Ve stínu legend (14)

8. srpna 2013 v 12:00 | Nel-ly |  Ve stínu legend
Že prý o prázdninách častěji, co? No a už je to zas měsíc... krom tho kapitla je krátká, ale je v ní docela zásadní obrat a tak nějak mi prostě vyšel konec, takže jsem tu délku nechala být.
Jinak tyhle a budoucí události si domýšlim podle svého nejlepšího úsudku, jak to asi tak mohlo být... no, uvidíme, jak mi to půjde.
btw. právě teď jsem s Doreou na chatě a doufám, že máme krásné počasí a že na mě po návratu bude čekat nějakej ten komentář ;-)
EDIT 12.8.: Děkuji HOPE za překlad, těch překlepů tam bylo fakt trošičku moc a ano... je to teprve 14. kapitola :D

Ach Merline, povzdechla bych si, a pak hlasitě zanadávala, kdyby mi zrovna nedocházel dech. Klusala jsem ze vstupní síně, abych zabránila problémům. Čím víc jsem se blížila k chodbě vedoucí do sklepení a lektvarovým laboratořím, tím se hlasitost křiku zvyšovala, až jsem nakonec prudce zabrzdila. Bylo to horší, než jsem čekala.


Celá parta zmijozelských v čele s Belatrix Blackovou stála proti jedinému nebelvírskému studentovi, to už samo o sobě bylo nebezpečné, ale co teprve, když dotyčným nebyl nikdo jiný, než Sirius Black?

Zrovna na sebe pokřikovali něco o krvezrádcích, odpadu společnosti, tradicích, čemuž jsem nikdy pořádně nerozuměla a na první pohled bylo jasné, že brzy přijde řada na hůlky. Nastal čas zakročit, popošla jsem několik kroků vpřed, rázně se prodrala davem přihlížejících a udělala první věc, která mě napadla.

Popadla jsem Siriuse za kravatu, jakoby to bylo vodítko od obojku neposlušného psa a zatáhla. Nic se nestalo, to jsem ovšem nečekala, doufala jsem, že odvedu pozornost, což se povedlo. Zatímco Black stále nepříčetně žvanil, zmijozelští ztuhli a spolu s tím se zastavily i jejich ruce mířící do kapes hábitů označených stříbrozelenými symboly. V to jsem doufala, protože ať už si mě Moudrý klobouk zařadil kam chtěl, tak motat se do rvaček, ve kterých nemám nejmenší šanci přežít - dobrá možná přeháním, ale fakt nesnáším školní tresty - nemám v plánu. Zatímco všichni vyvalili oči, já se pověsila na Blackovu kravatu a táhla, dokud se nezačal škrtit a musel mě konečně vzít na vědomí.

"Co to krucinál děláš?" vysoukal ze sebe brunátný - nevím, jestli vztekem nebo tím, že mu docházel dech.

"Co asi myslíš?" odsekla jsem a znovu zatáhla. Neměl na vybranou a následoval mě, pozadu a třesoucí se vzteky, ale konečně se rozhýbal. Snad mu konečně došlo, proti jaké přesile tu stojí. "Zachraňuju ti tu tvou cennou kůži."

"Zvládl bych to sám."

"Nezvládl."

"Jsi zlá a agresivní," postěžoval si po chvíli, kdy jsme už bok po boku kráčeli směrem ke Vstupní síni.

"A ty ufňukanej trouba," řekla jsem klidně.

Poslední měsíc jsem strávila tím, že jsem Siriuse tahala z malérů, a tak jsem si na vzájemné hádky už zvykla. Zdálo se, že i on se konečně začal smiřovat s faktem, že mě bude mít neustále za zadkem, takže většina našich přestřelek už dávno pozbyla šťávu a agresi.

Jen jedinkrát by na mě Sirius Black zaječel - a ano, ať si říká, co chce, tak on opravdu ječí - a já bych se na slib, který jsem dala Jamesovi a Alici, ihned vykašlala, kdyby se ovšem události nevyvíjely tak, jak se vyvíjely.

James i nadále trénoval své famfrpálové družstvo jako o život a přitom se ještě snažil udržet si ty nejlepší známky, což především v kouzelných formulích a lektvarech začínal být docela problém. Zdálo se, že ani vrozený talent nakonec nestačí na to, aby mu zařídil přímou cestu do bystrozorského kurzu.

A zatímco se náš kapitán po nocích lopotil v knihovně společně s Remusem a Evansovou, Alice konečně pochopila to, co já věděla už delší dobu. Když totiž minulý týden uviděla Franka Longbottoma, jak podává své blonďaté primusce ruku a ona mu za to na oplátku dala pusu na tvář - vybuchla. A nemyslím tím záchvat vzteku. U čarodějů, kteří mají problémy s kontrolou a ještě nejsou úplně vyzrálí - přiznávám, že tohle přirovnání si doopravdy užívám - se jednoduše stává, že jejich magie vypluje na povrch, když jsou v ohrožení nebo je ovládnou nepřekonatelné emoce. Mezi tyto emoce patří i žárlivost a vztek. Nemusím snad vysvětlovat, jak to dopadlo se džbánem dýňové šťávy, která ležela na stole před Alicí, když se Stacy naklonila k Frankovi.

Nepociťovala jsem žádné velké zadostiučinění, možná jen trochu, a už vůbec jsem se Alici neposmívala, když jí konečně došla pravda, kterou já znala už měsíce. To, že ji má Frank rád jsem věděla roky - no, kdyby neměl, dávno by ji musel zabít - a že slovo "rád" zdaleka nestačí, jsem tušila minimálně od začátku tohoto školního roku.

Alice se konečně aktivně zapojila do hry, kterou už s ní Frank hrál nějakou dubu a já s tím nechtěla mít nic společného. Kdykoliv byli spolu v jedné místnosti, pozoroval ji, dokud se nepodívala jeho směrem, pak se otočil. Pečlivě se snažili vyhnout střetnutí vzájemných pohledů a ani jeden se neměl k akci - ano, vím, že jsem s tím neměla nic společného a mým úkolem nebylo zasahovat, proto jsem se skryla za svoji depresi a couvla. Krom toho hlídat Siriuse Blacka byla práce na plný úvazek.

* * *

"Co to do tebe sakra vjelo?" zaječela jsem na něj tak, že se na mě překvapeně zamračil, ale mlčel. "Že jsi osel, vím už pár let, ale vždy jsem si myslela, že jsi dost chytrý -"

"Neřekla jsi právě, že jsem osel?"

"Ticho!" Sklapl. "Dřív jsi pokaždé dokázal alespoň trochu odhadnout míru, sice později, než jakýkoliv člověk s alespoň minimálním pudem sebezáchovy, ale dokázal. Nemůžeš vyvolávat hádky s celou partou zmijozelských sám! A už vůbec ne na chodbě kousek od sklepení."

"Jasně, mami," zaškaredil se na mě.

"Tak co se děje?"

Mlčel. Trucoval, jako malé dítě. Už jen chybělo, aby se sebral a práskl za sebou dveřmi svého pokoje. Celá tahle situace byla k uzoufaní. Věděla jsem... prostě věděla, že se něco stalo. Od Vánoc se choval divně a jen se to zhoršovalo.

"Jestli mi to neřekneš, rozhlásím po škole heslo do prefektské koupelny a večery, kdy se tam chodíš zašívat," pohrozila jsem mu.

"Jak bys zrovna ty mohla to heslo znát?" nedal se.

"Alice," pokrčila jsem rameny, "ty máš možná Remuse, ale já díky Alici jeho i Evansovou."

Zbledl.

"Takže?"

"Lord Voldemort," vyslovil dvě slova, která nám měla navždy změnit život. V té chvíli jsem to však ještě nevěděla - jako vždy jsem absolutně netušila, co se v kouzelnickém světě vlastně děje - a tak jsem podle toho zareagovala.

"Lord čeho?"

"Voldemort," zašklebil se. "Nechává si tak říkat nebo... tak podobně. Nikdo neví, kdo je a odkud se tu vlastně vzal, ale zdá se, že má čím dál víc stoupenců. Podporuje, hm," zamyslel se, "temnou stranu."

"Temnou stranu?" podivila jsem se s náznakem úsměvu, ale můj výraz okamžitě zchladl, když se mi Sirius zadíval do očí. Vycítila jsem, že tenhle rozhovor je důležitý a že bude mít pravděpodobně hodně společného s tím, co jsem zaslechla na okraji Zapovězeného lesa před několika týdny. Hlasy, které mi do teď jasně zněly v hlavě - Belatrix, Snape a Regulus Black, Siriův mladší bratr.

"Nevím, jak to nazvat, ale asi jo... jsou to ti, co podporují tradice a zvyklosti. Chtějí vrátit starý řád."

"Starý řád?" začínala jsem si připadat jako omezenec.

"Dobu, kdy mudlovský svět netušil, že kouzelníci existují."

"Ale vždyť to stále nevědí, prakticky nikdo až na -"

Pokýval hlavou. "Přesně tak. Nikdo. Jsou to zastánci čisté krve, podle nich mají právo na hůlky jen čarodějové z čistokrevných rodin, jako jsme já nebo James. Mudlové a jejich děti jsou pro ně póvl, nižší forma života, která si nezaslouží magii."

"Ale děti se tak rodí, tak to prostě je."

"Ne pro ně. Neuznávají to. Krom toho... tady nejde jen o návrat k absolutnímu utajení. Jde o uzavření celého světa a následnou invazi."

"Inva -"

"Tihle lidé věří, že kouzelníci jsou víc než mudlové, že bychom jim měli vládnout, zotročit si jejich svět. Mudlů je dnes stokrát, tisíckrát tolik, co čarodějů, ale proti naší magii by stále ještě neměli šanci. Kdyby se všichni čarodějové dokázali spojit v rychlém ničivém útoku pod jedním velitelem... svým lordem..." nedořekl a ani nemusel.

"Pane bože," zašeptala jsem zkoprněle a sesunula se podél kamenné zdi na zem. Usadil se vedle mě.

"Tohle je to, co ten Voldemort chce. Říká se, že se objevil z ničeho nic, ale už má desítky následovníků a prý je velice mocný. Zatím neudělal nic protizákonného, vlastně... nikomu neublížil, ale jsem si jistý, že to jednou udělá a až to začne..."

"To přeci nemůžou," zaskuhrala jsem zlomeně při představě, že bych se nikdy nedozvěděla o existenci Bradavic, že bych zůstala v mudlovském dětském domově v přesvědčení, že jsem nějaká zrůda, která zavinila smrt svých rodičů. Dětí, jako jsem byla já, dětí, které neznaly své schopnosti, neuměly je ovládat a bály se jich... takových dětí byly jen v Anglii desítky, a kdyby se nikdy nedozvěděly, kým doopravdy jsou...

"Nevíme, jak to dopadne."

"Tak nebo tak, to ale nebude dobré."

"Ne."

Seděla jsem na zemi a zírala před sebe. Nikdo, ani Sirius, by v té chvíli nedokázal pochopit, co se mi právě honí hlavou. Nesouhlasil s nimi a bál se následků, které by mohlo podobné hnutí vyvolat - a já instinktivně tušila, jak osobně se ho to dotýká, protože rodinná filosofie jeho rodiny nebyla žádným tajemstvím - , ale nikdy nemohl pochopit, co by taková změna přinesla lidem, jako jsem byla já. Uvězněným mezi dvěma světy, nepatřící ani do jednoho.

Evansová taky pocházela z mudlovské rodiny, byla první čarodějkou ve své rodové linii, jenže než se na prahu jejího domu objevila profesorka McGonagallová, žila si spokojeným - nebo alespoň normálním - mudlovským životem. Sama nám s Alicí jednou vyprávěla o některých úžasných věcech, které dokázala, než jí Snape řekl, co je zač. Úžasných... Ten den, kdy tohle vyprávěla, jsem se sebrala a beze slova odešla. Na mojí magii a mých zážitcích nebylo nic úžasného ani krásného. Většinu života jsem se považovala za monstrum a bála se sama sebe. To jen proto, že mi do života vstoupil profesor Brumbál jsem neskončila na celý život v blázinci v polstrované cele. A vsadila bych se, že takových, jako jsem byla já, je na světě víc, než spokojených malých čarodějek, jako byla Lily.

"Moji rodiče s ním sympatizují," řekl zničehonic Sirius. Zapomněla jsem, že tu stále je a potichu vedle mě sedí. Jeho mdlý hlas pronikl tichem, které mezi námi zavládlo. "Souhlasí s jeho názory, ale jejich postavení jim nedovolí se k němu veřejně přihlásit. Mému bratrovi v tom však nic nebránilo. Přidal se k nim, stejně tak Belatrix, Rodolphus a ostatní, jakmile jim bude sedmnáct, stanou se oficiálně Voldemortovými stoupenci."

Nakonec nebylo tak těžké pochopit, proč se ze Siriuse Blacka stala neřízená střela. Vše se mělo změnit a já tušila, že před nám neleží zrovna zářivá budoucnost.

TBC
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Maysie Maysie | E-mail | 8. srpna 2013 v 16:02 | Reagovat

Za prvé,nechtěně si přeskočila 14 kapitolu :D
za druhé, tak jsem se těšilo a ty to takhle zkrátíš? Chci delší kapitoly :)
Kapitola je takový míň akční, ale pořád stejně zábavně psaná.
Těším se, až se tam strhne pořádná mela :)

2 Hope Hope | Web | 9. srpna 2013 v 14:11 | Reagovat

já ti povím, že není vůbec hezké, jak rychle jsem tu kapitolu přečetla...příště by mohla být delší =o) ale aspoň mi oprava nezabere tolik času :-D
kapitola se mi líbila, akorát Sirius zapomněla úplně na Remuse...ten je taky z čistokrevné rodiny, ne?

3 nel-ly nel-ly | 11. srpna 2013 v 10:27 | Reagovat

[1]: Ježíš, no vidíš... tak až zas budu ne něčem jinym než na mobilu... já nevím, co za děj futr  chceš :P tohle bylo zrovna důležitý!:Ď

[2]: mary je prakticky mudlous :P jako by ti šíři vadil... ale jo, tady jsou čistý a hlavně Alice s frankem, ne?

4 Tabby Tabby | Web | 11. srpna 2013 v 21:07 | Reagovat

Alici a Franka zbožňuji... :-) Vůbec by mi nevadilo, kdyby o nich bylo psáno víc :D

A Mary má teda pevný nervy, zachraňovat Blackovi prdel, to je vážně něco :D
Ale nadruhou stranu, chápu, že Sirius vyvádí...

Hezká dějova linka, krásně to do sebe všechno zapadá :-)

5 nel-ly nel-ly | 12. srpna 2013 v 19:32 | Reagovat

[2]: jsem si blbě přečetla komentář... no, nikdo nikdy neřekl, že je čistokrevný, ne? :) a vzhledem k jeho chudobě atd. /čímž se ni nevysvětluje, známe Weasleyovi/ a protože neměl žádné příbuzné, jsem ho nechala tak nějak na půl :D

[4]: já si říkala, že Mařena/Sirius popisující vztah LIly/James už bylo dost, Mary je tedy moje kanonová mařena a popisuje spíš toho Franka s Alicí, ti museli být věkově cca jako poberti, ne?
jinak moc děkuju :)))

6 Polgara Polgara | Web | 13. srpna 2013 v 20:48 | Reagovat

Líbí se mi ta její rozporuplnost ohledně toho, do jakého světa patří. Sama vím, jak bych si vybrala. Vivat Bradavice. :-) Nicméně tahle povídka je psychologicky propracovaná...vlastně ty máš psychologicky dokonalé vše. Nicméně byť je na jednu stranu temná, tak tam dokážeš vložit svůj typický humor. Tady třeba Alici a Franka anebo Jamese a Lili, umíš vystihnout s elegancí sobě vlastní danou atmosféru, ale to víš ne, ty naše pani spisovatelko. :-)

7 Delly Delly | Web | 19. října 2013 v 23:00 | Reagovat

První polovina: naprosto geniální zachraňování Siriuse před zmijozelskou bandou s úžasnými kousavými poznámkami a skvělými myšlenkovými pochody :D Na druhou stranu je vidět, že už to pomalu začíná být opravdu vážné. A když jsem tak četla tuhle kapitolu, vzpomněla jsem si, že vlastně nikdo neví pořádně o Mary a jejím životem před Bradavicemi, že? Dočkáme se někdy toho, že se to někdo dozví? No, ale kapitola to byla každopádně skvělá :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA