Ukolébavka (6)

6. září 2013 v 21:29 | Nel-ly |  Ukolébavka
Docela odmlka, že? Doháněla jsem zkoušky - a musím říct, že z průměrného studenta pomalu padám k podprůměrnému (nechápaj moji genialitu :DDD) - a tak vůbec. Koupila jsem si koloběžku, tak jsme využili posledních pár dní hezkého počasí a no... zatim žiju., což mě docela šokuje.
Kapitola není nijak zvlášt dlouhá, ale co se děje týče, tak ten tam je a je to místo, kam jsem se nutně potřebovala dostat... minulou kapitolu ohodnotilo 17 lidí, za což moc děkuji :-* ale bylo by hezké, kdyby alespoň polovina napsala komentář, člověka to navnadí k rychlejšímu psaní ;-)

6
"Ahoj, Draco," usmál se Harry na mladého muže, jenž dnes dokonce zareagoval na jeho příchod, "něco jsem ti přinesl, vím, že je máš rád."


Přidřepl si k dřevěnému lůžku pokrytému zelenostříbrnou dekou, kterou Harry před několika týdny přinesl z Dracova pokoje v Malfoy Manor, a natáhl k mladíkovi ruku s celofánovým pytlíkem plným těch nejlepších čokoládových pralinek z luxusního obchodu na Příčné ulici.

"Vím, že normálně bys mi vynadal, kvůli své linii," zasmál se Harry a vzpomněl si na jednu z ne mála komických situací, která se stala, když ještě oba studovali v Bradavicích, "ale pro jednou si můžeš dovolit něco dobrého."

Ani to nestačil doříct a mladý muž s trochu přerostlými, ale voňavými, blonďatými vlasy se k němu natáhl a vytrhl mu sáček z ruky. Pak zabořil jednu ruku do pytlíku a vecpal si hned několik pralinek do úst a začal je (zcela nepodobný Malfoyovským způsobům) spokojeně žvýkat.

Harry se usmál, když sledoval požitek v jeho jindy nevýrazném obličeji. Takový Draco, na kterém bylo vidět, jak moc si svoji oblíbenou sladkost užívá, mu byl mnohem sympatičtější, než mladík, který vždy musel držet své emoce na uzdě a skrýval je před svým okolím.

"Jen si dej, Pottere, potřebuješ to," ozval se dobře známý arogantní hlas protahující každou slabiku za jejich zády a on div nezaskřípěl zuby.

"Jdi do háje, Malfoyi!"

"Ale, ale, ne tak zhurta. Jen si hezky dojez svoji čokoládu, vypadáš, že se každou chvíli nervově zhroutíš," ušklíbl se.

"Já tě -"

"Pane Pottere, uklidněte se a lehněte si zpět na lůžko," napomenula ho madame Pomfreyová, než se stačil zvednut z postele a vrhnout se na toho blonďatého zmetka.

"Jo, Pottere, poslechni, ještě by ses nám tu mohl sesypat… po kolikáté by to už bylo? Překvapuje mě, že tady nemáš rezervovaný vlastní pokoj," špičkoval dál Malfoy a pohodlně se rozvaloval na vedlejší posteli.

Byla sobota odpoledne a většina studentů si užívala poslední dny slunného počasí, před příchodem chladného skotského podzimu. Většina, až na Harryho Pottera, který měl tu smůlu, že se po obědě nechal vyprovokovat Dracem Malfoyem k závodu na košťatech. Mělo mu dojít, že bude v něčem zádrhel, ale když se střetl s tím mizerným blonďákem, nemohl jinak… nedokázal se ovládnout a choval se, jako kdyby mu bylo jedenáct a on byl v znovu v prvním ročníku při hodině létání s madame Hoochovou.

Ostatně, musel uznat, že tohle byl doopravdy hloupý nápad, zdaleka ne hodný Malfoyova intelektu - sám přiznával, že jeho rival nějaký měl, i když to nebyl žádný zázrak - a oba na svoji výbušnost doplatili.

Harry sice vyhrál (a byl si jistý, že to později Malfoy nikdy neuzná), jenže jak on, tak i jeho protivník skončili na ošetřovně - díky srážce a následnému spadnutí do jezera mokří a promrzlí až na kost -, kde se teď do nich madame Pomfreyová snažila narvat obrovské kusy čokolády.

"Tohle jíst nebudu," ohrazoval se zrovna Malfoy a jako malé dítě odvracel tvář od ošetřovatelky.

"Proč byste to nejedl? Budete, pane Malfoyi, nebo si vás tu nechám na pozorování celý víkend."

Harry vyprskl smíchy, ale rychle to zakamufloval jako zakašlání, když se na něj rozčilená madame Pomfreyová otočila, její pohled ho přikoval na místo a on si okamžitě ukousl velký kus sladkosti. Měl rád tenhle kouzelnický způsob léčení a musel uznat, že čokoláda mu do těla vrací ztracené teplo, podobně jako panák ohnivé whisky, ale na delší dobu a bez vedlejších účinků.

Se škodolibým úsměvem pak Harry sledoval ošetřovatelku s rukama v bocích postávající nad Dracem Malfoyem, který opatrně uždiboval kousky čokolády a vkládal si je do úst, aby si snad neušpinil svoje drahé oblečení nebo neukázal, slabost pro sladké. Harry tomuhle jeho chování nikdy nerozuměl; proč se musí tak ovládat, za každé situace?

Jenže pak přišla válka a on začal chápat, že city všechno jen zhoršují. Kdyby se nedokázal ovládnout a překonat smrt svých přátel a blízkých - rodičů, Cedrika, Siriuse, Dobbyho, Remuse, Tonksové nebo Freda -, jen těžko by mohl porazit Voldemorta a nastolit pořádek. Jenže pokud by se naučil ovládat už dávno předtím, mohl by dopadnout jako osamělý a uzavřený Malfoy, který nechtěl ukázat slabost dokonce ani při konfrontaci s kouskem čokolády?

Harry si ani neuvědomoval, že se mu na tváři rozlil nostalgický úsměv, když vzpomínal na Bradavice. Všechno bylo tak snadné a tolik mu to chybělo, dokonce - nebo možná především - i hádky se zmijozelským princem, který vždy věděl, jak mu rozproudit krev v žilách.

Kousek od něj se ozvalo zašustění a Harry vzhledl k dobře známé tváři a jen stěží se ubránil dalšímu úsměvu. Draco Malfoy, ten vždy dokonale upravený Draco Malfoy, měl kolem úst rozmazanou čokoládu z pralinek a zrovna si jeden po druhém olizoval i umazané prsty. Byl… ač se Harry tomu slovu dlouho bránil, jednoduše roztomilý.

Nakonec si povzdechl a vytáhl z kapsy svého hábitu čistý kapesník, který s sebou vždy pro jistotu nosil, třebaže doba, kdy díky neustálým útokům Smrtijedů či blonďákovým naschválům často končil s krví všude po obličeji, už dávno minula. Zvláštní, že se mu po něčem takovém, kdy mohlo stýskat, ale stýskalo. Posunul se blíž k Dracovi, otočil k sobě jeho tvář a nepříliš tvrdými pohyby, aby mu neublížil nebo ho nevyděsil, mu začal otírat tvář.

Draco se mu nepokoušel vykroutit, zůstal v klidu sedět a snášel jeho dotyky - první, kterých se Harry odvážil od doby, co ho tu našel. Chvíli mu trvalo, než si to uvědomil. Bylo zvláštní, že blonďák reagoval tak klidně, ale na druhou stranu… Harry už dávno zpozoroval, že si Draco na jeho přítomnost zvykl a někdy ho i vnímal. Koneckonců, navštěvoval ho pravidelně.

Sestra Evangeline se občas zmiňovala o záchvatech vzteku, ale Harry žádný podobný nezažil. S ním byl Draco klidný a Harry došel k názoru, že si ho možná oblíbil, protože především, když Harry mluvil, tak chlapec zůstával v klidu sedět na své posteli a sledoval své okolí, často i jeho samotného. Možná to bylo tím, že s ním doopravdy mluvil, dokázal vést dlouhé monology, ale i rozhovory, na které si sám odpovídal, vzpomínal na události během školy, které vyvolávaly úsměv na tváři, který tam neměl být. Nosil Dracovi věci, o kterých díky svému průzkumu jeho života věděl, že je má rád, a pak se s jistým zadostiučiněním díval, jak si mladík sám od sebe častěji vybírá opravdu to, co mu
Harry přinesl.

V posledních několika měsících tu byl několikrát týdně, čas od času takřka denně a nevnímající Draco, jenž mentálně odpovídal malému dítěti neschopnému dát dohromady souvislé slovo, se stal jeho nejbližším společníkem.

Stejně jako se Draco očividně cítil v Harryho přítomnosti, když už ne příjemně, tak určitě klidně, stejný vliv měl i na něj samotného.

Harry se stále zaobíral myšlenkou, co se vlastně blonďákovi stalo. Nemohl najít žádný náznak, který by mu nabídl alespoň indicii k nalezení pravdy. A jeho návštěvy v Ústavu samozřejmě nepomáhaly, bylo na první ohled jasné, že Draco nedokáže svůj stav nijak vysvětlit. Zdálo se však, že je rád, když
Harryho vidí a i kdyby ne…

Profesor Seald říkal, že je to nepatrné zlepšení. Dřív Draco špatně reagoval na jakýkoliv dotyk a nevnímal osoby, které s ním byly v místnosti. Teď však, když přišel Harry, se k němu sám přisunul, čas o času ho vzal za ruku a prohlížel si ji, poznával podle hmatu, zraku i čichu. Chytal ho za zápěstí nebo za košili a vodil ho sem tam po místnosti, kam si zrovna usmyslel. Reagoval na jeho podněty, ale nezlepšoval se tak, jak Harry doufal.

Čas od času Harryho odsunoval na jiná místa, protože se mu nelíbilo, kde jeho návštěva sedí, nebo sám přišel, objal ho ze zadu kolem ramen a tváří se třel o jeho krk a temeno. Bylo to stejně nevinné, jako jeho stav, kdy si neuvědomoval, co dělá. On to nevěděl, ale Harry… až příliš vnímal jeho blízkost a ozubená kolečka v jeho mysli šrotovala. Nebyl z rodiny, nebyl ani jeho přítel a nikdy netoužil po Malfoyově přítomnosti, tak proč jsou mu jeho návštěvy v Ústavu tak příjemné… možná dokonce příjemnější, než by měly být?

Ve chvíli prozření, když dokončoval očistu Dracova obličeje, si uvědomil, že jeho návštěvy zde jsou vlastně čistě sobecké. Dělalo mu až příliš dobře, že se mohl o Malfoye start - dobře, tím špatným způsobem. Chodil sem, protože to on se tu cítil líp, než kdekoliv jinde. Byl tu klidnější a uvolněnější, vyprávěl o Bradavicích a utápěl se vzpomínak s úsměvem, který k jeho školnímu životu prostě nepatřil. Na něm a jeho vztahu k Malfoyovi nikdy nebylo nic nostalgicky úsměvného, sakra!
Jakmile si uvědomil, co všechno je špatně, jak uboze se chová a že dávno - pokud vůbec kdy šlo - nejde jen o pomoc a nalezení odpovědi, poprvé ve svém životě se Harry Potter zachoval zbaběle. Vytrhl ruku z Draco sevření, když se ho mladík snažil dotáhnout s sebou k malému umyvadlu, a utekl z jeho pokoje. Až svým rychlým odchodem vyděsil lékouzelníka, který měl ten den dozor na chodbě.
Chvatně se omluvil a vyrazil pryč, nedbaje na šokované pohledy členů personálu, kteří uskakovali stranou, když se kolem nich hnal.

Nechtěl to cítit. Nechtěl nad tím uvažovat. Chtěl zapomenout, navždy zapomenout, že v něm kdy nevinné doteky nemocného člověka, mladého muže, vyvolaly příjemné pocity a mnohem víc, než jen sounáležitost, kterou dříve cítil. Začal se k Dracovi citově vázat, začínal ho mít rád.

Bylo to tím, že se cítil osamělý. Ano, tím to bylo. Už to bylo dlouho, co se rozešel s Ginny a od té doby - nic. Vůbec nic. Nebylo to nic sexuálního, ale na tom nesešlo, citová náklonnost k nemocnému Malfoyovi byla mnohem horší - mohlo se to nepěkně zvrtnout.

Merline, stává se ze mě zvrhlík! Zabědoval v duchu Harry a přidal do kroku, i když už dávno prošel branou Ústavu. Nemohl dovolit těm nevítaným pocitům, aby ho ovládly a svedly na scestí. Copak se už úplně zbláznil, začal mu mozek vynechávat? Neměl by při příští návštěvě už na oddělení profesora Sealda nadobro zůstat jako pacient?

Příští návštěvě? Ne, ani náhodou… už nikdy, nikdy, nepřijde. Ne, tímhle to pro něj skončilo. Ano, bude se i nadále snažit Dracovi pomáhat, ale může to dělat z povzdálí, nemusí ho chodit tak často navštěvovat, nosit mu dárky, které mu měly zpříjemnit život ve čtvercové místnosti, nebo mu kupovat čokoládové pralinky… Čokoládové pralinky! Co ho to vůbec napadlo?! Copak je Malfoy nějaká dívka, které se dvoří, že mu nosí pytlíky sladkostí a voňavé šampony - ale když on si vždy tak zakládal na svém vzhledu a… - ne! Dost. Tečka.

Jejich vztah se znovu vrátí zpět na úroveň, na které měl být - a to na žádnou.

Během posledních týdnů Harry dokázal donutit několik čarodějů z Oddělení záhad, aby pokračovali ve zkoumání Malfoyova stavu, když v Nemocnici sv. Munga nikdo nepokročil. Jeho jméno a touha vedení oddělení získat ho pro sebe, dokázalo to, v co by žádný jiný kouzelník nemohl doufat. Všechny testy se prováděly ve sklepeních Ministerstva kouzel, takže neexistoval důvod, proč by měl Harry Draca - Malfoye! - dál navštěvovat. Měl vše, co potřeboval.

Sestra Evangeline už se postará o Dracovo pohodlí. A Harry? Ten konečně udělá něco se svým osobním životem, než se z toho zblázní. A začne prvním krokem, odpoví na dopis, který mu předevčírem přišel domů a okamžitě skončil v koši.


 

19 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 darken darken | 7. září 2013 v 10:08 | Reagovat

Hezké. (I když trochu pedofilní... Harry, Harry, aby tě přitahovalo malé dítě...) Copak je to za dopis?

2 nel-ly nel-ly | 7. září 2013 v 10:57 | Reagovat

[1]: teď jen otázka jestli opravdu zvrhlé nebo jen touha mít o koho se starat a Harrouš to jako vždy nebere moc vážně, ale u něj člověk nikdy neví :)

3 Tabby Tabby | Web | 7. září 2013 v 12:47 | Reagovat

Awww, no jo :D To se dalo čekat, já bych asi taky prvně zdrhla :D Ale mluvíme tu o Harrym, že ano :-) Ochotně se vrhá do nebzpečí i před smrtící kletby, tak se snad brzo vzpamatuje.
Ach a Dracouš... on je fakt roztomilej a to, že mu je Harrouš na blízku mu krásně prospívá, a myslím, že nejen jemu :-)
Díky za dílek :-)

4 Bobina Bobina | 7. září 2013 v 14:35 | Reagovat

Chudák Draco, aby se zase nevrátil svým chováním na začátku, i když vypadá, že je mimo, na svou společnost je určitě citlivý :-(  :-(  :-(

5 nel-ly nel-ly | Web | 7. září 2013 v 19:01 | Reagovat

[3]: no jo, chudák malá, takovej hrdina a nakonec zdrhne, třeba se z toho nakonec ani nevzpmatuje? :D díky :)

[4]: snad ne :)

6 Achája Eressiel Achája Eressiel | 9. září 2013 v 18:39 | Reagovat

No to je pěkné rozhodnutí, ale určitě mu dlouho nevydrží a on za Dracem zase přijde:-)

7 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 10. září 2013 v 18:59 | Reagovat

Jo, tuhle povídku si pamatuju. Vždycky mě zajímalo, co tomu Dracovi může být.

Ale že se Harry nestydí. Víš jak muselo Draca vyděsit, že mu jeho oblíbený společník takhle zdrhnul? :-D

8 nel-ly nel-ly | 11. září 2013 v 13:49 | Reagovat

[6]: uvidíme, jestli nezůstane srabem :D

[7]: já myslím, ze se ještě stydět určitě bude

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA