Ve stínu legend (7)

1. února 2013 v 13:00 | Nel-ly |  Ve stínu legend
A šupky rovnou do dalšího ročníku, kdy se všechno začíná měnit. Schválně, jestli uhodnete tajemství, na které Mary nemůže přijít? Co kluci tají?
Dejte vědět, jak vám vyhovuje tahle rychlost vyprávění? Stačíte si utvářet názor na charaktery? Nějak se posunout musíme a je fakt, že deníčkovské zápisy s daty by stejně nepomohly a já zkratkovité vyprávění ráda :)
btw. jse zvědavá, jestli Polgara bude i tentokrát říkat něco o pohádkách :-)
Děkuju HOPE za betaread, co bych si bez ní počala?


Opatrně jsem se přikrčila za svůj vozík s kufry, což koneckonců díky jejich velikosti ani nebylo potřeba, a pomalu se začala plížit k jejich zádům. Konečně přišel čas na odplatu. Potichu jsem se dostala až za jejich záda, zhluboka se nadechla, nenápadně se začala plížit k jednomu ze dvou černovlasých kluků a…

"Nazdar Annie, máš nějakej problém?"

Z toho šoku jsem zapomněla vydechnout vzduch, který se mi nahromadil v plicích, takže jsem se trochu přidusila a když jsem konečně začala kašlat a zhluboka dýchat, ujel mi vozík, o který jsem se opírala a já se jak široká tak dlouhá rozplácla u jeho nohou.

"Víš, Annie, jsi vážně roztomilá, s těmi svými neustálými pády," prohlásil Sirius klidně a vážně na mě pohlédl, jak jsem se tam válela na špinavé zemi nástupiště 9 a ¾ a snažila se zvednout na nohy, "ale už bys měla dospět, začíná to být trošičku trapný."



Vyskočila jsem na nohy a zpražila ho takovým pohledem, že kdyby se dalo kouzlit bez hůlky, už by byl dávno mrtvý nebo proměněný minimálně v ošklivého slizkého slimáka, když se najednou - ten idiot - hlasitě rozesmál a málem mě znovu shodil.

"Hlavně, že ty jsi strašně vyspěl," prskla jsem na něj.

"Já? Jistě," ušklíbl se sebejistě a já znovu dostala chuť ho něčím hodně těžkým přetáhnout přes hlavu.

"Nechte toho, oba dva," ozvalo se za mými zády a já se neubránila zářivému úsměvu od ucha k uchu.

"Pane profesore Lupine, jak ráda vás vidím," otočila jsem a vysekla chlapci s delšími hnědými vlasy dokonalou poklonu.

"Nevyspěl jste ani jeden," zamračil se na nás naoko Remus, ale dlouho mu to předstírání nevydrželo. Mezi námi, je to měkkota a bohužel i trochu uzavřený morous. Zvláštní, že za ty dva roky jsem jeho poznala ze všech svých spolužáků nejméně - a Petera až moc, nikdy nezapomenu na ten večer, kdy jsem ho potkala v dámských umývárnách, doteď nevím a nechci vědět, jak se tam dostal. I dnes vypadal jako vždy bledě a měl takovou našedlou kůži, možná víc, než jindy nebo mi to tak přišlo, protože jsem ho dlouho neviděla a já sama byla opálená, a na sobě měl šaty, které byly jen o něco méně ošuntělé než moje.

"Co taky čekáš za pouhé dva měsíce," odsekla jsem s úsměvem, "neviděl jsi náhodou Alici s Frankem? Cestou jsem je ztratila."

"Ale ano, jsou na druhý straně nástupiště, když jsem šel Alici pozdravit ani mi neodpověděla, už zase se o něčem dohadují. Celkem Franka lituju, dohlížet na takovou -"

"Opatrně, kamaráde," zašermovala jsem mu před obličejem prstem, "je to moje nejlepší kamarádka."

"Jo a taky pěkná fúrie," vložil se do našeho rozhovoru Sirius.

"Ty se do toho nepleť!"

Ignoroval mě. Ani mě to moc nepřekvapilo. "Jediný, kdo ji ve řvaní dokáže předehnat, je už snad jen Evanska. Že jo, kámo?" otočil se na Jamese, který vůbec nezareagoval. To mě překvapilo, protože James Potter nikdy nevynechal šanci si na Lily Evansovou pořádně zanadávat. Se zájmem jsem se otočila na brýlatého chytače a sledovala směr jeho pohledu…

Lily Evansová zrovna kráčela směrem k nám se zářivým úsměvem na rtech, jež rozdávala každému, koho potkala. Něco jsem jí musela nechat, kromě Jamese a Siriuse, byla vždycky na všechny milá a ostatní ji měli rádi. Ostříhané vlasy jí vlály za hlavou jako rudá svatozář a James Potter, stojící hned vedle mě, s pootevřenými ústy zkroucenými v malém okouzleném úsměvu ji omámeně sledoval.

Šokovaně jsem zamrkla, potřásla hlavou a dokonce jsem se přes kalhoty nenápadně štípla do nohy, jestli se mi to nezdá. "Ehm, Jamesi?" oslovila jsem ho. Nic, žádná reakce. Dál zíral na rudovlásku, která se pomalu blížila k nám.

"Ahoj, Remusi," usmála se Lily kamarádsky a já věděla, že nic nepředstírá. S Remusem toho měla společného určitě víc než já, nebo to podstatnější. Oba jsme neoplývali záplavami peněz, jako třeba Sirius, ale Lily i Remus byli stejně chytří a to je spojovalo. "Mary," otočila se i na mě se sladkým úsměvem, z kterého mě málem rozbolely zuby.

"Lily," kývla jsem a věnovala jí jeden z dobře nacvičených kyselých úšklebků. Jenže naše malá školní hvězdička se jen zářivě usmála. Nikdy jsem vlastně neměla pořádný důvod ji nemít ráda, jen… ona byla tak přechytralá, tak usměvavá, tak milá a tak… prostě dokonalá. Ne, vážně jsme neměly nic společného.

"Ahoj, Lily, jaké bylo léto?"

Vím, proč má Remus Evansovou rád. Nikdo jiný v našem ročníku není tak chytrý, jako oni dva a zároveň se tak rád neučí. No, spíš to druhé, protože Alice je mnohem chytřejší, než je pro ni dobré (to říká Frank) a ani Sirius není opravdový blbec, jen se tak neustále chová. Takže proč má Evansovou ráda i Alice mi zůstává záhadou… je fakt, že ona má taky ráda v podstatě všechny, kromě Siriuse, kterému jeho rodné jméno nikdy nedokázala odpustit a jeho arogantní chování mu v jejích očích taky zrovna nepomohlo. No, zdá se, že Alici a Lily spojuje společná nevraživost k Siriusovi, jenže Alice se přátelí s Jamesem a toho Lily…no jo vlastně, co James? Jak to, že už se ji touhle dobou nepokouší tak po páté urazit? Vždyť stojí u sebe víc než dvě minuty!

"Skvělé. Byli jsme s rodiči na prázdninách ve Francii, ale už jsem se těšila do školy," odpověděla (přidala další úsměv) a zjevně něco čekala. Jako my ostatní.

Snažila jsem se moc okatě po našem brýlatém spolužákovi nepokukovat, ale nešlo to. Všichni jsme se nenápadně natáčeli Jamesovým směrem a čekali… jenže marně. Zklamání na mě a Siriusovi - a řekla bych, že i na Lily, i když by to nikdy nepřiznala - bylo zřejmé. Remus byl moc velký gentleman na to, aby si užíval jejich nekonečné šarvátky.

"Copak, Pottere?" začala nakonec Evansová sama od sebe a já se nenápadně ušklíbla. Nemohla odolat, však já to věděla! "Neříkej, že si během prázdnin ztratil hlas? Komu za ten zázrak můžeme poděkovat?"

"Já -" bylo to jediné, co ze sebe dokázal vymáčknout.

"Teď vážně, poslala bych mu puget růží," zasmála se Evansová a nejspíš by pokračovala i dál - tak se ten náš nebelvírský anděl dokázal v Jamesově přítomnosti změnit - kdyby ji nepřerušil Alicin příchod.

"Mary, kde se couráš?!" ozval se hlasitý výkřik, a pak mi má nejlepší kamarádka přistála na zádech.

V další chvíli už mě odtahovala od stále mlčícího Jamese, zkoprněného Siriuse, zamyšleného Remuse a odcházející Evansové, jejíž krok byl až podezřele vítězný. Alice už mi nedala příležitost dozvědět se, co se vlastně stalo.

Náš třetí školní rok začal a vše se - znovu - změnilo.

***

Kluci jsou divní, to je známá pravda. Ale teď se začali chovat vážně divně - tedy, ještě divněji, než obvykle.

Během měsíců, co jsme v Bradavicích, už jsem si postupně dokázala zvyknout na tu děsivou změnu, která se udála s Jamesem Potterem - kdysi zapřisáhlým kritikem dokonalé Lily Evansové, nyní jejím poblázněným obdivovatelem. Skousla jsem dokonce i to, že se Sirius při hovoru stále častěji otáčí za procházejícími děvčaty a čumí jim na zadek - nakonec je to kluk. A že Remus má nejspíš v plánu stát se králem šprtů tohoto století - uvidíme, jestli dokáže porazit Evansku. Ale když se všichni vrátili po vánočních prázdninách, které jsem strávila u Alice doma, nasadili "divnosti" nový význam a co hůř, už nic není takové, jaké bývalo.

Od začátku školního roku bylo jasné, že na kluky konečně leze puberta. Ještě v relativně teplém září jsme si museli neustále dávat pozor, aby nás některý nezasáhl nenápadným kouzlem Aquamenti, díky čemuž nám promočili halenky, aby viděli, co je pod nimi. Nebo nás neovál "vítr", který nadzvedával sukně. To všechno bylo otravné, ale snesla bych to, jenže…

Myslela jsem si, že patřím do "party". Se Sriusem jsem se přátelila od prvního dne ve škole… vlastně jsme se potkali ještě dřív a od té doby jsme k sobě, myslím, měli docela blízko. Podobně smutné osudy, ztracené existence a tak. Vždy jsem v hloubi duše cítila, ať už to z ní jakkoliv pateticky, naše vzájemné propojení. To on mě vtáhl mezi ně… díky němu jsem se začala kamarádit s Jamesem, blíž poznala jinak uzavřeného Remuse a dokonce i Petera. Jenže teď se zdá, že už o mě nestojí.

Často si v duchu říkám, že musím být pěkná mrcha, když jen nechápavě kroutím hlavou nad tím, jak mohl Sirius dát přede mnou přednost Peterovi, který se, za celou dobu, co ho znám, nikdy nezajímal o nic jiného než o jídlo, spánek a své vlastní pohodlí.

Už žádné: Zdar, Annie. Co děláš, Annie? Tak konečně uznáš porážku a necháš si ukázat vstup do kuchyně, Annie? Přezdívka, kterou mi Sirius v prvním ročníku dal - když poprvé a naposledy slyšel mé celé jméno Mary-Anne - a která mě vždy tak rozčilovala, mi teď začala chybět. Zní to hloupě a uboze, já vím.

Ale co. Když o mě nestojí - ať si. Já o něj taky ne! (Jen kdyby to byla pravda.)

Během našeho třetího ročníku v Bradavicích se stalo hodně věcí. Učivo je čím dál těžší a na nás je, abychom si vybrali své budoucí povolání - Merline, pomoz mi, vždyť ani nevím, jaké mají kouzelníci vlastně možnosti. Alicina mamka je lékouzelnice, na což bych neměla mozek ani žaludek, a otec je bystrozor stejně jako Jamesovi rodiče. Siriusova rodina je prostě bohatá, takže o tom, že by pracovali, nikdy moc nemluvil, ale nejspíš nějak podnikat musejí a Remus se nerad svěřuje.

Také jsme dostali povolení navštěvovat Prasinky, ryze kouzelnickou vesnici, což je úplně něco jiného než osada několika domků, v které bydlí Alice s Frankem, kde se dá užít spousta zábavy - ovšem potřebujete k tomu i peníze, kterých se mi nikdy moc nedostávalo. A nechávat se pokaždé od Alice pozvat na Máslový ležák? Mám snad svou hrdost, ne?

Když jsem dnes ráno přišla do Velké síně, už tam seděli. Nejsem zrovna ranní ptáče a s Alicí jsem už svedla nejednu úctyhodnou bitvu, když se mě pokoušela vzbudit dřív, než byla krajní nutnost. Ovšem vždy existoval někdo, kdo chodil na snídani později, než já. James a Sirius zjevně mají nad dochvilným Remusem převahu. Avšak dnes tu byli všichni. Seděli u stolu, hlavy u sebe - i společně s Peterem, který se jako obvykle ládoval vším, co bylo v dosahu, takže dokázal zkombinovat opečenou slaninu s javorovým sirupem na palačinkách (člověk musel obdivovat jeho žaludek) - a něco řešili.

"Takže jednou měsíčně," zaslechla jsem říkat Jamese, když jsem kolem nich procházela.

"V Chroptící chýši?" ujišťoval se Sirius a já nenápadně zpomalila a natahovala uši v touze dozvědět se, o čem se to sakra baví. Jenže než stačil Remus odpovědět, zvedl Sirius hlavu a zadíval se mi podezřívavě do očí. Jen jsem se usmála, zamávala a namířila si to k Alici.

"Zajímalo by mě, o co jim jde," řekla jsem, když jsem se usadila na své místo a natáhla se po míchaných vajíčkách.

"Komu?"

"No jim!" mávla jsem směrem ke klukům. "Neustále něco řeší, už od Vánoc."

"Tak se jich zeptej."

"Zkoušela jsem se nenápadně bavit se Siriusem, ale -"

"Jen doufám, že je nepřetáhl na blackovský pohled na svět," zamumlala opovržlivě Alice. Ani teď se nedokázala smířit s tím, že nějaký Black studuje v Nebelvíru. "Remuse by byla škoda, ale Petera si klidně můžou nechat."

Zasmála jsem se a moje podezřívavost mě zase na chvíli opustila. Peter toho moc nenamluvil a když, pokaždé měl něco v puse, v kuchyni muselo nastat pozdvižení v den, kdy mu Sirius ukázal tajný vchod - já ho hledala marně, až jsem se nakonec rozhodla ho neúspěšně sledovat. Vysmál se mi, škádlil mě a donutil mě ho požádat, aby mě tam dovedl. Nešlo jen o jídlo a o neexistující společenské chování, Peter byl prostě… pomalejší. Nejspíš proto mě tak rozčilovalo, že mě za něj Sirius vyměnil.

Nevadí. Ať si nechají svá tajemství. Ať se se mnou klidně přestane kamarádit. Před námi byl důležitý rok - byl leden, takže jsme se dostávali do nejtěžší a nejdůležitější fáze třetího ročníku, během kterého se nejspíš ještě hodně změní. Dospíváme. Rosteme. Měníme se. Ne vždy k lepšímu.

TBC
 

11 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Hope Hope | Web | 1. února 2013 v 20:42 | Reagovat

to Siriusovo: Zdar, Annie. Co děláš, Annie? chybí =o)
kapitola se mi líbila, i když bych řekla, že teď v ní nebylo tolik vtipných hlášek ;o)

2 es ef es ef | Web | 1. února 2013 v 22:04 | Reagovat

Dobrý, i když mi to v některých chvílích přišlo takový monotónní :)

3 Locky Locky | 1. února 2013 v 23:24 | Reagovat

Musím se trapně přiznat, že jsem se donutila okomentovat tvou povídku až když jsem přečetla poslední uveřejněnou kapitolu. Důvod je prostý, nadchla mě natolik, že jsem se nemohla odtrhnout od čtení. Už dlouho jsem vášnivým čtenářem povídek a upřímně mě trápí, jak malé množství se na webu vyskytuje čitelných českých povídek se zajímavým dějem a bez Mary Sue. Tvá povídka je pro mě příjemným zpestřením dne, protože je zajímavá, vtipná, hezky napsaná a hlavní hrdinka je příjemná a sympatická. I přes všechy její chyby dokáže přirůst k srdci a člověk touží dozvědět se o ní víc a víc. Je to jako droga. :D Nejvíce, však musím ocenit, že tvé postavy se chovají přirozeně a přesně tak, jak jsem si je vždy představovala. Mohu jen řící: "Jen tak dál". S netrpělivostí budu čekat na další kapitolu. :)

4 nel-ly nel-ly | Web | 2. února 2013 v 9:13 | Reagovat

[1]: to víš, se snaží bejt "seriózní hlavní hrdinka", ale ono jí to nevydrží :)

[2]: jo no, to je problém těch přeskoků... potřebuju se rychle bez zdržování přesunout někam, kde se bude něco dít a přitom vyšvihnout to, co je podle mě důležitý :-) tak uvidíme, snad to příště půjde líp

[3]: mo děkuju :) vážně... s pobertovskými povídkami jsem měla právě ten problém před delší dobou, přišlo mi, že se to buď nedá číst, nebo dá, ale je to všechno stejné, popřípadě ty dokonalé hrdinky mě rozčilovaly, a protože mi takové Mařenky přišly i ty moje, tak jsem to s poberty na dlouho vzdala...
uvidíme, jak si Mary povede, a jestli zůstane Mary-Anne a ne Sue :-D když nic jiného, vymyšlená není, takový příjmení bych jí sama nedala :D každopádně k dokonalosti má a bude mít daleko :)

5 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 3. února 2013 v 16:04 | Reagovat

Tak to bude ještě zajímavý. Annie se nám určitě zamiluje do Siriuse a on si jí nebude všímat.

6 nel-ly nel-ly | Web | 3. února 2013 v 16:17 | Reagovat

[5]: Siriuse milují všechny, ne? až na Mařeny nejlepší kamarádky Lily Evansové, které úspěšně odolávají jeho kouzlu... ale myslím, že v tuhle chvíli se spíš Mary blíží právě k tý nelibosti, než k lásce :-D

7 Maysie Maysie | E-mail | Web | 3. února 2013 v 16:29 | Reagovat

Ty jo, už takhle brzo si vybírat povolání?
No, z jejího pohledu se na ní pěkně vybodli - doufám že jim to oplatí :)
Rychlé skoky mi nevadí, nebudeš se přece celou věčnost plácat v prvních ročnících :)

8 nel-ly nel-ly | Web | 3. února 2013 v 16:34 | Reagovat

[7]: no dyť to bylo ve třetim ročníku, kdy si vybírali ty volitelný předměty a uvažovali o povolání (nebo ne úplně, ael co budou potřebovat za předměty)... a pak teda samozřejmě až u NKÚ - což je stejně brzo :-D
nebudu, nebudu, právě se potřebuju dostat dál... takže takový přeskoky, proto to ze začátku mělo být deníčkový, ale chm... to by bylo takový divný

9 Polgara Polgara | Web | 4. února 2013 v 21:57 | Reagovat

Pobavila mě věta o tom, že ztratil hlas, tahle scéna byla vtipná a zasmála jsem se u ní. Musím tě zklamat, pořád to pohádka svým způsobem je, ale už není tak naivní jako na začátku.
Teď v tom byla cítit hrozba nějakého budoucího nebezpečí, kterým si v budoucnu všichni projdou. Navíc ten konec vede i k zamyšlenÍ. Prostě naše šikovná Nel. :-)

10 nel-ly nel-ly | E-mail | Web | 4. února 2013 v 22:03 | Reagovat

[9]: však jsou mladý... slušně řečeno naivní, jinak jeden blbec vedle druhýho :D a to jim ještě chvilku vydrží
chudinky nevědí, co je čeká :-X
díky :)

11 Sawarin Sawarin | 8. února 2013 v 23:01 | Reagovat

Juchuu, já snad zase bud číst povídky. :-)Jsem zvědavá, jak se to vyvine aneb těším se na pokračování. :-)

12 Lilly Lilly | Web | 22. února 2013 v 23:53 | Reagovat

prej "jsi vážně roztomilá s těmi všemi pády" to je nádherný.. :) nebo - Kluci jsou divní, to je známá pravda... :D to je boží :D jinak přesně ty vztahy mezi lidmi, jak se mění..to jsi vystihla nádherně... je to prostě parádní povídka, co Ti budu říkat.. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA