A je to... jen tedy upozorňuji, že musím udělat menší změnu ve Stručném ději, který naštěstí ještě v rozcestníku nebyl, ale věřím, že vám ta změna vadit nebude, už jen proto, že Draco je všeobecně oblíbená postava :P a tady jí bude víc než dost :D no a samozřejěm Hermiona... vždyť je to jen a jen o ní, nebo snad ne? O_O
Minimum 10 komentářů, určitě zvládnete ;-) a klidně i víc, ale nebudu to zkoušet, nebo se třeba nedočkám ani těch deseti, a pak se tu budu bouchat do hlavy pánvičkou... jinak dneska si je zasloužím, spálila jsem se o porouchanou varnou konvici a bolí mě pazourka :( naštěstí psát můžu... jednou rukou bych nikdy nic nenapsala (ps. ano, máte mě litovat!!! :D)
Blog.cz mi sám od sebe, automaticky, mezi odstavce strká tři enetery navíc, nechápu proč, dokáže mi někdo vysvětlit, co s tím mám dělat? já je ručně fakt mazat nechci! vzhledem k tomu, že má kapitola asi 1700 slov, a nesčetně odstavců, byla by to fakt otrava (ale asi budu muset)
"Říkal jsem si, kdy se vrátíš, Grangerová," byla jeho první slova, když si přisedla k jeho stolu. Tentokrát neseděl na baru, ale u jednoho ze spousty malých kulatých stoků, které byly rozestavěny po celém lokálu. Zase upíjel ze svého tmavého drinku a i nadále si ji pohrdlivě měřil. Hermiona však věděla, že dnes se jeho pohled liší. Po společně stráveném večeru přeci nemohl být stejný jako dřív.
"Jak jsi věděl, že přijdu?" optala se bez pozdravu a mávla na barmana. Musí se napít, pořádně napít, a otupit.
"Každá přijde," zašklebil se Malfoy takovým způsobem, že se Hermiona znechuceně ošila.
"Malfoyi, zkus se na chvíli chovat, jako normální lidská bytost a ne jako zvrhlý úchylák, kterým jsi."
"A jsem na to náležitě hrdý," zasmál se Malfoy a znovu si přihnul ze své skleničky.
Co tady vlastně dělám?
Hermiona moc dobře věděla, co tu dělá. Neměla za kým jiným jít. Nemohla jít za Harrym a už vůbec ne za Ginny a nikoho jiného koneckonců v podstatě neznala. Jen těžko by se mohla ozvat své spolupracovnici, tedy už bývalé spolupracovnici samozřejmě, Penelope, s kterou se bavila jen během několika společných pauz na oběd a vždy nacházela vhodnou výmluvu, aby se vyhnula jejím pozváním na skleničku. Nikdy se necítila příliš dobře v ryze dívčí společnosti - vlastně, musela si Hermiona s pochmurným úsměvem přiznat, necítila se dobře v žádné společnosti - a tak ji představa celého večera, jehož jedinou náplní budou témata, o kterých neměla co říct, nijak zvlášť nelákala.
Co měla podotknout, kdyby se začaly bavit o mužích? Neměla zkušenosti s žádným krom Rona a o jejich vztahu by raději veřejně moc nemluvila. Vždy si v něm přišla jaksi nenaplněná, jakoby hledala víc, než co jí mohl dát. Měla by šanci chytnout se při diskuzi o šatech té či oné kolem procházející ženy, když nerozuměla módě? Anebo poslouchat klevety a pomluvy kolegyň, u nichž byla ráda, že si pamatovala jméno a jen stěží pak mohla hodnotit jejich intimní či společenský život. Byla prostě jiná, vždy byla jiná a někdy toho velice litovala - nenacházela však cestu, jak z toho ven.
Neměla sem chodit a vyhledávat zrovna jeho společnost, jenže on byl jediný, s kterým dnes mohla mluvit a Hermiona tak strašně nechtěla zůstávat doma. Sama.
Když odcházela z kanceláře paní Pevrplínové - jak doufala, tak už naposledy - cítila se výborně. Jakoby překonala jednu z největších překážek, jenže opak byl pravdou. Ztratila práci. Práci, která ji sice nenaplňovala a jediné, co z toho měla, byly počínající žaludeční vředy a minimální mzda, přesto práci na Ministerstvu, která jí dávala možnost doufat, že jednou postoupí a bude konečně dělat něco významného. Teď byla nezaměstnaná a byla si jistá, že svým výstupem si cestu nahoru nijak neusnadnila. Právě naopak, nejspíš si zavřela dveře a ani její blízké přátelství s Harrym Potterem nebo známost s Ministrem kouzel - kdyby to snad někdy chtěla využít, což nechtěla - by jí v téhle věci určitě nepomohly.
Hermiona byla ztracená, a když tak sama procházela ulicemi Londýna a její myšlenky se točily kolem jejího zbytečného neperspektivního života, začínala propadat zoufalství a frustraci. Jediný světlý bod v jejím životě byl Ron. Její milující snoubenec a fakt, že spolu měli krásný, bezproblémový vztah - a to byl další problém, jak si uvědomila už záhy.
Klidný? Krásný? Bezproblémový? Hermiona nestála o to mít bezproblémový život! Vždy měla ráda překážky - hranice, které musela dobývat, problémy k řešení. V duchu byla bojovnice, která se nedokáže smířit s něčím tak jednoduchým… jako… s něčím tak jednoduchým, jako byl právě Ron, uvědomila si Hermiona a v tu chvíli, kdy tohle v mysli vyslovila, nepociťovala žádné výčitky svědomí.
Byla to pravda. Krutá, ale pravdivá, bez pochyb. Teď, i kdyby chtěla, by se mu nemohla podívat do očí. Byla by zklamaná - z něj, z jejich života, ze sebe. Především ze sebe. Hermiona Grangerová se cítila ztracená. Ztracená, jako ještě nikdy předtím a pociťovala nepotlačitelnou touhu žít - žít tak, jak to dokázal jen jediný člověk v jejím okolí, a proto sem dnes přišla.
"Tak co, Grangerová, minule ti to nestačilo?" vyrušil ji její společník z pochmurných myšlenek.
"Cože?"
"Zdáš se duchem mimo," podotkl s úšklebkem, "ale to by mě u tebe nemělo zas tak moc překvapovat, vždycky jsi byla tak trochu mimo."
"Vůbec nechápu, proč se s tebou ještě bavím!" vyprskla Hermiona a začala vstávat od stolu, když ji Malfoy chytil za ruku a stáhl zpět na židli.
"Neodcházej ještě," řekl potichu, a když se pokusil o ten svůj sarkastický tón, Hermioně se zdálo, že tentokrát trochu zakolísal. Otočila k němu hlavu a jen setinu sekundy hleděla do zářivých šedých očí osamělého mladého muže, než Malfoy pustil její ruku a uhnul pohledem.
"Proč ne? Když jsem podle tebe tak mimo, že -"
"Dokážeš být celkem obstojná náhražka společnice, když zrovna nepropadáš sebelítosti."
"Sebelítosti?" rozhodla se Hermiona ignorovat očividnou urážku její osobnosti.
"Na co jsi před chvílí myslela? Na to, jak je tvůj život nudný a nezáživný? Mám pravdu, že ano?"
Hermiona se zamračila, takhle to bylo už při jejich prvním rozhovoru v tomhle baru. Pokaždé se dokázal trefit přesně do jejích myšlenek a nejlépe pak její pocity roznést v prach a tím ji, jakýmsi prapodivně zvráceným způsobem, uklidnit - ne však právě teď, kdy ji naopak rozzuřil a ona doopravdy začala litovat, že sem přišla.
"A co tvůj život?"
"Co by?"
"Ale no tak, nehraj to na mě," zavrčela na něj, "pamatuju si, co jsi říkal před měsícem."
Doopravdy si to pamatovala, až překvapivě živě na to, kolik tehdy vypila alkoholu. Za všechno mohla ta jeho "hra". Mluvit pravdu, pokládat otázky… Bylo jí od začátku jasné, o co Malfoyovi jde. Chtěl z ní vytáhnout to, co by mu normálně neřekla. Jistě, kdyby na něj tohle vychrlila, opáčil by tím, že ho přeci vůbec nezajímá.
***
"… a to je asi tak všechno z mýho úžasně dokonalýho a spokojenýho života," prohlásila po svém dlouhém monologu Hermiona se značným akcentem a mávla rukou tak, že Malfoyovi málem vypíchla oči svými nehty. Byla opilá, jako snad nikdy předtím a bylo jí skvěle.
"No, Grangerová, můžu jen znovu zopakovat - jsem rád, že nejsem v tvý kůži," zasmál se Malfoy, který na tom byl podobně jako ona, "spát s nudnym pihovatym Weasleym, nechutný," otřásl se a Hermiona se rozesmála.
"Věř mi, Malfoyi, jsem přesvědčená, že on by z toho bůhví jak unesený taky nebyl."
"To si jen myslíš," ušklíbl se arogantně, jak to dokázal jen on, "mě chtějí všichni. Jsem, jako ostatně každý Malfoy, neodolatelný."
Jeho pyšný výraz ukazující i značně pokročilou opilost u Hermiony způsobil další záchvat smíchu, už celé roky se takhle nebavila, naposledy snad, když ještě s Ronem a Harrym chodili do školy, ale to už bylo setsakra dlouho.
"A proč, když jsi tak strašně neodolatelný, tady sedíš na baru a sám?" zeptala se udýchaně a kopla do sebe naráz polovinu skleničky.
"Nenašla se zatím žádná, o kterou bych stál i já," prohlásil uštěpačně a Hermiona si znovu vzpomněla, proč by se s ním neměla zahazovat v tmavém baru a měla by se vyhýbat jeho společnosti. Byl nesnesitelný, nafoukaný a byl to zmetek.
"Žádná nesplňuje vysoké nároky lorda Malfoye, co?" podotkla posměšně.
"Spíš by se žádná nezahazovala s bývalým zkrachovalým Smrtijedem, jehož rodina už stačila dávno prchnout do zahraničí a ani tam bych neměl klid," řekl Malfoy s takovou vážností, že to Hermionu zaskočilo. Nečekala by od něj takovou upřímnost, doopravdy ne a už vůbec ne, když mluví sám o sobě.
"Byl jsi zproštěn všech obvinění," vyhrkla a najednou si připadala mnohem střízlivější než za poslední asi hodinu, "dokonce se za tebe přimluvil i Harry."
"No ano, podle zákona jsem nevinný, ale vysvětli to lidem," zašklebil se a ještě než stačil dopít další sklenici, mávnul na barmana o další rundu, "pro ně už navždy zůstanu bývalým stoupencem Pána zla," prohlásil sarkasticky, "a když ne to, tak pověst mého otce naprosto stačí."
"To je mi líto, Draco," zašeptala a z náhlého popudu se k němu nahnula blíž a dotkla se jeho ramene.
"Nechci ničí lítost!" vyhrkl ostře a tím ji donutil ucuknout, "A už vůbec ne od tebe, ty radši lituj sama sebe."
"A to proč jako?" najednou nechápala, jak v ní tenhle arogantní blbec mohl vyvolat jakékoli, i když přechodné, sympatie.
"Já si alespoň nenalhávám, že je všechno v pořádku," zašklebil se na ni, "vím, kdo jsem a dokážu se s tím smířit."
***
"Myslím, že nedokážeš," řekla, aniž by si uvědomila, že mluví nahlas.
"Cos to řekla?"
"Myslím, že ses nikdy nedokázal vyrovnat s tím, kdo doopravdy jsi," pohlédla mu vážně do očí, "stejně jako já. Oba jsme vždy potlačovali naše pravé já."
"Hloupost."
"Ne to není," zakroutila hlavou nepřestávajíc mu hledět do očí, "vždycky jsi dělal, co se ti řeklo. Možná ses tvářil, jakože to chceš, ale nechtěl… nikdy jsi nemohl pořádně projevit, co doopravdy chceš a jaký jsi."
"Chceš mě začít přesvědčovat, že jsem mnohem lepší, než se zdám?" zasmál se Malfoy. "Nezačínej moralizovat, Grangerová, nemá to cenu, ty víš, že já -"
"Nechci, nechci říct, že jsi lepší," přerušila ho, "pro Merlina, klidně bych uvěřila, že jsi ještě horší, než jakého si tě představuji. Ale nejsi takový, jak se snažíš tvářit. Prostě jiný."
"Prostě jiný?"
"Jako já."
"Jako ty?" zopakoval po ní znovu a na chvíli se zdál vyvedený z míry, pak se však okamžitě vzpamatoval a zašklebil se na ni, "my ale nejsme stejní, nejsme si dokonce ani podobní, i když věřím, že bys ráda, kdyby…"
"Nikdy jsem se neřídila jen podle sebe, vždycky jsem brala ohled na druhé… vždycky. Nejdřív na rodiče, pak na Harryho s Ronem. Vždy jsem dělala jen to, co se ode mě očekávalo. Měla výborné studijní výsledky, byla oporou všem svým přátelům, zasnoubila se s Ronem… ale co když chci něco jiného? Co když už nechci být taková? Co když chci -" zasekla se a zahleděla se mu do očí.
"Víc," dořekl za Hermionu, naklonil se k ní. A pak ji políbil a ona se nechala.
:P já vím... ale, no dobře, uznávám, Draco je jedna z hlavních postav, už se tomu nevyhnu, ale odmítám škatulkování celé povídky podle párů! 
Delly | 
No, jak je někde Draco, tak se mi to prostě líbí 
Barunka Charlotte LaRose | 
jáá to věděla a asi nejsem sama :P a nezapřeš to, tak jsem zvědavá, jestli to skončí jen pusou nebo něč´ím víc? ne nenalíhám na tebe ani trochu
nebo mu herma jednu vlepí? co co
a hlavně na Ronovu reakci 
díky
jinak mě z těch dvou přepadá deprese, jo někdo si ten život zařídit fakt umí