Ve stínu legend (11)

17. března 2013 v 16:23 | Nel-ly |  Ve stínu legend
Je to kratší a takový... já věděla, že přeskoky mi půjdou mnohem líp, protože ta omáčka uprostřed, to nikdy není nic pro mě. Chyby pro zatím omluvte - už to sem nutně potřebuju dát a jsem v práci (jo fakt, jeden z důvodu, proč to tu umírá, jsem hledala, pak našla a zaučovala se a tak vůbec :D konečně něco taky dělám, i když tu píšu kapitolu :D ale co už - snad to nebude nic závažnýho. Až se dostanete k části s mudlovským obchodem, tak to berte s přivřenym okem....


Ještě neuběhl ani první měsíc našeho šestého ročníku a já už věděla, že se všechno nenávratně změnilo. Bylo tu plno nepřehlédnutelných věcí, ale také náznaky - a především ty se později ukázaly jako nejdůležitější.

Prvního září jsem na nástupiště 9 a ¾ dorazila sama a se skleslejší náladou, než kdykoliv předtím počítaje i první rok, kdy jsem vyrážela doslova do neznáma. Konečně jsem se měla sejít s Alicí a v duchu jsem si milionkrát zkoušela, jak znějí nejlepší uklidňující slova, která bych mohla své nejlepší kamarádce říct. Nepřišla jsem na nic.

Říkat, že bolest přejde? Mě nepřešla. Ano, po letech se všechno jaksi otupilo a o doby, kdy jsem sama sebe konečně dokázala přesvědčit, že smrt mých rodičů nebyla moje vina a já nejsem zrůda, jsem se s životem vyrovnávala mnohem snáz, ale bolest zůstala. Tupé temné prázdno, které se probouzelo kdykoliv jsem potkala smějící se rodiny, otce či matku držící za ruku svého syna nebo dceru a o každých svátích, kdy se mí přátelé těšili, až zase pojedou domů, a mluvili o svých tradicích. Mou tradicí až příliš dlouho bylo sedět v temném rohu a zírat do zdi.

Tentokrát žádný veselý křik a žádná Alice, která by mi skočila na záda, jen co jsem se dostala na nástupiště Spěšného rychlíku do Bradavic. Našla jsem ji rychle, postávala vedle svého otce s kamenným výrazem ve tváři a o něčem se tiše bavili, rozhodla jsem se je nechat o samotě a nerušit.

Postávala jsem se svým obřím kufrem a uvažovala, jestli jsem tenhle rok už dostatečně silná na to, abych ho dokázala vynést po schůdcích sama, když se ke mě přiřítil rudý uragán.

"Ahoj, Mary, jaké bylo léto?"

Konsternovaně jsem zírala na usmívající Lily Evansovou a snažila se vzpomenou, kdy naposledy mě sama vyhledala, když jsem se nenacházela poblíž Remuse nebo Alice. Odpověď byla jednoduchá: nikdy.

"Ehm," reagovala jsem zpomaleně. Ale kdo by se mi divil, že? "Ušlo to."

"Jo, moje taky... už jsem se strašně těšila zpátky do školy. Sestra si našla nového přítele a je to s ní horší, než kdy dřív."

Ani jsem netušila, že má Evansová sestru... No, zjevně se z nás během léta, kdy jsme si jedna na druhou ani nevzpomněly, staly kamarádky. Jak se to stalo, pro mě však zůstávalo záhadou.

"Jo no, já se svýma spolubydlícíma taky nevycházím zrovna nejlíp," plácla jsem první, co mě napadlo. "Nějak jsme nepřišli na společnou řeč a jen se to zhoršilo, když Alysha našla učebnici lektvarů. Maj mě ještě za většího podivína."

"Spolubyd... aha, jasně, promiň," zatvářila se zrzka zkroušeně, "já zapomněla, že žiješ v..."

Musím uznat, že bylo zábavné ji sledovat, jak se snaží přijít na nějaký společensky únosný výraz, ale nakonec se mi jí zželelo. Ano, přesně tak. Zdá se, že nejen Lilyin vztah ke mně, ale dokonce i můj k ní se změnil, aniž bych si toho všimla. "No jo, však to znáš, všude samí mudlové a my jim nesmíme nic říct."

Evansová se usmála a uvolnila. "Sestra to ví od začátku a nesnáší mě kvůli tomu... nejradši prostě předstírá, že Bradavice ani čarodějové neexistují. A nejlépe, že neexistuju ani já."

To se podívejme, dokonalá Lily Evansová a její nedokonalý život. To se člověk po pěti letech dozvídá novinek. Vážně bych se měla snažit lépe znát své spolužáky, dokud mi zbývá ještě trocha času. Jsme na začátku šestého ročníku, takže budu mít vážně, co dělat...

"Nazdar, Annie, jak to, že stojíš na nohou."

A můj dnešní šok pokračuje.

"Blacku," odsekla jsem důrazně s myšlenkou na to, že Annie už byla několik let pasé a vlastně i jakýkoliv kontakt mezi mnou a Siriusem. "Už nám není jedenáct."

"Sorry, já se spletl," pokrčil rameny a nasadil svůj hollywoodský úsměv. "Na tvojí výšce se ty roky nepodepsaly."

Já nejsem malá! To jen on připomíná přerostlou žirafu.

"A na tvým vychování taky ne," kontrolovala jsem a chtěla ještě dodat další peprnou poznámku, když mi došlo, že je tu ještě něco jinak.

Siamské dvojče Siriuse Blacka, které zůstalo pevně připoutáno jakýmsi neviditelným provazem, stojí samozřejmě vedle něj, ale nejen, že na Evansovou nepovykuje... ale dokonce ani nezírá. Naopak se v klidu baví s Remusem, který se k naší skupince - no fakt, už skupina - přidal kdo-ví-kdy. A pozor! Ani Evansová se nesnaží pomocí urážek a tónu, kterého je schopna jen ona a papoušci Kakadu, zbavit Jamesovy společnosti.

O co jsem během léta přišla? A kdy polovina našeho ročníku - včetně mě - prošla transplantací osobnosti?

* * *

Cesty bradavickým rychlíkem patřívají mezi ty nejlepší a zároveň nejsmutnější části školního roku. Když se studenti vrací do Bradavic, znovu se setkávají se svými kamaráda, těší na začátek něčeho nového a pokračování starého - fajn, teď zním jak poeta - a samozřejmě je tu hostina ve Velké síni. Naopak když se díváte jak středověký hrad mizí v dáli svírá vám srdce smutek a teskná touha - jestli nevymyslím, co budu v budoucnu dělat, stanu se čarodějnou básnířkou -, protože všechno končí a čeká vás loučení se spolužáky. Ovšem, někteří se těší na prázdniny doma s rodinou, ale to mně nic neříká.

Tahle cesta patřila k těm smutným... ne proto, že bychom se do Bradavic netěšili, ale protože nebylo co slavit. V našem kupé, kam se nakonec přidala jak Evansová, tak i Frank Longbottom, vládlo netradiční ticho, protože ta, která většinou vedla konverzaci, byla duchem nepřítomna. Nebylo snadné vyhledávat témata, která by nebyla skličující a bolestná, a přestože jsem moc toužila svou kamarádku obejmou a uchlácholit, bylo mi jasné, že o tom, co se o prázdninách stalo, zatím nechce mluvit a v den, kdy opouštěla domov a osamělého otce, už vůbec ne.

Evansová.... vlastně Lily... se ukázala jako skvělý a empatický společník, který odváděl Aliciny myšlenky na domov zpátky k nám. Přiznávám, že na tý holce asi něco bude a během cesty do Bradavic jsem se rozhodla jí dát šanci. Vlastně nikdy neexistoval nijak závažný důvod, proč jsem Evansovou neměla ráda, prostě mi od začátku nesedla. A první dojem atd., tak se to přeci říká.

Jestli však něco odvádělo moji pozornost, tak to byl Frank. Náznaky, které se snad kdysi mohly zdát mylné, se i během našeho posledního roku objevovaly čím dál očividněji a teď už jsem měla jasno. Alespoň z jeho strany. Jak na tom byla a je moje kamarádka, to zůstávalo záhadou, kterou pravděpodobně jen tak nerozluštím. Není ta správná doba.

Alice vůči Franku Longbottomovi vždycky měla až rodinné vazby, které se o všem projevovaly právě tou upřímnou nevraživostí a hádkami s jistou dávkou agresivity i brutality. Na druhou stranu si však byli hodně blízcí a během léta, kdy jí pomáhal a staral se o ni, se jejich vztah musel prohloubit. Napadlo mě, že nakonec by to strašné léto mohlo mít alespoň šťastnou dohru. Jenže u Alice člověk nikdy nevěděl, na čem je.

Stejně, jako dokázala být skvělá kamarádka a odvahy měla na rozdávání jako správný Nebelvír. Byla Alice vždy až příliš od rány, zatímco Frank byl, co ho znám, vždy dospělý, tichý a zajímal se o knihy a bylinkářství. Ovšem nechával si od ní líbit takřka cokoliv, přestože nebyl slaboch ani otloukánek, takže v tom mohl být jeden z největších kladů jejich teoretického vztahu, protože nikdo jiný by s ní pravděpodobně nijak dlouho nevydržel.

Svoje tiché úvahy jsem měla v plánu si nechat pro sebe a v duchu je dál rozvádět, nedostala jsem však příležitost. Krátce po poledni se Evansová - tedy Lily, zapomínám - vrátila ze schůze prefektů a vypadalo to, že budeme pokračovat v naší mlčenlivé cestě, když v kupé nastal rozruch. Skleněné dveře se rozlítly a vzduch naplnil odér, který bych dokázala rozpoznat a přiřadit i bez hlasu, který mi chvíli na to začala rezonovat v uších.

"Tak tady jste! A máte u sebe i Evansovou, no to nás mohlo napadnout. Dvanácteráku! Tady je!"¨

"Mlč, pro Merlina!"

"Ztichněte oba dva a mazejte dovnitř."

Než jsme se nadáli, dveře se znovu zavřely a najednou nás na malém prostoru bylo až moc.

Remus se usadil k okýnku naproti Alice, vedle které seděl Frank a Lily, kteří si před chvílí povídali o nějakých rostlinách, co se přidávají do Doušku smrti - vážně nevím, jak tenhle rok zvládnu lektvary, za zázrak považuju už to, že jsem vůbec udělala NKÚ. James skončil naproti Evansové - ne že bych věřila, že to byla náhoda - a tedy na kraji mé sedačky, takže pro Siriuse zbylo už jen místo vedle mě. Ucítila jsem, jak mě svrbí chodidla touhou utéct pryč, ale rozhodla jsem se zachovat dospěle.... alespoň do chvíle, kdy si mi ten ňouma sedl na klín.

"Dávej pozor!"

"Nedělej se, Annie," zamžoural na mě slabou nápodobou jeho svůdného pohledu. "Vím, že se ti to líbilo."

A pak, protože to byl Sirius Black, kluk, na kterého letěla většina dívek ze školy a několik kluků, si hlasitě krknul.

"Kristepane, co to pil?" Obrátila jsem se nevěřícně na Remuse.

"Na mě se nekoukej," pokrčil rameny a alespoň se tvářil zahanbeně, "já byl na schůzi prefektů, potkal jsem je cestou zpátky a to už visel Dvanácterákovi na rameni. Jenže pak nám zdrhnul až sem."

"Našli jsme nějaký mudlovský peníze," pokrčil James rameny, "tak jsme je chtěli zkusit, než přijede vlak."

"To nic stále nic nevysvětluje," opáčila jsem a snažila se ignorovat Siriuse, který zjevně našel něco moc zajímavého na mých vlasech.

"Koupil vodku."

Periferně jsem zahlédla, jak Lily vytřeštila oči a musela se v duchu usmát, ta by nejspíš omdlela už při prvním líznutí. Ne, dost! Okřikla jsem se v duchu. Už žádné narážky... rozhodla ses, že ji budeš mít ráda, tak se snaž! Jen kdyby to nebyla taková sranda.

"A?"

"No, a já nějaký oříšky ve wasabi, nebo co. Bylo to strašně dobrý, jenže za chvíli to začalo ukrutně pálit."

No jasně, že jo. "Dál?"

"Já měl jen dva, ale on celej pytlík."

"Já měl hlad!" ohradil se Sirius.

"Tak to zkoušel zapít... a vyžahl skoro celou láhev na ex."

"A taky žízeň!"

"Ježíši Kriste," povzdechla jsem si, "nevěřim, že vám to vůbec prodali."

"Ta prodavačka byla kočka," pokrčil Sirius rameny, jakoby to všechno vysvětlovalo. A vlastně vysvětlovalo. jestli se mu musí něco nechat, tak s holkama - jakéhokoli věku - to prostě umí, takže je rázem jedno, jestli je mu sedmnáct nebo jednadvacet. "Chce se mi spát," postěžoval si po chvíli a pokusil se mi položit hlavu na rameno, "to houpání neni příjemný."

"Jo, nemáš chlastat ve vlaku... a ještě k tomu cestou do školy," poznamenala jsem a po několika nepodařených pokusech se uklidit stranou jsem ho nechala, ať se o mě opře. Odtlačit ho bylo těžší, než pohnout se zaparkovaným náklaďákem.

Zatímco jsem se kroutila a snažila se najít pozici, která by mi byla pohodlná a zároveň by neznamenala, že na mě bude Black nalepený, zaregistrovala jsem podivnost, které jsem si všimla už na nádraží. Očivdině to nebude jen mnou, že Evansová změnila své chování. Bez křiku a urážek seděla naproti Jamesi Potterovi a tiše se s ním bavila - sice se netvářila nijak nadšeně, na druhou stranu její pohled nezabíjel, spíš jakoby pozorovala nezajímavého brouka, než se vyžívala v okrajování kousků šlepejše nebo solení slimáků. Byla prostě v klidu, což mě tak vykolejilo, že jsem se nakonec dokázala uvolnit i já.

Sirius si unaveně povzdychl a už napůl ve spánku mě objal kolem pasu. Mohlo by to být příjemné... kdybych měla po ruce voňavku a venku nebylo třicet nad nulou.

"Mudlovskej svět je nebezpečnej, copak jsem ti to neříkala?" zašeptala jsem, a pak mu podvědomě a nevolky uhladila rozcuchané vlasy.

Vždyť jsem to říkala. Transplantace osobnosti! Děsivá a rapidní.

-TBC-
 

16 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Amy Amy | Web | 17. března 2013 v 18:38 | Reagovat

Suprový!!:-D ostatně jako vždy:-D Sirus s vodkou..to není dobrý :-D píšeš fakt skvěle.:-)

2 Maysie Maysie | 18. března 2013 v 13:06 | Reagovat

Geniální :)

3 Polgara Polgara | Web | 18. března 2013 v 17:42 | Reagovat

Líbí se mi proměnan Lily a ostatních. Ty její pocity, jako kdyby přišla do jiného světa a ohledně transplantace osobnosti jsi napsala skvěle. Některé věty zněly skoro jako kdybys to říkala ty. Jak kdyby jsi to psala podle sebe. :-)

4 magicmax magicmax | Web | 18. března 2013 v 17:51 | Reagovat

Nechtěl bych být ve stínu legendy.

5 nel-ly nel-ly | Web | 18. března 2013 v 21:13 | Reagovat

[1]: děkuju :)

[2]: <3

[3]: trochu se to do ich-formy asi vždycky promítne, ale zrovna tady asi není důvod... já a moje osobnost jsme furt stejný :D

[4]: nemusí to být zas tak zlý :)

6 Hope Hope | Web | 18. března 2013 v 22:04 | Reagovat

já se neskutečně bavila =o) už se nemůžu dočkat pokračování ;o)

7 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 20. března 2013 v 15:49 | Reagovat

Sirius by chlastet neměl. Nedělá mu to dobře.
Ale třeba se potom Mary se Siriusem znuvu skamarádí.

8 nel-ly nel-ly | 20. března 2013 v 20:57 | Reagovat

[6]: <3

[7]: on by neměl dělat víc věcí, ale... je to Sirius :-)
díky

9 Áj em Áj em | Web | 4. dubna 2013 v 18:51 | Reagovat

:-D hej tohle mě fakt pobavilo :-D zvlášt ten Siri s vodkou a Lilian a Mary? Už bylo načase :-D snad se Alice dá do kupy

10 lilyevans-and-marauders lilyevans-and-marauders | Web | 28. dubna 2013 v 10:49 | Reagovat

Ano. Transplantace osobnosti sedí! Tyjo! Tohle byla vážně krásná kapitola! Ostatně jako všechny. Sirius je na konci tak... Hmh... Roztomilej! Já vím že to je divný, jelikož je opilej a krká si, ale stejně...! ♥ A jsem moc zvědavá jak se tahle 'transplantovaná' skupinka bude vyvíjet. Ale líbí se mi to tak.

11 Lilly Lilly | Web | 5. května 2013 v 18:31 | Reagovat

před touhle kapitolkou klobouk dolů... :-)  James mě překvapil, že hned neskákal do vzduchu, jak Lily viděl.co se stalo? Jsem zvědavá jak se to dál vyvine a to hodně! A ten Sirius chudák, to si dal.. Jojo, mudlovskej svět je nebezpečnej :D

12 Delly Delly | Web | 19. října 2013 v 20:44 | Reagovat

Líbí se mi postupné změny u jednotlivých postav, je to příjemné a víc uvěřitelné, než kdyby byli pořád těmi samými co v prvním ročníku. Kapitola to byla krásná, i když bych čekala, že to bude trochu víc o Alici, i když... Asi si tím musí projít nejdříve sama. Ale pobavila mě představa Siriuse s vodkou a ten konec? Skvělé! :-D Jsem ráda, že se začínají bavit všichni společně a doufám, že se jim to tam nějak nepokazí :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA