uvězněný v téhle povídce a u Pobertů, než v Dáno osudem, i když dokončit to fakt musim O.o

8 moira moira | Web | 30. října 2013 v 19:58 | Reagovat

jop, vidíš dobře, vážně píšu já. :D
hej, skvělá povídka. Mám strašně ráda všechny povídky se Siriusem a tahle dost dobře vystihuje všechny charaktery, baví mě. Dokonce i vývoj vztahů, což ne vždy musím.
A dobrý nápad.
To, že je Annie (jop, prostě je to Annie. :D) průměrná v kouzlech je geniální. Sice mě to čas od času strašně štvalo, ale je to prostě fajn. I když doufám, že ji za to dříve či později nepřizabijou... oO
Piš dál, chci vědět, jak to dopadne! :))
btw - miluju název povídky. :-D

9 nel-ly nel-ly | Web | 30. října 2013 v 21:16 | Reagovat

[8]: jůůů, fakt komentář pod fanfiction? O..o co se stalo? :D
Mary (!!!) neni průměrná, ona je chudinka často dost podprůměrná, všichni nemůžou bejt hvězdy a v tomhle ročníku se jich našlo až moc, ale na zabití je a co hůř... ještě i bude
a děkuju, vážně, moc si mě potěšila :D

10 Hope Hope | Web | 30. října 2013 v 22:57 | Reagovat

já vůbec nevím, co ti na to napsat, protože jsem ti pomluvila už u betování :-D
ale tak dobře...
napsané to bylo skvěle, samozřejmě =o)
s tím, že mě Mary i Sirius pěkně štvou, nic nenaděláš :-D teda mohla bys, ale určitě nechceš :-D jinak přes to s tím, že to byli jenom mudlové, se prostě pořád nedokážu přenést...všechny bych je profackovala! jenom proto, že oni jsou kouzelníci, tak jsou mudlové něco míň? pfff! u mě si to zkrátka podělali a budou se muset hodně snažit, aby to napravili! =oP
ale i když se to možná nezdá, tak se mi ta kapitola vážně líbila!
that's all :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA