Ve stínu legend (10)

2. března 2013 v 18:15 | Nel-ly |  Ve stínu legend
Jak jsem řekla, přeskoky skončily, teď uiž se budeme hezky pomalu věnovat našim hrdinům i opomíjené hrdince, kteří se chystají do šestého ročníku v Bradavicích. Nejdřív se ovšem zastavíme v myšlenkách na minulost, jenž nebyla ani zdaleka růžová, které nás budou provázet mudlovským Londýnem.
Věnováno Amy, když si o kapitolu řekla :-) zatím neopraveno



Jediným zpestřením letních prázdnin pro mě vždy představovaly návštěvy u Alice doma. Aliciny rodiče ke mně byli vždy milí a zajímali se o svět, v kterém jsem vyrůstala a žila. V jejich domácnosti jsem se vždy cítila vítána, společně s paní Shengherssovou jsme se bavily nad Alicinými nářky a hádkami s Frankem.

Tohle léto všechno vypadalo jinak. V kouzelnickém světě vládly nepokoje. Množily se zprávy nejen o mizení kouzelníků, ale i mudlů - sama jsem stále častěji v mudlovských novinách narážela na informace o nevysvětlených okolnostech únosů a smrtí, na které policisté nedokázali nalézt odpovědi - a bystrozorové měli takřka neustálou pohotovost. Stejně tak se šířily zprávy o nebezpečných magických předmětech, které se objevovaly nejen na černém trhu, ale v domácnostech, a tak i Nemocnice svatého Munga musela být neustále připravena.

Pravidelné dopisy od Alice byly mým jediným pojítkem s kouzelnickým světem a fakt, že měla vlastní sovu, takže jsme si mohly dopisovat i více než jedenkrát do týdne, byl vážně úžasný, ale prostě to nebylo ono. A když přišla zpráva o tom, že se Alicina mamka při práci v nemocnici nakazila jakousi chorobou vycházející pravděpodobně z černé magie, nemohla jsem dělat nic jiného, než čekat.

Většinu léta jsem strávila touláním se po Londýně, a protože se dopisy od Alice omezily jen na několik krátkých vět, v kterých se nikdy neobjevila pozitivní zpráva, na niž jsme obě čekaly, začala jsem častěji vyhledávat samotu. Můj nynější stav až příliš připomínal můj život před Bradavicemi až na to, že tentokrát tu byla naděje.

Moji rodiče a mladší bratr zemřeli při nehodě, kterou jsem já přežila. Byla to samovolná magie, co mě zachránilo, jenže to jsem se dozvěděla až v den, kdy jsem se poprvé setkala s profesorem Brumbálem a zjistila, že nejsem jediná, že nejsem zrůda.

Nikdy nezapomenu na ten poslední den. Hádali jsme se, už ani nevím kvůli čemu. Byla jsem naštvaná na celý svět, bratr za mnou jako vždy stále chodil a otravoval a já řekla něco, co si nikdy neodpustím. Dívala jsem se jim do očí, když jsem jim řekla, že je všechny nenávidím a chtěla bych být daleko od nich. Bože, už si ani nepamatuju kvůli čemu.

Nemyslím, že bych měla sklony upadat do deprese, kdyby ano, už dávno bych skončila buď v polstrované cele v kazajce, nebo v černém oblečení, obarvenými vlasy, piercingy po celém obličeji (a pravděpodobně nejen tam), předloktím plným jizev a nejspíš i injekcí trčící mi z něj. Nebyla bych zdaleka jediná a vzhledem k tomu, co se stalo, jsem k tomu měla předpoklady.

Ale chodit v černé a vypadat čarodějnice, když během roku navštěvuju Bradavice? To by byla až moc velká ironie, krom toho mě jehly odjakživa děsily.

Londýn je krásné, staré město a jeho ulice dokážou být stejně pohostinné a vlídné, jako temné, tiché a děsivé, a právě v těch jsem se poslední dobou objevovala. Jsem chovanec ze sirotčince, už z principu tedy znám místa, o kterých si děti z bílých domů s plaňkovým plotem na předměstí můžou jen nechat zdát v nočních můrách, ale taky mám rozum… na druhou stranu mám i hůlku a pár ampulek lektvaru, které se vždycky hodí mít po ruce.

Kouzelníci a čarodějky, kterým ještě nebylo sedmnáct let, nesmí čarovat. Je to zákon, a protože Ministerstvo kouzel má takřka neomezenou moc, nebylo by chytré ho porušit, existují však i polehčující okolnosti - každý na světě musí mít právo se bránit. Nebylo by ovšem chytré na sebe upozorňovat, když to nebude potřeba, a tak jsem se už od prázdnin mezi třetím a čtvrtým ročníkem naučila nosit u sebe několik ampulek s kouzelnými dryáky, které se jen tak nezkazí. Je to určitě mnohem účinnější než Alyshin pepřový sprej.

Městské parky jsou depresivní. Většina lidí si pomyslí, že jsou takové v noci, já to vidím právě naopak. Ve dne se tu procházejí malé děti zavěšené do svých rodičů, nebo se jim naopak snaží ztratit z očí a dospělí na ně volají, ať na sebe dají pozor. Na mě tohle nikdo nevolal, chybí mi to. Za to v noci… v noci je tu ticho a klid, nejezdí tu auta, a pokud tu nejste až moc pozdě, většina možných opilců a delikventů je ještě zavřená v hospodách a po barech. Čas během stmívání a teplé letní večery, to je můj ráj.

Seděla jsem na jedné z houpaček uprostřed opuštěného hřiště, jen tak bez rytmu si hvízdala a přemýšlela o Alicině nejnovějším dopise. Její mamka na tom nebyla o nic líp než před týdnem, sice ani hůř, ale už je v nemocnici skoro celý měsíc a nikdo neví, jak ji uzdravit. Nemůžu přijet, pravděpodobně se neuvidíme až do začátku školního roku. Naštěstí se zdá, že Frankova blízkost ji už nerozčiluje jako dřív a vsadila bych se, že on dělá všechno, aby jí to ulehčil, už je takový.

"To snad není možný, krucinál…," tlumené a stále peprnější nadávky se nesly z druhé strany hřiště. Bez většího zájmu jsem se tím směrem otočila a spatřila postavu kráčející po chodníku na okraji parku. Muž, nebo spíš kluk, vyrážel jednu nadávku za druhou, než sebou zdrceně plesknul na lavičku a složil hlavu do dlaní. Už jsem se chtěla znovu začít houpat, když světlo nedaleké lampy osvítilo jeho tvář a já poznala známou tvář. Takovou, kterou na ulici jen tak nepotkáte.

Zalapala jsem po dechu. Vím, že bydlí někde v Londýně, ale myslela jsem, že budou mít buď nějaký velký honosný dům v centru, nebo sídlo na kraji města. A už vůbec by mě nenapadlo, že se bude někdo čistokrevný jen tak potulovat po mudlovské ulici. Vstala jsem a vydala se k němu.

"Blacku?" Ten vůl vyjekl tak, že jsem se sama lekla a zakřičela, ale to už mi mířil do obličeje hůlkou. Naštěstí nestihl použít žádné kouzlo a já na něj začala ječet: "Ty idiote! Co kdybych to nebyla já, ale nějakej mudla? Copak ses zbláznil? Víš, jakej by to byl průser? A co si chtěl jako dělat, když stejně nesmíš čarovat?!"

"McDonaldová?" zeptal se nejistě s pootevřenými ústy, zdálo se, že z mého výlevu nic nepochytil.

"Samozřejmě!" prskla jsem. "A skloň konečně tu hůlku, blbče!"

"Co tady děláš?"

"To bych se měla ptát spíš já tebe, ne? Já tu totiž bydlim."

"Bydlíš v parku?"

Kretén! Co taky čekat od rozhovoru se Siriusem Blackem?

"Jasně, kousek odtud je moje oblíbený křoví, mám tam deku, polštář a dokonce i dalekohled, abych mohla v noci pozorovat hvězdy."

"To musí bejt sranda," pokrčil rameny.

Zaúpěla jsem a začala litovat, že jsem ho vůbec oslovila. Pak jsem se však vzpamatovala, naznačila mu, ať se posune a sklouzla na lavičku vedle něj. "Teď vážně, co tu proboha děláš, Siriusi?"

"Odešel jsem."

"Odešel odkud?"

"Z domu."

"Tak se tam vrať, toulat se v mudlovský části města může bejt pro kouzelníka nebezpečný, hlavně když kolem sebe mává hůlkou."

"Nemůžu se vrátit, odešel jsem."

"No jasně, ale cestu přeci znáš, tak… počkat," vykulila jsem na něj oči a on se ušklíbl.

"Přesně tak."

"Co… co se stalo?"

"Jako vždycky," pokrčil rameny. "Jsi krvezrádce a nezasloužíš si nazývat se Blackem. Jsi póvl stejně jako ti tvoji přátelé a mudlovští šmejdi, s kterýma se bavíš, bla bla bla."

Říkal to monotónním zdánlivě klidným hlasem, ale mně se zdálo, že je ještě v šoku. Vím, že to doma nikdy neměl lehké a určitě se to nezlepšilo potom, co nastoupil do Nebelvíru, ale člověk by čekal, že si na to jeho rodiče už po pěti letech zvyknou.

"A to si jako jen tak odešel? Nadobro?"

"Jo," znovu pokrčil rameny. "Asi bych se to neodhodlal udělat, kdyby neumřel můj prastrýc. Měl mě rád, víš? Skoro jako jediný z rodiny. Odkázal mi peníze, abych mohl žít svůj život bez nich, a tak jsem se rozhodl jednat, jenže…"

"Jenže co?"

"Moc jsem to nedomyslel," ušklíbl se.

"Jak to? Je mi líto tvého strýčka, ale když ti dal peníze, tak přeci nemusíš -"

"Nedostanu je."

"Tvoji rodiče -?"

"Ne, to nemůžou. Dědictví je jen moje, se vším všudy, jenže teprve až mi bude sedmnáct a to mi bude až za půl roku. Do tý doby nemám vůbec nic." Trochu hystericky se zasmál a rozhodil rukama. "Jako vždycky křičela, rozhazovala rukama, zatímco táta se šel schovat jako obvykle do svý pracovny a Regulus byl zavřenej ve svým pokoji. Ani nevim, co říkala, viděl jsem jen, jak jí sliny létají z pusy a najednou mi to přišlo strašně směšný. Nepamatuju si, jak mě to napadlo a co přesně jsem řekl, ale v dalších chvíli jsem stál na náměstí před domem jen s pár krámama, co jsem měl v tašce, koukal na nebe a připadal si…" jeho hlas se postupně vytratil.

"Jak sis připadal?" šeptal jsem.

"Volný," vydechl s mírným úsměvem, kterým mi připomněl mého kamaráda z dětství, kterého jsem znávala. Toho kluka, s kterým vždycky byla sranda, vždy se zastával svých přátel a věděl, co je to život a samota stejně, jako jsem to věděla já. Pak se ale vzpamatoval, zatřásl hlavou a naprosto Potterovsky, jak by pravděpodobně řekla Evansová, si zajel rukou do vlasů. "Musím ti připadat jako blázen, když takhle mluvím."

"Vůbec ne. Myslím… myslím, že vím, jak to myslíš. Chápu to. Proto sem tak často chodím," řekla jsem tiše a obrátila svůj obličej k nebi. "Sedím na houpačkách, pozoruju hvězdy a připadám si, jako bych letěla vzhůru a všechen ten hnus a bolest nechávala za sebou. Tam nahoře není nic, jen já a klid a… volnost."

Když jsem se k němu znovu otočila, zíral na mě a v jeho pohledu bylo něco, co jsem nedokázala určit. Bylo to stejné jako tehdy večer o Vánocích v prváku, kdy jsme jako jediní dva z našeho ročníku zůstali v Bradavicích. Všichni ostatní jeli na svátky ke svým rodinám, jen my dva jsme neměli kam jít. V druhém ročníku a i v dalších potom, Sirius vždy jezdil k Jamesovi a já buď zůstávala s Alicí v Bradvacicíh, nebo častěji jezdila na návštěvy k ní.

Milovala jsem Alici víc, než bych mohla milovat vlastní sestru, protože ona ke mně neměla žádnou povinnost. Nemusela se se mnou přátelit a být mi oporou, nemusela mě k sobě zvát na prázdniny, když věděla, že nemám kam jít a především mě nemusela mít ráda. Byla nejbližším člověkem, kterého jsem na světě měla, ale nikdy mi nemohla rozumět, stejně jako Siriuse nikdy úplně nepochopí James.

"Takže… co teď plánuješ?" řekla jsem, když mi hluboké ticho a intenzita našich pohledů začaly být nepříjemné. Možná v něm stále bylo něco z kluka, který mi ten první den pomohl na Příčné a který mě alespoň na okamžik chápal, ale zároveň to byl někdo, kdo mě zazdil, v posledních dvou letech na mě sotva promluvil a zajímal se jen sám o sebe.

"Chtěl jsem jít k Dvanácterákovi, určitě u nich budu moct zůstat, než začne škola. Po Novém roce už mi bude sedmnáct, dostanu svoje peníze, a pak si koupím v Londýně byt…"

"Vypadá to, že máš plán," řekla jsem a ignorovala přezdívku, která znovu svědčila o tom, že my dva už dávno nejsme přátelé. Snažila se nemyslet na to, že až jednou škola skončí, nebudu mít kam jít. Budu se sice moct vrátit do dětského domova, ale jen na krátko, protože už mi tou dobou bude osmnáct let a budu plnoletá jak pro kouzelnický, tak pro mudlovský svět. Já žádný plán a ani peníze nemám. "Tak mi řekni, co děláš tady na lavičce a vypadáš, jako zmoklá slepice, i když neprší."

"Nemám prachy," zasmál se.

"Cože?"

"Jo, slyšíš dobře," znovu se zasmál. "Moje rodina patří mezi starobylé čistokrevné rody, máme sídla po celé Anglii, plný trezor u Gringottových a já nemám ani svrček. Zapomněl jsem je doma a tam se fakt nemůžu jen tak vrátit."

"Ty seš ale vůl," vydechla jsem nevěřícně, ale rychle se vzpamatovala. "Totiž… to ne, promiň, já…"

"Jo jsem, strašnej," tentokrát už se smál nahlas a já se k němu po chvíli připadal. Na jeho a vlastně ani mé situaci nebylo nic ani trochu vtipného, ale… Sirius Black, mladý boháč bez závazků, sedící na mudlovské lavičce bez jediné pence nebo svrčku? A vedle něj já, která mám hluboko do kapes už od prvního ročníku, a přesto mám dokonce i teď už sebe víc než on? Takovou absurditu by si snad nikdo nevymyslel.

"Takže, cos tu chtěl dělat, kromě toho, že budeš svoje okolí strašit dřevěným klacíkem?"

"Netuším. Myslel jsem, že nějak přečkám noc, a pak…"

"No?"

"Fakt nevím," zakroutil hlavou. "Domu se nevrátím. Sestřenka Andromeda, která by mi jediná mohla pomoct, nedávno utekla k nějakýmu mudlovi a nevím, jakou má novou adresu. Nemám poštovní sovu a nemůžu si ji ani nikde půjčit, protože netuším, jak se z mudlovskýho Londýna dostat na Příčnou, takže se s Dvanácterákem nezkontaktuju. A nemůžu kouzlit."

"Fakt se divím, že s takovým přístupem čistokrevní kouzelníci ještě nevymřeli," řekla jsem nevěřícně.

"Jo, to já taky."

"Takže je fajn, žes tu narazil na mě."

"To jo."

Čekala jsem. Nejen, že znám cestu na Příčnou ulici, ale mám k dispozici i kouzelnické peníze, s jejichž pomocí si můžu pronajmout sovu nebo se přesunout pomocí letaxové sítě.

"Takže?"

"Takže co?"

"Bože, ty si ale idiot!"

"Proč na mě řveš?" podivil se a tvářil se vážně udiveně. Jen jsem se zašklebila, najednou mě totiž začala bolet hlava.

"Máš štěstí, že jsi mě potkal. Jo, to mám… mohla bys mi pomoct? Byl bych ti moc vděčný, Mary, kdybys mi půjčila nějaké peníze a ukázala cestu na Příčnou a vymyslela se mnou způsob, jak neskončit nocovat na lavičce v parku, která se za pár hodin začne hemžit feťáky a ožraly," zamávala jsem rukama a na konci zase zvýšila hlas.

"Aha… Jo, tak jo."

"Siriusi…"

"Fajn, fajn," zvedl ruce v obraně. "Mohla bys mi, prosím, pomoct…"

"Ano, to asi -"

"…Annie?"

"Já nejsem Annie!"¨

***

Půjčila jsem mu, a protože to byl Sirius Black, který ve svém normálním stavu nebral na nikoho ohledy, přinutila jsem ho zcela hyensky přislíbit, že mi peníze vrátí i s úroky. Rozloučili jsme se ještě toho dne jen o necelé dvě hodiny později, během kterých jsme si povídali. Opravdu povídali, jako za starých časů a přesto trochu jinak… úžasné na malých dětech, kterými jsme byli, když jsme se setkali poprvé, je, že nemají žádné zábrany a většinou ani tajemství. Myslím však, že já a Sirius jsme opravdovými dětmi nebyli nikdy.

Několik desítek před půlnocí jsme se ocitli kousek od vchodu do mého dětského domova a Sirius znovu vytáhl hůlku. Stačilo jedno mávnutí bez použití jakéhokoli kouzla a objevil se čarodějný Záchranný autobus, který ho už bezpečně dopravil k Potterovým.

Když jsem ho viděla nastupovat do autobusu, kterému z cesty uskakují popelnice i stromy a je pro obyčejné mudlovské oko neviditelný, snad nikdy jsem neměla tak silnou touhu utéct společně s ním. On by zůstal u Jamese a já bych zamířila k Longbottomovým za Alicí, jenže to nešlo. Paní Longbottomovou jsem skoro neznala - a z doslechu vím, že bych se jí nechtěla objevit v noci na prahu - a Alice už měla svých problémů dost. Já ovšem naprosto sobecky myslela na to, jak moc mi moje kamarádka chybí, chtěla být prostě s ní. A o to víc poté, co jsem se druhý den ráno dozvěděla, že Alicina maminka v nemocnici zemřela.

TBC

1. Sirius Black utekl z domova v šesnácti letech a zamířil k Potterovým. Peníze opravdu zdědil, ale nezkoumala jsem po kom.
2. Nikdy jsme neslyšeli nic o prarodičích (ať už Harryho nebo Rona, tak ani Nevillových, kromě paní Longbottomové) a vzhledem k tomu, že Lily a James zemřeli v jednadvaceti letech (a hádejme, že Alice bude podobně stará), tak je to trochu zvláštní, proto spekuluju.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Polgara Polgara | Web | 2. března 2013 v 19:50 | Reagovat

Hádám, že se tvůj příběh začíná posouvat dopředu. Sirius a jeho rodinka je kapitola sama pro sebe. Ta poznámka, že by se s tím jeho máti po těch letech mohla smířit...jo holka nesmíří, jen jí to bude víc trnem v oku. Nedivím se mu, že utekl. Ta, které lezl na nervy mu bude pomáhat? Vždyť ti dva se při první příležitosti zabijí. :-D
Taky se mi líbily dodatky na konci, jen mi to trochu připomíná evi a její Portrét pro Bradavice. Dodává to povídce víc na autentičnosti.

2 nel-ly nel-ly | Web | 2. března 2013 v 19:58 | Reagovat

[1]: tak poznámky jsem psala už od začátku Dáno osudem, což je víc jak dva roky zpátky a i předtím... jsou to informace ke kánonu, které používá většina autorů delších fanfiction, pokud mají v plánu se co nejvíc držet děje :-)
nemyslím, že by se měli zabít... byli kamarádi, pak se ignorovali, nevidim nevraživost :-P od zabíjení je tu Alice s Lily :D
dík :)

3 lilyevans-and-marauders lilyevans-and-marauders | Web | 2. března 2013 v 20:34 | Reagovat

Ano ano... Zákon schválnosti je zákon schválnoti. Ale naštěstí jsou tohle moje první promaroděné prázdniny v životě. :) Tak apoň že tak. A oproti minulému týdnu už jsem OK. Ale stejně díky za přáni uzdravení. A kde jsi přišla ke kocovin prosímtě? XD
PS: Doufám, že nevadí, že Ti dávám tenhle komentář ke kapitole, ale nevěděla jsem, kam s ním. :)

4 lilyevans-and-marauders lilyevans-and-marauders | Web | 2. března 2013 v 20:42 | Reagovat

Jo a peníze Sirius nezdědil, ale dostal od svého strýčka Alfarda Blacka, který byl kvůli tomuto činu vypálen z gobelínu rodiny Blacků. Heh... Jsem si to přečetla no... :))) Vypadá to, že si to přečtu celé! :)))

5 Hope Hope | Web | 2. března 2013 v 20:47 | Reagovat

„Proč na mě řveš?“ - jako kdybych slyšela tebe :-D
můžeš si gratulovat, připojila ses ke spisovatelům, kteř mě rozbrečeli =o( ta poslední věta mě dostala na kolena a nemám tě za ni ráda, abys věděla =o(

6 nel-ly nel-ly | Web | 2. března 2013 v 21:13 | Reagovat

[3]: návštěvní kniha hned nahoře v menu :)

[4]: dostal/zdědil neni to to samý, když byl nakonec poslední Black? :D znova jsem si to nepročítala, ale vypálit ho mohla i posmrtně, byla by toho schopná

[5]: teprve teď? :D ne, fakt, to mě mrzí... to víš, všichni byli tak mladí, tak kam se poděli prarodiče?

7 lilyevans-and-marauders lilyevans-and-marauders | Web | 2. března 2013 v 22:07 | Reagovat

Hahá! Tak jsem právě přečetla všechny dosavadní kapitoly týhle povídky! Fakt super povídka, sorry že jsem nedávala komentáře k jednotlivým kapitolám, ale úplně mě to vtáhlo! Jej! Fakt nádherná povídka, budu se těšit na pokračování!

[6]: Ale on ty peníze od strýce dostal v době, kdy ještě žil Regulus, takže ještě nebyl poslední blackovský potomek. Ale strýček ho měl rád a tak mu prostě ty prachy dal, nebo odkázal (Či co?) a bylo mu jedno, že ho vypálej z rodokmenu. Chtěl Siriovi pomoct do začátků, když utek a myslím, že mu ty peníze dal už před sedmnáctinama. Nevím, nejsem si jistá, ale takhle si to myslím. Je to vůbec srozumitelný? XD

8 nel-ly nel-ly | Web | 2. března 2013 v 22:23 | Reagovat

[7]: jojo, já to chápu, ale říkám, že je jedno jestli odkázal nebo dal... vlastně ani nevím, jestli strýcm, prastrýc nebo kdo přesně :-D

v pohodě, doufám, že se bude líbit i pokračování :-)) díky

9 Lia Lia | 2. března 2013 v 23:24 | Reagovat

No teeeeeeeeeeeeda..uplne nahodou som dnes zabludila na tuto poviedku :-) a som prekvapena, cakala som nieco "sladke", ale takto sa mi to paci 8-) .Som zvedava na pokracovanie

10 lilyevans-and-marauders lilyevans-and-marauders | Web | 3. března 2013 v 15:20 | Reagovat

[8]: Máš pravdu, s tim děděním nebo dostáváním to je asi jedno. A byl to strýc. Heh... Dělám furt chytrou, že? XD

A jestli bude pokračování stejný, jako je tahle povídka doposud, určitě si ji moc ráda dočtu! :)))

11 magicmax magicmax | Web | 3. března 2013 v 18:23 | Reagovat

Já se přiznám že já to nečetl omlouvám se ale představa že to přečtu mně děsí přesto když vidím ty komentáře a čtu je vyciťuji z toho že lidem se to libí nebo dokonce že je to baví (samozdřejmně nemyslím špatně) takže bravo umíš psát můžeš se klidně přestěhovat do New Yorku protože věčina spisovatelů právě tam žije jediná nevýhoda je ale ZOO.

12 nel-ly nel-ly | Web | 3. března 2013 v 18:45 | Reagovat

[9]: mám v plánu děj, který by měl být spíš "doprodružný", tak jsem na to taky zvědavá, pro ty sladké mám slabost :D

[10]: no, doufám, že ne úplně stejný :)

[11]: nevím, proč by tě představa měla děsit - chápu, že někdo není přímo na potterovskou ff, ale pochopila jsem, že vůbec ne internetové povídky... pro to není důvod
v New Yorku není zdaleka nejvíc spisovatelů, určitě ne víc než v jiných velkých městech, a Zoo mají krásnou

13 bigbiz bigbiz | Web | 3. března 2013 v 19:20 | Reagovat

Tak povídka se mi líbila a rozhovor mezi Marry a Siriusem byl napsán velmi dobře. Tahle povídka se mi strašbně líbí a jsem tedy zvědav na další díl.

14 Maysie Maysie | E-mail | Web | 3. března 2013 v 23:13 | Reagovat

Že by k sobě opět našli cestu? Jeho reakce jsou vážně vtipné :D

15 nel-ly nel-ly | Web | 3. března 2013 v 23:29 | Reagovat

[13]: děkuju :)

[14]: jestli nepřestane s Annie, tak mu jednou spíš hodně ublíží :D nedělejme si velké naděje

16 Amy Amy | 7. března 2013 v 7:20 | Reagovat

moc dekuji za věnování :-D... kapitolku bych si prečetla dřív ale ve škole jsme teĎ psaly spoustu testů takže nebyl čas...kapitolka jako vždy skvělá :-D píšeš naprosto úžasně:-)

17 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 10. března 2013 v 15:55 | Reagovat

Pěkně je to napsáno. Sirius je boží. Ale taky bych mu dala přes hubu. Zaslouží si to. Zradil svůj rod. :D
Ne, dělám si srandu. Takové zacházení si nezaslouží.
Jinak, nevěděla jsem, že Siriusův otec byl takový podpantoflák a když matka křičela, tak se raději schoval, aby se nepustila taky do něj. :D

18 nel-ly nel-ly | Web | 10. března 2013 v 16:20 | Reagovat

[16]: děkuju :-)

[17]: já nevim, všude se mluvilo o tom, jaká byla jeho matka fúrie a vládla rodině, tak jsem z toho vyvodila, že otec nebyl dominantní, protože kdyby jo, tak by se navzájem zabili :D
jo, blboun, bad guys jsou vždycky lepší a on se na to tak hodil

19 Áj em Áj em | Web | 10. března 2013 v 18:08 | Reagovat

Je to skvělý :-) s tím strýcem máš pravdu, je to ve Fénixově řádu v kapitole Staorbylý rod Blacků. Skvělá kapitola, má spád a příběh... :-) doufám, že se zase skamarádí

20 Lilly Lilly | Web | 17. března 2013 v 0:45 | Reagovat

téda.. mám chuť Siriuse obejmout :) moc nádherná kapitola a tak geniálně promyšlená!!! myslim, že se dají spole se Siriusekm dohormady, ale kdo ví.. už se moc těším, co bude dál!! :)

21 Amy Amy | Web | 17. března 2013 v 18:40 | Reagovat

[20]: taky doufám že se dají dohromady :-)

22 Delly Delly | Web | 19. října 2013 v 15:50 | Reagovat

Takhle kapitola byla naprosto perfektní :-) Sice nevěřím, že by se po tomhle spolu zase začali bavit normálně, ale stejně to byla kouzelná chvíle. A v téhle povídce Siriuse miluju ještě víc, než obvykle, ač se vážně někdy chová jako blbec :-) Ani Mary tady nezklamala svými poznámkami :D No, ale co se musí nechat, ten konec jsem vážně nečekala. Ale je pravda, že nikdy nikde nebylo, co se stalo s některými prarodiči a to je docela škoda. Zdá se, že teď už povídka míří k těm temnějším koutkům kouzelnického světa a těším se, až se dneska pustím do dalších kapitol :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA