Vlastní cestou (6)

28. července 2011 v 5:42 | Nel-ly
Člověk by neřekl, že může být těžké dopsat kapitolu, kterou před čtyřmi dny napsal na jeden zátah - vlastně teda napsal 95%, a pak to nemohl dokončit.
No, dopisovala jsem teď, půl hodiny před odjezdem, abych se s vámi nějak rozloučila a hlavně, abyste tu na mě měli památku, protože za nacelou půlhodinu jedu na Hlavní nádraží a odtamtud vlakem na svoji první vodu v životě :D Budeme sjíždět vltavu a... co si budeme povídat... už teď se mi doopravdy nikam nechce, nětěším se a nejraději bych peciválovala doma (ve stanu jsem spala tak možná v deseti letech, ale ani tím si nejsem jistá :D měšťan no). Každopádně, kdybych se náodou utopila nebo něco podobného, tak si piště, že i z hrobu si přečtu komentáře... Tak na mě myslete a nezapomeňte. Znovu minimálně 10 od různých lidí ;-)
P.S. Víte, krosna (překvapivě mám pujčenou dokonce i nepromokavou bundu od babičky :D) je zajímavá věc, ale jak tam nacpat to málo oblečení, kupu jídla, flašku alkoholu (i normálního pití, jistě) a různý serepetičky, to je pro ma záhada - asi pojedu bez ručníku. A tu knížku nevim, kam vecpu - ani nevim, jestli je to dobrej nápad, ji tam cpát :D ale tak jsem řekla, že když se nebudu na člunu cíit, tak vystoupim a budu za nima do kempu jezdit autobusem nebo třeba i taxíkem :D

.
"Co to, pro Merlina, dělám?" zeptala se sama sebe nahlas a zachmuřeně si prohlížela povědomé tmavé dveře, jež vedly do místa, kam se už nikdy nechtěla vrátit. Jenže nedokázala odolat, ne potom, co se stalo.

***

Hermiona toho dne v práci rozdávala jeden zářivý úsměv za druhým. Už si nepřipadala, jako ta největší mrcha pod sluncem, naopak, cítila se úžasně. Nejen, že zakopala vzpomínky na tajemný bar a prapodivně příjemnou společnost Draca Malfoye hluboko pod zem, ale dokázala se i zbavit pocitu viny vůči svému snoubenci, který naštěstí neměl ani nejmenší tušení, co zapříčinilo včerejší romantický večer.


Cítila se živá, jako už dlouho ne (silou vůle musela potlačit tichý hlásek, který ji opravoval, že se tak cítila nedávno předtím a oslazení intimního života s Ronem s tím nemělo nic společného) a poprvé po týdnech přicházela do práce se stejnými pocity, jako kdysi po škole. Zdálo se jí, jakoby mohla dokázat cokoliv. Připadala si mladá, chytrá, ambiciózní a nezastavitelná. Věděla, že dokáže vše, co si usmyslí.

Nikdo a nic by toho dne nedokázalo smazat zářivý úsměv z její tváře. Nikdo, kromě její nadřízené paní Pevrplínové, která se kolem jedenácté hodiny objevila u jejího stolu a jen několika větami dokázala zadupat veškeré její naděje a představy.

Byly to přesně dva roky. Dva roky od Hermionina nástupu na pozici asistentky první náměstkyně ministra kouzel a…. Nic se nezměnilo. Všechno bylo stejně šedavé a nudné, bez budoucích vizí, bez možnosti dalších postupů, přesto stále věřila a doufala, že tvrdou prací dokáže to, co si přála ze všeho nejvíc - uspět, ukázat všem, že to jde i bez konexí, krve nebo peněz.

Při svém nástupu si Hermiona ověřila své možnosti. Nebylo těžké upozornit na sebe už během jejích studií v Oxfordě svojí prací v publicistickém deníku Levitant, a tak bez větších obtíží několik týdnů po své promoci získala místo na Ministerstvu kouzel. Byla to obyčejná kancelářská práce v jednom z desítek "boxů", ale byl to první krok a netrvalo dlouho, než se přes něj Hermiona přehoupla k prestižní velice ceněné práci asistentky paní Augusty Pevrplínové, první náměstkyně Ministra kouzel, a nejnenamyšlenější hloupé ženě, kterou kdy Hermiona potkala. Na této pozici měla v plánu zůstat jen, jak nejdéle to bude potřeba.

Koneckonců ona nebyla asistentka a svojí výkonností, prací a úsilím, které vkládala do každého úkolu (i když se třeba jednalo o doručení róby na ministerský večírek její nadřízené nebo vaření kafe), mínila dosáhnout vyšší pozice a takhle pokračovat, dokud by se nedostala ke zdárnému konci. Místu, kde by byla konečně spokojená. Místu, kde by uplatnila všechny svoje naděje a sny. Místu, kde by konečně mohla celému Kouzelnickému světu dokázat, co všechno vlastně dokáže. Chtěla, aby si ji cenili. Jen ji, ji samotnou, bez pomoci nikoho zvenčí, ne protože byla nejlepší kamarádkou národního hrdiny, ale proto, že i přes svoje ztížené podmínky dokázala mnohem víc, než ti vyvyšování čistokrevní čarodějové.

"Hermíno, už to budou dva roky, co pro mě pracujete," začala toho dne paní Pevrplínová až překvapivě milým tónem a Hermiona se dokonce ani vnitřně nerozzlobila, že asi ani po těch dvou letech jejich úzké spolupráce stále nezapamatovala její křestní jméno.

"Ano, paní Pevrplínová," usmála se škrobeně, "už za dva dny."

"Vím, že jste ke mně nastupovala s vyššími plány, než na místo mé asistentky, i když si určitě uvědomujete, jak úžasná a prestižní je to pozice," pokývala její nadřízená hlavou a Hermiona se v duchu ušklíbla. Tak prestižní a úžasná říkáš? To jako všechny ty neproplacené přesčasy, nedostatek soukromého života, mizerný plat a vaření černého kafe s třemi lžičkami cukru?

"Byla jsem velice potěšená, když jste si mě vybrala," usmála se znovu Hermiona a nedala na sobě ani náznakem znát svoji nechuť.

"Ukázala jste, že umíte všechno dokonale zařídit. Jste velice schopná a já si vás oblíbila, Heriett," pokračovala paní Pevrplínová s blahosklonným úsměvem, "a proto jsem ráda, že vám můžu tu novinku oznámit osobně."

Ano! Já to věděla, věděla jsem to! jásala Hermiona v duchu a jen stěží udržovala klidnou tvář. Před několika týdny se uvolnilo místo na Oboru právních přestupků. Šlo o mladší vedoucí kanceláře čítající pět praktikantů z různých koutů světa, to bylo přesně pro Hermionu. Dlouho studovala různá překládací kouzla, uměla plynule francouzsky, učila se španělsky a mezinárodní právo bylo předmětem její špičkové diplomové práce. Tohle byla další příčka na jejím vysněném žebříčku na cestě k samostatnosti a uznání.

"Od příštího týdny si budete muset přestěhovat váš stůl a pevně věřím, že vás nové místo velice potěší, má mnoho výhod pro všechny vaše potřeby."

Obor právnických přestupků byl v desátém patře. Tedy mnohem vzdálenější Atriu, jídelně i letaxovým krbům, ale co už. Na tohle místo by Hermiona nastoupila, i kdyby těch deset pater musela vystoupat po schodech (v tomhle případě spíš sejít) každý den, alespoň by si zlepšila kondičku.

"Určitě budu spokojená, paní Pevrplínová," pokývala natěšená Hermiona hlavou a div, že nezačala nedočkavostí vyskakovat na své židličce. Tak už to vybal!

"V pondělí se má kancelář stěhuje hned vedle té Ministrovy, konečně jsou hotovy úpravy. Bude dvakrát větší a ani vy nepřijdete zkrátka, budete mít svou vlastní kancelář a dokonce s oknem a pořádným pracovním stolem, kam se vejdou všechny vaše věci," pokývala spokojeně paní Pevrplínová a zjevně čekala na Hermioninu šťastnou reakci, dostavil se však jen šok.

"Moje kancelář?"

"No ano, drahá, už nebudete muset dál sedět v uličce před vstupem do mé svatyně - která, jak už jsem vám říkala, bude dvakrát tak větší, s velkým arkýřovým oknem a…"

"Nepřišla jste mi nabídnout práci na Oboru právnických přestupků?" zeptala se Hermiona dutě a a s nadějí pohlédla na svoji šéfovou, jakoby stále věřila, že předchozí, tak nadšeně sdělená, zpráva byl jen ubohý omyl.

"Ale jistěže ne, proč bych měla?"

"Myslela jsem… Jsem na tu práci jako stvořená, moje diplomová práce…"

"Och, drahá, ale vždyť vám se skvěle daří tady, nepředpokládám, že byste ode mě kdy chtěla odejít," přerušila ji chichotající se korpulentní žena, "ostatně, tu práci už stejně dostal někdo jiný."

"Kdo?"

"Nějaká mladá dívka, nevím přesně, jak se jmenuje, její otec je velice dlouho blízce spolupracuje s Ministrem a -"

"Jeho jméno!"

"Herietto! Chápu, že jste rozrušená ze své nové kanceláře, ale nezapomínejte na slušné vychování. Je to nějak od P - Perkinsonová, nebo tak nějak -"

"Parkinsonová," přerušila ji Hermiona a v jejím hlase nebyla slyšet žádná emoce, "Pansy Parkinsonová."

"Ach ano, přesně. Velice milá dívka, potkala jsem ji minulý měsíc na dobročinném večírku u lady Zabiniové, je to blízká kamarádka jejího syna. Chodily jste spolu do školy, že ano?"

"Ano," odpověděla znovu Hermiona. Moc dobře si pamatovala jak Pansy Parkinsonvou, tak i Blaise Zabiniho jehož matka, pověstná "černá vdova", patřila mezi nejužší okruh nejbohatších lidí Anglie, mezi které ostatně patřili i Parkinsonovi nebo Malfoyovi. Když o Pansy slyšela naposledy, studovala na jakési Londýnské magické univerzitě, jejíž jméno nebylo nutno si pamatovat a jen stěží se prý dostávala k titulu bakaláře.

"No, věřím, že si na své nové pozici povede výtečně," zasmála se paní Pevrplínová a bezděčně pohlédla na své zlaté náramkové hodinky, "no a vy byste se měla začít balit své věci, drahá Heriett, čeká nás nová kancelář."

Jakoby tou poslední větou zaťukala další hřebík do Hermioniny rakve. Úplně cítila, že mělo následovat: dlouhá a nudná spolupráce, dokud jedna z nás nesejde věkem a určitě to budete spíš vy, drahá. Ach, jak nesnášela, když jí někdo říkal drahá! O to víc namyšlená ženská v předraženém luxusním hábitu, ověšená šperky ze zlata a neschopna si ani po dlouhých dvou letech zapamatovat její jméno.

Zhluboka se nadechla v marném pokusu se uklidnit, ale už bylo pozdě. Odmalička byla výbušná, i když to schovávala pod vrstvy a vrstvy slušného chování a úcty ke svým rodičům, profesorům i nadřízeným. Jenže k téhle ženské, k téhle ženské neměla nikdy tu nejmenší kapičku úcty a teď… Teď začala Hermiona Grangerová zuřit. Udělalo se jí rudu před očima, když se opřela o pracovní desku svého stolu a postavila se čelem k otáčející se paní Pevrplínová.

"Jmenuji se Hermiona! Hermiona Grangerová!"

***

No, zbytek "rozhovoru" si už nepamatovala. Vše bylo rozmazáno v oparu tvořeném z doutnajícího vzteku, frustrace, ale i závisti a odvěkého pocitu méněcennosti, který nosila pevně zakořeněný uvnitř sebe.

A tak skončila tady. Po měsíci na tom samém místě a obviňovala z toho svůj život, celé Ministerstvo kouzel, své okolí, Rona Weasleyho a vlastně skoro všechny čaroděje - v neposlední řadě i toho, koho tu dnes hledala.

Hermiona s posledním nádechem natáhla ruku a zmáčkla kliku tmavých dveří vedoucích do pro ni již známého baru. Potřebovala se uvolnit. Potřebovala zapomenout. Potřebovala… Potřebovala společnost jednoho blonďatého zmetka, který se tu dnes určitě nacházel. Musel. Vešla dovnitř, přestože si uvědomovala, k jakým následkům tohle rozhodnutí může vést, především potom, co všechno mu před měsícem prozradila. A ona věděla, prostě věděla, že na jejich rozhovor Malfoy nezapomněl. Ostatně, ona sama to nedokázala, i když se snažila.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Blue-Girl Blue-Girl | Web | 28. července 2011 v 6:03 | Reagovat

to sis vymyslela ten pribeh? :-)

2 Guenon Guenon | 28. července 2011 v 6:24 | Reagovat

Konečně zase akce... I když mě štveš, pořád to končíš jako seriál stylem pkračování příště - kdo to má vydržet? :D
Jinými slovy se mi to moc líbilo, člověk přijde domů na najde takovýhle dáreček. Báječné. Dokonce i tvoji Hermionu mám ráda... A tu umí napsat málo kdo. (a hele skončí stejně s ronem podle knížky nebo plánuješ změny?) A zůstala v té práci, skončila nebo ji vyhodili? Nějak jsem to z toho nepobrala.
Jo a prostě jsem chtěla říct, že to bylo báječný :)
Mimochodem užij si vodu! Náhodou je to pohoda... když to zvládne hovádko jako já! A knížku vezmi klidně i na vodu. Já na raftu přečetla Pravidla moštárny. (tedy jestli máš někoho, kdo je ochotný pádlovat :D)
Ale opravdu - Vltava je mírmá. Budeš v pohodě. Užij si to! :) (a já jdu spát:D)

3 °Alex °Alex | Web | 28. července 2011 v 8:03 | Reagovat

Chudák Hermiona :(. Ale taký je život :/ :D. Bude si asi musieť zvyknúť... :D
Krásna kapitola, som zvedavá na pokračovanie :-).

4 Hope Hope | Web | 28. července 2011 v 11:36 | Reagovat

Pansy, ta hnusná potvora, dostala místo, po kterémtoužila Hermiona? pf...nesnáším Pansy =o/
pobavilo mě spojení "společnost jednoho blonďatého zmetka"...ani nevím proč, ale bylo to tak :-D
těším se na dašlí a myslím na tebe, aby ses v pořádku vrátila ;o)

5 Sia Sia | Web | 28. července 2011 v 22:37 | Reagovat

Já se asi zamilovala do téhle povídky a že už těch povídek pár miluji...

6 chillychilly chillychilly | Web | 29. července 2011 v 3:16 | Reagovat

Chudák Hermiona, vůbec jí nezávidím ten její život. Jedna velk nuda a zklamání, vyhoření.Ale teda useknout to zrovna tady, že se nestydíš, teď se těším na další kapitolu o to víc.  
Jak já ti závidím Vltavu... to je nejlepší řeka. Voda je v pohodě, vážně, je to největší sranda. Já sjížděla tenhle rok tu nejnudnější řeku v dějinách a na Vltavu s láskou vzpomínala.
Tak doufám, že si to tam řádně užiješ a že vám nebude pršet.

7 Nishi Nishi | Web | 29. července 2011 v 15:12 | Reagovat

UUh... :D Chudák Hermiona... :D Měla prostě tušit, že nenadaní lidé s dobrými známosti vyšplhají dál, než ti nejšikovnější. Však věřím, že to zvládne a svoje místo dostane.
Okej, ale to je vedlejší. Hlavní je, že jsem zvědavá na její další setkání a kocovinu způsobenou večerem s Drakouškem :D :D :D
Jinak užij si sjíždění! (*nemá na vodu zrovna dobré vzpomínky) :))) ať se ti vydaří počasí :)))

8 Ria Ria | Web | 29. července 2011 v 16:03 | Reagovat

konečně konečně, konečně!! :D konečně další kapitola k téhle povídce, a KONEČNĚ Hermiona vypěnila!:D Brr..Pevrplínová (bože, horzně mě to připímá plínu:D) se podezřele podobá Umridgové, takové typy lidí miluju:D No, jak říkám, jsem vážně, vážně ráda, že to Hermi už nezvládla a vypěnila:D A už se blíží Draco!:D wow, pěkná kapitola:) PS: užij si to na vodě;)

9 Emily Emily | Web | 29. července 2011 v 19:21 | Reagovat

Krásné pokračování, dobře udělala, že se tam na to vykašlala... přece po sobě nenechá dupat! Už se těším, jak se to vyvrbí!

10 Ria Ria | Web | 29. července 2011 v 20:49 | Reagovat

[8]: *hrozně, připomíná - že já si to po sbě někdy nepřečtu:D pardon:D

11 nel-ly nel-ly | Web | 1. srpna 2011 v 17:31 | Reagovat

[1]: ... teď semi to fakt nechce mazat

[2]: no, on to v podstatě je seriál :D brzy už bude mít za sebou jednu celou serii (božínku) musím si nějak udržet čtenáře, když mi tak mizí :( :D

[3]: no, jednou třeba napíšu pohádku, ale koho by to bavilo? O_o díky :)

[4]: ale onna za to nemůže, tentokrát :D prostě nic není tak, jak má být ;-)

[5]: to znám, z povídek mám hned několik harémů :D děkuju

[7]: ale, kocovina byla a kdo ti řekl, že ho znovu uvidí? O_o ne, dobře, nebudu trapná :D brzy :-*

[8]: nebudu říkat, jak mě to jméno zas napadlo :D ale jo, taková odrůda Dolores, mě přišlo, že ona je takový protyp, kterých jsou všude mraky...

[9]: jen to chudinka nemá moc v povaze :( no, co nadělá, já to tak chtěla :D

12 Dorea Dorea | Web | 1. srpna 2011 v 19:03 | Reagovat

jo Hermonukleózo! do ní! tak je to dobře, to jsem zvědavá, co na to řekne Ronánek, něco mi říká, že nebude moc nadšený :/ a Draco, bude tam, že jo, že jo? prosím prosím! s tou prací máš pravdu, když máš konexe, práci dostaneš, ikdyž seš tupá jak poleno :/ díky a těším se na pokračování!

13 Illandris Illandris | Web | 3. srpna 2011 v 0:43 | Reagovat

Ach jo, zase ten otevřený konec, ty mě tím snad zabiješ. Chudáka Hermionu lituju, celou dobu dřela jen tak pro nic za nic. Musím se ale přiznat, že to ministerské prostředí mě moc baví a  paní Pevrplínová a její výmysly mě rozesmívají. No... už se těším na pokračování a hlavně na Draca;)

14 °Alex °Alex | Web | 4. srpna 2011 v 9:54 | Reagovat

[11]: nemyslela som to zle. Rozprávku nemusíš písať :-?.

15 vivienne vivienne | Web | 4. srpna 2011 v 12:57 | Reagovat

Hermi je mi líto, ale o to víc je příběh zajímavější :-)

16 Infinity Infinity | Web | 9. listopadu 2012 v 11:44 | Reagovat

Hrozně si přeju, aby se stalo něco mezi Malfoyem a Hermionou. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA