Sladká jak krev

6. června 2012 v 14:41 | Nel-ly |  Fantasy (urban fantasy)
Autor: Petra Neomillnerová
Série: Tina Salo #1

Praha je neuvěřitelně prívětivé město, pro "našince" určitě, a upírka Tina Salo to oceňuje. Když se na ulicích začnou povalovat vykrvené mrtvoly bezdomovců, je třeba udělat pořádek ve vlastních řadách, aby mohl poklidný upíří život v matce měst pokračovat. (Oficiální text distributora)

Tina je trochu zvláštní upírka. Je jí sice čtyřista let, trápí ji neustálý hlad po krvi, kdy s vervou a chutí balí třeba mladé feťáky, aby s nimi mohla obcovat a přitom se náležitě nasytit, na druhou stranu, ale dokáže chodit ve slunci, ze stříbra má jen nepříjenou vyrážku a nikdy nezemřela.


Jako takovou ji ostatní upíří samozřejmě nemají nijak zvlášť v láce, avšak pro svou práci je naprosto ideální. Stará se, aby upíří komunita žila v Praze bezpečně svým klidným způsobem, na který si všichni rádi zvykli. Jak sama říká, po desiteletích utrpení, hladomoru a válek, je tahle doba ideální na to žít v klidu a užívat si moderní dobu. Avšak klid pražských upírů je narušen ve chvíli, kdy se začnou po městě objevovat vykrvácené mrtvoly bezdomovců a prostitutek. To musí Tina chtě nechtě zasáhnot a zjistit, o co se jedná, i kdyby to znamenalo prohrabat se špínou v upírské komunitě, protože: Upírům se nedá věřit.

Tině možná neublíží sluneční světlo, na druhou stranu je však ještě mladá - co je to nějakých čtyřista let? - a v noci slabší než ostatní, proto na pomoc přichází Kay. Upírský zabiják z Berlína, jenž má vlastní pověření od své paní, ke které je pevně připoután a je jí naprosto loajální - nikdo však už neví, co ambiciózní Gothel zamýšlí s vraždícími upíry, psychopatickým Kayem nebo i celou Prahou.

Petra Neomillnerová ví, jak psát čtivě, chytlavě a hlavně jinak. Její strohé, rychlé vyprávění, jedna akce za druhou, plno násilí, sprostých slov i krve, jsou těmi největšími lákadly jejích děl, mezi to ovšem patří i zajímavě vystavěný příběh a detektivní práce, která je znát... protože kdejaká akce a vtipné rozhovory plné černého humoru samozřejmě nestačí k napsání pořádného drama.

Stejně jako zaklínačka Lota nebo čarodějnice Moire je i Tina soběstačná, tvrdá a rázná. A i když se kolem ní motají chlapi, počínaje pokousaným novinářem, kterého sbalila v baru, přes vraha Kaye, jenž děsí celou Evropu, po stín jejího otce/stvořitele, který ji pronásleduje celý její život... neživot.

Osobně preferuju jakýsi pseudostředověk, jako to bylo u dříve zmiňovaných dílech, než městkou fantasy. Sice jsem četla Anitu Blakeovou, s níž by se dala najít jistá podobností, ale tady je to o něčem jiném - jakoby z druhé strany, morbidnější, strozejší, kde je hrdina opravdu ta tvrdá holka a jen si na ni nehraje. Další zajímavostí a určitě unikátností pro mě bylo číst o upírech, vlkodlacích a různých jiných nadpřirozených bystostech, které se prohánějí temnými, děsivými a někdy až hororovými ulicemi Prahy - úplně jiné, než tu, jakou znám - a tedy i mým domovem. Ostatně, než jsem se odstěhovala, měla bych za souseda vlkodlaka a Tina by žila "co by kamenem dohodil".

1. Proč jsem si vybrala právě tuto knihu
Četla jsem obě další série téhle autorky a vlastně všechny knihy, které se daly sehnat, takže Tina musela jednou přijít na řadu.
2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavnými nebo podstatnými)
cesta krve
3. Definujte knihu jedním slovem (sloveso či citoslovce)
přežít
4. S jakou postavou bych se ztotožnila, případně kým bych chtěla nebo naopak nechtěla být.
Líbí se mi Tina... s ničím si hlavu nedělá, žije přítomností a ne minulostí, která by ji mohla pronásledovat přes celých čtyřista let, a když chce, umí se postrat nejen o sebe, ale i o ostatní, přestože ji hodně "lidí" podceňuje. Jo a miluje kabelky.
5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno pozitivum.
Série je inspirovaná upířímí seriemi a dnešní fascinací podobou městkou fantasy, kde si Neomillnerová dokáže i dělat srandu z dané tématiky - to ještě srychlým spádem, poutavými dialogy a vtipem, jsou klady, které jsem v jiné knize neviděla.
6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si, co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba v chování postav.
Trvalo mi déle, než třeba u Moiry, zvyknout si na styl psaní, chvílemi to na mě bylo až moc rychlé a sžít se s postavami jsem plně dokázala až v druhém dílu, který je podle mě mnohem lepší než první - už proto, že dostává zajímavější zápletku a nové grády.
A taky teď budu na Václavák zase pohlížet trochu jinak.
Mé hodnocení: 7/10

Díly:
Sladká jak krev
Doušek věčnosti
Past na medvěda
Smrt archanděla
Vlci Sudet
Tanec s carevnou - 2012


Můžete žít tisíce let - poíkud vás nezabijí dřív.

Ukázka z knihy (neviditelnypes.lidovky.cz)
Drnčení zvonku mě vyděsí ještě před tím, než se stačím probudit. Vyzáblý chlápek v mé posteli se mátožně převalí.
"Lež," syknu a vymotám se z přikrývky. Má včerejší trofej si přetáhne peřinu přes hlavu a odebere se zas do říše snů. Doufám, že ne definitivně.
"Policie."
Ohrnu rty.
Zvonek znovu zadrnčí.
"Policie."
To už definitivně vzbudí i nešťastníka v mém lůžku.
"Kdo to je, kotě?"
"Fízlové," zachraptím ze sevřeného hrdla a otevřu.

Konrád Bér stojí ve dveřích a jako obvykle je vyplňuje úplně celé.
"Máš společnost?" Dlouhý cvik mu nedovolil přehlédnout mužské boty, odkopnuté v předsíni.
"Po tom ti nic není."
"Vyhoď ho, Tino." Je to žádost pronesená tónem slušnějším než ten, na jaký jsem od něj zvyklá.
"Ne."
"Prosím."
Zvednu oči k jeho tváři.
"Prosím?"
Kývne.
Doklopýtám ke dveřím do ložnice.
"Pakuj se."
Můj pokyn je zbytečný. Vyzáblý právě sbírá ze země svůj batoh.
"Máš problém?" ptá se spíš z povinnosti.
"Ne. Boty jsou v předsíni."
Prosmykne se kolem mě a ošlapané konverze shrábne rukou.
"Čau."
Neodpovím a zaklapnu za ním dveře. Pak se obrátím k Bérovi.
"Tak povídej."

"Pila jsi z něj?" Konrád zvědavě vytahuje knihy z mé knihovny. "Je to feťák."
"Tím líp. Je s nimi míň problémů."
Jazykem si přejedu po zubech a vzpomínka na chuť krve mnou zachvěje jako orgasmus. Povzdychnu si.
"Však víš, Bére. Musím občas jíst."
Dosedne do křesla z Ikea a to pod ním zapraská.
"Záruka je jen do sto kilo, zvedej se," kopnu ho do kotníku.
"Nemám o moc víc než 140, kotě," napodobí intonaci mého spolunocležníka, ale vstane a přesune se na postel a do křesla se složím já. Ani nevzdychne, ostatně, vážím třetinu toho co Konrád.
"Nemám nic proti tomu, že občas jíš, Tino." Otřesu se, v Konrádově hlase zní policajtská úlisnost, nasbíraná za dlouhý čas v branži. Všechno chápu, ale to, že byl u gestapa, snáším dodnes těžko. Ovšem, je to dlouho, ale ne dost dlouho.
"Tak?" pozvednu obočí.
"Nemám nic proti tomu, když se našinec rozumně nají, ale…"
"Někteří našinci jedí nerozumně, tos chtěl říct?"
Dívá se na mě a ruce, pokryté hustými rezavými chlupy, má poklidně složené na mohutných stehnech.
"Možná."
"Vypadni."
"Buď rozumná."
"Vypadni, nemám náladu po ránu poslouchat tvoje policajtský bajky. Zastav se večer, třeba budu doma."
"A třeba taky ne, co? Nehraj si se mnou, Tino."
Vstanu. Špičáky mě bolestivě tlačí do rtu. "Ještě jsem si nezačala hrát."
"Já taky ne." Konrádův hlas zní trochu nezřetelně a chlupů na hřebech rukou je najednou víc, pak ještě víc a potom…
"Přestaň blbnout," okřiknu ho. Bér je medvědodlak.

Sedíme u mne v ložnici, Bér už ochlupený tak, jak se na člověka sluší, a já bez ohrnutých pysků. Přistrčím mu hrnek.
"Co to je?"
"Chryzantémovej čaj. Jedla jsem v noci, nic jiného tu nemám."
Nedůvěřivě usrkne bledé tekutiny a odkašle si.
"Podívej," začne. Dívám se. "Našli jsme dvě rumunské štětky, vykrvené. Pak jednoho bezdomovce, ten byl bez hlavy, ale krev taky nikde. Nemá tu někdo žízeň?"
"Já," olíznu si pusu a pak se zamyslím.
"Museli by to být mlaďoši, Konráde, nikdo ze starých by to nedělal takhle."
Proplete prsty, silné jako nohy klobásy. "Je mi jedno, kdo to je. Musí to přestat."
"Zahraješ to do autu?" zeptám se lhostejně.
"Jako vždycky, ale jen když už bude klid. A to je na tobě," klepne mě svou tlapou do hrudi.
Otřesu se. "Na mně? Poptám se, podívám, ale víc…"
Položí mi dlaň na nahé stehno. "Uděláš mnohem víc, Tino. Zjistíš, kdo to udělal, a když, tak…"
"Konráde, nezabíjím."
Zasměje se. "To od upírky slyším obzvlášť rád."
"Nejsem upírka."
Hlučně se vysmrká do papírového kapesníku. "Tak to slyším od upírky ještě radši."
"Nedělám zadarmo," vynesu svůj poslední trumf.
"Že by ti staří nezaplatili za trochu klidu?"
Složím ruce do klína.
"Nechce se mi do toho."
Konrád se zvedne z postele a natáhne ruku po klobouku. Nosí ještě klobouk, svět se pro něj mění příliš rychle.
"Až přijdeš, že potřebuješ nové papíry, taky se mi třeba nebude chtít. Až ti tu najdou koks, nebudu mít čas, a až přijde za policajty nějaký pokousaný narkoman, už ho nepošlu na záchytku, holčičko. Rozmysli si to."
Zvrátím se do polštářů.
"Hm."
"Tak jak?"
"Přineseš mi k tomu nějaký papíry?"
Kývne.
"Ke dveřím trefíš sám?"
Kývne znova.
"A nechoď dřív než v osm, budu spát."
Nasadí si klobouk na ryšavý trávník a pokyne mi rukou.
"Ten piercing v pupku je stříbro?" zeptá se ještě společensky.
"Platina."
Ležím na zádech a netečně sleduju, jak se rozložitý muž valí ke dveřím.
"Dobrou," zavolám za ním.
"Dobrou, Tino."
Dveře zapadnou a já líně vstanu a zatáhnu závěsy. Denní světlo mi přece jen trochu vadí.
***
II.
Tesáky mi rvou hrdlo, kostnatá tvář blízko mé a světlé oči září stejně jako měsíc na obloze.
"Pojď ke mně, dítě," šeptá. Probudím se s křikem.
Konrád mi trochu křivdí. Nejsem upír, nebo se alespoň vymykám obecné představě upíra. Den mi nevadí, dokonce mohu jíst a pít lidské jídlo. Trochu, přiměřeně. Spíš syrové. Ne moc a ne často. Vlastně ani moc ne, ale pořád víc než našinci. Staří, se kterými jsem o tom mluvila, soudí, že to je "nedokončeným polibkem". Tak mi to alespoň řekli, a pokud náhodou mají i jiné hypotézy, neobtěžovali se mi je sdělit. Typické, upíři jsou neupřímná sebranka.
Dobrá, lhala jsem trochu Konrádovi. Zabíjím, někdy. Ale v těch dobách, kdy jsem se narodila, zabíjel každý, kdo chtěl přežít. Nevraždím kvůli jídlu, to ne. Tu trochu krve většina z dárců nepohřeší a nepotřebuju ji tak často. Ano, byly doby, kdy jsem pila hodně, pak doby, kdy jsem pila jen ze zvířat, a dokonce i doby, kdy jsem se snažila nepít vůbec. Nešlo to. Luna mi nelítostně připomene, kdy je čas, a stejně, jako pravidelně krvácím, pravidelně i piju. Z lidí jen jednou za měsíc, ze zvířat častěji. Upřímně řečeno, dnes je pro mě snadnější sbalit nějakou smažku než si do bytu na Starém městě nosit králíky či krysy. Obluzení je sice věc trochu otravná, ale nutná. Pití krve jako sexuální praktiku by snad i pochopili, ale ty zuby nezakryju a krmící se upír, a že jsem jich viděla, nevypadá nic moc. Přiznejme si, že zuby mám při sání dost děsné, ale co nadělám.
Dobrá, mohla bych si taky krev kupovat z nemocnice, jak to někteří dělají, ale pro mne je studená už o ničem. Pro každého našince je studená už o ničem, proto se mi ten Konrádův případ tolik nezdá.
Vypít někomu všechnu krev z těla, to by znamenalo hodně žíznivých, tolik se jich v Praze určitě nenajde, zvlášť ne takových, kteří by to byli ochotni udělat. Mlaďoši, nikdo ze starých by se takového mecheche nezúčastnil. Mají svůj styl, svůj klid a své zdroje.
Nelíbí se mi to. Vůbec.
Překulím se na břicho a sklouznu z postele. V koupelně je nalito a na zemi kaluž červené. Ach jo. Bezvýsledně se snažím setřít ji toaletním papírem, pak dojdu pro mop. Rozhlédnu se po zastříkaných dlaždičkách kolem vany a nakrčím nos. Jsem prase. Drbačka ve vaně je ta nejomletější klasika na světě, na druhou stranu, z dlaždic jde krev líp než z parket. Dokonce i sperma z nich jde líp.

Melancholicky si oblékám kalhotky a uvažuju, koho dnes navštívím. Práce, tahle nebo jiná. Peníze se hodí, ale hlavně je práce dobrá k tomu, aby vás udržela v realitě. Nepracovat znamená pít a lovit a… Ne, nechci na to myslet. Přes hlavu si přetáhnu černé triko s lesklou lebkou na hrudi. Zašklebím se. Tahle doba mi umožňuje chodit s velkým nápisem "upír" na zádech naprosto beztrestně. No, i to má něco do sebe. Džínové šortky, žabky a brýle. Sluneční brýle jsou další požehnání, maska, kterou téměř nesnímám. Zapíchnu si je do vlasů a napatlám na sebe make-up barvy "ivory", pak obtáhnu oči černou tužkou. Zírám do zrcadla a jsem v něm, naštěstí, vidět, jinak bych si řasenkou vypíchla oko. Vlasy mám světlé, snad po otci, po kterém mi zbylo také jméno - Kristina Salo. Nejspíš je to to jediné, co mi dal, ale má matka prý na tom velmi lpěla. Těžko říct, zemřela při porodu na shnilé slámě roku 1646.

obrázky: cbdb.cz, betterphoto.com
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Rodaw Rodaw | Web | 6. června 2012 v 15:11 | Reagovat

Ahojky!
Jsem moc ráda za komentář u mě na blogu :-) Jenom se pro jistotu ptám, jestli jsi to správně pochopila, že tímhle článkem nesoutěžíš o knihu , ale přihlásila ses k tomu, že na svůj blog přidáš soutěž, kde návštěvního Tvého blogu budou soutěžit o knihu, kterou pak někomu pošleš poštou. Já se ptám jenom pro jistotu, protože na mě Tvůj koment působil tak, že Ty budeš soutěžit o knížku. Tak já jenom abych měla jasno :-D  :-D Můžu s Tebou tedy počítat? :-)

2 Rodaw Rodaw | Web | 6. června 2012 v 17:30 | Reagovat

Nene, napsala jsi to dobře, naprosto chápu :) Ok, takže děkuji, budu s Tebou počítat :)
Samozřejmě se budeme moci zapojit navzájem - př. já můžu soutěžit u Tebe a Ty u mně (chápeš :D) :))

3 Chloe Chloe | Web | 6. června 2012 v 19:07 | Reagovat

Tahle knížka mě zaujala. Nevím proč, možná je to tou Prahou, každopádně se po ní poohlédnu alespoň do čtečky na cesty autobusem nebo tak :-)

4 cassiopea-black cassiopea-black | 7. června 2012 v 21:58 | Reagovat

zrovna ji čtu xD :) už jsem za polovinou... tak jsem zvědavá, jak to dopadne... můj názor na autorku a její tvorbu už znáš xD ale musim říct, že mě taky víc oslovila Moire než Tina... ale i tak, super knížka a, i když jsem ještě nedočetla, můžu ji jen doporučit ;)

5 nel-ly nel-ly | 8. června 2012 v 13:55 | Reagovat

[3]:ta Praha měě právě zaujala, jak se upíři atd. pohybují po místech, které člověk zná.. je to jiné, než u městské fantasy třeba z Chicaga, New Yorku, atd.

[4]: jojo, souhlas, mně se taky víc líbila Moire a Lota, než Tina... ale to je tim, že je mi to "historické fantasy" bližší
zrovna mám doma dvojku Moire, jenže jsem zjistila, že si pořádně nepamatuju jedničku, jak jsem toho četla dost najednou :D
každopádně druhý díl Tiny je podle mě lepší, než první, líp se mi četl a trojku už mám taky doma

6 Guenon Guenon | Web | 8. června 2012 v 19:24 | Reagovat

Rozhodně to zní moc dobře. :D
Hele, chtěla jsem se tě zeptat - tu povídku, co jsem ti posílala, si ještě na blog šoupnout nemůžu? :D Jsem v krizi a nevím, co tam nacpat, tak mě napadlo tohle. :D

7 Guenon Guenon | Web | 8. června 2012 v 19:25 | Reagovat

Jo, a ještě mě napadá, že teď už ti ty recenze tak jdou, že by se dali klidně zneužít pro referát z literatury. :D Dokonce i ukázku máš. :D

8 nel-ly nel-ly | Web | 9. června 2012 v 1:00 | Reagovat

[6]: nemůžeš! ono je to složitý, je zkouškový no, tak to chvíli potrvá :P
pche :D si napiš svoje, určitě by ti to taky šlo ;-)

9 Polgara Polgara | Web | 9. června 2012 v 20:24 | Reagovat

Díla Petry jsou nezapomenutelná stejně tak její styl. Jakmile jednou jejím knížkám propadneš už jim nemáš šanci uniknout. :-)

10 Guenon Guenon | Web | 10. června 2012 v 0:44 | Reagovat

[8]: nejde o to hodnocení, jen o zveřejnění na blogu :D Vůbec nechápu, proč se k těm soutěžím dává jako pravidlo, že se to nesmí zveřejňovat :D
A já si referáty udělám v klidu sama, o to nejde, (jedinej problém je přednést to před lidma, ale s tím mi nepomůžeš:D) Já jen, že by to fakt šlo :D Určitě už tě někdo cituje a ani o tom nevíš... :)

11 nel-ly nel-ly | Web | 10. června 2012 v 14:50 | Reagovat

[10]: no prototože by jinak bylo poznat, kdo to napsal... takže hlasování a podobný blbosti a vůbec, když to běží, tak to logicky nemá být jinde :P
si napiš něco novýho... stejně teď stávkuješ, ne? :D
šmarja jestli jo, tak je naprosto lituju... s tim souhlasim, ale my to třeba o knihách odevzdávali, a pak jsme o tom jakože "diskutovali" a to šlo

[9]: to jo, jakmile si člověk zvykne, tak už se veze

12 Guenon Guenon | Web | 10. června 2012 v 16:35 | Reagovat

[11]: já bych nestávkovala, ale mě to tuze nejde. :D Zkoušela jsem něco sesmolit a větší odpad ze mě nevypadl snad od druhé třídy, kdy jsem s kámoškou psala srdcervoucí fanfikci na Barbie a labutí jezero. :D
Tak víš co, já chápu, že nechcete starý práce, ale když už jsem to odevzdala a je jasný, že nikde to nebude dřív... Víš, co myslím :D
Diskuze. To zní pěkně. My to máme tak, že si odříkáme to svoje a pak nám třídní vysvětlí, proč to bylo špatně a jak je její názor lepší. :D

13 nel-ly nel-ly | Web | 10. června 2012 v 18:10 | Reagovat

[12]: no spíš jde o to, že kdyby se to dostalo do tý top trojky... tak by to nemělo být jinde, tak vydrž :P
jo, hlavně když se pak s učitelkou zhádáš a ta druhá ti dá za pravdu, takže ta tvoje, která už tě ráda neměla, tě nemá ráda o to víc.. a to před maturitou

14 Pouli Pouli | Web | 12. června 2012 v 23:24 | Reagovat

Četla jsem první díl. Právě proto, že se to odehrává v Praze. Líbilo se mi použití křiku. To jsem dlouho v žádné upířině nečetla. Asi si seženu druhý díl a budu pokračovat. Když říkáš, že je lepší, než první...

15 nel-ly nel-ly | Web | 12. června 2012 v 23:58 | Reagovat

[14]: já ani nevěděla, že se křik jinde používal, pro mě to byla novinka u Neomillnerový - i když teda v Lotě
myslím, že knížek s upíry jsem moc nečetla - jo moderních upířin jo, ale to jsou spíš dietáři s neuvěřitelně přitažlivou bledou pletí :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA