Dáno osudem (16)

19. prosince 2010 v 23:49 | Nel-ly |  Dáno osudem
astorie 02
Slibovala jsem a slibovala a tentokrát sliby i vyplnila. Nevím, jestli budu schopná vymyslet nějakou tu Vánoční povídku a tak vám nesu alespoň tohle - vánoční kapitolu. Zároveň s omluvou na delší prodlevu (neměla jsem sílu psát, ani chuť si třeba sednou k počítači - vyjma FB, přiznávám, protože jsou zde tací, kteří by mě mohli prásknout) a celkovou nedějovost celé kapitoly - vím, že rychlý spád a rozhovory bývají upřednostňovanější, bohužel, tak já psát většinou neumím a učit se to ani nebudu =)
Stydím se a mojí jedinou omluvou je, že už jsem dlouho ze školy, v které by mě učili gramatiku a jak mi to v jednom kuse někdo nesouká do hlavy, zapomínám. Nevzpomněla jsem si totiž, jestli mám psát vánoce nebo Vánoce :D (osobně bych hlasovala pro velký V, ale myslím, že jsem využila takový maglajz - tý jo! word zná slovo "Maglajz" =))
P.S. A kdo řekne, že jsem  mimo charakter, tak se plete! Protože jinak to momentálně nezvládnu! :D


S námahou rozlepila oční víčka, protáhla si po noci ztuhlé svaly a pak se beze spěchu posadila na posteli. Venku byla ještě tma a tak jediné, co dokázala přes zpola zatažené závěsy zahlédnout, byl nános jiskřivého sněhu na parapetu velkého okna.

´Kolik může být hodin?´ napadlo ji mrzutě, zatímco se s námahou natahovala po pozlaceném ručičkovém budíku a snažila se po tmě rozpoznat, kolik je vlastně hodin. Byl to dárek od jejího otce k desátým narozeninám. Pozlacený budík s malými nožičkami pocházející někdy z konce devatenáctého století, tedy alespoň to se Astorie domnívala. Nemohl jí dát něco obyčejného, třeba hezkou knížku nebo klidně panenku. Ve svých deseti letech by ji určitě ocenila víc, než tuhle zářící hrůzu. Trvalo jí měsíce, než dokázala usnout za, až neuvěřitelně hlučného, cvakání pohybující se vteřinové ručičky.

"Merline," povzdechla si nahlas a znovu se doslova zhroutila do nadýchaných peřin. Ještě nebylo ani šest hodin ráno… Šest hodin a ona je vzhůru! O Vánočních prázdninách, dokonce v den, kdy mají i pracující kouzelníci volno, v den…

Znovu se, o poznání rychleji a prudčeji, posadila na posteli a vytřeštila oči. Bylo pětadvacátého prosince, což znamenalo, že…

"Jsou Vánoce!" zašeptala nevěřícně a obličej jí pomalu začal roztahovat široký úsměv. Snad byla jako malé dítě, ale copak o Vánocích existoval někdo, v kom by se alespoň na chvíli neprobudilo jeho dětské já?

S nepotlačitelnou radostí a překvapivým elánem vyskočila z postele, strhla z čalouněného křesla teplý modrý župan a vyrazila bosá ze dveří pokoje, zatímco se pokoušela nasoukat do dlouhých měkkých rukávů.

Přestože tenhle rok nenašla jediný důvod, proč by se na Vánoce měla těšit a přestože jí poslední dny připadaly jako ty nejdelší a nejchmurnější v jejím dosavadním života, tak jen ta představa, že konečně nastaly svátky míru a pohodlí, kdy se dokonce i jejich rodina dokáže k sobě navzájem chovat mile a velice vstřícně. Vánoce, přesně tedy pětadvacátého prosince od brzkého rána až do odpoledne, představovaly pro Astorii všechny její splněné dětské sny.

Každý rok na tento den padala všechna ta staromódní pravidla o úctyhodnosti, šlechtickém původu, čistokrevnosti a starobylosti jejich rodu. Každý rok v tento den se Greengrassovy proměnili v úplně normální rodinu, jedno jestli čistokrevnou nebo ne, kouzelnickou či mudlovskou, a společně zapomínali na veškeré své předsudky.

Dnes ráno se Astorie nemusela namáhat se zbytečnou přípravou na snídani. Nemusela si dokonce ani česat vlasy, obouvat si boty, převlékat se do šatů - nic. Dnes ji matka za žádnou cenu nenařkne, že vypadá jako nějaký pouliční hastroš. Dnes snad dokonce i Daphne vynechá část, své obvyklé procedury, přestože dolu jen v noční košili a županu už nesešla víc než deset let. Dnes si s nimi bude povídat i jejich mlčenlivý otec, jež si při každé "normální" snídani otevře Denního věštce, vynadá Astorii za… cokoliv, pogratuluje Daphne k… čemukoliv a věnuje své manželce krátký polibek na tvář, bez jediného pozdravu, bez jediného úsměvu či alespoň pohledu do očí, bez emocí.

Zprudka zabrzdila a se širokým úsměvem, jenž hrozil, že se každou chvílí zaslouží o prasknutí kůže na tvářích, hleděla na tři metry vysoký vánoční strom ozdobený červenými skleněnými koulemi, zlatými řetězy, levitujícími svíčkami pohybujícími se v ose kolem celého jeho obvodu a hromadou naskládaných dárků v lesklých krabicích částečně schovaných pod rozložitými větvemi. Znovu přejela pomalým pohledem celý tenhle úžasný symbol Vánoc a zastavila se až u samého vrcholu, kde nad špičkou stromu poletovala zářící hvězda, jež po celém pokoji vysílala proudy zlatavého světla.

Šťastně se zasmála a horlivostí malého dítěte přiklekla před největší hromadu dárků. Věděla, že se chová jako malé dítě, ale copak se tomu dalo odolat? Alespoň si neprohlédnout ty barevné balíčky a nenápadně uzobnout trochu z perníčků, jimiž byl celý strom ověšen. S úsměvem si prohlédla dárky, pestrobarevné krabičky všech možných velikostí a tvarů. Milovala dárky, ne proto, co v nich bylo, protože se snad nikdy nestalo, že by jí rodiče nebo sestra dali to, co by doopravdy chtěla, ale proto, jak dárky samy vypadaly. Neexistovalo přeci nic… Roztomilejšího! Než barevné lesklé krabičky ovázané tlustými stuhami a nejlépe i s přidanou mašlí, často větší, než samotný dárek.

Jako malé dítě, které se nepozorovaně krade k vánočnímu stromečku, aby mohlo ukořistit alespoň jeden dárek ještě předtím, než mu to bude dovoleno, se Astorie kolem sebe rozhlédla a pak se natáhla po velkém stříbrném balíčku. Chtěla si prohlédnout to vázání, podívat se pro koho je a užívat si ten klid a atmosféru. Když však dárek zvedla do rukou, zaujalo ji něco úplně jiného - maličká, nenápadná krabička zabalená v matném tvrdém papíru barvy nebeské modři a ovázaná obyčejnou bílou stužkou. Nečekala by, že zrovna u jejich vánočního stromku najde něco tak obyčejného a malého, tak krásného. Natáhla ruku a opatrně sevřela balíček v dlani, nebyl větší než zlatonka, až na to, že krabička byla hranatá. Otáčela s dárkem v ruce, když v tom narazila na malý štítek, jenž byl na bílé stužce připraven. Bylo na něm její jméno.

Nemohla odolat, prostě se musela podívat, co a hlavně od koho vlastně dostala, když začala opatrně rozvazovat stužku, ruce se jí třásly nevysvětlitelnou nervozitou, jakoby její tělo vědělo něco víc než mysl.

Zmačkaný papír položila na zem vedle svých kolen a pozorně si prohlédla malou krabičku pokrytou tmavě modrým sametem. Ten, kdo jí ten dárek dal moc dobře věděl, jaká je její nejoblíbenější barva a že na ni může zapůsobit především jednoduchostí, nikdo takový však v jejich rodině neexistoval.

Zhluboka se nadechla, dvěma prsty uchopila víčko krabičky, ale když už se chystala ji otevřít, ozvaly se za jejími zády povědomé kroky… Zaklapla krabičku a nenápadně ji schovala do kapsy županu ještě předtím, než se na neznámého příchozího otočila.

"Astorie?" vydechl překvapeně chlapec a zarazil se v polovině krku. Všimla si, že má na sobě světle zelené pyžamo a dlouhý tmavě zelený žuban. Byl bos, stejně jako ona a jí to v tu chvíli nevýslovně potěšilo. "Co tady děláš?"

"Na to bych se mohla ptát i já," odpověděla s úsměvem a postavila se na nohy. Neušlo jí, jak chlapec pohledem zkoumá její postavu v lehké noční košili. Jistě, byla dlouhá až po kotníky, ale to ještě neznamenalo, že by v ní Astorie vypadala jako jeptiška. Od jakživa měla ráda satén a tak dlouho bojovala s matkou a přemlouvala ji, aby jí koupila saténovou košilku na ramínka… Nejlépe krátkou jen do poloviny stehen.

Matka koupila dvě. Jednu dlouhou a světlou, krémové barvy lemovanou jemnými výšivkami malých kvítků a druhou černou, dosahující sotva pod zadek s průhlednými krajkami.

"Tu," řekla jí toho dne matka, když jí předávala balíček i s druhým kusem oblečení, "máš na zvláštní příležitost?"

"Jakou?" zeptala se jí tehdy Astorie.

"Pochopíš, až přijde čas," odpověděla lady Greengrassová s doslova potutelným úsměvem.

Právě teď Astorie litovala, že si nevzala svou černou košilku.

***

Probudil se ještě před rozedněním, normálně by se tomu podivil, ne však v posledních několika dnech. Spal špatně, když zavřel oči, pod víčky se mu neustále opakovaly stejné obrazy.

Astrie, jak se spolu s ním směje, když byli ještě malí. Astorie, když ji poprvé po letech potkal na sechodech Malfoy Manor. Vypadala úchvatně, tehdy si to snad ještě tolik neuvědomoval, ale dnes? Z malé holčičky vyrostla okouzlující dívka, jejíž úsměv a pohled modrých očí mu dokázal roztřást kolena. Dále tu byla Astorie se slzami v očích, když si přivlastnil její polibky a život, proti ní však vždy stála ta dívka, jež se na něj usmívala a jemné doteky rtů mu opětovala.

Nakonec však vždy zvítězil obraz plačící Astorii vykřikující k němu slova nenávisti. Už když ji žádal o roku, věděl, že nedělá dobře. Ale copak mohl jinak? Vždyť ona byla ta jediná, která připadala v úvahu. Věřil, že spolu vydrží - když ne kvůli lásce nebo vzájemné přitažlivosti, tak kvůli pevnému přátelství, to byl přeci základ těch nejdelších vztahů a šťastného rodinného života.

Jenže pak se to zkomplikovalo. Víc, než zkomplikovalo. Postupně zjistil, že mu jen přátelství nestačí, že se holčička z jeho vzpomínek proměnila v dívku, po níž toužil, kterou…

Ne, v posledních dnech doopravdy neměl dobré spaní. Budil se brzy, nevyspalý, nešťastný a naštvaný, tyhle stavy u něj byly v podstatě normální, nikdy se neprojevoval nějakými návaly štěstí nebo spokojenosti, dennodenně býval naštvaný na celý svět, nikdy však na sebe. To pro něj byla novinka, nepříjemná novinka.

Se zíváním a protahováním se posadil na široké posteli a pohlédl na malé hodiny stojící na nočním stolku. Nespletl se, ještě bylo příliš brzy na vstávání nebo snad na snídani, v tuhle dobu nemohl být v celém domě vzhůru nikdo, kromě domácích skřítků.

Pomalu se nasoukal do tmavě zeleného županu přehozeného přes nedaleko stojící židli a zamířil ke stolu. Snad by si mohl vzít nějakou knihu, ještě chvíli si číst, nebo snad zalézt znovu do postele a pokusit se dospat spánkový deficit? Jaký je vlastně den?

Podíval se na stůl a snažil se v šeru rozeznat malá číslíčka na kalendáři. Po chvíli šokovaně vytřeštil oči… Bylo pětadvacátého prosince! Vánoce a on by na ně skoro zapomněl. V posledních dnech nebyl ve své kůži, ale že až takhle… Ani se nenamáhal obouvat, trhnutím otevřel dveře svého pokoje a vyrazil po schodech dolů do obývacího pokoje vstříc vánočnímu stromku.

Miloval Vánoce, byl to čas, kdy bylo snad všechno kouzelné. Doopravdy kouzelné, tak jak si to vždy představoval - čisté, vřelé a zářící. Jeho rodiče se neustále usmívali, nikdo se netvářil chladně, nehádal se. Všichni byli spolu, doma… Jeho otec si s ním vždy zahrál nějakou hru a celý den zůstával doma, jen jednou jedinkrát za rok. Draco miloval Vánoce, miloval to všechno, co představovaly. Tu vřelost, kterou ve své rodině nikdy jindy nepoznal.

Otevřel dveře prostorného pokoje a se zářícíma očima se zahleděl na nejméně tři metry vysoký strom, ozdobený lesklými ozdobami, světélkujícími svíčkami, zlatými řetězy a domácími perníčky. Jeden si musí hned vzít a pak se posadí a nebude myslet na nic jiného než…

Draco se zasekl, když si uvědomil malou shrbenou postavu klečící u hromádky dárků. Nenapadlo ho, že by v tomto domě existoval ještě někdo s podobnou tradicí, jako byla ta jeho. Spletl se. Astorie seděla bosá v modrém županu před stromem a opatrně se prohrabovala lesklými dárky. Další věc, jedna z mála, které měli společné, způsobila, že Dracovi poskočilo srdce. Nevědomky udělal ještě několik kroků směrem k ní, ale zjevně se nepohyboval dost tiše (nebo snad ani nechtěl být tichý?), protože několik vteřin na to, už Astorie stála v pozoru naproti němu a propalovala ho pohledem svých tmavě modrých očí.

Pod županem na sobě měla jen tenkou noční košili až po odhalené kotníky. Byla krémově bílá, s jemnými výšivkami, a když po ní pohledem sjížděl, musel se zhluboka nadechnout a zatnout všechny svaly. Tahle košile představovala všechno to, čím Astorie byla. Neuměl si představit nic, co by k ní sedělo víc. Nedokázal si představit nic, v čem by vypadala svůdněji a přitažlivěji. Byla něžná, milá, jemná… snad naivní, nedůvěřivá, plachá… čistá jako květ lilie a tak krásná.

"Už se mi nechtělo spát," řekl to první, co ho napadlo a dál ji upřeně pozoroval. Kývla neurčitě hlavou. Nemohl od ní odtrhnout zrak. V posledních dnech se nesnažil o nic jiného, než se jí vyhýbat a na společných jídlech a během večerů v obývacím pokoji se pečlivě vyhýbat jejímu pohledu, jenže teď nemohl… Nedokázal předstírat, že k ní nic necítí. Byl v tom až po uši a nevěděl, co s tím, protože to bylo vůbec poprvé. Nikdy by ho ani v tom nejbláznivějším snu nenapadlo, že se mu něco takového stane… zrovna jemu!

"Tak tedy veselé Vánoce," pípla nesměle Astorie a propletla si prsty rukou.

Draco Malfoy si nikdy nepředstavoval, že se zamiluje a ještě k tomu do své vlastní snoubenky.

"Veselé Vánoce," vydechl.
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Co si myslíš o povídce "Dáno osudem"?

Skvělá!
Ujde.
Nic moc.

Komentáře

1 LilIane Evans LilIane Evans | Web | 20. prosince 2010 v 6:44 | Reagovat

Krásna kapitola, originál vianočná! :D Nádhera, tešim sa na ďalšiu :).

2 Shiroa Shiroa | Web | 20. prosince 2010 v 7:33 | Reagovat

juu:-D
tak tohle se mi líbí:-) super kapitola:-)

3 Angel Angel | 20. prosince 2010 v 8:52 | Reagovat

Děkuju, krásná kapitolka...už se nemůžu dočkat další. Líbilo se mi, jak si popsala Vánoce- můj nejoblíbenější svátek v roce :-)

4 Caroline-Anne Caroline-Anne | E-mail | Web | 20. prosince 2010 v 15:52 | Reagovat

Krásná "Vánoční" kapitolovka, já mám naopak ráda, když někdo propracuje každý důležitý okamžik a je to napsané skvěle jako vždy :-).

5 chillychilly chillychilly | Web | 20. prosince 2010 v 18:19 | Reagovat

Vánoce se píší s V :) teda, ta jeho poslední věta mě rozesmála :D
Moc hezká kapitola, působila úžasně idilicky až jsem se začala na ten Štědrý den opravdu těšit.
Ale já úplně čekala, že se nedozvím, co v tom dárku bylo. A chci to vědět! A taky od koho je! Takhle mě mučit...

6 Therysek Therysek | Web | 20. prosince 2010 v 18:46 | Reagovat

Vážně hezký díl. Pozitivní pohled na Vánoce (s velkým V :-D), to se u mě cení. Těšila jsem se na nějaký zajímavý rozhovor nebo tak něco, skončilo to podle mě moc brzy, o to víc se ale budu těšit na další. :-) Mile jsi mě překvapila.

7 Artemis Artemis | 20. prosince 2010 v 19:30 | Reagovat

:-P

8 Nel-ly Nel-ly | Web | 20. prosince 2010 v 19:46 | Reagovat

Lily: děkuju :) to víš, si ty Vánoce musim pořádně užít :D

Shiroa: děkuju :)

Angel: já osobně mám zrovna v tuhle chvíli k Vánocům úplně jinej vztah, ale šlo mi to překvapivě jednoduše :) děkuju

Caroline-Ann: to jsem ráda, že je někdo rád :D protože já konverzační typ nejsem a asi nikdy nebudu :)

chillychilly: došlo mi to při poslední větě :D že Vánoce s malym vypadaj divně, ale tak co... musíte přeci vidět, jak debilní umim být
poslední věta? nepředpokládám, že "Veselé Vánoce" :D
dárek? jojo, nějaký tajemství si nechat musím :) chtěla jsem skončit už u "košilky" ale pak mi to přišlo doopravy trochu krátký

Therysek: jojo, vypocený pozitivní pohled :-D musela jsem si udělat prostor pro další děj - třeba už bude :)
moc děkuju

9 C.ind.ere.lla C.ind.ere.lla | Web | 20. prosince 2010 v 20:06 | Reagovat

Nádhera!!! Doufám, že brzy přibude nějaká ta romantika.

10 lucrecia lucrecia | Web | 21. prosince 2010 v 9:35 | Reagovat

To bylo krásné. Po tomhle se už tak moc těším na štědrý den a na nějaký ten překvapující dárek. Moc pěkně napsané a líbí se mi, že jsi vánoce u nich pojala tak naprosto normálním zbůsobem.

11 Berenika Berenika | E-mail | Web | 21. prosince 2010 v 17:46 | Reagovat

Jak tak koukám, mám dojem, že to musím přečíst od začátku XD Škoda, že nemám čas. No, fotka už je trochu starší - tak půl roku. Ale ještě to musím trochu doladit, nemůžu si pomoct, věčně měním desingy. Word zná maglajz? XD Mě vždycky podtrhuje i spisovná slova, ale to už je mimo. Vánoce píšu zásadně s velkým, ale už mi docela lezou na nervy. Zapnu rádio - last christmas už znám nazpaměť - zapnu televizi - užijte si veselé Vánoce - příjdu do města - Merry christmas... Otevřu internet - Veselé vánoce! No... Spoustu lidí to přehání, takže jsem vánoční dess předem vyloučila. Ten tvůj se mi líbí. Je takový melancholický, příjemný na dívání. Ne jako ty, které myslím = červeno zelené se Santou a soby.

12 Berenika Berenika | E-mail | Web | 21. prosince 2010 v 17:47 | Reagovat

[11]: Jejda, sobi s tvrdým... A tady je vidět, jak už mi to ,,leze na mozek"

13 Puppi Puppi | Web | 21. prosince 2010 v 17:48 | Reagovat

Ahoj, ráda bych tě vzala, ale nadala si mi e-mail, na který ti mám poslat heslo k blogu...takže jestli chceš a máš zájem, napiš mi ho..

14 Barunka Charlotte LaRose Barunka Charlotte LaRose | Web | 21. prosince 2010 v 17:56 | Reagovat

Okouzlující, absolutně okouzlující. Po téhle kapitole jsem odsouzená k tomu, že už se opět strašně nemůžu dočkat Vánoc. A jsem odsouzená k tomu, že jsem téhle povídce beznadějně propadla.
Máš neuvěřitelně kouzelné a krásné popisy, neuvěřitelný talent na vypravování. A já tvůj styl psaní obdivuji. Má to neuvěřitelný prožitek, se kterým člověk má pocit, že tam stojí vedle nich a žije ten příběh s nimi.
Nádhera!

15 Nel-ly Nel-ly | E-mail | Web | 21. prosince 2010 v 18:21 | Reagovat

C.ind.ere.lla: budu se snažit :) ostatně... už tady jí trochu bylo, no ne?

lucrecia: děkuju :) já si říkala, že nakonec na těch tradicích taky nemusí být furt něco špatného a proč vymýšlet něco na víc, když už je to samo o sobě kouzelné?

Berenika: zná maglajz! nezná jiný slova, ale tohle zná! :D
Chápu, že čas není, ale tak snad si ho někdy uděláš :) zas tak daleko ještě nejsem :)

Barunka: bože, tak teď se nečervenám, ale normálně rudnu... připomínám přezrálý rajča...moc a moc děkuju, něco takového jsem nečekala a moc mě to těší, myslím, že tohle je zase pro mě překvapující a moc krásný dárek

16 C.ind.ere.lla C.ind.ere.lla | Web | 21. prosince 2010 v 18:31 | Reagovat

[15]: tak se přimlouvám za ještě romantičtější romantiku :D

17 deadlik deadlik | Web | 21. prosince 2010 v 20:27 | Reagovat

Lepší dárek k vánocům jsem ani nemohla dostat :) děkujuu tak dlouho jsem čekala a konečně jsem se dočkala:) opět krásná kapitola

18 Maya Maya | 21. prosince 2010 v 21:05 | Reagovat

Romantisch :-) Páni, je nádherný, jak to všechno dokážeš popsat, Draco je jednoduše k sežrání. Ach jo, já ho chci domů :-(
Snad už se brzy konečně dají dohromady, mně by to nevadilo :-D

19 Maya Maya | 21. prosince 2010 v 21:07 | Reagovat

Romantisch :-) Páni, je nádherný, jak to všechno dokážeš popsat, Draco je jednoduše k sežrání. Ach jo, já ho chci domů :-(
Snad už se brzy konečně dají dohromady, mně by to nevadilo :-D Prosím, přidej ještě další, tohle je vážně jako droga... a ještě ke všemu je to krásný dárek v Vánocům... vlastně, ten nejlepší

20 Guenon Guenon | Web | 22. prosince 2010 v 16:43 | Reagovat

Já chci taky! Jako... okamžitě:D
Ten tvůj Draco... Slinty slint, jednoduše:D Je ták sladkej, že bych si ho namazala na chleba a slupla k snídani :D
Ehm... Toliko k mým pocitům:D Ale seriózněji: Povedlo se. Vánoční téma splnilo na jedničku, konečně pozitivní pohled. Tak... Šup dál :D už jsem zvědavá na ten dárek... :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA