Smysl života 2/3

17. března 2012 v 18:07 | Nel-ly |  Jednorázovky
Jednorázovka na tři části a ještě zase roztažená na delší dobu, protože opravdu nejsem schopná stíhat absolutně nic, natož blog... krom toho, že jaksi nemám ani nápady, náladu nebo tak, divný. Asi už prostě píšu moc dlouho, no. Však o prázdninách bude mít blog tři roky, to není divu, že už to není ono.
Každopádně tedy prostřední část, děje se toho víc, i když se vlastně nic neděje. A stále jsem se nerozhodla, co to vlastně je. Stále tedy Regulus s Luciusem, necelý rok po jejich seznámení.


Je špatné pociťovat touhu po přítomnosti někoho, jehož místo je jinde? Je špatné chtít s ním být od rána do večera, poslouchat jeho hlas, pozorovat jeho pohyby, dotýkat se…? Je špatné cítit to, co Regulus cítil, když sám ležel ve svém tmavém pokoji v domě jeho rodičů v Londýně a uvědomoval si, že právě v tuto chvíli, stovky mil vzdálen, Lucius Malfoy očekává narození svého prvního potomka?

Regulus si byl jistý, že to bude syn. Zdravý, silný, majestátný dědic s kšticí blonďatých vlasů, jinak to koneckonců ani být nemohlo. To by Lucius nedovolil a on vždy dosáhl všeho, co chtěl. To věděl Regulus ze všech nejlépe, protože se svým "příbuzným" v posledním roce strávil většinu svého volného času - ať už ho doprovázel na večírky nebo do pánského klubu, navštěvoval ho doma nebo pro něj vyřizoval různé věci, o kterých mu později nad sklenkou burbonu podával zprávy.

Lucius Malfoy se stal v podstatě jeho patronem, nejbližší osobou, kterou Regulus měl a jediným člověkem, který kdy dosáhl toho, o co se Regulus snažil celý svůj život. Jeho rodiče, otec a dokonce i věčně podmračená přísná matka, konečně zaznamenali synovu existenci a dávali mu znát svůj souhlas, když dennodenně vyrážel za Malfoyem. A co víc, díky Luciusovi se Regulus poprvé v životě cítil ceněný, stal se sám sebou - takovým, jakým měl podle Luciuse být - a konečně našel svůj cíl.

Jenže pro něj prostě nikdy nemohlo být nic snadné, jako pro všechny normální lidi. Když se konečně dokázal s pomocí druhého muže zbavit některých ze svých můr, přišlo další trápení, za které si mohl jen on sám. Stal se na Luciusovi závislý víc, než by si dokázal představit - a především, než co se směl Lucius dozvědět, přestože dříve před svým patronem nikdy nic neskrýval. Regulus ho respektoval, ctil, zbožňoval,… miloval.

Nemohl si pomoci. Vzniklo to samo, bez jeho přičínění, během těch měsíců, kdy mu Lucius pomáhal poznat život a svou vlastní cenu. Vlastně ho to nemělo ani tolik překvapovat, bylo to poprvé, kdy mu někdo věnoval alespoň část své pozornosti a tak se všechny ta nedoceněná náklonnost ke staršímu bratrovi, rodičům, první lásce a dalším nahromadila do jednoho extrémního, nenormálního, děsivého, ale úžasného pocitu, jež Regulus v duchu nazval láskou.

A s tímto pocitem přišlo i něco dalšího - majetnictví. Regulus prostě nenáviděl Narcisu Blackovou-Malfoyovou, nenáviděl ji z hloubi své duše za to, jak mu ubírala chvíle, které mohl Lucius strávit jen a jen s ním (no, ne jen a jen, ale byl by tam, zatímco u porodu a prvních měsíců života mladého Malfoye neměl co dělat).

Regulus se nemohl dočkat, až konečně bude mít znovu pro co žít. Čekal na okamžik, kdy ho Lucius k sobě znovu zavolá a do té doby hodlal zůstat ležet ve své posteli, kouřit Luciusovu značku kubánských doutníků a pít stejný burbon.

***

Spokojený. Ano, Lucius Malfoy byl doopravdy nadmíru spokojený. V náručí držel svého několika měsíčního prvorozeného syna, jenž už teď nesl jasné znaky jeho rodu - bystré modré oči, které brzy vyblednou do správně mrazivé barvy, hedvábné blonďaté vlásky a nezdolná síla, kterou maličký předváděl především ve chvílích, kdy potřeboval přebalit nebo nakrmit. Lucius byl na svého syna velice pyšný od okamžiku, kdy se zahleděl do jeho očí, ale to neznamenalo, že dokázal snášet jeho řev, a tak se už velice těšil, až spolu se svým doprovodem vyrazí někam pryč.

Na světě existovalo hodně lidí, kteří by byli Luciuse ochotni doprovázet takřka kamkoliv a sloužit mu, ale nikdo z nich nebyl tak loajální jako mladý Black. Ten chlapec byl jedním z důvodů, proč se Lucius v poslední době cítil tak spokojený. Regulusova pomalu až náboženská úcta a ochota udělat cokoliv, co mu řekl, přinášela Luciusovi nepopsatelně příjemné pocity. Nedokázal to srovnat s ničím, dokonce ani fyzickým naplněním po sexu, protože tenhle pocit se mu vryl přímo do duše. Ovládal ho, manipuloval jím, byl si jistý, že by pro něj Regulus i zemřel, kdyby mu jen řekl. Ten chlapec byl jeho dokonalým dílem, doopravdovým vrcholem jeho práce.

"Blahopřeji," ozval se ode dveří dobře známý hlas, když Regulus neslyšeně vstoupil do haly. V ruce držel krabičku zabalenou v zeleném balicím papíru a ovázanou stříbrnou mašlí; dárek pro Luciusova syna. Narcise však Regulus nepřinesl ani malý puget růží, jako všichni ostatní. Lucius se v duchu usmál, Regulus byl jen jeho a nikoho jiného.

Pak mu však úsměv zamrzl na ústech, když se rozvzpomněl, o čem chtěl dnes s mladým Blackem mluvit. Jestli bylo něco, po čem Regulus toužil - kromě oddané služby jeho spasiteli - tak po pomstě. Nenáviděl svého staršího bratra tolik, že to každému bystřejšímu pozorovateli dobře sloužilo pro uvědomění si, kolik citů v sobě tenhle tichý stydlivý hoch skrýval. Citů, které si Lucius sobecky přivlastnil a teď se děsil, že se o ně bude muset s někým rozdělit.

Jenže neměl na výběr, už bylo rozhodnuto. Sám se rozhodl před lety a nemohl to už dál odkládat. Pro ochranu sebe, své rodiny, i tohohle chlapce. Ne, že by mu záleželo na tom, co s Regulusem bude, ale nehodlal se vzdát pocitů, které v něm vzbuzoval fakt, že ho bezpodmínečně vlastní. A pro tento jediný, poslední večer, si to hodlal vychutnat všemi doušky.

"Děkuji," věnoval mladíkovi skoro až přívětivý úsměv a přistoupil k němu blíž nevšímaje si Regulusovi náhlé nervozity.

"Kam dnes půjdeme?"

"Na jedno velice speciální místo," odpověděl Lucius, když odložil dárek na stůl a kývnul Regulusovi, aby ho následoval, "ale to až později, mnohem později."

***

Byl zmatený, doopravdy zmatený z toho, co se tu dělo. V jednu chvíli stál v přijímacím pokoji v Malfoy Manor, a chvíli na to se ocitl v takřka nepoužívaném východním křídle v Luciusových soukromých komnatách. Ještě nikdy tam nebyl a za ten rok, co se s Luciusem znal, tam nevstoupil ani nikdo jiný, kromě majitele domu, tím si byl Regulus zcela jist. Narcisa dokonce ani neměla tušení, že je východní křídlo domu stále otevřené a dokonce obyvatelné, bylo to Luciusovo útočiště, místo vyhrazené jen a jen pro něj a tam ho teď poprvé bral. Regulus se v duchu dmul pýchou.

Po několikaminutové poklidné chůzi doprovázené ozvěnou jejich kroků v prázdné široké chodbě došli až k dubovým dveřím, které Lucius ledabylým pohybem otevřel a Regulusovi se zadrhnul dech v hrdle. Před ním se rozkládal luxusní pokoj, který všemi směry křičel, že patří jen a jen Luciusi Malfoyovi. Bylo nepopsatelné a přesto naprosto jasné, kdo je majitelem těchto pokojů; od pohodlné kožené sedačky, přes chlupatý perský koberec až k rozložité posteli s nebesy.

Lucius přešel k provizornímu baru z vyřezávaného dřeva stojícímu nalevo od sedačky a křesel, vybral si jednu z karaf z průzračnou temně zlatou tekutinou, vytáhl špunt z broušeného křišťálu a nalil hojnou dávku do obou sklenic, které stály na stříbrném podnosu. Potom přešel k Regulusovi, jednu mu strčil do ruky, z druhé se hluboce napil, a pak se pohodlně usadil na pohovce. Nespouštěl z něj oči, zatímco Regulus horečně uvažoval, co má říct a udělat. Má si sednout nebo počkat na vyzvání? Nebo má brát jako vyzvání to, že si Lucius sednul? A co tady vlastně dělají?

"Já - " začal takřka neslyšitelně, ale hned sklapl. Lucius mu sice pomohl s jeho zadrháváním a koktáním ve vypjatých situací - nakonec by to dělalo jim oběma ostudu a Regulus by za nic na světě Luciuse neztrapnil. Jenže když tu byli sami dva a mezi nimi se rozprostírala citelně dusná atmosféra, Regulusovo ovládání někam zmizelo.

"Posaď se," pokynul mu konečně Lucius a vyřešil tak jeho nynější největší problém. Usadil se do křesla po jeho levé straně, nedovoloval si zamířit k pohovce, na které seděl Lucius, aby snad nenarušil jeho osobní prostor, přesto nehodlal zamířit na křeslo za stolem, z kterého by mu sice viděl přímo do obličeje, ale bylo by příliš vzdálené. Regulus se, jako už mockrát, znovu nenáviděl za svoji nerozhodnost a neexistující sebevědomí. "Nejspíš bys chtěl vědět, o čem s tebou potřebuji mluvit."

"No… ano, ale jestli s tím nechceš začít teď, tak mi to nebude vadit." Nevadilo by mu vůbec nic, pokud by to bylo Luciusovo přání.

"Myslím, že bude lepší, když si to vyjasníme hned teď," pokrčil Lucius rameny, ale z jeho postoje nezmizelo napětí, přestože seděl ležérně roztažený v křesle. To byla další věc, kterou na něm Regulus obdivoval, jeho patron byl vždy připraven - k čemukoli. "Jistě ví, jak se teď ve světě věci mají, nejsi přeci hloupý."

Pod tou poklonou se Regulus jemně začervenal, ale hned se uklidnil, když si uvědomil, o čem bude řeč. Takže už se konečně rozhodl přibrat ho s sebou. Ano, Lucius měl pravdu, Regulus možná nebyl génius ani žádný myslitel, ale hloupý také ne a uměl si všímat; krom toho by musel být hluchý a slepý, aby si nevšimnul, co se v posledních letech především v Anglii událo. Ty útoky, vraždy, tajná shromáždění, všeobecný strach a chaos… to všechno měl na svědomí jen jeden jediný muž, který sám sebe nazýval lordem, ale byl mnohem víc. Byl to král temnoty, jak o něm někteří mluvili. Lord Voldemort byl dnes nejspíš tím nejmocnějším mužem, velkým černokněžníkem a až se v brzké době válka rozpoutá na plno, neexistovalo v podstatě nic, co by ho dokázalo zastavit. Bylo tedy jasné, na jaké bude Lucius stát straně, protože byl tím nejambicióznějším mužem, kterého Regulus znal - což byl další důvod, proč ho tolik obdivoval. On sám chtěl hodně dosáhnout, jenže k tomu nikdy nenašel sílu. V jeho životě bylo všechno o tom, co si přál a nikdy to nedostal, zatímco Lucius svou vlastní silou získal vše, co kdy chtěl.

"Vím, o co se jedná," souhlasil Regulus hraným chladným tónem, "a jsem připraven na všechno."

Lucius pohnul hlavou ke straně, přimhouřil své mrazivé oči a napil se burbonu. Regulus se vzpřímil a vypjal hruď.

"Věř mi, zvládnu to a udělám všechno, co mi řekneš. Nejsem možná nejsilnější bojovník ani stratég, ale dokážu tobě i jemu, že mám svou cenu," vyhrkl a pak zopakoval. "Věř mi, prosím."

"Já ti věřím, Regulusi. Vždy jsem v tebe věřil. Máš v sobě mnohem víc síly, než si sám uvědomuješ."

Ta slova ho srazila málem na kolena a do očí mu vhrkly slzy. "Děkuji, doopravdy moc -"

"Ale to, že v tebe věřím já, neznamená, že budou i ostatní. Nesmíš být takový slaboch a udělat mi ostudu, až tě předved před Temného pána."

Temný pán, no páni. Jestli se o něm dokonce i Lucius vyjadřuje s takovou úctou, tak jak úžasný to musí být čaroděj? Regulus si v duchu přísahal, že nikdy nezklame jeho důvěru - pokud to zároveň nebude znamenat zradit Luciuse.

"Přísahám," začal a sesunul se před staršího muže na kolena, "přísahám ti svoji věrnost. Nikdy… nikdy neudělám nic, co by ti bylo proti mysli. Přísahám!"

"Nemáš přísahat mě, ale Temnému pánu," řekl Lucius, ale v očích mu zahrálo pobavení a spokojenost sama se sebou.

"Ano, ano to udělám, ale nejdřív chci svoji poslušnost odpřísáhnout tobě. Jsi jediný… ty jediný jsi mi kdy věřil, ty jediný jsi…"

"Já vím. Vím," zvedl ruku a pohladil ho po temeni hlavy, takové vřelé gesto, takřka otcovské, dokázalo v Regulusově duši rozdmýchat žár.

Bylo špatné cítit to všechno, co cítil, když se nacházel v Luciusově přítomnosti, ale nemohl si pomoci, nedokázal to potlačit a vlastně ani nechtěl. Tolik let toužil, aby si ho někdo všímal, věnoval mu pozornost, opětoval jeho lásku a především bral na vědomí jeho existenci, že když se mu toho všeho dostalo, nejspíš se částečně pominul - jinak by to přeci nemohl cítit.

"Jenže, kdyby se to někdo dozvěděl, byl bys ve velké nebezpečí," pokračoval Lucius stále s tím milým tónem, který rozechvíval jeho hruď, "a já ostatně také."

"Budu přísahat… ano, ano… přísahat, dám ti neporušitelný slib, jestli budeš chtít."

"Jsi si jistý?"

"Ano!"

"Regulusi, nechtěl bych, abys na to jednou doplatil. Vím, že jsi ke mně loajální, věřím ti, ale -"

"Já to udělám. Prosím, dovol mi to."

"Dobře, jak chceš."

TBC
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Hope Hope | Web | 17. března 2012 v 20:49 | Reagovat

já nevím proč a vím, že to nebyl tvůj úmysl, věř mi, vážně to vím, ale Regulus mi připadá trochu jako zamilovaný puberťák =o)
povídka se mi ale pořád líbí ;o)

2 nel-ly nel-ly | Web | 17. března 2012 v 20:55 | Reagovat

[1]: no, já bych ho asi tak nedefinovala, ale spíš to chtělo to slovo poblázněný a tak, sama to neumím přesně popsat... každopádně on tady není zrovna sympatická postava, jen prostě pro představu jedné z možností, jak bych viděla jeho osud (nehrdinský, nehezký a poblázněný ;-))
pro mě je to taky dviný, ale jak říkám, nemůžu ho furt mít za verzi Dráčka z jiný doby :D
dík ;-)

3 Krasivija Krasivija | Web | 18. března 2012 v 12:54 | Reagovat

Jejda, chudák, Regulus. Moje nejoblíbenější postava a takhle ho trápit. Udělat z něho mě v jehtě extrémějším provedení. :D

4 Catrina Catrina | 18. března 2012 v 21:04 | Reagovat

Pane jo. Lucík je hrozněj manipulátor. Těším se až se dozvím, jak to dopadne. :-D

5 nel-ly nel-ly | Web | 19. března 2012 v 18:02 | Reagovat

[3]: já ho miluju a jak říkám, většinou jsem si ho vždy představovala jinak, tak jsem zkusila přehodnotit svůj pohled a no... vyšel z toho zas vážně maličko extrémek a asi ne zrovna sympaťák :D

[4]: proto blonďaka taky tak milujem, jde si za svym, člověk ho musí obdivoat ;-) díky

6 Guenon Guenon | Web | 19. března 2012 v 21:09 | Reagovat

Jak jsem si toho mohla nevšimout?! :D
sakra práce se mnou. Tohle je hned druhé nejhorší nepovšimnutí, první by byl Drarry :D Ty ale neprošvihnu nikdy :D Mám na ně radar.
Bylo to skvělý. Regulus se mi líbí, jako mučedník dává velkej smysl a Lucius je báječně Luciusovskej :D Výborně ti jdou psát manipulátoři.
Dokonce i byl dialog, jsem ráda, na konci to hodně oživilo a dodalo to tomu šťávu. Hodně se ti to povedlo, těším se na závěř :D

7 nel-ly nel-ly | Web | 19. března 2012 v 21:19 | Reagovat

[6]: hele a příště budou možná i tři dialogy (pokud tam ten poslední vměstnám)... já vím, neměla bych to přehánět :-X
Lucíka člověk prostě musí milovat takového, jaký je <3 a proto se Malfoyovi píšou skoro sami

8 cassiopea-black cassiopea-black | 1. dubna 2012 v 12:30 | Reagovat

jsem zvědavá na poslední část... tahle byla pěkná, jen mi přijde Regulovo chování trochu přehnaný xD ale, jak už jsem řikala, nemam o něm ucelenou představu, takže mi to nevadí xD tohle je prostě tvůj pohled na něj, proč ne... a Lucius, to je prostě Lucius xD

9 Charlotte Evans Charlotte Evans | E-mail | Web | 9. dubna 2012 v 18:29 | Reagovat

*nervózně podupává* Tak jak to dopadne? Já potřebuju další část :D

P.S.: Promiň za spam :-D

10 nel-ly nel-ly | Web | 10. dubna 2012 v 2:38 | Reagovat

[8]: však ono je přehnaný... tohle je "jiný" pohled, jak bych to tak vysvětlila, na začátku jsem říkala, že si ho tak sama nepředstavuju, jen jsem si to zkusila zase z jiné strany, ví se o něm tak málo, že je spousta možností

[9]: jen si spamuj ;-) ty můžeš :D
bude bude, se mnou je to prostě těžký...hlavně když mám rozbitej notebook :-/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA