Ve stínu legend (16)

12. října 2013 v 10:37 | Nel-ly |  Ve stínu legend
Och ano, vážně... všichni žijí a nastupují do sedmého ročníku, aby pokračovali v jízdě, která se zdá trochu moc dlouhá. No jo, ale kdo by se chtěl s Mary-Anne, Alicí či poberty loučit rychle? Kapitola delší a pozor... líbí se mi :D docela, takže asi bude divná, ale to už mi povíte jen vy
Opět zpětně děkuji HOPE za betaread :))) vždycky jí připravím nějakou tu jobovku, aby se nám nezačala nudit :D


"Jednadvacet, dvaadvacet, třia -"

"Co to děláš?"
Má dlaň, která se objevila před jeho obličejem, zarazila další příval otázek. No, nebo jsem v to doufala…

"Odpovíš mi?"

Marně. Za ty roky jsem si už dávno mohla zvyknout, že Sirius Black v sobě nemá kapku zdvořilosti ani pochopení ke globálně rozšířeným gestům - pokud se nejedná o obscénní posunky.

"Počítám," zahučela jsem na něj a dál jsem soustředila svůj pohled přímo před sebe. Zastoupil mi cestu, jako malé dítě, co se dožaduje pozornosti. Když jsem ho dál ignorovala, dupl nohou a prohrábl si vlasy gestem, které bylo tak Siriusovské, až jsem musela potlačit uchechnutí. Vždy jsem si musela blahopřát, že jsem jedna z mála lidí, kteří ho dokážou frustrovat. Navazovalo to ve mně až nepřirozeně příjemné pocity.

"Annie?"

"Neříkej mi Annie," odsekla jsem automaticky a konečně se na něj pořádně zahleděla. Je to neřád, krásný neřád. Už v pátém ročníku jsem zjistila, že na jeho zadek - i další části - se moc příjemně kouká a v průběhu let se to jen zlepšovalo. Bylo to nespravedlivé. Zatímco on, společně s Jamesem, Remusem a dokonce i Peterem, rostli do výšky, já zůstala malá a jen jsem se postupně zakulacovala. Dnes už byl i Peter vyšší než já, sice jen o několik palců, ale stejně, a i jemu se ve tváři začaly rýsovat lícní kosti a celkově se vytáhl, zatímco já měla zničehonic problém zapnout svůj starý školní hábit přes boky a hrudník. "Počítala jsem, jak dlouho to zvládnou bez nadechnutí… zdá se mi, že už museli překonat nějaký rekord."

Zatvářil se nechápavě, takže jeho podivně znepokojující krásu zastínil výraz, který mi byl dobře znám. Jo, takhle to bude hned jednodušší. Člověk by řekl, že po tom všem, co jsem se Siriusem zažila, mě nemůže fyzicky přitahovat, jenže…

Kývla jsem směrem k východu ze skrytého nástupiště 9 a ¾, kde postával malý hlouček lidí a vedle něj dvě postavy, které mohly být klidně i jednou, podle toho, jak těsně se k sobě tiskly.

Alice a Frank už se zase líbali. S tvářemi přilepenými k sobě pevněji než kouzlem trvalého přilnutí připomínali antické sochy - velice nemravné, naštěstí stále v oblečení. Rozhodla jsem se jim dát čas, ale ten rychle ubíhal a já se začínala bát, že mé nejlepší kamarádce vlak nakonec ujede, přesto jsem neměla srdce je rušit. Díky svým prázdninovým zážitkům s jistým krásným, atraktivním mudlou s neuvěřitelně modrýma očima se ve mně na okamžik probudila moje romantická dušička, o níž jsem si myslela, že ji snad ani nemám. A ačkoliv jsem sama sebe mohla přesvědčovat, že Jacksona a mě pojila láska až za hrob, nerada jsem sama sobě lhala. Nalijme si čistého vína, po našem rozchodu, který jsem sama iniciovala, jsem sice celý další den ležela v posteli, jak se na holku, co opustila svou první lásku, sluší, ale následující ráno mě to už přestalo bavit. Alice s Frankem, to bylo něco jiného. Miloval ji, co pamatuji a možná ještě dřív a ona nezůstávala pozadu.

"Jo tak, hrdličky," řekl Sirius tak chápavě, až jsem ztratila tok myšlenek a vrátila se do přítomnosti. Bylo to od něj nečekaně… empatické. Co se sakra stalo? "No, nekoukej tak na mě, strávil jsem celý dva měsíce s Dvanácterákem." Tentokrát se zatvářil náležitě znechuceně a já se zasmála.

"Myslela jsem, že ho už ta posedlost Evansovou pustila," nadhodila jsem a zavzpomínala na konec minulého roku, kdy jsem si společně se zbytkem hradu musela těžce zvykat na fakt, že se z Jamese Pottera a naší milované (Slyšíte tu ironii? Ne, stále ji nemám ráda.) stali přátelé.

"Hraje to," pokrčil Sirius rameny. "Tedy… nehraje, ale víš, co myslím. Došel k názoru, že dokud ji nepozve znovu na rande, zůstanou alespoň kamarádi a to mu zatím musí stačit."

"To je… rozumné," řekla jsem opatrně a čekala nějakou další bombu. Sirius se křivě usmál.

"Nemusíš se bát, nehrozí, že by ten jelen dostal trochu rozumu a rozhlížel se po jiných holkách - a že jich je tolik!" Tentokrát jsem se znechuceně zašklebila já. "Už má pro ně naplánované datum svatby i jméno prvorozeného syna, jen to o pár let odložil."

"Merline," rozesmála jsem se. "Jméno prvorozeného syna?"

"Harry."

Zamračila jsem se.

"Legendární chytač národního týmu na posledním světovém poháru, který jsme vyhráli," pokrčil rameny.
***
"Chybí mi," zasténala Alice.

Po dvouhodinové cestě Spěšným rychlíkem do Bradavic jsem měla chuť svou nejlepší kamarádku přizabít. Seděly jsme samy v jednom kupé a já toužila - ano, doopravdy toužila, tak špatné to bylo - po návratu Evansové, která jakožto nová primuska zmizela hned, jak se vlak rozjel.

Že láska z lidí dělá cvoky, dokazoval James Potter celému osazenstvu nebelvírské koleje a vlastně celým Bradavicím celé roky, ale že díky tomu Alice projde rapidní změnou osobnosti, to mě nenapadlo. Ještě před pár měsíci byla schopná tvrdit, že Frank Longbottom nestojí ani za to, aby mu věnovala za mák své pozornosti a že žádný chlap si nezaslouží zasněné ochání a áchání, které na chodbách pravidelně provázelo Siriuse Blacka. Dnes se však nezmohla na nic jiného, než nešťastné zamilované pohledy do prázdna a - bohužel pro mě - trpěla hlasitě.

Vím, že jako nejlepší kamarádka, bych ji měla podporovat a litovat, avšak po stotřiceti minutách a dvacetipěti vteřinách ódy na úžasné zákoutí jeho mozku, osobnosti, duše a (k mému zděšení) i jeho těla, jsem měla chuť, použít na sebe kouzlo Obliviate a přivodit svému mozku kóma. Ve chvíli, kdy jsem se už natahovala po své hůlce, se dveře rozlétly dokořán a já vyskočila ze sedačky, abych uvítala nově příchozí.

Snad nikdy jsem ve tváři Siriuse Blacka neviděla takový šok, jako když jsem se mu nadšeně pověsila na krk a vší silou ho vtáhla do kupé.

"Co to -"

"Opovaž se mě tu s ní nechat," zašeptala jsem mu výhružně do ucha a usadila ho na sedadlo vedle sebe - mezi mě a Alici.

Se škodolibým úsměvem si prohlédl moji kamarádku, která stále zasněně zírala z okna na ubíhající krajinu, a přisunul se blíž ke mně. Neprotestovala jsem, díky čemuž se na mě zazubil ještě zářivěji a přimáčkl se tak blízko, že mi narušoval osobní prostor - asi jako kdyby krajta spolkla slona. S velkým sebezapřením jsem zůstávala zticha, protože naproti nám zůstávalo volné místo. Společně se Siriusem přišli jen James a Peter, Remus byl pravděpodobně ještě na schůzce prefektů s primusy.

"Nazdar, Mary," kývl na mě James, a pak se zaměřil na Alici, s kterou odjakživa výborně vycházel. Jejich rodiče byli bystrozoři a oni měli v plánu pokračovat v rodinné profesi, krom toho oba rozuměli famfrpálu mnohem lépe než já. No… a zdálo se, že teď je pojí i hory bořící a konec světa přesahující nešťastná láska.

Zatímco jsem silou vůle ignorovala ruku, která se ocitla až nebezpečně blízko mého stehna, jak Sirius zkoušel hranice mojí trpělivosti - a že už se za ty roky kolikrát prokázalo, že prakticky žádnou nemám - , snažila jsem se vést konverzaci s Peterem.

Jeho rodiče byli sice čistokrevní, ale velice chudí a tedy na okraji společnosti, krom toho měli v rodokmenu ne jednoho, ale hned tři motáky, což je odepsalo jednou provždy. Ačkoliv jsem strávila v kouzelnickém světě už celých šest let, tak tradiční hodnoty staré celá staletí nejspíš nikdy nepochopím. Díky něčemu, co jeho matka nemohla ovlivnit, kdysi ztratila místo v prestižní kouzelnické společnosti zabývající se mezinárodním obchodem s magickým zbožím všeho druhu, protože lidé nechtěli, aby je zastupovala žena se "špatným" jménem, čemuž nepomohl ani fakt, že ji manžel před lety opustil, protože se nedokázal smířit se svým novým společenským postavením. Peter podle všeho svého otce od šesti let neviděl a společně s matkou žili sami v malém domě a stěží vyžili z příjmů z výroby kouzelných domácích spotřebičů.

Někdy umí být svět pěkná mrcha. Podle všeho byli Peter a James nějak vzdáleně příbuzní - to ostatně prakticky všechny čistokrevné rody v Anglii, mezi kouzelníky se na incest asi zas tolik nehraje, ale náš kapitán famfrpálového týmu a podle všeho budoucí bystrozor stejně, jako byli jeho rodiče, dostal do vínku naděleno všechno, co jeho kamarád ne. Krom rodinného zázemí, společenského postavení a dobré finanční situace, byl i talentovaný, okouzlující, sportovně zdatný, a když jste přivřely jedno oko, tak i pohledný. Peter, ani s přivřením obou očí, nebyl ani jedno z toho.

Vždycky jsem s ním sympatizovala, protože jsme oba byli tak trochu na okraji. Soutěžit s Jamesem, Siriusem, Alicí či dokonce Remusem se prostě nedalo, dokonce i Evansová byla mnohem populárnější než my dva - ano, uznávám, že kdybych se naučila vycházet s lidmi, asi bych si neměla na co stěžovat, ale jsem líná. Už kdysi jsem došla k názoru, že se změnit nemůžu, a tak se o to ani nesnažím. Mám Alici a to mi úplně stačí. Jenže Peter…

"Červíčka se neptej na prázdniny," vmísil se do našeho hovoru Sirius a jeho dlaň mi zavadila o koleno, zamračila jsem se na něj. "Bude ti zase vyprávět o historických trzích a soutěži v pojídání dýňových koláčů. Věř mi, to nechceš slyšet."

"Jsi neomalený a arogantní," zahučela jsem na něj a chytla ho za zápěstí. "Cokoliv bude lepší než poslouchat tvoje vyprávění o všech špinavostech, cos v létě dělal a dírách, do kterých ses podíval."

"Doslova," zasmál se pobaveně nad mojí poslední větou a já sevřela rty. Vždycky si naběhnu. Je to moje chyba, že neumím ohlídat, co mi zrovna vychází z pusy. Začali jsme se hádat, pokud se tak dá říkat přestřelce mých znechucených poznámek a jeho nemravným odpovědím. Obhroublý vtip se očividně dá udělat naprosto z čehokoliv a především pak z mé letní brigády poblíž koupaliště…

Nikdo si nevšiml, kdy Peter z kupé zmizel. Najednou jsem zvedla hlavu a on už naproti mně neseděl. Nevím, jestli odešel během těch dlouhých minut, kdy mě Sirius naschvál trápil svými nenechavými prsty, protože jsem před ním kdysi odhalila svoji slabost, nebo v následující hodině, kterou James s Alicí strávili v zapálené diskuzi o bystrozorském kurzu, čemuž jsme já se Siriusem naslouchali při kartách. Přiznávám, že dokud jsem si neuvědomila, že mám položené nohy na sedačce před sebou, která by neměla být prázdná, ani jsem si nevšimla, že odešel.

***

Lily Evansová se stala primuskou, což nikoho nepřekvapilo. Alice zářila nadšením a pro jednou zapomněla na svůj splín. James Potter sedící asi dva metry ode mě skuhral tak hlasitě, že jsem to slyšela i přes lomoz ve Velké síni. Docela jsem ho litovala, ale to mi nezabránilo si z něj společně se Siriusem - který se ukázal být mu ještě horším nejlepším kamarádem, než jakou jsem já byla Alici - v tichosti dělat legraci.

Zdá se to neuvěřitelné, ale náš sedmý a závěrečný rok začal a vše se mělo znovu změnit. Byla jsem si jistá jen jednou věcí, že na následující měsíce až do konce života nezapomenu a uchovám si je v srdci. Nikdo z nás nevěděl, co nás čeká tam venku, až škola skončí. Profesor Brumbál se nevyhnul varovnému proslovu na začátku školního roku, který jsme si všichni dokázali velice dobře vyložit - blíží se válka a až škola skončí, budeme jí muset čelit každý po svém.

TBC
 

15 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Hope Hope | Web | 12. října 2013 v 19:35 | Reagovat

kapitola se vážně povedla =o)
Sirius zkoušející Maryinu trpělivost byl super! :-D
ale přeci je mám jednu poznámku =o) nemyslím si, že Alice je nešťastně zamilovaná...s Frankem přece chodí, ne? =o)

2 kajulinek.s kajulinek.s | 13. října 2013 v 9:06 | Reagovat

takže on je ten tvůj web POVÍDKOVÝ? 8-O neříkej :-D
musím znova opakovat, že tvoje povídky jsou prostě nejlepší? :-) úplně si dokážu představit úpějící zaláskovanou Alici :-D

3 nel-ly nel-ly | Web | 13. října 2013 v 15:25 | Reagovat

[1]: tak alespoň v tuhle chvíli šťastná neni, když musí být bez Franka, ne? A co to víš, co provedu kánonu? :D

[2]: no fakt, povídkový... vážně!
moc děkuju :) a budu doufat, že brzy všem nepoleze na nervy, chudinka

4 lilyevans-and-marauders lilyevans-and-marauders | Web | 14. října 2013 v 18:14 | Reagovat

Božínku, božínku! DOKONALÉ! Na tuhle Tvou povídku jsem na určitý čas pozapomněla a teď jsem se k ní zase vrátila. :) A chyběla mi, fakt že jo. Píšeš úžasné, líbí se mi ty slovní obraty a říkám si "Hej, taky chci takhle psát!" :) Jinak by mi nevadilo, kdyby se na mě Sirius takhle lepil! XD Vůbec nevadilo, spíš naopak! XD Zaláskovaná Alice je výborná, taky ji úplně vidím před očima. Ale Mary, jak se baví s Petrem... Já Ti nevím, nedokážu si je představit, jak si spolu povídají... :/ Ovšem historické trhy zabily!!! XD
Výborná kapitola, těším se na pokráčko! :)))

5 Delly Delly | Web | 20. října 2013 v 9:04 | Reagovat

Bože, další skvělá kapitola a já se vážně začínám děsit toho, kde hodláš s povídkou skončit. Osobně si ale nemyslím, že by byla zatím kdovíjak dlouhá, já bych brala klidně ještě dvojnásobek kapitol :-D :-D
Miluju přátelství, které mají Sirius a Mary :-) Jejich rozhovory a potyčky jsou úžasné. Stejně tak jsem se bavila při představě zaláskované Alice a rovnou říkám, že tenhle příchod na "scénu", který tu Sirius měl, byl jeden z nejlepších v celé povídce :-D
Už jen poslední věc... Kdypak bude další kapitola? :-) (Vidíš? Teď nebudu otravovat jen s Dáno osudem, ale i s tímhle :-P DO tu mimochodem strašně dlouho nebylo :D :D )

6 nel-ly nel-ly | Web | 23. října 2013 v 17:54 | Reagovat

[4]: já s ní mám taky problémy, věčně zapomínám :D no jo, tak ten Peter se nedá úplně vynechat, chudáček O..o a Mary je mezi nima taky takovej looser :D

[5]:no jo, ale kdyby mi to tak netrvalo, když jchbude víc, budeme tu ještě další rok :-D a to se nesmí stát
jop, já na DO nezapomněla, fakt, jen trošičku, ach jo O..o si to dopíšu alespoň pro sebe, abych to viděla ukončený :D děkuju :)

7 Maysie Maysie | 27. října 2013 v 19:12 | Reagovat

Kapitola parádní, jdu na tu druhou :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA