Ve stínu legend

25. listopadu 2012 v 15:38 | Nel-ly |  Ve stínu legend
Už jsem říkala, že bych chtěla přepsat a dopsat některou ze starší povídek. Vybrala jsem si tu jedinou, která byla v pro mě nezvyklé ich-formě a vím, že domyšlený děj má a i velkou šanci na dokončení - plus v ní není hlavní rolí mařenka, ale originální postava, z níž byla mařena vytvořena, protože o ní nic jiného neznáme. Ano, pobertovská povídka. Někomu z vás může připomínat tu povídku, z které po přepisování vznikla, ale je to nepravděpodobné, už je to dlouho... V posledních letech už mě povídky z dob pobertů nijak zvlášť nelákaly, ale co už.... Pobertové se nikdy neomrzí a tahle povídka (která se snaží držet kánonu a informací kolem, jak nevjíc jsem se zmohla) doplňuje - alespoń pro mě - informace, které jsem si našla.

Ve stínu legend

Anotace: Vyrůstala jsem stejně, jako každá jiná dívka mého věku až do chvíle, kdy se stala ta... věc. Můj život se převrátil na ruby a ve chvíli, kdy už jsem se začala konečně smiřovat se svým osudem, přišla další rána. Zjistila jsem, že jsem čarodějka - ironií osudu jsem se však stala obyčejnější, než kdykoliv předtím.
Nepatřila jsem mezi privilegované čistokrevné, ani mezi nenáviděné mudlovské šmejdy. Na Školu čar a kouzel v Bradavicích jsem ovšem nastoupila spolu s legendami, jež dnes zná celý kouzelnický svět. Můj příběh na pozadí děje, který ovlivnil válku i celou naší historii možná není důležitý, ale jedná se můj život.


Postavy: Mary McDonaldová, Lily Evansová, Alice Shenghersová, Frank Longbottom, Sirius Black, James Potter, Remus Lupin, Belatrix Blacková, Regulus Black, Severus Snape,…

____________________________
3. 8. 1971

Vždy mě zajímalo, jaké by to asi bylo psát si doopravdový deník, kde bych si zapisovala všechny své myšlenky a události svého života a že jich nebylo málo ani s ohledem na to, kolik mi je. Ovšem od malička nemám výdrž ani dostatečně silnou vůli u jakéhokoli většího projektu vydržet. Tentokrát jsem však neměla na výběr, přinutili mě.

Lidé by se měli svěřovat - ne papírovým sešitům, ale co už - nejspíš svým rodičům, sourozencům nebo nejlepším kamarádům, já však nemám nic z toho. Dnes je to pět let ode dne, kdy jsem ztratila oba rodiče i mladšího bratříčka; už by mu bylo skoro sedm let. Dlouhých pět let uplynulo od chvíle, kdy jsem přežila to, co jsem přežít neměla. Myslím, že se jedná o ideální okamžik pro první zápisek do deníku.

Vím, že většina dívek mého věku si deníky často píšou, jenže já nikdy nebyla stejná jako ostatní, ani předtím ne. Vlastně, když o tom tak přemýšlím, deníčky si píšou i mé dvě spolubydlící, což je jasný důkaz toho, jak hloupý nápad je mě do něčeho podobného nutit.

Kate s Alyshou mají své sladké růžové knížečky schované v nočních stolcích, takže tam já si ten svůj dávat určitě nebudu. Jak to vím? Dospělí vždy říkají, že zvědavost je nebezpečná - osobně si myslím, že i obohacující. Ostatně, ani jedna tam nemá nic zajímavého.

Občas pochybuji, že doopravdy patřím na tento svět. Vlastně už dávno vím, že bych tu vůbec neměla být, ale to je o něčem jiném… Alysha je o tři roky starší než já a většina stránek jejího deníčku je pomalována obrázky princezen (hádám, že se jedná o princezny, protože proporcionální pravidla byla zapomenuta - koneckonců ale ty čmáranice mají na svých dokonale kulatých hlavičkách něco jako korunky), princů na bílých koních a čas od času je u nich namalovaný baráček - což je jediná známka alespoň trochy racionálního chování, v případě hradu bych se možná začala bát nocovat ve stejné ložnici.

Já kreslit teda určitě nic nebudu. Princezny, ale dokonce ani nákresy oběšenců, nožů či náčrtů jizev. Bývala bych ani nezačala s psaním, ale copak jsem měla na výběr?

Naše dozorkyně - pardon vychovatelka - paní Cooperová, ta metráková ježibaba s obočím jako Březněv, si myslí, že by pro mě bylo lepší navazovat vztahy s ostatními dětmi. Prý jsem asociální a příliš tichá, ale když promluvím, tak se většina lidí tváří buď zděšeně nebo mě posílají nahoru, takže netuším, co po mě chtějí. Zjevně pokročilý stupeň puberty. Každopádně zapojování mě do skupiny nikdy nezabírala, a tak přišla s dalším skvělým nápadem. Mám si psát deník, kterému se budu svěřovat a díky tomu se postupně naučím… jak to říkala?... věřit jiným lidem. Já nemám problém s důvěrou, jen… No to si necháme na jindy.

Základním kamenem úrazu je, že vůbec netuším, jak začít. Představa, že bych přišla za Kate nebo Alyshou a začala jim vysvětlovat, proč jsem dnes málem nedokázala vylézt z postele, proč jsem probrečela celou noc, že si nemyslím, že bych měla právo žít a že se často bojím sama sebe je prostě… směšná. Kdysi jsem díky svěřování skončila v krásném bílém polstrovaném pokoji a vážně, už si to nechci zopakovat. Dobrovolně zůstanu zavřená v pokoji, skrčená v jediném prázdném tmavém rohu skrytá za velkou skříní a budu si srdce vylévat knize, která má představovat mého jediného přítele. Ubohost. A pak, kdo je tady blázen? Já, nebo Cooperová?¨

Nejspíš bych měla začít úvodem, který jsem jaksi přeskočila, takže…

Mé jméno Mary-Anne McDonaldová. Nic moc co? Když uvážíte, jak se jmenují dva ze tří fastfoodů v Americe. Možná jsem ztracená dědička fastfoodového magnáta… nemám totiž nejmenší tušení, kam sahají mé kořeny, pokud vůbec nějaké mám. Po smrti rodičů jsem zůstala sama, což byl také důvod, proč jsem skončila tady. Nejdřív jsem byla dost mladá na to, abych se dostala do některé z pěstounských rodin, ale vždy se vyskytly… problémy. A tak jsem tady. Sama.

No, sama… to se dost těžko řekne, uvážíme-li, že většinu času jsem spíš zavalená společností, o kterou povětšinou nestojím. Nejsem vrozeně asociální, jen se kolem mě dějí divné věci a to v případě malých dětí - ano, od deseti let mám právo ty prcky nazývat dětmi a považovat je za nižší formy života - může být dost ošemetné. Krom se tu střídá celá rota hlídkujících robotů na nejvýkonnější baterky na světě v podobě našich vychovatelek. Přesto si nemám v podstatě na co stěžovat, třeba dnes jsem neviděla skoro žádnou živou duši už od snídaně, na kterou jsem nešla. Všichni vědí, že dnes se mi mají vyhýbat a dělají to velice ochotně a za to jsem jim náležitě vděčná (plus se mě většina děcek bojí).

Myslím, že jsem vždy byla jiná. Ano, vím, že to říká každá druhá předpubertální holka, která si připadá minimálně jako dospělá královna světa. Ale u mě je to vážně pravda. Ne, že bych si o sobě myslela, že jsem královna, ale s porovnání se svými spolubydlícími…? Dobře. Každopádně ta - síla, nebo jak to mám popsat, mi nikdy nepřipadala až tak divná. Prostě se jednoho dne objevila a zůstala. Až do toho dne jsem ji brala jako svoji součást a nedělala si s ní hlavu, pak se všechno změnilo.

Doktor Bruke mi mohl tisíckrát opakovat: "Nemůžeš za to, byla to nehoda.", ale co jsem mu na to měla odpovědět, když neznal pravdu? Těsně po té "nehodě" jsem se to všem snažila vysvětlit. Řekli, že jsem otřesená tím šokem a že se s tím nedokážu sama vyrovnat - to bylo poprvé, co za mnou přišla divně se usmívající sestřička s barevnými prášky a kelímkem s vodou.

Postupem času jsem v noci přestala křičet a naučila jsem se i mlčet, znovu se mě ptali a divili se, ale já pochopila, že mi nikdo neuvěří. Naučila jsem se lhát. Proč vysvětlovat něco, co se vysvětlovat nedalo a když jsem věděla, že mi nikdo věřit ani nechce?

Nebylo to zlé. Dlouho jsem zůstávala zavřená ve své bílé cele, daleko od normálního světa, ale na druhou stranu - nemohla jsem nikomu ublížit. Poslední věc, které se doopravdy děsím a která mi často nedává spát je existence nebe a pekla.

Mí rodiče, babička, bratříček… ti všichni museli určitě odejít na nějaké krásné místo, plné světla, čistého vzduchu, lásky. Někam, kde jim už nikdo neublíží - kde jim já neublížím. Někam, kam já nebudu mít přístup a už je nikdy neuvidím. Představa, že se s nimi už nikdy nesetkám je to nejhorší… Proto nesmím umřít, na to jsem přišla už dávno. Ne do chvíle, než zjistím, jak to vlastně je. Ne do chvíle, kdy se alespoň nepokusím napravit nenapravitelné.

Strach mi nedovolí odejít, strach mě nenechá žít. Celý život se bojím, že už se to nezmění, protože pro mě není šance uniknout. Nepatřím sem, ale není místo, kam bych mohla jít ani nic, co bych mohla udělat. A ta síla - zdroj mé bolesti a strachu, je stále ve mně a obklopuje moji duši temnotou.

Dnes mám jedenácté narozeniny, ale zažila jsem toho dost na to, aby to normálnímu člověku stačilo na celý život. Už dávno jsem přestala doufat… Kdysi jsem o svých narozeninách mívala přání: Aby se objevil nějaký můj vzdálený příbuzný a odvedl si mě k sobě. Abych mi někdo dal jistotu, že se znovu setkám se svou rodinou. Aby mi někdo vysvětlil tu sílu, která ve mně dřímá. Aby mě doktor Bruke zavřel zpět do mé bílé cely a zahodil klíč, abych už nikdy nemohla nikomu ublížit…

Dole pod schody bouchly dveře a slyším tlumené hlasy, ale nic už si z toho dávno nedělám. Už dávno jsem se vzdala naděje na nový život a na změnu. Dnes je mi jedenáct let, hurá.

-TBC-
 

15 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Yasemin Other Van de Notte Yasemin Other Van de Notte | E-mail | Web | 25. listopadu 2012 v 17:22 | Reagovat

Začína to veľmi zaujímavo :D zdá sa, že z toho vykvitne skvelá poviedka. :D Teším sa na to :D

2 Polgara Polgara | Web | 25. listopadu 2012 v 21:51 | Reagovat

Je to krásně napsané, tvoje hlavní hrdinka má zvláštní myšlenkové pochody, které vedou čtenáře k zamyšleně.
Úvod skutečně upoutal, řekl všechno, ale jen v náznacích, takže mám po jeho dočtení spíš více otázek.
Nicméně jsem zvědavá, jak to uděláš dál, vypadá to na zajímavý nápad, i když mi přijde, že ses s tím deníkem inspirovala u Upířích deníků.
Přiznám se, že sama si ho poctivě vedu už třetím rokem. A je tam toho dost. Předtím jsou taky nějaké pokusy, ale ty vždycky skončily a začaly velmi rychle.
Ale příjmení McDonaldová? Brr, to se mi moc nelíbí. :-D

3 bigbiz bigbiz | Web | 25. listopadu 2012 v 22:07 | Reagovat

Povídka se mi moc líbila a rozhodně se těším na další. Ale máš tam chybu. Byl to Brežněv a ne Březněv, ale to je jen detail. Už se moc těším na pokračování. A jinak McDonaldová se mi taky moc nelíbí.

4 nel-ly nel-ly | Web | 25. listopadu 2012 v 22:09 | Reagovat

[1]: děkuju, snad se bude líbit i první kapitola :)

[2]: pche, já začala psát ještě než jsem vůbec věděla, že nějaký Upíří deníky existují :-P
deníkové psaní povídek není nic neobvyklého v případě ich-formy, i když si teď říkám, že to možná mohlo zůstat jen u vypravování
McDonaldovou jsem si nevybrala, není to AUTP, ale postava od Rowly

5 nel-ly nel-ly | Web | 25. listopadu 2012 v 22:10 | Reagovat

[3]: jo :D vidiš, ale to dokonce vim
mně se to taky nelíbí, ale je to fanfiction, já si vybírat nemůžu :D

6 bigbiz bigbiz | Web | 25. listopadu 2012 v 22:34 | Reagovat

Aha, tak to jsem nevěděl. A ona bude ve Zmijozelu, ne? Doufám, že se mýlím.

7 nel-ly nel-ly | Web | 25. listopadu 2012 v 22:47 | Reagovat

[6]: to se dozvíš :P (nebo zjistíš, ale radši bych, aby dozvěděl z pokračování :))

8 Kallia Kallia | Web | 25. listopadu 2012 v 23:13 | Reagovat

Nemohu si to odpustit, ale na 11ti letou holku má vcelku slušnou slovní zásobu. :P
Co více dodat, samozřejmě to zní dobře a jsem zvědavá na pokračování, pokud mi to nevyšumí z hlavy a všimnu si toho, tak rozhodně čtu!
Jinak, myslím, že v té anotaci na konci by mělo být o můj život. Uteklo ti písmenko, hajzlík?

Hm? Inspirace Vampire Diaries? Jestli mi naservíruješ Damona, tak budu ještě horlivější čtenář, děkuji. :D

9 nel-ly nel-ly | Web | 25. listopadu 2012 v 23:44 | Reagovat

[8]: já vim, mně to došlo až na konci, v jedenácti bych nesepsala větu, proto jsem si zpětně říkala, že deníkový zápisky jsou blbost, ale co už
chm, mrcha, jo zdrhlo :D dík

bude stačit Sirius? Ten je lepší :P

10 Kallia Kallia | Web | 26. listopadu 2012 v 14:26 | Reagovat

[9]: Ale tak co, není pochyb o tom, že kdyby to bylo přímo od 11ti leté holky, tak bychom si početly tak akorát o tom, jak je tenhle úžasný a jak je tahle trapná...
Vzhledem k tomu, co si prožila apod, se dá říct, že by takhle mohla psát, ale některá slova nepoužívám ani já. *je červená až na prd...*

Sirius stačí ♥ :D

11 Surynka Surynka | Web | 26. listopadu 2012 v 16:34 | Reagovat

Hrdinka bude mít asi hodně pohnutý osud a myslím si, že to bude jen dobře... líp se s tím pracuje, když se dá vždycky vrátit k nějaké takové minulosti. Rozhodně jsme zvědavá, jak to celé bude probíhat a jaký na to bude mít Mary pohled. Říkám si, jak moc to s tím deníčkem vydrží a jak přesná bude :D Každopádně doufám, že během povídky budeš ukazovat i víc částí z její minulosti ať všichni víme, o koho se jedná, kdo ta Mary vlastně je :D

12 May May | Web | 26. listopadu 2012 v 16:46 | Reagovat

Jsem zvedava, jak to bude dal, tak koukej rychle pokracovat :)

13 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 26. listopadu 2012 v 16:54 | Reagovat

To mě, když bylo jedenáct, tak už jsem měla dávno vymyšlený čtyři nová slova. Dneska už do deníku píšu jen dlouhé litanie o svých pastelkách a o tom, jak mi nepíšou fixy. Ale důležité věci píšu na blogu.

Jinak, tohle je dobrý začátek povídky. Těším se na pokračování.

14 nel-ly nel-ly | Web | 26. listopadu 2012 v 18:42 | Reagovat

[10]: teď nevím, jestli to brát jako pochvalu slovní zásoby, nebo tak špatně pojetí psaní :D kruci

[11]: jojo, pohnutý osudy, to vždycky zabere, i když ono se to vysvětlí dost brzy... jen aby tak, jak jsaem to zamýšlela O_O
nebude důsledná, vůbec ne :D ale snad jí to vydrží dost dlouho, abychom se něco dozvěděli :)

[12]: rozkaz! :-D

[13]: já vymýšlela takových slov, moje nejoblíbenější je kitka s měkkym i, protože to vypadalo líp... ehm
děkuju :)

15 Aq/hp-fanfictions.blog.cz Aq/hp-fanfictions.blog.cz | Web | 26. listopadu 2012 v 19:24 | Reagovat

děkuji, mimo jiné krásný příběh :))

16 slop slop | 26. listopadu 2012 v 19:56 | Reagovat

Ahoj chcete si něco přivydělat, je to ověřená firma která zaručeně vyplácí mohu potvrdit. Za pouhou registraci Vám připíšou 150 kč, dále bude na Vás jak budete otvírat poslané emaily. Denně Vám to zabere tak 3-5min. Mrkněte na to www.zumail.cz/jsemzuu/9bdb5b00cf066ae3

17 Mizuru-chan Mizuru-chan | E-mail | Web | 1. prosince 2012 v 22:04 | Reagovat

Dobree...Libi se mi to..jen nevim jak si povedu u dalsich kapitol..Bradavice zrovna nejsou muj salek kavy..ale jinak je to hezky napsany..hlavni hrdinka ma supr myslenkovy pochody..:D

18 Muhe Muhe | E-mail | 6. února 2013 v 1:58 | Reagovat

Úžasné! Vážně moc skvělé... ta druhá část byla celkem reálná, ale ta první část... takhle neuvažuje jedenáctilené dítě, ale chápu to, když píšeš mladší osobu, přeješ si, aby si uvědomovala víc věcí než ty v jejím věku, protože pak by se samozřejmě mnohem víc věcí ulehčilo a zjednodušilo :-) kdybys se mnou nesouhlasi, nebo tak, napiš na meil :-D

19 Lilly Lilly | Web | 22. února 2013 v 16:26 | Reagovat

Teda Nel-ly, klobouk dolů.. Tomu říkám kvalitní počteníčko... Miluju psaní ve stylu deníku a Tvoje slovní zásoba je kouzelná... Obočí jako Březněv..to mě rozesmálo :D Jak trefné... Jinak to začíná velice poutavě..

20 Melanie Melanie | Web | 27. dubna 2013 v 10:25 | Reagovat

Začíná to víc než zajímavě. :) Z Marry-Anniných náznaků se toho dalo vyčíst žalostně málo a pořádně to nabudilo mou zvědavost. Je pravda, že na jedenáct let píše opravdu bravurně, ale co si budeme nalhávat, číst "reálný" deník jedenáctileté holky by asi nikoho nebavilo. Nedávno jsem objevila svůj starý deník - náhodou mi bylo taky deset-jedenáct, když jsem ho psala - a málem jsem se při čtení těch... ehm, dá se tomu říkat věty? hanbou propadla. :-? :D Právě jsem totiž prožívala svou dětskou lásku (nechápu, co se mi na tom idiotovi líbilo :D), takže ty zápisky podle toho vypadaly (samá srdíčka a usměvavé smajlíky a pravopisné chyby).
No, nějak jsem se rozkecala (a to jsem ti na facebooku slibovala smysluplné komentáře :-?), takže radši končím a jdu číst další kapitolu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA