Ve stínu legend (15.1)

22. srpna 2013 v 11:48 | Nel-ly |  Ve stínu legend
Maysie měla pravdu, fakt jsem minule omylem přeskočila číslo, tak pardon O_o to je jen dobře, míň čísel, tím spíš mě to uchlácholí, že z toho snad neudělám nijak megadlouhou povídku, i když i tentokruát je to jaksi filozofický - popravdě až moc, ale HOPE (takže stížnosti na ni, moji milou betu) tvrdila, že je to použitelná kapitola :D tak jsem se jí rozhodla věřit



Svět je hrozně zvláštní místo plné magie, o níž většina lidstva neví, mnoha tajemství, mocných sil, ale tou nejpodivnější věcí jsou lidé, kteří naši zemi obývají. To, jak se někdo dokáže změnit a přitom zůstává stále stejný, jak nás ovládají hormony, city i životní události. To, jak se neustále měníme a každý z nás je svým způsobem divný. Když si k tomu přičtete ukrytý kouzelný svět, ve kterém jsem se před necelými šesti lety ocitla, vzniká opravdu zajímavý chaos, jež zaručuje jedno: nikdy se nebudete nudit.

James Potter dovedl nebelvírský tým k velkolepému vítězství nad Zmijozelem v posledním zápasu sezóny. Frank Longbottom se dostal do přípravného bystrozorského kurzu. Remus Lupin a Lily Evansová ukončili zkouškové období jako premianti s nejlepšími výsledky. Sirius Black nebyl vyhozen za nevhodné chování a stal se rekordmanem ve školních trestech. Mary-Anne McDonaldová - slyšte, slyšte - prolezla. Peter Pettigrew skončil na ošetřovně, kde se vzpamatovával ze své poslední návštěvy Medového ráje. Náš šestý ročník se přiblížil svému konci...

Alkohol dokáže divy, dokonce i s největšími zarputilci. Den po oslavách vyhraného zápasu, které byly stejně velkolepé, jako zakončení, kdy James Potter předvedl jeden ze svých neuvěřitelných zákroků, zatímco druhý chytač, Regulus Black, se rozplácl na zemi, se dalo považovat za zázrak, že se většina naší koleje, především dvou závěrečných ročníků, objevila na snídani. Profesoři okatě přehlíželi bledé tváře a těch několik studentů, kteří utekli z Velké síně dřív, než do ní vůbec vstoupili, protože ucítili závan smaženého jídla. Já se naopak nemohla dočkat, až si dám něco pořádně mastného a nezdravého... kocovina je mrcha a jediný, kdo v našem ročníku umí bezchybně uvařit lektvar pro ti ní, je samozřejmě Evansová. A ta systematicky odmítá pomáhat svým bližním, kamarádka.

Myslím, že Alice na tom toho nedělního rána byla ještě mnohem hůř než já. V poslední době měla náladu pod psa, za což z velké části mohl stres z blížících se zkoušek, ale především havraspárský primus a blonďatá osina - tak ji pojmenovala Alice, ne já - v jeho zadku, tedy druhá primuska.

Co si pamatuju, odpadla jsem ve chvíli, kdy se Sirius postavil na stůl jen v černých kalhotách a s jednou ponožkou a začal zpívat bradavickou hymnu. Nebyla jsem dost opilá na to, abych si myslela, že zdědil jakýkoliv hudební sluch a málo střízlivá, abych ho kouzlem umlčela. Když jsem se škrábala po schodech do ložnice, slyšela jsem za svými zády hudbu a zpěv; dokonce duet. Kdy šla spát Alice, netuším, ale druhý den po svém výstupu mohla jen stěží mluvit. Dobře jí tak, i jí by měl být zpěv zakázán na doživotí. A to nemluvím o tom, jak kamarádsky se s Blackem - tím úlisným zrádcem, kterého nenávidí od prvního ročníku - objímala.

Jestli jsem já ráno trpěla kocovinou, tak Alice byla stále ještě opilá - to ostatně vysvětlovalo, co se stalo, když jsme se ve Vstupní síni střetly s Frankem a Stacy. Dívka se k němu zrovna nakláněla a natahovala ruku k jeho kravatě, když se kolem mě prohnal tmavovlasý blesk a pokusil se spolknout Longbottomovu hlavu.

Zůstala jsem stát s otevřenou pusou a vsadím se, že jsem nebyla jediná. Alice se kolem vysokého havraspárského primuse pnula jak psí víno a jemu trvalo jen několik vteřin, než patřičně zareagoval, objal ji kolem pasu a přitiskl k sobě. Konečně jsem se vzpamatovala z šoku a chtěla radostí zavýsknout, když byl najednou Frank odstrčen, pokaždé tak překvapivou, silou mé nejlepší kamarádky a donucen ustoupit o několik kroků zpět, aby udržel balanc. Nechápavě se zamračil, ale než stačil cokoliv říct, dala si Alice ruku před pusu a rozběhla se pryč.

Jako její kamarádka jsem ji samozřejmě s omluvným pohledem Frankovým směrem následovala a protože jsem byla nejlepší kamarádka, tak jsem se hned za rohem dala do hurónského smíchu. Bylo mi hned jasné, že ji najdu v prvních umývárnách, které cestou potkám.

Ačkoliv to nezačalo zrovna valně, obě strany dosáhly kýženého a necelé dva dny po tom fiasku ve Vstupní síni Alice sebrala odvahu a vydala se za Frankem. Ke cti se jí musí nechat, že i když se na něj vrhla ještě napůl opilá, a pak při prvním polibku utekla - nakonec to do umýváren stihla tak akorát -, dokázala v sobě najít odvahu. Taková prostě byla Alice, svéhlavá a odvážná, jako nikdo jiný. Večer měli první rande a vzhledem k tomu, jak se má kamarádka tentokrát tvářila mi bylo hned jasné, že tentokrát nikdo nezvracel.

Musím uznat, že vzhledem k událostem posledních několika měsíců, jsem i já prožívala konec školního roku docela s klidem. Jako chůva Siriuse Blacka jsem sice měla dost práce, ale vše se zlepšilo, když skončily famfrpálové tréninky a James znovu převzal svoji roli. Koneckonců, vlastně to nakonec zas tak strašné nebylo, po naší chvilce pravdy, kdy jsem se dozvěděla důvody, proč se choval tak, jak se choval, jsme spolu vycházeli docela v pohodě. Nebylo to sice takové přátelství, jako kdysi před lety, ale alespoň jsme se snesli - což je víc, než je Sirius schopen s jakoukoliv dívkou na škole, která neprošla jeho postelí (popravdě, co se tohohle týče, tak s těmi vychází ještě mnohem hůř).

Škola končila, já se měla vrátit do svého mudlovského dětského domova a Alice si připomenout, jaké to je být doma, kde její maminka už není. Ani jedna jsme se na prázdniny nijak zvlášť netěšily, i když ona alespoň žila s vědomím, že Frank bydlí doslova za kopcem.

* * *

Stalo se to koncem července, kdy jsem už po druhé odložila návštěvu u Alice. Z jejích dopisů bylo jasné, jak na tom s Frankem jsou, při čtení se mi před očima promítaly obrázky růžových poníků, jednorožců a srdíček ve všech možných barvách duhy. Opravdu jsem neměla zájem se toho osobně účastnit, krom toho Frank byl o rok starší a Bradavice opustil nadobro, takže jsem nechtěla rušit poslední jejich společné dny. Krom toho...
Hned první týden prázdnin jsem zjistila, že moje velice populární brigáda padla, protože se zjistilo, že zaměstnávat děti ze sirotčinců za menší než minimální mzdu na tahání těžkých krabic ve skladu je nezákonné... takový šok. A tak jsem sháněla práci, šlo to překvapivě jednoduše a brzy jsem zakotvila v mudlovské cukrárně kousek od koupaliště, které v překvapivě parném londýnském počasí praskalo ve švech. A tam jsem poznala Jacksona.

O přestávkách si nasazoval brýle s tmavými obroučky a posedával na lavičce před obchodem s knížkou na klíně. Měl delší blonďaté vlasy, světle modré oči, a když se usmíval, koktala jsem. Během celého prvního týdne jakoby vůbec nezaznamenal mou přítomnost, popravdě... zdálo se, že nevnímá snad nikoho, pokud zrovna nemusel společně se mnou obsluhovat zákazníky. Jako by ho svět úplně míjel a jemu nezáleželo na tom, co se kolem děje. No, byla jsem v tom až po uši a až se stydím vzpomenout si na všechno, co jsem byla schopná udělat, aby si mě všiml.

Existuje hodně rad - od odborníků i obyčejných lidí -, co dělat, když se vám někdo líbí, ale nakonec jsou asi stejně všechny k ničemu.

Jednou k večeru jsme zavírali obchod, když se přes ulici přehnalo pár dětí. Byl tam hubený chlapec v příliš velkém triku a vedle něj dva o něco starší kluci, jeden z nich měl barevnou značkovou koloběžku. Něco říkali a podle jejich výrazů a gest jsem hned pochopila, že jsou to oba jasní kandidáti zeleno-stříbrné koleje.

Neslyšela jsem, o čem že se přesně hádali, ale nebylo to potřeba. Už vůbec ne ve chvíli, kdy robustnější z dvou kluků popadl mladšího za tričko a prudce za něj zatáhl, až ho shodil na zem. To už jsem vyběhla ze skleněných dveří.

"Já to řeknu," pípl a v jeho očích se hromadily slzy.

"A komu?" zasmál se adept místa na čekačce polepšovny. "Nemáš rodiče."

Cítila jsem, jak mi zahořely tváře vzteky a děkovala bohu, že má hůlka zůstala bezpečně ukrytá v kufru pod mojí postelí. Jinak bych se totiž nemusela ovládnout a to by nebylo dobré, vůbec ne, protože mi ještě nebylo sedmnáct, ještě pět dlouhých dní.

Kluk se ještě víc přikrčil, ale dřív než mohl přijít další očekávaný šťouchanec nebo hůř; slovní útok, popadla jsem jednoho z malých tyranů za límec a trhla jím dozadu.

"Hej, co to děláš?"

"Co myslíš?"

"Ty -"

"Co?" Agresi v hádkách se zmijozelskými jsem vždy přenechávala Alici nebo Siriovi, ale tohohle malého delikventa jsem si hodlala užít. Mohlo mu být tak třináct maximálně čtrnáct let a už byl skoro stejně vysoký jako já...

"Nepleť se do toho, krávo."

Vykulila jsem oči. "A co když se budu, šmejde." Tak jo, uznávám, vyhrožovat malýmu dítěti není ta nejlepší vizitka.

"Řekneš to rodičům?"

"Jo, těm tvejm," prskl. "Chodíš po ulici a šikanuješ děti, to se jim nebude líbit."

"Hm, smůla, že já žádný nemám," pokrčila jsem laxně rameny, "takže si můžu dělat, co chci a v tuhle chvíli mám hroznou chuť si tě ohnout přes koleno a tady před tvým kumpánem ti naplácat." Naplácat? Fakt? Hm, zřejmě dospívám.

Zamračil se na mě, zatímco jeho kamarád trochu couvl, a zdálo se, že chce ještě něco chytrého dodat, ale při pohledu do mých očí si to rychle rozmyslel a vydal se pryč.

"V pohodě?" otočila jsem se na kluka, který stále seděl na zemi a teď na mě zíral s pootevřenou pusou. Zazubil se na mě a já si všimla, že nejen díky své výšce působil tak malý, nemohlo mu být víc než deset. A já prý šikanují mladší, pche.

"Taky nemáš rodiče?"

"Nemám."

"To mě mrzí."

"Jo, mě taky. Ale bude to v pohodě, víš?"

"Budu taky drsňák." S mojí pomocí vyskočil na nohy.

"Ty?" zasmála jsem se. "Oproti tobě nebudu vůbec nic, jim podobní nebudou mít šanci, protože nás nikdo nerozmazluje. Má to i svoje výhody," mrkla jsem na něj. To, jaká samota provázela moje dětství, jsem se v tu chvíli snažila vytěsnit. Teď už sama nejsem hezkých pár let, je to úžasný pocit, kterého se nechci nikdy vzdát.

"Už musím jít, měj se," otočil se a rozběhl se na druhou stranu než ti dva, "a díky!" Zavolal ještě a pak zmizel za rohem. Na tváři mi zůstal široký úsměv, pro jednou jsem si i já mohla připadat jako hrdinka, co sama skolila draka a nečekala na prince - dobře, vím, že šlo o dva malý kluky, ale to jsem se rozhodla ignorovat.

"Myslím, že jsi drsňačka," ozval se za mnou hlas a mě okamžitě přešlo veselí. Otočila jsem se směrem k Jacksonovi a jeho pomněnkově modrým očím, které se na mě konečně upíraly. Tak jsem si to opravdu nepředstavovala. Celou dobu jsem se v jeho společnosti chovala mile, usmívala se na všechny strany, nosila své nejlepší oblečení a on si mě všimne zrovna teď. "Brácha z tebe měl docela větry."

S údivem jsem na něj zírala. "Ten malej hajzlík je tvůj bratr? Teda... pardon."

"Nemusíš se omlouvat," pokrčil rameny. "Taky ho mám dost často plný zuby, kdyby byl on ten starší, byl bych v háji."

Mrkla jsem směrem k jeho pravé ruce, v níž - jako obvykle - svíral knížku. Jo, to asi jo, ale já bych ho chránila vlastním tělem. Merline, plácám nesmysly.

"Nevěděl jsem, že nemáš rodiče...," řekl tiše.

"Umřeli při autonehodě společně s mladším bratříčkem, už je to dlouho, skoro si na ně nepamatuju," pokrčila jsem rameny. Tohle téma mi nikdy nebude příjemné.

"To mě mrzí."

"Díky." Stále jsem klopila oči. Co to se mnou, sakra, je? Skoro dva týdny se kolem něj denně točím, a když je konečně tu a dívá se na mě, nedokážu mu pohlédnout do očí. Magor, no vážně. "Měla bych -"

"Nechceš -"

Konečně jsem zvedla hlavu a krátce se zasmála.

"Napadlo mě... jestli máš čas... nechtěla by ses projít?"

"Moc ráda."

* * *

Přesně takhle vypadá letní romance a dokonalá idylka. Alice budovala vztah s Farnkem, zatímco já dny trávila s Jacksonem a nemyslela na blížící se konec léta. Opravdu. Neuvažovala jsem o tom, že se vrátím do Bradavic, odkud chodí pošta jen pomocí nočních ptáků, které běžní mudlové nevidí jinde než v ZOO, a ani trochu jsem nelitovala, když jsem se ráno o svých sedmnáctých narozeninách probudila jako plnohodnotná čarodějka, že mu nemůžu říct, proč jsem tak nadšená. Koneckonců v mudlovském světě budu považována za dospělou až za rok.

Byly to mé poslední a zřejmě i nejlepší prázdniny vůbec. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem se netěšila zpět do Bradavic, ale nevadilo by mi protáhnout si volno ještě minimálně o měsíc. Od začátku jsem věděla, že zatímco vztah Alice a Franka měl velkou šanci vydržet i na dálku a pravděpodobně je čekala společná budoucnost, já měla jen vyměřený čas užívat si, co jsem mohla. A to jsem taky udělala.

Poprvé v tom bylo hodně romantiky, která zastřela naši nervozitu a nepříjemné pocity. Jackson chtěl počkat, já si chtěla užívat, dokud můžu. Netušil, že jeho čas v mém životě je předem pevně vyměřený.

Když o tom tak uvažuju, nic v mém životě nikdy nemělo dlouhodobější ráz. S rodiči jsem strávila jen zlomek času. Pak jsem byla mudla, čarodějka a v tuhle chvíli ani jedno a zároveň oboje, prošla jsem si fázemi nenávisti světa, sama sebe, strachem i radostí. Teď jsem se konečně zamilovala - nebo něco na ten způsob - a i to mělo trvat jen krátce. Vše mělo vyměřený čas, vše, krom mé nejlepší kamarádky. Neexistovalo nic, co by mě donutilo opustit Alici a své přátele, nic nás nikdy nesmí rozdělit.

TBC


 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Hope Hope | Web | 22. srpna 2013 v 17:34 | Reagovat

já jsem trubka...jsem si říkala, proč je v čísle kapitoly ta jednička, když je tady celá, a až pak mi to došlo :-D mno, nevadí :-D
já ti ke kapitole už řekla svoje, tak asi nemá smysl to opakovat =o) stále žeru toho kluka, kterému pomohla =o)
ä pořád doufám v hepáč, i když se ho stejně nedočkám :-D
kapitola se mi líbí! já mám ráda filozofické kapitoly...možná proto, že je sama neumím napsat :-D

2 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 23. srpna 2013 v 21:33 | Reagovat

Prej drsňačka. Ale svým způsobem ano. Konečně se odvázala. Zastala se nevinného malého chlapce.

3 Ammie Ammie | 24. srpna 2013 v 17:49 | Reagovat

Jsem zvědavá, co se z toho nového vztahu vyvrbí a jak to celkově bude pokračovat :-)

4 M.-Liy M.-Liy | Web | 26. srpna 2013 v 15:24 | Reagovat

tak,právě jsem zhltla VSL jedním dechem a musím ti říct že je to úžasný! Jediný co mi trochu vadí je že píšeš ve stylu-za ten rok se stalo to a to. Ale jinak super a moc se těším na další kapitolku :)

5 Porcelánová baletka Porcelánová baletka | Web | 27. srpna 2013 v 19:12 | Reagovat

Ahojky :-),
vím ,že tento komentář vůbec nebude souhlasit se článkem, dopředu tě prosím at se nezlobíš,ale nenapadlo mě -kam jinam napsat :-).
Chci se tě zeptat, koukala jsem na tvou stránku layů a strašně mě nadchl tento desing: http://nel-ly-layout.blog.cz/1103/blue-mirror ,nevím jestli je pro veřejnost ,tak se chci zeptat ,jak to je? :-)
Děkuji za odpověd :-)

6 May May | 16. září 2013 v 17:11 | Reagovat

Jé, to byla skvělá kapitola :)
Výborně mě pobavila věta (s těmi vycházel ještě hůř) nebo tak nějak :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA