RC review: Nepřítel mého nepřítele

15. února 2013 v 19:58 | Nel-ly |  Love (historické, paranormální romance)
Autor: Kateřina Petrusová
Série: Bavettovi #2
Nakladatelství: Fragment 2013

Autorka, která podobně jako M. T. Majar vzešla z českého povídkového portálu, už vlastně není úplný nováček na regálech knihkupectví. S jejím prvním románem, jehož je "Nepřítel mého nepřítele" volným pokračováním, jste se mohli setkat i na tomto blogu pod názvem: Nebezpečná láska.

Už svou prvotinou Petrusová dokázala, že nemá nejmenší problém vymyslet napínavý příběh nejen o lásce, ale i o hranicích lidských možností a její styl psaní čtenáře prostě dokáže vtáhnout do děje tak, že jen stěží dokáže knihu odložit…


Joan zasvětila svůj život zákonu, vždy se ho snažila dodržovat pravidla, chránit nevinné bez zbytečného násilí a bojovat proti darébákům. Po jednom z nepovedených zásahů však zjistila, že existuje i něco důležitějšího než práce, ať už jakkoliv prospěšná společnosti. Po narození dcery Joan pochopila, že není nic, co by neudělala pro svoji rodinu, nikdy jí však nenapadlo, že bude muset tak brzy dokázat pravdu těchto slov a sáhnout si úplně na dno své fyzické i psychické síly, aby ochránila to, co je pro ni na světě nejdůležitější.

Robert je mafián, po nenadálém "odchodu" svého bratra před dvěma lety je však osamělejší, než kdy předtím. Nikdy neměl své "rodinné dědictví" zrovna v lásce a teď to na něj všechno začíná pomalu doléhat. Ovšem vždy patřil k těm, kteří poslouchají, ctí svou rodinu a udělají cokoliv, aby ji ochránili - i kdyby to znamenalo cestou zlámat několik kostí nebo obětovat lidské životy.

Joan a Robert se setkávají na bitevním poli, kde každý stojí na druhé straně a ani jeden nemůže ustoupit. Jak daleko jsou schopni dojít, aby ochránili to, na čem jim záleží? Co se doopravdy skrývá v jejich duších? A mají dva lidé, kteří už se dávno smířili s tím, že život není pohádka, šanci najít štěstí?

Kateřina Petrusová už v předchozím románům - který vám vřele doporučuji si přečíst dříve, než sáhnete po NEPŘÍTELI MÉHO NEPŘÍTELE, protože zde vystupují všechny dřívější postavy - dokázala, že její styl psaní obsahuje něco, čeho si prostě musí cenit každý čtenář. Je to neuvěřitelná čtivost, která vám jednoduše nedovolí knihu odložit. A přestože má autorka stále velice často okaté mezery v ději a zdá se, že si chvílemi není schopná poradit s plynulostí vlastního příběhu, nikdy vás neomezí ve čtení a nedojde tak daleko, aby vám dala důvod knihu odložit.

Tentokrát je příběh vyprávěn ich-formou dvěma hlavních hrdinů - Joan a Roberta. Takže je od začátku jasné, kam to směřuje, přestože příběh obsahuje jakousi detektivní složku, tak základem je romantika. Z jedné části je to nevýhoda, protože u příběhu Paige člověk alespoň do poloviny knihy tápal, jestli to teda bude Michael, Robert nebo někdo jiný, zatímco tady je to hned jasné - plus autorka už dříve dokázala, že má slabost pro přeslazené konce a protože známe žánr červené knihovny, v závěru se žádné překvapení prostě nekoná. To dojde každému.

Tady jde však o způsob, jak si dva lidé stojící na druhých stranách zákona i svých vlastních priorit najdou cestu k sobě a znovu (podobně jako v Nebezpečné lásce) je první polovina knihy plná nervy drásajícího napětí a příjemné charakteristiky postav, které se však v tom zlomovém bodu dopadu, kdy se jejich cesty konečně střetnou na nové úrovni, mění v přeslazené hrdiny telenovely, která sice funguje a chvílemi snad i dojímá, ale sladkostí mě bolel zub - možná prostě nemám tak vyvinutou romantickou duši.

Stejně jako u předchozího dílu mě Petrusová dostala svojí čtivostí, schopností napínat nervy a zároveň pobavit - i když těch sprostých slov tam chvílemi bylo zbytečně moc a Paigina reakce "Do prdele" mi od bývalé ošetřovatelky přišla nevhodná už proto, že v předchozím díle se takhle nechovala. Možná za to může Mike? - a patří ke spisovatelkám, jejichž knihy budete hltat a nikdy nezalitujete, že jste je otevřeli.

Ovšem pokud hledáte něco nápaditého s nepředvídatelným koncem a vaše dušička není nakloněna romantice, která u zbytečných částí knihy (jichž je přeci jen víc než dost) přímo odkapává, tak to není ta pravá volba…

Úryvek:
Stála jsem u zdi, levou půlku obličeje bolestivě přitisknutou k hrubé omítce. Jednu ruku jsem si váhou vlastního těla drtila o budovu, druhou mi ten parchant zkroutil za zády tak, že jsem jen čekala, kdy mi rameno povolí a vykloubí se. Jenže rameno nebylo to, co mě teď trápilo nejvíc.
Přesně ve výši srdce se mi do zad zarývala hlaveň.
Věděl zatraceně dobře, co dělá.
Zato já netušila, co jsem udělala špatně. Nebylo to poprvé, kdy jsem pracovala venku v utajení, ale bylo to poprvé, kdy mě někdo odhalil. A zrovna ve chvíli, kdy byla celá jednotka připravená k zatýkání a jediné, co jsme potřebovali, byl záznam o předání zboží. Stačilo, aby mi řekl Nazdar, tady je tvých deset gramů, rozporcuj si to a zítra mi přines prachy, jinak tě zabiju. Pak rychlá akce a kromě sebevědomého Tora, který byl mezi místními narkomany čím dál oblíbenější, bychom dopadli i většinu jeho dealerů.
Mělo to vyjít. Stokrát jsme to se šéfem procházeli, stokrát jsme krok za krokem plánovali a řešili, co by se mohlo podělat. Než jsem dneska odešla z mrňavého bytu, který se na poslední tři týdny stal mým domovem, Kennedy několikrát zkontroloval, jestli není z žádného úhlu poznat, že jsem ozbrojená a mám odposlech.
Do prdele, mělo to klapnout!
Tak proč mi teď Toro prostřelí srdce zezadu mým vlastním rugerem?
"Taková hezká holka by se neměla zahazovat s policajtama."
Jeho dech mi byl nepříjemný. Jednala jsem s ním už několikrát, prověřoval si mě, zpovídal, ale vždycky z dostatečné vzdálenosti. Až teď jsem si uvědomila, jak moc mi vadí, že se na mě tak lepí. Dělalo se mi z toho fyzicky špatně. I když, určitě v tom velkou roli hrála i hrůza, která mě ochromovala.
"Podcenilas mě, viď?" Vyžíval se v tom. Vychutnával si mě, zatímco jeho poskoci ve zmatku utekli pryč a já mohla jen doufat, že je někdo pochytá. Nespěchal. Přestože věděl, že ho slyší mí kolegové. Nebo možná právě proto.
"Víš, možná kdybych bral tyhle sračky, prošlo by ti to. Ale já si nehodlám ničit zdraví. Tobě maminka neříkala, že zdraví máme jen jedno?"
Jo. Předpokládala jsem, že bude sjetý. Působil tak. Věčně se šklebil, pochechtával, trousil nesmyslné poznámky, se spokojeně unaveným úsměvem civěl dlouhé minuty do blba. Hrál to.
Přes hlaveň v zádech a bolest v rameni jsem potřebovala jednu odpověď.
"Věděl jsi o mně od začátku?"
"Ne," řekl bez zaváhání. "Ale neškemrala jsi o dávky pro sebe, ačkoliv jsi vypadala sjetě. Myslel jsem, že okrádáš mě nebo šidíš zákazníky, tak jsem si tě začal hlídat."
Evidentně nejsem tak dobrá herečka, jak jsem myslela. Prosit o dávku zdarma mě vážně nenapadlo. No, teď už je to stejně všechno v hajzlu. I přes vyděšený tlukot svého srdce jsem postřehla, že se blíží sirény. Teď se mě zbaví. Čekala jsem, že mi hlavou prolétne celý život - mluví o tom všichni, kdo se dostali do podobné situace, ne? Místo toho jsem si uvědomila, že máma s tátou budou úplně zničení a Zack nejspíš nebude vědět, že chci kremaci. Protože k tomuhle tématu jsme se za ten rok ještě nedostali.
"Je dobře, že se bojíš." Jeho hlas zněl spokojeně, tlak na mých zádech povolil a ruger se poděl neznámo kam. Pohladil mě po tváři. Pohladil. Sráč. Neuvědomila jsem si, že mi tečou slzy, dokud je nerozetřel. "Jak se jmenuješ?"
"Lena," zopakovala jsem svoje aktuální jméno.
"Ne," zarazil mě. "Jak se jmenuješ doopravdy, policajtko!" Pokusila jsem se zavrtět hlavou, což způsobilo jen to, že mě začala od povrchových odřenin pálit další část tváře. Ruger byl zpátky, tentokrát na mých bedrech.
"Buď mi řekneš, jak se jmenuješ, nebo ti prostřelím břicho. Bude to hodně bolet. Nerozmýšlej se dlouho, musím zmizet."
Znělo to, jako by mi dával nějakou nabídku. Přestože jsem věděla, že dělám hroznou blbost, věřila jsem, že moje jméno mě zachrání. A Tora pak chytíme, ne? Stejně by se dozvěděl, jak se jmenuju. Chytrý je na to dost.
"Joan Westová." Úplně jsem viděla, jak šéf mrštil sluchátky o stěnu auta. Bylo mi to jedno. On tu nestál.
"Hodná, Joan. Pamatuj si, že tohle mám u tebe. Jednou si to vyberu."
A najednou byl tlak pryč. Nohy mi podklesly v kolenou a sjela jsem na zem, neschopná jakkoliv zareagovat. Slyšela jsem jen dupot jeho bot, pitomých skejťáckých kecek. Toro vypadal, jako by mu bylo šestnáct. Oblékal se tak. Velmi snadno splynul s místním prostředím. Jestli ho nemají na mušce chlapi ze střechy, po svých ho nikdo nechytí. Zmizí za prvním rohem, seběhne do metra a bude pryč. A já ležím v tom bordelu na zemi a brečím jak malá holka.
Další dupot, hodně bot, těžkých. Zásahovka. To brzo.
"Jsi v pořádku?" Teplé ruce mi zvedly hlavu a otočily ji. Zkoumavý pohled hnědých očí, nic víc z něj nebylo vidět.
"Jo," hlesla jsem téměř neslyšně. Přestože měl zajistit místo, odložil zbraň, volnou rukou si vytáhl kuklu na čelo a vypadal ustaraně. Zrovna od něj bych to nečekala; potkali jsme se párkrát na střelnici a on se choval jako hulvát, namyšlený blb. Moc rád se chlubil tím, že je ze zásahovky. Hlavně ženám.
"Kevin Idiot Palbot," zachraptěla jsem. Pobaveně se zazubil.
"Teď machruješ, viď? Já nevím, kdo tu právě prozradil svoje jméno novýmu drogovýmu králi."
"Už král?" Pokusila jsem se posadit. Pomohl mi a choval se nečekaně ohleduplně. "Když jsem nastoupila do terénu, byl to jen budoucí princ." Vtípky, byť sebetrapnější, pomáhají. Většina policistů by z fleku mohla dělat komediální výstupy, jen nevím, jestli by nám někdo tleskal.
"To bylo před odhalením a odzbrojením policistky, víš?" mrkl na mě vesele.
"Ježíši, Jo!" Podařilo se mi pohnout hlavou a uviděla jsem Kennedyho. Běžel ke mně a motal se do cesty sanitce, kterou někdo poslal až sem. Kdo asi. Šéf trval na vyšetření v nemocnici při každém pracovním úrazu. I Jackova nehoda se sešívačkou se dostala do oficiálních statistik, protože co kdyby dostal tetanus, že.
"Uhni, Kenny!" houkla jsem. "Jestli tě přejede sanitka, šéf se zblázní!" Štíhlý, drobný černoch s vlasy zapletenými do copánků těsně u hlavy se otočil a vypadal překvapeně, že je za ním blikající auto.
"Nechápu, jak je možný, že jste v té vaší jednotce ještě všichni naživu," ušklíbl se Palbot a postavil se. Podal mi ruku, abych se mohla zvednout, ale zavrtěla jsem hlavou. Bylo mi zle. Motala se mi hlava a nohy jsem měla jako z tvarohu. Tentokrát se vyšetření nebudu bránit. Tentokrát jsem vážně mimo.
"Jsi celá, Jo?" Kennedy už dřepěl u mě. Zavrtěla jsem hlavou.

1. Proč jsem si vybrala právě tuto knihu
Četla jsem první díl a líbil se mi… druhý díl se zdál proto jasnou volbou. A také už podle anotace a očekávání sliboval něco, co dodržel - byl lepší než předcházející kniha.
2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavnými nebo podstatnými)
osobní hranice
3. Definujte knihu jedním slovem (sloveso či citoslovce)
dokázat
4. S jakou postavou bych se ztotožnila, případně kým bych chtěla nebo naopak nechtěla být.
Nejsem matka (a dlouho ještě nebudu, doufám :D), ale myslím, že Joanina reakce a i špatný psychický stav na začátku knihy (přestože byla vycvičena pro podobné situace) byl velice reálný a myslím, že přesně takhle by se většina matek zachovala.
5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno pozitivum.
Ta čtivost je vážně neuvěřitelná, ale to se stává v ich-formě stále častěji. V dnešní době jde prostě o to, aby kniha rychle utekla… proto pro mě velké plus představovala linie příběhu, kdy se nad romantikou (alespoň do jisté doby) autorka věnovala hlavně docela komplexnímu ději. I když jednu peprnější scénu by klidně přidat mohla, když už jsme v žánru romancí a minule jí to tak šlo :D
6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si, co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba v chování postav.
Znovu je ten konec… no -ano, tentokrát je reálný a uvěřitelný. Ale přišlo mi, jako by posledních sto stran už bylo prostě naprosto zbytečných a daly se vytěžit někde jinde. Plus se mi nelíbilo, že se postavy z minulého dílu chovají naprosto odlišně, než ve svém příběhu a všichni se mají tak strašně rádi. Mafiánská pohádka? No koneckonců proč ne, ale nepřehánět a Petrusová přehání…
Mé hodnocení: 7/10

*Děkuji nakladatelství FRAGMENT za poskytnutí recenzního výtisku.
*knihu naleznete
*Obrázek: goodreaders.com
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Polgara Polgara | Web | 16. února 2013 v 22:04 | Reagovat

Četla jsem a knížka mile překvapila. Jen mi vadilo, že nadpis v podstatě vyzradil pointu příběhu, ale když se člověk začte ani mu to nevadí, protože postavy a jejich osudy mu to bohatě vynahradí. :-)

2 lina lina | Web | 18. února 2013 v 17:19 | Reagovat

Takže druhej díl je lepší než ten první? Stejně bych si chtěla přečíst oba...českým autorům sice moc neholduju, ale tohle vypadá zajímavě...

3 nel-ly nel-ly | Web | 18. února 2013 v 17:30 | Reagovat

[1]: jenže na tu pointu příběhu bys stejně přišla během prvních tří stránek, takže název mi přišel vhodnej :)

[2]: první měl zajímavější nápad, ale druhá polovina byla bolestně přitažená za vlasy a autorka jakoby vzdala myšlení, co se týče konce... prostě se koukla na béčkovej americkej film a šup ho tam
tohle bylo propracovanější, ale nápad zas nebyl tak originální
každopádně obě doporučuju, čte se to skvěle :)

4 moira moira | Web | 6. března 2013 v 17:21 | Reagovat

Bavettovi jsou vážně skvělí, jak píšeš -Petrusová píše čtivě a nemůžu si stěžovat, že jsem tu knihu otevřela. :D Mají své mouchy a nad dějem se nesmím příliš zamýšlet, ale čte se to fajn. x)) Jsem zvědavá, co si autorka vymyslí pro třetí díl... :-)

5 *Táňa* *Táňa* | E-mail | Web | 31. března 2013 v 12:57 | Reagovat

Mě se kniha naopak hodně líbila. I když té romantiky a toho jak se mají všichni rádi tam bylo moc, mě se to líbilo :-D Četbu jsem si vychutnávala a určitě si do budoucna knihu znovu přečtu :-)

6 nel-ly nel-ly | Web | 31. března 2013 v 13:57 | Reagovat

[4]: mně jen byla nesympatická Paige v tomhle díle, což mě překvpilo... ta doba, když vystupovaly i postavy z předchozího dílu na mě asi byla až moc, ale jo... je to neuvěřitelně čtivý

[5]: já romantiku můžu, to jo, a další knihu si od petrusový přečtu určitě, ale že by patřily mezi moje TOP (a to i v žánru červené knihovny), ta asi ne :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA