Ve stínu legend (9)

18. února 2013 v 17:39 | Nel-ly |  Ve stínu legend
Nemyslím si, že si to zasloužíte, ale když už byla hotová... Jo budu zlá, tak :-D ono nevidět žádnou reakci (hvězdičky jsou fajn, ale moc mi neřeknou), třeba i kritickou o tom, jak se courám, dělám chyby a podobně, co by mi pomohlo se zlepšit, nebo nějakou malou pochvalu je demoralizující, takže se sem člověku chodit vůbec nechce.
Na druhou stranu jsem díky tomu udělala něco, co se nestalo už tak... osm let? a i předtím to byl ojedinělý jev. Začala jsem hrát počítačový hry! :-D a když konečně dokážu stáhnout něco jiného než demo-verze, tak hrozí, že mě to začne fakt bavit.
Taky mi přestala spolupracovat v mozilla, takže nemám lištu záložek, nepamatuju si skoro žádná svoje hesla a nemůžu si jen tak zmenšovat obrázky v blogu a zároveň zachovat jejich poměr stran... Pecka.
HOPE, tebe jedinou navždy miluji, protože máš neskonalou trpělovist s mými chybami



Když je vám patnáct let, začnete uvažovat o životě, o budoucnosti, o tom, jaké je to být dospělí - nebo si alespoň myslíte, že začnete, než zjistíte krutou pravdu a to takovou, že se vlastně nic nezměnilo.

Během svého pátého ročníku v Bradavicích jsem si uvědomila, že následovat Alicina a Frankova příkladu - který minulý rok úspěšně složil zkoušky NKÚ a zapsal se na všechny potřebné pokročilé předměty a zároveň dál vykonává již druhým rokem svoji funkci prefekta - stát se bystrozorem, tedy ochráncem zákona v Kouzelnickém světě, nejsem schopná a vlastně po tom ani netoužím. Můj život jaksi ztratil směr, ale zároveň jsem si oddechla. Alice se prostě bude muset smířit, že nás čekají rozdílné osudy, zatímco ona bude běhat po světě a chytat zloduchy, já budu… chm, pravděpodobně jakási kouzelnická obměna mudlovské kancelářské krysy. Moje ambice se těm mé nejlepší kamarádky nikdy nemohly rovnat - a popravdě? - díky tomu mě nejspíš čeká mnohem jednodušší život.

V jiném aspektu se však můj život o dost zhoršil, protože jsem s úderem svých patnáctých narozenin najednou zjistila, že Sirius Black má hezký zadek. Vážně. Ten otrava, kterého můžu jen stěží vystát, protože mu z pusy už takřka rok nevyšla kloudná věta a jeho pazoury prošly pod tolika dívčími hábity, košilemi, sukněmi a kdovíčím ještě, že by mu ani dezinfekce používaná při údržbě mudlovského plaveckého stadionu nepomohla, tak přesně ten, má hezký zadek. A nejen to. Už nejednou jsem sama sebe přistihla, že zírám na ty jeho přerostlé černé vlasy s touhou mu je něžně odhrnout z očí a pak do nich zabořit ruku - jo, tak přesně takhle působí nově probuzené hormony v mém těle, způsobují u mě debilitu. Ale snad to nebude trvalý stav. Díky Merlinovi se umím na rozdíl od něj ovládat, jinak už by dávno skončil v uličce číslo šest v jižním křídle knihovny, která by měla mít věkově omezený vstup…

Naštěstí - nebo naneštěstí? - hormony nepůsobí jen na mě. Jestli byl James Potter minulý rok nesnesitelný, tak to nebylo nic proti tomu, jak se ten ňouma začal předvádět teď. Všechno je to určitě díky tomu, že se stal kapitánem famfrpálového družstva a jeho už tak velké ego znovu narostlo. Jeho zvyk cuchat si rukou vlasy, aby vypadal, že právě slezl z koštěte, možná může působit frajersky pro jeho fanynky z prvních a druhých ročníků, určitě ale nezabírá tam, kde zabírat má. Lily Evansová stále zůstává odolná vůči milostným útokům miláčka Nebelvíru a my máme o zábavu postaráno.

James vlastně není tak špatný. Ano, je to mentálně zaostalý pako stejně jako všichni naši vrstevníci, ale zdá se, že mu na Lily vážně záleží - protože proč jinak by se každý týden nejméně třikrát ztrapnil před celou školou v honbě za jejím srdcem? Koneckonců je to kapitán družstva a ve famfrpálu je vážně jednička, ani ve škole není zas tak špatný, a přestože má ty svoje podivné brýle, které mu nikdy nedrží rovně na nose, tak za nimi jiskří ty oříškově hnědé oči… Merline, já se vážně zcvokla. Příště připustím, že i Peter Pettigrew má něco do sebe. Možná jeho neuvěřitelná schopnost nacpat si do pusy takřka dva tucty ovocných koláčků?

Celá ta parta kluků ostatně více než často dokazuje, s jakými paky máme tu čest, jen snad Remus někdy ukáže, že by mohl být plnohodnotný myslící člověk a Alice se nepřestává divit, jak ty dva - chápejte Siriuse Blacka - dokáže snášet. Abych ji přímo citovala: Vždyť rozum má! Musí mít. Koneckonců je prefekt.

Není to tak dávno, co jsem s Alicí naprosto souhlasila… jenže pak jsem se stala svědkem něčeho, co mě donutilo změnit názor.

Byl to ten den po incidentu, o kterém se nějakým zázrakem dozvěděla celá škola, ještě než skončilo dopolední vyučování. Ten zmijozelský kamarád Lily Evansové, kterému se kluci vždycky posmívali, že připomíná umaštěného netopýra - a co si budeme povídat, něco pravdy na tom bylo - se v noci vykradl na školní pozemky a zjevně kluky sledoval. Co se přesně stalo, nikdo nevěděl. Ale Remus, který měl ten večer jako vždy odjet domu na pravidelnou návštěvu za nemocnou matkou, skončil na ošetřovně společně se Snapem.

Sirius s Jamesem se toho dne na vyučování neukázali, a tak samozřejmě všichni byli zvědaví, co se vlastně stalo. V poslední době jsem měla problémy s alergií, která se u mě projevovala už v dětství a madame Pomfreyová tvrdila, že ji dokáže nadobro vymýtit, ale jen když si k ní budu chodit pro pravidelné dávky speciálního lektvaru, který by při větším množství mohl mít vedlejší účinky (po zhlédnutí několika obrázků z Lilyiny encyklopedie lektvarů jsem se usnesla, že je lepší vědět, co nejméně pro klid na duši). Zrovna jsem mířila k ošetřovně, když jsem narazila na několik svých spolužáků.

"Mohl se vážně zranit!"

Ten křik byl slyšet už za rohem a nebylo pochyb, že vychází z úst naší rudovlasé prefekty. Evansová dokázala svému hlasu dát tóniny, o které se operní pěvkyně snažily celý život - a dokázala to jen v přítomnosti jediné osoby na světě, proto mě vůbec nepřekvapilo, když jí James Potter odpověděl: "Vždyť se skoro nic nestalo."

"Že nestalo? Je přeci na ošetřovně."

"Je to jen škráb -"

"Na tom nezáleží! To, že jste měli štěstí, nic nemění na faktu, že jste ho ohrozili… je jedno, jak to dopadlo. Nemůžu tomu uvěřit! Myslela jsem si, že dokonce ani ty, Pottere, nejsi takovej idiot!"

Páni, Lily se rozjížděla na plné obrátky. Takhle rozzuřenou jsem ji ještě nezažila a opravdu jsem nechtěla vyslechnout jejich zjevně osobní hádku… na druhou stranu, nejsem svatá, a kdyby mě tu nachytali, měla jsem dobrý důvod, proč tu být. Prostě jsem si tohle nemohla nechat ujít, a tak jsem nápadně zpomalila svůj krok… nastražit uši jsem opravdu nemusela.

"A co," ozval se třetí nabubřelý hlas a já ho dokázala okamžitě zařadit, protože tenhle arogantní tón byl osobní značkou jediného člověka na světě. Přesto jsem však vystrčila hlavu zpoza rohu a zaměřila se na skupinku před sebou. "Všechno to byla Srabusova vina. Neměl tam za náma lézt a špehovat. Místo toho, abys tady na Dvanácteráka řvala, bys mu měla poděkovat, že tvýmu kamarádíčkovi zachránil krk!"

"Ty bys měl raději držet hubu, Blacku," zavrčela Lily tak nenávistně, až jsem sebou trhla a všimla si, že i Siriusovi z tváře na okamžik zmizela ta jeho sebevědomá maska, kterou jindy ukazoval světu. "Myslíte si, jací nejste velcí frajeři, když se procházíte po chodbách jako králové světa a zaklejte každého, kdo se vám znelíbí. Nejste o nic lepší než Blacková a ta její parta… rodinnou podobu prostě nezapřeš."

Teď se Sirius zatvářil, jakoby dostal facku a i když jsem stála příliš daleko, abych něco takového viděla, tak bych přísahala, že v jeho očích probleskla dobře známá bolest objevující se pokaždé, když se mluvilo o jeho rodině. To bylo od Evansové zvlášť kruté, a přestože jsme se Siriusem už nebyli přátelé, byla jsem připravena ho jít bránit, kdyby mě nepředběhl James.

"Sirius není stejný, jako jeho rodina. My nejsme takoví…," nebelvírský chytač byl ve tváři rudý a těžce oddechoval, "nejsme zlí. Nešikanujeme slabší, neurážíme, ne…"

"Že ne?" ušklíbla se Lily. "Na škole není skoro nikdo tak dobrý v zaklínání, jako vy dva a moc dobře to víte, na Severuse vždycky utočíte ve skupině. Co jiného to je než šika -"

"Nedělali bychom to, kdyby nám nedal důvod! Ale to on si většinou začne, jenže to ty nikdy nevidíš!" teď se zdál méně rozčilený, ale spíš ublížený a zoufalý. Ne, tohle nebyla dobrá chvíle na to, aby si ti dva vyměňovali názory a mně, jakožto utajenému posluchači, bylo Jamese vážně líto - a vlastně i Evansový.

"Fajn! Ale o to tu nejde," vřískla Lily a zamračila se nejdřív na Jamese, a pak obrátila svoji pozornost i k Siriusovi, jakoby se ujišťovala, že ji oba pozorně poslouchají. "Jde o to, že jste nevystavili nebezpečí jen Severuse, ale hlavně Remuse. To si říkáte kamarádi? Umíte si představit, jak by se cítil, kdyby mu ublížil… nebo hůř… kdyby ho proměnil? To vás nenapadlo, co? Zničilo by ho to."

Po jejích slovech nastalo ticho a zdálo se, že nikdo - včetně mě - nedýchá. James i Sirius jakoby schlípli, oba dva zároveň sklonili hlavy a působili tak zkroušeně, jako jsem je ještě nikdy neviděla. Chvíli se mi zdálo, že Lily hodlá ve svých výčitkách pokračovat, ale pak se jen zhluboka nadechla, naposledy kluky probodla pohledem, a pak kolem nich prošla, rázně otevřela dveře za jejich zády a tiše je za sebou zavřela.

Neuplynulo ani několik vteřin, ale mně se zdálo, jako bych na té chodbě po Lilyině odchodu stála hodiny a usilovně přemýšlela, co tím posledním prohlášením myslela, a proč se to kluků tolik dotklo. Bylo zjevné, že Snape je při některé z jejich nočních akcí sledoval a něco se semlelo… ale co s tím měl společného Remus a nějaká proměna? To jsem neměla nejmenší tušení.

"Neví, co říká," prohlásil po delší době Sirius, ale jakoby to nebyl jeho hlas. "Neber si to tak, kámo, ona…"

"Má pravdu," utnul ho James dutě a poprvé od chvíle, kdy za sebou Lily jemně zavřela dveře ošetřovny, se pohnul. "Ve všem co řekla."

I potom, co kluci odešli pryč, jsem ještě dlouho stála na chodbě před bradavickou ošetřovnou a lámala si hlavu s tím, čeho jsem vlastně byla svědkem. Okamžitě mi došlo, že na to jen tak nepřijdu a popravdě po tom, co se tu semlelo, a jak nešťastně pak James působil, jsem snad radši ani nechtěla vědět, o co vlastně šlo.

***
Po hádce mezi Siriusem, Jamesem a Lily, které jsem byla náhodou svědkem, se James začal Lily Evansové vyhýbat. To, že se ona snažila být od něj co nejdál, nebyla žádná novinka, ale na nějaký čas ustalo jeho neustálé pronásledování a obyvatelé nebelvírské věže - včetně mě s Alicí - si oddechli, že třeba konečně dostal trochu rozumu. Jenže mu to nevydrželo dlouho a brzy už zase běhal za Lily jako věrný pejsek, přesto se něco změnilo.

Nikdo, kdo nebyl svědkem jejich posledního tvrdého střetu, by si té změny nejspíš nevšiml a Evansová se jako vždy tvářila, jakoby James Potter neexistoval. Nemohla jsem si však nevšimnout, že útoky na Lilyina zmijozelského kamaráda se značně omezily (a když se objevila nějaká šarvátka mezi ním a Poberty, tak u toho Evansová zaručeně nebyla) a James už dlouhé týdny proti nikomu jinému na chodbě nepozvedl hůlku. Nakonec to vážně nebude ztracený případ…

Na druhou stranu možná za to nemohlo ani tak Jamesovo nově nalezené relativně slušné chování, jako blížící se zkoušky NKÚ, díky nimž celý náš ročník nedělal nic jiného, než že posedával v knihovně či ve společenské místnosti s hlavou zahrabanou hluboko v knihách.

Alice vyšilovala. To by nikoho, kdo ji znal, moc nepřekvapilo, kdyby ovšem svým chováním nepřipomínala maniaka. S Frankem jsme si o ni začali dělat starosti, ale zdaleka ne tak silně, aby nás to donutilo trávit v její přítomnosti čas během posledních tří týdnů před začátkem závěrečných zkoušek. Pro její klid na duši a naše zdraví bylo lepší se jí jednoduše vyhýbat.

***

"Je to za náma!"

"Jo, je," kývla jsem omámeně. Skončilo to. Poslední zkouška byla za námi a příští dva měsíce nebyl důvod se stresovat s něčím, co už stejně neovlivním. Zpětně řešit, co všechno jsem ve zkouškách zvorala a že se nedostanu do pokročilých kurzů předmětů, které jsem si vybrala… Budu se tím stresovat, ale teprve až přijdou výsledky. Teď je načase užívat si léto.

"Konečně prázdniny!"

"Hm," reagovala jsem s mnohem menším nadšením. Konec zkoušek znamenal neuvěřitelnou úlevu, ale nastoupit do Bradavického expresu bylo každým rokem těžší a těžší. Návrat zpět do mudlovského dětského domova až příliš připomínal dobu, kdy jsem ještě neznala pravdu a bála se síly - magie - která ze mě tryskala. Stále se v hloubi duše bojím, že se jednoho dne probudím ze snu - že Alice a mí přátelé, Bradavice, kouzla a čáry - to všechno najednou zmizí stejně, jako se to před lety objevilo.

"Netvař se tak," žduchla do mě Alice ramenem. Vždycky pozná, když se blížím ke svému depkoidnímu stavu a pokouší se mě potěšit. Nutno přiznat, že se jí to většinou podaří, i když v mnoha případech jsou její terapie dost bolestivé - Alice až děsivě tíhne k fyzickému násilí. "Ani se na Slunci," - název mého dětského domova ji baví dodnes - "neohřeješ a už budeš u nás."

"Víc jak měsíc budu tahat krabice," zabručela jsem. Měla bych být ráda, že mám práci, při které si vydělám něco navíc, ale… jaká skoro šestnáctiletá holka by chtěla trávit léto zavřená ve skladu?

"Jo, a pak se mnou přepereš Franka!"

"Copak? Nestačíš na něj sama?"

"Jasně, že jo…," odfrkla si Alice. "Je to mátoha. Toho sundám kdykoliv, ale s tebou to bude větší sranda."

"Nepovažuju za tu nejlepší zábavu týrat Franka Longbottoma," podotkla jsem s úsměvem. "Nejsem sadistická mrcha jako ty!"

"Sadistická? Mrcha?" zalapala Alice po dechu. "To si odskáčeš, McDonaldová!"

Za hurónského smíchu jakého jsou schopné jen dvě pubertální holky, jsme vrazily do našeho kupé, které jsme obléhaly už od naší první cesty do Bradavic. Ne náhodou to bylo jedno z posledních kupé ve vlaku, ke kterému vedla dlouhá strastiplná cesta uzoučkou uličkou, ale existovala tu téměř stoprocentní šance, že na nás vždy počká… tentokrát ale ne.

V kupé bylo zabrané jedno místo u okna. Seděla na něm rudovlasá dívka, na klíně jí ležela zapomenutá kniha a tváří se opírala o sklo vlakového okýnka a já bych přísahala, že vůbec nevnímá krajinu ubíhající kolem nás.

Lily Evansová sedící v našem kupé byla neobvyklým úkazem a lesknoucí se velké smaragdové oči ten pocit jen znásobily. Už jsem ji viděla se smát, pekelně soustředit, zuřit - to pravděpodobně nejčastěji - ale nikdy ne plakat, přestože jako dívka z mudlovské rodiny a ještě k tomu šprt čelila útokům od svého prvního dne v Bradavicích.

Beze slova jsme se na sebe s Alicí podívaly, bylo nám ihned jasné, proč tu Lily sedí sama a tváří se, jakoby jí někdo zrušil Vánoce. Obě - stejně jako polovina školy - jsme byly u incidentu, který se stal v den naší poslední zkoušky NKÚ, kdy se James se Siriusem, jak už měli ve zvyku, dostali do potyčky s Lilyiným zmijozelským kamarádem a ona se ho vydala bránit.

Vždycky jsem si myslela, že jí urážka "mudlovská šmejdka", na kterou Alice reagovala sprostými nadávkami, a Frank neměl daleko k tomu, aby se po kouzelnicku nepokřižoval (neptejte se, jak se to dělá, ale určitě to musí jít), vůbec nedotýká. Možná ale důvod, proč jí nadávky zmijozelských nevadily, byl, že jí na nich nezáleželo… zatímco na Snapeovi ano.

Tiše jsme se s Alicí usadily vedle Lily. Já naproti ní k oknu a Alice do vedlejšího sedadla. Všimla si nás až po několika vteřinách, kdy rychle zamrkala a neúspěšně se snažila zakrýt několik slz, které jí samovolně stékaly po tvářích.

"A-ahoj, promiňte, to je asi vaše kupé? Nechtěla jsem rušit."

"V pohodě," pokrčila jsem rameny, "nerušíš."

"Jo, je tu dost místa, většinou jsme tu s Mary samy," přidala se Alice a nabídla Lily kapesník. Zrzka se na ni vděčně usmála.

"Takže…," řekla jsem po chvíli trapného ticha. S Lily Evansovou jsem si za celých pět let moc slov neřekla a popravdě jsem ani netoužila to nijak změnit, jenže teď byla sama a působila jako hromádka neštěstí. Kdo jsem, abych nepomohla někomu v nouzi? "Kdo si zahraje Řachavýho Petra?"



POZNÁMKY:
1. Nepamatuju si, kdy Sirius vymyslel ten "žertíček" na Snapea, kdy mu proradil, jak se dostat pod vrbu Mlátičku. Já to zařadila každopádně do pátého ročníku, kde mi to celkem i vyhovuje, vzhledem k dalším událostem… A jak to ví Lily? No, Evanska ví všechno :D zatímco Mary optimálně vůbec nic.
2. Druhou událost na konci zkoušek NKÚ si určitě pamatujete ze Snapeových vzpomínek z Fénixova řádu, přišlo mi zbytečné, je znovu popisovat.
 

13 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jeffa Jeffa | E-mail | Web | 18. února 2013 v 19:07 | Reagovat

yeah! počas písania som rozmýšľala, ako to pre merlina dokážeš, že skáčeš plynulo v texte :D som zvedavá čo nakoniec bude z Mary :D a sa mi zdá, že to bolo až po tom incidentu pri jazere, keď Lili Snape nazval ako nazval :D

2 nel-ly nel-ly | Web | 18. února 2013 v 19:14 | Reagovat

[1]: jsem fanatik, nazval ji tak, když vysel hlavou vzhůru u jezera po konci poslední zkoušky NKÚ
jen je fakt, že netušim, kdy mělo bejt to s Remusem, ale hádám, že to muselo být během pátýho ročníku, tak jsem to tam prdla, aby si mohla Lily trochu zařvat :-D
děkuju :) přeskakování už je skoro konce, tak schválně, jestli mi plynulost vydrží O_O

3 Hope Hope | Web | 18. února 2013 v 20:10 | Reagovat

jj, Sirius Black a jeho hezký zadek :-D
myslím si, že Lily má naprostou pravdu...pro Rema by určitě bylo horší než pro Severuse, kdyby mu ublížil...nebo horší...spíš by s tím asi nedokázal žít
a James hezky uťal Siriuse...jestli se tomu tedy utnutí dá říkat...
a holky na konci...to bylo hrozně milé =o)
tuhle kapitolu zbožňuju =o) a tebe, brouku, samozřejmě taky =o* ale ty tvoje chyby mě jednou zabijou :-D

4 Dani Dani | 19. února 2013 v 17:01 | Reagovat

Začíná to být čím dál zajímavější:DDDD Super kapitola:))

5 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 19. února 2013 v 20:11 | Reagovat

Chudáci všichni. Proč všichnii ve všech knihách a povídkách nemůžou být všichni rozumní jako já? :D

6 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 19. února 2013 v 20:14 | Reagovat

[5]: I když, to by bylo ještě horší. Občas píšu prazvláštní literární dílo, kde jsou všichni jako já. A je to hrozný. Nikdy spolu pořádně nemluví, všechno se skládá takřke z vnitřních monologů. A aby toho nebylo málo, mě všechny mé postavy štvou.

7 nel-ly nel-ly | E-mail | Web | 19. února 2013 v 22:31 | Reagovat

[3]: hele, má bejt hezkej a na co koukáme? hm? :D
já si tu část s Remem plánovala do jakýkoli povídky už tak dlouho... mám takhle v hlavě různý scénky, který se nevešly do Jdi za svým snem a už vůbec ne do tý druhý, tak alespoň můžu něco nacpat sem

[4]: díky :)

[5]: víš jak... čtenář musí být vždy chytřejší než postavy, takže to od začátku odsuzuje jejich rozumný chování
tak já s dialogama vždycky bojuju, moje myšlenkový pochody a kapitola s jedním jediným dialogem úplně na konci nejsou výjimkou :D ale tak to prostě nejde

8 Polgara Polgara | Web | 20. února 2013 v 17:42 | Reagovat

Koukám, že Siriusova pověstná prdylka nikdy nezklame, ale jo, dovedu si ho představit jako idola náctiletých.
Lily se dost strefila. Remus byl vždycky ten, kdo se víc všechno bere a hádám, že tohle by ho poznamenalo na zbytek života. I když Lily mi ke konci bylo taky líto. Kouzelnické pokřižování se? Jak to vypadá? :-D

9 Hope Hope | Web | 20. února 2013 v 21:47 | Reagovat

[7]: já nevím, jak ty, ale já koukám na oči =oP okna do duše, brouku =o*

10 nel-ly nel-ly | E-mail | Web | 20. února 2013 v 21:51 | Reagovat

[8]: sprosťačko!
no jo, ono v průběhu se daj politovat všichni, ale chovaj se... no, nahrávaj mi :)

[9]: kdybys nekecala :-P ale oči má bouřkově šedý, tak co :D

11 Hope Hope | Web | 20. února 2013 v 22:20 | Reagovat

[10]: nekecám! =oP a neboj, já vím, jaký má oči =oP sice jsem na modrý, ale bouřkově šedý by taky šly ;o)

12 Maysie Maysie | E-mail | Web | 21. února 2013 v 19:08 | Reagovat

Takže - první poznatek? Asi přestanu psát, protože TY, popisuješ události tý doby tolikrát líp, že se už nedivím, proč nemám chuť otevřít word :D
Pořád jsem si nezvykla na to, že Mary nemá Evansovou ráda - ve všech povídkách je tak nějak milovaná :D
Alice je hrozná, takovou holku bych asi zabila :D
Už jsme čekala, že konečně objeví to tajemství :D
A na konec? Ano, Sirius Black, má určitě krásnej zadek :D

13 Lilly Lilly | Web | 23. února 2013 v 0:28 | Reagovat

Chudák Lily, dokážu si představit, jak se cítila... Vystihla sto opět dokonale, celou tu atmosféru vztahu Lily a Jamese, Remuse atd... tahle povídka je dokonalá...

14 nel-ly nel-ly | Web | 23. února 2013 v 11:19 | Reagovat

[12]: <3
chm, Elizabeth ji v té mojí prvotince ze začátku taky neměla nijak zvlášť ráda :D a Casy... no to byl trochu podivnej vztah
Alice je osobitá, já ji krotim... neposlouchá

[13]: moc děkuju :-) *spokojeně se usmívá jak měsíček na hnoji*

15 Maky Maky | 24. února 2013 v 21:34 | Reagovat

Uzasny,doufam ze bude brzy pokracko :-)

16 denisa-dell-delly denisa-dell-delly | Web | 19. října 2013 v 14:24 | Reagovat

Já z těch jejích myšlenkových pochodů na začátku nemohla :-D To, že má Sirius hezký zadek, pro ni musela být strašná rána! :-D A opakuju, že tuhle povídku zbožňuju! Jen si teda víc neumím představit, kam to bude směřovat, ač u většiny postav je konec docela jasný :-D Minimálně už to nějakou tu kapitolku hrozí temnějším dějem. No, jsem zvědavá na ty další, tak jdu rychle číst :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA