Chyba

17. července 2011 v 23:58 | Nel-ly |  ORIGINÁLNÍ TVORBA
To je tak, že každý má asi někdy tu depresi a tentokrát to dolehlo i na mě (krom toho jsem se strašně nudila) a vzniklo z toho "dílo", o kterém nevím, co si mám myslet. Takže si budete muset něco myslet vy - nejsem blázen, nezbláznila jsem se, zatím - a pozor, po delší doobě to zase jednou konečně není HPFF.
Stalo se to jednoho dne během letních prázdnin a události tomu předcházející nebyly nijak zvláštní nebo tajemné. Ano, jistě, bylo to neočekávané - ostatně, kdo by čekal, že se to stane takřka jednadvacetileté studentce, která netrpěla žádnou závažnou chorobou, snad kromě počínající obezity, možným zárodkům rakoviny a nejspíš i nastupující cukrovky. To jen ten nový životní styl, který má dnes tolik mladých, včetně mé maličkosti, rádo.
.

Ten den překvapivě sychravé počasí na to, že se blížil konec července, a jen dva dny na to celou zemi zaplavila tropická vedra, která většina těch, kteří měli to štěstí na letní prázdniny, trávila na přeplněných koupalištích nebo jednoduše na dece v trávě jednoho z mnoha městských parků.

Pršelo. Dalo by se říct, že byla snížená viditelnost a věřím, že i tím se u soudu oháněli, ale nebyla. Pamatuji si to bílé nebe plné všudypřítomných beztvarých oblaků, které jen stěží dokázaly zabránit slunci v jeho studeném světle. Pamatuji si to velice dobře, protože na stanici, kde jsem čekala na autobus, nebyla žádná možnost se schovat před velkými kapkami deště a já se bála, že mi promoknou všechny věci ve starém, potrhaném batohu. Už jsem měla našetřeno a dokonce vybranou i novou tašku, ale… Bohužel, někdy (nebo spíš velice často) naše plány nevyjdou tak, jak by měly.

Měla bych litovat toho, co se stalo. Měla bych a nejspíš v hloubi duše i lituji, protože konec konců, přestože tak často litujeme, přejeme si vše zakončit a nejradši bychom se někam schovali před světem a už nikdy nevylezli, je to jediné, co doopravdy máme, a když o to přijdeme… stane se… tohle.

Tohle. Co to vlastně je, sama ani nevím. Nestojím, nesedím, neležím, a přesto tu jsem. Nemluvím, nemyslím, a přesto si až příliš dobře uvědomuji svůj vnitřní monolog. Necítím. Nesmutním, neraduji se, a přesto cítím… Co vlastně cítím? Bolest už dávno ne, snad jistou nostalgii či sentiment.

Bylo tam toho šťastného a krásného, na co by se dalo vzpomínat. Ano, to beze sporu. Ale teď mě napadá jen jediné - přála jsem si to. V ten den, v tu hodinu, v tu chvíli… Možná jsem to věděla. Viděla, měla šanci… Možná jsem jednoduše nechtěla. Všechno se rozpadalo, začalo to už předtím, pomalu a jistě, ale tentokrát to na mě všechno dolehlo.

Ne, viditelnost doopravdy nebyla snížená.

Toho dne jsem zemřela. Bylo to rychlé. Nevzpomínám si na strach ani na bolest, před očima mi neproběhl celý můj život a ne, neviděla jsem světlo na konci tunelu. Poslední, co si pamatuji. Ach, vlastně vůbec nic. V jednu chvíli jsem šla, a pak… Pak jsem najednou byla tady. Kde? Ani sama nevím.

Nestojím, nesedím, neležím. Nemluvím ani nemyslím. Necítím. Nesmutním. Neraduji se. Přesto, přese všechno, tu ale jsem.

Vidět své zkrvavené, zpřelámané tělo není nic příjemného, doopravdy ne. Můžu být jen ráda, že ve chvíli, kdy jsem poprvé otevřela oči, které vlastně ani nemám. Bývaly hnědé, čokoládově hnědé, obyčejné. V posledních měsících se z nich však stále častěji ztrácela jiskra, která v nich snad kdysi bývala, a stávaly se jakoby lesklejšími a výraznějšími v bledém obličeji. Teď už vím proč. Byly to slzy. Nikdy neprolité slzy, jež se kupily na okraji a nikdy se nedostaly dál, nedovolila jsem jim to - možná jsem měla.

S jakousi zvláštní odtažitostí pozoruji, jak přijíždí sanitka, a muži v uniformách ohledávají mé tělo. Vím, že mě - tedy dnes už jen mé tělo, prázdnou schránku - odvezou do nemocnice, kde prozkoumají příčiny mé smrti. Svléknou všechno oblečení, prohlédnout všechny dutiny, vysypou věci z tašek. Vše, co jsem kdy měla. Vše, co bylo jen mým majetkem - vše to intimní a schované. Jediné, co si pro vždy nechám jen pro sebe, jsou mé myšlenky a myšlenky jsou zároveň to jediné, co bych po sobě ráda zanechala. Aby se to dozvěděli, aby pochopili. Jako varování.

Dnes už je to všechno jedno. Necítím. Dělejte si, co chcete, je to jen schránka. Schránka, na kterou pohlížím s klidem a chladnou nadpozemskou odtažitostí. Nijak se mě nedotýká matčin křik a pláč, když přibíhá do nemocnice, aby identifikovala svoji jedinou dceru. Je mi to jedno, všechno je mi jedno, jsem jen unavená a chci spát - konečně spát, na vždy.

Jaké to asi bude, napadne mě najednou a ucítím, jak mnou poprvé projede záchvěv podobný citu. Jaké to bude, až se to dozví. Jak se budou tvářit. Budou plakat, smutnit nebo jim to bude jedno. Ne, věřím, že budou smutní - lidé se umí přetvařovat tak dokonale, že často oklamou i sami sebe. Ostatně, i já bych smutnila.

Je to týden, co jsem v naději rozesílala zprávy a představovala si, jak krásné můžou být prázdniny s přáteli, kteří zůstávají doma stejně jako já. Jediné, co nám brání je cesta po městě, obvykle netrvající déle než půl hodiny. Alespoň chvilku času, alespoň jednu zprávu či zavolání - ten den jsem byla přesvědčena, že jim za to stojím a udělala jsem velkou chybu. Doufala, věřila, snila. Myslela jsem si, že přátelství něco znamená. Myslela jsem si, že jsem obdarována tím největším, co každý v životě má a nemusí být bohatý, zdravý, chytrý ani krásný. Spletla jsem se. Zklamali mě. Ublížili. Nevědomky ťali do mého srdce ostrým nožem a rozeklanou ránou se vyvalil všechen ten smutek a pocity méněcennosti, které mě čas od času sžíraly. Jenže to nestačilo, nestačilo probodnout mi srdce. Ne. Museli ho ještě roztrhat, rozdupat, dokud z něj nezbyla jen vyschlá pokroucená skořápka.

Ach, mí přátelé. Mí drazí. To vy, vy za to můžete. To vás obviňuji. To jen díky vám, jsem se cítila tak, že jsem se ani nenamáhala uhnout. Ano, teď už věřím, že jsem měla šanci a znovu, přestože jsem mrtvá a bez nadsázky řečeno "na výši", dělám tu samou chybu. Obviňuju je, místo abych si uvědomila, že jsem to byla já. Oni se trápit nebudu, oni to neví, oni… Oni nikdy netrpěli. Nevěděli. Netušili. To já sedávala sama a myslela si, že je to v mé přirozenosti. Přesvědčovala sama sebe, že jsem takhle ráda, že mi to nevadí, a zaplétala se do svých vlastních lží mířených jen a jen na mě.

Necítím, a přesto si uvědomuju palčivý pocit lítosti nad sebou samou. Lítosti nad mou tupostí, nad ztraceným životem. Kdybych… Kdybych dostala druhou příležitost. Šanci udělat všechno jinak, tak… tak bych… Ne, co si to namlouvám. Neudělala bych nic jinak. Popravdě, nemám tušení, kde se stala chyba. Nevím, proč… Nevím. Prostě mi to bylo souzeno. Já chybu neudělala. Nepřála jsem si zemřít a pevně věřím, přes všechny své pochybnosti, že jsem neměla šanci a to auto neviděla.

Život je moc cenný… není krásný ani lehký, často jsem ho nenáviděla, proklínala, chtěla to skončit, ale nikdy bych to neudělala. Bylo to, to jediné, co jsem měla, a přesto jsem to ztratila příliš brzy. To byla moje poslední nevědomá chyba.
 

14 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Lanevra Lanevra | E-mail | Web | 18. července 2011 v 0:19 | Reagovat

Cítím jak mi s té povídky zle. Ne zle, jako že je špatně napsaná, ale zle protože mně to rozbrečelo a protože je mi s toho prostě zle.
Tvá hrdinka umřela a až pak si uvědomila že tělo je jen schránka, která se postupem času rozpadá. Měla velké štěstí, protože věř mi že uvědomit si to a cítit to za života je daleko horší.
Uvědomila si že je malí, bezcenný, chybující tvor až v okamžiku své smrti, kdy už s tím opravdu nemohla nic dělat. Uvědomit si to dřív, je jako spadnout do obrovské mísy po jejíž stěnách se člověk snaží vyšplhat, ale marně.
Možná je mrtvá, což je hrozné. Možná chybovala, což je lidské. Ale umřela rozhodně ráda. Tak to s toho cítím.

2 Hope Hope | Web | 18. července 2011 v 0:42 | Reagovat

mám pocit, že bych to mohla být já, kdybych zemřela...holky mi totiž v dobách mých největších depresí říkaly, ať si vážím života, že žijem jenom jednou a měli bysme si života vážit, protože pak už bude pozdě, takže myslím, že bych po smrti mohla myslet stejně jako hlavní hrdinka...

3 °Alex °Alex | Web | 18. července 2011 v 7:00 | Reagovat

Krásne napísané :) :).

4 nel-ly nel-ly | Web | 18. července 2011 v 10:53 | Reagovat

Lani, no jsem ráda, že to mělo nějaký dojem, i kdyý jsem určitě nechtěla, abys měla zlé pocity.

Hope: vzhledem k tomu, z koho to vychází (ne, že bych měla v plánu skočit pod auto) tak myslím, že čas od času by to mohl být kdokoli z nás

°Alex: děkuji :)

5 Miss. Mesli^^ Miss. Mesli^^ | E-mail | Web | 18. července 2011 v 15:34 | Reagovat

Pěkný blog :-)

6 Delly Delly | Web | 18. července 2011 v 18:24 | Reagovat

Krásně napsané. Fakt úžasně. Musím uznat, že mě tvá povídka donutila k zamyšlení (to se moc často nestává). Cítím v tvé hrdince jistou podobnost se mnou (vážně neplánuju skákat pod auto, či cokoliv podobného). Vážně je to skvěle napsané. Moc věcí jsem nečetla, u kterých bych se tak vážně zamyslela. Píšeš opravdu dobře :)

7 Dorea Dorea | Web | 19. července 2011 v 17:43 | Reagovat

víš, někdy mě děsíš :-D ale já se děsím ráda :-D a víš, co je na tom nejděsivější, asi každý se v tom dokáže alespoň trochu najít...

8 Nishi Nishi | Web | 20. července 2011 v 19:24 | Reagovat

okej, tohle se mi moc líbilo...procítěné a krásně napsané... přijde mi to jak sepsané myšlenky opravdového člověka.

9 Riki Riki | 6. října 2012 v 22:48 | Reagovat

nemám slov...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA