Ever (3)

29. března 2013 v 13:00 | Nel-ly |  Ever
Ještě stále se spíš rozkoukávám, dávám dohromady prostředí a postavy... Ever je na začátku a jak to není ff, tak mě až překvapuje, jak dlouhý může začátek být. Přesto si myslím, že tady už děj je a snad i další nakousnuté tajemství :P
Dlouze jsem vymýšlela jména... ale někdy je vymýšlím tak dloouho, až to nakonec úplně vzdám, takže tentokrát jsem si řekla, že je tam prostě prdnu a bude :D tak
Věnováno moiře, když chtěla tu delší kapitolu (tentokrát jsem fakt nepřišla na místo, kde by se to dalo odseknout).


Jestli mě něco dokázalo doopravdy vytrhnout z pocitu otupělosti, který přišel po fázi usedavého pláče a nutkání rozbít všechno, co jsem právě měla v ruce, tak to byl blížící se první den na Winnemucké střední.

Myslím, že na světě nemůže existovat až tak velký blázen, aby se těšil na první den školy, ve které nikoho nezná a bude jediný nováček v pevném kolektivu lidí, kteří se kdysi účastnili stejných dudlíkových party, kde společně šokovali rodiče obsahem svých plenek. Kdybych se přestěhovala jen k tátovi, tak bych byla ve městě a věděla, jak to tam chodí - stejně jako všude jinde i v Richmondu to bylo o anonymitě, která všem vyhovovala.

Teta Felicia je něco jako redaktorka a korektorka zároveň. Pomáhá se zdejšími novinami, ale jinak pracuje pro větší měsíčníky, s kterými jí většinou stačí komunikace jen přes email a fax, takže často zůstává doma. Výhodou je, že nepotřebuje svoje postarší auto a pravděpodobně by byla ochotna mi ho na cestu do školy půjčovat, kdybych ovšem uměla řídit. Možná to zní podivně, že skoro sedmnáctiletá teenagerka neumí řídit auto, ale tak to prostě je. V Richmondu jsem se do školy i kamkoliv jinam dostala rychleji hromadnou městskou dopravou a našeho auta už se mamka zbavila před několika lety.

Naštěstí mě teta první den odvezla, protože být ta nová a ještě přijet uřícená na starém oprýskaném kole s košíkem na řidítkách - pokud bych se cestou neztratila, což bylo stále možné -, by mojí reputaci asi moc nepomohlo, stačí, že se určitě brzy rozkřikne, že mi zemřela máma a otec se mě jednoduše zbavil. Na malém městě to tak chodí, no ne?

Nejdřív jsem se musela ohlásit u ředitelky školy, což překvapivě nebyl žádný problém a její kancelář jsem nešla po dvou dotazech, které byly s klidem zodpovězeny. Horší to už bylo, když paní Stevensonová vytáhla moji složku.

Maminka zemřela několik týdnů před koncem školního roku a já do školy prakticky ze dne na den přestala chodit, naštěstí jsem ale mívala vždy dobré výsledky, a přestože se blížily mé závěrečné zkoušky, neměl být problém dohnat všechno učivo. Vzhledem k tomu, že jsem se stěhovala a měla přestoupit jinam, a taky protože můj otec je bohatý a má kontakty, ročník mi v bývalé škole uznali jako dokončený, i když s nejhorším průměrem, jaký jsem kdy měla.

Nezáleželo mi na tom. Moje matka, má jediná rodina, byla pryč a všechno skončilo, když však teď ředitelka začala mluvit o potřebných známkách kvůli přijímačkám na univerzity, upřímně jsem se zděsila. Nikdy jsem netoužila po Yaleu, Harvardu či Princtonu, na to jsem neměla hlavu a mamka peníze, ale chodit na univerzitu jsem vždy chtěla, a taky to měl být lístek z díry jménem Winnemucca a cesta k nezávislosti, kdy už nebudu muset na nikoho spoléhat a nikdo, především ne můj táta, nedostane příležitost mě někde odložit, jako nepotřebný kus starého nábytku.

"Vím, že minulý rok byl pro tebe velice složitý, Everlyn," říkala ředitelka mírným tónem a já se v duchu zamračila. Ví to, samozřejmě, musí to být napsané v mé složce, proto nezačala automaticky se slečnou Fairchildovou. "A tvoji bývalí učitelé zjevně věřili v tvé schopnosti, když tě nechali ukončit ročník s relativně dobrými známkami, ale pokud chce -"

"Určitě všechno brzy doženu, paní ředitelko," přerušila jsem ji neurvale, "mívala jsem několik mimo školních aktivit, přijali mě do školního plaveckého týmu a už jsem v Richmondu chodila i do přípravky na vysokou. Zvládnu to."

Pak jsem se zrazila a dala si ruku na pusu. Skočila jsem do řeči ředitelce v nové škole hned na prvním setkání, to nebyl dobrý začátek. K mému neskonalému štěstí se však paní Stevensonová jen znova usmála.

"Věřím ti. Mám tady všechny tvoje výsledky a také dopis od tvého učitele literatury, ve kterém píše, že jsi byla od svých spolužáků tak napřed, že jsi určitě nic nezanedbala."

"Vážně?" O dopisu jsem nevěděla. Pan Franklin byl ten nejlepší profesor, kterého jsem kdy měla. Byl přísný a uměl si dupnout, tolikrát jsme si s Kayley stěžovaly na jeho neústupnost, na druhou stranu byl férový - což většina učitelů není - a jeho posláním vážně bylo nás něco naučit.

"Ano. Zdá se, že jsme v tobě získali velice nadějnou studentku. A teď pojď za mnou, odvedu tě do třídy."

Ředitelka vstala, posunula si brýle na nose a pokynula mi. Čím víc jsme se vzdalovaly od její kanceláře a blížily se ke dveřím učebny, kde jsem měla mít svou první hodinu, cítila jsem, jak se mi potí ruce a srdce buší čím dál rychleji. Nejsem hysterka nebo tak něco a řekla bych, že stresové situace docela zvládám, ale nemohla jsem si pomoci.

Paní Stevensonová otevřela dveře a já vešla za ní, přede mnou v lavici sedělo asi dvacet žáků a všichni se na mě teď dívali, jako bych byla nové zboží ve vitríně… hádám, že to nebyla úplně mylná metafora. Nenápadně jsem klopila oči podlaze a všechnu svoji pozornost věnovala vyhýbání se očnímu kontaktu s ostatními studenty, že jsem nevnímala, co ředitelka říká a málem si nevšimla, že odešla ze třídy.

"Tak, pánové a dámy, tohle je Everlyn Fairchildová, přišla k nám z Richmondu. Everlyn, chtěla bys nám něco říct?"

Cože? Ne, to fakt nechtěla.

"Hm… Ahoj," rychle jsem přejela třídu pohledem a naznačila mávnutí rukou.

"Dobře, nevadí," řekl profesor přívětivě, "nebudeme tě hned ze začátku mučit, to teprve přijde," několik lidí se zasmálo a já se hned cítila o něco líp, "někam si sedni a vyndej si učebnici."

Matematika mohla být mnohem horší, podobně jako následující hodiny. Nechápala jsem zdaleka všechno, co se dělo na tabuli přede mnou, ale pokud můžu soudit podle výrazů ve tvářích několik mých nových spolužáků - včetně Megan a její blonďaté kamarádky -, nebyla jsem v tom zdaleka sama. Každopádně nebyli tak napřed, jak jsem se bála, takže nebude problém je po několika útrpných hodinách samostudia dohnat.

Když nastal čas oběda, znovu se ozvala moje nervozita. Jídelna byla prostorná a dlouhých stolů tu byl dostatek, jenže já si jasně uvědomovala, že teď jsem se dostala do ústřední části mého existenčního problému na Winnemucké střední. Všude to bylo stejné a skoro každý dá na první dojem.

Pokud si automaticky sednu k prázdnému stolu, odsoudí mě za asociála nebo podivína, hůř by to mohlo dopadnout už jen, kdybych si vytáhla knížku nebo nasadila sluchátka. Oběd byl na každé střední hlavním bodem společenského programu. Když si sednu ke špatné partě, ostatní mě odsoudí, v horším případě mě odvrhne i ta parta a v tom nejhorším mi ani nedovolí si k nim sednout.

Jednoduše jsem poznala stůl sportovců, mezi nimiž seděl i JT s dalšími třemi kluky, co s ním předevčírem hráli basketbal, tam se opravdu nepohrnu. Nebyla mezi nimi žádná jiná dívka a mělo to svůj důvod. Stejně a přitom opačně byl nepřehledný i stůl místních šprtů a nepřekvapilo by mě, kdyby byli podobně uzavřená skupina, ne, tam jsem taky nehodlala zamířit.

Může se to zdát povrchní, ale tak to prostě funguje na každé střední škole. Uzavřené skupinky. Teenageři touží být škatulkováni do skupinek, ať už mezi outsidery nebo největší mástry. Není tedy ani tak překvapivé, že skupiny šprtů, kluby šachového kroužku nebo šermu či fanoušků počítačových her bývají ještě uzavřenější a nepřátelštější, než sportovci, královny krásy nebo ti, co jsou jednoduše mimo - sem patří směsice huličů, záškoláků (ale ne opravdových grázlů) a těch, co chodí v černém. Je jedno, ke kterému vyznání či stylu se zrovna hlásí.

Na Winnemucké střední byly všechny výše zmíněné skupiny a dalo se to poznat jediným pohledem namířeným přes jídelnu během oběda. Klasika.

Stůl, který nebyl úplně stranou od všech ostatních, ale zároveň nebyl v centru dění, byl zároveň také stolem, kde seděli jen dva lidé, kteří se spolu nebavili. Zdálo se, že jsou tu vážně jen kvůli obědu a ne pro pojištění svého společenského postavení hned na začátku nového roku. Myšleno naprosto vážně, bez legrace.

Jeden z těch dvou ne-úplně-samotářů byl neznámý, který až příliš okatě nezapadal do skupinky na hřišti. Ten, co si četl knížku a přitom vnímal. Ideální společník pro můj první oběd.

"Ahoj, můžu si sednout?"

Nic. Žádná reakce. Už si začínám zvykat, že ve Winnemuce budu narážet jen na podivíny, co mě budou ignorovat. Jestli tohle má být moje nová životní etapa… no, nakonec proč ne? Pokrčila jsem rameny a usadila se na volné místo u stolu pro šest lidí. Mlčenlivý čtenář, který tentokrát neměl knihu, a obyčejně vypadající vyhublý kluk seděli každý na svém konci stolu na jedné straně a já se usadila naproti nim.

"Virginie, co?" ozvalo se, když jsem balila prázdný ubrousek od snědeného sendviče a chystala se na salát.

"Everlyn, popravdě," vzhlédla jsem a zjistila, že na mě čtenář nejen sám od sebe promluvil, ale dokonce i zvedl hlavu. Měl velké světle modré oči, které v porovnání s jeho tmavě hnědými vlasy a útlým obličejem působily, jakoby se neustále něčemu divil. Působil docela normálním dojmem a já čekala… a čekala… a… "Kdo jsi ty?"

"Evan," pokrčil rameny.

"Hm… tak ahoj." Co na to říct? Alespoň znám jméno.

***
Zbytek mého prvního školního dne byl v podstatě dost nezáživný. Následovaly další dvě hodiny, z nichž jsem něco pochopila a něco ne. Seděla jsem v lavici sama, nikdo si mě nevšímal a já se popravdě ani nesnažila o žádný společenský kontakt.

Když jsem se vrátila zpět… domů…, vypadalo to, že se mě teta Felicie bude vyptávat, ale nakonec se přemohla. Už jsem říkala, jak moc ji miluju? Měla jsem na výběr dvě možnosti, zavřít se ve svém pokoji a konečně si vybalit i zbytek svých věcí, což se mi nijak zvlášť nechtělo - myslím, že to bylo hlavně kvůli těm krabicím. Dokud vidím krabice ze svého domova, můžu se v duchu přesvědčovat, že se nezměnilo úplně všechno, že je to jen přechodné a vše se vrátí do normálu, i když nevrátí. Druhá možnost byla jít dolu a konverzovat.

Jaký byl tvůj první den ve škole? Našla sis přátele? A tak dále… nemyslím, že bych na to byla připravená. Tentokrát to nebylo vinou deprese, posttraumatického stresu nebo kdoví, co mě to postihlo, ale prostě tím, že jsem teenager. Nakonec jsem se rozhodla utéct z domu, provětrat se, najít si svůj vlastní prostor…

Znovu jsem se vydala do lesa. Tentokrát ovšem po označené cestičce kousek za čtvrtí, ve které stál tetin dům. Pokračovala jsem hloub a hloub do lesa, větve houstly, stromy byly postavené blízko vedle sebe a cesta mizela do neznáma. To však netrvalo dlouho, místo abych zahnula směrem do středu lesa, kde jsem se první večer během bouřky ztratila, otočila jsem se na druhou stranu a vydala se za světlem, které prosvítalo mezi jehličím.

Po několika minutách chůze jsem našla malou louku, pokud se tak vůbec dala nazvat. Na okraji stál zchátralý dům, ve kterém zjevně nikdo už dlouho nežil a kousek stranou několik starých prolézaček a rozpadlé pískoviště, nejspíš bývalé dětské hřiště. Zamířila jsem k houpačce, dotkla se sedátka, opřela se o něj a zjistila, že je překvapivě pevné.

Nehoupala jsem se už několik let. Dříve jsme s maminkou na hřiště chodily pravidelně. V Richmondu byly stovky hřišť - moderní i zastaralé, v dobrých čtvrtích i v horších, bezpečné i méně bezpečné, kam se rodiče neodvážili brát své děti ani ve dne - a my měly jedno jediné. Nikdy jsme nechodily jinam, ani když jsme se přestěhovaly z našeho prvního bytu do druhého, vzdálenějšího. Tohle malé hřiště, na kterém byly jen dvě staré houpačky, rozvrzaný kolotoč, skluzavka a pískoviště, bylo jenom naše. Hřiště se stěnami posprejovanými nápisy a obrázky, které překrývaly původní pestrobarevný, už dávno oprýskaný, nátěr. Bylo to naše tajné místo, kam skoro nikdo jiný nechodil. Jen několik desítek metrů město postavilo nové luxusní hřiště na kraji nedalekého parku, byla tam zeleň i moderní prolézačky. Rodiny s dětmi, školáci i výrostci, všichni chodili do parku, my s maminkou však ne. My měly svoje staré hřiště, které za sebou mělo svá nejlepší léta, a vypovídalo vlastní příběh.

Obtočila jsem prsty kolem řetízků houpačky, zaryla se špičkami bot do písku a poprvé se zhoupla. Před sebou jsem viděla maminku, jak obchází staré zdi našeho oprýskaného ráje a vypráví příběhy z dávných dob a pohádky. Nechápala jsem to, bylo mi sedm let a nepamatuju si, co přesně říkala, ale nikdy nezapomenu výraz v její tváři. Smutný úsměv, zářící oči a rozevláté světlé vlasy… měla ty nejkrásnější vlasy, které jsem kdy viděla. Já je nezdědila.

"Zase jsi zabloudila?"

Tichý hlas za mými zády mě vytrhl z myšlenek a já vykopla nohama do výšky, než jsem se však po zadu zřítila z houpačky, narazila jsem zády do něčích nohou. Svalnatých nohou, jejichž pevná kolena se mi zaryla do ramen.

Zaklonila jsem hlavu a dotkla se temenem jeho stehen. Přihmouřila jsem oči, když mě do očí zasáhly sluneční paprsky, takže jsem nedokázala rozpoznat jeho rysy. Okamžitě jsem však poznala, o koho se jedná.

"Nezabloudila," odpověděla jsem. "A ty?" Nenamáhala se nadzvednout hlavu a přerušit náš kontakt. Kdyby mě teď můj otec viděl, možná by změnil svůj názor, následoval tradice amerických rodičů a poslal mě k psychiatrovi. No, možná by mě nechal rovnou zavřít někam do ústavu.

Neviděla jsem mu pořádně do obličeje a nedokázala rozpoznat jeho oči, byla jsem si však skoro jistá, že se jeho rty zvlnily do křivého úsměvu, než ustoupil o krok do zadu a já se na houpačce napřímila.

"Tak co tady děláš?"
"Co tady děláš ty?"

"Já se ptal -"

"Ale no tak, to je klišé… nemyslíš?"

"Ráda odpovídáš na otázku otázkou?"

"Rád si hraješ na tajemnýho?"
Tentokrát se vážně uchechtl a obešel mě. Konečně jsem si ho mohla prohlednout v celého jeho… no vlastně ano, v celé jeho kráse. Vážně nebyl k zahození, i když se nepodobal klukům, kteří lámaly dívčí srdce po desítkách.

Byl vysoký, metr osmdesát možná víc. I kdybych se postavila v touze po pevnější půdě pod nohama, nedostavil by se dostatečný pocit uspokojení, protože bych stále musela zaklánět hlavu, abych mu mohla hledět do tmavých očí. Ze svého úhlu jsem si ale mohla lépe prohlédnout zbytek jeho těla, což mi popravdě nijak zvlášť nevadilo. Měl útlou postavu, ale paže nezakryté červeným tričkem s krátkým rukávem - takže ne, zálesák, v téhle barvě určitě ne -, byly svalnaté stejně, jako stehna, o která jsem se před chvílí opírala.

"Nemáš moc dobré vychování," řekl klidně a já se donutila zaklonit hlavu. Oplácel mi můj upřený pohled, zatímco já si prohlížela hranatou bradu, úzké rty, rovný nos a tmavé obočí i trochu rozcuchané vlasy. Hnědé oči měl o několik stupňů světlejší, než bych čekala.

"Ty taky zrovna nezáříš," pokrčila jsem rameny a opatrně se zhoupla.

"Vážně?" podivil se. "Vždyť jsem tě zachránil."

Nadzvedla jsem obočí.

"Ukázal jsem ti cestu z lesa," dodal na vysvětlenou.

"Ale do úkrytu a k ohni jsem se musela pozvat sama."

"Nezdálo se, že ti to dělalo problémy," zasmál se a strčil si ruce hluboko do kapes odrbaných džínů. Vypadal jako obyčejný teenager a já musela přemýšlet, kolik mu je asi let. Očividně byl starší než já, ale nemohlo mu být o moc víc. Devatenáct, dvacet? Ve škole jsem ho na chodbě určitě neviděla.

"Holka z města," pokrčila jsem znovu rameny. "Musím se o sebe postarat sama a ne čekat na prince na bílém koni."

"Docela smutný, nemyslíš?"

"To mi pověz ty." Nakrčil obočí, až se mu nad nosem udělalo několik mělkých vrásek. "Kam zmizeli všichni gentlemani?" Nezdálo se, že by měl co říct. Za to já toho měla na srdci víc. "Řekneš mi vůbec, jak se jmenuješ?"

Zase žádná reakce. S rukama stále schovanýma v kapsách obcházel hřiště a rozhlížel se kolem sebe, zdálo se, že mě vůbec nevnímá. Nakonec se zastavil a zahleděl se na rozpadlý dům.

"Na to, že jsi tu teprve pár dní, tě potkávám na zvláštních místech," prohlásil zamyšleně. "Už dlouho jsem tu nebyl."

"Tak co tu děláš? Sleduješ mě?"

"Nevěřím na náhody," řekl a z ničeho nic se ke mně znovu otočil a jeho pohled byl mnohem jasnější. "Ale jinak se to asi vysvětlit nedá, že… Everlyn?"

Překvapilo mě, že si pamatuje moje jméno, ale nehodlala jsem na to upozorňovat. Nebudu ho znovu nutit se představovat. Ať si zůstane pan Inkognito, koho to zajímá?

"Ever," opravila jsem ho automaticky. Mé celé jméno mi vždycky přišlo zbytečně zženštilé. "Nevím. Ale varuj mě, kdybych si měla začít dávat pozor."

"Spolehni se," usmál se, ale pak se zamračil a zahleděl na nebe. Čekala jsem, že mi oznámí, že za chvíli přijde bouřka nebo se vytasí s podobným rosničkovským trikem, když se z ničeho nic posunula a zdálo se, že hodlá odejít. "Nezůstaň tady moc dlouho, ve tmě se dá v lese snadno zabloudit."

Už, už jsem chtěla něco odseknout. Nejen, že se ani nepředstaví, nevysvětlí, co se stalo tu první noc, ale dokonce mě snad bude poučovat.

"Tyrell," řekl tiše, naposledy se na mě podíval a zjevně se už chystal otočit k odchodu. Já se ovšem musela zatvářit extrémně nechápavě, protože se křivě usmál. "Moje jméno. Jmenuju se Tyrell. Rád jsem tě poznal a vítej ve Winnemucce, Everlyn."
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 kajulinek.s kajulinek.s | 29. března 2013 v 17:51 | Reagovat

Tak se nám to konečně začíná rozjíždět. Bezva :)) A ten tvůj styl psaní je prostě super, nedá se mu nic vytkout. (Ty dialogy, ty myšlenkové pochody,... já ty tvoje povídky zbožňuju!) :D Už se těším na pokračování... :)

2 nikdytonevzdavej nikdytonevzdavej | Web | 29. března 2013 v 21:19 | Reagovat

tedy, já si skoro nepamatuju, že jsem to četla :-D
ale jo, Ever mám pořád ráda a stále jsem zvědavá, co se bude dít dál =o)
spojení dudlíkové párty mám vážně ráda =o)

3 nel-ly nel-ly | E-mail | Web | 29. března 2013 v 21:26 | Reagovat

[1]: moc děkuju *vůbec se nekření jak idiot* tak doufám, že se bude líbit i dál...

[2]: já si říkala, že zněj divně, ale tak se mi ta myšlenka líbila, že jsem to nakonec nechala... tak jsem ráda :)

4 moira moira | Web | 30. března 2013 v 0:36 | Reagovat

roztomilý konec, teď abych si celou noc lámala hlavu nad tím, kdo ten Tyrell je a co se může stát. :D
(btw - miluju hřiště!!! x))

Líbí se mi, jak píšeš. :))
Jedna část, teď si přesně nevybavím jaká, mě mile zaujala, byla napsaná tak... hm, nápaditě? Byla plná fantazie? Celkově to vyzní divně, ale na mě tak vážně zapůsobila. :D
Můj názor na střední znáš (a pokud ne, nechceš ho vědět), přesto mě to zaujalo. Při popisování obědových skupin mě to strašně rozesmálo, jelikož se mi vybavilo kde sedím já - knihomol, basketbalistka, klavíristka a blázen do bridže. :D

Děkuju za věnování. :)) A za dlouhou kapitolu. Proč v takové délce nepíšeš normálně, ženská? :D
Dlouhé úvody, mně povídej. :D

btw - Tyrell - tohle jméno má nějaký význam nebo je to jeden z těch šťastlivců, u kterých jsi to vzdala? :D

5 nel-ly nel-ly | E-mail | Web | 30. března 2013 v 5:49 | Reagovat

[4]: já myslím, že tohle češi asi moc nepochopí, to patří prostě do Ameriky a já se nestydím přiznat, že jsem čerpsala z komedií a jiných YA :D
tse nakonec je cca o 500 slov delší než normálně, to je asi čtvrtina normální kapitoly

vzdala :-D vybrala jsem si několik možností, které snad nikde jinde nebyly a vybírala do poslední chvíle, já mám prostě se jmény problémy
stejně to všichni nakonec budou číst jako Tyler, ale to už mi může být jedno, vypadá to teoreticky originálně :D tak
děkuju moc :) budu sice muset hádat, jaká to byla část, ale ať už jakákoliv, jsem ráda, že zaujala

6 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | Web | 30. března 2013 v 20:33 | Reagovat

Líbí se mi to, doufám, že bude brzo pokračování :-)
jen si dej pozor na opakování slo i celejch frátí ;-)

7 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | Web | 30. března 2013 v 20:39 | Reagovat

ani psát neumim :-D mělo tam být slov a frází :-D

8 nel-ly nel-ly | E-mail | Web | 30. března 2013 v 22:07 | Reagovat

[6]: jojo, to je můj obvyklej problém, všechny s tim furt otravuju, když betuju tak to zabarvuju, ale aby mi to docházelo dostatečně často u mě... na to jsem líná :D
děkuju :)

9 Heleine Fleming Heleine Fleming | Web | 31. března 2013 v 15:48 | Reagovat

Tak jsem konečně přečetla všechny díly, co tu zatím jsou a můžu říct, že si stoprocentně přečtu i další...jinak děkuju, no ono to někdy ty básničky jdou sami, hlavně, když mám špatnou náladu a ona ta inspirace na báseň příjde z vlastního života.. ;-)

10 Amy Amy | 31. března 2013 v 19:02 | Reagovat

super:-D a neboj Ever je sympatická:-) už se těším na další kapitolku..:-D

11 Polgara Polgara | Web | 31. března 2013 v 19:17 | Reagovat

Přiznám, že tentokrát jsi mě překvapila. Zpočátku kapitola vypadala na celkem polívčičkový popis jejího dne v nové škole, ale pak najednou obrátíš a nabídneš čtenáři velmi příjemné čtení. Hlavně ten konec dokázal navnadit a člověk má víc otázek než před zveřejněním kapitoly. :-)

12 nel-ly nel-ly | E-mail | Web | 31. března 2013 v 23:21 | Reagovat

[9]: děkuju, tak doufám, že se bude líbit i dál :)

[10]: Jo? tak to jsem ráda... jsem se bála, aby nezačala vypadat jako spratek :D

[11]: já tě vůbec často překvapuju :-D
začátky jsou na navnazení, otázky bez odpoědí a tak... snad tě to udrží u povídky i bez nucení ;-)

13 Elena Elena | Web | 2. dubna 2013 v 16:14 | Reagovat

jo, Jo, JO! :-D Já věděla (nebo tomu říkej doufala ;-)), že až se vrátím z Velikonoc, tak tady najdu další díl Ever.
Myšlenkové pochody jsou svěže napsány, nenudí, a to popisování jídelny na střední je sakra přesné :-)
Občas se mi při nějaké větě vybaví Bella (Stmívání) a její podobné fráze - ale nechci urazit, spíše jen můj postřeh (a nebo sem ty knížky četla až mockrát).
A kdopak je ten Tyrell? Hmmmm? V mých představách vypadá tajemně - a tajemní kluci bývají velmi sexy, no ne? :D

14 nel-ly nel-ly | E-mail | Web | 2. dubna 2013 v 17:44 | Reagovat

[13]: asi je to možný, no... já Stmívání nečetla (prvních cca 50 stran), ale úvod na nové střední a tak, to asi bude jakákoliv YA, hádám :D
kdoví? třeba vůbec není podstatnej :-P
děkuju :)

15 Áj em Áj em | Web | 4. dubna 2013 v 23:15 | Reagovat

Hrozně mě irituje, že nevím, jak sakra vypadá ten křivý škleb!!! :-D můžu to odhadovat, ale těžko říct, jak si to myslela. Jinak, už mám dva důvody, proč tu lozit každej den, jestli náhodou něco nepřibilo :-D čiň se, čiň :-P
Tyrrel mi připomněla Babičku a toho psa a navíc Edwarda, protože mám takový dojem, že bude číst myšlenky, či něco podobného. Je to originálka, ale ty tam tu ff prostě musíš nějak dát, co :-D nevadí, je to skvělý! Hrozně obdivuju že někdo dokáže tak skvěle a upřímně a hlavně VĚROHODNĚ popsat pocity, jak se cítila vstříc té třídě a tak. Hm, mám takový pocit, že se Tyrrel s tím ... Evanem znají... že by vzdálení bratři? :-D a s tím šestiletým klukem si mě inspirovala na povídku... :-D :-)

16 Áj em Áj em | Web | 4. dubna 2013 v 23:15 | Reagovat

*nepřibylo...

17 nel-ly nel-ly | E-mail | Web | 5. dubna 2013 v 0:59 | Reagovat

[15]: to vidim tak, že se pozvedne jeden koutek rtů (ne, že bych to uměla, podobně jako neumim hejbat jen jednim obočím :D)
Jakou babičku? O_O a psa? - hele, já nepíšu Červenou karkulku! :D- a Edwarda si vyprošuju, ani jsem to nečetla :-P

tak ale pozor! šest let a žádný perverznosti

myslím, že FF se jen tak nezbavím, když nic jiného, tak nikdy nebudu psát jinak, než už píšu, ale myslím, že ani s tím potterem to nebude mít moc společného, no... možná někoho zjizvim O_O to je nápad
díky :)

18 Áj em Áj em | Web | 7. dubna 2013 v 12:56 | Reagovat

:-D  :-D  :-D to jo teda. No, já myslela Babičku od Barunky Panklové. Ten její pes Tyrl či co... :-D červená karkulka... :D  :D  :D

19 nel-ly nel-ly | 7. dubna 2013 v 13:13 | Reagovat

[18]: tak já jsem v textu lese a ty přijdeš s babičkou a psem... červená karkulka :D logický
já Babičknu nedočetla, film jsem viděla tisíckrát, ale kniha na mě byla moc, tak mi to nedocvaklo :-P

20 Maysie Maysie | E-mail | Web | 7. dubna 2013 v 13:58 | Reagovat

Hurá, víme jméno :D Těším se, až nám objasníš tajemnost téhle povídky a dostaneme se k hlavnímu ději :)

21 nel-ly nel-ly | 7. dubna 2013 v 18:26 | Reagovat

[20]: jsem celkem zvědavá, jestli se k tomu kdy dostanu... popřípadě,jestil tam nějaká tajemnost nakonec vůbec bude O_O nějak mi vždycky pokulhává buď děj nebo omáčka, nejlépe obojí
ale zvědavá jsem sama :-D jo jméno... po usilovném hledání

22 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 7. dubna 2013 v 23:13 | Reagovat

Konečně víme, jak se ten chlapec jmenuje. A první den ve škole aky nedopadl nejhůř.

23 nel-ly nel-ly | 8. dubna 2013 v 7:34 | Reagovat

[22]: prý konečně, náhodou jsem mohla být tajemná dýl, než objednu kapitolu, ale on třeba vůbec nebude dležitej :-P
já jsem vůbec zvědavá, co budu psát, když to bude chtít alespoň stručnej popis školy :-D bych zas mohla otevřít nějakou YA, kde choděj pro změnu na normální střední a ne třeba na upírskou, kde spolu šermujou

24 Áj em Áj em | Web | 24. dubna 2013 v 15:07 | Reagovat

:D  :D  :D si ji nějak nedokážu představit šermovat. :-D no heej přidej další kapitolu prosííím! :-D se tu furt čumím a nic! :-D

25 nel-ly nel-ly | 25. dubna 2013 v 5:13 | Reagovat

[24]: šermovat? O_O
hele, zrovna píšu :D se nezdám, co? škola mě nemá ráda, takže nemá ráda ani vás...

26 Áj em Áj em | Web | 26. dubna 2013 v 16:28 | Reagovat

komentář 23 :-) supéér! :-)

27 Scriptie*13* Scriptie*13* | Web | 30. června 2013 v 13:31 | Reagovat

Teď  jsem našla tuhle povídku a extrémně se mi líbí. A já tě prosím, klidně i na kolenou, mohla bys přidat další kapitolu? :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA