Ve stínu legend (4)

20. prosince 2012 v 19:09 | Nel-ly |  Ve stínu legend
Konečně se dostáváme k cestě do Bradavic, a pak k zařazení. Znovu podotýkám, že Mary je kanonická postava, takže žádné stížnosti, že je "zase" někdo v téhle koleji :D A jen tak mimochodem, kapitola je tu přednstavená už od soboty večer... no nejsem skvělá? Už dokonce i plánuju, jak zaplnit následující dny.


Cesta vlakem proběhla lépe, než jsem si dokázala představit, i když mě celkem zklamalo, že jsem za celou tu dobu ani jednou neviděla Siriuse. Tak nějak stál u všech mých dosavadních kouzelnických zážitků, a i když byla Alice skvělá společnice, na něj jsem se nevědomky (dobrá, možná že vědomky) fixovala.

Ve vlaku jsem moc nových lidí nepotkala, což nakonec nebylo divu, když jsme nevystrčily nosy z našeho kupé, alespoň jsem se však blíž seznámila s Frankem, který za námi přišel krátce po poledni. Jak už Alice říkala, chodil do druhého ročníku Havraspáru a byl na svoji kolej náležitě hrdý - čímž dodával Alici mnohem větší prostor k utahování si z něj a ona se v tom naprosto očividně vyžívala. Frank se snažil působit jako starší, klidnější a inteligentnější bytost, než dvě ztřeštěné jedenáctileté holky, ale oproti otevřené rozesmáté Alici, jenž měla na všechno chytrou odpověď, neměl šanci.
Na vlakovém nádraží v Prasinkách - ne, názvům už se vážně nedivím - jsme se dostali až za tmy a já se nemohla dočkat hostiny, o které Frank dlouho básnil.

"Prváci, prváci ke mně, prosím!" ozvalo se nám nad hlavou hlasité volání a já spatřila největšího člověka na světě. Vážně, mohl měřit tak tři metry a vypadal trochu jako medvěd, i když se zdálo, že se na nás zpod dlouhých vousů mírumilovně usmívá.

"To jako myslí vážně?" otočila jsem se na Alici, když nás obrovský muž odvedl k několika desítkám malých, dřevěných loděk s lucerničkami (Frank zmizel s posledním prosebným výrokem, aby Alice neprovedla nic nedůstojného v pohodlně vypadajícím kočáru).

"Už to tak vypadá," trhla Alice rameny a osadila se do čela jedné loďky.

"Tak nezdržuj," strčil do mě někdo tak, že jsem málem spadla do jezera.

"Co jsem ti říkala o normálních pozdravech?" otočila jsem se výhružně na Siriuse, který se na mě šibalsky šklebil.

"Jo, tohle," protáhl s nezájmem a usadil se vedle mě. Jeho kamarád mi už stihl zasednout místo vedle Alice. "Já zapomněl."

"Aha, tak zapomněl, to bys někdy -"

"Ehm," ozvalo se zepředu. "Neruším vás?"

"Jasně, promiň, kámo. Tohle je Annie -"

"To teda nejsem! Laskavě mě nepředstavuj, když si nedokážeš zapamatovat moje jméno," ohradila jsem se a zalitovala, že jsem mu na Příčno ulici prozradila i své druhé jméno: Mary Anne McDonaldová, jako by nebylo už moje příjmení ponižující, ale se svým druhým jménem zním jako ta nejlepší kandidátka na řádovou sestru - sestra a čarodějka, ha, to už ještě nebylo. Otočila jsem se k jeho kamarádovi a ani mě nepřekvapilo, že to byl právě ten černovlasý kluk, co mi na nádraží křičel do ucha.

"James Potter," napřáhl ke mně ruku.

"Mary McDonaldová a tohle je Alice Shengherssová," kývla jsem směrem k Alici, která potichounku seděla kousek od nás a nevraživě si Siriuse měřila. Hned mi bylo jasné, proč je ta podivně zticha - zjevně Siriuse poznala.

"Jo, my se už viděli," otočila se nakonec k Jamesovi a mile se na něj usmála. "Tvoji rodiče jsou bystrozorové, že?"

"No jasně a tvůj táta, vedoucí Londýnský zásahovky, co?"

"Přesně."

***

"Abbot, Erik," vykřikla první jméno na seznamu vysoká žena s přísným pohledem. Při vchodu do hradu se nám představila jako profesorka McGonagallová, nová zástupkyně ředitele a profesorka Přeměňování.

Přišlo mi to zvláštní. Neříkal snad Brumbál něco o přeměňování a nebyl on zástupcem ředitele? Buď jsem už v tomhle věku senilní, nebo mám zastaralé informace. Naštěstí pro mě, druhá možnost byla pravdou. Alice mi vysvětlila, že během toho měsíce, co uběhl od mých jedenáctých narozenin, se toho v Bradavicích hodně změnilo. Bývalý, prý ne zrovna oblíbený, ředitel Dippet odešel na odpočinek a jeho místo převzal Brumbál a podle všeho - tedy podle Alice - to bylas ta nejlepší věc, co mohla Bradavice potkat.

Brumbál byl zjevně oblíbený - možná kvůli těm svým citronovým bonbonům, co nosil po kapsách? Ale proto by se asi ředitelem nestal, spíš by ho vyhodili. Každopádně se zdálo, že je slavný, ctění a všeobecně považovaný za jednoho z největších kouzelníků naší doby.

V Eriku Abottovi Mrzimor získal prvního nového studenta a přišla řada na dalšího v pořadí.

"Black, Sirius."

Nevědomky jsem zadržela dech, když jsem sledovala, jak Sirius prkenným krokem kráčí k Moudrému klobouku. Ach ano, mluvící klobouk (a dokonce i zpíval, jestli se to tak dalo nazvat), který zařazuje studenty do kolejí - ne, už se ničemu nedivím. Ne od chvíle, kdy jsem ve Vstupní síni prošla opravdovým duchem, což mimochodem vůbec nebyl příjemný zážitek.
Nastalo tíživé ticho a já si všimla, že to trvá o něco déle než u předchozího studenta, a pak byl Sirius Black zařazen do Nebelvíru. Do své vysněné koleje. Nedostavil se však žádný potlesk, jako u Erika Abotta. Přes přítomnost stovky studentů by byl slyšet i špendlík, kdyby spadl na zem. Sirius si z hlavy sundal klobouk, postavil se a s širokým úsměvem kráčel ke stolu v barvách rudé a zlaté. Někdo zakašlal a Sirius se dál usmíval. A pak se trhla lavina… nebelvírští začali tleskat, dupat a hlasitě pokřikovat, aby uvítali svého nového studenta. Vřava trvala takovou dobu, že jsem ani nezaznamenala studenty, kteří byli zařazeni po Siriovi.

Úsměv na tváři mi však nevydržel dlouho. Přepadl mě dřívější děs. To, že se mu splnilo jeho přání, ještě neznamená, že i já budu mít stejné štěstí. Možná je jeho rodina plná temných mágů, ale on sám neprovedl nic zlého. Za to já - já s sebou nesla své krvavé tajemství, kterého se už nikdy nezbavím. Vinu. Bolest. Strach. Na tom není nic odvážného.

Alice mě dloubla do boku a já si uvědomila, že profesorka McGonagallová pokročila a vyvolává mé jméno. Už po druhé. Skvělý začátek McDonaldová! Byla jsem na řadě. S bušícím srdcem jsem vystoupala po několika schůdcích na podium a usadila se na dřevěné stoličce modlíc se, aby se se mnou nesložila.

Ještě jsem stihla zaznamenat Brumbálův pohled a přísahala bych, že na mě mrknul. Pak mě pohltila temnota a já uslyšela ve své hlavě hluboký hlas: "Ale to se podívejme, další chytrá hlavička." Bezděčně jsem sebou cukla. "Tohle bude těžké, i když je mi jasné, kam to nebude."

No jo, Havraspár. To mi bylo jasný už od začátku, pomyslela jsem si s pohrdlivým úšklebkem.

"Takže ani Havraspár, ne? No, to máš asi pravdu," reagoval klobouk a já si se zděšením uvědomila, že může slyšet moje myšlenky. No, jak by tak jinak poznal, kam mě zařadit, že… ale čarodějnice jsem vážně krátce.

"Jak ani?"

"No, nevidím v tobě bezelstnou lásku k bližním, která by tě pasovala do Mrzimoru, ale spíš trucovitost a odhodlání dostat, co chceš. A také tendenci k porušování pravidel. To by byl Z -"

"Ne!"

"Cože?"

"Já nechci do Zmijozelu. Nehodím se tam," trhla jsem prudce hlavou.

"Vážně? Hmm… Asi máš pravdu, tak teda… NEBELVÍR!" poslední slova vykřikl na hlas a mně spadl kámen ze srdce. Takže se to povedlo.

"Díky," zašeptala jsem, než jsem si sundala klobouk z hlavy a se šťastným úsměvem zamířila k Siriovi, který se vybavoval s nějakým klukem, a jakési rudovlásce, která vedle sebe měla volné místo.

"Takže jsi to zvládla," vítal mě už z dálky Sirius.

"Jasná věc! A koukám, že si taky prolezl."

"No promiň, to je snad jasný, ne?" trhl uraženě hlavou, ale mě neošálil. Moc dobře jsem si všimla úlevy v jeho očích stejně jako bojácného pohledu, když se předtím šoural vstříc Moudrému klobouku. Měl nahnáno víc než já, i když si myslím, že já to měla těsnější.

"Ahoj, jsem Mary," otočila jsem se na dívku sedící vedle mě.

"Lily Evansová," stiskla mi s úsměvem nabízenou ruku a já si všimla, že má velké, smaragdové oči a vlasy barvy zapadajícího slunce.

"Nancy," vydechla jsem.

"Ne, Lily."

"Jo, jasně. Promiň. Někoho jsi mi připomněla," potřásla jsem hlavou. Lily Evansová byla jako živá kopie mojí panenky Nancy. Rudé vlasy, zelené oči - i když ona je neměla z korálků a vlasy taky nebyly umělé, i když jejich barva zrovna právě nevypadala. Má to někdo ale štěstí.

Zařazování zdárně pokračovalo a mně začalo kručet v břiše. No jasně, jakmile ze mě spadne stres, přestanu myslet na všechno, kromě jídla. Jsem v růstu. Profesorka McGonagallová se konečně dostala až na spodní list svého seznamu a Alice Shengherssová byla zařazena do Nebelvíru.

"Alice!" pokoušela jsem se překřičet všudypřítomný randál a hlasité výskání, které se kolem mě ozývalo ze všech stran, když si se zářivým úsměvem strhla z hlavy Moudrý klobouk a rozběhla se k našemu stolu.

"Nemůžu tomu uvěřit!" vykřikla Alice hned, jak odsunula Jamese Pottera stranou, aby se vměstnala na lavici mezi nás. "Jsme v Nebelvíru! Povedlo se to. A jsme tu spolu!"

Musím říct, že jsem byla nadšená především z její poslední věty. Myslím, že jsem cestou vlakem našla kamarádku a zařazení to mohlo už jen potvrdit. Nikdy jsem pravou kamarádku neměla, ale v posledních týdnech mi svítalo na nové časy.

"Já si myslel, že sedím u nebelvírského stolu, ale jak na vás koukám," přerušil naše hlasité výskání a objímání posměšný hlas, "vypadáte spíš na dvě mrzimorský dilinky."

"Koukám, že ses už stihl oklepat," vyplázla jsem na Siriuse jazyk a ten jen zakroutil hlavou. V porovnání s tím, jak se normálně choval a co vyváděl v lodičce cestou do hradu, se teď snažil chovat až okatě dospěle. Tak to ne, chlapečku.

"Když já tak koukám na tebe, Blacku, řekla bych, že by sis neměl tolik vyskakovat," načepýřila se Alice a probodla ho zlobným pohledem. Pokud Sirius dokázal svým zařazením přesvědčit ostatní, tak u ní se to určitě jen tak nepovede. "Řekni, kde se stala chyba?"

"Nechápu -"

"Ale neboj se, maminka s tatínkem určitě co nejdřív nakráčí do školy a vyřídí tu malou chybičku. Jak by někdo s takovou krví, jako máš ty, mohl skončit v prašivém krvezrádském Nebelvíru?" začala Alice nabírat na obrátkách a úsměv ze Siriova obličeje se nadobro vytratil.

"Žádná chyba se nestala," zavrčel Sirius a já si všimla, jak jeho světle šedé oči ztmavly. Nebo to možná byla jen hra světel z levitujících svíček nad našimi hlavami. Alice však s nebojácností vlastní její nové koleji neuhnula a tvářila se ještě zatvrzeleji. "Nikdy jsem nestál o to, abych chodil do Zmijozelu. Kecy o čistokrevný krvi, rodinnejch tradicích a nenávisti k mudlům si strč za klobouk. Na to já nehraju. Všechno jsou to jen zastaralý předsudky, stejně jako odsuzovat mě jen podle jména a rodiny."

"Uvidíme," řekla Alice temně, ale naštěstí už nestihla nic dodat, protože zařazování skončilo a na stolech se z ničeho nic objevily mísy přeplněné jídlem. Tolik různých pokrmů jsem neviděla za celý svůj život, natož rozložené na jednom stole. Bylo tu všechno (a ještě něco navíc)! Maso všech druhů a úprav, brambory snad na deset způsobů, saláty, pečivo - všechno. Frank měl pravdu, bylo to úžasné.

"Já se těším na Přeměňování," uslyšela jsem kousek od sebe dosud neznámý chlapecký hlas, který patřil bledému klukovi, jenž na první pohled vypadal, že každou chvílí omdlí. Ovšem během večeře jsem ho viděla cpát se jídlem o sto šest, takže nemohl být nějak vážně nemocný. Mým měřítkem na zdraví bylo vždy jídlo - jakmile jsem přestala mít hlad, bylo se mnou něco špatně.

"To jo, jenže je to prý strašně těžké. Mamka říkala, že ze začátku budeme přeměňovat jen párátka a jehly a tak," kývla Alice. "Mě asi nejvíc zajímá Obrana proti černé magii."

"Já se nejvíc těším na hodny létání," vmísil se do jejich rozhovoru i James. "Doma jsem často cvičil s tátou na louce, jen škoda, že do famfrpálového týmu neberou prváky."

"My budeme mít povinné hodiny létání na koštěti?" zeptala jsem se s neskrývaným strachem. Dobře, možná nejsem úplně čistý Nebelvír, ale co může kus látky vědět? Jsem tu a taky tu zůstanu a strach je přeci zdravý - hlavně z představy, že sedím na dřevěné násadě koštěte jen tak ve vzduchu bez záchranné sítě nebo tak.

"No jasně, je to část základní výuky," otočil se na mě rozjařeně James. "Copak ty to nevíš?"

"Ještě před měsícem jsem si myslela, že kouzla existují jen v pohádkách," ušklíbla jsem se na něj a sledovala jeho překvapený výraz.

"Netušil jsem, že tu bude tolik studentů z mudlovských rodin," zašeptal. "Je to úžasný! Vážně o nás vůbec nic nevíš? Totiž - abys pochopila, já snad nikdy s nikým takovým nemluvil. Godrikův důl, kde žijeme, je čistě kouzelnická vesnice."

"Řekla bych, že pro mě je to ještě divnější," usmála jsem se.

"Ty hranice mezi světy jsou podle mě zbytečně přísné," konstatovala blonďatá dívka, která se dosud bavila s Lily Evansovou přezdívanou Nancy - dobře, říkám jí tak jenom já a jen tajně, ale co."Moje matka je mudla a táta čaroděj, chvíli jí trvalo to všechno pochopit a smířit se s tím, ale nakonec to spolu zvládli a á díky tomu znám oba světy," pokývala hlavou, a když se na ni všichni otočili, usmála se. "Pardon. Jsem Lea Brownová."

"Sirius Black," chopil se ten žvanil okamžitě slova. Za tu dobu, co Siria znám jsem pochopila, že vždy musí být ve středu pozornosti. "Tohle je James, Annie, Alice, Remus," ukázal nakonec na hnědovlasého nadšence do přeměňování.

"Výborně, paměť ti zjevně slouží," ušklíbla jsem se na něj. "Takže nechápu, proč nejsi schopný si zapamatovat moje jméno!"

"Takhle je to lepší," věnoval mi zářivý úsměv. "Hodí se to k tobě. Je to takové mírumilovné a něžné, přesně to, co ti chybí."

TBC
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Maysie Maysie | E-mail | Web | 20. prosince 2012 v 19:27 | Reagovat

Alice je teda pěkně ostrá :P
Ty jo, doufám, že vybarvíš huláka, co dostane Sirius a jaký to bude mít následky :)
Těším se dál ;)

2 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 21. prosince 2012 v 22:34 | Reagovat

Chudák Sirius. Je to sice moula, ale zároveň obrovský smolař. Hlavně mu moc neubliž.

3 nel-ly nel-ly | Web | 21. prosince 2012 v 23:04 | Reagovat

[1]: a to se teprve rozjíždí, co cheš, vždyť víš, jaký bude mít povolání :D
huláka, jo? já ti nevím, nejsou an to Blackovi moc nóbl? :P

[2]: mně vždycky přišel spíš jako klikař - chtěl do Nebelvíru, šel tam, chtěl nejlepší kamarády, měl je, utekl z domova a zdědil malé jmění... ale je fakt, že z pobertů nejdýl přežil Remus O-o

4 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 22. prosince 2012 v 16:09 | Reagovat

[3]: A taky je pravda, že žádný z nich se nevinně nedostal do azkabanu a žádný nebyl tak moc zatracován veřejností. Nešlo po něm celé ministerstvo kouzel a očištění svého jména se takřka nikdy nedožil. Chudák malej. Musíš ho trochu šetřit.

5 nel-ly nel-ly | Web | 22. prosince 2012 v 19:37 | Reagovat

[4]: to ne, na siriuse nikdo nesmí být moc zlý, ale alespoň trochu.. maličičko :D
ale je fakt, že po pětce jsem furt čekala, kdy se vrátí živej, tak to bylo zklamání, takovej nepickej konec :(

6 Hope Hope | Web | 23. prosince 2012 v 23:35 | Reagovat

Mary mě jednou zabije :-D ty její hlášky jsou prostě nepřekonatelné :-D těším se na další ;o)

7 Surynka Surynka | Web | 4. ledna 2013 v 19:55 | Reagovat

Myslím, že se do toho příšernýho věku vtěluješ čím dál víc - bacha, aby ses z toho dokázala zase dostat :D
Ale je to teda pořádný třeštiprdlo, to se musí nechat :D
Rozhodně maj pravdu, něžnost jí chybí a chtělo by to trochu změnu :D

8 nel-ly nel-ly | E-mail | Web | 4. ledna 2013 v 19:59 | Reagovat

[6]: <3

[7]: tak nejdřív je genius, pak je zas na svůj věk prdlá... podle mě ji prostě nemáte rádi :-D
pche něžnost, to víš, že jo, ale tak zatim se nedostala ani do poburty, to měsíční deprese a podobný teprve přijdou ;-)

9 Lilly Lilly | Web | 22. února 2013 v 23:23 | Reagovat

nádherně se ta povídka rozjíždí čím dál víc... a ta hostina, pospsalas to tak dokonale, že jsem  z toho dostala hlad :D :D píšeš vážně kouzelně

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA