Ever (úvod, 1)

26. února 2013 v 13:22 | Nel-ly |  Ever
Kdo by to řekl. Nakone jsem se odvážila. První originální kapitolová povídka, která s HP nemá absolutně nic společného... A tedy vlastně i vůbec první pokus, protože jak už jsem kdysi říkala, první, co jsem kdy napsala, putovalo hned na blog *bohem obdarovaná? ne, ňouma :D*, ale tak už to mám, v šuplíčku to nechávat nechci a už je jen na vás, co si o tom budete myslet a jestli budete mít zájem o pokračování. Ráda bych od vás slyšela, jestli má cenu pokračovat dál nebo zůstat u milovaného HPFF, která se mě dlouho držela *a Rowlo dej mi sílu* i nadále držet budu.
Název je zatím provizorní a jedná se o YA (tolikrát jsem vtipkovala, že se do toho jednou sama pustím, až...) a "originální" je velic zajímavý pojem. Myslím, že kdyby se vyskytlo něo oprvdu originální, tak to pravděpodobně nikdo nepochopí, pročež čekejte klasiku doplněnou špetkou Nel-ly, aby se neřeklo.
Hope, má lásko, věnováno tobě :D, protože fakt nevím, jestli budu mít příležitost ti kdy věnovat další kus.


ANOTACE: Nešťastná nehoda, při které zemřla její matka, připadá Ever jako začátek konce. A vlastně má z části pravdu. Život, který znávala, je nadobro pryč a ona se stěhuje do městečka, o kterém nikdy dříve neslyšela a k příbuzné, kterou nezná.
Ocitá se v novém světě a musí se co nejrychleji přizpůsobit, což se ukáže těžší, než jak to vypadá. Když se totiž začnou vynořovat první tajemství, Eveřin svět se znovu obrací vzhůru nohama, čemuž nepomáhá ani podivínský kluk, který si od ní drží odstup a zároveň jakoby nikdy nedokázal odejít dost daleko.

(A/N: vím, že úvod je krátký, až to bolí, ale dalším důvodem, proč mám ráda krátké povídky je, že název i anotace se lépe vymýšlejí až po jeho dopsání - takže bude v budoucnu upraveno.... jo a strašně jsem toužila po prologu, ale nevymyslela ho, takže znovu "třeba jednou jako jakýsi mini prequel")

1. Kapitola

Toho dne pršelo. V městečku Winnemucca, kde jsem se ocitla v podstatě ve vyhnanství, abych se vzpamatovala a začala nový život bez ohledu na minulost, která mě pronásledovala, to byl tak neobvyklý úkaz, že na ten den stěží kdy dokážu zapomenout. Ovšem zdaleka ne jen kvůli bouřce, která většinu zdejších obyvatel zahnala do jejich domovů. Počasí dokonale odpovídalo mé náladě a prohlubovalo tak ironii, kterou jsem si začala uvědomovat ve chvíli, kdy mi otec oznámil, kam se mě rozhodl poslat.

Nevada. Stát prérií, domorodých obyvatel a Las Vegas, přesně sem se mě rozhodl odstěhovat potom všem, co se doma stalo. Po několika týdnech, kdy se úspěšně pokoušel předstírat, že jeho život jde dál a já do něj dál nepatřím, nakonec došel k názoru, že se chovám jako smyslů zbavená (jeho slova), když vysedávám celé hodiny u okna a objímám svého oblíbeného plyšáka. Byl to od něj pozoruhodný výkon, když se nakonec dovtípil, že se mnou není něco v pořádku a brzy také našel řešení. Místo toho, aby mě jako každý normální americký rodič poslal na terapii k psychologovi, rozhodl se mě odstěhovat napříč několika zeměmi, do víc jak dva a půl tisíce mil vzdáleného městečka kdesi v pustině.

Nikdo se mě neptal, jestli chci odjet nebo ne. Prostě jsem tu najednou byla. Předlouhá cesta napříč Amerikou byla únavná a nudná, ale naše mlčenlivá dohoda představovala stále mnohem lepší alternativu, než kdybychom se s tátou pokoušeli najít společnou řeč. Mamka umřela před několika měsíci a on přijel, odvedl mě z mého domova i života a po necelých dvou měsících mě vyhazoval i z toho svého.

Dvoupatrový bíle natřený dům vypadal vcelku pohostinně, ale naprosto cize, stejně jako žena středního věku, která postávala ve dveřích a vřele se na nás usmívala. Vzdálená příbuzná z matčiny strany, o které jsem nikdy dřív neslyšela a najednou jsem u ní měla bydlet, až dokud nebudu moct odjet na univerzitu.

"Tak už jste tady," prohlásila slečna Felicia Riverová s tak širokým úsměvem, že mě hned napadlo, jestli v něčem nejede. Nakonec, jaký normální dospělý by si k sobě dobrovolně vzal "psychicky narušenou" středoškolačku, kterou nikdy dřív neviděl a nemá k ní žádné povinnosti? "Pojďte dovnitř, tam nahoře," ukázala na oblohu, "jakoby se honili všichni čerti." V odpověď zaburácel hrom.

No co, déšť mi nikdy nevadil, a když se táta s kufrem vydal k domu, aniž by se na mě otočil, měla jsem jasno. Nemusím být u toho, až se budou handrkovat, kdo z nich si mě uváže na krk a na jak dlouho, už jsem toho měla právě tak akorát.

"Jdu se projít," houkla jsem a dřív než mohli nějak zareagovat, jsem zmizela za nejbližším rohem.

Během několika minut začalo pršet a nebe ztmavlo, jako kdyby přišel zrychlený západ slunce. Svět vypadal tak pochmurně a zdevastovaně, že to dokonale odpovídalo mému rozpoložení. Bylo na čase se schovat. Voda mi nikdy nevadila, ale prudký déšť, před kterým jsem se neměla jak ukrýt, a jen tričko na úzká ramínka nebyly zrovna tou nejlepší kombinací.

Zamířila jsem k nedalekému lesíku doufaje, že se ukryju pod korunami stromů. S rukama spojenýma ve stříšce nad hlavou - jako by mi to snad mohlo pomoct - jsem se rozběhla mezi stromy a mířila stále hloub do lesa. Nemínila jsem se vrátit zpět, dokud tu táta ještě bude, i kdyby venku řádilo třeba tornádo. V tuhle chvíli jsem si byla jistá, že už ho nikdy nechci vidět. Zdálo se mi, jakoby to všechno byla jeho chyba, což sice nebyla, ale na mé mizérii měl právě on velký podíl.

Až zmizí, vrátím se k - tetě? - Felicii a budu se věnovat činnosti, na kterou jsem si v poslední době zvykla a nehodlala s tím v brzké době přestat. Sezení a zírání z okna, v tom jsem začínala být vážně přeborník.

Les pomalu houstl a já se prodírala stále hloub a hloub, takže moje, doteď jen mokré, oblečení brzy vypadalo, jako kdybych spadla do bažiny. No, ta šance tu stále byla… když už může pršet, ačkoliv by v tuhle roční dobu (a ještě několik příštích měsíců) vůbec nemělo, tak proč by mě nemohla pohltit bažina? Nebyl by to nakonec celkem příjemný konec mého zpackaného života?

Udýchaná a i přes ledový déšť zpocená jsem se zastavila a začala si stírat vodu z očí. Zuřivě jsem mrkala a rozhlížela se kolem sebe, až mi to došlo. Neuvědomila jsem si, že uprostřed lesa sice částečně uniknu dešti, ale zároveň se šero, které halilo oblohu během stále trvající průtrže mračen, změní v hustou tmu.

Rozhlédla jsem se kolem sebe ve snaze prohlédnout skrze tucty stromů, jimiž jsem byla obklopená a hlasitě zaklela. Nejen, že jsem neviděla víc jak dva metry před sebe, ale zdálo se, že jsem se ještě ke všemu ztratila.

"Fajn. Prostě fajn!" vykřikla jsem zoufale a potlačila touhu plácnout sebou na mokrou zem, jako tříletý fakan, a prostě počkat, až bouřka přejde a někdo mě tu najde. Jednou si přeci musí uvědomit, že jsem zmizela a určitě se mě vydají hledat. Doufám.

Když mi táta oznámil, že našel nějakou matčinu příbuznou, která se o mě bude starat, vlastně jsem se zaradovala. K němu jsem nikdy necítila zvláštní náklonnost, většinu mého života prostě představoval vzdálenou osobu, která mi dvakrát do roka - vždy na Vánoce a na narozeniny - posílala přání s menším obnosem peněz, jako bonus k mému kapesnému. Pak mi však řekl, kde dotyčná bydlí…

Nevada. Jedna velká pláň, jejíž jedinou zajímavostí byla kasina v Las Vegas, do kterých nebudu mít ještě několik let přístup, krom toho jsem skončila na druhé straně země v městečku, jehož název mi dost dlouho trvalo naučit se napsat správně a pokaždé s přídavkem nějakého peprného sprostého výrazu.

A teď jsem tady…. v lese na okraji města v pustině, sama, stojím nehybně v lijáku se zakloněnou hlavou a zamyšleně zírám na nebe. Možná už mi vážně přeskočilo. Zavřela jsem oči a za víčky uviděla matčinu tvář. Mírně se usmívala jako vždy, když v kuchyni připravovala jídlo a snažila se péct koláče, které se pokaždé nějakým zázrakem scvrkly, spálily, nedopekly, anebo se s nimi stala jiná nepochopitelná věc, na jejíž příčinu jsme ani jedna nemohly přijít.

´Musíš to zkoušet, zkoušet, zkoušet, v tom je to tajemství, ´ opakovala vždy maminka s úsměvem. Nikdy se nevzdávala a žádná z běžných věcí, které u mě způsobovaly záchvaty vzteku, ji nedokázala připravit o vrozený klid.

Jen vzpomínka na ni mě dokázala uklidnit a zároveň mi vehnala do očí slzy. Byly jsme spolu moc krátce a já jí nestačila říct ani zdaleka všechno, co jsem měla v plánu. Nepovídala jsem si s ní o své první puse, neřekla jí o mých plánech do budoucna, které jsem spřádala v době před nehodou ani, že jsem si - já, antitalent a odpůrce veškerých sportů počínaje těmi, kde se musely sestavovat týmy - podala přihlášku do plaveckého školního družstva a hlavně jsem jí neřekla, jak moc ji mám ráda. Chyběla mi. Ještě jsem se nedokázala smířit s tím, že navždy odešla… nevím, zda to vůbec kdy dokážu. Vzpomínky na ni bolely, ale zároveň mě posilovaly.

Znovu jsem otevřela oči a rozhlédla se kolem sebe, zdálo se, že les kolem mě pohltila ještě větší tma. Stále jsem byla ztracená, ale už ne bezradná a především naprosto klidná. A jen v klidu se dají vyřešit všechny životní situace. Jakoby v odpověď na jedinou moudrou myšlenku, kterou jsem byla schopná zplodit, kousek napravo ode mě mezi větvemi stromů problesklo slabé světlo, a pak znova, a ještě jednou.

Zhluboka jsem se nadechla a začala se prodírat skrz stromy. Když si nevíte rady, vždy si nakonec stačí vzpomenout na klasické pohádky. Jen jsem doufala, že na konci na mě nečeká ježibaba, i když perníková chaloupka by se šikla.

Trvalo to jen několik minut a brzy se přede mnou začaly objevovat obrysy jedné z mnoha menších skal, které byly rozesety po celé Nevadě, a pod menším skalním převisem jsem zaznamenala světlo, které mě sem přivedlo. Ohýnek plápolající slabým plamenem ozařoval nejasnou lidskou postavu a na takovou dálku jsem si nebyla jistá, jestli jde o muže či ženu.

Hlasitě jsem polkla. Nebyl důvod, proč se bát. Prostě další nešťastník, který se schovává před deštěm - zjevně některý ze zdejších "trampů" připravený na každé počasí, to se může hodit. Jen jsem doufala, že nebude žvýkat tabák jako v nějakém pošahaném westernu a bude vědět, co je to telefon. Mobil jsem si samozřejmě nechala v batohu u táty v autě, hádám, že ho odnesl do domu společně s mým kufrem, jinak bych byla nahraná.

"Zdravím!" vyšla jsem ze svého úkrytu mezi stromy. Chlap, musela to být mužská silueta, nezareagoval, pravděpodobně mě přes šum deště neslyšel. "Hm… Haló!" zkusila jsem to znova. Zvedl hlavu, ale stále jsem mu neviděla do obličeje. Škubla jsem rukama v náznaku mávnutí nebo jsem se snad podvědomě snažila ukázat, že nejsem nebezpečná. Jo, já zrovna.

Byla jsem si jistá, že mě zaregistroval a napodruhé už slyšel, zjevně mě však mínil dál ignorovat. Nebo to byl větší podivín, než jak jsem si představovala kohokoliv, na koho narazím v lesích v okolí městečka Winnemucca kdesi v Nevadě. Na druhou stranu to musel být zjevně šikovný zálesák, když v tom lijáku dokázal nasbírat dostatečně suché dříví na oheň… někdo takový mě, holku vychovanou ve městě, která dokázala najít ty nejlepší slevy v jakémkoliv obchodě po celém Richmondu, ale v životě neviděla živou krávu, mohl zachránit. A bylo jedno před čím, pravděpodobně před mojí vlastní hloupostí.

"Ehm, slyšel jste mě?" zkusila jsem to znova. "Víte, já se chtěla schovat před deštěm a jaksi jsem se…"

"Ztratila?" nadhodil hlas, který zněl mnohem mlaději, než jsem předpokládala. Oheň osvětloval část jeho postavy, ale tvář zůstávala skryta ve stínu a ještě k tomu měl na hlavě kapuci od naprosto suché mikiny. Jak jen to dokázal?

"Ne ne," začala jsem vehementně kroutit hlavou. To víš, že jo, přiznám se, že nemám tušení, kde jsem a z tebe se vyklube vrah, anebo ještě něco horšího. Blafuj Fairchildová! "Jen jsem se šla projít a začalo pršet, takže…"

Už mě vážně přestalo bavit stát na dešti, zatímco on si vysedával v suchu a v teple ohně a zjevně mu stále nedošlo, že by mě měl pozvat, abych se přidala k němu. Gentlemani ještě nevymřeli, jen musíš usilovně hledat, říkávala mamka. No, já to vzdala hned na začátku. Ostatně jsem možná ze země původních jižanských dam, ale to neznamená, že budu čekat na svolení.

Beze slova jsem se vydala k němu a nacpala se pod skromný přístřešek, který vytvořil kus skály nad jeho hlavou, a konečně mu uviděla do obličeje. Nespletla jsem se, vážně byl mladý, nemohlo mu být o moc víc než mně, i když i v podřepu na zemi bylo jasné, že bude o dost vyšší. Jeho tmavé oči, jejichž barvu jsem ve světle plápolajícího ohně nedokázala jasně rozeznat, se na okamžik otočily mým směrem v náznaku překvapení nad mojí drzostí.

Pokrčila jsem rameny a natáhla ruce blíž k ohni. Nebyla zima, uprostřed léta v Nevadě nikdy nebyla zima, ale jak už jsem řekla, tohle počasí bylo víc než neobvyklé a moje promočené tílko a úzké džíny moc nepomáhaly.

Jakmile jsem se však přiblížila k plamenům ohně, stalo se něco divného. Bez zjevného důvodu se třepetaly, jakoby kolem nich vál prudký vítr a pomalu začaly skomírat. Kluk - jako muže bych ho vážně nepopsala - mě rychle chytil za zápěstí a odstrčil je stranou.

Jeho ruce nebyly teplé, ale horké, když mě odtahoval od ohně a já ucítila, jak prsty obtočené kolem mých zápěstí strnuly. Zvedla jsem hlavu a zahleděla se do očí, které ve světle ohně doslova zářily, teď v nich bylo mnohem víc zájmu, než předtím a především šok, který jsem nedokázala popsat.

Dlouho jsme si hleděli do očí a já pomalu rozeznávala barvy jeho měděných duhovek hrajících trochu do zrzava, bylo to zvláštní, ale víc mě v tu chvíli znepokojoval drtivý stisk a podivné šimrání vycházející z míst doteku našich kůží, které pomalu stoupalo přes předloktí až k ramenům a dál. Usoudila jsem, že je to reakce na stisk cizího a pravděpodobně mnohem silnějšího člověka, nic víc. Zatímco jsem se snažila nechvět, zdálo se, že on strnul v pohybu.

"Ehm…," pokusila jsem se něco říct, ale zjistila jsem, že mám sucho v ústech.

"Kdo jsi?" Jeho hlas byl nakřáplý a sotva slyšitelný. Zíral na mě jako na nějaký přírodní zázrak a já se pod tím upřeným pohledem začala ošívat.

"Jmenuju se Everlyn Fairchildová. Ever."

Zamračil se zjevně nespokojen s mojí odpovědí, jenže já nechápala proč. Jiná odpověď na jeho otázku přeci neexistovala. Jeho blízkost a dotyk horkých prstů, které mi bránily odsunout se od něj kousek dál, mi začaly být nepříjemné, ale než jsem stačila něco říct, pustil mě. Otřel si ruce o oškubané kalhoty, které měl na sobě, postavil se a rychle vyšel do deště.

"Až přestane pršet, nebude to trvat moc dlouho, jdi tímhle směrem," ukázal rukou kamsi mezi stromy, "když půjdeš furt rovně, dojdeš k cestě, která tě zavede tam, odkud jsi přišla." Už se na mě znova nepodíval, otočil se opačným směrem, než ukazoval a dlouhými rychlými kroky vyrazil pryč. Dokonce mi ani neřekl svoje jméno.

Věděla jsem, že v Nevadě to bude jiné než doma, ale nenapadlo mě, jak moc se můj život změní.

-TBC-

A/N: Tak co? Stojí za to pokračovat?
 

12 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Hope Hope | Web | 26. února 2013 v 13:46 | Reagovat

tady v téhle kapitole jsem na tebe vážně hrdá za ten kus tzím, co všechno Ever nestačila říct mamince...to bylo tak úžasně dojemné =o)
děkuju za věnování =o*

2 Maysie Maysie | E-mail | Web | 26. února 2013 v 15:40 | Reagovat

V první chvíli mi ta anotace připomínala Stmívání :D
Zajímavé to určo je, ale jen pokud nebudeš zanedbávat ostatní!

3 nel-ly nel-ly | Web | 26. února 2013 v 15:51 | Reagovat

[1]: <3

[2]: ta anotace je děs, ale jak říkám, potřebovala bych ji napsat až toho budu mít víc napsané
ani tak Stmívání, jako třeba Rozdělená srdce, Pád a vlastně všechny YA, na který si vzpomeneš ;-) jak říkám, začínáme klasicky

i když, když se na to podívám, popravdě se cejtim trochu uražená O_O já jsem tajemnější :D
Isabella Swanová se stěhuje do Forks, městečka ve státě Washington, kde neustále prší. Zdá se jí, že na světě neexistuje nudnější a beznadějnější místo – až dokud nepotká tajuplného a přitažlivého Edwarda Cullena, který doslova obrátí její život vzhůru nohama.

4 lina lina | Web | 26. února 2013 v 20:36 | Reagovat

Pořád mám povolení říkat jí Lyn? :D
Já jsem jednoznačně pro pokračování! Moc se mi to líbí...

5 Illandris Illandris | Web | 26. února 2013 v 23:54 | Reagovat

Se Stmíváním bych to teda nesrovnávala, ale je fakt, že u spousty knih jsou začátky podobné. Ale nějak se začínat musí, ne? Důležitější je, jestli je to napsané čtivě a poutavě, což se tady povedlo. Rozhodně bych chtěla číst dál, protože to vypadá zajímavě :-)

6 nel-ly nel-ly | Web | 27. února 2013 v 0:29 | Reagovat

[4]: říkej jí, jak chceš :-D možná najdu někoho, kdo jí vymyslí přezdívku taky :-)

[5]: říkám, klasická YA... dnes všechny začínají takřka na chlup stejně, buď přijíždějí do nového města, nebo kluk přijede do města nebo nastoupí na internát
děkuju :-) snad mi to vydrží, nějak si začínám na ich-formu celkem zvykat (na to, jak jsem ji nesnášela :D)

7 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 27. února 2013 v 15:35 | Reagovat

Kapitolová povídka... kňouk... a ty víš, co mi na tom spojení tak vadí. Kapitola patří do románu, ne do povídky.

Já myslím, že to je první nešvar, kterého by ses měla zbavit a potom...

ano, piš originální tvorbu, ano, ano, ano! Bylo načase! :-)

8 nel-ly nel-ly | Web | 27. února 2013 v 15:37 | Reagovat

[7]: no jo, ale když román, víš jak... :-D
napíšu, že píšu romána a lidi se budou ptát, kdy to vyjde, jinak ale v rozcestníku originální tvorby, až ho jednou domyslím, už o tom nebude ani zmínka :-)

9 Neriah Neriah | 28. února 2013 v 9:25 | Reagovat

Super, mám zas co číst :-) Píšeš čtivě a jsem zvědavá, co vymyslíš dál... Napnout teda umíš, to se musí nechat :)
Jen mě zarazilo jméno hlavní hrdinky, protože si vždycky vybavím hrdinku z série Nesmrtelní nebo jak se to jmenovalo... Ta byla absolutně příšerná :D Tak doufám, že ta tvoje bude lepší :D A hrozně moc mě pobavila věta: Místo toho, aby mě jako každý normální americký rodič poslal na terapii k psychologovi... Přesně to vystihuje, jak to tam chodí :))
Taky uvažuju nad jednou YA, ale zatím jsem neměla odvahu to začít psát, když tam ještě nemám pár věcí domyšlených... Tak jen piš, už by to chtělo nějaký bestseller taky u nás, ne jen v Americe ;-)

10 nel-ly nel-ly | Web | 28. února 2013 v 13:35 | Reagovat

[9]: jo no... já to nečetla a nevěcěla, že taková hrdinka existuje, dlouho jsem se snažila přijít na jméno, které by bylo originální (to bych tu bla příštích několik let), tak jsem vybrala něco, co jsem ještě nikde nečetla... a ejhle
když vidim ty Americký bestsellery, tak to asi k životu nepotřebuju... :-D díky

11 Nishi Nishi | 28. února 2013 v 20:47 | Reagovat

Jedním slovem - mysterious. První více dílná originální povidka a já se nemohu dočkat, jak se to vyvine a jak se nám hlavní hrdinové ještě ukážou. Takže palec nahoru :)
A ke komentáři nad - je těžký vybírat jméno pro hlavní hrdinku aby bylo originální, znělo dobře a když ho člověk najde, zjistí, že se tak jmenuje nějaká turecká vesnice -.-

12 Polgara Polgara | Web | 28. února 2013 v 21:03 | Reagovat

Já vím, že to má být young adult, ale nemohu si pomoct a ten začátek mi připomíná prozatím vydaná dílka, ale ty to máš mnohem lépe napsané. Je zvláštní od tebe číst dlouhou povídku aniž by to byla fan fiction. Ale začátek je chytlavý, vtáhne do děje a moc toho neřekne, jen takové to navznazení, aby čtenář přečetl i další kapitolu. :-)

13 nel-ly nel-ly | Web | 1. března 2013 v 17:28 | Reagovat

[11]: turecká vesnice, fakt? :D a proč se namáhám ve vyhledávči anglických jmen
jako kdy chci aby to nějak znělo je těžký  něco najít... už ani nevim, kolik je Arij (Aryj) a v poslední době je snad v každý knize Anna
no doufám, že si "mysterious" udržim i dál :)

[12]: klasika YA znamená, že to bude začínat klasicky jako YA... :-D jednoduchá rovnice
no uvidíme, jestli i další bude říkat: čti, čti, čti dál a komentuj :D dík

14 Elena Elena | Web | 2. března 2013 v 10:05 | Reagovat

Zjistila jsem, že je lepší, když si člověk pročte všechny komentáře (ne jen ten poslední), protože jinak je úplně mimo, kde se v souvislosti s Nevadou, Ever a deštěm vzala turecká vesnice :-D
Každopádně jsem ráda, že jsi zkusila napsat i svůj příběh mimo HPFF. Je to docela obtížné, protože HP se (alespoň mně) píší tak zlehka a dobře se tam do hlavní linie pasují příběhy, že mám občas strach opustit tuhle "bezpečnou cestu". Ale odbočit do tajemného lesa mimo stezku taky neuškodí ;-)

PS: Ale stejně tě mám zafixovanou jako Nel-ly, tu, která píše HP Fan fiction :)

15 nel-ly nel-ly | Web | 2. března 2013 v 12:24 | Reagovat

[14]: myslím, že Nel-ly, co píše HPFF, budu vždycky :-) toho se neni potřeba bát :D
říkala jsem si, že když už se odpíchnout od FF, tak je to lepší co nejdřív, protože po takový době... na druhou stranu jsem se u toho dost naučila a i když mi pomalu dochází nápady, kterých jsem třeba ještě před dvěma lety měla kupy, tak se stále něco najde
fanfiction celkově má výhodu, že můžeš využívat prostředí světa a charaktery postav, na druhou stranu ale musíš dodržovat pravidla a nemůžeš příliš oodbočit,protože ať už se na OOC dá jakkoliv upozorňovat, když se postava nechová podle předpokladů čtenáře a nástinu v kánonu, já osobně se třeba už dál nenamáhám číst, protože si radši přečtu něco originálního

16 Jeffa Jeffa | E-mail | Web | 2. března 2013 v 21:34 | Reagovat

tajomné... to sa mi páči :) Takže určite máš pokračovať ;)

17 Velectěná a všemi obdivovaná Kallia Velectěná a všemi obdivovaná Kallia | 3. března 2013 v 12:22 | Reagovat

So, first things first...
(Jo, momentálně jsem nevěděla, jak se vyjádřit česky. :D)
Jako první bych chtěla trochu prskat na to jméno. To 'Winnemucca' je jako opravdový název, nebo se mě snažíš zabít? Abych si zlámala jazyk - sice nečtu nahlas, ale i tak...
Jinak co dodat. První neHP povídka, ještě k tomu všemu YA... you gotta be kidding me... (byla jsem dost hodně teď na fanfiction.net, sorka borka :P)
Nu, kde začneme? No asi tím, že doufám, že svým osobitým kouzlem a chytrým mozkem, přijdeš na něco, čím to vylepšíš nad všechny YA story. Nakonec tu ještě napíšeš knížku. :D By mě kleplo... YA a Nel-ly...
Asi budu mít infarkt. :D
Jinak ani nevím, co k tomu dodat. Pokračuj a uvidíme, co z toho vyleze.
Omlouvám se, že jsem to nestihla dřív, to víš, my tvrdě pracující - spíš otroci - máme málo času. :D Musíš do mě vždycky kopnout.

18 nel-ly nel-ly | Web | 3. března 2013 v 12:33 | Reagovat

[16]: :-) děkuju

[17]: ti pošlu mapičku :-P myslím, že by ze mě obyvatelé nebyli nadšení, až budu městečko trochu přibližovat čtenářům :D
hele, co jsem psala do teď? dyť to byly jen YA (Potter je YA mimochodem), jakmile máš náctiletý hrdiny, seš jasná :)
já tě budu virtuálně kopat moc ráda ^_^ :-D

19 moira moira | Web | 6. března 2013 v 17:34 | Reagovat

ta anotace mě dost vyděsila, zlato. :D Ale jinak - jasně, pokračuj! Píšeš dobře a jsem zvědavá, co z toho ještě bude. x))

20 nel-ly nel-ly | Web | 7. března 2013 v 0:17 | Reagovat

[19]: mě děsí furt :-D to přepíšu, až toho budu mít víc, zatim mám jen takovej nástin, vlastně to ani neni pořádná osnova
díky :)

21 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 10. března 2013 v 16:23 | Reagovat

Je to dobrý. S názvěm nemám problém. Čtu to Vinemuka. Jaký pak s tím starosti?

První kapitola vypadá zajímavě. A už je ta zajímavé. Zajímalo by mě, kdo je ten podivný kluk.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA