RC review: Příběhy ve znamení touhy

26. prosince 2012 v 20:07 | Nel-ly |  Sbírky a další...
Originální název: Příběhy ve znamení touhy
Autor: Kolektiv autorů
Série: xxx
Nakladatelství: Mladá fronta

Jak spolu souvisí touha a káva? Patnáct slavných českých a slovenských osobností připravilo ve spolupráci s francouzskou kávou Carte Noire unikátní projekt, v rámci kterého se zamýšleli nad slovem touha. V povídkové sbírce najdete příběhy Jaroslava Rudiše, Haliny Pawlowské, Marka Šindelky, Kláry Mandausové, Tomáše Hanáka, Kateřiny Janouchové, Sáry Saudkové, Ivy Frühlingové, Tamary Heribanové, Evy Urbaníkové, Jozefa Heribana, Kristiny Farkašové, Jozefa Banáše, Olgy Feldekové a Michala Hvoreckého. Texty doprovázejí fotografie Sáry Saudkové.


Touha. Má miliony podob, všichni ji známe. Kolektiv českých autorů vám dnes v krátkých příbězích představuje jejich podoby touhy. Jen těžko si čtenář může dopředu domyslet o čem příběhy budou, protože naše touhy se projevují v různých formách.

Se spoluprácí s se společností Carte Noire vznikla kniha pro jakéhokoli čtenáře, který si chce při čtení odpočinout. Kniha je malá, každá povídka má jen několik stránek, takže je ideální třeba do tašky cestou v autobusu, ve vlaku či v metru a příběhy napsané osobnostmi České a Slovenské republiky dokážou zaujmout muže i ženy různých věkových kategorií.

V první povídce KATEŘINA JANOUCHOVÁ vypráví ich-formou příběh ženy, která úpěnlivě toužila po dceři a i přes rozpadající se manželství se o ni stále snažila. Popisuje, jak ji touha sežehla, zakořenila se hluboko do jejího srdce, jako součást jejího já.

Jedna z nejznámějších nepublikovanějších českých spisovatelek humorných povídek HALINA PAWLOVSKÁ zase popisuje příběh o Africe, kde nečekalo jen vedro a exotičtí tvorové, ale především ON.

Jak se liší člověk od člověka, liší se i jeho touhy, ženatý muž zatouží po změně, žena po dítěti nebo po muži. Některé touhy se splní, jiné se změní a další s námi zůstanou až do konce našich životů.

Problémem některých povídek je, že autoři nemají šanci se rozepsat, protože délka příběhu je velice krátká a tak si toho moc neodnesete, jindy je zase omezená délka výhodou, protože jsou více úderné. Například od Pawlovské, jejíž příběhy mám ráda, jsem však čekala trochu víc…

NA TRHU - Kristína Farkašová

Toužil s ní být navždy. Navždy! Dokud je smrt nerozdělí. A tak to i bylo. A potom je smrt rozdělila, protože to je úplně normální. Po pětapadesáti letech. A on neměl další plán. Nic neměl, nic neuměl. Nevěděl ani, jaký koláč má rád. Jen chtěl, aby ho pevně objala, protože ona ví, že on objetí potřebuje víc než léky na nízký tlak.
Po dvoudenním přehrabování ve starém kufru s fotografiemi si sestavil žebříček TOP 10 jejích fotografií. Vyhrála TA svatební. Protože ta byla jen jejich. Oficiálně se očekávalo, že první styk budou mít... myslím takový ten styk... jinak, no... víte jak... až o svatební noci. Ale oni se setkávali už předtím. Protože po tom opravdu toužili. Toužili se setkat. Nejprve se jen pevně objímali a pak se začali setkávat úplně zblízka a bezprostředně. I když ostatní toužili po tom, aby se opravdu zblízka poprvé setkali až na té svatbě. Ale kdo už ten bezprostřední styk nechává až na svatební noc? Lidé tam bývají unavení, opilí, otrávení z křišťálových těžítek a dalších neuvěřitelných svatebních darů. Takže TA svatební fotografie byla jen jejich. Jejich tajemství. A to je vidět i na tom úsměvu nevěsty. Nevěsty Kataríny. Má takový ten záhadný úsměv à la Mona Lisa, i když Mona Lisa v té době nebyla ani zdaleka tak populární jako v dnešní době Dana Browna, kdy ji znají i ti, kdo by jinak o její existenci vůbec nevěděli, a kdy návštěvnost v Louvru rapidně stoupla.
TU fotografii s tajemstvím touhy položil na stolek pod televizí, takže místo na ovladač na televizi a DVD přehrávač a na slané tyčinky se stalo jakýmsi oltáříkem. Na stolek, který jsme právě přejmenovali na oltářík, nosil každý den čerstvé kopretiny. Vždy po nich toužila. On jí říkal: "Vždyť nevoní!" A ona mu odpovídala: "Ale voní!" A on: "Já je necítím!" A ona oponovala se šarmem sobě vlastním: "Ale já je cítím. Tady!" a přiložila si jeho ruku na srdce. A od té doby je cítil i on. Cítil kopretiny. I teď. Vždy, když je položil na oltářík, provoněl tou citlivou nevůní celý byt. A toužil po ní.
"Jožko, hele, máš tu zase toho smutného patrona!" zavolala na svou sousedku ve vedlejším stánku tlustá paní se silnýma rukama.
"Á, dobrý den, pane!" pozdravila Dědu drobná paní se zvláštními světélky v očích v zeleném stánku na trhu.
"Kopretiny, prosím!" řekl Děda stručně, bez pozdravu, zahloubaný do nevoňavé vůně kopretin i do sebe samého.
"Jejda, já ale dneska kopretiny nemám, pane, dneska ne!"
Děda náhle ožil a zpozorněl tak, jak se to nestalo za poslední dva nebo tři roky. "Jak nemáte?"
"No prostě nemám!"
"Ale vždyť je vždycky máte!"
"Dneska ne. A komu je vlastně kupujete?"
Tu otázku už Děda neslyšel. V polovině věty přestal vnímat. Kdyby tohle celé byl film, viděl by Děda teď v hlavě TU fotku a viděl by, jak se Katarínin úsměv mění ve smutek a jak po TÉ fotce stékají slzy a Katarínin monalízovský úsměv mizí. Pak bychom viděli jeho srdce, jak bije pomaleji a pomaleji, až se úplně zastaví, zhasne.
"Pane, jste v pořádku?"
Děda byl ale ještě pořád někde jinde, takže neslyšel ani tuhle otázku.
"Ale tak... si vezměte frézie, ty krásně voní, kopretiny ani nevoní!"
Ve filmu by to vypadalo nějak takhle: v tomto okamžiku by byla kamera subjektivním pohledem zmateného Dědy. Kroužila by po zelených stáncích na tržišti a pak by se zastavila na... předkloněné drobné paní se zvláštními světélky v očích v zeleném stánku, jak se shýbá pro frézie, které má schované jako podpultové zboží. Do toho by bylo slyšet její milý hlas, jak se směje a říká: "Já ty frézie ani neprodávám. Je mi je líto prodat, protože tak pěkně voní. Ale vám je specielně prodám, pane!" A pak by se kamera švenkem přesunula na detail. Na detail jejího zadku. Připomínám, že kamera stále představuje subjektivní pohled Dědy. A protože Děda měl vkus a byl gentleman, všimla by si kamera i jejích krásných rukou, jak se pomalými pohyby dotýkají různobarevných hlaviček frézií. A v té chvíli bychom znovu viděli jeho srdce, jeho zastavené srdce, které by se ale v tom okamžiku rozsvítilo červeně a začalo by tlouci tempem pro Dědu dávno neobvyklým. No a kdyby to nebyl film, bylo by to vlastně přesně takhle. Jenže my ostatní bychom to neviděli.
Drobná paní se zvláštními světélky v očích se přestala smát: "Jste v pořádku, pane?"
Děda tam stál a jeho ústa začala měnit tvar. Na obličeji se mu objevil jemný úsměv a vrásky smíchu kolem očí po velmi dlouhé době ožily: "Asi mám nízký tlak!"
Paní se zvláštními světélky v očích se hbitě shýbla pod svůj zelený stánek, a když se narovnala, držela v ruce termosku, kterou dostala od pravnoučat k narozeninám. Kolikátým? To už se přece neříká! A už podává Dědovi víčko z termosky, z kterého se spolu s kouřem line ta nejkávovější vůně. Děda se zhluboka nadechl: "To... to voní ty frézie?" zeptal se nejistě.
"Frézie?" zasmála se opravdu bláznivým hlasitým a radostným smíchem paní a světélka v jejích očích se rozblikala: "Káva! Dobrá na tlak!" Děda si lokl, s úsměvem poděkoval a poprvé v životě odcházel z tržiště bez kopretin. Poprvé bez kopretin, ale s vůní frézií, které voněly jako káva.
Děda netuší, jak došel domů, netuší, jak se zul, jak si vyndal zuby a uložil je do skleničky, netuší, proč si zapomněl vzít svůj lék na nízký tlak, neví, jak se uložil ke spánku, netuší, jak se měla Katarína na fotce, netuší, co se mu zdálo, netuší, jak ráno vstal...
Děda, jeho úsměv, jeho vrásky smíchu, jeho nízký tlak a zelený šálek s chladnoucí kávou, všichni takhle spolu, stáli ráno před zeleným stánkem s drobnou paní se světélkujícíma očima. "Dobré ráno," začervenala se, "je... je vám lépe?"
Děda se zhluboka nadechl, otevřel ústa: "Dáte si se mnou ká..." Nedokončil větu a rozesmál se bláznivým hlučným a radostným smíchem, který ho přemohl v takovém záchvatu, až mu začaly téct slzy. Tržiště utichlo a všichni se usmívali na řehtajícího se Dědu. Jen paní se světélkujícíma očima stála bez hnutí a netušila, co se děje.
"Vy... vy... vy jste mi sem... přinesl kávu v hrnečku?"
Děda jí chtěl romanticky odpovědět, ale nedokázal přerušit svůj záchvat smíchu. Káva se vylévala na zem a jemu bylo v té chvíli úplně jedno, že ji na tržiště přinesl ještě šouravějším krokem, než chodívá obvykle, aby ani kapička nepřišla nazmar.
"Jožko, co se mu stalo?" ptala se tlustá paní se silnýma rukama se smíchem, kterým se nakazila od Dědy. Paní se světélkujícíma očima jen nejistě pokrčila rameny. "Co... co se vám stalo?" zeptala se nesměle se svým monalízovským úsměvem. Děda si otíral slzy a lapal po dechu. "Já...," smál se a upřeně hleděl do světélkujících očí: "Já... já jsem si doma zapomněl zuby!" vyhrkl a v té chvíli se rozesmáli už úplně všichni. Lidé se zastavovali a smáli se, i když nevěděli, co se stalo. A ze všech nejvíc se smála paní se světélkujícíma očima. "Já bych vás chtěla pevně obejmout!" vykřikla a vrhla se Dědovi do náručí.
... kdyby to byl film, přišel by teď záběr na TU fotografii a Katarína by se na ní znovu usmívala a už by šly titulky a v kinech by díky moderním technologiím voněly frézie. Ale protože tohle bylo doopravdy, Děda a paní s těma nejbarevnějšíma světélkujícíma očima začali prostě jen tak chodit na kávu, řešili spolu problémy s jeho nízkým tlakem, její kardiovaskulární problémy, problémy s vnoučaty a s mšicemi na květinách na zahradě, zjistili, že náhody neexistují a že mají společného urologa a chodí do stejné lékárny, a do toho všeho se na sebe usmívali a usmívali, někdy s protézou a někdy bez. A žili spolu navždy...


*Děkuji knihcentru za zaslání recenzního výtisku
*Obrázek google.cz
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Blančitos Blančitos | E-mail | 27. prosince 2012 v 14:49 | Reagovat

Chmm... zní to velice zajímavě.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA