Ever (2)

7. března 2013 v 10:00 | Nel-ly |  Ever
Začínám se bát, že ten název už zůstane, protože mě nic nenpadne - knihu, ve které je prý taky Ever jsem nečetla (a tak jsem snažila nevybrat žádnou Annu, Bellu nebo Kate, který jsou všude :D) a doufám, že podle negativních reakcí, bude ta moje hrdinka chytřejš a sympatická, i když tak zatím nemusí působit. Musíte se sžít, v čemž mi omezený počet znaků na článek blog zrovna nepomáhá...
Co se téhle kapitoly týče... jsme stále hodně na začátku, a protože to není fanfiction, chce lepší přiblížení okolí (ano, Winnemucca existuje :D), postav (vymyslet vedlejší, že?) a vůbec... tak mějte trpělivost :)
Komentáře vítány, kritika ještě víc a hvězdičky maj hezkou modrou barvu :-P



Po několika dnech strávených ve Winnemucce jsem zjistila, že rozdíl mezi mým životem v menším městě uprostřed ničeho a skleněným architektonickým výtvorem, jakým byl tátův luxusní byt, není vlastně moc velký rozdíl.

Teta Felicia mi věnovala jen tolik pozornosti, kolik jsem jí dovolila a já jí za to byla vděčná. Nevyptávala se, nepokoušela se mě vtáhnout do některé z místních aktivit - ať už byly jakékoliv - a nechávala mi prostor, přestože jsem si dobře uvědomovala její znepokojený pohled a úzkostlivé dodržování doby tří hlavních jídel dne.

Vypadlo to, že se ze všeho nejvíc bojí, abych nepřestala jíst, což jen dokazovaly malé svačinky v podobě cereálních tyčinek nebo ovoce, které jsem neustále nacházela. Vlastně to od ní bylo milé, ale při každém pohledu na některou z dobrot, které byly nápadně rozmístěné v mísách rozestavených po celém domě, jsem pocítila bolestné bodnutí do srdce. Nikdo kdo mě znal, by si nikdy ani nepomyslel, že bych byla schopná držet hladovku nebo se ze smutku stát anorektičkou. Mámin lék na všechny bolesti těla a smutky duše byly nákupy v supermarketu, kde se sehnalo všechno od vanilkové zmrzliny s kousky čokolády po mraženou pizzu.

Pamatuju si, jak jsme jednou s mamkou vyrazily na podobný nákup, když se jí rozpadl krátkodobý vztah s jedním mužem od nich z práce. Jakmile jsme uviděly obrovkou ceduli upozorňující na slevy v sekci mražených potravin, v mlčenlivé shodě jsme se na sebe podívaly a několik na to jsme spokojeně odcházely s papírovýma taškama k prasknutí nacpanýma maraženou pizzou, lasagněmi a především zmrzlinou. K tomu jsme si každá na cestu otevřely rovnou celý kelímek toho smetanového zázraku.

Samozřejmě, protože zákon schválnosti, jak každý ví, je pěkná mrcha, jsme narazily na několik mých spolužáků, kteří se zrovna vraceli z nedalekého kina. Doteď si pamatuju výraz dvou holek ze třídy, jejichž svačiny se skládaly zásadně jen z lehké koly a obědy ze zelných salátů, jak závistivě valily oči na můj půl litrový kelímek zmrzliny, zatímco já se snažila si nenápadně setřít z pusy kousky čokolády a s pracně se vyhýbala pohledu na nejhezčího kluka ze třídy, který mě v té době zrovna uchvacoval.

Kamarádka Kayla se vždy divila, že jsme s mamkou ještě schopny vejít se do dveří, vzhledem k našim stravovacím návykům. Ale to bylo jen proto, že jsme byly extrémně pohostinné. Když k nám nikdo dlouho nepřišel na návštěvu a ani nás nepostihlo období smutku, lednička většinou zela prázdnotou. Přesně takovou, jako když mrazák praská ve švech, ale stejně to vypadá, jako by tam nebylo nic k jídlu.

Naše neschopnost se shodnout na nákupech a plánovat dopředu byla důvodem, proč jsem se naučila vařit jídla, která nikdo jiný nezná a většina lidí by nejspíš nepozřelo. Já naštěstí vždy holdovala špenátu s přílohou ve formě brokolice nebo mrkve, i když pořádným krvavým steakem také nepohrdnu.

Ach bože, už zase. Jen, co na sebe začnu být hrdá, jak dobře už to zvládám, cítím, jak mi vlhnou oči a pálí mě v nich, jako bych strávila celou noc zavřená v nějaké kobce společně s tunou oloupané cibule. Vždy, když jsem četla o nějakém velkém smutku, který prožívala ta či jiná románová hrdinka, tak jí během několika stránek vyschly slzné kanálky a prostě už nebyla schopna prolévat další slzy… pak se vzchopila a šla dál. Nikdy jsem je neobdivovala víc, a kdyby byly skutečné, nejspíš bych se jich i ze samého respektu bála, protože moje slzy stále nevyschly… právě naopak, hrozilo, že se v nich brzy utopím.

Byly to přesně dva dny před koncem letních prázdnin a tedy více než týden od mého příjezdu do Winnemucci, když jsem si konečně řekla: Dost! Za celou tu dobu, co jsem tady byla, jsem si stále pořádně neprohlédla město až na několik krátkých procházek, kdy jsem svědomitě prozkoumávala lesní cestičky, aby se už neopakoval situace z mého prvního večera zde.

Kluka, který pod skalním přívěskem seděl u ohně, dokud jsem ho nevyrušila tak, že ode mě musel uprchnout - po relativně krátké době jsem došla k názoru, že on byl ten divný a nezdvořilý a trvám si na svém -, jsem už nepotkala. Vlastně jsem nepotkala vůbec nikoho, což pro holku z velkého města byla změna, překvapivě vítaná změna.

Kdyby tohle slyšela Kayla, zděsila by se. Jejím životním krédem bylo neustále potkávat nové lidi a nestrávit ani minutu o samotě jen se svými myšlenkami. Vždycky říkala, že radši nechce vědět, čeho by se od svého mozku mohla dočkat a já s ní souhlasila. Jenže to bylo předtím.

"Ehm… teto… ech, totiž, Felicie?"

"Můžeš mi říkat jen této nebo jen Felicie, drahoušku," usmála se na mě zpoza kuchyňské linky, a pak se vrátila k přípravě snídaně. "Je to jen na tobě."

"Ještě uvidím," pokrčila jsem rameny a sedla si na stoličku u pultu. Zdejší kuchyně se mi líbila. Byla prostornější, než kterou jsme měly v Richmondu a vypadala přesně tak, jaká by podle mých ideálů měla být, i když já bych zvolila míň modré a zelené barvy. Především tu však byl rohový zahnutý pult s přepážkou mezi kuchyňským koutem a jídelním stolem, u kterého se dalo sedět na vyvrklané barové stoličce. To se mi vždycky líbilo. "Je to furt trochu divný."

"Chápu," pokývala teta Felicie a postavila přede mě talíř s omeletou ve tvaru čtyřlístku. Přísahám bohu. Nevím, jak dokázala pokaždé vytvářet takové patvary, ale aniž bych si to uvědomila, začínala jsem se každé ráno na snídani těšit. Ještě větší zázraky uměla s lívanci.

"Víš, napadlo mě, že bych mohla jít do města."

"My jsme ve městě."

"Já myslela do centra, nebo tak. Trochu to tu poznat před začátkem školního roku. Máte tu přeci něco takovýho, ne?" Na chvíli jsem se vážně zděsila. Domy se zahradami a les za barákem sice byly fajn, ale nákupní třída byla pro každého mého věku - nehledě na pohlaví - základem.

"Neboj se," zasmála se teta Felicie. "Není to sice jako v Richmondu, ale několik obchodů se tu najde. Dokonce máme i kino."

"Vážně?" Nakrčila jsem obočí v přehnaném údivu.

"Nejsme zas takový vidláci, jak si o nás myslíš, Everlyn."

"Nemyslím si, že…"

Jen povytáhla obočí a já zrudla. Sakra, přistižena!

"Na tom přeci není nic špatného. Dej tomuhle místu šanci, Everlyn. Věřím, že se ti tu jednou bude líbit a najdeš tu svůj domov."

O té části s domovem jsem upřímně pochybovala, ale nechtěla jsem jí kazit iluze. "Mně už se tu líbí." To ostatně byla v podstatě pravda.

***
Hlavní třída města Winnemucce představovala jednu širokou ulici, na které se daly najít snad všechny obchody, co ve městě byly a dokonce i dvě restaurace - každá na jedné straně ulice. Našla jsem dokonce i kino, které teta slibovala, ale připomínalo mi biografy z minulého století. Nakonec jsem svůj průzkum po dvou hodinách završila kornoutem zmrzliny ve zdejší kavárně, kde jsem si našla prvního kamaráda.

Jmenoval se Tommy a bylo mu šest a půl roku. Zatímco jeho maminka zápasila s kočárkem a zároveň s jeho mladší sestřičkou, s Tommym jsme vedli vážnou a hlubokomyslnou diskuzi o druzích zmrzliny, které byly v nabídce. Oba jsme se shodli, že nejlepší je klasická volba čokoládové nebo vanilkové, ale že nejzajímavější ze všech je pomalu neonově modrá zmrzlina, o jejíž záhadné příchuti jsme se bavili tak dlouho, až jsem se nechala ukecat a šla do ní. Bylo to příšerně sladké a zároveň kyselé, nedalo se to přirovnat k žádné chemické ovocné příchuti, kterou jsem do té zkusila, a já si to zamilovala.

Tak dobrou náladu jsem neměla už několik týdnů, a tak jsem se rozhodla pro návrat domů delší cestou. Dneska počasí jasně dokazovalo, že ten omyl, který se stal v den, kdy jsem přijela, byl jen jakýsi výpadek z rutiny, která v Nevadě vládla většinu roku. V překladu bylo vedro dost na to, abych se nestihla zamýšlet nad tím, že se potím, jakoby mi bylo přes šedesát a měla jsem padesátikilovou nadváhu.

Procházela jsem kolem sportovního areálu, když mě zaujal pohyb na basketbalovém hřišti. No jasně, mohlo mě napadnout, že i tady budou sportovní nadšenci, kteří se nedají odradit ani třiceti stupni ve stínu. Takovým jsem se vždy raději klidila z cesty… na druhou stranu, byli to první lidí mého věku - kromě pana Šáhlýho -, které jsem tu viděla. Pomalu jsem se přišourala k díře v plotě a sledovala čtyři kluky kolem sedmnácti let, kteří se honili za míčem. Dva měli sundaná trička, zatímco druhý tým měl místo kůže propocené barevné látky.

Na hřišti byly ještě tři dívky sedící na lavičkách s omámenými výrazy v očích a opodál posedávající kluk s nosem zabořeným v knize. Byl velice hubený, na nose měl brýle a delší vlasy skrývaly jeho tvář. Chtěla jsem se otočit a nenápadně zmizet, když si mě všimla jedna z holek.

"Hej!"

Už jsem se otáčela a popravdě jsem doufala, že si seznamování nechám až na první den ve škole, ale nakonec jsem pokrčila rameny a otočila se zpět k ostatním. Teď už mě sledovali všichni kromě uchváceného čtenáře, který nejspíš neregistroval žádný děj kolem sebe. Tohle znám, už kolikrát jsem takhle projela několik stanic metra navíc, když jsem se začetla… metro ani lidé v něm mi chybět nebudou, po Richmondu se mi však stýská čím dál víc. Je mi však jasné, že bez mamky už to nebude nikdy stejné.

"Ano?"

"Kdo seš?" Dívka, jíž jsem okamžitě identifikovala jako jejich dominantní velitelku, měla dlouhé blonďaté vlasy - říká se tomu ještě blond, když si je peroxidem skoro vybělí? - a dokonalý make-up, který jsem jí okamžitě začala závidět. Já jsem ráda, když si při nanášení oční linky nevypíchnu oko.

"Everlyn Fairchildová," představila jsem a popošla blíž k nim. "Jsem tu nová."

"Jasně, že jsi," přitakala blondýna, "tady se zná každý s každým. Já jsem Megan. Tohle je Shelby," ukázala na menší brunetku krátkými vlasy zastřiženými těsně pod ušima, "a tohle Brittany." Vlasy poslední z nich na rozdíl od Meganiných udržovaly na první pohled nádech přírodnosti, i když falešný. "A támhle to jsou Shawn, Graham , Aidan a JT." Čtenáře nepředstavila.

"Ahoj," pozdravila jsem, a tak nějak na půl mávla rukou.

"Nazdar," obešel JT Megan, stoupl si blíž ke mně a podával mi ruku. Byl jeden z těch dvou, co hráli bez trika a mohl si to dovolit. Při pohledu na jeho holou hruď mi hormony opakovaně připomněly, že jsem náctiletá holka a já cítila, jak mi rudnou tváře. "Takže… odkud seš?"

"Richmond."
Nakrčil obočí a já se zářivě usmála. Kdyby byl nejen sexy, ale i chytrej, tak by byl svět už neúnosně nespravedlivý. Naštěstí… Uvažovala jsem, jestli mi mu mám pomoct nebo mám být radši z ticha, aby si ostatní nemysleli, že jsem přechytralá, když se zpoza jejich zad ozvalo: "Virgnie."

Tak zjevně ta kniha nebyla zajímavější, než já. Z nějakého důvodu mě to potěšilo.

"Správně," odměnila jsem kluka zářivým úsměvem, ale on se ani nenamáhal zvednut hlavu od knížky.

"To je dost daleko, ne?" ujala se zase slova Megan.

"Dost daleko," pokrčila jsem rameny.

"A odstěhovala ses z Richmondu zrovna do týhle díry, ze který se všichni snaží zmizet?" podivil se jeden z kluků - myslím, že Graham - , tentokrát v propoceném modrém tričku s logem nějaké značky, kterou jsem neznala. Nebyl tak hezký, jako JT, ale pohled na látku lepící se mu na tělo nebyl nepříjemný. Něco na těch sportovcích přeci jen bude.

"No jo," tenhle rozhovor nevedl směrem, jakým jsem si přála. Ještě jsem si nepřipadala připravená o tom mluvit s lidmi, které znám, natož s úplně cizími, z nichž se někteří brzy stanou mými spolužáky. Myslím, že minimálně JT, Graham a blondýna číslo dvě, jejíž jméno už jsem stihla zapomenout, budou chodit do stejného ročníku jako já. U Megan jsem si díky dokonalému make-upu nebyla jistá, stejně jako u kluka, kterého čtení zajímalo víc, než nová holka ve městě. Zrovna teď bych dala cokoliv za to, aby si mě ti ostatní taky přestali všímat. "Chtělo to změnu. Mám tady tetu a… hm… je tu teplo," plácla jsem tu největší blbost, co mě zrovna napadla. Zdálo se, že si to nevšimli, ale pak:

"A to ve Virginii snad není?" Vážně, ještě před sekundou jsem byla celá šťastná, že mě ignoruje, tak co kdyby v tom dál pokračoval.

Zachránil mě zvonící telefon v kapse mých kraťasů. Teta Felicie je prostě poklad - nejen proto, že umí udělat lívance s obličejem.

1. Kapitola -!- 2. Kapitola
 

12 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Elena Elena | Web | 7. března 2013 v 15:38 | Reagovat

Objevuju se tu nějak moc často, než mívám obvykle ve zvyku. Zřejmě jsem vyhlížela tenhle druhý díl, jelikož když jsem ho uviděla, na tváři se mi objevil poťouchlý úsměv :D

2 Maysie Maysie | E-mail | Web | 7. března 2013 v 17:26 | Reagovat

Škoda že jí zastavila. Její teta určitě bude poklad -  a ne jen obrazně.
Co ten divnej kluk? kde je?
Popis je vtipnej, a dobře čitelnej :)

3 Polgara Polgara | Web | 7. března 2013 v 18:45 | Reagovat

Hmm, zajímavá kapitola. Líbí se mi ty její komentář situací, dodávají povídce vtipnější nádech a člověk se při čtení culí jako náctiletá puberťačka ovládaná hormony. :-D Její teta je fajn. Taková správně praštěná příbuzná.

4 nel-ly nel-ly | Web | 7. března 2013 v 21:30 | Reagovat

[1]: tak doufám, že ti ten úsměv vydrží i dál :)

[2]: hodně postav, stupňujeme napětí... škoda, že blog to má omezený, v tomhle bych potřebovala kapitoly dvojnásobný, ale zas se mi je nechce dávat na půlky, tak je utínám, jak to jen jde
já nevim, kdo koho zastavil O_O

[3]:to se mi právě na ich-formě líbí, projevuje se pubertální dítě ve mně :D ale abych to nepřehnala...

5 Hope Hope | Web | 7. března 2013 v 21:43 | Reagovat

kapitola se mi líbila, ale to jsem ti řekla už dávno =o) trochu mi to připomíná Mary...ale jenom tím, jak je to napsané a má to být pochvala a ne kritika, aby bylo jasno ;o)

6 Amy Amy | 8. března 2013 v 19:39 | Reagovat

skvěle napsané..ostaně jako vždy :-) rozhodně si počkám na další kapitolku..me osobne se forma ich vždycky hrozně líbí,protože vlastní komentáře a pocity dodávají člověku pocit že je mu ta osoba bliší...

7 moira moira | Web | 9. března 2013 v 0:39 | Reagovat

jak jsi psala, je to spíše takový úvod a seznámení s okolím, takže mě to prozatím nestrhlo do horečnatého čtení (což mi připomíná - vážně nějak nevyškemrám delší kapitoly? :-( ), ale psané je to vážně dobře, četlo se to lehce. Pořád uvažuju, v co se to zvrhne. :D Až na pár překlepů se mi to líbilo. x))

8 nel-ly nel-ly | Web | 9. března 2013 v 1:56 | Reagovat

[5]: to je fakt no, hádám, že jedna ich-forma jednoho autora už bude pro každou postavu dost podobná a ještě, když jsou skoro ve stejném věku :)

[6]: tak doufám, že to tak zůstane, protože mám větší šanci v ich-formě čtenáře odradit, když mu bude hlavní postava nesympatická :D toho se bojim

[7]: překlepy? prošlo to opravou, ale vždycky může něco ulítnout, vim o špatně skloňovanym slovu v druhym odstavci, ale jinak jsem si nevšimla (i když je fakt, že tady na bogu už jsem to jen prolítla)
začít se pořádně do povídky na blogu, kde  je omezenej počet znaků a když se čte postupně... to je velkem problém :D

9 moira moira | Web | 9. března 2013 v 14:39 | Reagovat

[8]: "...se na sebe podívaly a několik na to jsme spokojeně odcházely s papírovýma taškama k prasknutí..."

nejsem si jistá, ale po "několik" má být nějaké další slovo, že? I když netuším, jestli se to jako překlep dá označit. :D

"...zatímco já se snažila si nenápadně setřít z pusy kousky čokolády a s pracně se vyhýbala pohledu na nejhezčího..."

a s pracně se vyhýbala? :)

fuj, když to po sobě čtu, vyznívá to strašně hnidopišsky (nebo samolibě), což mě trochu děsí, ale chci tě na to jen upozornit, aby sis to mohla opravit. ;)) mám pocit, že jsem ještě někde něco viděla, ale už si nemůžu vzpomenout, k čemu to bylo a náhodné hledání by už vážně bylo zoufalé. :D
(PS: špatně skloňované slovo? Jsi lepší češtinář než já. :D)

právě proto mám raději delší kapitoly. Tam se začíst vážně dá. (a ty se vykrucuješ. :D) x))

10 nel-ly nel-ly | Web | 9. března 2013 v 16:06 | Reagovat

[9]: cha, půjdu Houpa ukamenovat :D ne, za to fakt můžu já... já píšu docela rychle, každopádně rychleji, než myslim, takže se mi běžně stává, že chybí slova nebo i kousky vět a při čtení si toho paknevimnu, protože zase dopředu vim, co tam bude (proto se mi dobře opravují jiné texty než moje :D)
díky :-) jsem ráda za upzornění
nevykrucuju :-P potřebuju dobrý odseknutí pro kapitolu a zároveň dostatečnou délku, proto se courák kolem 2000-3000 slov, protože kdbych je slepila, už se zase nevejdu do jednoho článku

11 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 10. března 2013 v 16:44 | Reagovat

Jednou jim to stejně povědět musí. A nebo taky ne. Spolužáci jsou totiž takový druh lidí, že je třeba se od nich distancovat, aby člověk nepřišel k úhoně. Ale tohle už je střední škola a ne základka, takže by to mělo být v pohodě.

12 Snoubení Tmou Snoubení Tmou | E-mail | Web | 11. března 2013 v 22:34 | Reagovat

Jedna Ever mě napadá, ale vzhledem k tomu, že jsem si tenkrát při psaní recenze na knihu "Napořád" nemohla právě na jméno hlavní hrdinky zaboha vzpomenout, ta tvá má šanci u mě tuhle pozici obsadit jako originál ;-)

13 nel-ly nel-ly | Web | 11. března 2013 v 23:26 | Reagovat

[11]: nevím, jestli "už" střední škola... tam se právě chovají jako největší hovádka a některý to nepřejde už nikdy :-X uvidíme, jestli strach neni zbytečný

[12]: já si byla jist, že někde bude, ale nikde jsem ji neviděla... knihu znám z doslechu a už jen proto jsem ji neotevřela :D tak snad zapůsobí dobře, třeba vymyslím přezdívku O_O

14 Illandris Illandris | Web | 20. března 2013 v 21:58 | Reagovat

Knihu Napořád a ještě dva další díly série s hlavní hrdinkou Ever jsem četla, i když ani nechápu proč. Tvoje hrdinka s tamtou Ever nemá nic společnýho. Je daleko sympatičtější a navíc na mě nepůsobí tak, že je úplně blbá. Což se o tamté říct nedá :-D
Každopádně jsem zvědavá, jak se to bude dál vyvíjet. Takovéhle povídky vážně můžu. Škoda, že je skoro nikdo nepíše.

15 nel-ly nel-ly | Web | 21. března 2013 v 21:25 | Reagovat

[14]: ono když existuje tolik YA knih a je jich čím dál víc a víc... tak proč taky :D
to byl vždycky můj problém s originálníma povídkama, vim, proč jsem četla fanfiction, to jinde neni, ale když jsem chtěla něco jinýho, seznam k přečtení mám dlouhý na několik životů dopředu :D
děkuju :-)
¨s Ever jsem přestřelila, ale nečetla jsem, slyšela jsem o tom, ale jméno hrdinky neznala

16 Áj em Áj em | Web | 4. dubna 2013 v 22:55 | Reagovat

To je super! Je to fajné, jak popisuješ nová místa... :-) a tu Ameriku si docela vystihla. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA