Dáno osudem (26)

14. října 2012 v 12:00 | Nel-ly |  Dáno osudem
No ano, vážně, nemáte vidiny. Vím, že si nejspíš už nikdo nepamatuje předchozí děj, a tak vás odkazuji na shrnutí, které přišlo po 20. kapitole a těch dalších pět... no, děj byl důležitý, ale něco si určitě pamatujete a pokud chcete, bylo by nejspíš nejlepší přečíst si znovu předcházející 25. kapitolu.
Troufám si doufat, že teď už to doopravdy dokončím. Když nic jiného, jsme na začátku sedmého ročníku, který zdaleka nebude tak dlouhý, jako předchozí, ovšem bude zajímavé (nedošlo mi, jak složité to bude) psát z pohledu Astorie, když je v Bradavicích zatímco se Harry někde honí za Viteály a Draco s Daphne jsou kdovíkde.
Všem věrným děkuji, že to semnou vydrželi až doteď. Doufám, že se kapitola bude líbit a že ji alespoň trochu pochopíte, snažila jsem se znít tak, abych vás uvedla zpět do děje...
No a, budu doufat ve vaše komentáře, názory, kritiku, hvězdičky a vůbec... však to znáte.




"Na co myslíš?"

"Hm?"

"Draco?"

Zmateně zamrkal a otočil se na dívku, která se usadila na římse vedle něj. Během posledních týdnů se mu čím dál častěji stávalo, že se ztrácel ve snách. Ve vzpomínkách, kde neexistovalo nic z téhle nekonečné temnoty a všudy přítomné hrozby a strachu.

"Promiň, co jsi říkala?"

"Ptala jsem se tě, na co myslíš? Zase tu sedíš a koukáš z okna… jako každý den," dodala trochu vyčítavě Daphne. Ale pak se na něj zářivě usmála. Zdálo se, že jí tahle situace naprosto vyhovuje.

Nikdy jí nijak zvlášť nerozuměl a ani se nesnažil. Byli každý úplně jiný, chodili sice do stejného ročníku, trávili spolu prázdniny a znali se od dětství, ovšem nikdy nebyli víc, než jen povrchní přátelé. Ano, Daphne k němu možná cítila něco víc, ale on její city opětovat nemohl, především když v poslední době z ní začínal být spíš znechucený… víc než to, začal se Daphne Greengrassové štítit.

Začal se jí vyhýbat. Především proto, že pohled na ni bolel - byla to tupá nekončící bolest v jeho srdci, jakoby mu je někdo vyrval a zase rozeklané ve dví vrátil zpět. Ta prázdnota, která ho sužovala, ten smutek a žal. Nikdy si nepřipadal jako romantický hrdina - u Salazara to vážně ne - ale teď konečně začal chápat, čím si ve svých příbězích procházeli. Nechtěl a nemohl na ni myslet. Protože to bolelo.

"Jen tak. Potřeboval jsem být na chvíli sám," řekl bezvýrazně a znovu se zahleděl k obzoru.

Bylo ráno, prvního září, ani ne za hodinu měl Spěšný expres do Bradavic vyjet z nádraží King´s Cross a ona tam bude. Stejně, jakoby si tam tak moc přál být i on. Jenže to nešlo. Všechno zkazil. A nejen to - ještě to zkazil špatně.

Měl jít za Brumbálem mnohem dřív. Hned potom, co jeho otce zatkli. Vzít matku a utéct, dokud to ještě šlo. Fénixův řád by pomohl, určitě by pomohl, a on by nikdy nemusel nic z toho udělat. Když společně se Snapem utíkal, málem se mu podlomily nohy, když viděl tu hrůzu, co Smrtijedi, které pustil do Bradavic, napáchali. Okna byla rozbitá, sochy pobořené a on dokonce ve Vstupní hale přeskakoval něčí nehybné tělo - věděl, že někteří jeho spolužáci bojují. Viděl mezi bojujícími členy Fénixova řádu poletovat několikery rudé vlasy a nebylo pochyb, že Weasley a ta šmejdka Grangerová tam budou taky, jak by ne, když Potter se celou dobu schovával na Astronomické věži pod tím svým proklatým neviditelným pláštěm, zatímco Draco…

Když už nedokázal odejít včas a poprosit Brumbála o pomoc. Měl v sobě alespoň najít dost síly a zabít ho! Jenže on zklamal dokonce i v tom. Nedokázal Pánovi zla projevit loajalitu, nevykonal svůj úkol a prokázal jen svoji zbabělost. Jenže on nemohl… nemohl zabít člověka a už vůbec ne svého neozbrojeného ředitele, ke kterému v hloubi duše choval velkou úctu stejně, jako v hloubi srdce miloval Bradavice.

Tak moc by se tam chtěl vrátit! Chtěl by sedět ve svém kupé po boku svých přátel - nebo ne, to je jedno. Jediný člověk, na kterém mu v Bradavicích záleželo, byla drobná světlovlasá dívka, které nedokázal říct, co se chystá… které nedokázal vyznat svoji lásku, přestože ona to udělala… která ho teď pravděpodobně nenávidí.

***
Dva měsíce. Už dva měsíce a Astorie si v hlavě stále nedokázala srovnat, co všechno se stalo. Brumbál byl mrtev. Smrtijedi napadli Bradavice. Daphne byla jednou z nich, dokonce měla i tetování na levém předloktí, a on… Ne, nedokázala na něj myslet. Nechtěla na něj myslet. Nemohla. Zakázala si to. Bylo to tak lepší, protože kdyby na něj třeba jen pomyslela, musela by se schoulit do klubíčka a plakat. Nic jiného ostatně během těch týdnů po ředitelovu pohřbu v podstatě nedělala.

Rodiče byli zdrceni. Ano, podporovali čistokrevné kouzelníky a v zásadě nejspíš souhlasili s plánem toho-jehož-nesměli-jmenovat, jenže to bylo tak všechno. Ani jeden, budiž jim to k dobru, nesouhlasili s vraždami a násilím, ať už na kouzelnících nebo mudlech. To, co Smrtijedi dělali, se jim hnusilo a představa, že Daphne… že se jejich milovaná nejstarší dcera přidala na jejich stranu, je zdrtila. Matka se zhroutila. Takřka nevycházela z domu. Nejedla. Skoro nepila. A v domě se nedalo pořádně dýchat, takže Astorie stále častěji utíkala do zahrady, kde sama dlela celé dny, vzpomínala a plakala.

Ne, už na to nemohla dál myslet. Teď je zpět - ve vlaku směrujícím do Bradavic, spolu se svými přáteli… bez něj.

Daphne řekla, že Draco se přidal ke Smrtijedům a čím více o tom Astorie uvažovala, tím jasnější to bylo. Jak mohla být tak hloupá? Copak neviděla všechny ty náznaky? Jenže… Draco si s ní chtěl promluvit, jen několik hodin předtím než se to všechno stalo. Co jí chtěl říct? Dát jí sbohem? Omluvit se? Nebo ji poprosit, aby se k nim přidala? Merline! Jen při té představě se otřásla hrůzou.

Dost! Draco je pryč. Zasnoubení je - sice ještě ne oficiálně, ale komu na tom teď záleží? - zrušeno a to si přeci vždycky přála. Je konec. Jednou pro vždy.

"Astorie, všechno v pohodě?"

"Teď už bude." Dokázala se usmát. To byl první krok.

"Doufejme," Ginny i přes to všechno stále zněla optimisticky, i když i pod jejíma oříškovýma očima byly patrné temné stíny. Její starší bratr Ron, Hermiona ani Harry Potter se do Bradavic nevrátili. Nikdo nevěděl, kde jsou nebo co dělají. Všichni si mysleli, že se Harry Potter schovává - což se zdálo jako nejlogičtější řešení. Astorie však měla tušení, že tak jednoduché to nebylo. Určitě měli něco v plánu, vždyť Potter byl u toho - ten večer, kdy Brumbál zemřel - a nepřipadal jí jako někdo, kdo by to nechal být a utekl. Ne, určitě musí mít nějaký plán.

"Určitě ano," prohlásila Astorie s větší důvěrou, než cítila. Seděli společně v kupé - ona, Ginny, Lenka, Neville - o rok starší hoch z Nebelvíru, kterého ještě neznala - a Liam.

Liam, který všemi a vším vždy opovrhoval. Liam, který se staral jen sám o sebe. Liam, který ji na každém kroku urážel. Liam, který ji zachránil.

"Kde myslíte, že jsou?" zeptal se Neville a všichni se otočili jeho směrem. Nebyl nijak vysoký ani pohledný, Astorie by si ho na chodbě nejspíš nevšimla nebo ano, ale nevěnovala by mu pozornost. Na pohled se nezdál nijak výjimečný, ale v očích měl nepřehlédnutelný oheň, který dával znát, že v něm bude víc, než na první pohled vypadá. Nebo to možná byla její zkreslená představa díky tomu, co jí o něm Ginny vyprávěla.

Znovu se z nich staly kamarádky a jejich pouto teď bylo mnohem pevnější, než dřív. Celé léto si dopisovaly a zrzčiny dopisy byly to jediné, co Astorii drželo nad vodou. Řekla jí všechno - o Dracovi i o Daphne - a Ginny jí vyprávěla o sobě, o svém životě a přátelích, o Brumbálově armádě a o Harrym Potterovi.

Zvláštní, že se zrovna z nich dvou staly tak dobré přítelkyně, pomyslela si Astorie s úsměvem. Každá stála na druhé straně, jejich osudy byly naprosto rozdílné a přesto propojené, protože obě byly zamilované do těch, co se do Bradavic už nevrátili.

"Co se děje?"

Ginnin hlas vytrhl Astorii ze zamyšlení. Vlak začal nápaditě zpomalovat, až konečně s hrknutím úplně zastavil. Od Bradavic je však dělilo ještě několik hodin jízdy, a když se Astorie společně s ostatními nahrnuli ke skleněným dveřím jejich kupé. V chodbě se začaly objevovat hlavy dalších studentů a nikdo nechápal, co se vlastně děje, když se ozvala první rána… následovaná rychlými kroky, které se rozezněly po celém vlaku.

Neville popadl Ginny s Lenkou za ruce a odtáhl je zpátky k oknu a gesty k sobě přivolal i Liama s Astorií.

"Jsou tady."

"Kdo je tady?" zeptala se nechápavě Astorie, ale chvíli na to své otázky litovala. Nebylo pochyb o tom kdo to je.

"Přišli si pro něj," zašeptala Ginny a v jejích očích se zračila hrůza, kterou cítili všichni ostatní. Podvědomě její ruka zamířila ke pravé kapse, kde nosila svoji hůlku. Neville už svou pevně svíral v rukou, stejně tak Ginny. Liam se však nehýbal a vypadal, jakoby se ho všeobecný rozruch netýkal, když však i Astorie sáhla po své hůlce, chytil ji za zápěstí a pevně stiskl.

"Nedělej to," šeptl sotva slyšitelně a donutil ji posadit se na sedačku vedle něj. "Všichni se uklidněte a sedněte si."

"Cože?" vyletěl okamžitě Neville a nevěřícně na něj zíral. Astorie však pomalu začala chápat, co vlastně její kamarád dělá a neprotestovala.

"Nepřemůžeš je. Přišli si pro Pottera, my je nezajímáme."

"Ale - " začala nakvašeně Ginny, ale pod Liamovým chladným pohledem okamžitě zmlkla. Přestože ostatním dosahoval svou výškou sotva po ramena a byl mladší, než všichni ostatní, měl vrozenou autoritu, které si už Astorie kdysi všimla - a teď ji zaznamenali i všichni ostatní. Nejspíš úplně poprvé se stalo, že ho všichni začali vnímat. Nezdál se tím však nijak rozhozený.

"Nemáte proti nim šanci, jen zbytečně ohrozíte všechny ostatní. Když začnete bojovat, přidají se k vám další a někdo na to může doplatit," mluvil dál klidným šepotem, zatímco se Smrtijedi určitě blížili každým krokem. "Vím, že v Nebelvíru máte to vaše hrdinský nutkání, ale zkuste se pro jednou ovládnout."

Nikdo už neřekl ani slovo, ale všichni se poslušně usadili na svá místa.

***
"Vypadá to, že Potter zdrhl," ozval se za jeho zády Daphnin pisklavý hlas. V poslední době a především dnes, kdy Draco trpěl nepříjemnou bolestí hlavy, mu její hlas připomínal alarm podobný těm, které kdysi míval jeho otec na místech, kam Draco nesměl. Stačilo několik pokusů a hlasitý pískot trhající mu bubínky ho od dalších snah odradil. Byl to velice účinný doplněk výchovy.

"Hm?" Dnes doopravdy neměl zájem se s ní znovu vybavovat. Přibližně v tuhle dobu by dojídal slavnostní večeři - jídlo v Bradavicích patřilo k nejlepším, co kdy jedl. Žádné vybrané delikatesy, které se na přání jeho matky podávaly v Malfoy Manor.

"Potter," zopakovala Daphne vemlouvavě, "nebyl ve vlaku. On ani ti jeho dva kamarádi."

Konečně začal vážně vnímat, o čem to vlastně mluví. Potter? Vlak? Bradavice! Měla informace ze školy. "Jak to víš?"

"Zastavili vlak."

"Kdo?"

"Nevím, neznám jejich jména. Všichni tu stále nosí masky a je nás tolik, že ztrácím přehled," pokrčila rameny. "Slyšela jsem, jak se o tom mluví Rookwood."

"Ublížili někomu?"

"Cože?" zašklebila se na něj opovržlivě Daphne. A Draco zadržel dech. Až moc si užívala svoji pozici na Temné straně, jak ráda a s chutí prohlašovala. Všichni se nyní stali jejími nepřáteli a nemohla se dočkat, až konečně bude sama zabíjet - znovu. Daphne už na svých rukou krev měla a nevadilo jí to.

Ano, Draco považoval Pottera, Weasleyovi, Grangerovou, Longbottoma a další za své nepřátele - jenže to byla školní rivalita, která nikdy nezašla nikam dál. Dělali si navzájem úskoky a končilo to školními tresty, možná i trochou krve - Potterovi by Draco s chutí zlámal všechny kosti v těle - ale smrt? To ne.

"Myslel - myslel jsem, jestli - jestli se jim některý z těch hlupáků postavil. Bojovalo se? Rád bych Longbottomovi ukázal, kam patří."

"Ani se nezmohli zvednout hůlku," zasmála se Daphne. "Seděli tam, odpovídali na otázky, nikdo se jim nepostavil… zřejmě potom, co Potter a jeho přátelé utekli, ztratili všechnu svoji kuráž. No, není divu, když se Snape stal ředitelem."

"Jo, to není…," kdoví proč najednou ucítil smutek, když se jeho sen splnil. Potter s ostatními utekli, bylo po nich vyhlášeno pátrání a on se stal Nepřítelem číslo jedna. Severus Snape se stal ředitelem kouzel. A Draco… Draco si připadal mizerněji, než kdykoliv předtím.
 

11 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Co si myslíš o povídce "Dáno osudem"?

Skvělá!
Ujde.
Nic moc.

Komentáře

1 Hope Hope | Web | 14. října 2012 v 13:53 | Reagovat

já nějak nevím, co k tomu napsat...mám pocit, jako kdyby se v ní nic nestalo, ale líbilo se mi to =o) akorát doufám, že zase Draca a Astroii dáš brzy dohromady =o)

2 nel-ly nel-ly | Web | 14. října 2012 v 15:37 | Reagovat

[1]: však se taky nic nestalo :-D já potřebovala jen vysvětlit dvouměsíční pauzu potom, co se stalo při útěku z Bradavic, takže jsem vsadila na oboustranný skuhrání ;-) příště už zase děj

3 Jenny Jenny | Web | 14. října 2012 v 20:20 | Reagovat

Astroie.. Draco ..Oooo to je tak dokonalé! Jsem ráda, že tu povídku dopíšeš, protože jsem na ní ták dlouho čekala! .. <3 :') Kapitola byla prostě úžasná ! <33 už aby tady byla další :D

4 Surynka Surynka | Web | 14. října 2012 v 20:27 | Reagovat

Konečně, konečně, konečně! Konečně další kapitola k Dáno osudem. Ani nevíš, jak jsem se na ni těšila a teď jsem ji četla bez přestání a skoro jsem se udusila, jak jsme nedýchala. Fakt se mi to moc dobře četlo, akorát nechápu, jak je možné, že Draco taky nejde do školy? Vždyť smrtijedský  dětičky měly jít všem příkladem a řádně dodržovat škol. docházku, ne? Nebo si to přizpůsobuješ sobě?  Jinak se mi docela zamlouvalo to uvažováí všech těch postav a dost mě překvapilo přátelství Liam a Astorie /Ginny, Neville a Lenka  ...ale určitě to bude vypadat ještě hodně dobře a vymyslíš toho dost, tak jsme zvědavá a natěšená na další :-)

PS-samozřejmě je Skvělá! a nestojí za míň, než pět hvězdiček!

5 nel-ly nel-ly | Web | 14. října 2012 v 21:34 | Reagovat

[3]: jo no, je těžký se v nich znova zorientovat, chudinky, ale lehce se jim ubližuje :-) děkuju, žes vydržela

[4]: on v sedmé knize do školy nechodil... vrátil se tam až spolu se Smrtijedama na bitvu... neukončil šestý rok, tedy nemohl začít sedmej
takže myslím, že je to kánon (já měnila jen scénu z Ministerstva místo na konec pátýho na polovinu šestýho kvůli zásnubám ;-) jinak už se chci držet kánonu, jak je to půjde

6 Surynka Surynka | Web | 14. října 2012 v 21:45 | Reagovat

[5]: JO takhle :-) Já jen, že si pamatuju, že v knize v sedmičce se v jednu chvíli Narcissa zmiňuje, že jsou jarní prázdniny, tak je Draco s nimi v Malfoy manor. A proto jsem to pochopila tak, že do té školy normálně chyběl. A s tím ukončením šestého ročníku... když pak byl ředitelem Snape, určitě by to šlo nějak zařídit :D :-D Ale aspoń už mám jasno :D

7 nel-ly nel-ly | Web | 14. října 2012 v 21:55 | Reagovat

[6]: ech... nekaz mi to! :-D já byla hrdá, jak pojedu kanonicky
já myslela, že když se dostal do Bradavic spolu se Smrtijedy, tak že tam nejspíš nechodil, i když Crabbe a Goyle ano... a jak byl na Malfoy Manor, když zajali Trio
co kdybychom to potichu přešly? :-D protože nejspíš můžeme mít pravdu obě a já to nechci zjistit
mám to tak vymyšlený už přes rok!!!

8 Emily Emily | Web | 15. října 2012 v 12:57 | Reagovat

Moc pěkné, líbí se mi jejich vnitřní pochody, dobře to popisuješ! :-)

9 Surynka Surynka | Web | 15. října 2012 v 18:02 | Reagovat

[7]: No tak dobře, už mlčím! :D Ale jinak je to samozřejmě povedené a těším se na další - snad nebudu zase muset čekat tak nesnesitelně dlouho :D

10 Klara Klara | 17. října 2012 v 12:26 | Reagovat

Mám radost, že jsem tuhle povídku našla... A pokud to všechno dobře dopadne, tak by přátelství mezi Riou a Ginny mohlo dopomoct tomu, aby se začali Draco s Harrym nějak aspoň trochu respektovat... Daphne mi je od začátku strašně nesympatická, tušila jsem,že z dokonalky se prostě musí stát Smrtijedka. Líbí se mi, jak v předchozích kapitolách uvažovala o Astorii jako o huse, přitom sama přes svou posedlost a závislost na Dracovi nevidí, jaký on doopravdy je... Na kdy to tak zhruba vidíš s další kapitolou?

11 nel-ly nel-ly | Web | 17. října 2012 v 23:34 | Reagovat

[10]: Děkuju, jsem ráda, že je stále pro koho ji psát :)
já měla celou dobu jasnou představu o jejich charakterech, proto povídka více méně se třemi hlavními hrdiny, teď jen, abych to napsala tak, aby to všichni vímali stejně, jako já :-D to už je horší
počítám, že do konce týdne ;-) už jich bude jen pár

12 Kaciii Kaciii | 18. října 2012 v 18:28 | Reagovat

Páni! Tale povídka měla opravdu dlouhou pauzu, že už jsme úplně zapoměla, jak moc je dobrá :-D Umíš skvěle popisovat pocity. No vážně tohle moc lidí neumí - po chvíli to začně být celkem nuda :-|  tak jen tak dál

13 Shiroa Shiroa | Web | 19. října 2012 v 18:19 | Reagovat

wau, až teď, jak jsem přočítala ty řádky, jsem si uvědomila, jak moc mi chyběla ta povídka. Dávám ti veliké, přímo obrovské, díky za pokračování, protože to stojí za to.
Úplně živě si představuju toho zasněného Draca, jak sedí a Daphne s ním mluví, jak ta si ta čtyřka povídá v kupéčku a chystá se k akci, když v tom je Liam zastaví a ten jeho vrr mrazivý pohled...
a samozřejmě tvé vyjádření pocitů a myšlenkových pochodů tomu dává tu správnou jiskru a mě nezbývá nic jiného než říct, že je to úžasné a že se těším na další kapitolu :)

14 Neriah Neriah | Web | 20. října 2012 v 10:52 | Reagovat

Ani nevíš, jak jsem ráda, že tuhle povídku chceš dokončit.
Říkala jsem si, že si nejdřív přečtu tuhle kapitolu a pak si oživím ty předchozí (mých divných myšlenkových pochodů si nevšímej), ale při čtení jsem si to najednou všechno nějak vybavila... Těším se, až ji dopíšeš, a já si ji pak budu moct přečíst znova celou v kuse. Ačkoliv loučit se s ní bude těžké
Jsem ráda, že Draco vnímá Daphne takhle... Pomalu jsem čekala, že už to nevydrží a vybuchne :)
A Liama mám radši čím dál víc

15 zelvicka7 zelvicka7 | E-mail | Web | 22. října 2012 v 19:26 | Reagovat

Ahoj, koukám se na Tvůj blog teprve dnes a vida - už vidím Dáno osudem! Jsem moooc ráda, že jsi pokračovala a i když se toho zatím moc nestalo, hrozně se těším na další. A taky.. bude ještě Elizabeth? Tu jsem vždycky měla ráda... ;-)

16 Jeannie Jeannie | Web | 27. října 2012 v 16:25 | Reagovat

Chudáci... Tak a přesně teď je ten moment, kdy přecházím do týmu Draco... je to krásný, jen tak dál, pokračuj :)

17 Pouli Pouli | E-mail | Web | 29. listopadu 2012 v 20:28 | Reagovat

Jsem ráda, že jsi alespoň na začátku přes myšlenky hrdinů trochu zopakovala, co se stalo. Rychle sem se tak vrátila do děje. Je neuvěřitelné, že ty dokážeš psát bez přímé řeči a přitom se stále něco děje. Liam je stále pro mě postava číslo jedna. A jsem ráda, že Ginny a Astorie se zase kamarádí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA