Pro krásu

16. června 2012 v 10:10 | Nel-ly |  ORIGINÁLNÍ TVORBA
Eh, eh, eh... já strašně chtěla pokračovat, nebo začít psát nebo cokoliv nějakou povídku. Ale tak sedim, koukám, usilovně se snažím a nic...
A pak se stalo, že jsem ležela, čmárala si a najednou zjistila, že jsem vyčmárala rukou A4 čehosi, co by se dalo nazvat začátkem povídky, jenže... za prvé mám strašné písmo, za druhé nejsem schopná nic domyslet, za třetí mám problémy s koncema (a tenhle konec jsem si představovala doopravdy jinak). Každopádně tedy "ORIGINÁLNÍ" povídky na TT.

"KRÁSA JE VŠUDE VÍTANÝM HOSTEM"
~Johann Wolfgang Goethe~

Říká se, že krása je pro ženu jeden z nejcennějších darů. Většina lidí by s tím souhlasila.Já bývala jednou z nich.

V dětství jsem snila o ladných křivkách, bělostné pokožce, tmavých řasách a dlouhých hedvábných kadeřích. Pak se sny splnily a já je začala proklínat.


* * *
Sotva šestnáctiletá dívka zahalená v dlouhém bílém závoji od hlavy až k patě vstoupila do přeplněného sálu. V duchu křičela a zmítala se, přestože navenek na sobě nedávala nic znát. Na první pohled se nelišila od ostatních postav v sále, přestože v jejím postoji byla patrná strnulost.

Muži, postávající po vedle ní po obou stranách ji ledabyle pokynuli k malému vyvýšenému podiu a ona se pomalými kontrolovanými kroky vydala po dřevěných schůdkách na určené místo. Stála tam, před zraky stovek lidí, když žena stojící za ní konečně odhrnula její závoj a sál zaplnily překvapené vzdechy a několik výkřiků.

Tělo připomínající sochu z mramoru, dokonalé křivky; plná ňadra, vosí pas, zakulacené boky a dlouhé štíhlé nohy. Vlasy připomínající hedvábný zlatý vodopád spadající kolem elegantní labutí šíje na útlá ramena. Vysoce klenuté lícní kosti, pleť bez jediné chybičky až na několik roztomilých pih na malém úzkém nosu posazeném mezi velkýma akvamarínovýma očima. Plné rudé rty sevřené, aby nikdo nezahlédl jemný třas, který ovládal celé její tělo. Sama bohyně jenž sešla z nebes mezi obyčejný lid.

Doteď na sobě cítím pohledy stovek párů hladových očí. Slyším vzdychání a šum desítek šeptajících hlasů od obdivných až po závistivé. Pamatuji si tu hrůzu, kterou jsem cítila, když jsem se dozvěděla o co se jedná. Jak se nadšení z toho, že konečně můžu opustit rodnou vesnici, změnilo v hrůzu, když mě obmotávali metry průhledné látky, která mi sahala od temena hlavy až po paty, a přesto jsem si v ní připadala odhalenější než kdy předtím.

Prodali mě. Krása, o které jsem v dětství snila. To nadšení, zaplavující moji duši, když jsem slýchala od sousedů, jak rostu do krásy. Ta pýcha, kterou jsem cítila sama nad sebou - možná právě proto mě potkalo to, co následovalo. Možná to měl být můj trest? Byl příliš krutý. Krása, to krása byla mým životním prokletím.
* * *
Nejvyšší nabídka, jenž vyhrála, několika násobě převyšovala vše, co během toho večera a desítek aukcí.

Začínalo se tu už od brzkého rána s plody moře, ovocem a zeleninou, postupně se prodeje z trhů s masem, sýry, pečivem a kořením přesunuly k ohradám a klecím, kde se prodávala živá domácí zvířata od obyčejných slepic a kuřat až po dobytek i plemenné koně. Cokoliv by si člověk přál, to zde mohl s nabitým měšcem zlatých mincí dostat. V neposlední řadě se na náměstí uprostřed města rozběhl trh s otroky. Mladí muži, ženy dokonce i děti, ti všichni byli draženi, ale to nejzajímavější přišlo až když padla tma a svíce ozářily prostorné sály - tehdy přišla řada i na ni. Na to, aby byla prodána za sumu stokrát vyšší, než jakou dostali její rodiče.

Stála tam jako socha, nemohla uvěřit, co se to děje. A pak ji prodali. Ruce jedněch cizích mužů ji předaly do jiných, které ji zabalily do barevných stuh a lesklých šatů, jako cenný dar pro některého člena vládnoucí kasty, nebo dokonce i pro místodržícího.

Nikdy dřív se nedostala ani za hranice malé vesnice, ve které vyrůstala. Patnáct rodin ve svých chatkách z nepálených cihel a kamenů ještě před několika dny tvořilo skupinku obydlí a zároveň i celý její svět. Teď seděla v kočáře vystlaném měkkými poduškami s okny zakrytými pravým hedvábím a čas od času zaznamenala obrysy vysokých domů a šum hovorů stovek snad i tisíců lidí. Byl to svět, o kterém nevěděla, že existuje. Svět, který si představovala ve svých snech. Svět, který nechtěla nikdy poznat.

Trvalo mi dlouho, než jsem konečně dokázala pochopit, že mě mí vlastní rodiče prodali právě pro tu krásu, na kterou všichni byli tak hrdí a opěvovali. Pochopila jsem matčinu chorobnou starost o každou moji bolístku a odřeninu, která by mohla zohavit dokonalý vzhled. Konečně jsem porozuměla, proč měl otec takovou péči, když v létě slunce pálilo a vymýšlel mi úkryty ve stínu a chládku - kdo by chtěl dívku s vrásčitou kůží posypanou tmavými fleky a pihami. To všechno, na co jsem byla tak hrdá - vysněná krása, obdiv mého okolí, péče rodič - bylo jen lež a klamání za jediným účelem. Vydělat si.

Pochopila jsem. Prozřela. Litovala.
* * *
Dům do nějž ji přivedli měl vstupní halu větší než celé náměstí v její rodné vesnici. Když vcházela pozlacenou vstupní branou neudržela ústa zavřená, otáčela hlavou, až jí zlaté vlasy neposedně létaly kolem hlavy a ramen a uvažovala, jestli je stále ještě na zemi, kde se narodila. Tohle přeci nemohl být lidský výtvor, tady žádný člověk nemohl žít a k čemu všechen ten lesk, barvy, otrhané květiny a podivné dřevěné rámy v nichž jakoby zkameněla hladina čiré vody. Ze všeho nejvíc ji zaujalo právě to, poznávala svůj obličej, přestože ho viděla v ostřejších rysech, než kdy v hladině potůčku, kam chodili pro vodu.

Pak ji jeden z mužů popostrčil do další místnosti a pak další a další a další… až nakonec v tom bludišti plném barev, vůní a více lidí, než kterých viděla za celý svůj život do chvíle, než ji odvedli z domova. Běželo jí hlavou, za jakým účelem se zde ocitla, co ji čeká a jestli všichni ti lidé bydlí společně pod jednou střechou, místo aby měl každý své maličké obydlí, jako to měli v její vesnici. Po několika dlouhých minutách konečně zastavili před velkými dveřmi z naprvní pohled pevného dubového dřeva, jeden z jejích průvodců jí otevřel dveře, beze slova pokynul, ale do pokoje už nevešel.

Uvnitř to byl podobné, jako na chodbách, ale pokud to bylo možné, tak ještě barevnější, voňavější a bylo tu tolik neznámých věcí, až se jí z té vší krásy zatočila hlava.

"Jsi nádherná," ozvalo se za jejími zády a ona vyděšeně nadskočila. Muž starší než její otec a tlustší než kdokoliv, koho kdy viděla, stál několik metrů od ní v barevných šatech podobným těm, které na sobě měly některé z ostatních otrokyň, které prodávali na hlavní aukci společně s ní, "slyšel jsem zvěsti o krásné otrokyni, ale nikdy bych nevěřil, že budou alespoň z poloviny pravdivé." Jeho hlas měl podivný přízvuk, protahoval samohlásky a zároveň slova jakoby polykal.

"Kdo - kdo jste?"

"To není důležité," usmál se na ni, ale nebyl to nijak hezký úsměv. Cítila, jak jí po celém těle naskočila husí kůže, "jediné, co potřebuješ vědět, je že jsem za tebe zaplatil nejvyšší částku. Ale nelituju, už teď vidím, že si za všechno to zlato stála. Pojď sem ke mně, maličká. Pojď blíž, abych si tě mohl prohlédnout."

Nechtěla se k němu přibližovat, ale copak měla na výběr? Už cestou na trhy jí ukázali, co se stane, když nebude poslouchat. Nebylo to příjemné, přestože ji šetřili, aby se jí před prodejem nic nestalo.

Popošla několik kroků blíž k němu a pevně si k tělu tiskal tu krásnou, ale na dotyk nepříjemnou a průhlednou látku. Nepřipadala si příjemně sama ve společnosti tohoto muže a sama, ačkoliv netušila proč vlastně.

"Nemusíš se mě bát," zapředl, "jsi moje, jenom moje a já ti neublížím. Slibuji."

Došla na dosah jeho ruky, ale v tu chvíli už ji chytil dvěma prsty za bradu, druhou ruku položil na její zátylek, ponořil prsty do jejích dlouhých vlasů a přitáhl si ji k sobě, až se otírali těly od hrudi až po špičky bot. Otáčel jí hlavu dostraš, pak nadzvedl její vlasy, přejel jí po šíji až k dolíčku mezi klíčními kostmi a zahákl prsty za okraje jejích šatů.

Ve chvíli, kdy ucítila jeho prsty dál, než už dokázala dále snášet, trochu sebou cukla a ustoupila o půl kroku stranou - dál jí to jeho ruce nedovolily.

"Ale, ale… jsi nesmělá, křehká květinka a tak mladá. Stačí jen utrhnout," zašeptal jí do vlasů a jazykem přejel po ušním lalůčku. Otřásla se.

"Co - co - co po mně chcete?"

"Nevíš?" zasmál se nahlas. "Brzy zjistíš."

Zjistila jsem. Velice, velice brzy.

Bylo mi šestnáct let a v naší vesnici jsem byla ještě pokládána za dítě, přestože po fyzické stránce jsem se ženou už stala. Nikdy jsem nepomyslela, k čemu ta krása vlastně je. Líbily se mi mé husté vlasy, protože jsem si do nich mohla hodiny a hodny zamotávat barevné květiny na břehu našeho potůčku - netušila jsem, že mě za ně hrubé mužské ruce můžou popadnout, omezovat mé pohyby a obranu, přidržovat si mě a pohybovat mi hlavou, jak je potřeba. Ve dnech, týdnech a měsících, které následovaly, jsem se svoje vlasy naučila nenávidět. I teď, pokaždé když pohlédnu do zrcadla, vidím tu krásu ostrých rysů, které se zamlžily a zaoblily, postupně vymizely, ale dlouhé vlasy zůstaly stejné, jako před lety.

Rychle jsem pochopila, že být krásnou neznamená jen obdiv vašich bližních a jejich náklonnost, kterou si ti ošklivější nezískají tak lehce. Pochopila jsem, že krása je prokletí.

Velká ňadra, do kterých se zarývají tučné prsty, plné rty, které napuchnou od činností, o kterých se i dnes zdráhám mluvit nebo na ně jen myslet. Široké boky poskytující dostatečné pohodlí pro mužské tělo… Krása, krása se stala mým prokletím. Prokletí, díky němuž mi lidé záviděli. Prokletí, které mým rodičům vydělalo peníze a mě zajistilo život v největším městě na celém světě. Prokletí, díky kterému se za mnou lidé otáčeli. Prokletí, které mi zajistilo nikdy nekončící fronty obdivovatelů - a díky nimž mé tělo zažilo vše, co dokázalo i nedokázalo snést.

Každá žena si přeje být krásná, protože tak si snadno získá pozornost a představuje si, že život bude mít o to jednodušší. Život není nikdy jednoduchý, je jiný - a každý touží po tom, co nikdy neměl.
 

15 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Surynka Surynka | Web | 16. června 2012 v 11:41 | Reagovat

Podařené, hezké a donutí to zamyslet lidi(ženy), proč že to vlastně chceme být krásné :-) Moc se mi to líbí :D

2 Polgara Polgara | Web | 16. června 2012 v 14:06 | Reagovat

Je to nádherné a souhlasím se Surynkou, že to člověka donutí přemýšlet. Opět jsi ale dokázala, že jsi schopná napsat absolutně cokoliv a nedělá ti problém se přizpůsobit, jen škoda, že takovýhle dílek  nepíšeš víc. Klobouk dolů.

3 Kallia Kallia | Web | 17. června 2012 v 9:23 | Reagovat

Paráda. Budu se snažit pořádně se vyjádřit, ale nic super neslibuji. Podle mě jsou tu dokonale vystižené ty kontrasty... kdy ona chce být krásná, ale poté toho sec sakra lituje.
I já si občas říkám, že pěkná tvářička často přináší problémy.
Co se týče povídky, jsem ráda, že tohle už nyní nefunguje - alespoň ne v naší zemi. :D Je to děsivá představa, že by mě prodali někomu, koho bych se štítila a ten by si mě bral pokaždé, když by se mu zachtělo.. Vlastně celá ta myšlenka prodat své dítě, abych měla peníze... je to takové bláznivé, ne? Kdybych věděla, že se to dítě bude mít dobře, tak možná, ale když tam není ta jistota, kdo si ho koupí a co s ním bude dělat...
Je to taková zajímavá otázka - co je horší, vidět umírat hlady dítě pod mou střechou, nebo ho prodat v naději, že se bude mít líp.
Asi jsem se trochu rozpovídala a možná melu blbosti... :D

4 Lilly Lilly | E-mail | Web | 17. června 2012 v 13:25 | Reagovat

To je tak - nie vždy sa vypláca byť krásny/a. Každý chce to, čo nemá.

5 Emily Emily | Web | 17. června 2012 v 22:27 | Reagovat

Ještě že tady se prodej lidí moc netoleruje ;) ale povedená povídka (ode mě která čte jen hp velká pochvala) :-D

6 Hope Hope | Web | 18. června 2012 v 10:53 | Reagovat

mně se to nelíbí =o(
nebo jako ne, že nelíbí jako že by to bylo špatně napsané, to vůbec ne, já se jenom už roky nedokážu smířit s tím, že dokáže někdo někoho prodat...brrr
a jako jsem vážně ráda, že mně se tohle stát nemůže...myslím, že si už nikdy nebudu přát být hezká =o)))

7 Helen Helen | Web | 18. června 2012 v 15:40 | Reagovat

Asi nemám slov. Je to podivné. Musela jsem si to nechat rozležet v hlavě. Zajímavý úhel pohledu, takhle jsem si to neuměla představit. Bylo to takové jemné a nevinné. A souhlasím s Hope, nelíbilo se mi to, ale ten styl psaní je skvělý. Jen tak dál. :))
PS: plánuješ někdy dopsat ukolébavku? Už mi chybí. :)

8 nel-ly nel-ly | Web | 18. června 2012 v 19:14 | Reagovat

[1]: já nechci, já jsem! :-D ech

[2]: absolutně cokoliv jo? já ti nevím :-D chtěla bych jednou dostat nápad na nějakej horor nebo na cokoliv mimo červenou knihovnu

[3]: mě by si koupili tak možná na domácí práce nebo někam do dolu :-X no, ono to stále funguje, což o to, naštěstí ne u nás...
náhodou, líbí se mi, když někdo o tom uvažuje, protože pak já můžu uvažovat o tom, co napadlo jeho a na co jsem myslela zas já... a pak se do toho zamotám, asi takhle O_O díky :)

[4]: to si vždycky řikám u kadeřince... jak je nadšená z mých kudrlin a já vždycky chtěla mít rovné vlasy :-)

[5]: příště prodáme Dracouše ;-) jen a jen pro tebe, jenže z toho by zas byl jasnej slash, kruci :-D

[6]: mně bylo jasný, že to napíšeš... :-D
a pro Houpa jednou vymyslíme pohádku :-P aby se neřeklo

[7]: já mám plánů, to bys nevěřila o.O jenže furt nemůžu v tomhle počítači zapnout word a kapitoly mám v druhém, který se nedá zapnout vůbec (ale už je v opravě, i když nikdo neví, jestli to opravit pujde)
já si říkám, že to nejhorší je vždycky podaný tak nevinně, že je to o to děsivější, než kdybys realisticky popisovala přesně co, kdo, kde a jak :) tak nevím

všem moc děkuju za názor :) v "originálních" povídkách si nejsem moc jistá v kramflecích :-D

9 Hope Hope | Web | 18. června 2012 v 21:50 | Reagovat

Nellouši, pohádku o ošklivém Houpovi? :-D

10 Helen Helen | Web | 19. června 2012 v 22:54 | Reagovat

[8]:Dobře, budu trpělivá :D
Jo to chápu, já si v nich taky nejsem jistá a že jich mám dost, ale necítím se na ně ještě. Musím tomu přijít na kloub a pak se uvidí :))
Jo nevinnost, nevědomost, naivita. Přesně to tak je.

11 Surynka Surynka | Web | 20. června 2012 v 11:42 | Reagovat

[8]: :D :-D Taky to nebylo mířené jen k tobě... je to takový všeobecný :D

12 cassiopea-black cassiopea-black | 25. června 2012 v 15:48 | Reagovat

nejvíc to asi vystihuje ta poslední věta... pěkně si to napsala, když jsem to četla, vybavila se mi Angelika xD... taky jsem ráda, že trh s otroky u nás neni, ale ono je to asi jedno... i tak je toho spousta, co tě může potkat...

13 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 27. června 2012 v 17:04 | Reagovat

Je to krásné. Takové k zamyšlení.
Proto si člověk musí dát pozor na to, co si přeje. Může se totiž stát, že se  to ďábelsky vyplní.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA