Ve stínu legend (3)

12. prosince 2012 v 14:00 | Nel-ly |  Ve stínu legend
Vzhledem k delší odmlce mnohem delší kapitola než všechny předchozí - snažím se přepisovat, upravovat, využívám nápadů ze smazané povídky, některé škrtám, jiné přidávám a děj se bude lišit, každopádně bych ale ve starém dokumentu (bez úprav, které jsou značné) byla u sedmé kapitoly, takže je to pokrok ve zrychlení děje, které je potřeba...
Znovu říkám, že Mary můžete najít jako autentickou postavu (i když často ignorovanou) z kánonu, stejně tak i další postavy, které někteří poznají hned a jiní si domyslí později.
Ich-formu berte s ohledem na to, že kdyby jedenáctiletá (třebas geniální) holka něco takového psala, nedalo by se to číst :D takže na deníčkovské zápisky bych raděila zapomenout... na jedenáct se chovat může, ale já se tak vyjadřovat nebudu :)



"Cos dělala v tý krabici?" zeptal se mě a očividně ze všech sil zadržoval smích. Věnovala jsem mu jeden ze svých nejpropracovanějších úšklebků.

"Co asi? Hledala jsem knihu," založila jsem si ruce na prsou a vystrčila bradu, ale zdálo se, že můj bojovný postoj moc nezapůsobil. Neznámý kluk se čím dál víc bavil.

"Takhle?"

"A jak asi, prosím tě? Ta krabice je obrovská a uvnitř snad ještě víc, pokud je to vůbec možné. Potřebuju učebnice."

"No, znám jednodušší způsob," věnoval mi blahosklonný úsměv. Vytrhl mi papír se seznamem z ruky a přistoupil k nenáviděné krabici. "Prosil bych: Úvod do přeměňování od Emerica Cvaka!" vykřikl jasně a srozumitelně do krabice, která se zatřásla a vteřinu na to vyhodila zmiňovanou knihu a ta mu přistála do rozevřené dlaně.

"Díky," zašeptala jsem skoro neslyšitelně a cítila, jak se mi hrne krev do tváře. Další potupa už v tak úchvatném dni.

"V pohodě," věnoval mi další úsměv. Bože, on je snad na drogách! Nebo si píchá něco do tváří, protože takhle se stále usmívat - to není normální. Nebo možná další vlastnost kouzelníků, pomyslela jsem si a v hlavě se mi vybavil stále se usmívající obličej profesora Brumbála. "Ty asi nejsi z kouzelnické rodiny, co?"

"Tys to poznal?" nadhodila jsem sarkasticky, velkým obloukem ho obešla a zamračila se na krabici s knihami. "Dějiny čar a kouzel, Batylda Bagshotová!"

Sebevědomě jsem natáhla ruku a čekala, až mi kniha přistane v natažené ruce, stejně jako jemu. Další omyl. Nejen, že krabice očividně neuměla mířit, ale ještě se mě pokusila i zabít. Tlustá, těžká kniha mě praštila do hlavy a já se skácela zpátky na hromadu výtisků, které jsem před chvílí shodila z regálu.

"Sakra, krucinál, do pr…" prskala jsem peprné nadávky, které jsem se v létě naučila od zedníků, kteří předělávali jídelnu a společenskou místnost v domově, a při namáhavém vstávání jsem si třela naražené čelo, na kterém se okamžitě začala tvořit boule.

"Ty seš vážně jak hrom do police," chechtal se kluk vedle mě a já ho probodla nasupeným pohledem. "Doslova!" Teď už byl v předklonu a bouchal se do kolen, jako ne moc dobrý herec v televizní komedii.

"Moc vtipný," zavrčela jsem na něj, když se mi konečně podařilo se toho dne už… nevím po kolikáté… vyhrabat na nohy.

"No jo, promiň, ale uznej…," začal se znovu smát a ani já jsem neodolala a koutky úst se mi samovolně pozvedly, když jsem viděla, že se tváří mileji. Zatímco se vydýchával, jakoby uběhl přespolní běh - herec, ne moc dobrej. "Jsem Sirius, Sirius Black."

"Mary McDonaldová," potřásla jsem si s ním rukou.

"Takže, Mary, taky v září nastupuješ do Bradavic?"

"Jak taky?"

"Co myslíš?" ušklíbl se na mě. "Zdá se, že budeme spolužáci," věnoval mi další z řady zářivých úsměvů a objal mě kamarádsky kolem ramen. Na oplátku jsem se na něj nedůvěřivě zamračila a Sirius mě ihned pustil. Otočila jsem se zpátky ke krabici a postupně objednávala další učebnice s jeho pomocí. Já četla seznam - on chytal.

"Jak to, že jsi tu sama?" zeptal se po chvíli, když už jsem měla všechny potřebné učebnice postavené v komínku u svých nohou. Některé z nich jsme museli párkrát vyměnit - nakonec tohle bylo kazové či použité zboží, ale něco se nakonec našlo.

"Cože?"

"No, já to tady znám dost dobře. Bydlím kousek odtud a znám Příčnou jako vlastní boty, ale co ty?"

"Neměl se mnou kdo jít. Brumbál mi sice nabízel doprovod, ale řekla jsem si, že -"

"Počkej, Brumbál? Myslíš toho profesora Brumbála? Držitele Merlinova řádu první třídy a budoucího člena Starostolce?"

"Nejspíš," pokrčila jsem rameny a v duchu se divila. Koho by napadlo, že podivín s citronovými bonbony po kapsách bude očividně někdo hodně významný. "Říkal, že učí v Bradavicích, snad přeměňování nebo tak, nic víc nevím."

"Jak to, že ti sám Brumbál nabízel doprovod na Příčnou? Ty snad nemáš někoho, kdo by tě -" zasekl se v polovině věty, když si uvědomil pravdu z mého výrazu. "Aha, promiň."

"V pohodě. Nikoho nemám. Rodiče zemřeli před pár lety a já nikoho neměla, takže bydlím v dětském domově pár hodin odtud, takže potřebuju shánět všechno, co nejlevněji. Hádám, že Bradavický fond bude dost omezený," odpověděla jsem rovnou i na další otázky. Zvykla jsem si a fakt, že musím přidat několik informací, už mě nemohl vytrhnout z klidu. Jeho očividně drahé oblečení a naditý váček s penězi v jeho ruce, který se velikostí podobal tomu mému až na to, že ten měl vydržet na příštích sedm let.

"To mě mrzí."

"Zvládám to," zazubila jsem se na něj. O lítost nestojím a už vůbec ne od kluka, který se narodil v kouzelnické rodině a zjevně v dobré. Příčná ulice a všechny čarodějnické vymoženosti jsou pro něj nezajímavé stejně, jako pro mě například černobílá televize z roku raz dva. A nejspíš má všechno na co se podívá, takže… ne, že bych byla předpojatá, ale… "Vlastně bys mi nějak pomoct mohl. Tyhle vaše peníze moc nechápu, ale nejsem slepá, aby mi nedošlo, že jich moc není. Potřebuju sehnat levný věci."

"No…," zamyslel se a mně došlo, že někdo jako on asi účelně nevyhledává slevy a ty nejlevnější obchody. Jenže po dnešním ránu jsem už pochopila, že sama se nejsem schopná dostat na ulici, koupit knihy v knihkupectví nebo cokoliv jiného v tomhle novém světě. "Nějaké lazárek by se určitě našel. Nevím, jak na Příčný, ale když tak můžeme zkusit Obrtlou, jestli se nebojíš."

"Čeho bych se měla bát?"

"No, Obrtlá není zrovna nejfrekventovanější nákupní třída."

"Věř mi, když dokážu sníst oběd, co nám podávají v děcáku s otevřenýma očima, tak zvládnu všechno."

Nakonec se naše nákupy obešly i bez návštěvy ulice, s kterou mě Sirius neustále strašil. Sehnali jsme pěkný nepoužívaný, bronzový kotlík a padesáti procentní slevou kvůli opačně vyraženému erbu (netuším, s čím byl problém, ale Sirius jejich postoj zjevně pochopil a ještě na něm vytržil) a dokonce i většinu ostatních věcí se nám povedlo sehnat v celku levně, i když jsem přesvědčená, že minimálně u školní uniformy jsem tomu vděčila svému průvodci, přestože nemám tušení, jak se mu to povedlo. Prodavačka v obchodě po nás chtěla normální cenu za všechno oblečení, které nebylo ani zdaleka ušito na moji míru, než k ní Sirius přistoupil, něco jí pošeptal do ucha a ona srazila víc jak třicet procent.

Pak mi to došlo! Je to syn mafiánů! Chm, neměl by být náhodou Ital? No, asi je to jedno.

"Už zbývá jen hůlka," začetla jsem se do papíru - tedy pergamenu - ze školy.

"No, na tý šetřit nemůžeš. Nejlepší hůlky už celé roky vyrábí Olivander a ten ze své ceny nesleví ani svrček. Mohla by sis sehnat použitou, ale to bych ti neradil. Nikdo ti nezaručí, že by k tobě hůlka dobře přilnula a …"

"Přilnula?"

"Pochopíš," mrkl na mě, popadl za ruku a táhl na druhou stranu k tmavému obchůdku s výlohou plnou nejrůznějších krabic. Ten chlap musí být vážně nejlepší, protože propagace nestála za nic.

***
1. Září 1971
Alysha s Kate se mi poslední dny před začátkem nového školního roku začaly vyhýbat. Závidí. Nakecala jsem jim, že mě vybrali na špičkový internát pro nadané děti a ony mi to sežraly i s navijákem - na druhou stranu, já vlastně říkala pravdu, ne?

Skoro se mnou za celou tu dobu nemluvily a já díky nim byla šťastnější, než jsem si kdy uměla představit. Pokoj jsem měla prakticky jen pro sebe a mohla věnovat veškerý svůj zbývající čas před odjezdem do školy knihám, které jsem si použila v Příčný (už i mluvím kouzelnickým slangem). Ano, jsou to učebnice, ale učebnice kouzel! Myslím, že poprvé v životě mě bude škola doopravdy bavit.

Loučení… pokud se to tak vůbec dá nazvat… nebylo nijak dojemné a já nemohla dospat, jak jsem se těšila, až konečně dorazím na nádraží Kings Cross a nasednu do vlaku, který mě odveze do hradu, kde budu bydlet a studovat. Pravý středověký hrad! Nechápu, že to Sirius bere s takovým klidem. No, on pochází z čistokrevné rodiny - ať už to znamená, co chce - takže kdoví, kde bydlí on sám? Nejspíš v paláci se služebnictvem podle toho, jak se naparuje a mluví s ostatními, na druhou stranu ale nákupy s ním byly vážně psina.

Bradavičtí studenti jsou prý hned po příjezdu zařazeni do čtyř kolejí podle jejich vnitřních kvalit nebo co. V tomhle ohledu nebyl Sirius zrovna sdílný a já mám takové tušení, že nechtěl přiznat, že o tom ví asi tolik, jako já. Každopádně si byl jistý, do jaké chce koleje.

Nebelvír. Já vím, divný jméno, ale už si začínám zvykat. Nebelvír pro ty, co jsou odvážní a ničeho se nebojí. Od první chvíle, kdy jsem se ho zeptala na Bradavice, mluvil jen a jen o téhle koleji a já musím říct, že to všechno znělo úžasně. Jenže nemám zdaleka takové sebevědomí jako můj průvodce. Odvahu jsem nikdy moc neprojevila - ne tu pravou - a za to, co se stalo rodičům, si nezasloužím odměnu. Možná to nakonec všechno nebyla moje vina. Možná jsem měla přežít. Možná neskončím v Pekle, ale… Stále zůstal pocit viny, s kterým jsem se naučila žít, protože vím, že nikdy nezmizí.

Cesta na nádraží byla vlastně v celku pohodová. Určitě víc v klidu, než jsem si dokázala představit, když jsem poprvé uviděla a pokusila se zvednout svůj zabalený kufr. Stěží jsem ho dokázala snést ze schodů, aniž bych si přivodila nějaké vážnější zranění a o jeho velikosti se snad ani zmiňovat nebudu. Stačí, že bych se do něj pohodlně vešla a ještě si mohla přibalit svačinku.

Na Kings Cross jsem se s velkým štěstím a plícemi na pokraji zhroucení dostala v půl jedenácté a čekal mě poslední úkol - najít nástupiště. Brumbál se o něm zmiňoval, ale já byla příliš zaneprázdněná, abych ho pořádně vnímala, ale alespoň něco jsem si pamatovala, a tak jsem se ocitla mezi nástupišti 9 a 10. Jenže co dál?

Zrovna když jsem to začala vzdávat a rozhodla, zastavila se kousek ode mě dvojice lidí, která připomínala obyčejnou, spokojenou rodinku z předměstí. Ani nevím, proč mě ti dva zaujali.

"Pospěš si, Jamesi, nebo ti nakonec ten vlak ještě ujede."

"No jo, vždyť už jdu," zakřičel mi nějaký kluk přímo do ucha a já se rychle otočila, abych mohla dotyčnému pořádně vynadat. Byl to kluk starý asi stejně jako já, měl uhlově černé vlasy, které si nejspíš nikdy nečesal, na očích brýle s tmavými obroučky a naprosto bláznivé oblečení. Kostkované, golfové kraťasy a dlouhé žluté triko s nějakými kreslenými obrázky vhodné tak pro děti z mateřské školky. Jeho vkus připomínal… ano, Brumbála! To bylo přesně ono.

Nespouštěla jsem z něj oči, když proběhl kolem mě, minul své rodiče a… zmizel. Překvapeně jsem zamrkala a snažila se pochopit, co se stalo, jenže během té doby zmizeli i dva dospělí. Prostě tu v jednu chvíli byli a kráčeli přímo ke kamenné přepážce mezi nástupišti a v druhé chvíli… nic.

Opatrně jsem se přišourala k přepážce a pořádně si ji prohlédla. Zdálo se, že je tvořena z doopravdy pevných a především tvrdých stavebních kamenů. Ale copak jsem měla na výběr? Pevně jsem zavřela oči, jednu ruku sevřela kolem držáku svého kufru, druhou natáhla před sebe a vydala se vstříc anarchii proti zákonům fyziky.

Udělala jsem víc kroků bez toho, abych tvrdě nosem narazila do zdi, než se zdálo být možné a zrovna, když jsem se chystala otevřít oči, konečně jsem do něčeho vrazila - jenže to bylo měkké a v další chvíli mě něco jiného popadlo za ramena a otočilo.

"Mary!" ozval se výkřik a v další chvíli mě někdo praštil do zad a já zavrávorala. "Seš v pohodě?"

"Příště bys mohl začít normálním: Ahoj," prskla jsem na černovlasého chlapce. "Co tě to vůbec napadlo, mlátit takhle lidi?"

"Nejsem to já, kdo támhle tu stařenku před chvílí málem povalil na zem."

"Jo, a bylo ti to tak líto, že jsi to zkusil na mě, co? Smůla."

"Věřil jsem ti, že to ustojíš," mrkl na mě Sirius a mrštně uhnul, když jsem se po něm ohnala. "Hej! Jen tě rád vidím, jasný?"

"Hm… jo, já tebe taky," řekla jsem bez většího nadšení, ale pak jsem se na něj přátelsky zazubila. Bylo fajn znát v tomhle novém světě alespoň jednoho člověka, i když to byl takový vůl.

"Siriusi Blacku!" ozval se na jednou za mými zády hlasitý křik, až jsme oba, já i Sirius, polekaně nadskočili a jemu se na tváři objevila bojácná a zároveň vzpurná grimasa.

"Už musím jít, snad se uvidíme ve vlaku," mávl na mě a rozběhl se k vysoké ženě s kyselým výrazem v obličeji a naprosto stejnými vlasy, jako měl on sám.

Zašklebila jsem se. Ta spřízněná duše mi vydržela celé tři minuty. Bomba. No nevadí, vždy jsem byla zvyklá se o sebe postarat sama. Jenže se mi vůbec nelíbila představa, jak ten kufr budu tahat do vlaku. V duchu jsem se připravila na bolest, která určitě přijde, a vydala se vstříc prvním otevřeným dveřím.

Zrovna ve chvíli, kdy jsem se rychle loučila se životem, se přihnala záchrana v podobě hnědovlasé dívky s oválným obličejem, světle modrýma očima a tím nejzářivějším úsměvem, který jsem kdy viděla. Možná bych se takového nadšení lekla, kdyby dotyčná nepůsobila jako světlo na konci tunelu… no dobře, ale přeháním jen trošku. "Chceš pomoct? Viděla jsem, jak s tím zápasíš a tak mě napadlo, že -"

"Díky, ale nemyslím, že to k něčemu bude," zadívala jsem se na ni pochybovačně. Byla hubená a ještě o kousek menší než já. Tohle nebyla kulturistická hvězda, kterou bych právě potřebovala.

"Neboj, já už to zařídím," věnovala mi další zářivý úsměv, pak se ke mně otočila zády a zařvala: "Franku!"

V tu ránu sej jako kouzlem - a v tomhle světě bylo i to možné - objevil vysoký kluk a měřil si dívku nasupeným pohledem.

"Co je?" vyjel na ni.

"Nemohl bys nám pomoct s tím kufrem?" zeptala se ho s andělským úsměvem. "Tady kamarádka to sama nezvládne a potřebuje pomoc nějakýho velkýho svalovce, jako jsi ty."

"Jednou," supěl Frank, zatímco se s naší pomocí snažil vytáhnout můj kufr po několika schůdkách nahoru do vlaku, "jednou si možná uvědomíš, že nejsem tvůj otrok. Jsem starší a…"

"Teta říkala, že na mě máš dávat pozor," přerušila ho dívka.

"Jo, dávat pozor a ne za tebou běhat jako tvůj poskok," zašklebil se na ni. "Ostatně ty ochranku nepotřebuješ. To já bych potřeboval ochránit před tebou."

"Děláš, jako bych ti kdovíjak ubližovala," ohradila se dívka. "A měl bys už jít, mává na tebe teta Augusta."

"Ty nejdeš?"

"Už jsem se s rodiči rozloučila. Nepotřebuju znovu poslouchat mámin brekot."

"Fajn, tak se zatím mějte," kývl a nás obě Frank a vyskočil z vlaku. "A dávej na sebe pozor, Alice!" zakřičel na ni ještě, ale ona jen šaškovsky vyplázla jazyk. Chtěla jsem mu ještě poděkovat, jenže se během chvilky ztratil v davu.

"Máš kde sedět? Já už mám věci v kupé kousek odtud a je tam zatím volno."
"To by bylo bezva."

"Tak fajn, jdeme," zavelela, popadla můj kufr a táhla ho dál do vlaku. Neprotestovala jsem. Prošly jsme kolem několika otevřených dveří, kde už posedávalo několik starších studentů nebo tu ležely jen jejich opuštěná zavazadla, až jsme se konečně zastavily. "Tak tady to je."

"Díky za pomoc i za místo. Jsem Mary McDonaldová."

"Alice Shengherssová," pokývala a posadila se proti mně.

"To byl tvůj brácha?"

"Frank? To ne, pro Merlina, to by mi ještě scházelo. Jsme jen sousedi a známe se od malička. Furt si o mě dělá zbytečně moc starostí, i když se o sebe dokážu postarat líp než on sám."

"Takže jsi z kouzelnické rodiny?"

"No jasně," přikývla rychle, ale pak se zarazila. "Počkej, ty ne?"

Zakroutila jsem hlavou.

"Aha, no tak tím se to vyjasňuje. No, že tu nikoho neznáš," vyjasnila, když si všimla mého nechápavého výrazu. "Kouzelníci jsou jako jedna velká rozvětvená rodina. Všichni se navzájem znají alespoň podle jména a většina je příbuzná. Třeba já tu mám hned asi deset vzdálených bratranců a sestřenic z druhého kolena a i s Frankem budeme nejspíš nějak spříznění. Je to na hlavu."

"Do jaké koleje chodí?" zeptala jsem se, aby řeč nevázla, ale taky ze zájmu. Díky Siriovi jsem alespoň částečně pochopila, jak to asi v Bradavicích chodí. A přestože jsem už věděla hodně o Nebelvíru, ostatní koleje mi říkaly jen málo a jedna mě upřímně děsila. Ale ten kluk, Frank, mi přišel v pohodě a i přes trochu toho škorpení s Alicí pomohl neznámé holce s kufrem.

"Frank? Ten je v Havraspáru, samozřejmě. Od jak živa byl maminčin mazánek a neskonalej šprt. Jak to, že víš o kolejích?"

"Na Příčné ulici jsem potkala jednoho kluka, taky tenhle rok nastupuje do Bradavic. Řekl mi toho celkem dost. Možná ho budeš znát. Jmenuje se Sirius B - "

"Black?" ohradila se Alice a zatvářila se znechuceně. "Tak od toho bych se být tebou držela raději dál. Jeho rodina má tu nejhorší pověst. Skoro všichni její členové už po celá staletí chodí do Zmijozelu a jsou na to nehorázně pyšní. Cokoliv, jen ne Zmijozel a Blackovi."

"Nezdál se mi špatný," zašeptala jsem potichu a zamyslela se. Takže proto Sirius bez problémů dostal ve všech obchodech to nejlepší? Protože se lidé jeho rodiny báli? Nebyl italský mafián, ale zdálo se, že jeho rodina bude v kouzelnickém světě něco na ten způsob - ještě k tomu chodili do Zmijozelu. Koleje, o které Sirius mluvil s odporem.

"O tom bych pochybovala. Vážně, Mary, na Blacky si dávej pozor. Není moc chytré se s někým takovým bavit, jsou nebezpeční. Všichni.

Nechtěla jsem tomu věřit. Sirius určitě není zlý, nesmí být.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Kejt Kejt | Web | 12. prosince 2012 v 16:03 | Reagovat

Je to hrozně hezké, líbí se mi, jak všechno popisuješ :)
Sirius, nikdy mě nenapadlo, že takhle ho museli všichni brát před tím, než se dostal do Nebelvíru, jako Zmijozeláka :3

2 Surynka Surynka | Web | 12. prosince 2012 v 16:10 | Reagovat

Jo takže... forma je prostě vyspělejší, ale to, co se tý holce honí hlavou a co dělá je poměrně dobře vymyšlený, klobouk dolů. Prej italský mafián.. hmmm :D

3 nel-ly nel-ly | 12. prosince 2012 v 16:16 | Reagovat

[1]: myslím, že to nebude mít moc lehké ani po tom, co ho zařadí... nic není růžové :D a mě je baví trpáit ;-) díky

[2]: ti to říkám, geniální, i když svým chováním tomu fakt neodpovídá :-X to se snad zlepší
no hele, celá ta jejich sexy černovlasá rodina v černejch hábitech... to by i odpovídalo, ne? :D

4 bigbiz bigbiz | Web | 12. prosince 2012 v 18:20 | Reagovat

Tak tahle kapitola byla super a ten italský mafián mě taky pobavil. Už se těším na další díl.

5 lexa lexa | 12. prosince 2012 v 19:25 | Reagovat

vyprdni se na tuhle povídku a dopiš tu tvoji ,,prvotinu´´ jinak podle mě jedna z nejlepších autorek doby pobertů! jen tak dál ;-) ;-)

6 nel-ly nel-ly | 12. prosince 2012 v 21:35 | Reagovat

[4]: ;-)

[5]: teď je na řadě tahle, ještě jsem se nerozhodla, jestli budu Jdi za svým snem dopisovat, nebo ji spíš přepisovat, protože by si to určitě zasloužila, je to bolestně špatně napsaný... a tohle mě teď baví víc :-P

7 Hope Hope | Web | 12. prosince 2012 v 22:32 | Reagovat

syn mafiánů? Mary má hodně bujnou představivost :-D
já nechci, aby musela žít s pocitem viny =o( nemohl by jí Sirius pomoct se ho zbavit? O=o)
Houpín je zmaten z Alice a Franka =o( a vůbec se mu to nelíbí, abys věděla! =o(
mno, máš štěstí, žes to vysvětlila, protože jsem se vážně bála, co se z toho nevyklube...brrr
kapitola se mi celkově opět líbila a chvílemi mi přišla vážně vtipná =o) už se těším na další a opravenou kapitolu máš na mailu ;o)

8 nel-ly nel-ly | 13. prosince 2012 v 5:50 | Reagovat

[7]: co jsem vysvětlila? Ses bála incestního svazku, co? To by odpovídalo tomu Nevillovu podivínství :D ale co, čistokrevní kouezlníci jsou stejně všichni polodem hříchu :-P
díky, Houpíne

9 Polgara Polgara | Web | 13. prosince 2012 v 22:13 | Reagovat

Přijde mi, že si Mary každého až příliš snadno někam zaškatulkuje aniž by ho blíž poznala, což mi na ni trochu vadí, ale třeba ji křivdím.
Siriuse mi bylo ke konci líto. Máš to vážně hezky napsané, je vidět, že nad tím přemýšlíš, užíváš si to a hraješ si s tím. :-)

10 nel-ly nel-ly | E-mail | Web | 14. prosince 2012 v 17:32 | Reagovat

[9]: to víš, jedenáctiletá nanynka :D ty to maj v životě ještě snadný i potom, co jsem jí už provedla
však on se z toho taky vzpamatuje, v tom jeho ego umí zázraky :)

11 Jeannie Jeannie | Web | 14. prosince 2012 v 17:52 | Reagovat

Tohle se mi začíná líbit čím dál tím víc :) Ale mám takový pocit že něco kuješ na chudáka Siriuse :D Ráda si počkám na pokračování, ale ne zas moc dlouho, aby bylo jasno ;)

12 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 14. prosince 2012 v 20:23 | Reagovat

Tahle představa mě rozesmsála, že Sirius je syn mafiánů. A víš zě skoro jo? Kouzelnická šlechta a mafie v jednom.

13 nel-ly nel-ly | 14. prosince 2012 v 21:07 | Reagovat

[11]: já toho kuju víc a věř mi, že to neodnese jen Sirius :D budu se snažit ;-)

[12]: v podstatě jo... bohatý, vlivný a mimo zákony a jejich kápem navždy zůstane Lucius :D

14 Maysie Maysie | E-mail | Web | 14. prosince 2012 v 22:28 | Reagovat

Tak snad si neudělá názor předem :) Ale Mary má super řeči, pořád se bavím :D

15 Lilly Lilly | Web | 22. února 2013 v 17:04 | Reagovat

syn mafiánů :D :D to je hezounký :D A to Jamesovo oblečení.. :D :D tak to je moc :D :D  je to tak pěkná povídka, hrozně moc se mi líbí. :-)

16 AAAA AAAA | 24. února 2013 v 19:33 | Reagovat

Jamesovo oblečení? Vážně on má být v budoucnu Cassanova číslo 2. ááchjo všude má brýle...co jsem komu udělala? Já si ho představuju bez brýlí. Škoda no...jinak hezký

17 nel-ly nel-ly | Web | 24. února 2013 v 21:46 | Reagovat

[16]: kdo řekl, že je James Casanova? :D já si ho vždycky představovla spíš pako zamilovaný do Lily a protože mu trvalo několik let, než s nim opravdu začala chovat, tak očividně dost neurvalý
když roky běhal jen za ní a ona ho odbývala, tak kde se vzal casanova? :-)
a brýle můžou být sexy :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA