Ve stínu legend (8)

10. února 2013 v 11:00 | Nel-ly |  Ve stínu legend

Ještě stále zkratkovitě, ale už takřka naposledy... dlouhá příprava děje, chm... jen aby za to vážně stál, co? :D A co hůř... Annie nám bude muse začít pomalu dospívat a to mi dalo tolik práce z ní udělat pošahanou puberťáčku. Člověk se pak nediví, že je na všechny (a nejvíc na mě) sprostá a nechce spolupracovat.
Zas a znovu děkuji HOPE za betaread, bez ní byste totiž museli trpět u mých chyb a to by se vám nelíbilo. Věřte mi :D


Je to zvláštní, když uvážím, že už je to počtvrté, kdy mířím do Školy čar a kouzel v Bradavicích. Za uplynulé tři roky se můj život tolik změnil!

Každopádně jsem tady. Se svým obrovským kufrem napěchovaným hábity, učebnicemi kouzel, přísadami do lektvarů, za které by mě nejspíš na mudlovském letišti při kontrole zatkli, a olověným kotlíkem.

Minulý rok jsem poslední dva týdny prázdnin strávila u Alice doma, jenže tentokrát jsem se musela ještě vrátit zpět do domova, protože Alice s rodiči museli jet na nějakou akci ke svým příbuzným. Bylo vidět, že paní Shengherssové je trapné se otevřeně vyjádřit, za to Alice si servítky nebrala, jejich příbuzní prý nemají v lásce mudly a neuznávají ani nečistokrevné čaroděje. A já o svém původu moc nevěděla…

Od prvního ročníku jsem ve školních záznamech čas od času hledala jméno svého otce nebo matky, ale zatím marně, i když na matčino rodné příjmení už jsem několikrát narazila. Ovšem mé jméno i okolnosti mého narození a vyrůstání v mudlovském světě jasně svědčili o tom, že pro zapřísáhlé čistokrevné čaroděje jsem odpad. Nebrala jsem si to osobně. Nakonec, co mi záleží na názoru někoho, koho neznám, a tak mě nemusí zajímat? Jen byla smůla, že mi to přerušilo pobyt u Alice doma - její rodiče i ona sama byli vždy úžasní.

A tak jsem se na poslední týden prázdnin vrátila zpět do domova. Byla to krátká doba a přesto se všechny mé věci dokázaly rozutéct do naprosto nepochopitelných míst, takže jsem při balení na poslední chvíli samozřejmě nemohla nic najít. Mé spolubydlící mi nepomohly, ale to jsem ani nečekala. Na druhou stranu, těžko bych vysvětlovala plný kufr učebnic magie a kouzelnickou hůlku. Stačilo, že Alysha jednou viděla část mého školního stejnokroje…

Nikdy mě neměla ráda - vzhledem k tomu, že jsem většině dětí naháněla hrůzu a sama se od nich, co nejvíc distancovala, takže jsem celé své dětství platila za podivína, což se, nutno přiznat, po mém nástupu do Bradavic nezlepšilo, to bylo pochopitelné. Od té doby, co Alysha získala stipendium na výběrové střední škole se zaměřením na geodézii a jí podobné vědy (vždycky jsem říkala, že ta holka není normální, od někoho, kdo studuje na čarodějku, to zní zábavně, ne?), se k nevraživosti přidala i povýšenost, protože to dokázala sama, což v mém případě neplatilo. Za vším byla především žárlivost, která vzplanula ve chvíli, kdy si pro mě přišel - tehdy ještě profesor - Brumbál a ani Alyshin vlastní úspěch ji nezchladil.

O půlnoci jsem měla konečně sbaleno a mohla se vydat na cestu na nádraží King´s Cross, samozřejmě bez doprovodu. Ne, že bych o to stála! Jen můj kufr byl pomalu tak velký, jako já sama, za ty tři roky jsem o moc nevyrostla.

Po několika zajímavých i méně zajímavých zážitcích, z nichž většina obsahovala slova kurt, jezdící schody a dav, jsem se konečně dostala na nádraží, pak i na nástupiště 9 a ¾ a začala se shánět po Alici.

Vypadalo to tu stejně, jako předchozí tři roky, přesto se hodně změnilo. Tentokrát jsem nedostala herdu do zad, ani se ji nesnažila oplatit. Mé přátelství se Siriusem mizelo stejně rychle, jako se prohlubovalo jeho spojení s partou, která si začala koncem roku říkat Pobertové.

Asi nám to nemělo vydržet. Kluci k sobě prostě mají vždycky blíž ostatně stejně jako my s Alicí. A k tomu tu bylo to tajemství, něco, co spolu všichni čtyři neustále řešili - během druhého pololetí třetího ročníku a dokonce i po skončení zkoušek Pobertové většinu času trávili v knihovně, což bylo pro Siriuse, Jamese i Petera nezvyklé i v době zkoušek - a propracovávali se tlustými bichlemi. A pak tu byly i další podstatné změny…

Teď nám bylo čtrnáct let a nutkání pomocí kouzel vyhrnovat holkám sukně se změnilo na něco nového. Sirius vždy patřil mezi ty, které by všichni nazvali hezounky, a jako jeden z mála kluků to osobě instinktivně věděl. Začal se otáčet za holkama a ony se otáčely za ním.

No jasně, povzdechla jsem si, když jsem se rozhlížela po nástupišti ve snaze najít Alici, Franka nebo alespoň Leu, naši spolubydlící. Sirius postával kousek stranou ode mě, černé vlasy mu během těch dvou měsíců trochu narostly, takže mu teď ještě víc padaly do očí a vybavoval se s jakousi dívkou, myslím z pátého ročníku Mrzimoru, a přitom okatě pohazoval hlavou jako plemenný hřebec.

Prošla jsem kolem nich a ani se nenamáhala znovu podívat jejich směrem, věděla jsem, že on si mě nevšimne. Proč by měl, když se kolem něj začínaly točit starší holky, které mu očividně měly co nabídnout?

"Vidíš! Já ti to říkala! Svatba! Co si myslí?"

Zděšeně jsem sebou trhla, když se můj loket ocitl v drtivém stisku jinak něžné dívčí ručky a dotyčná mě táhla za sebou směrem k menšímu srocení lidí, mezi kterými jsem poznávala pana a paní Shengherssovi a Franka Longbottoma se svou matkou. Usmívali se, což, jak jsem poznala podle Alicina vražedného stisku, ji ještě víc popudilo.

"Dobrý den," pozdravila jsem a nenápadně se snažila své nejlepší kamarádce vykroutit.

"Mary, drahá, ráda tě vidím," přestoupila ke mně Alicina matka a krátce mě objala.

"Já vás taky."

"Chtěli jste Mary vidět, tady je. My už musíme jít," prohlásila ostře Alice. Její matka přistoupila k ní a svoji rozzuřenou dceru pevně objala a já ji slyšela zašeptat, ať si to tak nebere, že se má jen od srdce zasmát. "Mám se smát?" vyhrkla Alice. "To ti teda děkuju, mami."

Frank vyprskl, a i když se to snažil zamaskovat kašlem, před Aliciným rozzuřeným pohledem a ránou, která následovala, už neuhnul.

"Alice!" vykřikla její matka pobouřeně, když Frank bolestivě zaúpěl. Přestože očividně přehrával, ze zkušenosti vím, jakou má Alice ránu a právě teď jsem ho doopravdy litovala. Na druhou stranu… to on se jí smál, když se vzteky skoro neovládá. Jeho smůla.

"To - není - vtipný!"

Jen pokrčil rameny, ale dál se spokojeně usmíval. Jedno se musí Frankovi nechat - Alice se nikdy nebál. Mám ovšem takový dojem, že její otec, hrdý bystrozor, se své dceři při jejích záchvatech vzteku raději klidil z cesty.

"Sbohem!" Otočila se na podpatku a kráčela pryč, ale ještě se stihla ohlédnout za rameno a prsknout: "Tak jdeš, Mary?"

"Jo, jo!" vyhrkla jsem poplašeně, naposledy se rozloučila s Alicinou rozesmátou rodinou a rozběhla se za svou kamarádkou. "Merline, co tě to posedlo?"

"Mě? Nic!" zavřískla Alice a jediný trhnutím dostala svůj obrovský kufr na půl cesty po nástupních schůdcích do vlaku. Byl to heroický výkon, protože její zavazadlo nemohlo vážit o nic míň než moje a já při cestě na King´s Cross málem vypustila duši.

"Jasně, že ne. Tak to vyklop," zkusila jsem to znova po několika minutách, když už jsme si našly volné kupé.

"Svatba!"

"Cože?"

"Víš, jak jsem říkala, že naši už určitě mě a Longbottomovi připravují zásnuby? Že by jim nic nebylo milejší?"

"No…"

"Tak jsme předevčírem přijeli od příbuzných - mimochodem to byla příšerná otrava - kde byli samozřejmě i Longbottomovi, protože celá tahle čistokrevná kouzelnická sešlost je plná samých úchylů."

"Jo, jo, chápu," klidnila jsem ji opatrně a doufala, že se dostane k jádru problému.

"Tak jsme se vrátili a doma mě už čekal balík… s gratulací."

Jen jsem pozvedla obočí a pobídla ji, aby mluvila dál.

"Gratulace k domluvenému sňatku a spojení s veleváženou rodinou Longbottomových! Všichni naši příbuzní si zjevně myslí, že jsme s Frankem zasnoubení. Jako kdybychom žili ve středověku, kde se lidé zaslibovali už při narození… Zdá se, že jsme na té oslavě působili jako velice krásný a příjemný pár. Babička je naprosto nadšená, jak úžasný a milý je to mladík. Prý je do mě už teď zamilovaný a ona si je i s rodinou jistá, že to bude… počkej si… velice výhodný a pevný svazek!"

"To…," chvíli jsem nevěděla, jak zareagovat, ale očividně se ode mě očekávala odpověď. "No, myslím, že by vám to neklapalo," pokrčila jsem nakonec rameny.

"Mary!"

"Promiň, promiň, já jen… vždyť je to absurdní a slyšela si svoji mamku, nikdy by nic takového neudělali. Bereš to moc vážně."

"Jo? To neznáš čistokrevné rodiny! Všechno jsou to jen tradice, sláva, peníze, krev… bla bla bla… byli by toho schopní. A ještě k tomu Longbottoma… zlatýho, úžasnýho, dokonalýho Franka, kterýho každý miluje. Není divu. Vsadím se, že se před nima schválně předváděl."

"To si nemyslím."

"Hm?"
"Ale no tak, Alice… myslím, že z vás dvou by Frank dopadl hůř. Ty bys ho převálcovala."

Jen, co jsem to dořekla, jsem svých slov litovala, protože tváře mé kamarádky se začaly nafukovat podobně, jako se to stává u žab, ale než stačila cokoliv říct, přispěchala mi na pomoc záchrana v podobě o rok staršího hnědovlasého mladíka.

"Jo, to máš naprostou pravdu," podotkl Frank Longbottom opírající se o otevřené dveře kupé. "Krom toho se nemusíš bát, Alice. Nikdy bych si tě nevzal. Ne, dokud bych nechtěl skončit se životem."

"Byl bys mi neskonale vděčný, kdybych souhlasila," prohlásila Alice nabubřele. "Jenže to se nikdy nestane!"

"Nemusíš se bát," rozesmál se Frank a já znova obdivovala jeho výdrž. Vždycky jsem ho měla ráda a s každou novou srážkou s Alicí v mých očích stoupal. Nebylo divu, že si ho její rodiče i příbuzní tolik cenili, i když jsem v podstatě chápala Alicinu zlost. "Tebe o nic žádat nikdy nebudu."

"Fajn."

"Fajn," kývl hlavou. "Zatím se měj, Mary." A zmizel.

"Chm, byl by tím nejšťastnějším člověkem, kdybych mu věnovala třeba jen špetku pozornosti," prohlásila Alice arogantně a já se začala usmívat. "Prý, že by mě nepožádal. To já bych nikdy nestála o něj."

Bylo mi jasné, že tenhle rok bude plný zábavy.

***
Už menší povyražení představovaly následující dny. Ukázalo se, že profesoři berou přípravy na zkoušky NKÚ více než vážně, a tak nás začali drtit už od samého začátku, přestože nám ještě zbývaly skoro celé dva roky.

Když jsem zrovna neseděla v knihovně v obležení učebnic, toužila jsem jen po spánku nebo uklidňující partii šachů či Řachavého Petra s přáteli ve společenské místnosti, jenže to taky nešlo. Buď jsme neustále naráželi na Siriuse Blacka v obležení některé z dívek z vyšších ročníků - a přísahám, že mezi těmi, co se na čtrnáctiletého nadšence lepily, byla i nejedna sedmačka - nebo se nám nedostávalo klidu v podání tornáda Potter-Evansová.

Minulý rok James Potter zřejmě pochopil pravé důvody, proč od prvního ročníku Lily Evansovou dráždil a urážel. Zdálo se, že to byla jeho dětská verze nadbíhání, která se postupně změnila v jiný ještě otravnější druh - bylo mi upřímně jedno, že je to Evansové nepohodlné, protože jsem už dobře znala její náturu a věděla, že se ubrání, jen kdyby s tím Potter neotravoval i všechny kolem. Jeho neustálé: ´Héj, Evansová!´ už znala celá škola, ale jen my, nebelvírští, jsme tím museli trpět od rána do večera. Jednoho dne to pako pochopí, že nemá absolutně žádnou šanci… jenže s jeho dutou palicí to potrvá ještě hodně, hodně dlouho.

Mezitím ani mimo nebelvírskou kolej nebyl klid. Alice, pověstná svým nepřátelstvím k celé rodině Blacků a jim podobným, si naprosto dokonale dokázala znepřátelit Belatrix Blackovou - Siriovu starší sestřenku, která byla jakousi vůdkyní party zmijozelských, kteří za ní chodili jako pejsci na vodítku. Belliny útoky směřovaly na studenty z mudlovských rodin, na "krvezrádce" jako byla například Alice či Sirius nebo jednoduše na ty, kteří byli slabší než ona sama a neměli žádné zastání. U Alice však pokaždé narazila, protože jestli se někdo dokázal ubránit, tak to byla právě ona.

Stalo se to jednoho únorového odpoledne, kdy jsem pochopila něco, čeho si nejspíš nikdo - a především ti dva, kterých se to týkalo - nevšiml.

Blacková v čele asi pětičlenné skupinky, ve které se objevil i Siriusův mladší bratr, si zrovna políčila na dvě studentky z Havraspáru, které se už sklíčeně choulily v rohu chodby a nikdo z přihlížejících v sobě nenašel odvahu předstoupit a bránit je - některý z profesorů byl samozřejmě v nedohlednu. Osobně, přestože mě Moudrý klobouk po krátkém přemlouvání zařadil do Nebelvíru, bych nejspíš jen tak nenašla dost kuráže, se jim postavit - nakonec, nejsem hloupá a vím, že proti Blackové a pěti dalším nemám nejmenší šanci. Nešlo tedy o nedostatek odvahy, ale spíš dostatečnou kapacitu pudu sebezáchovy, který Alici očividně chyběl.

Nestačila jsem se ani dvakrát nadechnout a už má nejlepší kamarádka stála sama čelem Blackové a ostatním.

"Myslím, že už to stačilo, Bello," prohlásila Alice falešně sladkým hláskem. "Běž si hrát někam jinam a nech je být."

"Shengherssová," vyplivla Blacková, "zase se pleteš, kam nemáš."

"To víš," pokrčila rameny, ale já si všimla, jak nenápadně zasunula pravou ruku do kapsy svého školního hábitu. Jak už jsem řekla, Alice nebyla hloupá, jen na můj vkus byla až moc výbušná a nebelvírská. Zatímco ona stála čelem hrozbě, já se s hůlkou schovanou v rukávu pomalu sunula na místo, odkud jsem mohla v případě potřeby dobře zaútočit. "Nemůžu si prostě pomoct."

"Jednou za to zaplatíš," zasyčela Bella.

"Možná. Neříkej, že by ses do mě chtěla pustit ty? Že by ses konečně rozhodla postavit někomu sobě rovnému, místo aby sis dovolovala na ty, co se nemůžou bránit? Nechce se mi tomu ani uvěřit."

"Ty jedna -" peprnou nadávku a kletbu, která by očividně následovala, už jsme nestačili vyslechnout, protože se do chodby vyřítil Primus následovaný havraspárský prefektem, jímž nebyl nikdo jiný, než Frank.

Zmijozelští s nepořízenou odcházeli a já si všimla ošklivého pohledu, který Blacková vrhla směrem k mé nejlepší kamarádce. V tu chvíli mi bylo jasné, že tohle neskončí dobře. Alice si jí však nevšímala, zrovna pomáhala na nohy jedné ze zachráněných havraspárek, zatímco Frank podával ruku druhé.

"Přišli jste právě včas," poznamenala jsem, když jsem k nim došla.

"Hej, dík, žes mi kryla záda," mrkla na mě se zářivým úsměvem Alice. Věděla jsem, že si všimla, jak se plížím do pozice vhodné k útoku.

"Možná nejsem hrdina, ale kamarády ve štychu nikdy nenechám," prohlásila jsem nonšalantně.

"Jo, a taky dýl přežiješ," zabrblal Frank, kterého jsem svým prohlášením zjevně vůbec nepobavila. "Co tě to, pro Merlina, napadlo?!" obořil se najednou na Alici, popadl ji za ramena a zatřásl s ní. "Takhle Blackovou provokovat!"

"Zasloužila si to," odsekla Alice a pokusila se mu vykroutit, ale Frank ji nepustil. Bylo to poprvé, co jsem ho viděla doopravdy rozzuřeného a stydím se to přiznat, ale naháněl mi trochu strach. "Někdo to musel udělat."

"Jo, ale proč to musíš být pokaždé ty?" syčel dál Frank. "Ona je zlá, Alice. Copak to nevidíš? Tohle není hra. Pomstí se a nebude hrát fér."

"Je mi to jedno!" vykřikla Alice a odstrčila ho od sebe. "Když nikdo jiný nemá odvahu se bránit, tak to prostě budu muset udělat já. Mysli si, co chceš, ale já nestáhnu ocas mezi nohy a neuteču, jako některý z přechytralých havraspárských srabů," tahle urážka byla jasná a drsná. "Nebudu se na to jen dívat a postávat stranou stejně jako ti, co stejně dobře jako já vědí, že je to špatné… celé tohle je špatné. Tradice, čistá krev, naše historie…"

"Já vím," sklonil Frank hlavu a ve tváři se mu objevil stejný tvrdý pohled plný smutku, jako v Aliciných. Pochopila jsem, že do tohohle rozhovoru nepatřím, že netuším, o čem se baví - a že to nejspíš ani nechci vědět. V kouzelnickém světě toho existovalo tolik, co jsem ještě neznala a ne všechna ta tajemství plná magie byla krásná a úžasná. "Ale nechci, aby se ti něco stalo jen proto, že si nedáš pozor."

"Nepotřebuju tvoji radu," odsekla Alice a konečně se vytrhla z jeho uvolněného stisku. Pak se otočila na podpatku a beze slova nebo ohlédnutí odkráčela pryč. Zapomněla dokonce i na mě, která jsem postávala stranou a připadala si, že sem nepatřím. O to horší pocit jsem měla, když jsem viděla Frankův pohled a poprvé jsem pochopila něco, co pečlivě skrýval - pravděpodobně i sám před sebou.

Magický svět čar a kouzel je plný krásy a tajemství, ale i temnoty a zla, které se šíří každým dnem do našich obyčejných životů. A jak se pomalu měníme a dospíváme, všechna ta temnota vyplouvá na povrch a my musíme ze všech sil bojovat, aby nás nepohltila, nebo půjdeme ke dnu a s sebou stáhneme své nejbližší. To, jsem pochopila už v den, kdy mi zemřeli rodiče, a jen na krátký čas jsem si dovolila doufat, že konečně v mém životě nastane mír a štěstí. Omyl. Ten pravý boj měl teprve začít.
 

13 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Maysie Maysie | E-mail | Web | 10. února 2013 v 13:17 | Reagovat

Alice je pekny kvitko :-D vubec jsem si ji tak nepredstavovala.
Celkove je to zajimava povidka - davas duraz na jine postavy, nez Lily a Jamese a proto je zajimava :)
Jsem zvedava jak a kdy si ti dva uvedomi, ze k sobe maji bliz nez si mysli :)
Doufam ze nas v nejblizsi dobe ceka odhaleni Remova tajemstvi a zveromagstvi :-P

2 Hope Hope | Web | 10. února 2013 v 15:29 | Reagovat

ach ano, Alice a Frank nezklamali =o) ve vlaku? bomba! a ten konec, kdy Frank "zachránil" Alici? ještě větší bomba! hele, asi budu mít Alici a Franka radši než hlavní hrdinku :-D

3 nel-ly nel-ly | E-mail | Web | 10. února 2013 v 16:29 | Reagovat

[1]: já si říkala, že když byla bystrozor, tak musela být od rány, no ne? :D on i ten Neville měl odvahu, jen byl chudinka taková černá ovce
no, jsou teprve ve čtvrtym a mělo to být tajemství, nespěchej ;-)

[2]: no jo, chudinka, nestačí že je outsider v názvu vlastní povídky, ale dokonce ji ani lidi nebudou mít rádi :D

4 Sawarin Sawarin | 10. února 2013 v 23:49 | Reagovat

Jee, děkuji za kapitolu na dobrou noc. :-)
Co k tomu říci? Začínám tušit pořádnou zápletku, jen netuším jakou. :-D Líbí se mi jak popisuješ vztah mezi Alicí a Frankem. Těším se na pokračování. :-)

5 Hope Hope | Web | 11. února 2013 v 0:26 | Reagovat

[3]: ale tak to není! v další už ji ráda zase mám :-D

6 Pocahontas Pocahontas | Web | 11. února 2013 v 20:18 | Reagovat

Ahojky, miluješ seriály? Nechceš se přidat k tvorbě blogu o seriálech? Když tak mne konktakuj a já ti sdělím podrobnosti ;)

7 Muhe Muhe | Web | 12. února 2013 v 22:02 | Reagovat

Je to skvělý!!! Nemůžu se dočkat pokračování! Honééém! :-D

8 Polgara Polgara | Web | 13. února 2013 v 17:35 | Reagovat

Alice je koukám takový anděl s ďáblem v těle. Dokáže způsobit pěkný rozruch :-D Jsem zvědavá, kdy to těm dvěma dojde. Nicméně konečně náznak toho, že se něco stane a i povídka začíná vypadat o něco temněji. Svým způsobem. :-)

9 nel-ly nel-ly | E-mail | Web | 13. února 2013 v 18:28 | Reagovat

[7]: bude, všechno bude :-D díky

[8]: anděl :D to by s tebou Frank ani Mary nesouhlasili... já to říkala, překoky, přeskoky, přeskoky, děj... potřebuju nějak narýsovat charaktery a říkala jsem si, že přeskočit  prvního ročníku hned třeba do posledního by bylo moc :)

10 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 19. února 2013 v 19:45 | Reagovat

Chvílemi to bylo vtipné a chvílemi dramatické. Dokonalá kapitola.

11 Emily Emily | Web | 20. února 2013 v 20:11 | Reagovat

Tak abys mě nepomluvila, že nekomentuji, tady to máš: Je to supr...líbí se mi ten vývoj celého děje.. jako ten skok tam je vždy drastický, ale zase aby byl každý ročník na knihu, jako to máš J.K.R. to bychom se asi začali nudit.. takhle je to poutavé, udělám si představu o tom, jak se ty vztahy vyvíjejí a vůbec.. co ti tady budu povídat, vždyť ty píšeš skvěle.. jen mám pocit, že jsem to kdysi dávno četla, každopádně si to už nepamatuji dál, takže se těším, až zas něco přidáš ;)

12 nel-ly nel-ly | E-mail | Web | 20. února 2013 v 20:38 | Reagovat

[10]: děkuju :)

[11]: chm, no vlastně je možný, že ty bys teoreticky mohla kus příběhu znát (jak říkám, ze začátku to byla přepisovaná povídka), ale už je to hodně dlouho.... a poslední kapitoly už jsou úplě nové :)
to víš, se rozčiluju, ale funguje to, ne? a až začnu vyhrožovat keltbama, tak budu teprve spokojená s komentáři třeba :-D děkuju :)

13 Emily Emily | Web | 21. února 2013 v 19:43 | Reagovat

[12]: hlavně žádné kletby :D

14 Lilly Lilly | Web | 23. února 2013 v 0:15 | Reagovat

wwoow, prostě paráda... pomalu mi dohcází slova chvály, protože na to snad ani moje slovní zásoba nestačí,a bych dokonale vyjádřila, co tenhle příběh ve mně vzbouzí a vtahuje mě do sebe,, za coč jsem Ti hrozně moc vděčná!!! Díky, za tak skvělé počteníčko! Honem na ddalší kapitolku

15 Lilly Lilly | Web | 23. února 2013 v 0:28 | Reagovat

honem chci pokračování!! :D

16 Delly Delly | Web | 19. října 2013 v 13:48 | Reagovat

Páni, nestačím zírat, jak skvělé to je! :D Sice je to krapet uspěchané díky častým skokům do dalších ročníků, ale souhlasím, že z prvního okamžitě do sedmého... To by si ani ti čtenáři to čtení tolik neužili :-) Takhle je to zajímavější a víc si užívám tu změnu u jednotlivých postav :-)
Je mi docela líto konce přátelství mezi Mary a Siriusem, protože to jejich přátelství bylo takové speciální a jejich potyčky jsem měla ráda, koneckonců takhle to vypadá víc realisticky. Taky se mi líbí, že je tu dán větší prostor pro Alice a Franka :-) V téhle povídce jsou úžasní a úplně se bojím si je oblíbit, ač to snad jinak nejde, když vím, jak to s nimi nakonec dopadne. A líbí se mi, jaká tu Alice je, výbušná, průbojná, osobně bych si ji takhle docela dovedla představit :-)
Vážně skvělá povídka, pokud to podle mých komentářů ještě nebylo poznat :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA