3. Povídka na přání pro Pobertku - Jiná dívka

9. ledna 2011 v 14:21 | Nel-ly |  Povídky na přání
Nemám ráda ich-formu a ještě k tomu, když mám psát jedenáctiletého Jamese? Bože! Opravdu, něco takového bych si sama nikdy nevymyslela a dobrovolně to ani nenapsala... Přesto to byla docela sranda (pro mě, ne pro vás, protože prvek komedie to opravdu nemá).
Opakování slov, nespisovné výrazy... To všechno je dnes dovoleno a já si to užila. Povídku jsem dopsala právě teď, vlastně ji ani nechci opravovat a číst ji po sobě... Protože to k tomu snad ani nepatří. Má být rychlá a oddechová...
Jiná dívka
Zadání
Doba: před studiem Jamese Pottera
Postavy: James Potter
Forma: ich-forma (grrr)
Místo: Londýn
Rating: Bez omezení (koukáte co? no, tak desetiletej James)
Slov: 1630
oddělovač



"Bude to sranda, Jamesi. Určitě si to tu náramně užiješ, Jamesi. Hlavně nezlob babičku, Jamesi. Pche, jim se to řekne, celý dny jsou na Ministerstvu kouzel, honí zločince a bojují s hůlkami, zatímco já mám zůstat tady… A to celý měsíc! Svět je tak nespravedlivej!" Mumlal jsem si sám pro sebe, zatímco jsem sledoval mámu a tátu, jak mizí za rohem. Chtěla mě obejmout, rozloučit se… To víš, že jo, mami. Tůdle.

Nechápu, jak mi to mohli udělat. Vždyť už jsem velký, můžu zůstat doma sám, dokážu se o sebe postarat. Už je mi, sakra, skoro jedenáct let a za měsíc nastupuju do Bradavic.

Bradavice, Merline, jak já se vždycky těšil, až konečně začnu chodit do školy. Jasně, učení mě zrovna neláká, ale jakmile nastoupím do školy, dostanu konečně kouzelnickou hůlku a budu čarovat… Stejně jako táta s mámou. A jednou… Jednou se stanu slavným bystrozorem, stejně jako oni.

Bystrozoři jsou ti nejsilnější a vůbec nejfajnovější kouzelníci na celičkém světě. A máma s tátou? Ti jsou ze všech nejlepší. Jenže aby mohli být tak dobří (táta je dokonce vedoucím celého Londýnského oddělení), musejí hodně pracovat a často i dlouho do noci. Ostatně právě proto mě dnes odvezli k babičce, zůstanu tu celý měsíc. Normálně trávím čas u kamarádů z Godrikova dolu, tak se jmenuje vesnička, ve které bydlíme, například u Franka Longbottoma. Frank je o rok starší a je to strašnej inteligent, ale je s ním sranda, tedy když není poblíž jeho máma - pěkná fúrie, to vám teda řeknu. Když nemůže Frank, navštěvuju jiné sousedy a od malička na mě vždy chodívala dohlížet paní Kingsleyová, to je starší vdova, která žije sama na kraji naší vesnice. Její syn prý pracuje na ministerstvu někde v cizině, snad na Jižním Východě. Paní Kingsleyová mi většinu času nahrazuje babičku, až na to, že s ní je legrace a nechá mě většinou dělat, co chci. Tentokrát na mě však nemohla dohlédnout a tak jsem skončil tady.

S mojí opravdovou babičkou, Jane Potterovou, naopak žádná sranda není. Už je velice stará, po smrti mého dědy žije sama v obrovské vile na jakémsi odlehlém Londýnském předměstí a musím ji oslovovat vždy jen ´Jane´ nebo dokonce ´madam´. Vůbec, jsme dost zvláštní rodina, řekl bych.

Jane je matka mého táty, byl její jediný syn, a jak vždy říká: Narodil se jen čirou náhodou. (popravdě si nejsem tak jistý, co ta ´náhoda´ vlastně znamená) Přesto je babička ráda, že ho má. Dokázal všechno, co si přála a po smrti dědečka jí vždy se vším pomáhal. Mojí maminku ale Jane nesnáší a o mně si myslí, že jsem rozmazlený fracek, jak neustále ráda opakuje.

Nevadí, dokud mi nezačne nařizovat jak se mám oblékat a nechá mě potulovat se po okolí, tak spolu budeme vycházet. Vlastně to potulování není zas taková výhra, v okolí (tedy kam dojdu pěšky) vůbec nic není - jen malý park s několika rozbitými houpačkami a okopanými stromy. Zdá se, že tohle budou opravdu ty nejlepší prázdniny - Sakra!

***

Od odjezdu mých rodičů už uběhl skoro celý týden a já už se začal pekelně nudit. Každý den po snídani jsem se vydal na obchůzku okolí - zmapovat ho mi trvalo skoro celé dva dny. Kolem druhé hodiny jsem se vždy vracel domů na oběd a až do večera trčel zavřený ve svém pokoji nebo na malém dvorku u domu.

Připadalo mi, že tohle budou ty nejhorší prázdniny a v tom se to stalo. V malém parku, kolem kterého jsem se každý den poflakoval, se objevil další tulák - nebo tedy spíš tulačka. Holka asi stejně stará jako já. Měla dva krátké blonďaté copy a oblečená byla v mudlovských džínech a vytahané mikině.

Vypadala úplně jinak, než všechny holky, které jsem znal z domova.
Byla… Nevím, jak bych to popsal. Prostě jiná, už na první pohled.

"Nazdar, já jsem Kerry, Kerry Brownová. Ještě jsem tě tu nikdy neviděla," oslovila mě zdálky, ještě než jsem k ní stačil dojít a vůbec o sobě dát vědět. Jak říkám, byla prostě - Jiná.

"Ahoj, já jsem James Potter, jsem na prázdninách u babičky."

"Tady? To musí bejt strašnej vopruz? Ne? Nebo seš tu ještě s někym?"

Byla tak přímočará, že mě to mále posadilo na zadek. Samozřejmě, že jen - málem, protože jsem se nechtěl ztrapnit. Stačilo, že jsem zůstal stát a zíral na ni s vyvalenýma očima.

"Rodiče mají hodně práce, tak mě sem poslali… Budu tu celý měsíc. Sám."

"Fakt? A bydlíš někde poblíž?"

"V Kenton Street, to je - "

"Na rohu Walterovskýho náměstí," přerušila mě a se smíchem mávla rukou. "Tam to znám. Bydlím dvě ulice dál kousek od zastávky autobusu do centra."

"Bezva," bylo jediné, co jsem ze sebe dokázal vypravit.

***

Takovouhle holku jsem vážně nikdy nepoznal. Neustále se usmívala a mluvila a mluvila a mluvila… Ale nebyla tak otravná, jako ostatní holky. Vždycky jsem se s ní skvěle bavil, stali se z nás přátelé, ale ještě něco víc. Postupně jsem si začal uvědomovat, jak krásné jsou její modré oči a jak široký je její úsměv plný bílých zubů. Byla úžasná, jedinečná.

Z katastrofálního léta se stalo jedno z těch nejlepších… Kerry byla moje nejlepší kamarádka a zároveň… Zároveň něco víc, co jsem nebyl schopný pojmenovat. Něco -

"Jamesi? Jamesi, slyšíš mě?"

"Cože… Jo, promiň, co jsi říkala?"

"Co je to s tebou," zamračila se na mě. "Jsi nemocný nebo tak něco?" naklonila se ke mně blíž a položila mi dlaň na čelo. A jakmile se její ruka dotkla mého obličeje, zavalilo moje tělo nečekané horko a já cítil, jak mi rudnou tváře. Kerry se zamračila. "Nemáš horký čelo, ale si úplně rudý…"

"Je tady hrozný vedro," začal jsem si okamžitě vymýšlet.

"Vážně?" reagovala podezřívavě. Seděli jsme na zemi na našem místě v"našem" parku, jak jsem mu od našeho seznámení říkal.

"Jo," použil jsem svoji dlaň jako vějíř a ostentativně s ní zamával.

"Hm," ale dál už to nerozebírala. Další její úžasná vlastnost spočívala v tom, že se nikdy nevyptávala víc, než bylo snesitelné, což vzhledem k tomu, že ona byla mudla a já čistokrevný kouzelník byla úžasná vlastnost a o to víc u holky. "Jak si to vlastně říkal, že se jmenuje ta tvoje internátní škola, kam půjdeš? A kde je?"

"Já-" tak teď mě dostala. Doufal jsem, že patří k těm lidem, kteří se doopravdy neradi vybavují o škole. "Víš - je to takovej institut pro vybraný děti, někde na severu Anglie," začal jsem mlžit.

"Aha, vybraný děti," kývla hlavou. "A co s tím máš zrovna ty společnýho?"

"Jak to myslíš?" zamračil jsem se.

"No, napadá mě jen jeden důvod, jak bys mohl být… vybrán," všiml jsem si, že se na jejím obličeji objevuje pro mě velice známý úšklebek, který nikdy nevěstil nic dobrého. "A tím pádem bych se od tebe asi měla držet dál… Nemáte tam náhodou na oknech mříže, že ne?"

"Ne," zakroutil jsem hlavou, "ale brána je okovaná ocelí a řetězy." řekl jsem hrdě a až pak mi došlo, že to asi nebyl nejchytřejší nápad. Kerry na mě šokovaně kulila svoje velké modré oči. "Totiž - on je to takový ten tradiční institut, víš? Stejnokroje, temný chodby… Je to na hradě."

"Aha," kývla opatrně hlavou. "A jméno mi neřekneš?"

"Bradavice," vypadlo ze mě ani nevím jak.

"Bradavice? Přestaň si ze mě dělat srandu, Jamesi," vyprskla a prudce se postavila na nohy. "Už asi půjdu domů, je pozdě."

"Vždyť je teprve pět! Normálně se mnou býváš třeba až do tmy," vyskočil jsem na nohy a šel za ní. "Kerry! No tak, promiň, nechtěl jsem si z tebe dělat legraci. Co je to s tebou?"

"Víš," začala zpomalovat, až nakonec zastavila a pohlédla mi do očí, "bojím se, že už se nikdy neuvidíme."

"Jak to, že ne? Moje babička tu bydlí, budu sem jezdit na prázdniny a…"

"Já se budu stěhovat, Jamesi," přerušila mě smutně.

"Cože?"

"Mamka dostala nabídku práce v Americe, příští týden se budeme stěhovat."

V Americe… Bude se stěhovat do Ameriky. Už ji nikdy neuvidím.

"Ale - "

"Teď to nebudeme řešit," usmála se na mě přes slzy, které se jí samovolně objevily v očích. Mlčky jsem kývnul hlavou a zařadil se vedle ní. Procházeli jsme naším parkem, který byl vždy, za každého počasí, v jakýkoli čas prázdný… Vždy připravený jen a jen pro nás. Pro naše dlouhé rozhovory, bláznivé hry nebo znuděné lelkování. Náš park…

***

Příští pátek doopravdy odjela. Naše loučení bylo krátké, jen jsme se objali, slíbili si, že si budeme každý den psát (přestože už tehdy jsme věděli, že to ani jeden z nás nedodrží) a dali si sbohem.

Celé dlouhé hodiny jsem stál před jejich opuštěným domem se zrakem upřený na vrchol malého kopce, kde s posledním Kerryiným zamáváním zmizelo jejich auto.

Neřekl jsem jí, co k ní cítím. Nikdy jsem jí neřekl, že ji mám rád víc, než svoji kamarádku, že je moje první dětská láska a že ji nechci nikdy nechat odejít. Nezmohl jsem se na slovo a až do konce prázdnin a dýl jsem toho litoval…

Pak jsem však ve škole potkal dívku. Byla jiná, jiná než všechny ostatní, stejně jako Kerry a přesto se Kerry nepodobala ničím, co kdy udělala nebo řekla. Nesnášela mě, hádala se semnou a tím mi dávala znát, že stojí o moji pozornost. Něco jsem pro ni znamenal, přestože to něco pro mě neznamenalo nic pozitivního.

Ta dívka se jmenuje Lily Evansová. Chodí do šestého, předposledního ročníku v Bradavické škole čar a kouzel, stejně jako já, je to moje spolužačka z
koleje. Nesnáší mě a já ji miluji, udělám cokoliv, aby se dozvěděla, co všechno k ní cítím, protože ona je jiná… Jiná než všechny ostatní. Ona není mojí první dětskou láskou, ona je mojí první a jedinou životní láskou a ji odejít nenechám, nikdy ji nenechám odejít. Protože ji miluji a budu jí to dokazovat každý den, ať už bude chtít nebo ne.

Což mi připomíná, dnes jsem ještě Evansovou nepozval na rande.

"Héj, Evansová!"



P.S. Druhá povídka na přání pod článkem, 17. kapitola Dáno osudem taktéž (to makám, což?)
 

21 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 chillychilly chillychilly | Web | 9. ledna 2011 v 14:44 | Reagovat

Teda, ty jsi vážně nasadila tempo. Bylo to takové milé. Jenom proč všude všichni cpou příběh Lily a Jamese, mě to vždycky rozesmutní.
Ale jinak moc hezké, Trochu jsem čekala, že jeho první láska bude Lily přes kopírák,ale mile jsimě převapila. Vždycky jsem si představovala Jamesovu rodinu jako takový ideál rodinné pohody, ale koukám, že jeho babička to trochu kazí, což?

2 Liliane Evans Liliane Evans | Web | 9. ledna 2011 v 14:50 | Reagovat

písala som tam, píšem aj tu: Dokonalé! :) Hrozne pekný nápad! :) Nádhera! :)

3 tija12 tija12 | E-mail | Web | 9. ledna 2011 v 14:57 | Reagovat

Hezké :D

4 Nel-ly Nel-ly | Web | 9. ledna 2011 v 15:00 | Reagovat

chillychilly: já vím, ale když je zadaný james, tak tam Lily musí figurovat, prostě musí :) a k lásce... No, taky byla "jiná", přišlo by mi to nevhodný k Lily a věřím, že by se mu mohla líbit pořádná holka :-D
Krom toho myslím, že žádná rodina nemůže být dokonalá, ještě k tomu pro desetiletého kluka :-D

Liliane: moc děkuju.. jak říkám, zas něco trochu jiného

5 chillychilly chillychilly | Web | 9. ledna 2011 v 15:03 | Reagovat

[4]: Je pravda, že v deseti to člověk bere jinak. Zvlášť když může být doma s kamarády a místo toho je nastěhovaný k babičce,kde nikoho nezná...
Já vím, Lily a James prostě patří dohormay, ale je to tak hrozně smutné. Achjo, oni jsou pro mě skoro ideál lásky a při tom spolu byli tak krátce (možná prot jsou tím ideálem).

6 Nel-ly Nel-ly | Web | 9. ledna 2011 v 15:07 | Reagovat

[5]: myslím, že to přesně bude ten důvod... vlastně zemřeli ještě zamilovaní (což se domníváme jen mi, protože o nich nic nevíme) a taky je to tou tragédií... Byl by snad Romeo a Julie tak slavný příběh, kdyby žili šťastně až do smrti? :)
když se píše o Jamesovi, tak tam ta Lily prostě být musí :-D jinak to nejde

7 Shiroa Shiroa | Web | 9. ledna 2011 v 16:09 | Reagovat

Ježiš, ten konec mě dostal ("hej Evansová!")
Je to jendoduché, ale krásné, taková ukázak z života naivních dětí... James byl pěkný dítko, no:-D Některé jeho názory jsou vážně úžasné:-D

8 Hope Hope | Web | 9. ledna 2011 v 16:27 | Reagovat

ježiš, to bylo...skvělé =o) vyjádření toho, co James cítí, prostě dokonalé a ten konec...ten neměl chybu :-D

9 mayaluthrell mayaluthrell | 10. ledna 2011 v 21:17 | Reagovat

Páni, to bylo krásný. Líbilo se mi, že je to takový realistický, klidně se to mohlo stát a být důvodem Jamesových neustálých: Hej, Evansová!
A ten konec...bylo to hodně smutný a potom ta poslední věta to tak krásně rozzářila. Moc se mi to líbilo :-)

10 Maggie Maggie | Web | 11. ledna 2011 v 14:35 | Reagovat

To bylo roztomilý a krásný.. konec naprosto bezchybný!! jůů četla bych to znova a znova!! Nádhera ;-) :-)

11 Polgara Polgara | Web | 11. ledna 2011 v 16:21 | Reagovat

A Nel-ly umí, Nel-ly umí...prý že ti nejdou povídky na přání, to vyprávěj holubům. Poprala ses s tím na výbornou a ten Jamesův výkřik na konci mě rozesmál. Jen tak dál. ;-)

12 Barunka Charlotte LaRose Barunka Charlotte LaRose | Web | 11. ledna 2011 v 17:44 | Reagovat

Bylo to moc hezký a takový zajímavý. Já jsem naopak ráda, že tam Lily figurovala, protože to bylo docela zajímavé, jak uvažoval nad ní a nad tou druhou holčinou. Bylo to hrozně zajímavé, takové jiné, ale moc pěkné!

13 Nel-ly Nel-ly | Web | 11. ledna 2011 v 18:03 | Reagovat

Shiroa: děkuju :) desetiletej James nakonec nemůže být dokonalý (i když, to zrovna on není ani zdaleka :-D)

Hope: moc děkuju

Maggie: děkuju :-) vážně, slovo roztomilý se u mých povídek moc často neobjevuje :D

Polgara: aaa, komentuješ a nenutim tě, páni? :-D děkuju, ale remcat budu dál, chyb je tam jak nasráno, jen nevím, co s nima :-(

Barunka: myslím, že do každého vyprávění o Jamesovi, ještě kdež vypráví on sám, ta Lily prostě patří, jinak si to ani neumím představit :-D děkuju

14 Lily Lily | Web | 11. ledna 2011 v 19:07 | Reagovat

Tak kapitola je jako autodráha. Začíná to naštvaným Jamesem, pak je James šťastný, hned nato ale zas smutný a nakonec je to starej známej Potter. Souhlasím s tím, že to je roztomilí a konec, ten mě dostal :D

15 Poberetka Poberetka | Web | 4. února 2011 v 21:22 | Reagovat

Jedním slove, jednoduše DOKONALÉ!!! Tak nádhernou povídku bych nikdy sama nenapsala:) A věř mi, v ichformě by sis měla libovat, jde ti titiž užasně :)

16 Sia Sia | Web | 24. července 2011 v 1:00 | Reagovat

Nel-ly je borec, vlastně borkyně. To bylo tak úžasně rozomilý.

17 lilyevans-and-marauders lilyevans-and-marauders | Web | 20. června 2012 v 19:35 | Reagovat

[5]: Přesně! Jenže dost pochybuju, že v mojí blízkosti je někdo, kdo by byl takhle vytrvalý jako Jimmy!!! A je smutné že spolu strávili tak málo času... Holt něco za něco... Obrovské štěstí a láska a až bídné množství času... Fňuk!

Jiank krásnááááá povídečka!!!!!

18 kajulinek.s kajulinek.s | 21. července 2012 v 23:07 | Reagovat

ten konec♥ nejlepší :D:D jinak celé super :)

19 Maysie Maysie | Web | 23. září 2012 v 11:04 | Reagovat

Parádní :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA