Ve stínu legend (2)

1. prosince 2012 v 17:51 | Nel-ly |  Ve stínu legend
Jak už jsem na začátku říkala, že jde o přepisování (i když dost významené) starší povídky, která nebyla dokončena, ale mám víc jak 43 stran, aby nehrozilo, že bych se v ději zasekla. Tentokrát jsem kapitoly zkracovala a zároveň se snažila je nějak slepit dohromady... nemůžu se tak zdržovat na začátku a snažím se vynechat zbytečnosti, které nejsou k ději důležité. Snad se to daří.
Zatím bez bety... musím donutit Houpa, která mi už zpětně projela předchozí dvě části.


Takové věci, jako je zásadní změna celého života, objevení vlastní identity a skrytého světa si lidé většinou nenechávají pro sebe - a proto jich tolik končí v blázincích. Já se naučila mlčet už dávno.


Nejen, že existuje utajený kouzelnický svět, ale v samém středu Londýna je tajemný vstup na největší nákupní třídu, kam se chystám vyrazit. Brumbál mi říkal, že mě tam klidně doprovodí, ale já odmítla - připadala jsem si v tu chvíli strašně samostatná. Jsem přeci velká holka a všechno zvládnu!

15. Srpna 1971

Páni, páni, páni… Celý den se snažím nebýt tak nadšená, ale to se prostě nedá. Ne, po tom všem.

Hledání Příčné ulice byl jeden z těch komických výstupů, na které snad někdy budu vzpomínat bez rudých tváří. Dojet na metro, metrem na danou zastávku, jít asi dvě stě metrů rovně, narazit na hospodu, vejít dovnitř a dál se už poptat… Hračka, ne? Jenže to by ta daná zastávka nesměla mít asi miliardu výstupů, nesměla by být sobota, kdy se asi každý v zemi vydal na nákupy do hlavního města a ještě, když je převážná většina z nich o metr vyšší než vy.

Nějakým zvláštním zázrakem jsem se dostala na správnou ulici, dokonce i směrem, kterým jsem podle mých předpokladů měla jít, jenže teď zbýval ten poslední, na první pohled jednoduchý, úkol - najít kouzelnický hostinec. Kolik barů může být na několika stech metrech? Hodně! A kolik se jich jmenuje Děravý kotel? Žádný! A jak že zareagují lidé, když se jich vyptáváte na hostinec s podobným názvem? Tady se ukáže pohostinnost spoluobčanů, po vyslovení toho názvu na mě dospělí zírali s pochybami a většina nakonec došla k názoru, že si z nich utahuju a ještě na mě začala křičet, popřípadě ode mě "nenápadně" utekli.

Po dvou hodinách ptaní, hledání a zoufání jsem se konečně dostala k zapadlým tmavým dveřím jakési špeluňky - po tom, co se zase někdo nedíval na cestu a málem mě zašlápl - a když jsem se srdcem v krku vzhlédla, bylo vše jasné. Prý vyhlášený hostinec!

Uvnitř byl do nebe volající nedostatek světla a nábytek vypadal víc než používaně, něco takového by nevzali ani do starožitnictví. Uvnitř posedávali jen dva hosté. V nejtemnějším rohu, co nejdál od hlavního vchodu, malá, shrbená stařenka usrkávala nějaký nápoj, z kterého se linul hustý nazelenalý kouř s u baru, na vyvýšené stoličce, seděl muž v tmavém plášti. Čas od času popotáhl z dýmky a pod jedinou řádně svítící lampičkou se snažil pročítat noviny, které měl rozložené na stole před sebou.

Pomalu jsem přistoupila k baru, natáhla se na špičky, abych viděla přes pult a hledala někoho, kdo by mi mohl poradit, jk se mám dostat k průchodu na Příčnou ulici.

"Můžu ti nějak pomoct?"

Nadskočila jsem a otočila se čelem k mladíkovi stojícímu za mými zády. Mohl být tak o sedm, osm let starší než já a už se mu na temeni rýsovala nepřehlédnutelná pleška. Chudák. Podle zašpiněné zástěry jsem hádala, že tady pracuje v kuchyni.

"Myslím, že jo," odpověděla jsem a nasadila milý úsměv. Trochu se zamračil. Fajn, takže nejen že působím jako blázen na obyčejné lidi, ale zjevně i na čaroděje - hádám, že nekouzelníci by v hlavním spojení na čarodějnickou nákupní třídu by tu nepracovali. "Potřebuju se dostat na Příčnou."

"Jo, to máš jednoduchý. Stačí hůlkou poklepat na…"

"Promiň," skočila jsem mu do řeči. "Hůlkou?"

"Jasně, kouzelnickou hůlkou," vysvětloval, jako bych byla mentálně zaostalá.

"Aha, no to ale bude problém, já totiž žádnou ještě nemám." Kouzelnická hůlka, létající koštěta, co ještě? Holuby doručující poštu nebo že by ochočené sovy? Draci chrlící oheň nebo králíci vyskakujíc z klobouku? Začínala jsem si připadat jako v nějakém druhořadém fantasy filmu.

"Nastupuješ do prváku v Bradavicích, co?"

"Jak to víš?"

"No o prázdninách vás tu prochází hodně a o to víc v srpnu," zasmál se kluk, jakoby mi vysvětloval, že slunce vychází na východě, mně to však nijak zvlášť vtipné nepřišlo. "Ale ty jsi první, kdo je tu sám."

"No jo, to je osud sirotků. Předčasně dospíváme," pokývla jsem vážně hlavou, a pak mi došlo, že moje prohlášení mu možná přišlo stejně divné, jako mě jeho předchozí žert.

"Aha, promiň, nechtěl jsem…"

"Ne, to je v pohodě. Nemusíš se mi omlouvat, nemůžeš za to, že jsou mrtví," mrkla jsem na něj a až když jsem to dořeklo mi, že situaci nijak nezlepšuju. Možná bych měla vážně trávit víc času mezi lidmi.

"J-já," začal koktat a zjevně nevěděl, co říct.

"Mohl bys mě, prosím, dovést k tomu průchodu? Musím si nakoupit učebnice a stihnout se vrátit do tmy domu."

"Jo, jasně, pojď za mnou," mávl rukou směrem k zadním dveřím lokálu. "Tady to je."

Nedůvěřivě jsem si změřila kamennou stěnu, která obklopovala malý dvorek s několika popelnicemi. Pohledem jsem přejela po polorozpadlých dlaždicích na zemi, v jejichž puklinách vyrůstaly trsy zeleného, částečně hnijícího, plevele a otočila se ke svému průvodci.

A je to tady, teď mě zabije, rozřeže na kousky a strčí do jedné z těch popelnic a tím zastaví ten bláznivý kolotoč, který se tváří jako můj život.

"Neboj se, vím, že to vypadá divně, ale tohle je vážně vchod na Příčnou," usmál se na mě konejšivě a ze zadní kapsy kalhot vytáhl křivou, dřevěnou tyčku ne nepodobnou té, kterou jsem viděla u Brumbála. Hůlka, jasně. A já si myslela, že to bylo jen pro efekt…

Z hlavy jsem vypudila obrázek sama sebe s černobílou, sametem potaženou, pravítkově rovnou hůlkou, z které při každém mávnutí lítaly jikry, zatímco já naparovala v černém fraku a obřím cylindru. Další dětské představy přišly o hlavu a to už jsem začínala věřit, že snad nakonec existuje i usměvavý dědouš, co nosí dárky na Vánoce - mohla bych mu alespoň vynadat za dárek z minulého roku. Ponožky! Zase.

"Teď dávej pozor, tohle si musíš zapamatovat." Zhluboka jsem se nadechla a přistoupila blíž k němu. Zvedl hůlku, dotkl se cihly ve výšce mých očí a třikrát na ni poklepal. "Trochu couvni."

Ustoupila jsem o pár kroků stranou a nestačila zírat. Cihla, které se předtím dotkl hůlkou, se začala kroutit a postupní se k ní přidávaly další, až vznikl průchod připomínající obří bránu do hradu.

"Vítej v Příčné ulici," otočil se na mě můj průvodce a v očích mu blýskalo, když si všiml mého užaslého výrazu a pootevřených úst. Musela jsem vypadat, jako solidní blázen. "Mimochodem, já jsem Tom, kdybys něco potřebovala, víš, kde mě najít."

"Díky," vysoukala jsem ze sebe po chvíli a prudce zatřásla hlavou. Páni!

***

Kouzelníci nejsou normální. Jistě, to není žádné světoborné zjištění, ale je to fakt. Čím hloub se dostávám do světa magie, tím víc kroutím hlavou... Jednoduše řečeno: Jsou to cvoci.

Tak za prvé tu máme záhadného profesora Brumbála ve svém retro ohozu s létajícími košťaty - fakt bych ho na tom chtěla vidět sedět. Pak zjevně až neuvěřitelná kreativita ohledně jmen. Bradavice? Děravý kotel? Normálnost názvu Příčná ulice mě až překvapila…

Ovšem, když uvážím, jaká je moje nynější adresa asi bych neměla být až tak překvapená. Dětský domov Sluníčko v ulici U Hřbitova 13, Wildham - Londýn. No ano, vážně. A pak nemám být psychicky narušená… vlastně ne, já jsem přeci čarodějka. Pomalu už začínám věřit. Teď jen doufat, aby se z druhořadého fantasy nestal béčkovej horor, protože si nepřipadám jako ta hrdinka, co nakonec přežije.

***

Možná jsem hned po vstupu na Příčnou ulici, která se spíše podobala Oxofordské ulici a i ta oproti ní byla malá - a rovná, neměla při první příležitosti zeptat jakési postarší paní s obrovskou pihou na nose, jestli je opravdu ježibaba a létá na koštěti. Zjevně jsou i lepší způsoby, jak vstoupit do nového světa a zdá se, že není zrovna nejslušnější se na tohle ptát, alespoň to jsem pochopila, když se po mně tím koštětem, co měla v ruce (a zjevně s ním měla v plánu jen vytírat, protože šlo o jakousi postarší verzi mopu), ohnala.

Příčná ulic je neuvěřitelné místo. Dlouho mi trvalo, než jsem překonala návaly nevolnosti k omdlení a zároveň se snažila korigovat nutkavý pocit vyskakovat do vzduchu a křičet nadšením.

Profesor Brumbál mi předal tlustý dopis, ve kterém jsem našla seznam pomůcek, lístek na vlak (ne, nechtějte vědět, jaký má to nástupiště číslo) a pár dalších hlodů… Nikdy by mě nenapadlo, že si do školy můžu vzít zvíře a ještě k tomu sovu, kočku nebo dokonce žábu. Myslím, že si jednu ropuchu pořídím u nás v bažině - vychovatelkami jinak nazývané jarní zahrada s okrasným jezírkem.

Mým prvním cílem bylo knihkupectví. Žádné zjevné nadšení se nedostavilo ale co už - když studovat, tak s knihami a já pevně věřím, že všechny bradavické učebnice budou nejméně stokrát lepší než ty, které jsme měli na mudlovské (tak se říká nekouzelníkům a já si musím začít zvykat) základní.

Krucánky a Kaňoury - ach ano, další z těch zajímavých názvů - byl ten nejúžasnější obchod s knihami, který jsem kdy v životě viděla. A že jsem jich na své potřeby viděla až moc. Stačilo jen vejít dovnitř a nasát atmosféru magie ve vzduchu, spojenou s vůní nových knih a už se mi podlamovala kolena. Vážně, nejsem zrovna největší čtenář, vlastně mi knihy nic moc neříkají, ale v téhle podobně si to nechám ráda líbit - stovky, možná tisíce různých svazků o všech představitelných velikostech, některé měnily barvu, jiné poletovaly a z dalších se ozývaly zvuky od příjemných až po ty, které člověku naháněly hrůzu. Dokonce jsem našla i sekci s knihami, které byly zavřené v klecích. V Krucánkách a Kaňourech jsem zažívala doslova gramotné vzrušení.

Všude na zdech visely plakáty a - ne, tomu se mi vážně nechtělo věřit - obrázky na nich se pohybovaly a dokonce se navštěvovaly navzájem.

Vzpamatovala jsem se až ve chvíli, kdy do mě někdo ze zadu vrazil. V tom úžasu jsem si neuvědomila, že stojím stále ve dveřích a bráním lidem ve vchodu do obchodu. Rychle jsem se otočil a a už, už jsem se začínala omlouvat, když mi vyschlo v ústech a slova se zadrhla na jazyku. Přede mnou stál mužík vysoký skoro stejně jako já se šedozelenou pletí. Netuším, co to bylo, ale předpokládám, že většina lidí by řekla, že ušatá příšerka a ti znalejší by si dokázali domyslet, že nejspíš skřet. Opravdový, živý, arogantní a dost nepříjemný skřet.

"Dávej pozor, prcku," osopil se na mě po několika perných kletbách, než jsem se stačila omluvit a odstrčil mě stranou, až se mi zamotaly nohy a já se málem poroučela k zemi. Tedy o ohleduplnosti skřetů jsem neměla valné mínění ani, když jsem si myslela, že neexistují, ale tohle byla vážně do nebe volající drzost! Chtěla jsem se otočit a postavit se mu čelem - prcku! Já byla vyšší - ale jakoby se propadl do země. Což bylo nejspíš jen dobře.

Zmateně jsem se rozhlédla kolem sebe a po druhé toho dne začala litovat, že jsem nepřistoupila na Brumbálům návrh a nenechala ho, aby mě sem doprovodil nebo mi na to někoho sehnal. Nechtěla jsem chůvu, ale už jsem - zase - byla ztracená. Stála jsem uprostřed knihkupectví a neměla ani šajna, jak najdu knihy ze svého seznamu ani jak je zaplatím, protože už doma jsem zjistila, že v pytlíku, co jsem od Brumbála obdržela, jsou sice peníze, ale stoprocentně to nejsou libry.

Kožený váček, který mi měl vydržet na příštích sedm let studia, byl dotován bradavickýcm sirotčím fondem nebo jak přesně se to jmenovalo, byl naditý mincemi. Některé byly velké pomalu jako pěst malého dítěte, jiné tak malé, že by je to batole mohlo klidně vdechnout a nejspíš by přežilo. Kouzelníci zjevně zakrněli někde v době kamenné (oprava, bronzové) a já teď měla tahat s pytlíkem plným zlatých, stříbrných a bronzových mincí, které mi nic neříkaly. Vážně jsem měla požádat o doprovod, nebo alespoň pořádnou instruktáž.

Neměla jsem nejmenší tušení, jakou cenu má váček v mé kapse, ale bylo mi jasné, že to nejspíš žádné velké jmění nebude a já musím šetřit. Proto jsem se nechala jedním z prodavačů zavést do nejzazšího kouta obchodu, kde postávalo několik postarších čarodějů zahloubaných do pomalu hnijících výtisků a tam stranou… konečně jsem se dostala ke svému cíli. Krabice s knihami a učebnicemi z druhé ruky. Mohly jich tam být celé stovky naházené jedna na druhou a já si už zase začala zoufat…

"No bezva," povzdechla jsem si a začala se věnovat vybraných knih. Teatrálně jsem si vyhrnula rukávy, naklonila se přes okraj obří krabice a nadávala.

Po asi dvaceti minutách marného hledání jsem byla zpocená a rozzuřená, do hlavy se mi nahrnula krev. "Sakra, sakra, sakra! Jak mám v tomhle asi něco najít? To si ze mě snad dělaj srandu!"

"Nechceš nějak pomoct?" ozvalo se vedle mě posměšně z takové blízkosti, že jsem vyděšeně vypískla - po takovém dni není divu - a praštila se do hlavy o dřevěný regál nad krabicí. Přísahala bych, že ještě před pár minutami tam nebyl! A všechen jeho obsah na sebe vysypala.

"Do háje!" začala jsem se hrabat z hromady zaprášených knih a hlasitě kýchala.

"Seš v pohodě?" zeptal se mě ten hlas, díky němuž jsem skončila tak, jak jsem skončila.

"Jo, jasně," zavrčela jsem a nenamáhala jsem se ani zvednout hlavu a pohlédnout cizinci do očí, když tu se před mým obličejem objevila napřažená ruka.

"Tak polez, než si toho někdo všimne," zasmál se a táhl mě na nohy. Uvědomila jsem si, že hlas patří klukovi asi stejně starému jako já.

Zvědavě jsem zvedla hlavu a pohlédla do šedých očí zasazených v pohledném obličeji. Ať to byl, kdo chtěl, příroda ho musela milovat - anebo měli kouzelníci nejlepší plastické chirurgy na světě, o čemž jsem vzhledem k existenci dříve zmíněných ježibab či skřetů dost pochybovala. Tenhle kluk byl očividně dítě štěstěny, na rozdíl od mé maličkosti, a jen, co jsem si všimla jeho posměšného úšklebku, bylo mi jasné, že je to rozmazlený fracek - tu jeho předchozí pomoc jsem se rozhodla ignorovat - který o sobě moc dobře ví, jak na lidi působí. Nechci vědět, jak to dopadne, až dospěje.

Neznámý byl o něco vyšší než já a, jak už jsem řekla, obdarovaný bohem. Měl dokonale symetrický obličej, který mu mohla závidět kdejaká dětská modelka. Černé trochu vlnité vlasy, světle šedé oči, malý rovný nos a vůbec ne křivá ústa, kterými se na mě šklebil. Stál tam ve svém naprosto čistém oblečení a to samo už bylo dost zvláštní. Jak by asi jedenáctiletý kluk dokázal v podobném černém… hávu?... vydržet celý den, aniž by se alespoň trochu neušpinil? Než jsme se vůbec stačili představit, už jsem si na něj stihla utvořit svůj názor.

-TBC-
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Maysie Maysie | E-mail | Web | 1. prosince 2012 v 18:39 | Reagovat

Chudák Sirius, neházej ho hned do kytek :D
Už se těšímn na Bradavice, její deníček je skvěle vtipnej, ale horší je představa mojí stejně staré (ba o rok starší vlastně) sestry na stejném místě, která není z poloviny tak inteligentní :D Ach ten věk, tak šup O 5 let později.. :D

2 nel-ly nel-ly | Web | 1. prosince 2012 v 20:40 | Reagovat

[1]: však říkám, abyste to nebrali jako deníček, ael spíš... hm... odatovanou ich-formu, ona se vážně chová jako puberťák, který odpovídá svému věku, ale kdyby se tak měla i vyjadřovat - na to mám moc vysoký IQ, ha :-D

3 Mizuru-chan Mizuru-chan | E-mail | Web | 1. prosince 2012 v 22:01 | Reagovat

..jdu se dat do cte..
PS: No jako ty Originalni upiri deniky byhc ani nedoporucovala cist..neni to nic zajimaveho..par hlasek je dobrych, ale zbytek nic moc..Jako rekla byhc ze autor se spis zameril na vzhled knihy nez na obsah..:/

4 Surynka Surynka | Web | 1. prosince 2012 v 22:16 | Reagovat

Tady se ti aspoň povedlo chováním z ní udělat jedenáctiletý dítě :D ale vyjadřování... to radši vynechám :D Musím říct, že mě pobavilo, jak si hned zaškatulkovala Siriuse a vůbec se mi tahle kapitol z dosavadních tří líbila nejvíc :-)

5 nel-ly nel-ly | Web | 1. prosince 2012 v 23:17 | Reagovat

[4]: já říkám, že kdybych psala povídku, jakože ji píše jedenáctiletá, tak se to nebude část číst, věř mi... a když se koukneš do přímých řečí a jejího chování, tak je to prostě puberťák a bude hůř, zas ta geniální neni :D já jsem geniální (no nejsem, mně neni jedenáct :-D)
jestli to nebylo, protože je tam děj, chm už ve třetí kapitole O.o se nezdám :) díky

6 Polgara Polgara | Web | 2. prosince 2012 v 0:33 | Reagovat

Tvoje hrdinka má dobrý hlody, doufám, že z ní neuděláš mařku, zatím na to nevypadá. Hmmm, takže Siriuse ji nastrčíš do cesty. Ten jeho popis se ti povedl. :-)
Líbila se mi ta část, kdy hledala Příčnou, ta byla hodně povedená ty naše narcisko :-P

7 bigbiz bigbiz | Web | 2. prosince 2012 v 1:03 | Reagovat

Kapitola byla super a při těch jejích hláškách jsem měl fakt dost. Jen jsem myslel, že ten kluk na konci byl Lucius a ne Sirius. Ty vlasy mi trochu uztekly. Ale jinak to byla fakt bomba.

8 nel-ly nel-ly | Web | 2. prosince 2012 v 1:07 | Reagovat

[6]: originální postava, proto tak debilní jméno :D a na mařenách neni nic špatnýho, když jsou dobře napsaný, nemůže zůstat úplně ve stínu, to by pak nikoho nezajímala ;-)

[7]: možná píše jako geniální jedenáctiletá (nebo já jako průměr svého věku, ech), ale jinak je to průměrnej puberťák, věřte mi :)
Lucius by ji do tý bedny hodil, než by jí pomáhal ;-)

9 Hope Hope | Web | 2. prosince 2012 v 2:07 | Reagovat

tisíc výstupů z metra...jooo, Oxford Circus a metro, co staví na Trafalgar Square (nevím jméno zastávky a přitom jsem tam před pár hodinama byla :-D ) jich tolik má taky :-D
holuby doručující poštu...ale s těma sovama to celkem trefila...škoda, chtěla jsem k tomu mít poznámku :-D
taky bych chtěla vidět sedět Brumbála na koštěti :-D
ježibaba mě dostala :-D
ježiš, ty její kecy mě jednou zcela jistě budou stát můj mladý život :-D
hádám, že Siriuse moc v lásce mít nebude :-D

10 Hope Hope | Web | 2. prosince 2012 v 2:08 | Reagovat

a mimochodem, brouku, je HOPE! (vidíš, co děláš? nutíš mě používat vykřičníky!) =oP

11 Hope Hope | Web | 2. prosince 2012 v 2:15 | Reagovat

* to

12 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 2. prosince 2012 v 15:28 | Reagovat

Jé, to nám to pěkně začíná. :D
Sirius je dobrý. Musíš mu prověst nějakej trapas. Aby byla taky sranda.

13 Nici Nici | Web | 2. prosince 2012 v 18:33 | Reagovat

Ty tak krásně píšeš,a je to úplně super příběh, děj, téma, žádný podobný jsem ještě nečetla, super, už se těším na další díl, určitě si ho přečtu! :)

14 Nici Nici | Web | 2. prosince 2012 v 18:35 | Reagovat

Ještě si musím přečíst první díl... :D

15 nel-ly nel-ly | Web | 2. prosince 2012 v 21:52 | Reagovat

[9]: je mi jasný, že ten se spíš přemisťoval, ale stejně... ta představa je úchvatná :)
nikdy nevíš, co bude, Houpíne :P

[12]: chudák malá O_O vlastně ne... ha, ale já chtěla být hodná

[13]: děkuju :) snad tě to bude bavit i dál

16 Nici Nici | Web | 3. prosince 2012 v 14:02 | Reagovat

Určitě bude. :)
Ne, tak jméno zvířete není odvozené od toho jaké je to zvíře, ale když ti to leží v hlavě usnadním ti to. :D Je to ovce. :) Ovečka s obrovskou hlavou, sice nevím, proč má ty růžové růžky, ale vypadá to na ovci. :-D

17 Lilly Lilly | Web | 22. února 2013 v 16:51 | Reagovat

ty umíš tak krásně popisovat situace i lidi, že to uplně vidím před sebou... toho bohem obdarovaného chlapečka :D :D Nemůžu se dočkat, co bude dál :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA