Všech svatých

2. listopadu 2012 v 14:00 | Nel-ly |  Jednorázovky
Vím, že Halloween (na když se datuje i večer Všech svatých) už byl, ale v Čechách se "Památka zesnulých" slaví dnes a tohle přeci jen není úplně halloweenská povídka...
Je o něco kratší, než jsem myslela, že bude a popravdě to není ono, v poslední době to nějak nejde. Plus, když jsem byla nemocná, tak se mi nechtělo vůbec nic, takže jakmile jsem slíbila, hned den dva na to jsem se dostala do skluzu. Co nadělat, mějte se mnou trpělivost.
Postavy: Draco Malfoy, Harry Potter
Doba: po válce (nový sedmý ročník), AU (i když to z téhle doby zčásti každý, že?)
Místo: Bradavice
Omezení: žádné


Skrz zatažené mraky prorazila stříbrná záře měsíce a světlo dopadlo na osamělou postavu sedící na jinak temném nádvoří bradavického hradu. K uším chlapce choulícího se v tlustém černém hábitu doléhal smích jeho spolužáků z Velké síně, kde byla oslava večera Všech svatých v plném proudu. On se však neúčastnil. Nemohl. Nejspíš ani nebyl vítán.

Den všech svatých byl dnem, kdy si lidé připomínají své zemřelé - vzpomínat na to dobré, co s nimi zažili. Uctívat památku a děkovat za život. Jenže Draco před sebou viděl jen zmučené tváře obětí Smtriejdů a bolestný křik rezonující mu uších dokonale naprosto přehlušil i hlasitou hudbu, jež se tlumeně linula z hradu. Nebylo nic, na co bych chtěl dnes vzpomínat - přesto nedokázal zapomenout.
Pojednou k němu dolehl šum z druhé strany nádvoří a on poplašeně zvedl hlavu. Možná byl opravdu na dně, ale nikdo o tom nemusel vědět. Stačí, že jeho jméno a život před několika měsíci rozpitvával celý kouzelnický svět do těch nejmenších podrobností. Ostuda a pohana jeho i jeho rodiny byla dovršena ve chvíli, kdy se všichni dozvěděli, kdo je zachránil. Draco si sice mohl namlouvat, že bez pomoci jeho matky by Potter ze Zapovězeného lesa nikdy nevyšel živ, přesto ani on nedokázal být tak záštiplný, aby v hloubi duše nebyl vděčný za to, co ten brýlatý skrček pro všechny - pro něj - udělal.

Nejspíš se mu to zdálo. Co by někdo jiný dělal v takové zimě venku, když může uvnitř hradu sedět se svými přáteli u slavnostní večeře, která už dávno přešla ve velkolepou oslavu připomínající všechny hrdiny, kteří nejen během Bitvy o Bradavice přišli o život. Hrdiny… Draco si povzdechl a znovu sklonil hlavu. Ne, nebyl vítán. On byl Smrtijed - ať už z vlastní vůle nebo donucení - a jako jediný nebyl nikdy potrestán. On i celá jeho rodina se Azkabanu vyhnuli díky přímluvě chlapce-jenž-přežil-aby-všechny-zachránil… titulek už začínal být opravdu moc dlouhý a po těch měsících, které následovaly po Voldemortově pádu, ohraný.

Faktem však zůstávalo, že jen díky Potterově přímluvě se teď Draco nenacházel za mřížemi Azkabanu, kde by se zodpovídal za svoje hříchy, ale zde - na nádvoří bradavického hradu v těsné blízkosti a stejně vzdálen víc než kdy jindy svým spolužákům a bývalým přátelům. Býval by radši, kdyby se nový Ministr kouzel Kingsley Pastorek nenechal zviklat a nedovolil mu dostudovat závěrečný ročník v Bradavicích. Bylo by pro něj lepší, kdyby strávil zbytek svého mrzkého života za mřížemi. Jeho svědomí by mu poděkovalo.

Znovu zvedl hlavu a rozhlédl se kolem sebe. Měsíc se znovu schoval za mraky a připozdilo se tak, že Draco stěží rozeznával kontury soch, stromů a laviček rozesetých po celém nádvoří. Avšak především poslední rok ho naučil být neustále ve střehu a on si byl tentokrát jist, že tu není sám. Opatrně zašátral v kapse po hůlce, postavil se na nohy a tichým krokem zamířil k místům, kde zaslechl šelest, který svědčil o tom, že někdo procházel přes spadané listí. Už zvedal hůlku do pohotovostní pozice, když se ozval tichý známý hlas.

"Schovej to, Malfoyi, to jsem jen já."

Zarazil se a v úžasu pootevřel ústa. Nebylo to proto, že by ho překvapil majitel toho hlasu, nýbrž jeho tón. Znělo to tak zoufale a unaveně - přesně jako se cítil on sám.

"Pottere," ušklíbl se přesto Draco a děkoval mrakům, že zakryly výraz jeho obličeje, přestože kvůli nim nedokázal prohlédnout přes stíny v chlapcově tváři. "Proč nejsi uvnitř a neoslavuješ?"

Jeho nečekaný společník něco velice tiše zamumlal a Draco by přísahal, že zaslechl: Nemám proč, i když by za to nedal ruku do ohně, protože v další vteřině už Potter bojovně zvedl hlavu a zahleděl se mu přímo do očí: "A proč ty?"

"To je snad jasné, ne?" odsekl Draco.

"Ne, to není."

"No mně ano a o tom, že ty jsi totální zabedněnec, se snad nemusíme bavit."

Potter jen pokrčil rameny a uvelebil se na lavičce, zjevně neměl náladu se dnes hádat. Draco na tom byl podobně, přesto nedokázal couvnout. V jeho přítomnosti nikdy. Krom toho užírala zvědavost - Potter byl hrdina. Celý svět ho miloval. Vyhrál válku, pomstil své rodiče, zachránil svět. Měl by být uvnitř s ostatními a slavit, tak proč posedává tady a vyhledává samotu stejně jako… stejně jako Draco. Jenže on k tomu má své důvody!

"Nejsem tam vítán," slyšel se říkat s hořkostí v hlase, přestože nechtěl mluvit.

"Opravdu?"

Ta lhostejnost v jeho hlase Draca rozzuřila. Mohl si zachránit celý svět, mohl zachránit i jeho osobně, ale neměl právo se nad něj povyšovat… Je přeci Malfoy, sakra! Ne, že by to něco ještě znamenalo…

"To je snad jasný. Kdo by stál o to dívat se na bývalýho Smrtijeda. Jen bych jim všechno, co se stalo, připomínal… ještě by mě začali lynčovat."

"Možná by nebylo od věci si vzpomenout," zašeptal sotva slyšitelně Potter. Draco se trhavě nadechl. "Dělají, jakoby se nic nestalo. Slaví. Asi je to dobře, ale…"

"Ono se stalo."

"Jo," vydechl Potter stále tím stejným monotónním hlasem, díky kterému se sevřelo něco v Dracově nitru. Pak však jeho společník zvedl hlavu a v tu chvíli, jakoby na povel, se roztrhly mraky a on zíral do smaragdových hlubin a z toho pohledu mu naběhla husí kůže. Jakoby Potter… věděl. Ne, jakoby… on opravdu věděl.

"Neprožili to, co… my," hlesl Draco. I přes veškerou svou snahu odvrátit zrak od známého a po dlouhé roky taky nenáviděného obličeje a i přes touhu zůstat zticha, nemohl. Stál. Zíral. Cítil. Věděl. Poprvé se s Potterem ocitl na stejné rovině - celé ty dlouhé roky kolem sebe kroužili, s propletenými a přesto naprosto odlišnými osudy a teď se konečně potkali ve stejném místě a to právě ve chvíli, kdy se jejich životy už nemohly více lišit. "Neviděli - nezažili - smrt, bolest. Nezabili."

Zelené oči se překvapeně rozšířily a okamžitě zamyšleně zúžily, nebylo v nich však odsouzení, které čekal. Jakoby už na ničem nezáleželo, všechno bylo pryč, lidé zapomněli, a přesto tu stáli oni dva a nedokázali nevzpomínat.

"Bránil jsem se. Zaútočil na mě. Ani nevím proč…," chrlil ze sebe Draco slova, o kterých si myslel, že je nikdy nevysloví. Pravdu, kterou se snažil přede všemi utajit. "Bojoval jsem, jak jsem uměl. Zasáhl jsem ho. Upadl a… a už nevstal. Nechtěl jsem ho zabít."

Ani nevěděl, jestli muž patřil k Fénixovu řádu, bystrozorům nebo to byl přeběhlík na straně Temného pána, který se chtěl stát jedním ze Smrtijedů.

"Nevím, kdo to byl," pokračoval tiše, "a ani to nechci vědět. Stačí, že jeho obličej mě bude navždy pronásledovat."

"Jo, to znám," zazněla jednoduchá věta, která dokázala zahnat zimniční třas, jenž ovládal Dracovo tělo. Vážně to tak bylo. Ani jeden z nich nikdy nepoužil smrtící kletbu a přesto zabili. Jenže Potter věděl, koho má na svědomí - on tím něco dokázal, zatímco Draco… "Děláme jen to, co musíme. Bránil bych se, čím bych jen mohl, a je jen náhoda, že se to nestalo už dřív."

"Jo," řekl dutě Draco, a aniž by si uvědomil, co dělá, usadil se na druhý konec kamenné lavičky. "Jenže on musel zemřít a musel jsi to udělat ty - jeho smrt zachránila stovky lidí. Něco to znamenalo."

"Smrt v boji není vražda. Nikdy bys nikoho nezavraždil,… Draco."

Vyskočil na nohy a zachmuřil se.

"Neříkej mi, co bych udělal nebo neudělal. Tebe bych se zbavil levou zadní, Pottere!"

"Jasně. Nezapomínej, že jsem hrdina, Malfoyi. Zachránil jsem ti ten tvůj aristokratickej zadek - a ne jednou. Nemáš na mě."

"Nenech se vysmát. Máš prostě kliku, nic víc v tom neni," otočil se a odcházel z nádvoří, ale ještě se s stihl otočit s pověstným Malfoyovským úšklebkem. "Dej si pozor!"

"Kecy, Malfoyi. Jenom kecy," slyšel za sebou zvučnou odpověď a uvědomil si, že i Potter se vydal zpět do hradu, ale jiným vchodem. Draco se pro sebe usmál a věděl, že jeho dověký rival se tváří stejně. Kdo by to byl řekl? Pomoc přichází v různých formách, i když stále ze stejného zdroje a dokud je život alespoň trochu normální… zůstává i způsob, jak s ním naložit.

Pro jednou měl Draco chuť slavit v den, kdy si živí připomínají, že to stojí za to žít.

The End
 

18 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 zelvicka7 zelvicka7 | E-mail | Web | 2. listopadu 2012 v 16:02 | Reagovat

Páni! Je to krásné... :-)

2 Infinity Infinity | Web | 2. listopadu 2012 v 18:27 | Reagovat

To je nádherné, jak ty to děláš, že takhle píšeš? :D Já to chci umět taky. :))

3 Emily Emily | Web | 2. listopadu 2012 v 18:59 | Reagovat

Moc se ti to povedlo! ;)

4 nel-ly nel-ly | Web | 2. listopadu 2012 v 19:06 | Reagovat

[1]: děkuju :)

[2]: já bych chtěla napsat, že člověk se procvičovánim zlepšuje, ale když já nějakých zvláštních změn k lepšímu nevšimla (možná tak v gramatice), kór teď už nepíšu skoro vůbec... ale myslím, že jsem dost okoukala z knih, když už talent chybí
a neřikej, vím, že ty psát umíš :-P

[3]: díky :-)

5 Maysie Maysie | E-mail | Web | 3. listopadu 2012 v 9:47 | Reagovat

Hezky napsané Nel :)

6 Polgara Polgara | Web | 3. listopadu 2012 v 21:12 | Reagovat

Ha, konečně trochu jiná fan fiction než jsme u tebe zvyklí. Líbil se mi jejich rozhovor a chvílemi mi bylo Draca líto.  V podstatě byl ke všemu donucený, neměl na výběr. A tady v téhle povídce to bylo vidět hodně. :-)

7 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 4. listopadu 2012 v 13:56 | Reagovat

Je to krásné a takové doljemné.

8 nel-ly nel-ly | Web | 4. listopadu 2012 v 18:48 | Reagovat

[5]: děkuju :)

[6]: prý konečně :-P a zrovna tohle bylo v podstatě na stejném základě - pochopení ;-)

[7]: moc díky

9 Jenny Jenny | Web | 5. listopadu 2012 v 16:53 | Reagovat

Asi jsem vadná ale ten konec mě rozesmál. Jak se zase do sebe pustili :D Nemohla jsem.. Jinak Jak Draco mluvil s Harrym bylo naprosto úžasné :')

10 Nishi Nishi | 22. listopadu 2012 v 20:27 | Reagovat

Čekala jsem nějaké to bližší zblížení a jsem ráda, že k němu nedošlo :D dělá to pak tu povídku originálnější a ten konec byl opravdu překvapivý a zábavný :D :) No jo, možná ještě pár takových rozhovorů a Harry s Dracem už by nemuseli být zas tak tací rivalové ;) :D
Bezvadná povídka! :)

11 nel-ly nel-ly | Web | 22. listopadu 2012 v 21:15 | Reagovat

[9]: a svět se vrátil k normálu :)

[10]: ono to někdy ani není potřeba, to sblížení... nebo spíš ano, ale ne fyzický (proto existuje preslash, kde je to jen o náznacích a osobně ho mám často radši, protože se čověk věnuje víc psychice a podobně, jenže čtenářsky zajímavější je prostě vžycky slash)
dík :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA