Nový začátek

31. prosince 2012 v 10:14 | Nel-ly |  Jednorázovky
Minulý rok jsem vás šokovala a pokoušela se o vtip, tentokrát je to trochu depresivnější povídka, ale myslím, že pro Nový rok vhodná... nápad přišel na poslední chvíli a ještě když jsem ji psala, jsem nevěděla, co z toho bude a jak to skončí.
Nebudu vám prozrazovat hlavní postavu a budu zvědavám, jestli na ni přijdete dřív, než se sama představí a doufám, že se vám novoroční povídka bude líbit...A příště se už uvidíme v roce 2013.

Šťastný Nový Rok


Z Příčné ulice ho vyhnalo bujaré veselí, které pohltilo celou nákupní třídu, ale ani tady to nebylo o nic lepší. Na každém rohu se střetával s hloučky smějících se lidí, dveře barů byly otevřené a vycházela z nich veselá hudba, která jen stěží přehlušila výkřiky hostů… Všichni byli šťastní. Měli důvod oslavovat. A on si více než kdy jindy připadal, že do tohoto světa už nepatří. Připadal si spíš jako vzdálený divák, než reálná osoba, která žila svůj život. Život, který už dávno ztratil smysl.


Lidé po celém světě oslavovali příchod Nového roku a loučili se starým, který především pro kouzelnickou společnost znamenal další velké změny, jimž nebyl a dlouho nebude konec. Největší zlo však bylo zahnáno, mrtví nebudou zapomenuti, ale bolest z jejich ztráty jednoho dne odejde a zůstane už jen radost a štěstí. Bylo za co děkovat a především na co se těšit. Pro všechny až na něj.

Co tu vlastně dělá? Proč se vydal do města, když mu muselo být jasné, co uvidí. Nebyl v tom totiž rozdíl - doma, venku, ve městě, na samotě, ve dne, v noci - vždy jen sám. Sledoval, jak mu život ubíhá mezi prsty a nedokázal ho zastavit ani pevněji uchopit do rukou. Všechno skončilo.

Bolest odezní. Taková hloupost, obyčejná nepravdivá prupovídka, kterou poslouchal stále dokola a nikdy jí neuvěřil. Nemohl. Ze začátku tu byly slzy, pak už nestačily ani ty… Obrátil se tedy k alkoholu. Otupení, které přinášelo několik panáku ohnivé whisky, se vzdáleně podobalo klidu, po kterém toužil, jenže pak už nestačilo ani to.

Lidé na celém světě děkovali a loučili se s uplynulým rokem, házeli minulost za hlavu, doufali v příznivější budoucnost, avšak on jakoby sem už dávno nepatřil.

Nacházel jen jedinou možnost, jak z toho všeho ven, jenže… copak to mohl udělat? Sobě. Jemu. Jim. Pít, potřebuje se napít, když nic jiného, a existuje jediné místo, kde dostane to, co potřebuje.

***

V Prasinkách byly oslavy v plném proudu, lidé se objímali na ulicích, všechny obchody a restaurace byly otevřené podobně, jako tomu bylo i v Příčné ulici, ale jemu na tom nezáleželo, jeho cíl byl až na konci kouzelnické vesničky.

Dříve mu pohled na smějící se lidi vadil, bolelo ho u srdce, teď - už dávno se dostal do stavu jakési otupělosti, kdy odezněl ten vše stravující vztek a nenávist, zůstala už jen bolest a i ta se připomínala spíš neustávajícím nepříjemným tlakem uprostřed hrudi, na který si vlastně už dávno zvykl.

Prasečí hlava vypadala stejně jako vždy. Z venku nebyly na domě pověšená žádná světýlka a barevné nápisy a ani uvnitř se za ty roky nic nezměnilo, možná jen přibylo více prachu a špíny a židle pod svými zákazníky praskaly stále častěji. Nikdo, kdo měl alespoň nějakou vůli k životu, by si zde nenechal nalít pití do některé ze špinavých sklenic, jejichž sklo bylo průhledné naposledy snad v době, kdy se přivezly z obchodu - a to už mohlo být i desítky let.

Při vstupu do lokálu beze slova mávl na hospodského a ten mu automaticky do sklenice nalil lihem páchnoucí tekutinu ze svých, pravděpodobně protizákonných, zásob. Bylo s podivem, že se bar stále drží a ještě nezkrachoval a ještě divnější bylo, že ho úřady dávno nezavřely. Nějakým zázrakem však hostinec U Prasečí hlavy zůstával otevřený a měl stálou klientelu. Dokonce i dnes se tu našlo několik ztracených existencí, které posedávaly v tmavých koutech. Nikdo se s nikým nebavil a většina se snažila zahalit svoji tvář.

Nevšímal si ostatních, stejně jako oni ignorovali jeho. Jen jeden či dva z hostů zvedli hlavu a postraními pohledy zamířili ke dveřím, kterými vešel. Posadil se na své obvyklé místo u baru a samotného ho trochu překvapilo, že tu není sám - tahle chvilková reakce na jakýkoliv vjem z jeho okolí byla slabá a ihned zmizela. Už neexistovalo nic, co by dokázalo vzbudit jeho zájem. Už ne.

***

"Překvapuje mě, že tě tu vidím," oslovil ho tiše. Už hodnou chvíli do sebe lil jednoho panáka wšhisky za druhým. Muž, kterýho oslovil, byl jediným dalším hostem sedícím na baru. Měl na sobě dlouhý černý plášť a hlavu překrytou kapucí, přestože uvnitř bylo teplo a sucho - U Prasečí hlavy to však nebyl nijak zvláštní úkaz.

Ignoroval ten hlas a doufal, že když si bude všímat jen svého pití, tak odezní. Jenže jeho společník udělal pravý opak, přisunul se o několik stoliček blíž a znovu ho oslovil:

"Chodíš sem často?"

"Dost často," zavrčel bez známky většího zájmu v hlase, už ani vyvolávání náhodných opileckých bitek, ho nedokázalo vzrušit, kolem panovala jen nekonečná šeď. A proto dál hypnotizoval kalnou tekutinu před sebou.

"Co piješ?"

"To snad vidíš, ne?"

Vnímal, jako jeho nový společník mávl na hostinského a chvíli na to už na baru přistály dvě sklenice naplněné pravou Ohnivou whisky a ne tím levým patokem, co do sebe normálně lil. Sklenička tohohle by ho vyšla asi na tolik, co tu běžně nechával po celém večeru. Natočil hlavu a skrze přerostlé vlasy se zahleděl na muže vedle sebe, ale tmavá kapuce mu dokonale bránila ve výhledu.

"Co chceš?"

"Jen si připít. Nic víc."

"Fajn," natáhl se po skleničce, krátce ji pozvedl a dvěma doušky vyprázdnil. Dokonce i přes své už dost otupělé smysly zaznamenal tu výraznou chuť, která mu jako hřejivý ohňostroj vystřelila do končetin a rozbušila srdce. Tohle byla jiná liga, a když se před ním objevila další runda, už si se přípitku nebránil.

Nakonec dnešek třeba bude za něco stát.

***

Moc toho během večera nenamluvili a on stále netušil, kdo vedle něj sedí. Byl to bezpochyby mladý muž, možná dokonce o něco mladší než on sám. Zazobanec. Což bylo jen dobře, protože platil. Zval ho na jednu whisku za druhou a dokonce s ním dokázal i držet tempo. Bylo ještě před půlnocí, když zjistil, že se jen stěží udrží na nohou a nutně si potřebuje jít ulevit ven na čerstvý vzduch - do mrazu.

"Myslel jsem, že máš větší výdrž," ozvalo se mu za zády, když si nemotornýma rukama snažil znovu zapnout zip od kalhot. S páskem to rovnou vzdal. Vratce se otočil ke svému hostiteli, který překvapivě rovně stál několik stop za jeho zády.

"Co si vlastně zač?" zeptal se a uvědomoval si, jak se mu motá jazyk.

"Stále nevíš?"

Zamračil se. Ano, během večera mu ten hlas připadal chvílemi povědomý. Ale stejně jako se pochybnosti vynořily, tak okamžitě zmizely v nicotě, která vládla jeho životu. Nic už ho nezajímalo, nic nemělo smysl.

"Co chceš?"

"Fakt mě nepoznáváš, Weasley?"

Způsob jakým vyslovil jeho jméno a že ho vůbec znal… zbystřil a poprvé po takové době ho něco zaujalo tak, aby se trochu snažil a ponořil se do svých vzpomínek.

"Malfoyi," zamumlal a v další chvíli zavrávoral pod náporem alkoholu a především minulosti, která na něj krutě dotírala. Nevypil toho dost - ani všechny zásoby whisky na světě ho nemohly zbavit bolesti, která se rozlévala jeho srdcem, pohlcovalo ho, spalovala, mučila.

"Konečně," broukl chlapec… vlastně už mladý muž… a konečně si z hlavy stáhl černou kapuci. Na tváři, která se za ty roky jen málo změnila, byl patrný jeho osobitý arogantní úšklebek.

Minulost na něj útočila stále víc a v takových návalech, že si najednou nebyl jistý, jestli se udrží na nohou. Rychle doklopýtal ke stěně domu, opřel se o ni a zhluboka sípavě dýchal.

"Neměl bych tu být. Ne dnes a už vůbec ne s tebou!" dostal ze sebe a všechen ten klid, na kterém několik uplynulých let pracoval, byl rázem ten tam. Už se nedokázal bránit bolesti, nenávisti a především palčivému, prudkému hněvu. "Co po mně chceš?! Přišel jsi mě sem mučit, nebo co? To ti to ještě nestačilo, že mě musíš pronásledovat i teď?"

"Nepřišel jsem tě mučit," řekl tiše Malfoy a přistoupil blíž k němu. "Jen jsem chtěl…"

Ale George ho neposlouchal. Se zaúpěním se sesunul do sněhu, chytil se za hlavu a opřel si čelo o kolena. Ta bolest, ta nenávist - ty pocity. Nebyl na ně připravený, nedokázal se s nimi vyrovnat, tentokrát už ne…

Když Fred zemřel, snažil se žít dál - pro něj. Jenže to nešlo a on se stále více vzdaloval své rodině a přátelům. Až to nakonec vzdal. Prodal jejich obchod i velký byt na Příčné ulici. Odstěhoval se, přerušil se všemi kontakty a namluvil sám sobě, že to konečně překonal. Nepřekonal. Teď už to věděl, celé roky jen bezcílně utíkal.

Zbavil se všeho, co mu kdysi přinášelo radost a připomínalo doby dávno minulé, které se už nikdy nevrátí. Snažil se odstranit všechny své pocity, ale nedokázal to úplně - nevymazal je, jen je odsunul do pozadí, daleko do hlubin své duše, kde postupně sílily a bojovaly o svobodu. až se jim to konečně povedlo a George byl ztracen.

"Běž pryč. Nech mě být. Nechci - já nechci - Merline, prosím… já nechci," mumlal nesouvisle a se zděšením zjistil, že mu po tvářích stékají horké slzy. A to si ještě dnes myslel, že už není schopný plakat nebo něco cítit.

"Nechci ti ubližovat," zašeptal hlas u jeho ucha a George zvedl hlavu a s obtížemi zaostřil na mladou tvář s jemnými rysy a šedomodrýma očima, které se na něj soucitně upíraly svůj pohled.

"Tak co chceš?" hlesl George.

"Pomoct ti."

Ještě se dokázal sarkasticky uchechtnout, to bylo víc, než si myslel, že dokáže, když sedí zhroucený na zmrzlé zemi opřený o stěnu nejhoršího pajzlu v celé Anglii.

"Věř mi. Pomůžu ti," Malfoyův hlas byl více než vemlouvavý.

"Proč bys to dělal?"

"Protože i já všechno ztratil a přesto chci dál žít."

"Já - žiju."

"Nežiješ," zakroutil Malfoy hlavou a dřepnul si naproti němu. "Ale budeš." Prohlásil pak rozhodným hlasem a uchopil Georgovu tváři do svých studených dlaní. "Slibuju."

George dokázal jen šokovaně rozšířit oči, když se Malfoyova hlava pohnula a úzké rty se přitiskly na jeho v lehkém něžném polibku. V srdci, které se dosud zdálo mrtvé, ucítil bolestné škubnutí.

"Pomůžu ti, ale jen když mě necháš."

Bylo to už tolik let. Tolik let, co odstřihnul všechno a všechny, které měl rád. Tolik let, co naposledy cítil něco jiného než bolest a nenávist k celému světu. Co naposledy vůbec něco cítil.

"Necháš mě ti pomoct? Chceš žít,... Georgi?" zašeptal Draco.

Dokázal opatrně přikývnout. Pak už jen zavřel oči a naklonil hlavu, jak vycházel vstříc dalšímu polibku.

Na hodinách na náměstí odbila půlnoc a po celé zemi vrcholily oslavy příchodu nového roku. S rozzářenýma očima a s nadějí hleděli do budoucnosti, zatímco minulost nechávali za sebou. Naděje. Nový rok znamenal nový začátek a naději pro všechny.

-The End-
 

20 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 cincina cincina | Web | 31. prosince 2012 v 10:26 | Reagovat

Och. To bylo dokonalé. Nejprve jsem si myslela že to bude Ron, ale George mě překvapil. Trochu zvláštní pairing pro mě, ale líbí se mi to :)

2 Maysie Maysie | Web | 31. prosince 2012 v 10:52 | Reagovat

Krásně napsané :)
Ale taky by tě pro jednou nezabilo vynechat slach :-D

3 nel-ly nel-ly | Web | 31. prosince 2012 v 11:08 | Reagovat

[1]: já popravdě na začátku nevěděla, kdo to bude a pak... ejhle, chudák malej, vypadá jako nočník a přišel o dvojče :(
no já jsem fanatický drarryfil, ale někdy musím překvapit

[2]: sem se ale slash hodil naprosto dokonale... víš? :P

4 zelvicka7 zelvicka7 | 31. prosince 2012 v 12:13 | Reagovat

Pěkné. :-?

5 nel-ly nel-ly | Web | 31. prosince 2012 v 12:21 | Reagovat

[4]: co ten smajlík? :-D

6 Emily Emily | Web | 31. prosince 2012 v 16:00 | Reagovat

Great pair!!! :)  got bless bloglovin

7 Electra Electra | Web | 31. prosince 2012 v 21:24 | Reagovat

Měla bych psát poslední (?) kapitolu LiT a  místo toho brouzdám po netu a narazila jsem na tvou povídku, A říkala jsem si, že už si konečně od  tebe musím něco přečíst a nelituju. Bylo to super. Na moji náladu sice příliš pozitivní konec, ale to překvápko v podobě mého oblíbeného George a vůbec celého pairingu mě potěšilo. Super povídka. :-)

8 Nishi Nishi | 31. prosince 2012 v 21:27 | Reagovat

Ooh.. Tak tenhle pár by mě asi nikdy nenapadl :D alespoň je to George, při představě Rona na záchodě... :DDD povídka je skvělá, jak říkám vždy, ty to umíš svým stylem podat :)

9 Kallia Kallia | Web | 1. ledna 2013 v 14:10 | Reagovat

Achjo, ty jsi strašný úchyl. :D A teď mi vysvětlete, co na tom slashi vidíte, protože já to stále nechápu! :D

10 Jenny Jenny | Web | 1. ledna 2013 v 16:14 | Reagovat

:O Bože můj <3 George a Draco? To by mě nikdy nenapadlo. Pořád jsem si říkala, kdo by to mohl být.. Opět jsi mě mile překvapila :) Nádherná.

11 Kejt Kejt | 1. ledna 2013 v 22:30 | Reagovat

Vždycky mě překvapíš, George jsem tedy vůbec nečekala..
Obešla bych se ale bez toho slashe, George je můj miláček a když ho takhle vidím, trpím. :D Samozřejmě u tebe ale nejde čekat jic moc jiného, než je nakonec právě slash :)

12 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 2. ledna 2013 v 9:27 | Reagovat

krásná povídka. Hlavně poslední odstavec :)

13 WAB WAB | 2. ledna 2013 v 13:01 | Reagovat

Ty neustále píšeš něco nového, ale dokončit rozepsaný povídky se ti už asi nechce, co? To alespoň ukonči...

14 Polgara Polgara | Web | 2. ledna 2013 v 16:37 | Reagovat

Krásně si tam načrtla i temnější budoucnost, která může potkat ty, kteří sice válku přežijí, ale přijdou o hodně blízkých. Ty Georgovy pocity vystihovaly nádherně atmosféru, která byla již tak depresivní, ale nádherně popsaná. Ale ten konec? Ty slash uděláš ze všeho, viď? :-)

15 nel-ly nel-ly | 3. ledna 2013 v 0:07 | Reagovat

[6]: děkuju :)

[7]: já myslím, že jsi jednu vánoční už i četla - to když jsem ti na ff.ph.net ukradla název :-D
moc děkuju, chtěla jsem zkusit něco novýho, protože jinak jsem zastánce drarry

[8]: to ne, Rona ve slashi ne O_O
já si ze začátku nebyla jistá, kdo to bude, pak mi došlo, že George a Draco se tam už nějak vecpal - ech :D

[9]: mi řekni pořádný ženský charaktery :-P ale těch mužskejch, těch tam je, krom toho... proč ne, Malfoyovi s tím svým geniálním zevnějškem se na to prostě hodí a Weasleyů je tolik, že alespoň jeden by statisticky vycházet měl, ne? :-D

[10]: stále hledám nové a nové ztracené existence a překvapivě se mi zatím daří :)

[11]: ono v tomhle případě, co jiného než slash, plus musel být zachráněn a to chce rytíře na bílém koni :)

[12]: děkuju

[13]: tak tohle jsou jednorázovky právě od toho, že už nezačínám nic delšího, nějak mi ty krátký vlastně jen na jednu kapitolu jdou líp
něco dokončovat budu, u něčeho jsem se zatím nerozhodla
u těch starších se mi nechce navazovat, protože některé jsou napsané tak bolestně příšerně, že se stydím :-D

[14]: představa, že se po tolika mrtvých seberou, budou se na sebe usmívat a budou šťastní... po válce vždycky přijde obnova a ta je temná
myslím, že způsob jak mohl být zachráněn vloženě vyždaoval slash - nebo blízké přátelství, což už je pak stejně preslash

16 Illienel Illienel | E-mail | Web | 20. ledna 2013 v 12:47 | Reagovat

Musím přiznat, že jsi mě naprosto vyvedla z míry! Ale jen na chvíli :D Slash mi nevadí (ve většině případů), drarry čtu běžně, ale tohle bylo opravdu jedno velké překvapení :-) Líbilo se mi to. Nepínala jsi mě od začátku do konce, tím spíš, že bych u Tebe jiný pár než drarry nečekala. Ale...sem to opravdu sedlo. George...nedokážu si pedstavit ut bolest, po ztrátě někoho tak blízkého jako byl Fred. A Draco...tomu v životě taky nic nezůstalo. Prasečí hlava a Ohnivá whisky...A překvapivý Nový rok...s novým začátkem? Fajn čtení...
P.S. V komentářích byla zmínka o nedopsaných kapitolovkách...jak to vidíš s Ukolébavkou? Dopíšeš ji? Prosííím! Úplně jsem si tu povídku zamilovala...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA