Mýtina

22. září 2012 v 10:00 | Nel-ly |  ORIGINÁLNÍ TVORBA
Pověry musejí mít nějaké své logické opodstatnění, nebo ne? A víly... najdeme je pod moha jmény, je jich mnoho druhů, jsou zlé i hodné, pomáhají i ubližují, lákají nás do světa, který neznáme... Existují? Nevím, ale něco na těch pověrách přeci musí být.
Krátká povídka na TT...
(p.s. stále nejsem dobrá na názvy)


Běžela, přes slzy neviděla kam. Zrak měla zamlžený, takže každou chvíli zakopávala o kořeny stromů a jiné nerovnosti, které se množily, jak se prodírala stále hlouběji do lesa. Hlasité vzlyky se už dávno změnily v hysterické lapání po dechu a kroky se zpomalovaly. Spadla. Vyhrabala se na nohy. Uběhla několik metrů. Zakopla. Znovu upadla a opět se vysíleně postavila na nohy. Po třetí už neměla dost síly a zůstala ležet na, travou porostlé, mýtince uprostřed lesa.

Divoké lapání po dechu se rozléhalo temným hvozdem, jenž byl jinak prost jakýchkoli zvuků. Kdyby dokázala souvisle myslet, uvědomila si, kde se právě nachází, připadlo by jí divné, že uprostřed lesa, který by měl být plný různorodých živočichů, je takové ticho. Mýtinkou by měl minimálně zaznívat hvizd prudce se vzdouvajícího větru, který roztančil koruny stromů vysoko nad její hlavou. Jenže dívka si toho nevšímala, nemyslela, nebála se, byla pohlcena svým trápením, a tak ji nenapadlo rozhlédnout se po svém okolí. Nevěděla, že doběhla až do míst, kam byl vstup zakázán a kde ji nikdo z vesničanů nebude hledat, kam se nikdo jiný ani neodváží.

Temný hvozd rozléhající se po celé severní straně jejich vesnice představoval zakázanou zónu, do které se neodvážili vstoupit ani nejodvážnější z odvážných, natož pak osamělá mladá děvčata bez ochrany. Nikdo nevěděl, co přesně se v lese skrývá, ale tradovalo se, že je zde nebezpečí z největších a lidé, kteří jednou vstoupí mezi prastaré stromy, se už nikdy nevrátí zpět.

Děvče se konečně alespoň trochu uklidnilo, třesoucíma se rukama si otřelo uplakané zarudlé oči a rozhlédlo se po svém okolí. Při svém zběsilém útoku a následném pádu si dívka vůbec neuvědomila, že se dostala až na volné prostranství o velikosti jednoho z malých náměstíček u nich ve vesnici, pokryté smaragdovou trávou a měkkým mechem. Potrhaná zašpiněná sukně jejích šatů ostře kontrastovala s dokonalou krajinou, barevnými květy, mohutnými kmeny vysokých stromů a vše kolem bylo zalité slunečním světlem.

To je nádhera, pomyslela si dívka a s pootevřenými ústy se rozhlížela kolem sebe. Připadala si, jako v jiném světě plném tajemných kouzel, o nichž se vyprávěly příběhy během svátků. Najednou se cítila uvolněná a všechna bolest vytratila v nenávratnu. Zde, uprostřed hustého lesa a ohlušujícím tichu, neexistoval žal ani bolest, celý svět zmizel… A ten pocit ještě zesílil, když mezi listy keřů začalo prosvítat jemné stříbřité světlo.

Zář stále jasněla, až dívka musela na chvíli přivřít oči a v dalším okamžiku se před ní objevila nejdřív matná silueta a po té obraz tak krásné ženy, že rozum zůstával stát. Její pleť byla tenká jako hedvábí a tak světlá, skoro až průhledná. Zdálo se, že kůží prosvítá zář ne nepodobná té, která dívku před chvílí oslnila. Vlnité dlouhé rusé vlasy kolem ní vlály, jakoby plavala ve vodě. Její azurově modré oči nedozírné hloubky dívku lákaly tak, že na chvíli zapomněla i kdo je a jako omámená nejdříve poklekla, pak se vyhoupla do dřepu a pomalu postupovala směrem k ženě tak krásné, že nemohla být z jejího světa.

"Kdo jsi?" vydechla zasněně sotva slyšitelným šepotem.

Žena se mírně usmála a její oči ztmavly a zdálo se, že se ještě zvětšily.

"Přišla jsem pro tebe," ozval se melodický hlas, ale dívka si stačila všimnout, že ženiny plné rty se nepohnuly. Světle průhledný šat připomínající stříbřité pavučiny se zavlnil v návalu neviditelného větru a bytost k dívce natáhla ruku. "Volala jsi mě."

"Ne - nevolala," vykoktala.

"Jsi si jistá? Takže nepotřebuješ pomoc?"

"Já - já - nevím."

"Pomůžeme ti. Osvobodíme. Od bolesti, od žalu, od nich… Pojď s námi."

Opatrně se rozhlédla kolem sebe. Zatímco k ní žena bez pohnutí rtů promlouvala a pozorovala ji s tajuplným úsměvem, hlasy se násobily. Nejdřív tu byl ten osamocený, svůdný a podmanivý, ale teď jakoby kolem mýtinky stály desítky podobných bytostí. A opravdu… mýtinu postupně ozařovala další světla následována nejdříve zamlženými siluetami a následně postavami žen neméně oslnivých a překrásných, jako byla ta první. A všechny se na ni usmívaly s příslibem… Čeho? To nevěděla.

Po tom, co se dnes stalo, se už nemohla vrátti, nechtěla se vrátit, protože by to znamenalo podřídit se. Nechtěla se vrátit do vesnice, kde jí ubližovali a její život neměl žádnou cenu. Dosud byl její život jednotvárný naplněný těžkou dřinou od svítání do setmění a v brzku se k tomu mělo přičíst vynucené manželství s mužem, kterého poznala teprve dnes - a z velké části díky němu uprchla - a další podřízení se, následované roky a roky plození dětí, z nichž většina by zemřela dřív, než by se naučila mluvit. Ne, o tenhle život nestála. Nehodlala se vrátit zpět, ať už ji zde čeká cokoliv, musí to být lepší než to, co ji čekalo doma.

V očích se jí objevil rozhodný lesk, který v éterických ženách povlávajících v neexistujícím větříčku vyvolal ještě širší úsměvy, a dívka se pomalu postavila na nohy a vydala se k té, která ji jako první oslovila. Rusovláska natáhla paži, aby ji uvítala, a dívka nabídku mlčky přijala.

Z jemně stříbřitého světla se stala oslňující záře, hlasy se slily do ohlušujícího šumu, který se postupně měnil v magickou melodii, která ji nutila tančit tak, jako ještě nikdy netančila. Všechny ženy v takřka totožných hávech se roztančily okolo ní, jejich bosé nohy poskakovaly v divokém rytmu, s kterým dívka jen stěží udržovala krok - tančily hodiny, možná i celé dny a ona si stále nepřipadala unavená. V jednu chvíli zmizelo všechno její oblečení, vlasy se samovolně rozplétaly z těžkého copu a vlály kolem jejího těla… konečně, poprvé ve svém životě, se cítila svobodná.

* * *

Vstup do lesa je zakázán. Ani ti nejodvážnější z odvážných se neodváží vejít, ještě nikdo se nevrátil zpět živ. Říká se, že uvnitř žije zlo z největších. Povídá se o magii, která vládne temnému hvozdu, o nebezpečných kouzlech, o smrti…

Kdybyste ovšem našli tu odvahu a došli jen nedaleko kraje lesa, spatříte malou mýtinu uprostřed mohutných vysokých stromů, jež je během úplňkových nocí ozářena stříbrným světlem. Tráva zde nikdy nezhnědne, květy neuvadnou, listy neuschnou a bílé kosti mladé dívky chrání celý les.
 

15 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Róza Róza | 22. září 2012 v 10:50 | Reagovat

Krásně napsané (s takovým tajemným nádechem) - moc se mi to líbilo :-)

2 sfcevsc sfcevsc | 22. září 2012 v 11:13 | Reagovat

čarodějky se zrodily z popela dračího tak požádej dabla samotného jenž umři!kdo si to přečet tak do 5 dnů umře musel jsem to napsat jinak bych umřel do 5 dnů kdo si to přečet tak to napište do jinýho blogu nebo umřete do 5 dnů a to fakt!!!!!/!/

3 povidkyodpaji povidkyodpaji | 22. září 2012 v 11:49 | Reagovat

krásně napsaná povídka :D

4 nel-ly nel-ly | Web | 22. září 2012 v 11:53 | Reagovat

[1]: jednoho dne bych chtěla napsat pohádku, ale nejspíš mi není dáno, nikdy to prostě není pro děti

[2]: ...

[3]: díky :)

5 Lilly Lilly | E-mail | Web | 22. září 2012 v 12:38 | Reagovat

[2]: To je dosť ... smiešne :D

Fakt sa mi páči, ako píšeš. Veľmi krásny a pútavý príbeh. Nikdy som nebola na takýto žáner poviedok, ale toto som prečítala jedným dychom :)

6 Hope Hope | Web | 22. září 2012 v 14:39 | Reagovat

trochu mě vyděsilo to bílé kosti mladé dívky...
ale jinak se mi povídka moc líbila =o)

7 nel-ly nel-ly | Web | 22. září 2012 v 14:56 | Reagovat

[5]: já si popravdě ani nejsem jistá, jaký žánr to byl... nějak je to ještě kratší, než jsemn čekala, děkuju :)

[6]: ještě jsem chtěla zdůraznit, že na vždy zůstanou bílé, ale chm...už se mi to tam nevešlo :D já říkala, že to neni pohádkový

8 Polgara Polgara | Web | 22. září 2012 v 19:52 | Reagovat

Je to skoro jako nějaká dávná legenda, kterou někdo vypráví dětem na dobrou noc. Anebo jsem si při čtení představila, jak všichni sedí v útulné místnosti, kterou zahřívá oheň v krbu a povídají si staré příběhy o vílách. :-)
Zaujal mě nápad, že tvoje hrdinka utíká do lesa před svým osudem a hledá svobodu. Pak ten popis oné rusovlasé ženy...dokonalost a jsi s každou další povídkou lepší a lepší. :-)

9 Emily Emily | 23. září 2012 v 11:06 | Reagovat

woow.. pecka! proč bys nemohla psát pohádku? vem si Grimmy nebo Erbena! Však to tvoje je ještě slabé kafíčko... :)

10 nel-ly nel-ly | Web | 23. září 2012 v 15:43 | Reagovat

[8]: já měla podobnou představu v tom varování, že "starší" vykládají u ohňů příběhy... díky :-*

[9]: to je taky fakt, ti se toho nikdy nebáli :-D ale vždycky máš nějaký poučení nebo alespoň něco, co doplňuje ten pohádkový háv... a pohádku si přeci jen představuju asi jinak :-X ani sama nevím, jak, popravdě

11 Delly Delly | Web | 23. září 2012 v 16:32 | Reagovat

Páni, tohle číst jako malá jako pohádku, tak nevím, nevím :D Je to úžasně napsané, s takovým tím správným nádechem tajemna. Vážně nádherně napsané. Jen ten konec mě vyděsil, protože jsem si už myslela, že to skončí jinak a ono ne :D

12 nel-ly nel-ly | Web | 23. září 2012 v 16:39 | Reagovat

[11]: teoreticky to šťastný konec byl... :-)
když se člověk koukne na různé mýty o druzích víl, tak zjistí, že většina se diametrálně lišila od představy Zvoněnky z Petra Pana :-D

13 Delly Delly | Web | 23. září 2012 v 19:18 | Reagovat

[12]: Teoreticky ano, když člověk vezme v potaz, k čemu všemu jí v té vesnici asi nutili, ale stejně... :D
Taky Zvoněnka byla v pohádce pro děti :D A já asi budu už navždycky pohádkově laděný člověk, co se podobných tvorů týče :D

14 nel-ly nel-ly | Web | 23. září 2012 v 20:25 | Reagovat

[13]: tak Petr Pan není zrovna pohádka... když se to vezme z druhé strany, tak vlastně trochu děsivá psychologická sonda :-D jo, a příště ti povim o nebezpečných pohádkových principech, kterě ničí životy :D

15 Catrina Catrina | 23. září 2012 v 23:04 | Reagovat

Ten konec mě v celku překvapil. Ale velmi se mi ten tajemný nádech celého příběku líbil. Těším se až zase něco napíšeš. :-D

16 Rogue Rogue | Web | 25. září 2012 v 19:20 | Reagovat

btw - co se týká vymýšlení názvů to by se mělo snad zakázat. Někdy si říkám, že spíš napíšu knihu než vymyslím název k povídce. Je to k pláči.
Ovšem tohle bylo skvělě napsané. Smutné zároveň v tom byla jakási forma štěstí a taky tajemny, mystična (asi jsem to vyskloňovala blbě :-D). Moc hezké!

17 nel-ly nel-ly | Web | 25. září 2012 v 21:01 | Reagovat

[15]: děkuju :) no... už pár lidí mi říkalo, že mi jdou deprese a tak, ale jestli to nebude tim, že já pokaždý nějak sklouznu k temnotě

[16]: že jo! kniha první, povídka druhá atd. žádný názvy
jo, skloňování je sranda vždycky, co teprve u vymyšlených jmen (i když i těm se vyhýbám, jak můžu :))

18 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 26. září 2012 v 19:27 | Reagovat
19 Dragita Dragita | Web | 6. srpna 2013 v 18:45 | Reagovat

pěkná tajemně laděná povídka, dokázala jsem si to vše krásně představit :-)

20 Fangirl Fangirl | 14. října 2014 v 21:58 | Reagovat

Mám jediné slovo- nádherné.

21 Lily Lily | 23. května 2015 v 11:58 | Reagovat

Vážně moc se mi to líbilo, inspirovala jsi mě k napsání depresivní jednorázovky. Nemám blog, ale píšu jen tak, do počítače :-)  :-)
Moc se těším na další, podobné.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA